Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Mafia III: Sign of the Times

  • PC --
Banda místní okultistů udělala největší chybu v životě, když použila vypálený Sammyho bar jako svoji klubovnu. Agenda kultu není podstatná... podstatné je, že Lincoln svraštil obočí a v jeho řeči těla to znamená jediné - "všechny vás zabiju".

Kupodivu je ale součástí hratelnosti i nějaká ta detektivní investigace. Ohledávání mrtvol, hledání a manipulace s podezřelými předměty, pořizování fotek, hrátky s UV lampou a dokonce i jeden logický puzzle! Úplně mi to k Lincolnovi nesedělo, přeci jen je to mašina na zabíjení a né Cole Phelps z L.A. Noire, ale nemůžu říct, že by zvolnění tempa bylo na škodu. V rámci hlavní kampaně to je příjemná odbočka, ve které je i tak spousta střílení a propíchaných hrtanů.

Velkou součástí tohohle nášupu je i následná rekonstrukce Sammyho baru, na kterou jsou navázány ještě další vedlejšáky. Je škoda, že bar negeneruje žádný zisk, protože investice jsou naprosto nesmyslné (obrázek na bar za 5000$?) a návratnost nulová. K dispozici pro Lincolna je tak jen nový kutloch s taktickou vestou a možnost se ztřískat na baru.
+16

Minoria

  • PC 80
Minoria je velmi příjemná plošinovka, která potrápí vaše nervy.

Na hru jsem narazil, když jsem hledal něco do herní výzvy. Na první pohled mě zaujalo grafické zpracování, které vypadá opravdu hezky. Samotná hratelnost je velmi příjemná a hra jako taková působí velmi plynule, což je u hry tohoto žánru velmi důležité. Ve hře totiž bojujete proti opravdu velkému množství různých nepřátel, proti kterým si musíte najít taktiku, jak je efektivně porazit, abyste ztratili co nejméně života.

S vaším postupem se postupně zvyšuje obtížnost, která je většinou nastavena velmi dobře, aby hra byla výzvou. Místy se ale obtížnost z nějakého důvodu změní skokově a vy máte pocit, že je hra nepřiměřeně těžká. Jindy je tomu ale naopak a vy se prosekáváte skrz nepřítele jako nůž máslem. S postupem hrou také nalézáte schopnosti, díky kterým máte možnost překonávat překážky i nepřátele. Tady vidím trochu nevyužitý potenciál, který radši vysvětlím na příkladu. Získal jsem schopnost dash, díky které jsem mohl při skoku prolétnout vzduchem o kus dále. Čekal jsem, že na této schopnosti ještě v kombinaci s double jumpem bude založeno překovávání velkých propastí nebo různých pastí. Ve výsledku ale nějakou preciznost ve skákání potřebujete opravdu zřídka, což je za mě škoda.

Během k průzkumu také sbíráte různá kadidla, která se dělí na aktivní a pasivní. Z pasivních můžete mít vybrané až dvě, z aktivních tři. Kadidel můžete během hry najít opravdu mnoho a zvolit si ta správná vám průchod velmi zjednoduší. To samé platí i pro zbraně. Ty mají různé typy útoků, které občas mění i animace a pohyby při použití výše zmíněných schopností. Svůj herní styl si tedy můžete přizpůsobit dle své libosti, aby vám vaše výbava co nejlépe sedla. Je to totiž opravdu potřeba, protože správná zbraň či kadidlo může někdy rozhodnout, zda zvítězíte nad bossem, kterých je ve hře rovnou několik.

Většina bossů jsou čarodějnice, které musíte v rámci příběhu porazit. Víc k příběhu říkat asi nechci, protože není nijak rozsáhlý, takže by jakýkoliv spoiler mohl zkazit moment překvapení při těch několika zvratech, které v ději nastanou.

Po dohrání máte ještě možnost vstoupit do tajemné věže, kde si můžete znovu zabojovat, nebo zahájit new game + s vybavením, které jste nasbírali, ale s o to silnějšími soupeři. To rozhodně potěší, protože hra jako taková není příliš dlouhá a měli byste ji dokončit do 6 hodin i s průzkumem drtivé většiny lokací.

Minoria pro mě ve výsledku bylo veliké překvapení a jedná se o velice nadprůměrnou plošinovku. Takže pokud hledáte něco kratšího, kde vám ale hra nedá nic zadarmo, mohu jen doporučit.

Pro: grafické zpracování, obtížnost, diverzita nepřátel, velké množství schopností, kadidel a zbraní, new game +

Proti: některé schopnosti nejsou plně využity, místy až příliš strmá změna obtížnosti

+10

Killzone: Liberation

  • PSP 70
Killzone mělo vždycky výbornou atmosféru. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s izometrickým pohledem. Nakonec to není špatné. Jen jsem musel překonat počáteční šok. Ovládání na první dobrou není moc příjemné. Rozložení tlačítek je dobré, ale míření mi dělalo dlouho dobu problém. Když potřebujete zamířit statický objekt, musíte do podřepu. Díky téhle nešťastné věci jsem dlouho nemohl zabít bosse na konci třetí epizody. Úkroky jsou k ničemu a kotoul je tak zoufale pomalý, že častěji přivodí spíš smrt a vztek. Je to celkově takové neohrabané.

Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.

Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněmi ale už nejsou tak těžké.

Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.

Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.

