Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Batman: Arkham City - Harley Quinn's Revenge

  • PS4 60
Arkham City mi k srdci přirostlo nápaditými vedlejšími misemi a atmosférou mnohem víc než hlavním příběhem nebo možnostmi open worldu, proto jsem další přírůstek do netopýří mozaiky vítal s otevřenou náručí. Harley mám navíc rád už z dob předtím, než to díky Margot Robbie bylo v módě, takže se zdánlivě nemohlo nic pokazit. Jenže v hlavní (lépe řečeno hlavnější) roli zde není Harley, není v ní dokonce ani Batman. Je v ní Robin.

Zatímco obvyklý ústřední hrdina (který se naštěstí také dostane ke slovu v elegantně řešeném finále) snese pěknou řádku ran či dokonce výstřelů a přesto je připraven rozdat sérii úderů, jeho drozdí společník už na tom tak dobře není. Po sérii průměrných levých háků se skácí k zemi, o kulkách ani nemluvě. Boss fighty jsou tak v jeho podání slušným utrpením, zejména proto, že při pokusu o doražení omráčených nepřátel si dává slušně na čas, vesele u toho točí dlouhou tyčí a než úder dokončí, už dostane obvykle dobře mířený pohlavek od dalšího z nevlídných pohůnků.

I proto mi celé DLC trvalo podstatně déle než slibované dvě hodiny a i proto jsem u něj nervózně poposedával a dokonce ho někde ve druhé třetině přerušil na více než měsíc. Mnozí si stěžují, že se dá v hlavní hře hrát jen za Batmana a Catwoman, Revenge je odpovědí, která říká, že méně je někdy opravdu více.

Pro: Harley a její nezaměnitelná anarchie

Proti: Robinova slabá výdrž

+7

Command & Conquer: Red Alert

  • PC 95
První díl Red Alerta to má u mě celkem těžké. Na jednu stranu je vlastně ve všem lepší než Tiberian Dawn, který je mi ale sympatičtější. Základní hratelnost se vůbec nezměnila, což platí pro většinu série, a to je vlastně dobře. Stále je nutné ve většině misí vybudovat základnu a splnit úkol. Tím je stále nejčastěji zničení nepřítele, ale vyskytují se i náročnější úkoly. Od obsazení konkrétní budovy po záchranu osob, vše probíhá jako v originálu. Jak moc nemusím většinu misí s omezeným počtem jednotek, tak nové mise uvnitř budov jsou skvělý nápad. Zvlášť pokud to navazuje na předchozí dobývání a obsazení budovy, jde o velmi atmosférický prvek. Povedené jsou opět filmečky a jednotky. Tentokrát mají lepší výbavu záporáci, protože mamutí tanky a Teslovy věže jsou ultimátní kombinace. Red Alert klade větší důraz na boje ve vzduchu a na vodě. Tam má každá strana svoje a oblíbil jsem si obzvláště křižníky a ponorky. U spojenců hodně potěší výzvědný satelit, který odkryje celou mapu. Řada jednotek nemá předobraz v minulém dílu a některé jsou vážně skvělé. Mezi nejzajímavější patří špion, zloděj nebo pes. Gap Generator zakrývající část mapy temnotou našel uplatnění především ve hře více hráčů, stejně jako maskovaná kulometná hnízda. Těží se tentokrát ruda, případně výnosnější krystaly. Ani jedno ale nepoškozuje pěchotu a jde tak pouze o surovinu, jeden strategický prvek je tak pryč. Obsazování nepřátelských budov inženýry je nyní obtížnější. Jde obsadit jen velmi poškozenou budovu, což výrazně měnilo mou strategii. Přesto jsem se často pokoušel získat alespoň spojeneckou technickou laboratoř nebo sovětskou továrnu.

Příběh je méně vážný než u C&C, ale ještě to není tak komediální jako následující díly. Obtížnost se mi zdá nižší, ale to může být vina Cover Operations. Red Alert také přišel s vylepšenou SVGA grafikou. Ta je k dispozici u verze pro Windows, na DOSu je shodná s C&C. Rozdíl je opravdu velký a za pouhý rok jde o slušný posun. Kampaň Red Alerta jsem hrál do teď vlastně jen jednou, což je značný kontrast proti originálu. Na vině je novinka jménem skirmish. Hraní na velkém množství multiplayerových map proti počítačem řízeným protihráčů, to vše dle vlastního nastavení počtu, počátečních financí, superzbraní... Zde přišli ke slovu CD s uživatelským mapami, kterých jsem odehrál rozhodně vyšší desítky. Z dnešního pohledu je to podivné, ale musím prostě poděkovat autorům kompilací jako Code Red Attack nebo More Red Missions. Samotný multiplayer je také super a mám na něj dobré vzpomínky. Tradičně skvělá je i hudba Franka Klepackiho.

Potěší propojení obou C&C sérií v sovětské kampani, kterou obecně považuji za lepší a to navzdory několikadennímu záseku ve třinácté misi. Díky tomu jsem vlastně dokončil spojeneckou kampaň dříve. Vytknout musím opět pathfinding a obecně umělou inteligenci jednotek, vše je lepší obstarávat a hlídat ručně. I dnes jsem se u prvního Red Alertu bavil velice dobře. Zábavné mise, fajn filmečky a skvělá skladba jednotek dělají z hraní příjemný zážitek a projití obou kampaní za to opravdu stojí i dnes. Velkým kladem hry je, že osloví jak fanoušky předchozího Command & Conquer, tak i nové hráče.
+31

BioShock

  • PS4 85
Herní výzva 2020 - Základní kameny

Výborné prostředí, atmosféra i příběh. Něco, co vás hned v první chvíli vtáhne a pak vás to bude postupně sežvejkávat, dokud vás to na konci vyplivne. Je to silné především v tom, že postupně odhalujete určitě střípky jednoho bláznivého příběhu, jednoho bláznivého snu, jednoho bláznivého... blázna.

Atmosféra se pohybuje téměř na hraně nějakého hororu, budete mít neustále takový zvláštní, lehce nepříjemný pocit, takovou tu lehkou husinku, jako když vás ofoukne vítr ve chvíli, kdy lezete z vody. Ale bát se vyloženě nebudete, protože hororová atmosféra je dosti zředěná poměrně častou akcí a svou zvláštní grafikou, dosti artovou.

Vůbec to, jak hra vypadá, je skvělé. Interiéry jsou výborné, jedná se o takový ten jakoby otevřený koridor, takže máte volnost v pohybu, ale zároveň přehnaně nezahálíte a necháte se táhnout příběhem. Navíc ty výhledy na mořský svět... wow... Parádní jsou i jednotlivý nepřátelé, ale možná bych uvítal i trochu větší pestrost.

