Nejlépe hodnocené komentáře

Final Doom by se dal charakterizovat jako samostatně spustitelné rozšíření, navazující na předchozí story Doom série. Tento “datadisk”, rozsahem ovšem dvakrát převyšující Doom II, sestává ze dvou kompletních megawadů, což znamená celkem 64 úrovní. TNT: Evilution a The Plutonia Experiment, toť názvy obou samostatně spustitelných her. Tudíž pořádná porce akčního zážitku.

Podobně jako u Master Levels for Doom2 , autory hry nejsou samotní mistři z id Software, kteří zaštítili projekt pouze produkčně a technickou podporou, ale externí spolupracovníci. Studio TeamTNT, sdružení moderů z komunity, vytvořili add-on TNT: Evilution s plánem distribuce zdarma. id Software jej ovšem odkoupilo a zařadilo do svého komerčního projektu, což vzbudilo kontroverze v doomovské komunitě. The Plutonia Experiment je dílem bratrů Casaliových, kteří zaslali na ukázku do id Softu několik svých map, jejichž kvality vedly k vřelé reakci a oba bratři dokončili ve dvojici celý megawad pro potřeby komerčního vydání.

Final Doom se posunul i technicky a ve své době umožňoval kompatibilitu s tehdy novými Windows 95. Aplikace, pomocí níž se program spouštěl, nabídla nejen pohodlnou volbu potřebné epizody, ale také vyšší rozlišení. Launcher disponoval i kompatibilitou s předchozími hrami, a tak si hráč mohl přiřadit i iWADy z předchozích her, takže vizuál jste si mohli vylepšit i u předchozích titulů id Softu. Já jsem ve své době zůstal věrný starému dobrému DOSu, a oba megawady si užíval v originálním provedení. Dnes samozřejmě v době portů není podobný program potřeba, ale svého času mi pod Windows 7 po doplnění chybějící DLL knihovny fungoval bezvadně.

První epizoda, TNT: Evilution, představila světu TeamTNT, který se posléze stal jedním z nejrespektovanějších tvůrců konverzí pro Doom na profesionální úrovni. Autoři si vybudovali nezaměnitelný rukopis v podobě rozsáhlých a komplexních map, ve kterých se dalo velice snadno zabloudit, zejména pokud jste přehlédli zapomenutý spínač. Evilution jakožto prvotina tyto typické prvky zatím jen naznačuje. Design levelů mísí hojnost akce jen s občasnými puzzly, které mě příliš nezdržovaly a sloužily spíše jako zpestření. Nová grafika přinesla vizuální oživení a pestrá prostředí a poměrně slušný design levelů mě připoutal ke hře.

Obtížnost je nastavena poněkud výše než v druhém Doomu, avšak žádné podstatné záseky mě nezdržovaly. Námitky některých komentátorů o špatném level designu nesdílím. Hra skvěle a plynule odsýpala a dobře jsem se bavil, bohužel megawad nepřináší designově dobře zapamatovatelné nebo architektonicky převratné lokace. Když tak ex post po dohrání vzpomínám, žádný z levelů se mi pevně nevryl do paměti. Snad s výjimkou staroegyptsky stylizovaného 31. tajného levelu, který naneštěstí trpí bugem, znemožňujícím jeho regulérní dohrání. Evilution je zábavným a dobře hratelným projektem, který ale na absolutní špičku zcela nedosahuje a hodnotím jej pouze jako kolekci map solidní úrovně.

Plutonia Experiment je trošku jiná káva. Druhý megawad přibalený v balení Final Doomu je zaměřen na trýznění hráče a stupněm obtížností hravě převyšuje doposud vydané oficiální Doomy. Nejde o to, že by nepřátel byl nadměrný počet, ale bratrům Casaliovým se podařil husarský kousek v podobě geniálního rozmístění nepřátel tak, aby co nejvíce znepříjemnilo hráčův úděl. Při hraní Plutonie si tak doomer nikdy není jistý, co jej čeká a časté ukládání pozice je nezbytností.