Pro: nemožnost nastavit obtížnost, vylepšování zbraní a výbavy, občasný parťák byl fajn

Proti: nepohodlné ovládání, některé dost frustrující pasáže nebo challenge, moc krátké, trochu nudné zakončení, parťák pomůže jen občas

+16

BioShock 2: Minerva's Den

  • PC 75
DLC Minerva Den se odehrává v jiné části Rupture, kdy hrajete za jiného Big Daddyho, Subject Sigma, kdy je vaším úkolem se dostat k centrálnímu počítači The Thinker, který vybudovali dva bývalí kolegové. Jeden z nich k tomu, aby oživil skrz vzpomínky svou zemřelou ženu a dostal ji tak do Thinkera a druhý ho chce využít k vyřešení jeho posedlosti a bláznovstvím k rovnici úplné předvídatelnosti.

Až tady se nám dostává nová zbraň, která víc sedí k Big Daddymu a i nový druh plasmaidu, ale škoda, že tohle už nebylo v hlavní části hry. Ale jinak nic extra zásadního od hlavní hry tu nenajdete, tedy kromě příběhu, který dokáže zaujmout a jelikož je herní doba asi na 3 až 4 hodinky, můžete si zpříjemnit jedno odpoledne.
+11

BioShock 2

  • PC 80
Bioshock 2 je v podstatě Bioshock 1 s novým příběhem a nějakými úpravami, ať to nevypadá úplně stejně, ale přesto se mi to celkově hrálo lépe než první díl. Příběh se odehrává několik let po prvním díle, kdy se ujímáme Big Daddyho Subject Delta, který je záhadně oživen po několika letech, kdy mu Little Sister Eleanor Lamb, s kterou byl pevně vázán na rozdíl od ostatních Big Daddy a Little Sister, odebrala její matka Sofia Lamb, původně psycholožkou/psychiatričkou v Rupture na přizpůsobení se podvodnímu životu a nyní hlavním záporákem, tím, že ho zhypnotizovala, aby se sám zastřelil. A vaším úkolem je Eleanor najít a zachránit. Oproti prvnímu dílu se mi tady příběh vnímal mnohem lépe, i včetně pásek ostatních obyvatel Rupture, kdy se člověk dozvídal o jejich osudech a to víc jsem si ho i užil. V atmosféře taky navazuje na první díl a je potěšení se dívat na jednotlivé lokace. Co mi možná trošku vadilo, když Eleanor v rámci městského hlášení promlouvá k obyvatelům Rupture, a z toho to vypadá, jako by se ve městě neodehrála žádná občanská válka a žilo se tam dál příjemným životem, ale ve skutečnosti tam zbývají jen geneticky upravení lidé, kteří mají za úkol vás zastavit.

Hned první věc, která se mi zalíbila, bylo zlepšení celkového gameplaye a to včetně používání plasmaidů a zbraně a i přepínání mezi zbraněmi a jejich náboji. Ale hned mě trošku překvapila změna nových kláves na nějaké akce oproti prvnímu dílu, a jelikož jsem to hrál hned po sobě, tak co šlo jsem změnil, abych zase všechno nedostával do ruky. Je možné, že první díl jsem hrál v remasterované verzi, druhý díl v originální verzi, tak ta změna možná byla způsobena i tímhle, ale nic co by se nedalo vyřešit nastavením kláves.

Až na krátkou část hry, celou hru odehrajete za Big Daddyho, což je geneticky upravený člověk v mechanickém oblečku a škoda, že co se týče zbraní a plasmaidů to tomu víc nepřizpůsobili, protože až na vrták a hlavní zbraň se zbraně a plasmaidy nelišily od prvního dílu. Během pohybu jsem měl pocit, že mám na sobě mechanický oblek, ale když jste si šli zaplavat, tak to nemělo žádný vliv, vůči nepřátelům jste byli na začátku stejně odolní jako v prvním díle, kdy jste hráli vyloženě za člověka.

Pro vylepšování schopností a získávání plasmaidů bylo třeba opět sehnat Adam a to nejlépe z Little Sister, ale ke konci hry mě už ochrana Little Sisters už moc nebavila, jelikož to bylo pořád to samé dokola, najít mrtvolu, z které Little Sister odčerpá Adam a během celého procesu odrážet vlny nepřátel. Nakonec jsem měl tolik Adam, že by mi to vystačilo až do další hry, ale prostě jsem je chtěl všechny zachránit. Jak jsem si u prvního dílu posteskl na nevyužití interakce Big Daddy a Little Sister v jedné z posledních misí, tak tady mi to přišlo až moc pořád dokola. Aspoň už se mi Little Sister nepletla pod nohami a během chůze jsem ji měl na ramenou. Tentokrát jsme si i dokonce zahráli za Little Sister, a zase mi to přišlo, jako nevyužití potenciál, což je ohromná škoda.

Hrál jsem originální verzi a ne remasterovanou a to v rámci Herní výzvy 2021 a hned po pár minutách hraní mi hra spadla do Windows 10 a bez jakékoliv hlášky. Tak jsem se vydal na vlny internetu, kde je problém, a problém byl v nastavení directx, ale ať už jsem to hrál na directx 9 nebo 10 a upravoval různé konfigurační soubory, tak hra padala, buď víc častěji nebo méně, naštěstí, že hra se rychle otvírala a načítala, tak to nebyl až takový problém, ale obtěžující to bylo. Stejně jak jsem si trochu stěžoval na zvuk v prvním díle, tak tady mi to přišlo ještě horší, ať už že zvuk vypadával a celkově měl horší kvalitu.

I přes nějaké své chyby a nevyužitý potenciál jsem si druhý díl dobrodružství užil mnohem víc, než první díl.
+13

15 Days

  • PC 60
Už v předchozím Overclocked bylo vidět, že se tvůrci z House of Tales zhlédli ve filmovém zpracování a ve svém posledním titulu 15 Days to dotáhli ad absurdum. Vytvořili skutečně podařený filmový thriller, ale jaksi zapomněli na hru samotnou. Ale pojďme od začátku.

