Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Kvark

  • PC 75
Stříleček sázejících na nostalgii je poslední dobou čím dál víc a překvapivě i těch českých. Kvark lze graficky a atmosférou zařadit někam k Half-Life. Příběh se odehrává v laboratořích a výrobních prostorách firmy Kvark, kde se samozřejmě něco zvrtlo. Události i svět této alternativní historie se odkrývá pomocí nalezených zápisů a poznámek. Povědomé prostředí protkané dobovou propagandou, včetně odlehčování nebezpečnosti radiace a minimální starosti o život "nahraditelných" pracovníků, patří k nejsilnějším stránkám hry.

Povedený je i design jednotlivých úrovní. Většina hry se odehrává v interiérech, kde vše působí autenticky a průzkum prostředí je zábavný. Krátký výlet na povrch je slabší, především zpracování přírody má své limity a i průzkum rozlehlých oblastí není moc záživný. Samotný obsah, respektive stavby jsou ale povedené. Hledání zápisků a tajných oblastí rozhodně doporučuji nepodceňovat. První je podstatné pro příběh, respektive atmosféru a svět hry. Skrytější oblasti zase nabízejí zbraně a munici, která se vzhledem k obtížnosti rozhodně hodí.

Akce je totiž celkem náročná. Nepřátel sice nejsou davy, ale mají slušnou výdrž a především v první polovině hry jsem měl vždy málo nábojů do lepších zbraní. Těch je na výběr slušný počet, ačkoliv ničím nepřekvapí. Druhů nepřátel je vzhledem k rozsahu tří kapitol tak akorát. Postupně pomůžou i perky, které si můžete odemknout za získávání látky anethium. Potěší také množství interaktivních prvků jako umyvadla. Podobností s Half-Life je více, ale rozhodně nečekejte žádná NPC. Technicky vše celkem fungovalo, ve hře jsem nenarazil na žádný problém, ale třikrát hra úplně spadla. Naštěstí vždy těsně po uložení. Kvark je ve výsledku povedená hra a vzhledem k tomu, že jde o prvotinu malého týmu, klobouk dolů. Hra sice není tak začištěná jako třeba Hrot, ale rozhodně stojí za zahrání a vůbec bych se nezlobil za rozšíření nebo pokračování.
+20

Bolt

  • X360 55
Bolt je hrou podle stejnojmenného animovaného filmu. V příběhu se Peny za pomoci psa Bolta snaží zachránit svého otce ze zajetí, ale také celý svět před zničením Dr. Calicem.

Ve hře jsou 2 postavy mezi kterýma nejde přepínat a kroky jedné navazují v příběhu na kroky té druhé. Za každou postavu se hraje trochu jinak a hratelnost je tak rozdělena na 2 části.
V první pomalejší stealth/plošinovkové hrajete za Peny. Sem tam přeskáčete pár plošinek a pak použijete její speciální tyč s ozubenými kolečky s jejíž pomocí se dostanete na další místo. Vždy máte navíc k dispozici nápovědu, pokud zrovna nevíte, kde tuto věc použít.
O plížení jsem po chvíli zjistil, že je snad zcela zbytečné. Potom, co vás nepřátele uvidí, tak stačí stisknout ve správný moment jedno tlačítko a zbavíte se jich. (Nejde takto akorát v jedné misi) K pomalejšímu hraní tedy nic nemotivuje. Zmínit můžu ještě minihru při hackování. Ale i ta je pořád stejná a po čase spíše otravná.

Při hře za Bolta se hra mění ve zběsilou hack and slash rubačku a mezi arénami si zase trochu zaskáčete. Tato část hry mě bavila o něco více, ale po 2 hodinách hry taky působí stereotypně.

Naštěstí je hra vlastně i dost krátká a v úplném závěru se trochu změní, když vygraduje příběh( zcela očekávaným směrem).

Bolt je průměrná hra grafikou i hratelností. Není nijak nápaditá a dohrát se dá snad za 4 hodiny.
+3

Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords

  • PC 80
Jsou hry dobré a špatné. Jsou hry co se povedly a nepovedly… a potom jsou tu druhé KotORy.  


Hra dobrá, až vynikající, byť toto lichotivé hodnocení až příliš často sama popírá. Hra, která mohla být povedená, jenže až tolik není. A aby těch paradoxů nebylo málo - není to vinou a nedostatkem talentu samotných autorů ze studia Obsidian, kteří pokračování famózního prvního dílu převzali po studiu Bioware. Anebo je? Jen málo která hra, která se mi kdy usídlila na pevném disku, nepodtrhuje význam slova rozporuplnost doslovněji, než právě tento titul.  

Se změnou vývojářského studia přichází i razantní změna celkového pojetí předaleké galaxie, v němž se hra odehrává. „Režisérskou“ a scénáristickou štafetu převzal sám Chris Avellone, pro něhož byl tento projekt velmi osobní a srdcovou záležitostí, jak to lze vyrozumět ze všech známých skutečností, co kolem vývoje této hry kolují v archivních vývojových materiálech a historkách.  

Oproti předchozímu dílu hra znatelně potemněla, stala se jaksi syrovější a špinavější. Ubylo pestrosti barev a uhlazené, oku lahodící, futuristické sci-fi architektury. Převážnou část hry bude hráč operovat v posmutnělých kulisách nechvalně proslulého Vnějšího pásu. Tou dobou rozklíženého důsledky nedávno proběhnuvší občanské války mezi (jak jinak) Jedii a Sithy.  Avellone se pokusil o vlastní, řekněme, "dospělejší“ interpretaci jeho oblíbeného fiktivního světa, který je již od dob prvního filmu, prezentován velmi černobíle. Tedy přesně tím, čím se (byť i moderní) pohádky vyznačují. Avellone ale do scénáře přidal mnohem více filosofie a přemýšlivosti. Morální nejednoznačnost i charakterová rozpolcenost ze hry prýští do všech směrů a v mnoha případech hráče nutí k zamyšlení a utváření vlastního náhledu. Může za to nejen daleko vyzrálejší dějová zápletka a zajímavější hlavní postavy, ale především skvělé charaktery vaší družiny, které po prvním dílu šly osobnostně mnohem více do hloubky.  

Právě jsem shrnul největší devizu této hry, na které herní prožitek pevně stojí i padá. Sluší se však dodat, že nejen u scénáře došlo k posunu k lepšímu.  

Pokroku doznalo i technické zpracování – vše je méně hranaté a zaoblenější. Bytosti, ať už zvířecí, či humanoidní, se pohybují přirozeněji, tváře npc i charakterů mají zase o něco více uvěřitelnější mimiku a disponují širší škálou projevovaných emocí. Není to nějak výrazný technický posun, ale je poznat na první dobrou. A to se cení. Velmi vítané zlepšení představuje i daleko přehlednější správa inventáře a uživatelského rozhraní obecně. Už například nemusíte v hlubinách inventář dlouze hledat nalezený datapad, abyste si ho přečetli. Jeho obsah se vám objeví na obrazovce automaticky, bezprostředně po sebrání. Těchto drobných, ale ve výsledku užitečných zlepšení se zde vyskytuje celá řada a nemá smysl je všechny vypisovat. Vypíchnu snad jen to, že nyní můžete pokládat miny i třeba na zablokované dveře, abyste je výbuchem otevřeli, nebo pomocí jedné postavy určovat, komu z parťáků aplikujete lékárničku, či vpíchnete nějaký ten stimulant. Hra upravuje i používání Sil a některé zajímavé přidává – máte nyní možnost se například sami naučit Bitevní meditaci, či mnohem zajímavější útočné Síly z třídy temné strany. Obdobně byly upravené i perky, které nyní nabízí ještě více možností specializace. Naopak perk „používání implantátů“ byl zcela odstraněn a jejich používání se nyní odvíjí od výše Odolnosti, kterou daná postava má. Tím se používání implantátů stává v podstatě nepoužitelným, protože na kvalitní implantáty potřebujete základní odolnost 18. Umělé navýšení Odolnosti pomocí předmětů není bráno v potaz a nikdo z mé družiny základní Odolnosti 18 nedosáhl po celou hru. Roboti se pochopitelně počítat nemohou. Ve výsledku to ale tolik nevadí, protože svět je doslova přecpaný nejrůznějšími předměty, které přidávají ohromné statistické bonusy. A jednou z velmi zábavných činností je po nich pátrat a shromažďovat je. V první polovině hry je to jeden z hlavních motivujících prvků – každou chvíli jste za svůj postup a šátrání po všech koutech odměňováni menšími, či většími prémiemi. Ať už ve formě předmětů, nebo nově nabitých vlastností. Stačí být při průzkumech a dialozích pečlivými. Tím dominantním hnacím motorem ale zůstává příběh.  