Z Plutonie jsem měl doposud respekt na základě zkušeností z předchozího dohrání, ale v rámci Herní výzvy jsem neohroženě zvolil tradiční Ultra Violence. A nebylo to zase takové utrpení, jak jsem očekával. V porovnání se současnou moderní produkcí add-onů pro Doom se dá Plutonia zvládnout. Umíral jsem sice často a mnohdy jsem si připadal, jako bych nehrál Doom, ale nějaký logický rychlík. Ale neluštil jsem puzzle, ale snažil se přijít na kloub záhadě, jak se dostat na kobylku a pozabíjet strategicky pečlivě rozmístěné mutanty. Levely jsou kompaktní a spíše menší, hledání secretů ustupuje do pozadí a prim hraje tuhá akce.

Final Doom nedosahuje absolutních kvalit originálních her z dílny id Software. Nicméně hráč dostává pod své ovladače dva megawady profesionální kvality, nabízející pořádnou porci Doomu. Pro doomery, hledající nové levely k pokoření, je Final Doom jasnou volbou.

Duke Nukem 3D: 20th Anniversary World Tour je nejnovější edicí legendární hry Duke Nukem 3D, vydaná u příležitosti 20. výročí vzniku této 3D legendy. Již dříve vycházela podobně zaměřená vydání, jako kupříkladu Megaton Edition, ovšem tyto byly díky licenční politice vlastníků práv z trhu staženy.

Mrkněme se, co nejnovější balíček t.č. prodávaný za poměrně výživnou cenu 19.99 Euro nabízí. Je toho relativně málo. Zatímco předchozí souborná edice obsahovala kromě základní hry včetně datadisku ještě oficiální přídavky (Duke Caribbean: Life´s a Beach, Duke it out in D.C. a Duke: Nuclear Winter), z nejnovější jubilejní edice byly bohužel vypuštěny. Máme tak k dispozici pouze čtyři původní epizody. A navíc ještě zbrusu nová pátá, která byla alespoň pro mě impulsem k zakoupení, i když jsem tak podpořil nenasytné chřtány hlavounů v Gearboxu. Cena za Anniversary World Tour je totiž docela opravdu docela přestřelená. Kdyby byly zahrnuty i datadisky, dalo by se možná trochu přimhouřit oko, ale takto pro většinu hráčů bude optimální počkat na slevu.

Snad se aspoň část mých zaplacených peněz dostane i autorům nové epizody. I když jako autoři jsou uváděni studia Gearbox a Nerve, byli angažováni i původní tvůrci Duka - designéři Allen Blum III a Richard “Levelord®” Gray i autor soundtracku Lee Jackson. Pátá část kampaně, která dala název celému balíčku, Anniversary World Tour, přináší osm úplně nových nikde neviděných úrovní, ve kterých Duke cestuje po evropských metropolích i po ikonických míst USA i do Egypta a likviduje svým typickým obhroublým způsobem invazi mutantů.

Musím říci, že původní tvůrci své řemeslo rozhodně nezapomněli. Každý z levelů má svůj architektonický styl i atmosféru vyplývající ze země původu, mnohé levely jsou docela velké, ale ne příliš komplikované, takže nehrozí bloudění či ztráta orientace, pokud zapojíte trochu mozek a prostorovou představivost. Prostředí se střídají a nehrozí nuda, zastoupeny jsou exteriérové plochy, skalní labyrinty i městská architektura. Asi nejlepší byla mapa v Egyptě, kde nejprve procházíme po poušti v bludišti chodeb, abychom pronikli do pyramidy, ve které zpřístupňujeme postupně tajná zákoutí, abychom postupně aktivovali spínače a pronikáme k reaktoru mimozemských bastardů.

Jako vítaný doplněk poslouží nová zbraň - plamenomet Incinerator, poměrně účinný, a také dosud neviděný nepřítel - Firefly, poměrně nepříjemná potvůrka, měnící svou velikost a chrlící po Dukovi ohnivou sprchu. Akce je docela intenzivní hned od začátku, mutantů je hodně a navíc hned od počátku jsou bohatě zastoupeni bossové i minibossové, bohužel se někdy zasekávají a je pak snadné je udolat. Což je patrně dáno enginovými limitacemi a zamrzí to hlavně u modifikovaného finálního bosse. Vše je ale dobře vyváženo a i na Come Get Some nejsou boje přehnaně obtížné. Takže rozhodně kvůli této novinkové epizodě se vyplatí Dukovo světové turné pořídit.