Filmově laděné intro ukazuje dvojici mladíků, kteří lezou na slovutný Big Ben a kradou z něj číslice, což se posléze ukáže jako narozeninový dárek třetímu členovi povedené partičky. Ta se ve jménu „bohatým brát a chudým charitativním organizacím dávat“ zaobírá loupežemi uměleckých děl, respektive jejich výměnou za nerozpoznatelnou kopii. Nyní však přichází neobvykle vysoká nabídka od jednoho černocha na ukradení obrazu z londýnského muzea.

V tu samou dobu záhadně umírá významný britský politik a na pomoc je přizván americký detektiv, který si jako obvykle nerozumí se svým šéfem a až tak úplně neholduje dodržování předpisů. Vydává se tedy letecky do Londýna vypátrat, zda politikovo úmrtí byla jen nešťastná náhoda a nebo vražda.

Jak asi správně tušíte, zpočátku dvě odlišné příběhové linky se záhy potkají a vy si tak zahrajete za obě strany. Respektive, v průběhu hry si zahrajete dokonce za čtyři postavy.

Hra bohužel ztrácí na tempu, hlavně pak na samotném počátku, kdy prvních pár okamžiků strávíte celkem nudnou sekvencí úkolů v bytě zmíněné povedené bandičky, kde jen procházíte jednotlivé místnosti a nic moc se neděje. Něco se začne dít až po setkání se zmíněným černochem Odilou u věhlasného Londýnského oka. Poté už se rozbíhá příběh připravování loupeží / pátrání po vrazích/zlodějích, který se nezastavitelným tempem žene až do samotného finále.

Po unylém začátku to ale celé běží až moc rychle. Během jednotlivých obrazovek není skoro co dělat. Vždy se přesunete na nějaké místo, uděláte pár relativně jednoduchých věcí a příběh se zase žene dál. Skoro bych to přirovnal k interaktivnímu filmu, i když na rozdíl od takových děl od Telltale, kde jen mačkáte QTE či rychle rozhodujete o jedné z variant, zde je toho klasického adventuření ještě celkem dost, i když jednoduchého. Tuto jednoduchost aspoň trošku nabourává pár zajímavých a aspoň trochu náročnějších puzzlů. Aby ale tvůrci náhodou nezavařili hráčům mozky, již po pár desítkách vteřin je možné tyto puzzly automaticky vyřešit.

Zpracováním jde jednoznačně o nejpodařenější dílo House of Tales. Grafické zpracování i animace jsou velice vydařené, totéž je možné říct i o dabingu. Ovládání je klasické point and click, na rozdíl od předchozích her studia není problém s rychlým přechodem do jiných místností či pixelhuntingem. Vše jde krásně vidět a kdybyste se náhodou ztratili, mezerníkem jdou jednoduše vidět všechny aktivní předměty.

Celou hrou projedete jako nůž máslem. Přestože jsou všechny postavy propracované a mají svůj vlastní charakter i důvody pro podivné chování, i tentokrát jsem měl trochu problémy identifikovat se s chováním některých postav. Hlavně obě nejčastěji hratelné postavy jsou občas „napřesdržku“. Přesto po dohrání musím říct, že jsem se bavil a nakonec jsem si to i užil. Příběh jako takový je totiž tradičně velice dobře napsaný. V první půli se soustředíte na plánování a kradení obrazů / vyšetřování vraždy, ve druhé už se dostavuje také politický a filosofický přesah.

Poslední dílo House of Tales je podařený interaktivní thriller v prostředí point and click adventury, který se až moc soustředí na plynulost příběhu a postrádá výraznější zapojení herních mechanik. Přesto stojí za zahrání.
+15

Chuchel

  • iOS 60
Šťavnatá kreativní odpověď na docela fádní Samorost (referenční je trojka). U něj se sice můžete kochat a jako série ustanovil studio, ale hratelnost má nudnou - hádanky na rok 2016 nic moc, ovšem atmosféra na čaj o páté nebo dýmku v přírodě dobrá. Chuchel na luštění puzzlů a hraní na tykadla chroustů kašle. Chuchel chce svojí třešeň. Znám ten pocit. Hra nemá pozadí, takže se můžete plně soustředit na interakce a dada stylem pumpovaný děj.

Pro: Vyřešen problém, že na ipadu není poznat co je interaktivní jako u PC, kde na to stačí najet myší a potenciálně se mi ukáže ruka.

Proti: Způsobuje u dětí ADHD.

+14

Totally Accurate Battle Simulator

  • PC 75
Totally Accurate Battle Simulator je nadsázka jako název samotný!

Schyluje se k bitvě. Na jedné straně Vikingové, na druhé evropští rytíři připraveni bránit svou zem do posledního muže. Když tu náhled na pomoc Vikingům vtrhne na bojiště mamut v doprovodu šesti kostlivců a devíti pirátů, kteří házejí bomby okolo sebe! Rytíři se ale nebojí, protože mají v záloze Da Vinciho tank a několik minotaurů!

Jak jste asi z krátkého odstavce výše pochopili, Totally Accurate Battle Simulator opravdu není žádná realistická simulace reálných bitev. Hlavním konceptem je humor v podobě šílených jednotek, nemotorných animací a celého grafického designu. Můžete se pokusit projít kampaň, která před vás staví nelehké výzvy společně s často malým rozpočtem na nákup jednotek, nebo si zahrát sandbox a vytvořit ty nejšílenější střety armád, které vás kdy napadly, to vše jen za účelem čisté zábavy bez hlubšího smyslu! A to je zároveň největší slabinou hry.