Zde jste Jediem již od samého začátku a to znamená, že se už od první úrovně můžete plně věnovat své specializaci a nevyplácávat si drahocenné bodíky v  nejediaské třídě, jako tomu bylo u jedničky. Přesto váš potenciál (zisk světelného meče) budete moci plně využít v až mnohem pozdější fázi, která nastane snad ještě později, než v prvním díle. Vše má ale své plně zdůvodnitelné opodstatnění, jak postupně sami zjistíte. Úvodní survival pasáž na těžařském asteroidu je možná jeden z nejlepších úvodních levelů, který jsem kdy ve hrách zažil – nechybí mu napětí, poutavý mini-příběh, mysterióznost a v jeho závěru i trochu toho plíživého hororu. Jakmile totiž v otevřeném kosmu spatříte přibližující se loď, následně na ní nastoupíte a zdánlivě opuštěnou jí procházíte za doprovodu opravdu povedené hudby, dá se mrazivá atmosféra krájet. Známé pravidlo, že dobrá hra má zaujmout v prvních patnácti minutách po jejím spuštění, aby hráče zaháčkovala, bylo v tomto případě splněno přímo učebnicově. Je znát, jaká maniakální péče byla tomuto úseku hry věnována. Ukazatel odehraného času mi těsně před jejím opuštěným ukazoval necelých sedm hodin. To je hodně vydatná porce na „rozjezdovou“ pasáž.    
Pobyt na Peragusu II přinese více otázek, než odpovědí a postaví před vás další průšvihy. Je ale někdo, kdo vám pomůže s jejich řešeními, když jste stále tak popletení. A tím někým je vaše nová mentorka, která se k vám připojí hned ze začátku. Tou osobou je, prosím pěkně, jedna z nejúžasněji napsaných herních postav vůbec – Kreia. Myslím to zcela vážně. Tato záhadná stará žena od začátku jedná, mluví a koná zcela nevypočitatelně. Při každém rozhovoru s ní, nevíte, na čem vlastně jste. Jednou vám řekne, že vás oddaně miluje a zemřela by pro vás, podruhé vás jejími zlými a opovržlivými slovy zašlape do země. V její osobě je zhmotněno to, co je na téhle hře nejlepší. A sice její charaktery. S Kreiou budete po celou dobu vést dialogy, u kterých nikdy nebudete vědět, jak dopadnou, pohroužíte se spolu do hlubokých filozofických debat, které se dotýkají existence a smyslu samotného vesmíru, principů Síly, výhod i nevýhod jediaských a sithských ideologií a ještě mnohem více. Kreia vám poskytne mnoho dějepisných lekcí o dávno mrtvých Sithech a jako správně vrtošivá profesorka vám bude klást záludné otázky, na které bude vyžadovat odpověď. A věřte, že je opravdu velice těžké jí odpovědět „správně“ tak, abyste si jí nepohněvali, což je důležité, protože od minule přibyla ještě jedna funkce – vliv. Výše vlivu u každé konkrétní postavy z vaší družiny ovlivňuje, které dialogové možnosti vám budou přístupny a o kterých s vámi ostatní nebudou chtít mluvit, protože vám prostě nevěří. A já chtěl z Krei vždy dostat vše, co šlo, protože její postava mě neskutečně bavila a myšlenky, které vyslovovala, nebyly ani trochu hloupé, nebo plytké. Do poslední chvíle jsem nevěděl, co si o ní vlastně myslet, ale velmi mi přirostla k srdci. O nic hůře na tom není ani zbytek postav z vaší posádky. Všichni mají nějaké ty kostlivce ve skříni a rozhodně nejsou černobílí. Kupříkladu Atton se za začátku jeví jako takový Carth 2.0, ale později zjistíte, jak zajímavý jeho charakter vlastně je a že o nějaké plochosti nemůže být ani řeč. Daleko „živější“ je třeba i T3-M4, známý z prvního dílu. Skrývá v jeho paměťovém jádru mnoho tajemství, které je radost objevovat. Protože mu už dlouho nebyla promazána paměť, stal se roztržitým a trochu poťouchlým. Chováním připomíná takového vašeho plechového pejska, který je vám sice oddaný, ale rád se občas dělá, jako že neslyší a nerozumí. Prostě jako pes. Roztomilé. Vyloženou lahůdkou je potom možnost milostných vztahů s členy (v mém případě se členky) vaší posádky. Ať už je to Visas, nebo druhá výrazná osobnost s příhodným a do jisté míry provokativní přízviskem Služebná. Obě mají vkusně rozepsané milostné linie s hráčovým charakterem. Každá z nich je zajímavá jiným způsobem, ale u obou se nepřestává vznášet aureola jakéhosi tajemna, které je hodno odkrývat. A to funguje vždy. Zcela bez vytáček proto přiznávám, že to vždy hraji na obě strany. A vsadím se, že nebudu sám. A i s touto skutečností hra počítá, neboť při jednom z rozhovorů prohlásí Mira, další členka posádky, něco v tom smyslu, že se mnou nerada dlouho mluví o samotě, protože by nerada holky pohněvala a že bych se měl už konečně rozhodnout a nebýt sráč, což jen ukazuje, jak komplexně se k designu hry přistupovalo.    

Postupně však začnete mít u hry pocit, že něco není v pořádku. Dříve rozvleklé dějové posuny pojednou začnou být jaksi krácené, začne se objevovat čím dál více nedodělků, hluchých míst bez vysvětlení, nelogičností a všelijakých jiných nedostatečností. Je to zapříčiněno právě tím, o čem jsem mluvil v úvodu komentáře. Obsidian dostal na vývoj hry šibeniční lhůtu pouhého jednoho roku, což je u takhle ambiciózního projektu úplné nic. A čím blíže konci hry jste, tím více patrné to je všude kolem - mnoho událostí není uspokojivě vysvětleno, mnoho charakterů prostě ze hry náhle zmizí a o jejich dalším osudu se už nikdy nedozvíte, vše pojednou působí jaksi uspěchaně, až odflákle. Dřívější promyšlenost je tatam a epické události se střídají tak rychle, že právě začnou tu epičnost postrádat a stává se z nich tak rutinní záležitost, že vás to v židli už ani nenadzvedne. To, jak je na sebe postupně nahuštěn děj, platí bohužel i pro prostředí. Pro chronického průzkumníka, jaký jsem já, je něco nepředstavitelného, že se NIKDY (!) nedostane do míst, která vypadají, že se za nimi něco skrývá, ale ve skutečnosti tam nic není a ani nikdy být nemělo, protože se to zkrátka nestihlo zakomponovat. A přitom v hře (zvlášť v závěrečné lokaci) lze najít mnoho míst, se kterými se kdysi (asi) počítalo, ale ve výsledku ve hře zůstávají jen jako smutná připomínka toho, že vývoj byl uspěchaný. Než jsem se tedy dověděl o pravém důvodu těchto Potěmkinových vesnic, zoufale jsem se snažil za ty kulisy nějak dostat. Stále jsem si opakoval, kde jsem zapomněl na nějakou páku, nějaký klíč… cokoliv. Z toho, v čem jsem nejdříve spatřoval bugy, se vyklubala pouhá nedodělanost, což naprosto zkazilo dojem z jinak naprosto geniální hry. Když jsem tedy v samotném závěru uviděl ikonické závěrečné titulky, necítil jsem žádný pocit uspokojení a příběhového vyvrcholení, jak tomu bylo v případě prvního dílu. Pouhý prostý pocit: tak jsem to dohrál. A to je vše? Bohužel bylo.  

To ze hry činí jeden z těch neveselých případů, kdy jádro hry je skvělé a potenciál a um na vás prýští z každého koutu, ale nedodělaná hra, zůstane nedodělanou hrou. Hořké pachuti se po jejím dohrání nezbavuji dodnes, protože… mohlo to být daleko lepší, ale není to kompletní. Je to jedna z těch her, kde nejvíce uspokojí zejména její první polovina a samotný průchod, nikoliv už její uspěchaný závěr. Když k tom budete takto smířlivě přistupovat, budete jí i přesto milovat, jako já, protože mohla bezesporu překonat první díl. Jen tomu doslova něco chybělo.

Nechť vás provází Síla!