Skládání si příběhu pomocí jednotlivých nahrávek je známá fičura, ale tady to působilo obzvlášť dobře, je to mnohem příjemnější, než číst neustále texty a tím si rozbíjet plynulost hry.

Co mě ovšem na hře dostalo ze všeho nejvíc je kombinace vyspělé technologie s šedesátkámi. Tohle mě vždy dokáže potěšit, ať už se jedná o hru či film, vizuálně to totiž působí velmi dobře a když se do toho zakomponuje dobrý příběh, tak je to radost sledovat, prožívat.

Zvláštně na mě působila obtížnost, kdy jsem se dokázal docela dlouho trápit s Big Daddym, ale pak jsem dal hlavního bosse, jako když sfouknou svíčku. Navíc jistá "nesmrtelnost" zapříčiňuje to, že si místy postup vůbec nebudete rozmýšlet, ale budete to brát na hulváta, takže to dost podrývá určité skilly, které by jste jinak mnohem víc využívali.

Ostatně samotný gameplay nepatří asi mezi to nejsilnější, co hra nabízí. Trochu to zapříčiňuje i výše zmiňovaná obtížnost, čili vás přehršel schopností a zbraní, bude po čase spíš otravovat, respektive vás nebude nijak vzrušovat, protože dost možná si vyberete jen to svoje, které pojedete většinu hry. Já vlastně oceňuji velkou škálu schopností, zbraní a různých komb, ale zároveň hra v tomhle směru nenaplňuje potenciál, protože vás nedokáže tlačit to aspoň z poloviny využívat.

Menší věc, co mě štvala bylo hackování, které mi zprvu přišlo jako velmi dobrý nápad a prvních 5-10 hacků jsem si užíval, poté se jednalo o velmi otravnou součást hry. Podobný vývoj ze zajímavé fičury k otravné (téměř) nutnosti nastane u fotografování nepřátel. Navíc jsem nikdy netrpěl nedostatkem něčeho (nábojů, lékárniček, EVO), takže ten survival nádech je opět dosti nevyužitý potenciál.

Ačkoliv samotné hraní jako takové nepatří k tomu nejlepšímu, co jsem u FPS žánru měl možnost vyzkoušet, tak to velmi zdařile dohání samotné prostředí, atmosféra a příběh. Tohle je rozhodně hra, kterou si budu chtít někdy v budoucnu zopakovat.

Pro: atmosféra, vizuál, dávkování příběhu, kulisy, moderní technologie v retro hávu

Proti: akce, nevyužitý potenciál v možnostech (zbraně, skilly), obtížnost

+21

Santa Claus In Trouble

  • PC 70
Každý rok můj Štědrý den vypadá asi následovně:

1) Vstanu (nečekaně...)
2) Pro navození té správné atmosféry šoupnu do playlistu devadesátkové vánoční songy, počínaje Fun Factory, přes Blümchen a konče tou nejvánočnější... :-) (to už mě manželka vždycky chce naporcovat místo ryby).
3) No a pak je to hraní her s vánoční tématikou a tohle je pro mě ta nejklasičtější - a to i přes to, že k nám chodí ZÁSADNĚ Ježíšek.

Ale protože naší západní sousedé verzi s Ježíškem nevydali, musím si vystačit se Santou. Náplň hry je prostě jen chodit, hopsat, sbírat dárky a bonusy a vyhybat se pastím a příšerkám a hlavně nežuchnout do propasti mimo hrací plochu. To se lehce řekne, ale hůř udělá, protože obtížnost začne být záhy až nevánočně pekelná.

Jelikož náš hrdina v červeném poztrácel dárky, musí je zase všechny pěkně posbírat a to v deseti úrovních. Ovládání je jednoduché, Santa se jen pohybuje a skáče (a u toho pěkně heká), takže stačí klidně jen myš. Ze začátku je to jednoduché a není problém posbírat úplně vše - kromě dárků to jsou i různé bonusy. Ale postupem času značně přituhne, objední se potvůrky, kluzké povrchy, větší propasti, ohníčky... a dárky začínají být schované i na hodně špatně dostupných místech. A ještě je v každé úrovni časový limit. Takže to žádná brnkačka není a hra díky tomu vydrží déle, než pár desítek minut.

Otázka je, jestli hráč vydrží déle, než těch pár desítek minut. Zásadním problémem je totiž hudba. Ne, že by byla špatná, to vůbec ne. Ale ve hře jsou pouze 3 (nebo 4, už netuším) koledy, které mají dohromady tak 8 minut a jedou pooořád dokola. Jasně, jde to i vypnout, ale to je pak jak si dávat dárky u zhasnutého stromku. Takže je to spíš o trpělivosti uší, než vlastního hraní.

Ale kromě toho hra na nějakou dobu zabaví, na freewarovku měla ve své době super grafiku a kouká se na ní dobře i dnes. Malé plus může být i to, že je v češtině. Takže uvidíme se opět 24.12.

(Hmmm, proč ten komentář vlastně píšu v červenci...)
+13

Hue

  • PS4 70
V každém z nás dřímá spořivý človíček, který nad námi přebírá kontrolu, když vidíme nějaký ten výhodný bundle. Fakt, že si většinu her pořízených z těchto balíčků nezahrajeme, už nehraje žádnou roli. Důležitější je ten pocit, že jsme ušetřili a tento pocit se umocní, když za ušetřené peníze pořídíme další výhodný bundle. To již ale odbočuji. Nedávno jsem takto ušetřil, když jsem si na PS Store pořídil jeden indie bundle primárně kvůli Dear Esther. Přesto mě v něm následně zaujala taková nenápadná logická hopsačka Hue.

Příběh této komorní plošinovky je vcelku jednoduchý a neurazí. Jakožto malý klučina Hue, budete pátrat po své zmizelé matce. Ta vám zanechává dopisy, ve kterých se více dozvíte o ní, a hlavně o prstenu, který vynalezla a díky kterému můžete ovlivňovat vnímání reality za pomocí barev. Tento prsten budete poté sami skládat barvu po barvě a hojně ho využívat při řešení hádanek.