Přestože se jedná o opravdu zábavný počin, po nějaké době zkrátka omrzí a vás zkrátka přestane bavit používat ty samé jednoty jenom proto, že vás čekají další výzvy. Vývojáři na to naštěstí myslí a hru často obohacují o nový obsah v podobě nových frakcí s jednotkami a k nim tématických map. To zaručuje to, že se ke hře budete moci po nějaké době vrátit a mít co dělat. Otázka je, jak dlouho vás nový update zase udrží.

Ve výsledku se jedná o skvělou zábavu na nějakou dobu. Hra je myšlena jako sandbox a s tím se vlastně pojí i to, co se všemi sandboxy. Časem to všechno omrzí a i přes nával updatů na hru po nějaké době zkrátka zapomenete.

Pro: humor, velké množství jednotek, různorodé mapy, časté aktualizace

Proti: časem zkrátka omrzí

+12

Crusader Kings III

  • PC 90
Crusader Kings vás změní.

Já se ještě donedávna považoval za pacifistického, liberálního ateistu. Ale pak jsem pod praporem Velkomoravského císařství dobyl značnou část Evropy, své oponenty jsem bez zaváhání zavíral a sem tam i popravoval, a když přišel papež s tím, že by chtěl Jeruzalém navrátit do křesťanských rukou, nezbylo mi než říct: Deus Vult!

Do této hry jsem přišel jako naprostý nováček Grand strategy her. Přestože jsem už své štěstí zkoušel s CK II a EU IV, nikdy jsem se nedostal přes zdlouhavé tutoriály a walls of texts. CK III je na tom ale mnohem lépe a pokud chcete s tímto typem her začít, není dle mého lepší volby. Tutoriálová mise je snesitelná a ten kýbl textů nemusíte tolik studovat, protože ingame wikina je umně zapracovaná do hry samotné a po najetí myší na slovo či slovní spojení vám v malém boxíku vysvětlí, co to je a jak s tím můžete pracovat. Hra vám také na jednom místě udržuje přehled validních rad typu: Za tohohle vězně můžete dostat výkupné, nemáte provdané děti atd. Takže nemusíte hlídat úplně všechno.

Tenhle simulátor panovnické dynastie jsem si užil a nemohl jsem se od toho přes měsíc odtrhnout. Jakmile jsem ale dosáhl svých osobních cílů, tedy sjednotit všechny Slovany, a stal se největší říší na světe, nějak jsem už nevěděl, do čeho píchnout a ztratil jsem motivaci pokoušet se o cokoli dalšího. Nikdo mi už vojensky nemohl konkurovat, mnou založená liberální křesťanská víra překonala katolíky a vazaly jsem si vždy dokázal udržet na své straně (za celou hru se vzbouřili jen jednou na začátku hry). A tak jsem ještě ze srandy dobil Německo, Itálii, Skandinávii a Britské ostrovy.

I made Great Moravia great again!

5. bod herní výzvy 2021 (hardcore)
+32

Kingdom Hearts: Melody of Memory

  • PS4 80
Série Kingdom Hearts u nás moc nefrčí, zejména v Asii jde však o obrovskou hitovku a není proto až takovým překvapením, že hudební odbočka Kingdom Hearts: Melody of Memory je už cca čtrnáctým přírůstkem do série (záleží na způsobu počítání).

Právě Melody of Memory si dává za cíl prakticky nesplnitelný úkol. Snaží se zmapovat dosavadní děj předchozích her a to formou rytmické hry. V bonbónkové raketce se tak pendlujete mezi desítkami ikonických světů, z nichž mnohé znáte z Disneyovských potažmo Pixarovských animáků. Světy v sobě skrývají jednu až dvě melodie, co se objevily v některé z předchozích her. Melodie samotné jsou přetavené do úrovní, na jejichž konec se musí vybraná trojice hrdinů prosekat skrz zástupy různorodých nepřátel.

Hra stojí na bohatém základu více než desítky předchozích her, nabízí proto opravdu mamutí nálož obsahu v podobě povedených skladeb. Po stránce hratelnosti hra baví velmi dobře a procházení úrovněmi je krásně návykové. Není to sice kousek, u kterého vydržíte čtyři hodiny v kuse, při každém dalším spuštění se však budete na hraní těšit. A to se počítá.

Kvalitní hudební základ, doplněný o zdánlivě jednoduchou hratelnost, funguje po většinu času znamenitě. Problém nastává v několika málo úrovních, kdy dění na obrazovce nekoresponduje úplně přesně s rytmem hudby a díky tomu je průchod melodií na nejtěžší obtížnost celkem peklo. Při větším chaosu na obrazovce mi občas přišlo, že systém neregistruje mačkání tlačítek gamepadu úplně přesně. Oba zmiňované neduhy jsou však naštěstí spíše ojedinělým nešvarem.

Hratelnost tedy většinu času dobře funguje a hra baví. Při své cestě vesmírnou mapou odemykáte střípky příběhu. Pokud však neznáte pečlivě předchozí díly, nebudete se absolutně chytat. Melody of Memory sice není mým prvním setkáním se sérii, osobně však ústřední příběh Kingdom Hearts (ty vedlejší dílčí jsou celkem fajn) považuji za největší slabinu celé série. Je neskutečně zmatený, překombinovaný a v konečném důsledku nepůsobí promyšleně, jak by si asi autoři přáli, ale spíše jako úplný nesmysl plný dvojníků, dvojníků od dvojníků, alter eg a různých verzí už tak debilních postav. V KH: MoM dávku příběhových peripetií užijete nejvíce v úplném závěru, kde vás čekají dlouhé minuty příšerných dialogů, které vás budou nejspíše vyloženě s*át. Vyjma závěru vás však nikdo ke sledování scénáristického zoufalství nenutí.