Pro: Charaktery, shromažďování artefaktů, dialogy, hutná startovní pasáž, filosofický přesah, Pazaak je ještě zábavnější, než v prvním díle

Proti: Nedodělané/nekompletní, odfláknuté finále, nepříjemné bugy při závodech kluzáků a obecná nestabilita

+21

Lost Horizon 2

  • PC 50
S ohledem na nepříliš příznivá hodnocení jsem od druhého dílu Lost Horizon 2 neměl velká očekávání a možná i proto neodcházím vyloženě zklamaný. Naopak jsem se i navzdory nedostatkům celkem příjemně bavil. Třeba z hlediska atmosféry mi dvojka padla do noty o něco více než vyloženě neambiciózně oddychová jednička. Přesto ale dvojku mohu hodnotit přinejlepším průměrnou známkou, protože je na ní naprosto očividné, že je to nedodělaná a rushnutá záležitost.

Jestli předchůdce v něčem vynikal, tak to, že byl prakticky po všech směrech dokonale začištěný. Animation Arts dosud dělali možná levné, ale hezky vyladěné adventury, které vždycky dávaly smysl a svou poctivou ruční kresbou vypadaly v každé jediné lokaci pěkně. Pro dvojku nic z toho ovšem neplatí. Ta běží na Unity enginu a prostředí jsou čistý render. Z každé jedné kapitoly vyloženě čpí nedodělanost a odfláknutost. Je zcela evidentní, že tvůrci původně plánovali daleko rozsáhlejší titul, ale jako kdyby si ukousli příliš velké sousto, v půlce zjistili, že to nedaj a tak alespoň to, co už měli, splácali narychlo nějak dohromady. Cením sice rychlejší tempo, ale skáče se tu v čase a prostoru neustále sem a tam. Nečekejte žádné ucelené a ani konzistentní vyprávění. Jednotlivé lokace a úkoly jako kdyby byly často vytržené z původně většího celku a nedávají valný smysl. Nekonzistentní je i tempo hry. Některé vcelku hezké venkovní lokace poslouží jen krátké cutscéně a naopak v těch nehezkých (např. bunkr) hráč oproti zbytku hry tráví absurdní množství času. Postavy hoardí nepotřebný junk, který nikdy nevyužijí. Proč asi. Hádanek výrazně přibylo. Bavily mě, neb mám hádanky rád, ale často jsou buďto naprosto banálně pitomé a nebo naopak bez návodu jen těžko řešitelné.

Hra je rozbitá i technicky. Grafika je na několika místech viditelně nedodělaná. Postava se neustále zasekává v prostoru a reaguje třeba až na páté kliknutí myši. Jednou mi dokonce proletěla podlahou. Byl jsem také nucený neustále ukládat, protože mi hra náhodně padala. A to celkem často. S tím souvisí i další potíž, že po ukončení hry a následném zapnutí hra s oblibou zamrzala s černým pozadím nebo rozbitými texturami v hlavním menu a odmítala na cokoli reagovat. Problém způsobovala prázdná složka Temp, která se po vypnutí hry náhodně zjevovala ve složce s uloženými pozicemi. Stačilo ji sice vždycky před spuštěním odmazat, ale člověk si říká prostě: proč?

Nejsou to ale jen vyloženě různé bugy a glitche. Jakkoli hra předvede i pár hezkých lokací, vše od grafiky, přes HUD až po zvolené písmo působí hrozně laciným dojmem. Jako kdybych hrál prvotinu od nějakého nezkušeného malého studia a ne titul od zkušených matadorů, kteří mají na kontě už celou sérii úspěšných adventur.

Jak jsem ale řekl v úvodu, temnější tón dvojky mi padl do noty dobře. A asi jako jeden z mála spíše oceňuji, že Paddock už není mladý floutek s otravně britským akcentem, ale postarší spíše ošlehaný drsňák s hlasem Otakara Foltýna. Zápletkou je dvojka daleko více osobní a osudová, což do období Studené války hezky sedí. Přesto hře místy nechybí vtip a třeba supertajná základna KGB ukrytá v hrobce v mauzoleu pod nabalzamovanými mrtvolami Stalina a Lenina mňa odjebala dekel až do Kremlu. Pěkně zpracovaný je i konec. Alespoň na něm, resp. na celé finální kapitole, si tvůrci dali pořádně záležet. A konec byl by ještě lepší, kdyby postavy nebyly po celou dobu tak ploché a hráč se tak na ně dokázal více napojit.

Je prostě dost škoda, že tvůrci namísto zbytečných experimentů nezůstali více při zemi, nesoustředili se na to gró a nedotáhli vývoj do konce. Protože navzdory všem výtkám to mohla být fakt dobrá hra s příběhem zajímavějším než byl ten v jedničce.

Mimochodem, monumentálně pojatá end theme na samotném konci hry úplně nechutně vykrádá hlavní motiv Morrowindu. To nejde neslyšet.

Pro: pořád docela chytlavé, temnější tón, některé hádanky, kapitola na Rudém náměstí a finále

Proti: nedodělané, rozbité, nedomyšlené a nekonzistentní; některé hádanky

+9

Banishers: Ghosts of New Eden

  • PS5 70
Vlastně to vůbec nebylo špatné, ale k dokonalosti to tedy mělo daleko. Hned zpočátku jde hodně znát, že tady se klade důraz především na příběh a morální rozhodnutí. Hru ale bohužel hodně sráží její repetetivnost.

Questy jsou sice zajímavé a mají dopad na samotný konec hry, ale i přes promyšlené dějové zápletky máte většinou pocit, že vás někdo neustále vodí za ručičku a je to furt to samé dokola.

Systém bojů je sice zábavný (jakmile máte odemčený dostatečný počet nových abilit a interakcí mezi Redem a Anteou), ale hra to není zrovna krátká, a můžete si být jistí, že zhruba od poloviny už vás žádní noví enemáci moc nepřekvapí.

Mapa je sice dostatečně velká a vybízí k průzkumu, ale velice brzo zjistíte, že ve většině případů najdete pouze gear, který se vám buď vůbec nehodí do buildu, nebo bedny se surovinami, ve kterých je pořád to samé a ve finále to vůbec nepotřebujete. Crafting vlastně nulový. Je jenom potřeba si rozmyslet, co vám sedí a jaký gear si průběžně upgradovat.


Své mouchy to sice má, ale zabavilo. S velkou rezervou to na mě celé působilo jako takový mix God of War (průzkum, combat) a Zaklínače (morální rozhodnutí v questech). Ani jednomu to ale přitom nesahá ani po pas, to opravdu ne. Sečteno podtrženo 7/10.

Pro: Přiběh, grafika, gameplay, rychlé načítání

Proti: Repetetivnost vzhledem k délce hry

+3

Hitman 3

  • PS5 90
K Hitmanovi 3 jsem se dostal přes "multipack" nebo souhrnnou edici tří posledních dílů, pokud chcete, Hitman: World of Assassination. Takže budu hodnotit v podstatě 3 díly. Ve finále to ale asi je stejně jedno, protože všechny tři díly tohoto perfektního reebotu se náramně povedly a ani drobné herní nebo grafické problémy tento fakt nemění.

Opět a znovu hrajeme za nájemného zabijáka, toho nejlepšího z nejlepších, agenta s jednoduchým jménem 47., jehož "zakázky" ovlivní tajemná organizace Providence. Postupně se rozplétají nové a nové dílky skládačky a hráč se se svým "Vinem Dízlem" dostává blíž a blíž odpovědím nejen na otázky ohledně Providence, ale také ohledně své minulosti. Příběh mě zajímal, bavil a užíval jsem si i dialogy zejména s vůdcem Providence Constantem.

Hratelnost je naprosto famózní. Způsobů, kterými lze misi dokončit je nepřeberné množství a k misím se můžete neustále vracet a vymýšlet nové cesty k dosažení cíle. Vítám pokrok v oblasti převleků. Nyní se už nestává, že se i v převleku musíte schovávat před každým, ať Vás náhodou nevidí, ale řešení je mnohem lépe uvěřitelné. Ku příkladu se převlečete za pracovníka stavby a samozřejmě né všichni znají své kolegy dokonale, takže je spousta NPC, kteří Vás v převleku prostě nepoznají. Na druhou stranu Vás samozřejmě pozná stavbyvedoucí, u bodyguardů to je Head of security apod. No a pokud máte například kuklu, nepozná Vás samozřejmě nikdo. Je to zkrátka mnohem logičtější a dává to hře plusové body do jakési reálnosti. (Ano, oblečení je stále krásně poskládané na místě převleku a nikdo si ho nikdy ani nevšimne :-) )
Možností odlákání pozornosti, tichého zabití, omráčení (to už nestrhává body mimochodem), všeho je opravdu tolik, že jsem často jen přemýšlel, jak to udělám teď, abych z toho měl radost. Nejsem sice žádný masochista, ale tady jsem byl ve svém živlu. Mise nejsou jednotvárné a hráč se podívá do všech různých koutů světa, do různých lokalit a bude se potýkat snad se všemi druhy "padouchů" od doktorů, přes IT specialisty nebo drogovými dealery nekonče. Obecně stealth akce moc nehraju a je to možná škoda. Rád si nechám poradit podobné herní klenoty :-)
Zpět ale k samotné hře. V případě prozrazení není nutné "skládat zbraně" nebo si hrát na Ramba, ale existují pořád cesty ven tak, ať ze sebe smyjete veškeré podezření. V tomto ohledu udělali tvůrci opravdu super práci. Samozřejmě se v tomto komplexním světě zákonitě muselo něco stát a vyskytnout se nějaká chyba. Například NPC slyší hozené jablko na korbě vlaku, který právě jede, což v tom hluku asi není úplně allright, stejně jako se mi stalo, že v podobném hluku slyšel 5 metrů vzdálený voják střelbu s pistole s tlumičem. Tohle jsou fakt ale jen drobnosti, kterých je jak šafránů a nemá cenu kvůli nim měnit hodnocení.