Samotné hopsání v základu funguje. Hádanky jsou hezky vymyšlené, avšak pouze u některých jsem se musel více zamyslet. Hodně se mi líbily různé prvky, které zpestřovaly řešení jednotlivých levelů. Namátkou například balónky nebo bloky měnící barvu, když na ně hráč skočil, či tryskající barva, přebarvující objekty. Jen na můj vkus nebyly tak často využívané. Zejména mě mrzí menší četnost tryskající barvy.
Zapotil jsem se ale u „akčnějších“ levelů, kde jsem musel rychle přeskakovat mezi barvami, abych se vyhnul smetení řítícím se balvanem, či dekapitaci laserem. Hra se při výběru barev zpomalí, což je mi platné jako mrtvému zimník, když nedokážu rozpoznat barvu, kterou potřebuji. V tomto tkví mé největší negativum. Postupně si odemknete 8 barev, přičemž polovina barev se mi slévala dohromady. Nejednou se hra proměnila ve sportku, když jsem typoval, zdali onen fialový balvan, který se na mě řítil, byl opravdu fialový nebo pokud nebyl náhodou růžový. Několikrát jsem musel opakovat jeden level kvůli takovéhle prkotině a sráželo mi to celkový dojem z hraní.
Někoho by mohla zamrzet i délka hry, kdy ji projedete za dvě, tři odpoledne.

Vedle příjemného komorního příběhu a pohodové hratelnosti je nutno také vyzdvihnout silnou atmosféru. Ta zejména čerpá z krásného soundtracku, který jednoznačně patří k těm lepším, které jsem kdy slyšel. Graficky si zase hra udržuje svůj jednoduchý, přesto specifický styl.

Hue je povedená logická plošinovka, která ve všech aspektech funguje tak jak má. Příběh, hudba, vizuál a celkově hratelnost, pominuli zmíněné negativy, se hezky dohromady sešli. Britské studio Fiddlesticks Games tak vytvořilo příjemnou hru, která minimálně stojí za vyzkoušení.

[HERNÍ VÝZVA 2020 - 2. "Heuréka!"]
+14

Half-Life 2: Episode One

  • PC 80
Po dohrání Half-Life: Alyx se mi nechtělo hned opouštět známe univerzum, a protože jsem epizody hrál vlastně jen jednou, pustil jsem se hned do první z nich. Byl jsem zvědavý, jak hra obstála testem času.

Úvodní kapitola v citadele mě nepříjemně překvapila svou šeredností. Ty strohé chodby a nuzný design mně moc neoslnily a ptal jsem se sám sebe, jestli takhle vážně hra vypadal vždycky. Jakmile jsme s Alyx ale vlezli do podzemních garáží, byla atmosféra zpět a vydržela až do konce hry. Grafity, oprýskané stěny, bordel všude kde se člověk podívá. Tak jsem si to pamatoval.

Příběh tu není žádná megalomanská záchrana světa, jen poměrně komorní útěk dvou lidí před jistou smrtí. A díky tomu to působí tak nějak intimněji a dokázal jsem se do toho rychle vcítit. Přispívá tomu i Alyx, která je tentokrát po celou dobu s hráčem, dobře komentuje situaci (a jemně laškuje s Gordonem) a v úzkých průchodech zavazí naštěstí jen málo. Pro takové to nutné odlehčení je tu pak Dr. Kleiner mluvící z všemožných obrazovek, jehož nabádání občanů k sexu jsem pochytil až teď a hodně mě pobavilo. Všechno to funguje jak má.

Co bych ale vytknul je tempo hry, které mi přišlo občas až moc roztahané, některé lokace by zasloužily i zkrátit (takové čekání na výtah mě nebavilo už tehdy ~14 let zpět). Oproti tomu chválím finální pasáž na nádraží, která pro mě byla perfektním vyvrcholením. Tam už mi dokonce i srdce bušilo, když jsme se snažil odolávat jedné vlně Combine za druhou a přitom se mi nemilosrdně krátily zdroje. Když jsem si pak vydechl u závěrečných titulků, cítil jsem se vážně dobře, že jsem to dokázal, utekl jsem.

Episode One slouží jako perfektní úvod před dalším dobrodružstvím Gordona a Alyx. O to víc zamrzí, že to další dobrodružství nebylo nikdy dotaženo do konce.

Pro: postavy, útěk z City 17

Proti: první kapitola neobstála v testu času, tempo hry by mohlo být svižnější

+20

Space Invaders

  • PC 55
Space Invaders jak už název napovídá, řeší problematiku emzkáckých vetřelců, které je třeba zničit za pomocí laserového děla. Vaše vesmírná kocábka může využit před ní stojících bloků pohlcujících paprsky té vesmírné havěti, která se sešikovala do několika řad ( formací ) nad sebou a po sekvencí se blíží níž a niž. Jednoduchá blbina, která vyšumí - 55 %
+6

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 80
Hrála jsem se všemi DLC pohromadě.
S hrou jsem měla zvláštní vztah. Nejdříve jsem se nemohla do otevřeného světa Skyrimu ponořit, ale to byla moje chyba, protože jsem nepochopila questy. Potom to už byla regulérní závislost. Bohužel jsem během hraní měla počítač 2x v servisu a ponořit se do Skyrimu mi vždy dávalo zabrat. Podruhé jsem zjistila, že mi Steam nesynchronizoval stav hry a tak jsem ztratila 3 dny práce. Znovu už se mi do bývalého stavu hrát nechtělo a tak hru balím v polovině dohraného DLC Dragonborn. Je totiž pravda, že svět se pro mě stával repetitivním, několik typů dungeonů, nákupy apod. , představa, že se musím tím vším zase prodírat, do toho se mi fakt nechtělo. Nicméně příběh, prostředí, otevřený svět a objevování to všechno způsobilo, že jsem se do RPG s otevřeným světem zamilovala. Ale ne asi natolik, abych si questy chybou synchronizace opakovala znovu. K tomu je tady spousta jiných her, které si chci zahrát.
Mnoho věcí se taky opakovalo, jak už tady někdo psal níže: pavouci na cestě, vlci, vždy dva. Pořád na mě na cestě někdo útočil, nekromanti, upíři, bylo to pak pořád tak nějak dokola.

Pro: otevřený svět, questy, soundtrack, postavy, příběh

Proti: někdy ukecanost postav, repetitivnost dungeonů, jeskyní, nepřehledný inventář,

+21

Lemmings

  • PC 80
Leendární lumíci - kdo nezažil v devadesátkách, je snad jen ten, kdo nečuchnul k PC hrám :-)

Skřítkoví jedni malí, mizerní, toužící po jediném - dostat se do chrámu spásy za jakoukoliv cenu. Do cesty se jim ale staví různé překážky, visuté srázy, zdi a podobné a tak nezbývá než hrabat, kopat, zastavovat, stavět, létat s paraplíčky a někteří se musí obětovat pro kolektivní blaho.