Hru je naopak třeba pochválit, kolik obsahu hráči servíruje. Základní dohrání zvládnete nejspíš za něco kolem desíti hodin, obsahu se zde však skrývá na další desítky. Připočtu-li si k tomu možnost hrát v coopu, nebo v kompetitivním multiplayeru, kde házíte soupeři klacky pod nohy v podobě zákeřných triků, vychází mi Kingdom Hearts: Melody of Memory jako výborná volba pro fanoušky žánru. Má sice pár nešvarů, to pro žánr důležité však dělá skvěle.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Obrovské množství písní a melodií; funkční hratelnost; tuny dalšího obsahu; skvělá hudba; pro fanoušky série krásný pocit nostalgie

Proti: Horší grafika; hráči neznalí série nemají šanci příběh pochopit; debilní scénář

+10

Portal 2

  • PC 80
Musím přiznat, že jsem od hry takového věhlasu čekal přeci jen o trošičku více, ale i tak jsem se při procházení výzkumným střediskem a řešení jednotlivých hádanek skvěle bavil. Líbilo se mi, jak každá další úroven přínáší nějaký nový prvek - turrety, lasery, gely, silová pole atd. nebo třeba obrovské šachty, ve kterých jsem měl často větší problém zjistit, kam se mám dostat, než jak se tam dostat. Ovládání je příjemně jednoduché a hráč si pohodlně vystačí s 6 tlačítky a myší. Grafika i celkový design jsou rovněž super.
Co mě ale mrzelo bylo to, že tvůrci nedali této hře nějaký silnější příběh, který by z Portalu 2 udělal něco více než "jen" povedenou logickou hru. To samé se dá bohužel říct i o protagonistce Chell, která nemluví, nemá žádnou osobnost a v průběhu hry se ani nedozvíme nic o její minulosti nebo o tom, jak se dostala do výzkumného střediska, ze kterého utíká. Samozřejmě GLaDOS a Wheatley jsou místy zábavní, ale kdyby tvůrci vynaložily úsilí, které museli věnovat vymýšlení vtipných průpovídek, spíše na vymyšlení propracovanějšího příběhu a hlavní postavy, byl bych osobně radši.
Trochu mě taky zklamalo, že Valve více nepřitlačili na obtížnost jednotlivých puzzlů. Takhle je vidět, že Portal 2 má být prostě mainstreamová hra pro co nejširší spektrum hráčů, což není nic špatného, ale zároveň pak logicky nepředstavuje (s výjimkou jedné nebo dvou místností) skutečnou intelektuální výzvu.
Jinak bych ale Portal 2 určitě doporučil, protože i když to není hra nijak extrémně náročná a má jen minimální příběh, je to hra opravdu zábavná.
+16

Pony Island

  • PC 70
Příjemná jednohubka z žánru creepy glitchy meta-her. Trochu ji kazí to, že "meta-faktor" je jasný prakticky od začátku, a přehnané satanistické symboly úplně všude jsou spíš k smíchu než creepy. Prospělo by jí pomalejší budování atmosféry, nebo alespoň oddálení toho "aha" momentu. Hlavní herní náplní jsou dvě "minihry", skákací a logická. Ani jedna není sama o sobě extra zábavná, ale dohromady s "creepypasta" narativem, náznaky lore a kompaktní délkou hry to tvoří poměrně funkční celek.
+7

Ve stínu havrana

  • PC 80
„Program provedl neplatnou operaci a za trest bude tento rozhovor ukončen.“

Tak k sobě buďme upřímní. Další hra, ke které mám hluboce nostalgický vztah. Na svém profilu to mám dokonce uvedeno, jako chronologicky první hru, která mě silně ovlivnila (ačkoliv, reálně nevím, jestli jsem prvně hrál Ve stínu havrana nebo Gooku.) Tak či tak, zanechala na mě hluboký dojem.

Je třeba říct, že já byl strašně divný dítě. Už v pěti letech jsem si pokládal otázky o smyslu lidského života a to nepřeháním. Ale furt jsem byl dítě, co se rádo smálo a mělo rádo absurdní humor. A Ve stínu havrana má obojí. Je to nesmírně nesourodé spojení dětinských vtipů, a hlubokých myšlenek, které vám hra překládá ale vlastně vám nikdy není definitivní odpověď. Byl to záměr? Je to špatný desing? Těžko říct, ale na mě to fungovalo.

Vlastně je to mnoho střípků, které na mě působí. Nádherná mapa. Krásná, ručně malovaná, grafika. Vynikající hudba. Fantastický dabing Jiřího Lábuse. Horší i lepší vtípky. To vše je skvělé, za cenu slabších adventurních prvků, což by jistě mnozí považovali za silné negativum. Ale já nikdy Ve stínu havrana nehrál pro jeho žánr, ale spíše pro ten pocit, který ze hry mám. Je to naplnění tajemnem a neuchopitelným posvátnem, které souvisí s duchovní cestou jednoho mnicha a s kterým se dovedeme do určité míry ztotožnit.

Do dnes ve mě zůstává mnoho scén a hlášek. Babča, od které je citace nahoře, rozhovor s pirátem, skvělá animace „lezení po laně“ ve vodě, šamanka která na mě chce poslat „nezávislého vyšetřovatele“, nebo samozřejmě mrazivý konec.