Grafika je hezká, některé lokality jsou opravdu krásné, jiné jsou, řekněme, dostačující. Sem tam blbnou scény, kdy NPC projde zdí místo dveří, ale opět se nejedná o nic častého nebo rušivého. Zvuky jsou také výborné a dotvářely skvělou atmosféru v každé lokalitě.

Hru jsem si opravdu užil. O to víc, že se mi do ní ani tak nechtělo, ale opravdu si mě získala a já se často usmíval nad tím, jak nápaditě jsem daný úkol (čti zabil zlosyna) splnil. Hra nabídne i zajímavý konec a uvidíme, zda se do světa nájemného zabijáka zase podíváme. Teď už bych se rozhodně nebránil.

Pro: atmosféra assasina, zvuky, mise, komplexnost, návratnost

Proti: některé nesmysly v AI

+7

Age of Mythology: Retold - Immortal Pillars

  • PS5 80
Největší novinkou spojenou s vydáním PlayStation 5 verze Age of Mythology je bezesporu nové rozšíření Immortal Pillars. Na hráče v něm čeká nová kampaň s devíti scénáři a příběhem, ale hlavně nový pantheon – Číňané. Pamětníci možná namítnou, že ti se do hry podívali již v Tale of the Dragon, ale na rozdíl od odfláklého přídavku jde tentokrát o naprosto svébytnou a zajímavou frakci, která se dočkala kompletního přepracování. 

Kampaň je cca o třetinu kratší, než v plnohodnotném datadisku The Titans, ale porce obsahu je i tak slušná. Mise jsou opět zábavné a nová frakce vlívá hře do žil hodně energie. Jedinou větší výtku bych měl snad pouze k příběhu, který je vážně jen do počtu. Cutscény jsou navíc přervané velkým množstvím čínských jmen a našinec se tak do vyprávění velmi lehce zamotá. U původní lze rezervy kampaně vysvětlit "kouzlem doby", u nového obsahu už žádná automatická omluva bohužel neplatí. Je trochu škoda, že se přídavek točí skutečně pouze kolem nového pantheonu a zbylé frakce se v něm pouze krátce mihnou. Takže za Číňany prostě řežete Číňany (takřka) ve všech misích kampaně.

Nová frakce disponuje vedle vedle klasické levné pracovní síly také mocnými obry Kaufu, kteří sklízí suroviny a staví budovy nesrovnatelně efektivněji, což je však logicky vykoupené jejich vyššími pořizovacími náklady včetně vzácné přízně bohů. Tu čínská frakce sbírá zastavováním co nejrozsáhlejší herní plochy budovami. Hra za Číňany tak vybízí k expanzivní strategii a stavbě mnoha vzájemně propojených budov. Nechybí samozřejmě pestrá nabídka mytologických jednotek v čele s létajícími draky a možnost trénovat hrdiny včetně extrémně silných polobohů. 

Přídavek se povedl a nová frakce rozhodně není do počtu. Pokaždé, když si kladu otázku, jak bych za sebe jednotlivé strany konfliktu seřadil, vlastně toho nejsem schopen. Každá má něco do sebe a Čína rozhodně nezaostává. Pěchotu má poměrně silnou a rozhodně jsem si oblíbil lučištníky se zápalnými šípy, kteří si skvěle poradí i s budovami nepřítele. Nechybí samozřejmě nové božské schopnosti v čele s ničivou vlnou tsunami či možnosti na krátko vylepšit zbraně jednotek silou blesků. 

Upřímně jsem zvědavý, jakou novou frakci a hratelnost přinese zatím ještě neznámé rozšíření. Pokud jsem hledal správně, ví se pouze to, že by mělo druhé rozšíření přijít letos. Budou to Japonci, Aztékové? Každopádně se těším!

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Povedená nová frakce s novým typem hratelnosti; náplň misí kampaně je opět převážně povedená

Proti: Stejně jako u základní hry s tím, že tentokrát je příběh a scénář kampaně ještě horší

+4

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

  • PC 50
Hra je srovnávána s Commandos a to hodnotit nemůžu, protože já jsem hrál až Commandos II, první díl jsem nehrál. Shadow Tactics zdaleka není tak propracovaná hra a docela často si vymýšlí. Hra je hodně obtížná i na lehkou úroveň a opravdu trvá, než přijdete na to, jaký postup zvolit. Pro někoho to může být zábavné, když má hodně času, ale mně to přijde spíš otravné. Nicméně to nedávám jako zápor, tak to vývojáři zvolili a minimálně ty Commandos II byly v tomhle jednodušší a pro mě zábavnější. Kde ale zápor dávám, že to vývojářům nestačilo a do hry zapracovali pasti. Typicky vás nepřítel nevidí a tudíž si myslíte, že tichá likvidace jeho parťáka za rohem bude hračka, ale ne, on ten druhý viděl za roh, no nic reload.
Tohle je něco, co tu strategii dost narušuje a takových situací, kdy nepřátelé jsou supermani, je tam celá řada. Já si ale myslím, že nepřátelé supermani být neměli, vývojáři si jen pomáhali tam, kde by to bylo lehké, protože chtěli natáhnout herní dobu.
Za mě teda průměrná hra, která se svému předchůdci nevyrovná.

Pro: opomíjený žánr se slušným příběhem a nutností nad hrou myslet

Proti: uměle natahovaná herní doba

-3 +2 −5

Life is Strange 2 - Episode 2: Rules

  • PC 90
Po úvodním seznamovacím dílu jsem si už vybudoval nějaký vztah k oboum bratrům a tak tuším, jací jsou a co od nich čekat. Líbí se mi, že opět název epizody dost výstižně pojmenovává o čem to bude tentokrát. Po Cestách jsou tu Pravidla a to dokonce v několika verzích a smyslech toho slova.

Neutěšenou realitu začátku pod sněhovou pokrývkou jsem využil hlavně k tomu, abych si zrekapitoloval, co už kluci prožili a co se stalo v mezičase mezi epizodami. Už jsou otrlejší a život na vlastních nohou mimo lidi tak nějak zvládají. Místo, kde pobývají je skvělý utužující bod jejich vztahu. A ta událost na konci tohoto úvodu, kdy je samozřejmě potřeba trochu procvičit emoce, je silná, i když se s ní dalo tak nějak počítat. No a po přesunu do další lokace opět přichází taková klidnější pasáž, která zase poodkryje původ a pozadí obou bráchů. Moc příjemné momenty.

Musím také velmi ocenit začlenění děje z The Awesome Adventures of Captain Spirit, který hru velmi oživil a hlavně i potěšil tím, že reflektoval ta drobná rozhodnutí, která jsem v něm udělal. Tohle je silná schopnost celé série, která umí propojovat své předchozí díly tu napřímo, tu nějakým drobným odkazem. Ohromně to zvyšuje zážitek ze hry a dodává ještě větší vtažení do příběhu.

Z prvků hratelnosti se mi moc líbilo, jak za sebou postavy nechávají stopy, nebo spíš dráhy, ve sněhu. Škoda, že to nebylo využito i nějak příběhově, protože asi tak na 2 místech by to mohlo mít zajímavé následky, nebo aspoň pokárání.

Těžko teď říct, jak zde učiněná rozhodnutí budou přinášet následky v dalších epizodách. Opět jsem se snažil rozhodovat tak, jak bych se choval já, což ale nemusí být vždycky to nejsprávnější. Nicméně na konci jsem zjistil, že jsem asi nebyl na mladšího bráchu dostatečně přísný, protože i jeho vinou došlo na nemilé, totiž k tomu, že Chris (Captain Spirit), byl sražen policejním autem. No snad to pak rozchodil .