Jak už je zřejmé. s narůstajícím počtem úspěšných levelů stoupá obtížnost, takže ke konci už lámete mozkové závity i klávesnici vzteky, když se nepodaří včas zareagovat a v požadovaném počtu ty mrchy poslat do tunelu. Nostalických 80 %

Pro: hratelnost, spousta levelůq

Proti: nahuštěnost a nepřehlednost desítek lumíků

+11

Armikrog

  • PC 60
Neverhood je legenda, a i když nepatří mezi mé nejoblíbenější adventury, jeho pokračování, které vzniklo téměř dvacet let po něm, mě vcelku lákalo. Hodnocení mě sice trochu odrazovalo, ale přesto jsem se rozhodl hru vyzkoušet.

Zpočátku vypadá všechno skvěle, intro je boží a pohled z okna první místnosti také, a to dokonce opakovaně. Příšera se pak už ale neukáže, humor ustoupí do pozadí a až na občasné záchvěvy a mravenčí prezidenty se jmény Thomas Jeffersant, Abrahant Lincoln a Theodore Roosevelant se už neobjeví. Jeden logický problém střídá druhý a po splnění všech v dané budově dochází k přesunu známým vozítkem do další, a tak stále dokola.

Nenarazil jsem snad na žádný větší zásek, což jsem uvítal, bohužel kvůli tomu rychlému tempu, které si hra drží po celou dobu, přišel konec daleko rychleji, než jsem očekával. Z postav, kterých se ve hře za tak krátkou dobu moc nemihlo, jsem si nejvíce oblíbil hlavního hrdinu Tommynauta a mimino P. Otravný pes Beak-Beak mi naopak spíše lezl na nervy a prapodivné a téměř na chlup stejné pasáže v jeho podání mě vůbec nebavily.

Hudba už není tak skvělá, jako v předchůdci, asi Terry Scott Taylor při její tvorbě spořádal méně modelíny. Stále však má něco do sebe. Že v moderní adventuře nefunguje dvojklik na rychlé opuštění lokace bych ještě bral, autoři nějakým způsobem museli natáhnout herní dobu, a přesto to není žádný zázrak, že mi ale i po tolika letech od vydání a několika opravách občas vypadnou titulky nebo zvuk, jsem nečekal. Hrát se to dá, ale jestli někdy bude nějaké příště, tak bych prosil lepší zpracování s delší herní dobou.

Pro: intro, občasný humor, příšera, mravenčí prezidenti, hudba, Tommynaut, P.

Proti: málo humoru, krátké, Beak-Beak a pasáže s ním, bugy

+19

Papers, Please

  • PC 70
Nabízí se zmínit, že Papers, Please je hra pro všechny ty mladé a nadějné komunisty, kteří nezažili období teroru a myslí si, že v sociální kultuře s komunistickým základem je budoucnost. Není. Originální textová adventura s grafickými prvky 2D adventur devadesátých let Vás o tom má šanci přesvědčit. A pokud ne, tak shořte navždy zatraceni za řekou Styx, protože jestli tato adventura něco umí, tak vyvolat strach a respekt z doby, ve které jsem se naštěstí jen narodil.

Rád bych tvůrcům této hry sklonil pomyslné pukrle, kdyby ji neměl na svědomí jeden jediný člověk – Lucas Pope. To si náhle zaslouží nejen respekt dvojitý, ale rovnou trojitý. Přišel s něčím, pro mě, originálním, jedinečným a ještě mi do herní místnosti (kterou odborně nazývám kočičárna, protože v ní přeci jen víc žijí kočky, než já hraju hry) přinesl depresi z let minulých. Originalita přichází především v myšlence. Váš příběh začíná v zemi, kterou nelze pořádně ani vyslovit, ale vládne jí podvratný komunistický živel. Vy, coby státní zaměstnanec, jste vyslán na hraniční přechod, kde máte kontrolovat pasy nově příchozím. Příběhová linie se odehrává v 31 dnech a každý den si na Vás národní velmoc nachystá nějakou tu specialitku, aby Vám tu kontrolu notně ztížila. No a čím více pasů správně zkontrolujete, tak podle toho bude vypadat Vaše výplata, kterou musíte poplatit plyn do kotle, abyste se měli u čeho ohřát a nějaké to jídlo, abyste neumřeli hladem. Pokud peníze nevyděláte tak, jak máte, dokážete si sami představit, co se v dalších dnech pravděpodobně bude dít.

A teď si vezměte, že hraniční přechod není úplně nejklidnější místo pro život. Naopak. Čekají Vás tu série teroristických útoků, úplatky, smutné lidské příběhy, ale i setkání s hyenami, kteří se na smutku druhých živí. A v neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na tajnou organizaci, která chce komunisty svrhnout a doufá, že jim s tím tak nějak, jako správný nestranný straník, pomůžete.

To vše, prosím pěkně, v 31 dnech, během kterých se můžete setkat s 20ti různými konci. Od těch hodně smutných, přes ty méně smutné, až po těch pár nadějných. Podle mě nápad, jako stehno. Navíc, pokud se sejdete dva a otevřete si flašku kyanidu, můžete si docela obstojně užít společné nekonečné hraní mimo příběh. Ale to asi jenom v případě, že jste masochista a nebo chcete tamní zemi co nejdříve zachránit/zničit.

Papers, Please je jedinečná adventura v průzoru jednoho okna, ve kterém se toho může dít více, než si dovedete představit. Výbuchy, střelba, emoce nad lidskými příběhy…to všechno hra nabízí. A pokud máte pocit, že je té deprese docela hodně, tak vězte, že i na srandu dojde. Jakmile totiž dorazí týpek ze země Kobrastán a bude Vás přemlouvat o vpuštění do země, tak věřím, že i běžný necita se zamyslí a třeba mu zrovna bude mít chuť udělat dobrý den. I to se Vám totiž v budoucnu bude moci vrátit. Ostatně, stejně jako v životě.

Pro: Jedinečný simulátor hraničního přechodu do komunistické země, jehož dobře napsané příběhy některých postav ve Vás dokáží vyvolat návaly emocí.

Proti: Nicméně velice minimalistické, chvílemi dost stereotypní a občas musím říct, že těch příkazů shora bylo fakt hodně…

+23

Half-Life: Alyx

  • PC 95
Dlouho předlouho se mi nestalo, že bych na nějakou hru myslel kudy chodím. V práci poslouchám soundtrack, na mobilu sjíždím trailery a těším se na chvíli klidu doma, až si budu moct nasadit VR přilbu a vrátit se do City 17.