Když to vše zvážím, tak kromě slabší adventurní stránky, má hra jen jeden nešvar a to je legendární část na ostrově kanibalů. To je dnes již skutečně neodpustitelný zákys, a z toho důvodu nejdu na víc než 80 %:) A to je vlastně až dost.
+28

Doom 3: BFG Edition

  • PC --
Carmack pokračoval v plánu načatém od Quake II a místo dynamického světla dodal tentokrát stíny, superostrý displeje ve vektorový grafice a extrémně pečlivě promakané textury industriálního prostředí. Schématem obšleh Half Life jedničku, takže Lambda je Delta a Xen je Peklo + plus civilní intro, které mě bavilo zdaleka nejvíc. Dokonce si stejně jako Valve nechal najmout spisovatele aby tomu dodal jakoženějakejtakovejprostěno literární kontext a podrobnosti. Měl si najmout game designéra. Doom 3 samozřejmě jak se slušilo na dobu rozpuku produkce moderních FPS (Far Cry i HF 2 vyšly ten samý rok), trvá 13 biliard hodin ze kterých se 12 nic neděje, takže jeho prachsprostě nenápaditá hratelnost bez in game skriptů s želvím combatem královsky vynikne. Ne příliš zdařilý nápad se mi též zdá, aby už tak příběhově bezvýznamné cinematics dělali s modely postav, které mají 4 vzory vzhledu (když jsem na recepci přebíral PDA od mého očividně jednovaječného dvojčete měl jsem radost, že jsme zase spolu) a facial geometrii dělanou v autocadu.

Pro: Nový Carmackův engine. Díky D3 jsem si uvědomil jak je D2016 úžasnej. Je to remake trojky i syntéza předchozích dílů.

Proti: Tuhý, nanicovatý souboják a primitivní game design z domu hrůzy na pouti. Zlý vědec záporák se pořad směje - i ďábelským věcem typu, že spawnul dva impy nebo že nemůžu otevřít dveře.

+13 +14 −1

Black Desert

  • PC 75
Je to výborný, než to člověk "dohraje", pak je to nekonečnej grind na pěti loukách (ještě že combat je tak neuvěřitelně zábavnej! Asijci vědí, že i v mmočkách chceme nářez, a v BDO se fakt vytáhli).

Zajímavější instance nikde, balancnuté PvP taky nikde (možná tam jedno special je, ale do něj nikdo nikdy, zdá se, neleze, takže hrajou jen ti co takhle grinděj 5+ let nebo do toho nasypaly ekvivalent v penězích...)... tito drazí korejci jsou totiž ujetí na rybolov, takže jediná podporovaná (nejen)end-game aktivita je lov velryb. Asi je to sranda (a skupinová), ale bohužel to není pro mne (a to mám lodě fakt rád, dost dlouho jsem se v téhle hře jenom tak plavil), a nic jiného se fakt nevyvíjí (kromě toho, že se jednou za 2 roky trochu zvednou čísla a objeví se jedna nová louka).

Já to ale vůbec nechci strhat, totiž...
Kdybych na tom neviděl tyhle end-game neduhy, tak je to asi THE BEST MMO EVER.

Combat? Luxus. (easy to learn, hard to master, fun to play, looks and feels amazing!)
Svět? Žije! (!!!!!)
Craft a Trade? Profi. (jen chybí direct trading, páč se bojí goldsellerů)
A zatraceně sociální je to vlastně taky, ještě když půlka lidí jen craftí a tlachá. ;D
Z povinnosti zmiňuju také grafiku: je až k neuvěření, že takhle vychytaná hra je zároveň asi to nejlíp vypadající MMO na dnešním trhu. :D
A kdo to paří, ten může směle ujet na Swort Art Online Abridged, což je seriál o šíleným/vychytaným MMOčku, ke kterému má nejblíž asi právě BDO. :D
Rozhodně to stojí za zkoušku, jen varuju před nekonečným end-game grindem téměř bez alternativ. ;D On ale na jednu stranu dává smysl - levely v BDO jsou prakticky nekonečné, zatím se na max-level nikdo nedostal a pokud vím, tak ten cap developeři zvednou dřív, než se na něj někdo dostane... ;)

Opravdu, MMOčko že by se od něj ostatní měli učit. Jen škoda že samo odmítá některé západní lekce. ;D

P.S. Možná je to dobře. Přidejte mi nějakej stat-balanced battleground a možná jeden klasickej dungeon, a budu chtít opustit skutečný svět, jen načíst svou mysl do počítače a ztratit se někde na otevřeném virtuálním moři...

Pro: Skvěle akční souboják; Svět je krásný a plný a zajímavý; Crafty promakané; Trade vychytaný; Grafika zapaluje monitory.

Proti: Absence "klasických" instancí ve smyslu arén/dungeonů/raidů; End-game content tvořen pouze pokračováním grindu a vylepšeným skupinovým rybolovem; Fajnové "end-game PvP" hratelné až po letech denních questů / stovkách až tisících dolarů.

+8

Doom II: Hell on Earth

  • PC 100
Po letech opět dohráno! Zátah v pekle na zemi za jedno odpoledne. A je to pořád skvělá pekelná jízda a i po takové době je vidět že stařičký DOOM neztrácí na kvalitě. Ba naopak, zraje jako víno. Tohle byl vůbec první DOOM, který se mi dostal pod ruce. Na základní škole jsme měli v počítačové učebně předinstalováno několik titulů. Patřili mezi ně například Aliens vs Predator, Half-Life, Driver, Grand Theft Auto, nějaké díly Moorhuhn a DOOM 2: Hell on Earth. Zatímco zbytek třídy pařil AvP či Half-Life já se rychle zamiloval do DOOMA. Velmi mi připomínal mého oblíbeného Wolfa-3D. Tehdy jsem ovšem nevěděl, že jde o věc vydanou stejným studiem ID software. Důležité však bylo že hra mě chytla do svých pekelných spárů stejně rychle jako kdysi Wolfenstein-3D. Bohužel při hodinách informatiky nebylo dostatek času na to abych stihl hru vůbec někdy během školního roku dohrát. Naštěstí jsem vymyslel plán jak uskutečnit úspěšné dokončení. Moje mamka působila a stále půspobí na této základní škole jako učitelka. Přemluvil jsem jí tedy zda by nemohla zařídit dvě nebo tři odpoledne v týdnu, kdy bych měl celou učebnu pro sebe a mohl hrát. Povedlo se.