Už teď je jasné, že i tahle série bude podobně kvalitní jako jednička. Příběhové zvraty, rozhodnutí, zvídavé zkoumání prostředí, ale i chvíle, kdy je čas na relax a přemýšlení, jsou tu v plné síle a určitě mají co přinést i příště.

Pro: bratři, úvodní místo, rozhovor úplně s každým, sníh, hudba, zapojení spin-offu do děje

Proti: většinu hry se neděje nic velkého

+9

Dreamfall Chapters - Book Four: Revelations

  • PC 75
Čtvrtá kniha zase pozvedla laťku o něco výš, než ta předchozí a děj se hodně posunul. Sice je zde na můj vkus až příliš mnoho videosekvencí bez jakékoli interakce, ale většinou mají smysl, i když samozřejmě některé jsou spíše zbytečné.

Celá kniha se odehrává v Arcadii, což je super, protože trochu generický Stark mě v předchozí knize už trochu omrzel. Nejpůsobivější lokací je bezesporu hodně drsný trestanecký tábor. Testování moru na vyhubení všech magických ras, spalování mrtvol nebo jejich zařazení do jídelníčku, to je ještě horší, než koncentrační tábory. 

Nechybí zde má oblíbenkyně Enu, která se seznámí se Zöe, Vrána ani znovu o něco starší Sága se svým vzdorem vůči otci. Určitě bych vynechal pasáž v temném lese s Babou Jagou, která mi sem vůbec nepasovala, ale vcelku mi to vynahradil konec, kdy v důsledku jednoho rozhodnutí skoro všichni zemřou. Pátá kniha asi bude hodně zajímavá a bude se nejspíše na základě rozhodnutí hodně lišit.

Ovládání je stále stejně špatné a bude mě otravovat asi až do konce poslední knihy, to už je vcelku jasné. Na Redux se na jednu stranu hodně těším, ale zároveň mám obavy, aby úplný závěr Dlouhé cesty splnil má očekávání. Už teď však mohu prohlásit, že Chapters určitě mělo smysl hrát, i když to mohlo být o poznání lepší.

Pro: rozvíjející se děj, pouze Arcadia, trestanecký tábor, Enu, Vrána, Sága, konec

Proti: hodně videosekvencí, Baba Jaga, ovládání

+12

The First Tree

  • PS5 --
Lehce sfouknutelná hříčka na jeden zátah, se silným poselstvím. Liška, hledající svá mláďata, je sice ústředním motivem, ale na pozadí je vyprávěn příběh podle skutečné události. Autor hru vytvořil, aby se vyrovnal se smrtí svého otce. Doporučoval bych hned od začátku zapnout developerský komentář, který toho hodně vysvětluje.

Samotná hratelnost staví na pohybu v otevřeném prostoru a jednoduchých mechanikách 3D skákačky. Přes krátkou herní dobu se tady vystřídá hned několik různých motivů prostředí a přestože to vypadá jako dětská omalovánka, má to rozhodně svoje kouzlo i na velké TV. Jednoduchá fyzika a animace lišky působí hodně arkádově, běh je zase dost pomalý a prostor pro pohyb rozlehlý, což vyvolává unylý dojem.

Výtku bych mohl mít k dabingu, kde autor se svou přítelkyní vedou na pozadí rozhovory, které nepůsobí moc přirozeně. Je znát až příliš košaté čtení z papíru a mlaskání do mikrofonu konkuruje i Drtinové z DVTV. Parádní klavírní soundtrack má na svědomí nadaný hudebník a rozhodně se jen tak neoposlouchá.

Možná by to chtělo vyšší tempo a propracovanější platforming, ale líbilo se mi to a silné finále se skvělým nápadem rozhodně jen tak nezapomenu.

Hodnocení: ✰✰✰
+6

Syberia

  • PC 75
O Syberii jsem slýchávala mluvit svého manžela, který si jí moc pochvaloval. Měla jsem dojem, že se hra bude odehrávat někde na Sibiři kde budou mamuti. 

Proto mě dost zaskočilo, když jsem se ocitla jako právnička v podivném městečku, kde bylo více mechanických stojů než lidí. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem se ve hře rozkoukala. Jsem zvyklá na adventury, kde na téměř každé obrazovce kliknu a něco seberu nebo se něco dozvím. Taky byla spousta obrazovek, kde se nedělo nic a dokonce se ani dít nezačalo. Říkala jsem si, že mě to nebude bavit. Ale dala jsem tomu šanci, snažila se vymanit z toho začátku, kdy jsem pořádně nevěděla, která bije, a pak se to pěkně rozjelo. 

Je to jedna z těžších adventur. Někdy jsem musela být opravdu kreativní a bez mučení se přiznám, že jsem se na pár místech podívala na návod. Přišlo mi komické, jak Kate chodí pomaloučku do schodů. To jsem se jí vždycky posmála, aby náhodou neupadla. Oskar je borec, línějšího strojvedoucího jsem neviděla, ale má bezvadné hlášky. Docela jsem Kate obdivovala kolik s ním má trpělivosti. 

Příběh je pěkně promyšlený, grafika a hudba dělá velice příjemný zážitek ze hry. I když mi trochu vadilo, že při mnoha rozhovorech byla najednou hudba nesmyslně nahlas. 

Jednu maličkost zde musím zmínit. Když Kate odjíždí z Valadilene nechá si zavazadlo v hotelu. Což je tedy nesmysl, měla na to času dost, zavazadlo si ani nevybalila, takže ho stačilo čapnout a jelo by se. Načež v jedné scéně je patrno, že náhradní šaty s sebou měla. Takže na to asi tvůrci zapomněli. Je to škoda, určitě by kde komu potrápilo hlavu, proč Kate nemůže odjet, že si musí vzpomenout na zavazadlo na hotelu. 

Hra se mi líbila a plánuji si brzy zahrát i pokračování.

Pro: hudba, grafika, příběh, délka hry, vtipy

Proti: občas nelogické postupy, zapomenuté zavazadlo

+15

An Autumn With You

  • GB --
An Autumn With You je krátká homebrew adventura pro Game Boy, která dokazuje, že i skromný projekt může nabídnout silnou atmosféru a osobitý vizuální styl. Doporučuji ovšem hrát na handheldu (např. na Anbernicu), podobně jako jiné homebrew videohry (jako je The Melting Apartment, Deep Forest nebo Disco Elysium: Game Boy Edition) pro Game Boye, a ne na PC.

Hráč se ocitá v roli mladé dívky, která spolu s rodiči a babičkou přijíždí do domu na samotě. Premisa je podobná jako Můj soused Totoro. An Autumn With You na melancholickou podziní atmosféru, minimalistické dialogy a ambientní zvukový doprovod. Tedy něco, s čím by si člověk úplně nespojil hraní na GB(C, A), ale tím spíše jsou tyto "domácí" tituly pro archaické konzole, handhledy, zajímavé.

Největší sílu hry představuje její barevná paleta: teplé odstíny okrové, oranžové a tlumené červené okamžitě navozují nostalgickou náladu, jako byste listovali zašlým deníkem nalezeným na půdě. Přestože samotná hratelnost je jednoduchá a hra se dá dohrát za několik desítek minut, An Autumn With You doporuči stáhnout a vyzkoušet.

Pro: GBA homebrew, zpracovní, estetika

Proti: minimální rozsah

+13

THEMIS

  • PC 60
Logické hlavolamy som vyhľadával odjakživa a preto asi nebude prekvapením, že na českú logickú plošinovku THEMIS som bol celkom zvedavý. Hra možno nepôsobila vizuálne až tak zaujímavo ako napríklad The Talos Principle, no bol som ochotný tomuto malému projektu dať šancu. Výsledok je však nakoniec celkom rozpačitý a sám si úplne nie som istý, čo si mám o ňom myslieť. 

Hra začína tým, že náš hlavný hrdina bude aktivovaný a čaká na neho séria niekoľkých úloh, ktoré bude musieť splniť, aby mohol byť označený ako “The Truly Awakened”. Tie prvé pôsobia ako jednoduchý tutoriál, no postupne začnete prechádzať viacerými lokalitami, ktoré budú pripomínať miesta z dávnej minulosti. Na konci vás čaká stretnutie so samotným “Prvým”, ktoré následne určí váš celkový osud. Na riešenie hlavolamov máte k dispozícii kocku, ktorá má názov TELEQB, nakoľko sa môžete na jej miesto kedykoľvek teleportovať.