Tak moc je Alyx chytlavá. A navíc je to Half-Life, takže ta atmosféra, postavy, nepřátelé i gameplay jsou konečně zpět (a díky VR mnohem imerzivnější). Ale zároveň je to spin-off, čili je to trochu jiné než hlavní série. Především je to komornější (leč i přestřelky na větším prostranství hra umí) a víc logické. Pro sérii typické enviromentální rébusy jsou v Alyx obohacené o hackovací minihry. Ale tím to nekončí, ony totiž i potyčky s nepřáteli jsou svého druhu puzzle.

Inventář je omezen na dvě položky (mimo munici, ta je zvlášť), zbraně se musí ručně přebíjet a baterka je připevněna pevně k jednomu hřbetu ruky (takže když chcete přebíjet nebo házet granátem, musíte často obětovat viditelnost). Díky tomu je hra plná micro-managementu. Musíte plánovat kdy přebít (a každá střela vedle zabolí), kde se krýt, kdy použít granát, kde jste nechali ležet lékárničku a občas si i pamatovat prostředí poslepu a orientovat se chvíli jen podle zvuku blížících se headcrabů. Je to náročnější než běžné kropení kulometem, ale díky tomu všemu je každé vítězství doprovázeno mnohem silnějším pocitem zadostiučinění.

Celkově je game-design na mistrovské úrovni. Herní mechaniky jsou v zásadě triviální a jednoduché k pochopení, ale postupně se rozšiřují a proplétají mezi sebou, což velmi přirozeně zvyšuje komplexitu. To činí hru snadno přístupnou, přitom je to ale stále výzva.

Příběh je posouván převážně komunikací přes vysílačku s Russellem, podivným vtipným kamarádem vašeho táty. Tradičně je příběh velmi kvalitní, ačkoliv konec jde poměrně snadno odhadnout po pár úvodních kapitolách. Mimo to i samotné prostředí často vypráví své mini-příběhy, nezřídka doplněný o komentář Alyx a Russella. Konečně má Valve mluvící hlavní protagonistku, jupí.

Veskrze se Half-Life: Alyx okamžitě zařadila mezi jedny z nejlepších her, co jsem kdy hrál. Jsem rád, že ke koupi VR headsetu mě nakonec rozhoupala právě tato hra. Pořád si sice myslím, že je od Valve trochu nefér vrátít se k milované sérii po 13 letech právě VR titulem a odříznout tím většinu věrných fanoušků (a vyžadovat po nich nemalou investici do nového HW, pro který možná ani nebudou mít jiné využití). Ale je pravda, že tenhle zážitek jde opravdu realizovat jen ve VR.

Hráno na Oculus Quest, continuous locomotion.

Pro: je to něco unikátního

Proti: předvídatelný konec (příliš to ale neubírá)

+24

Nibbles

  • PC 55
Nibbles je klasickým "hadem" který požírá náhodně generovaná čísílka tak, aby po devití spolknutích mohl postoupit do dalšího kola. S dalšími úspěšnými levely přibívají překážky, zvyšuje se rychlost a polykačka se stává obtíženější.

Není to žádná velká věda, dá se hrát i ve dvou, což je větší zábava, ale v záplavě lepších her zanikne, vidím to na solidní průměr - 55 %
+7

Battlefield 1942

  • PC 80
Upozornění: zde leží další osobní komentář, který nestojí za to číst! Děkuji. Nyní, pokud přeci jen nevíte, co lepšího s časem a pokračujete v četbě, tak dovolte, abych se vám představil. V roce 2002 jsem se ještě nejmenoval H34D a nechápal jsem hru Battlefield. Nevěříte? Děláte dobře, odjakživa jsem byl totiž prolhaná svině… Ale teď už vážně. Při příchodu Battlefieldu jsem očekával další Medal of Honor a i přesto, že mi koncept hry s botama (nazouvání, vyzouvání, zavazování tkaniček apod.) byl velmi dobře znám, vybavuju si, že jsem se cítil jaksi dotčen kvůli tomu, že mi hra zprvu nepřinesla, co jsem od ní očekával. Tedy pocit, který prožívá dneska téměř každý druhý u skoro každé druhé hry. Nicméně já nebyl rozmazlený fracek a nešel jsem se hned vyplakat na fórum s přichystanou nálepkou (pod)průměrného hodnocení, na systém Battlefieldu 1942 jsem si rychle přivykl a přišel mu na chuť. Podotýkám, že době vydání hry jsem neměl internet, a tak je paradox, že jsem si tuto megalomanskou multiplayerovou řežbu užíval pouze v singlu.

Battlefield 1942 se mi trefil do vkusu tím, že nebyl příliš komplikovaný, nevyžadoval nějaké hardcore plánování, netrestal mě za sebemenší nepozornost (právě z těchto důvodu jsem nebyl schopen hrát Operaci Flashpoint), ale přesto dokázal, v nadsázce řečeno, věrně simulovat bitvy na známých bojištích druhé světové války. Herní mapy byly ve své době nevídaně velké, bavilo mě prozkoumávat alternativní cesty do nepřátelské základny i vyhledávání vhodných míst na odstřelování tupé umělé inteligence sniperkou nebo bazookou. Dvacet hráčů na bojišti bylo minimum, bylo cítit, že do rozlehlých map by se hravě vešel i dvoj až trojnásobek. Hra tedy rozhodně nebyla hektická, ale zase ne zdlouhavá, či nudná. Je pravda, že umělá inteligence trpěla řadou neduhů, v dnešní době, kdy jsou hráči obecně vyspělejší, by pravděpodobně neobstála. Relativně arkádovou hratelnost také podporovala grafika a s tím související design map. Tím myslím, že jste potkávali docela dost holých kopců a prostých údolí, které jen sem tam zdobil nějaký jednoduchý porost nebo menší polorozbořená budova. Takhle to bylo ve své době v pořádku, nikdo se vám nemohl příliš důmyslně schovávat.

Perličkou na závěr je, že hra je dnes zdarma a stále v ní funguje hrstka serverů s desítkami až stovkami hráčů online. Je vidět, že právě ten zmiňovaný arkádový a přiměřeně akčně-opatrný styl hry si udržel své příznivce i přesto, že zrovna Battlefield má hromadu modernějších pokračování i konkurentů…
+11

DiRT Rally 2.0

  • PC 90
Že se DiRT Rally 2.0 zvláště povedl, bylo zřejmé už po prvních recenzích. Ohlasy samotných hráčů, které často zmiňovaly kvalitu rovnou snad i kultovnímu Richard Burns Rally, byly také všudypřítomné. Očekávání tedy byla nejvyšší možná.