Byl jsem radostí bez sebe a tak jsem se mohl vrhnout na debordelizaci země za přítomnosti těch nejhorších kreatur, které vyvrhlo samo peklo. Hutná a temná atmosféra, skvělá hudba, hordy nepřátel. Byl jsem unešen. Hra je dodnes pro mě o chlup lepší než první díl. Dvojka přináší několik nových nepřátel a plejádu nových zbraní, mezi které se zařadila legendární dvouhlavňovka (boomstick chcete-li) motorová pila či BFG 9000. DOOM dvojka je i více obtížnější než jednička a design levelů působí víc komplexně. Musíte se prostřílet skrz 30 levelů plus dva bonusové. V jednom z bonusových levelů je také obsažena první mise z Wolfensteina 3D což bylo pro mne příjemné překvapení. V poslední levelu "Icon of Sin musíte mít zatraceně tuhý kořínek aby jste sundali finálního bose mezitím co na vás chrlí hordy nepřátel. Jo a nejvíc jsem se pobavil u levelu Barrels o' Fun.

DOOMOVI zkrátka není co vytknout. Je to perfektní hříčka a král žánru fps. Nikdy a nic nepřekoná ten skvělý pocit při vymetání hord pekelných za zvuků motorové pily či dvouhlavňové brokovnice. hra poskytuje nekonečně moc zábavy a nikdy vás neomrzí. Důkazem toho je plno modifikací, které hru stále vylepšují a pokud se někomu zdá například vizuální stránka poněkud zastaralá může vyzkoušet brutal Doom, či project brutality který je velmi povedený. DOOM 2 Hell on Earth je věc, kterou bych si chtěl záhrát i na smrtelný posteli. A teď mne omluvte. Mám takový pocit, že si to dám ještě jednou.

Rip and Tear!

Pro: Hromada skvělých monster, Nepřetržitá akce, Motorovka a dvouhlavňová brokovnice, Romerova hlava, atmosféra

Proti: Asi nic

+27

Order of Battle: U.S. Pacific

  • PC 90
Order of Batle původně obsahovala kampaně U.S. Pacific a Rising Sun. Později z nich vývojáři udělali samostatná DLC a začali přidávat další - nejprve ty, které ještě více pokrývaly asijská bojiště a následně i kampaně věnující se bojům v Evropě. Protože je ale U.S. Pacific jednou ze dvou prvních kampaní, rozhodl jsem se začít právě s ní (a také mj. proto, že část jednotek z tutoriálu můžete do této kampaně exportovat). Už v komentáři k free-to-play základní hře obsahující pouze tutoriál jsem naznačil, že Order of Battle má velký potenciál a U.S. Pacific to jenom potvrzuje. Politika dokupování jednotlivých DLC mi navíc v tomto případě vůbec nevadí (na rozdíl od Paradoxu), protože kampaně tvoří uzavřené celky a pokud nějaké DLC přineslo doplnění pravidel, tak bylo dostupné zdarma všem. Cena DLC (i bez slev) je navíc rozumná, protože dohrát jednu kampaň je na opravdu dlouhou dobu (byť se čas postupně s vašimi zkušenostmi asi o něco sníží).

Délka jednotlivých scénářů v U.S. Pacific se pohybuje od 30 až po ty dlouhé 50 až 60 tahové. Velikost některých map pak dosahuje až 4000 hexových políček, takže nehrozí, že by docházelo k efektu řešení "puzzle" jednotlivých bitev. Máte naopak dost prostoru vybrat z několika přístupů k bitevním plánům a volit rozmanité složení svých jednotek, které můžete pořizovat i během scénáře za pevně přibývající body (další body můžete někdy získat splněním sekundárních cílů). Jednotek ale nemůžete mít neomezený počet, jste vždy omezeni limity pro pozemní, námořní a letecké jednotky (navíc jeden tank jsou např. dvě jednotky mariňáků). Díky stromu specializací, z nějž vybíráte před jednotlivými scénáři, se také bude způsob dohrání kampaně lišit. Osobně mě například trochu mrzí, že jsem nevybral specializaci Wolfpack a nevěnoval se více ponorkám. Jejich sílu jsem si uvědomil až později. Také jsem příliš nevyužíval protitankové a protiletecké kanóny. Zato jsem hodně dbal na svou leteckou sílu a u několika stíhacích letounů a střemhlavých bombardérů jsem dosáhl maximálních 5 hvězdiček zkušenosti. V bitvách o Leyte, Okinawu a Tokio jsem měl už absolutní leteckou převahu.