Princíp je v podstate veľmi jednoduchý, no napriek tomu si myslím, že hlavolamy budú možno tentokrát pre niektorých trochu náročnejšie. Ja síce patrím medzi tých, ktorí majú radi výzvy, no súčasne nemám rád, pokiaľ ma chce počas hry niekto vyslovene trestať. Čo mám tým na mysli? Na začiatok je fajn, pokiaľ nám hra jednoducho predstaví svoje mechaniky, naučí nás orientovať sa v teréne, aby sme mohli úspešne splniť náročnejšie úlohy. Aj v THEMIS sa síce dočkáte tutoriálu, no sú určité veci, na ktoré vás hra úplne nedokáže pripraviť. 

Prvá vec, s ktorou som sa tak zoznámil, bolo rozpačité ovládanie, ktoré vám kladie samo o sebe prekážky. Musíte pochopiť ako ďaleko dokáže vaša postava skákať a správne si jednotlivé skoky natrénovať. Aj milimeter totiž často rozhoduje či budete úspešní, alebo nie. Dá sa s tým naučiť fungovať, no s ovládaním a fyzikou som nenašiel spoločnú reč. Tam to však nekončí.

Ďalší aspekt, ktorý musím skritizovať je kamera, ktorá ma miestami vedela frustrovať. Hra je primárne nastavená na pohľad tretej osoby. No pokiaľ sa s hrdinom príliš priblížite k stene, nastane obrovský zoom, ktorý pôsobí, ako keby sa pretvorila na pohľad z vlastných očí. Realita je však úplne iná, pretože kamera sa len priblížila niekam vedľa alebo nad vašu postavu. Často tak nastávali situácie, kedy som si nebol úplne istý kam vlastne skáčem a čo ma na konci čaká. Tento problém mi pripísal pár desiatok zbytočných smrtí. 

No a nakoniec ešte musím zmieniť aj obrovské množstvo smrtí, ktoré nastali pádom. Možno budem v tomto ohľade jediný, no nie som veľmi naklonený logickým titulom, keď sú príčinou smrti pády. Najmä, keď ani vlastne neboli z tak veľkej výšky, a keď ste vlastne robotický tvor. Okrem toho som si občas všimol aj to, že niektoré predmety majú v sebe zabudované miesta, kde sa automaticky prepadnete dole. Dobrým príkladom je vlak v jedenástom leveli, ktorý je síce pevným predmetom, no očividne nie sú v ňom zaplátané všetky diery, nakoľko sa zrazu len prepadnete skrz stenu. Je možno pravda, že takto sa hra stáva o niečo náročnejšou, no súčasne ju to robí aj menej zábavnou. Nakoľko lasery a elektrina sú podľa mňa postačujúce problémy, s ktorými je tu potrebné bojovať. 

V tomto bode však s kritikou skončím a začnem s pochvalami. Možno to z môjho úvodu tak nepôsobilo, no v jadre si myslím, že THEMIS rozhodne má potenciál. Hra obsahuje dokopy osemnásť levelov, ktoré boli väčšinou solídne nadizajnované. Po vizuálnej stránke vyzerajú kvalitne a súčasne prinášajú zaujímavé výzvy, s ktorými sa budete musieť nejakým spôsobom popasovať. Ako som už napísal, najväčšou pomôckou vám tu bude spomínaná kocka TELEQB, ktorú budete umiestňovať na rôzne tlačidlá, ktoré musíte aktivovať. Občas som narazil na menšie nedostatky, ktoré vyústili v niekoľko frustrujúcich situácií (zošmyknutie TELEQB v šiestom leveli), ale celkovo musím jednotlivé hlavolamy pochváliť. Je pozitívne, že hra ponúka aj ľahšiu náročnosť, ktorá vám minimálne umožní vedieť, čo jednotlivé tlačidlá aktivujú. 

Vizuálne je THEMIS taktiež vcelku dobre spracovaný. Je potrebné prejsť niekoľko prvých levelov, aby ste si mohli lepšie užiť nápady, ktoré tu tvorcovia priniesli, no akonáhle som si mohol užívať atmosféru levelov z fabriky, železnice alebo dokonca aj dobre spracovaného bytu s vlastnou povalou, bol som pomerne spokojný. Jediná drobnosť, ktorá však trochu kazí vizuálny dojem, je pohyb vašej postavy. Neprekáža mi dizajn vašej schránky, no jediné čo sa na vás dokopy pohybuje sú tie malé nožičky. Vyzerá to celkom zvláštne a osobne by som ocenil, keby váš hrdina pôsobil trochu živšie. 

Na záver ešte musím pochváliť aj niekoľko “secretov”, ktoré v hre môžete objaviť. Ja som osobne našiel jednu skrytú miestnosť, ktorá dokonca ponúkala aj Wifi zadarmo a išlo o celkom zaujímavý objav. Je pravda, že dostať som sa z nej mohol iba reštartovaním levelu, no je dobré, že tvorcovia mysleli aj na hráčov, ktorí radi preskúmavajú okolie. Dávajte si však pri preskúmavaní levelu pozor na červené kocky, ktoré vám slúžia ako pomôcky. V prípade, že vám spadnú do diery, už nikdy ich odtiaľ nedostanete von. 

 Za zmienku ešte stoja aj dva konkrétne levely. V prvom rade musím zhodnotiť, že finále pôsobí ako vystrihnuté z úplne inej hry, no súčasne ma ohromne bavilo. Ide o kvalitne nadizajnovaný level, vizuálne atraktívny a pôsobí to skoro ako boss fight. Na druhej strane sa tu však dočkáte aj iného levelu, ktorý reálne nemá žiadne riešenie. Hra vás síce po niekoľkých neúspešných pokusoch posunie ďalej a má to symbolizovať len vašu vytrvalosť, no súčasne si nie som úplne istý, či to vnímam ako najlepší nápad. Ak už v hre nejaký level existuje, mali by sme skutočne mať možnosť ho nejako dokončiť. Nielen spôsobom, že nás z neho tvorcovia vytiahnu, lebo nám oznámia, že nemá riešenie. 

 Vo výsledku tak mám z THEMIS vcelku rozpačité dojmy. Mám rád hlavolamy, no nechcem mať pocit, že mi hra kladie polená pod nohy. Levely sú síce solídne nadizajnované a prinášajú aj niekoľko zaujímavých momentov v oblasti hrateľnosti, no v súčasnej podobe ju neviem výraznejšie odporúčať. Za zmienku stojí aj to, že tvorcovia sa tu síce pokúsili o nejakú príbehovú líniu, ktorá však dokopy neprináša žiadne zaujímavejšie momenty, ktoré by výraznejšie rezonovali. Vo výsledku som tak síce rád, že som si hru vyskúšal, no nemyslím si, že sa k nej niekedy opätovne vrátim. Ak však patríte medzi fanúšikov tohto žánru, pokojne jej dajte šancu. Môžem vám minimálne zaručiť, že vaše mozgové závity budú mať čo lúštiť.
+6

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PC 100
Prekvapilo me, ze dokazali prinest zas tolik noveho a zajimaveho obsahu.
Opet otevreny svet, avsak nyni libezne bukolicky a francouzsky, ale stejne jako jejich syry, rozmaha se nam tam plisen a je treba ji zlikvidovat.
Na rozdil od Hearts of Stone zde mate kompletne novy kus mapy na prozkoumani s vlastnimi skvelymi pod ukoly a vyzvami, ktere i zkuseneho zaklinace potrapi.

Hlavni dejovou linku tohoto rozsireni doporucuji dohrat az na konci celeho WIII nebot ukoncuje tak prirozene pribeh.

Jini napsali lepe a podrobneji, tak se podivejte na:
http://dbher.cz/k31543 
http://dbher.cz/k32909

Pro: Mutace, nove prisery a druhy ukolu, pribeh

+6

Black Myth: Wukong

  • PS5 90
No konečne! Už som si myslel, že sa nedožijem žiadnej kvalitnej 3D souls hry, ktorá nie je od FromSoftu. Teda, pokiaľ budeme Wukong charakterizovať ako souls-like (ale myslím, že pokojne môžeme). Na Wukonga som sa tešil, ale mal som sa tiež na pozore, keďže zatiaľ ma všetky souls-like hry viac či menej sklamali. Napokon bolo dobre, že som sa k hre dostal až s odstupom, keďže tvorcovia dovtedy vyladili niektoré nedostatky (napríklad pridali mapu či možnosť preskakovať cutscény – tieto veci tam mali byť už od začiatku).