Ještě se musím zmínit o specifických vlastnostech nového vydání. Zbylý původní obsah netřeba popisovat, v komentářích jsou zbylé epizody Dukových dobrodružství popsány jistě velice pečlivě a kvalita hry je zaručena. Spousta hráčů ale tyto levely vlastní z dřívějších vydání, takže chybí motivace je hrát znova.

World Tour disponuje volitelnou True 3D grafikou, ale abych se přiznal, dramatické rozdíly jsem nezaznamenal. Takže v zásadě kosmetika. Nově nahrány mají být Dukovy proslovy a hlášky, bohužel se mi zdály zvukově dokonce horší, ačkoliv nejsem audiofil. Ale recenze se o tomto problému zmiňují. Problémem se jeví i nemožnost regulace velikosti HUDu přímo ve hře, pomocí klasické klávesy + nebo - jde sice změnit, ale jeho velikost nelze vrátit zpět. Používám minimální HUD a jakmile jsem se chtěl podívat, jestli vlastním potřebný klíč, musel jsem do Options abych vše vrátil podle svého přání.

Co vidím jako největší problém je změna zbraní - pokud kolečkem chcete zvolit jinou, tak se objeví ikonky se symbolem vlastněné výzbroje, což notně zdržuje v zápalu boje a volil jsem tak přepínání pomocí klávesnice. Opruz. Specifické je ukládání, které je standardně řešeno systémem převíjení, kdy po Dukově smrti můžete posuvníkem převinout průběh úrovnětam, kam chcete. Ručně ukládat lze samozřejmě též, ale v podstatě není třeba. Pro zájemce je k dispozici možnost hrát hru s tvůrčími komentáři, které jsou indikovány značkami v prostředí jednotlivých levelů. Jako osoba nepříliš dokonale vládnoucí angličtinou jsem tyto komentáře vynechal.

Duke Nukem: 20th Anniversary World Tour v současné době doporučuji ke koupi jedině tehdy, chcete-li si ihned zahrát novou epizodu, která kvalitativně stojí opravdu za to. Kvality edice shazují výše uvedené problémy, které snad odstraníte spuštěním pod portem EDuke32, který ovšem zatím nepodporuje Incinerator. Cena kompletu je ale v každém případě přemrštěná, takže určitě vyčkejte na slevu.

Hodnocení edice jako celek: 75%
Hodnocení 5. epizody: 90%

Herní výzva 2019 - Kategorie č. 8 - Hrátky s časem (Hardcore)

Singularity je labutí písní svobodné tvorby studia Raven Software, pokrevního bratra id Software a jednoho z pilířů FPS scény devadesátých let. Jelikož tato hra nesklidila úspěch, další samostatné hry jsme se od Ravenů už nedočkali. Studio se dostalo do područí firmy Activision a sice zachovalo svou existenci, ale pouze paběrkuje spoluprací na nekonečné sérii titulů Call of Duty bez vývoje vlastních značek.

Singularity je zasazena do poměrně atraktivního prostředí studené války. Sovětský svaz na ostrově Katorga provádí experimenty s časem, které, jak už to v hrách bývá, končí katastrofou nevídaných rozměrů. Vše se podaří ututlat, ale v roce 2010 se opět začínají objevovat zvěsti, že se výzkum na na ostrově obnovuje. Hráč je jako člen výsadku americké armády vyslán na průzkum, ale jeho vrtulník ztroskotá a vy se ocitáte v kůži vojáka jménem Nate Renko na žhavé půdě kamčatského ostrova, kde se prolíná čas mezi současností a padesátými léty.

Příběh je kromě tradičních videosekvencí a enginových dialogů podáván pomocí zvukových i filmových nahrávek, které nacházíte průzkumem lokací. Všude možně se povalují četné poznámky pracovníků nebo obyvatel střediska, které doplňují story autentickými příběhy lidí, kteří pohromu zažívali na vlastní kůži.

Hned po spuštění nostalgicky zaplesalo moje oko Husákova dítěte. Singularity totiž předvádí monumentální scenérie padlých sovětských symbolů - rudých hvězd nebo soch Vladimíra Iljiče, texty v azbuce a další autentické prvky připomínající komunistickou dobu temna. Dále bohužel hra graficky nikterak neexceluje a ničím pozoruhodným nepřekvapí. Po celou dobu se nacházíte v industriálních či výzkumných komplexech a různých továrních budovách, takže je prostředí poměrně monotónní.