Sérii Codemasters mám rád již od dob Colin McRae Rally 2.0, které bylo perfektním mixem arkádového překonávání časů erzet a do jisté míry realistické správy vozů a jejich nastavení. U dalších dílu se osvědčená formule začala mírně zadrhávat (z mého pohledu průměrné až podprůměrné pokračování 3, 2004, 2005), a vyvrcholila k proměně série na Colin McRae: DiRT. Zde můj zájem (o videoherní podobu rally) zcela opadl, a získal si pozornost až s příchodem DiRT Rally z roku 2015. Ke kterému jsem se ovšem dosat až o tři roky později. Zábavné, poměrně realistické a plné obsahu. Ale něco neurčitého tomu chybělo. Z mého pohledu jízdní model a fyzika, která nedosáhla úrovně, se kterou přišel Richard Burns Rally o mnoho let dříve.

To se změnilo s pokračováním, které dorazilo na počítače a konzole na začátku roku 2019. Tvůrci nasbírali spoustu drobností a již kvalitní DiRT Rally dokázali vylepšit prakticky ve všech směrech. Vizuálně povedené menu, zábavný (ale náročný) jízdní model, detaily na trati a tak dále. A pokud si odmyslíte DLC politiku a nepochopitelné dokupování tratí/aut, i obsahu (dnes již vyřešené Game of the Year Edition) je více než dostatek. Ačkoliv zábavný sprint do vrchu (Pikes Peak) chybí.

V základu se tedy nachází šest lokací (Španělsko, Argentina, Polsko, Nový Zéland, Austrálie, USA) a dalších sedm lze dokoupit v DLC (nebo plné verzi hry). Vozový park je v DiRT Rally 2.0 dostatečně široký, a lze si v každé kategorii nalézt své oblíbence. Osobně jsem si nejvíce oblíbil dobře ovladatelné auta Volkswagen Golf GTI 16v, Škodu Fabii a samozřejmě Mitsubishi Lancer Evolution X. Naopak udržet na úzkých tratích Argentiny a Nového Zélandu v Porsche 911 RGT nebo Ford Mustang GT4 s výkonem nad 400 koní a váhou pod 1,5 tuny byla výzva. Na druhou stranu, DiRT Rally 2.0 je o překonávání obtížnosti. Pro správný pocit z jízdy tak doporučuji vypnout HUD, zapnout reálné poškození vozu a pustit se do šampionátu (historického rally) a to v méně oblíbeném stroji. I na nízkou obtížnost (30-50/100) je otázka finiše na dobré pozici závislá na striktní absenci (větších) nehod a poškození vozidla. A to, často při délce etapy nad 14 až 16 Km, znamená plné soustředění na více jak deset minut. Právě v tyto momenty je ale DiRT Rally 2.0 nejzábavnější. Udržovat mírný náskok na zrádné trati a za silné bouře, kdy nezvládnutý nájezd do zatáčky může znamenat špatné umístění v celém šampionátu, patří k vrcholům rally. Přítomen je i rally cross, ale ten mě zcela minul a podobně jako i u jiných závodních her jsem se mu nevěnoval.

DiRT Rally 2.0 jsem hrál jak na klávesnici, tak i na volantu (starším). Zábavná je hra za použití obou ovládačů, nicméně s kvalitním volantem, spojkou a řadicí pákou by byl zážitek ještě o něco výše. Po technické stránce si nelze na nic výrazné stěžovat – grafická stránka hry je výborná (detaily kabin jsou ovšem někdy trochu nižší) a některé tratě, zvláště na Novém Zélandu, jsou až krásné. Stabilní engine také zajištuje bezproblémový chod (bez poklesu FPS), a to i na starších sestavách.

Vedle Project CARS 2 zaměřeného na okruhové ježdění je DiRT Rally 2.0 druhý ideální závodní simulátor, který je přístupný většině hráčů a zároveň není arkádou.

Po vyzkoušení V-Rally 4 a WRC 7 také zdaleka to nejlepší v oblasti rally, kde jedinou reálnou konkurencí je dnes významně zlepšené WRC 8. Jasné doporučení, a to i díky povedenému online módu (kde se mění různé denní výzvy) a rekapitulací kariéry Colina v FLAT OUT.

Pro: jízdní model, grafika, zábava, obtížnost, vozový park

Proti: invazivní DLC politika, velký prostor rally crossu

+30

Painkiller

  • PC 75
Na ukuchtění Painkillera byly použity výborné ingredience, přesto má výsledek jakousi zvláštní pachuť. Nedokážu přesně popsat proč (takže tento komentář bude kvalitní), ale nikdy jsem této frenetické střílečce nepřišel úplně na chuť, tedy alespoň, co se singleplayeru týče. Painkiller se hraje podobně jako Serious Sam, vstoupíte do nějaké lokace (arény) a z řiti se na vás řítí horda nepříliš inteligentních nepřátel. Vše ve slušné grafice a vysoké rychlosti. Možná to zní divně, ale vizuálně i atmosférou se mi vybavoval mix mezi Hexenem a Hereticem. Bylo to temné, démonické, přiměřeně brutální. Bohužel zatímco Serious Sam se odehrával v patřičné nadsázce a s řadou šílených nápadů, Painkiller jakoby se chtěl brát vážně a to se mu tak úplně nezdařilo. Ono „bezduché“ střílení mě osobně záhy omrzelo. Přitom musím obzvlášť pochválit závěrečné bossy megalomanských rozměrů, to mi přišlo jako skvělý nápad.

Nedlouho po odložení hry jsem byl ale naprosto šokován, když jsem se dozvěděl, že Painkiller se stal progamingovou hrou, když jej tehdy v letech 2004 a 2005 jedna z největších herních turnajových organizací CPL vybrala jako primární duelovou hru namísto Quake III Areny. Čím si to Painkiller zasloužil? Ctil prosté herní mechaniky rychlého pohybu hráče, účelně nadesignovaných arén a jednoduchých, ale funkčních zbraní. Hrál se podobně jako Quake, nebo přesněji, hrál se naprosto stejně jako Quake. Hráči v extrémní rychlosti na relativně malém prostoru skákali sem a tam, v duchu počítali vteřiny důležitých předmětů a při střetu padaly fragy jak na běžícím páse. Proč tedy vůbec Painkiller nahradil Quake, to nevím, ale myslím, že šlo jen o svěží vánek, který nová hra přirozeně přinese… Osobně jsem zaznamenal jediné „vylepšení“ a to, že některé teleporty byly záměrně hodně velké/široké, aby hráč čekající na druhé straně nevěděl, z které části portálu soupeř vypadne a tedy nemohl jej příliš snadno očekávat raketou vystřelenou v předstihu. V roce 2006 se CPL (a další organizace) vrátily zpět ke Q3A, nejspíš proto, že má přeci jen vychytanější mechaniky pohybu (trickjumping). Painkiller však dokázal to, o co spousta her marně pokoušela, a za to si zaslouží můj respekt.
+16