Co se týče jednotlivých scénářů, tak jsou koncipovány poměrně vynalézavě a v jejich průběhu může dojít k různým naskriptovaným twistům. Tady je skoro výhodou, když v některých případech neznáte historii. Osobně mě nejvíce bavily scénáře Bataan, Korálové moře, Guadalcanal a Leyte. Hra má v každém případě velmi zábavně zpracovanou součinnost leteckých, pozemních a námořních jednotek a nevím o jiné tahovce, která by byla v tomto ohledu lepší (pokud o nějaké víte, dejte mi vědět!). V některých scénářích jsem byl doslova napnutý do posledního tahu a jediný scénář, který mi nejprve přišel slabší, byl ten poslední - alternativní bitva o Tokio (která je však realizací skutečného plánu Downfall o invazi do Japonska). Na druhou stranu člověk zažívá na vlastní kůži únavu z dlouhotrvající války a skutečně si přeje, aby už byla u konce. Každopádně po dohrání kampaně U.S. Pacific se na další DLC vysloveně těším.

Hře bych vytkl delší doby loadingů (i s SSD u dlouhých scénářů více jak dvě minuty), pár menších bugů a občasně mírně horší rozlišitelnost jednotek na mapě (např. v Tokiu ve městě jsem s tím měl trochu problém). Mapu lze sice přepnout do jiného módu, ale to zase trvá, než se vše znovu načte, takže to postrádá smysl. Bonus by byl, kdyby ve hře bylo dynamicky měnící se počasí, což by dodalo scénářům ještě hlubší rozměr (a přitom by nešlo o tu míru komplexity, která by narušila samotný koncept přístupné válečné hry). Všechno ostatní jsou v podstatě detaily.

A mimochodem - hudba je super. Hlavní téma v žestích je jedno z těch, které ulpí v paměti.
+12

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 0
Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu? Jako benchmark na nový hardware to účel splnilo, i když jsem se nedostal do nějaké akce s hodně postavami. Obětoval jsem tomu cca hodinu svého života a víc vážně ani ťuk. Za tu dobu jsem zjistil, že teenageři si ve středověku mohli vyspávat až do poledne. Házel jsem hovna na Němcův barák. Zaboxoval jsem si s jinými teenagery s německým přízvukem. Dostal jsem na budku od nějakého ožraly. Zahrál jsem si minihru s paklíčem. A vyzkoušel jsem si smlouváni s obchodníkem.

Tutoriály se zde nekonají, maximálně se zobrazí sprostý textový návod na celou obrazovku o několika stránkách. Odpornější přístup k vysvětlení herních mechanismů jsem snad nikdy nezažil, místo aby se mě hra snažila v úvodu dostat do děje, mi celou dobu hází klacky pod nohy. Graficky to vypadá parádně, ale při hraní jsem si připadal, jako bych se vrátil zpět do devadesátek. Takhle teda vážně ne. Jediné, co mě těší je, že jsem za tuhle hru nemusel platit, získal jsem jí v nějaké akci zdarma a zapomněl, že jí mám v Epic účtu. A vůbec mi nebude vadit, když na to zapomenu znova.
-33 +18 −51

Yakuza 3

  • PC 80
Herní výzva 2021 - 10. "Dětský svět" (Dohraj hru, ve které hraje aktivní roli dětská postava.)

Pokud se na Yakuzu 3 vrhnete nikoli v návaznosti na původní druhý díl, ale na jeho moderní remake Yakuza Kiwami 2, musíte se připravit na technicky a hratelnostně neohrabanější zážitek. Grafika není bůhvíjak oslnivá ani na tehdejší poměry PS3 (byť zvednutí rozlišení nad úroveň 1080p a antialiasing hodně pomáhají, z tohoto důvodu doporučuji hrát raději na PC než na konzolích), animace jsou hodně hrubé a soubojový systém výrazně osekanější oproti oběma Kiwami dílům.

Různých druhů útoků je poměrně málo, ale hlavně si Yakuza 3 dost zakládá na blokování a uhýbání, což ze soubojů dělá dosti mechanickou záležitost, kdy je základem úspěchu osvojit si rytmus úhybných a blokovacích pohybů. Zatímco na začátku jsem kolikrát litoval, že jsem si zvolil normální obtížnost a nikoli snadnou, v druhé polovině hry už jsem bossy kosil na první dobrou.

Vše je ale odpuštěno jakmile dojde na příběh. Ten je po zmatené a překombinované dvojce (potažmo Kiwami 2) návratem k efektní přímočarosti jedničky (resp. Kiwami) a kromě obligátních úsměvně melodramatických momentů jej lehce hyzdí hlavně fakt, že stejně jako se v celé sérii opakuje prostředí Kamurucha, opakují se i některá příběhová schémata - takže tu zase máme dvojníky, postavy stojící mimo záběr, které v poslední chvíli někoho zastřelí, nebo sebeobětující se záporáky, kteří nakonec prohlédnou a pomůžou Kiryuovi proti ultrazáporákovi, který stál do té doby ve stínu. Někdo by mohl říct, že příběhové mise související s péči o sirotčinec jsou jen vata, ale na to bych namítl, že a) pomáhají k tomu, abychom k sirotčinci a jeho svěřencům cítili emocionální pouto b) obsahují řadu mile dojemných momentů.

Vedlejší aktivity nejsou bůhvíjak propracované, ale já se jím moc nevěnoval, protože Yakuzu hraju hlavně pro příběh. Potěšila přítomnost hostesky s tváří a hlasem Yui Hatano :)

Pro: příběh a většina toho ostatního, co máme rádi na Yakuze

Proti: slabší grafika, nepříliš vybroušený soubojový systém, pronásledovací minihra

+14

Mafia: Definitive Edition

  • XboxX/S 95
Kdo by si nechtěl zahrát srdcovku našeho (tedy aspoň mého :) mládí. Tohle jsem si moc užil, matně vzpomínal, že "podobnou" hru už jsem někdy hrál. A dabing stejně jako v originále super.
-20 +3 −23