Hneď na začiatku ma oslovil súbojový systém, ktorý je jednak cool, krásne plynulý a celkom rýchly (čo preferujem). Páčilo sa mi aj audiovizuálne stvárnenie. Áno, je pravda, že po grafickej stránke vyzerá hra trochu zastaranejšie, ale nie je to nič hrozné. Výkon bol tiež lepší, než som čakal a FPS – paradoxne – občas klesali skôr v cutscénach. K príbehu sa vyjadriť nemôžem, pretože je prevažne rozprávaný "Souls štýlom", čo v preklade znamená, že išiel mimo mňa (predlohu som nečítal). Cutscén je síce viac, ale s výnimkou originálnych animovaných sekvencií na konci kapitol mi neprišli zrežírované práve najumnejšie.

Čo sa týka obtiažnosti, je to taký mixed bag. Väčšina hry nie je nijako zvlášť náročná, ale zopár bossov mi naozaj dalo zabrať, pričom jedného, ktorý sa nachádza v istej tajnej lokácii, považujem za porovnateľného s tými z FromSoft soulsoviek. A klasicky: ako som sa blížil ku koncu, tak prituhovali aj bossovia. Záverečný boss sa mi páčil. Efektný a aj dosť náročný. Celkovo vzaté je ale asi hra skutočne ľahšia než Dark Souls, čo beriem s povďakom, keďže na niektorých bossov od FromSoftu už nestíham (ako mi potvrdil Elden Ring). Okrem toho, Wukong je voči hráčovi ústretový. Body skúseností si môžete ľubovoľne presúvať a viac experimentovať, po smrti nestrácate žiadne expy, a tak podobne.

Čo ma štvalo? Niektoré zbytočné a lacné triky (ako schytávanie damage v cutscéne, kedy nemôžete nič robiť), level design naozaj nie je silná stránka tvorcov a mohol byť výrazne lepší a pokus o open world v poslednej kapitole bol fakt dosť tragický. Potešilo ma však, že po skončení môžete pokračovať v hre ďalej a dokončiť questy či dohľadať bossov, ktorých ste minuli. Oceňujem aj systém Challenges, kde môžete s bossmi opakovane bojovať.

Pro: súbojový systém, príjemný audiovizuál, bossovia

Proti: level design, zopár zbytočných podpásoviek

+8

Lost Horizon

  • PC 70
Adventury od německého studia Animation Arts jsem si svého času opravdu užíval a první dva díly série Secret Files patřily k mým oblíbeným kouskům. Zejména proto, že to byly hezky vypadající a pohodové dobrodružné záležitosti se špetkou tajemna. A tohle platí i pro Lost Horizon, který jako kdyby sérii Secret Files z oka vypadl.

Jenže od dohrání Secret Files uběhlo mnoho let. Mé chutě se změnily a nároky zvýšily, obzvláště po dohrání co do příběhu a atmosféry perfektního The Longest Journey. Lost Horizon přináší v rámci žánru zase prakticky dokonalý mix krásně vypadajících lokací, plynulé hratelnosti a dobrodružné atmosféry. Problém je v tom, že vykrádá všechno možné a nepřináší vůbec nic navíc. Zpočátku se navíc příběh docela dlouho rozjíždí a až do konce je ředěn nepříliš oduševnělými úkoly a někdy i zbytečně zdlouhavými dialogy. Hrát mě to tedy sice bavilo, jako ostatně téměř každá klasická adventura, a hezké lokace jsem si užíval, ale zápletka mě chytla až někdy ve druhé polovině.

Ocenit musím logické postupy, nevelké množství předmětů a možnost zobrazit si aktivní místa na obrazovce, což pro mě znamenalo, že jsem se zasekával jen sporadicky a hru nakonec úspěšně zvládl bez jediného nakouknutí do návodu.

Pro: hezké lokace, oddychová dobrodružná atmosféra, logické kombinace, pohodová hratelnost, ovládání

Proti: nic moc příběh, slabší dialogy, chybí tomu větší osobitost a působivější atmosféra jednotlivých lokací a... celkově jakákoli větší hloubka

+10

Age of Mythology: Retold

  • PS5 85
Empires nebo Mythology? V této debatě jsem byl vždy v tom méně početném táboře fanoušků druhé jmenované strategie. Mytologické stvůry pro mě vždy převážili fakt, že Empires nabízí podstatně více frakcí. Původní Age of Mythology je tak srdcovka a s Warcraftem III patří mezi moje nejoblíbenější RTS vůbec. Vlastně se tak moc nedivím, že jsem v Retold nakonec strávil výborných cca 80 hodin.

Už jen kampaně, které poměrně klasicky fungují spíše jako rozsáhlý zábavný tutoriál pro jednotlivé frakce, nabízí desítky hodin vážně příjemného hraní. Je pravda, že na některých aspektech se zub času přeci jen podepsal a třeba scénář vyprávění vážně není žádná sláva, to u RTS ale rozhodně žádný průser není. Náplň jednotlivých misí je však pestrá a i když se občas najde scénář, který po stránce zábavnosti malinko dře (poslední sekce řecké kampaně, slabší závěr datadisku The Titans), jako celek vše šlape náramně. Rozhodně tak nejde vždy jen o to vybudovat co nejrychleji funkční základnu a zničit nepřítele na druhé straně mapy. Nechybí dokonce i mise, kdy se musíte bez základny obejít úplně. Často také začínáte v již pozdějším věku s předvolenými božstvy, čímž vás hra ponouká ke zkoušení různých strategií při cestě k vítězství.

 Hratelnost zestárla naopak velmi dobře. Frakcí v porovnání s bratříčkem Age of Empires není ani zdaleka tolik, ale liší se výrazně. Jednotky jsou unikátní, byť samozřejmě najdeme obdoby či podobné typy jednotek napříč národy. Prakticky největší rozdíl s dopadem na hratelnost, spočívá v tom, jakým způsobem frakce získávají jednu ze čtyř herních surovin – přízeň bohů. Řekové se tak poměrně přímočaře modlí k Diovi (či jinému božstvu) u chrámu, Egypťané staví na počest božstev monumentální sochy. Seveřané poctu svému božstvu vzdávají krvežíznivým bojem s nepřítelem a Atlanťané musí trénovat speciální jednotky. 

Rozdílů ve frakcích je spousta a vše směřuje k asi tomu největšímu lákadlu hry, tedy unikátním mýtickým jednotkám. Je libo na dálku smrtící kentaury? Ledové obry, či hydry, kterým roste v zápalu boje stále více hlav? Všechno máme! Mýtické jednotky jsou poměrně drahé a hlavně je k jejich vyvolání potřeba i vzácná přízeň. Ničivá monstra v čele armády vypadají nejen působivě, do hry však přináší i další vrstvu hratelnosti, která rozvíjí jinak dost klasický přístup "kámen, nůžky, papír". I chiméry však mají svoji "Achillovu patu", kterou může být zrovna právě Achilles a jemu podobní bájní hrdinové.

I když jsem hrál kdysi hru opakovaně, překvapilo mne jak krvelačný masomlýnek zdejší bitvy jsou. Jednotky i ty mýtické padají v bitvách po desítkách i stovkách, vesničané mají neustále plné ruce práce se sběrem surovin aby se ta válečná mašinérie nezadrhla a nepřítel nevyrazil na inspekci do vaší základny. K tomu ostatně napomáhá i jedna z novinek Retold verze v podobě zvýšených limitů pro armády, což je rozhodně vítaná změna. Bitvy jsou tak epičtější než kdy dříve.

Verze Retold přináší citlivou modernizaci grafiky, která však v ničem neubírá kouzlu původní hry. Je to přesně takové to zlepšení, kdy si bláhově myslíte, že takhle nějak podobně hra vypadala již kdysi. Stačí však jeden pohled na dobové záběry a budete hned vyvedeni z omylu. Důležitá přehlednost prostředí i jednotek naštěstí zůstala zachována a ke citlivému grafickému upgradu prostě není co namítnout. Hra obsahuje i češtinu, která však moc dobře nefunguje. Jednak měla minimálně po vydání problém s diakritikou a samotná kvalita překladu mi přišla spíše horší. Během chvíle jsem tak přeladil zpět na angličtinu. 

Celou dobu jsem trochu obcházel naprosto jasný otazník. Co vás napadne při spojení RTS a konzole? No jistě, ovládání… Autoři se snažili. Dokonce se hodně snažili a po určité době zvykání je na místě spíše pochvala. Hra obsahuje řadu logických zkratek k různým akcím, funguje to dobře, ale i tak se našla řada momentů, kde jsem si prostě přál, abych hrál hru klasicky s myší a klávesnicí. Kampaň jsem procházel na obtížnost „HARD“ a občas mi přišlo, že z podstaty věci rychlou RTS prostě nestíhám na gamepadu korigovat tak rychle, jak bych si představoval. Vím co chci dělat, ale ovladač a ruce nestíhají. Každopádně doporučuji jako první věc výlet do nastavení a následnou úpravu rychlosti a rozsahu bloku, kterým se vybírají jednotky. V základu je vše až nesmyslně pomalé a maximální rozsah pro výběr nedostatečně veliký. 