The Wheel of Time

  • PC 90
Podle mé oblíbené knižní ságy Kolo času bych si asi nepředstavil zrovna střílečku z vlastního pohledu, ale hra se překvapivě dost povedla. Ve firmě Legend jsou specialisté na knižní adaptace a i tentokrát se jim podařilo skvěle zachytit atmosféru předlohy. Od začátku skrze všechny levely až k povedenému vyvrcholení má fanoušek pocit, že je opravdu součástí vzoru Kola času. Atmosféra a obecně svět funguje na výbornou, ale bohužel řada detailů je na tom mnohem hůře. Už i čtenáři prvního dílu mohou vypozorovat nesrovnalosti a fanoušek jich nalezne mnohem více. Nebudu zacházet do spoilerů, ale například četnost ter'angrealů nebo chování určitých postav se neslučují s Jordanovým dílem. Na hratelnosti ani zábavnosti to neubírá, ale jako velkého nadšence mě to zamrzelo. Chápu nesrovnalosti vynucené hratelností, ale některé detaily se mi zdáli zbytečné.

Dále už musím jen chválit. Technické zpracování bylo na svou dobu skvělé a je v pohodě i dnes, hru pohání Unreal 1 engine. Akce je plynulá a proložena vhodným množstvím logických překážek. Zbraně i speciální schopnosti jsou zde nahrazeny velkým množstvím ter'angrealů, mocných předmětů s dávných dob. Od různých druhů útoku, přes levitaci až po několik variant teleportace, to vše zaručuje skvělou variabilitu po celou herní dobu. Jednotlivé úrovně jsou skvěle navržené a provedou hráče mnoha zajímavými lokacemi. V úrovních nejde jen o cestu k východu, ale vždy je nutné splnit daný úkol. Vše je logicky propojené s povedeným a slušně propracovaným příběhem, který mi sice nezapadal ke knihám, ale přesto mě dost zaujal. Obtížnost je spíše vyšší, ale férová. Nepřátelé dost vydrží a jsou pohyblivý, ale není jich velké množství. Zajímavě pojatý je i závěrečný level. Excelentní je také soundtrack Roberta Berryho. Ten později vyšel v rozšířené podobě i samostatně, jako soundtrack ke knihám, a já ho poslouchal u čtení. Až teď při hraní jsem zjistil, že jde o stejnou hudbu. Často kritizované ovládání je v pohodě. Ter'angrealů je sice hodně, ale většinou jich máte jen několik najednou a zmáčknout dvakrát číslo mi nijak problematické nepřišlo. Navíc funguje i standardní kolečko myši.

Ke hře existuje i čeština a to včetně videí. Sice neodpovídá knižnímu překladu, ale pro pochopení to není problém. Horší je její zprovoznění na Windows 10, ale s trochou snahy se to dá. Samotná hra mi fungovala bez problémů. Wheel of Time musím jednoznačně doporučit všem fanouškům knižní ságy i hráčům FPS. Ale i pokud k akcím neinklinujete stojí hra za zkoušku.
+28

BLACKHOLE: Testovací Laboratoř

  • PC 55
Jde o celkem krátký, cca 20 minutový přídavek, který je prequelem hlavní hry a vypráví o testech hlavního hrdiny hry na pozici kapitána lodi. Hra obsahuje několik celkem jednoduchých úkolů (akorát schody mi chvíli trvaly) a taky několik gagů v rámci příběhu.

Suma sumárum, tento přídavek nijak zvlášť nenadchne, ale také neurazí. Ale vzhledem k velmi nízké pořizovací ceně může být zajímavým zpestřením základní hry.
+6

BLACKHOLE

  • PC 90
Když jsem poprvé slyšel o této hře, říkal jsem si, že to bude nejspíš jen nějaká jednoduchá blbost, zvláště když je to děláno v Game Makeru. Navíc se jedná o plošinovku, což v té době nebyl zrovna mnou vyhledávaný žánr. Prostě jsem čekal, že si hru chvíli zahraji a po pár hodinách ji smažu, protože mě nebude bavit. Jak těžce jsem se mýlil. Hra mě ve výsledku naprosto chytla a hltal jsem každou její úroveň.

Hra je rozdělena do celkem šesti různorodých prostředí, kde na začátku většiny z nich hráč získá nějakou novou "schopnost" typickou právě pro toto prostředí, případně se seznámí se specifickým herním mechanismem. První úrovně jsou tedy spíše takovou výukou, ale postupem času začíná jít opravdu do tuhého. A to do takové míry, že jsem několikrát přemýšlel o své predikci a hru málem smazal. Nakonec se většinou stačí uklidnit, dát si pauzu a hrát s čistou hlavou.

Určitě však nesmím zapomenout zmínit dvě skvělé únikové úrovně před lávou a lavinou (každá z nich má naštěstí uprostřed checkpoint). Obzvláště ta lavina je extrémně těžká. Upřímně obdivuji hráče, kteří získali achievement za to, že tyto úrovně projeli na jeden zátah).

+ Příběh a dialogy. Ty jsou možná pro někoho spíše trapné, ale kupodivu se mi celkem trefily do mého vkusu. Akorát hlášky Auriel mi po čase přišly spíše otravné, ale zvyknout se na to dá.
+ Hratelnost
+ Obtížnost
+ 6 rozdílných světů
+ Dabing, o který se postarali známí youtubeři dané doby
+ Pokud někomu nevyhovuje daná úroveň, není třeba ji kompletně dokončovat. Stačí získat jediný selfburn a vrátit se k východu. Naštěstí to ale nejde dělat pořád, protože ve výsledku je potřeba mít určitý počet selfburnů.
+ Neskutečně těžké DLC Tajemství entity, které přidává několik úrovní v každém prostředí. Tohle samozřejmě může být pro někoho spíše zápor.

Hra je díky své obtížností velkou výzvou a neúspěšné pokusy hrají někdy opravdu hodně na nervy. Ale to prostě k hardcore hrám už patří.

Pro: Hratelnost, obtížnost

+10

Xenoblade Chronicles

  • Switch 90
Hneď ako som sa dozvedela, že vyjde XCH na Switch, som vedela, že si ho musím zahrať. Keďže som už mala skúsenosť s XCH 2, tak to bola pre mňa jasná voľba. Na jednej strane je dobré, že som hrala predtým XCH2, keďže ma to ešte viac nalákalo na jednotku, ale na strane druhej som sa nevyhla porovnaniam a vopred upozorňujem, že to mohlo aj trošku skresliť môj pohľad na hru ako celok. Keďže sa jedná len o subjektívne pocity, tak je na každom ako si to vezme a či bude mojim výtkam prikladať dôležitosť.