Cožpak o to, atmosféra je perfektní, zejména pokud se procházíte temnými tunely nebo hořícími budovami. Poměrně často zhlédnete vidiny událostí z minulosti a spolu se zmíněnými poznámkami pracovníků základny nebo jejich rodin vidíte postupný zmar a narůstající potíže při výzkumu. Ale architektonické výjevy nebo pokochání krásami krajiny rozhodně neočekávejte.

V akční hře je rozhodující kvalita bojových scén a ty se Ravenům rozhodně povedly. Postaví se proti vám vojáci současní i z padesátých let a četní znetvoření mutanti vzniklí časovými mutacemi. Pocit ze střelby jsem měl vynikající, i díky solidním animacím pohybu a úmrtí nepřátel. I gore efekty jsou samozřejmostí. Navíc se setkáváte s poměrně dynamickými misemi, které pěkně odsýpají.

Obtížnost autoři vyladili, a tak z likvidace protivníků máte pocit dokonalé satisfakce. Municí nemusíte nijak šetřit, ale bohužel zbraní nemáte příliš na výběr. Navíc máte možnost nést pouze dvě. Sestava je identická jako v jiných hrách - pistole, brokovnice, samopal, kulomet, granátomet, sniperka a jakýsi vrhač šipek. Používal jsem výhradně samopal a kulomet (nazývaný zde autocannon) a občas vrhač granátů, se kterým si užijete dost zábavy, jelikož sekundární mod disponuje naváděnými granáty, které můžete dopravit třeba i za roh.

Bohužel je Singularity moderní hra, a tak se setkáváme s častými neduhy těchto soudobých akcí. Jednak je přísně lineární a přímočará, nicméně to už v současné době asi nelze brát jako zápor. Zkrátka postačí se soustředit na likvidaci nepřítel a postupovat rovnou za nosem. Vadil mi taky pomalý pohyb hrdiny, což zejména vynikne po seanci klasického Doomu, kde Doom Marine běhá jako blesk. Nate se plouží i při sprintu jakoby měl v kalhotách závaží a navíc příliš daleko kalupem neuběhne. Celkové tempo akce je tudíž pomalejší. Tento problém vynikne hlavně v misi s nespočtem explodujících pavoučků, kteří se na vás valí ze všech stran, a jež pro mě byla největším problémem a zásekem ve hře.

V průběhu hry nacházíte vylepšovací stanice, kde si jednak upgradujte zbraně a také své schopnosti. Dlužno podotknout, že jsem vliv upgradů na chování postavy nijak nezaznamenal. A neustálé vylepšování mě docela zdržovalo a klidně bych se bez něj obešel.

Hlavním tahákem Singularity jsou hrátky s časem, které se prolínají celou hrou. Jednak se v rámci příběhu střídají obě časové linie, ale jakmile objevíte TMD (Time Manipulation Device), nastane ta pravá mela a postupně získáte několik schopností, jež obohatí vaše schopnosti a tím pádem i hratelnost. Pomocí vašeho udělátka si můžete nechat ukázat správnou cestu, takže nezabloudíte. Energetickým impulsem likvidujete nepřátele, ale hlavně si hrajete s časem a různé objekty obnovujete, nebo naopak je necháte zestárnout, což pomáhá při hledání tajných oblastí, nebo k nalezení správné cesty. Můžete použít i zastavení času pomocí vystřelené koule, čehož lze využít třeba k zastavení rotujících ventilátorů nebo zpomalení zavírajících se dveří, k nimž jinak nemáte šanci včas doběhnout. Tyto jednoduché puzzly docela výrazně osvěžují hratelnost.

Singularity se hraje příjemně, hra rychle odsýpá, potěší možnost volby ve finále, což přinese tři alternativní konečné animace. Bohužel jakmile hru dohrajete, prakticky nic vám nezůstane v paměti. Příliš originality hra nepřináší a sice si odškrtnete kvalitní dohranou hru, ale nic víc. Bohužel nám Raven Software přinesli daleko lepší tituly. Snad se někdy studiu podaří vybojovat zpět nezávislost a třeba nám na počítačích přistane nějaký zbrusu nový titul.