Ve hře jsem s chutí po dalších několik desítek hodin pokračoval i po odehrání všech kampaní a nového rozšíření Immortal Pillars. Multiplayer jsem spíše jen vyzkoušel, ale mód Arena of the Gods mě i přes svoji jednoduchost bavil velmi. V zásadě jde o sérii klasických scénářů s tím, že každé utkání je ovlivněno určitým modifikátorem podle některého z bohů.  Prometheus (ok, to není úplně bůh) tak například umožní začít stavět Titan Gate hned na začátku hry na úkor efektivity vesničanů. V tomto módu si navíc postupně odemykáte schopnosti pro vašeho legendárního hrdinu, kterým není nikdo jiný než Arkantův syn Kastor. Zamrzela jen zvláštní nevyváženost obtížnosti jednotlivých scénářů. Zatímco některé byly na HARD jednoduché, jiné jsem nezdolal ani po četných pokusech. Ty, kde stojíte proti třem AI protivníkům ve vzájemném spojenectví jsem nesplnil doposud.

AoM: Retold je tak prvotřídní RTS, která i na konzolích velmi dobře a dlouho baví. Dokonce si myslím, že kdybych hru hrál na PC, hodnotil bych ještě výše. Jde ale spíše o to, že AoM vzhledem k žánru naráží na limity PS5 jako platformy než o chybu hry samotné.

Hodnocení na DH v době dohrání: 88 %; 13. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Zábavné frakce; spousta pestrých jednotek; náplň většiny misí; spousta kvalitního obsahu; snaha tvůrců při návrhu ovládání pro gamepad se cení

Proti: Umělá inteligence jednotek občas zlobí; kvalita příběhu a custcén není zrovna valná; žánru gamepad úplně nesedí i přes snahu autorů; nevyvážená obtížnost

+16

Dreamfall Chapters - Book Three: Realms

  • PC 65
Co mi to sakra udělali se Zöe? Proč jí takhle zprznili účes. Jasně, byla u výbuchu, ale já od něj utíkal. Alespoň má pěknou mikinu s Watillou, a pak se dostane do Arcadie, kde zase vypadá k světu. Celkově je ale třetí kniha několik kroků zpátky. Naštěstí ne až na úroveň knihy první.

Tahle část je spíše více o ženské hlavní hrdince, jako by to vývojáři dělali cíleně (což je asi pravda) a oba hrdiny spravedlivě střídali. To naznačuje i konec, kdy to zase vypadá na větší porci příběhu pro Kiana. Ale nebudu předbíhat. Enu mám v oblibě čím dál tím více a doufám, že bude i v obou zbývajících knihách.

Sága sbírající a řadící obrázky s dívkou, která se jmenuje jako jarní měsíc, mě potěšila a návrat parťáka Vrány samozřejmě také. Rozlučka s Kidbotem, případně Shitbotem, byla také milá. Nějaký ten posun v příběhu tu je, ale nijak zvlášť velký. V ovládání nenastaly žádné změny a zaměřování stále za moc nestojí.

Třetí kniha obsahuje několik povedených pasáží, ale bohužel také i několik ne příliš povedených. Například podivný stroj v Marcurii, který podle všeho trochu simuluje přístroje na spaní od WATIcorpu ve Starku, je výmysl, který tu ani nemusel být, s čímž souvisí i uspání technika. Celkově je tato kniha v podstatě zbytečná a zásadní rozhodnutí, které má vliv už zde, není snad ani jedno a asi jen jediné bude mít vliv v budoucnu.

Pro: Arcadia, Enu, Sága, Vrána

Proti: nová podoba Zöe, ovládání, malý posun v ději

+10

Ghost of a Tale

  • PC 70
Ghost of a Tale je zvláštní kombinace adventury, plošinovky, RPGčka, logické 3D hidden object (tohle přirovnání ještě vysvětlím) a stealth akce s metroidvania designem. Je to kombinace ve svém pojetí neokoukaná a nakonec i docela zábavná. Hra od začátku nevede úplně za ruku a první hodiny ve hře jsem měl z průzkumu prostředí skoro až gothicovský feel, což mě na jednu stranu fakt bavilo, ale to, co mi příliš nesedlo, byl ten stealth. Osobně bych radši nepřátele eliminoval v nějakém soubojovém systému než je neustále dokola obíhal. Nakonec jsem ale pochopil celý ten záměr, neb je pro účely hry a její mechaniky nutný. A právě ty mechaniky je nutné nejprve si pořádně osahat a postupně objevit. Jakmile se hráč naučí zdejší zákonitosti a postoupí ve hře dál, tempo objevování se zrychluje a s ním i zábava a uspokojení.

Ghost of a Tale je každopádně ale rozlohou skromná, téměř až komorní hra. Indie záležitost každým coulem. Přesto je ale co do designu nečekaně promyšlená, byť občas trochu nevyvážená a matoucí. Tomu příliš nepomáhá zbytečně přestřelený kontrast mezi světlem a stíny. Vizuálně to vypadá dobře, zejména východy a západy slunce, ale někdy za cenu toho, že je prd vidět.

Příběhově je to sice velice jednoduchá ale chytlavá záležitost. Mladý myšáčí bard prchá z vězeňské cely, aby našel a zachránil svou milou. Postupem příběhu hráč navíc odhaluje myšákovu minulost a důvody, proč se ocitl ve vězení. Nenechte se ale zmást roztomilými animacemi. Ghost of a Tale je překvapivě dost temná záležitost zasazená do jakéhosi dystopického fantasy středověku, kde místnímu ekosystému nelegitimně vládne pevnou tlapkou společenství krys. A zlomený není jenom okolní svět, i samotného myšího hrdinu stíhá jeho vlastní minulost a trauma plynoucí ze ztráty bližního. Hře sice chybí dabing a dialogy jsou psány jednoduše, ale zároveň jsou poměrně zevrubné a nechybí jim určitá hloubka. To samé platí i pro lore a byť lvl Dragon Age to ještě ani zdaleka není, je radost jej poznávat.

Questy tu jsou většinou sice řešeny formou "najdi 30 hub" nebo "posbírej celou sadu oblečení", ale jsou udělány dostatečně zajímavě tak, aby to byla zábava a ne pruda. A tím se dostávám k myšlence, kterou jsem nakousl v úvodu. Místy mi tím až hra připomínala hidden object adventuru ve 3D prostředí. Mnohé objekty nejsou poházeny jen tak náhodně, ale má to většinou určitou logiku. A na ten zbytek, který logiku nemá, se dají zakoupit za herní měnu nápovědy. Tedy, až na jeden případ - urny (ty bych bez návodu asi nikdy všechny nenašel). Na druhou stranu ovšem chápu, že ne každému tahle hratelnost musí nutně sednout a pravda je, že bych osobně taky ocenil, kdyby komplexnějších vedlejších questů na úkor těch kompletačních bylo o něco víc.

Z technického hlediska je na tom hra vcelku dobře. Až na občasné propadnutí mimo mapu při agresivnější snaze zkrátit si cestu jsem nenarazil na žádné game breaking bugy. Mechaniky hry fungují bez problémů. Grafika by sem tam mohla být začištěnější, ale na takto relativně komplexní indie titul je to v pohodě. Že je autor hry bývalý hollywoodský animátor je znát jednak na příjemné stylizaci, ale také na detailní animaci zvířátek. Pozorovat přesné ťapkání hlavního hrdiny a různé další drobné pohyby je prostě radost.

Ghost of a Tale není hra, kterou bych se zdravým svědomím mohl doporučit úplně každému, ale rozhodně je to něco, co jsem ještě nehrál. Ne že by tu tvůrci něčím vyloženě posouvali hranice, ale úspěšně zkombinovali poměrně velké množství žánrů a tenhle mix úspěšně dotáhli do slušně hratelné podoby. Menší budget se tu ale sem tam projevuje a to především na některých viditelně nedodělaných mechanikách (busking, XP a zcela zbytečné levelování) a na uspěchaném a bohužel i otevřeném konci hry.

Pro: zajímavý svět, mix žánrů, stylizace, detailní animace, z většiny hratelnost, chytrý design, hudba

Proti: stealth zaměření mi moc nesedlo, až moc backtrackingu, občas trochu matoucí, nedodělaná a tudíž zbytečná mechanika levelování

+13