Nápad dvoch svetov na prvý pohľad odlišných a súperiacich mi prišiel ako veľmi dobrý . Kde ľudstvo bojuje proti strojom o prežitie. Príbeh bol sám o sebe za mňa v poriadku, čím ďalej sa zamotával a prekvapoval. Hlavné postavy boli sympatické a áno , ja som mala strašne rada aj nopona :). Jedná vec ma ale trochu štvala, to je teda čisto len osobný pocit, ale nikdy som sa nevžila do role Fiori. Pozor teraz sa jedná o veľký spoiler .Hned na začiatku,kde mi v hre umrela, som si vravela, že ok, nič sa nedeje, ideme ďalej. No a keď sa vrátila, tak ma to nijak nedostalo. Ten zvrat bol veľmi prekvapivý a ako element v hre bol super ale inak som z toho nebola v roztržení, skôr naopak. Ako postavu, som ju používala veľmi rada ale ako charakter v hre mi dokonca niekedy vadila. Asi to nebude veľmi populárny názor, ale mám to tak. Sorry Fiora :). Ostatné postavy som mala rada a myslím, že pôsobili pekne rôznorodo.

Vykreslenie daných titánov a následné spracovanie jednotlivých lokalít bolo podľa mňa perfektné. Úvodná scéna, kde sa stretli dvaja titáni v boji a následný pohľad kamery na miesta, ktoré v budúcnosti navštívim. Hovorila som si, že je to úplne úžasné a už sa na to veľmi teším. Hlavne nezabudnem na ten moment keď mi hlavná dvojica vystúpila z jaskyne a spustila sa cutscéna, ktorá mi ukázala celú majestátnosť Bionisa.

Tak a teraz k jednotlivým lokáciam, ktoré mi prišli nádherné ale bohužial miestami prázdne. Jedná vec je užívať si prvý beh pláňami s tajomnými zákutiami, množstvom skrytých chodieb a miest a tá druhá, keď to musíte vykonať tak možno po 30ty krát, kvôli vedľajšej misii. Ocitnete sa na miestach, ktoré sú tak rozľahlé ale veľmi prázdne. Chýbajú tam možnosti interakcie a vydáte sa tam len kvôli krátkemu rozhovoru pre vedľajšiu misiu alebo len aby ste si odkryli časť mapy. Potom to vyzerá tak, že si nakliknete aby vám postava bežala automaticky a vy si zatial prezeráte niečo na nete :)

S tým sa spája aj rozmiestnenie a množstvo warp pointov. Ah, prečo ich nie je viac? Po čase sa mi už fakt nechcelo prebehávať sem a tam. Liezlo to na nervy. :)

Ale keď už ste tým rozľahlým svetom bežali, tak vás aspoň sprevádzala úplne úžasná hudba. Koľkokrát som sa zastavila, v niektorých oblastiach si nastavila čas na noc, a kochala sa krásou prírody za upokojujúcih zvukov v pozadí. Viem si dokonale predstaviť pustiť si soundrack aj bez hry a užívať si ho rovnako.

Ako veľmi veľmi veľmi veľké plus hodnotím uzatváranie množstvá questov automaticky. Tým myslim, že som sa nemusela vracať k zadávateľovi a quest bol splnený v momente, kedy som dokončila zadanú požiadavku. Taktiež to, že úlohy boli krásne viditeľné na mape a nebol problém s nejasnosťami. Samotné questy boli často priemerné prines, zabi a pod., ale páčilo sa mi, že boli celkom často zabalené do príbehu, pomocou ktorého som sa s jednotlivými charaktermi zbližovala a nakoniec mi ich bolo ľúto alebo som sa s nimi radovala. Mínusom by som brala nutnosť priebežného rozprávania sa s obyvateľmi sveta, ktorí vám neskôr poskytnú nové side questy. Bez toho sa neposuniete ďalej.

Súbojový systém. Tak tu je práve ten čas, kedy som sa nemohla vyhnúť porovnaniam s XCH2. Sám o sebe je veľmi fajn, odsýpa a je v ňom potreba používať taktiku. Čo mi ale vadilo, bolo používanie šípiek na vyvolávanie jednotlivých útokov. Prišlo mi to nemotorné a celkovo mi chýbala väčšia komplexnosť. (v porovnaní s XCH2) Ale povzbudzujúce hlášky behom boja ma bavili.

Let´s press on and on and on...

V rámci hry je k dispozícii , dalo by sa povedať, rozšírenie alebo DLC, v ktorom sa odohráva príbeh po hlavnej hre. Keby som mala hodnotiť túto časť samostatne, tak by z toho nevyšla úplne najlepšie. Pozitívum by bolo prítomnosť úplne nového regiónu a zmena chain attacku. Ja proste tých noponov milujem.To keď za vami behá armáda 12 noponov je proste na zjedenie :)
No a väčšina ostatných vecí sa mi až tak veľmi nepozdávala. Príbeh hry by som určite viedla iným smerom. Viac by ma zaujímal výskum a premena Telethii,než nejaký nevysvetliteľný, tajomný hlavný boss, ktorý nijako zaujimavo nerozvíja hlavnú linku. Ďalšou vecou bol výber hlavných postáv. Melia, prečo? Teda viem prečo, ale keď ona je tak strašne vážna. Čím ďalej pokračoval príbeh, tým viac klišé mi prišiel. Myslela som si, že tzv. Quiet moments (krátke dialógy medzi postavami, ktoré nejakým spôsobom rozvíjajú charaktery postáv a doplňujú príbeh) budú spestrením, ale bohužial, až na pár vynimiek na mňa pôsosobili strašne nudne. Bola som rada, že tento príbeh prišiel s hlavnou hrou a nemusela som si ho kupovať, lebo by to za to pre mňa nestálo.

Na záver musím iba dodať, že vo mňe prevláda oveľa viac ten skvelý pocit z hry, ktorú som si užila a strávila v nej asi 150 hodín, aj napriek tomu, že som v nej našla veľa vecí, ktoré by som zmenila. Určite by som ju odporúčila každému, kto má rad tento typ hier a dám len odporúčanie. Začnite ňou a až potom pokračujte na XCH2.

A ešte jedno sklamanie na záver, pre tých ktorí hrali XCH2: V Archnopon challenge som sa nestretla s Rexom. Taký nevyužitý potenciál pre fanúšikov.

Pro: Svet, príbeh, hudba, humor, NOPONI :)

Proti: prázdnosť svetov,rozmiestnenie warp pointov, v určitom zmysle súbojový systém, DLC

+10