Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Ghost of a Tale

  • Switch 80
Srdceryvný příběh myšího veršotepce jakoby vypadl z komiksového světa Myší hlídky. Cítil jsem se, jako kdybych místo hry sledoval další z vyprávěných historek od Rudolfina hostince V Červnové ulici, stále se pohyboval kdesi na rozlehlém území Myších teritorií a jen čekal, až se ve hře objeví třeba Justýn, Straš nebo sám Čakan se svou černou sekerou. Ale příběh Tila je spíše komornějšího charakteru a odvíjí se zpočátku zcela nenápadně v prostředí krysácké pevnosti a blízkého okolí.

Jsem rád, že jsem si pořídil edici od Super Rare Games, hra mi přišla s bonusy akorát pod stromeček a hned jsem ji vrazil do Switche. Teď po více než 16 hodinách ve hře mohu říct, že zážitek byl velmi malebný, pohádkový a i když má hra pár mušek, je pro mě vpravdě jedinečnou hrou.
Tilo se ocitá ve sklepní cele. Byl odtržen od své ženy, takže jeho jediným cílem je dostat se na svobodu a najít cestu zpět ke své milované. Aby toho dosáhl, musí se vyhýbat krysím strážím, plížit se chodbami, spojit se s nečekanými obyvateli pevnosti a řešit úkoly stylem slepičky shánějící trochu vody pro kohoutka.

Grafika hry odpovídá pohádkovému, leč poměrně temnému konceptu hry. V podzemí se rozkládají temné chodby, žaláře, kanály; zdi jsou střídmě osvětleny mihotajícími se plamínky loučí. Venku naopak Slunce rozjasňuje pochmurnou atmosféru, den střídá noc a paprsky zbarvují okolí do všech barev, než se s poklonou západu odebere za obzor. Postavy a objekty mi ovšem přišly lehce gumové. Mám podezření, že port na Switch byl z grafického hlediska drobně osekán, protože gameplaye na PC mi připadají hezčí. Anebo se mi to zdá kvůli drobnější obrazovce Switche. Naštěstí atmosféru to nijak nekazí.

Výborný je i hudební doprovod hry, ale trvá vždy krátce, když se změní lokace. Tilo objevuje své okolí postupně a k jednotlivým částem území nachází i kreslené mapky. Nicméně už centrální lokace pevnosti mi zvládla na celou dobu hry tak zamotat hlavu, že jsem se dokázal ztratit i v místech, kudy jsem prošel několikrát předtím. Patrně za to může zdvojené nádvoří, které má podobný design. Všude se válejí nějaké klíče od dveří a truhel; a každé dveře se musejí nejdříve otevřít – až příliš často konkrétním klíčem. Ty se dají postupně všechny získat, ale hledání všech věcí zabere velkou část herního času - nejhorší stránka hry se totiž skrývá v nedostatečné informovanosti hráče, což je úzce spojeno nejen se zmiňovanými klíči, ale také s plněním úkolů. Hráč nemá šanci poznat, kdy který úkol dokončí, respektive v jaké lokaci, v jakém čase, během kterých událostí, protože to celé se zase často odvíjí od postupu v hlavní linii a navíc na mapce chybějí ukazatele. Neustále tak má hráč pocit, že někde něco opomněl nebo nenalezl správnou stopu k řešení problému a neví, zda se později ještě bude moct věnovat rozdělaným úkolům. Výsledek byl pro mě ten, že jsem běhal pořád z jednoho místa na druhé a snažil jsem se najít něco, co se nedalo objevit, načež o dvě lokace dál – „bum! …aha, tak tady to bylo celou dobu.“ Jedním nálezem se pak uzavřou třeba dvě nebo tři úkolové větve, které bývají zase prerekvizitou k něčemu jinému. Pozitivní na tom všem je, že odměna bývá zpravidla adekvátní náročnosti a opravdu jsem chtěl díky tomu vše vyřešit a objevit. Tilo tedy vylepšuje nejen inventář, ale i různé schopnosti hodné myšího průzkumníka. Poznámka – za úkol s hledáním hub by měli autoři dostat za ušiska.

Co však musím velmi vyzdvihnout, jsou parádní dialogy a vůbec psaná část hry. Textu je tak akorát, dialogové možnosti na sebe krásně plynule navazují, dávají smysl, reagují na aktuální události a je radost je číst, protože takovou hravost a užití vtipu jsem dlouho neviděl. Díky tomu jsem si oblíbil kladné, ale vlastně i záporné postavy. Nejvtipnější mi přišel vyšinutý žabák, ale třeba dvojice myších zlodějíčků nebo i sám samolibý velitel pevnosti veršotepec taky nezaostávají v ostrovtipu. Opravdu jsem měl chuť vše pročíst a dozvědět se něco více o Tilově komiksovém – pardon - herním světě.

Líbilo se mi také sbírání a hlavně využití jednotlivých oblečků nebo brnění. Škoda, že v prvním upraveném modelu brnění se nedá pořádně hýbat, ale přesto jsem v něm strávil asi nejvíc času. Po celou dobu hry má však Tilo na zádech loutnu, díky které občas zahraje i nějakou tu píseň, která bývá nejčastějším nositelem skryté historické události, na což zase odkazují jiné herní postavy či situace. Jednotlivé tóny písní dokonce kladou důraz na fonetiku a stavbu slov, takže se dá krásně určit, do kterého tónu zapadá které slovo – hra bohužel postrádá skutečný voice acting.

Ghost of a Tale je nicméně skvělá hra. Bavila mě i přes svou roztahanost s hledáním směrů a předmětů. Bohužel mi během hraní několikrát spadla, nejhorší to bylo v závěrečné akční pasáži vždy při několikátém nahrávání pozice. Dokonce se mi Tilo asi třikrát ve hře propadl někam na dno světa pod textury. Ale jinak jsem naštěstí nenarazil na žádný bug, který by mi bránil hru dohrát. Svět kolem krysí pevnosti jsem si užil. Jedna lokace už byla jak vystřižená z Pána prstenů. Úplný závěr hry k mé nespokojenosti neodpověděl na některé otázky, ale takový už život bývá. Přál bych si nějaké pokračování nebo aspoň komiks doplňující příběh, protože Tilo mě do toho svého dokázal vtáhnout.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 17 hodin

Pro: Krásný svět; živé postavy; skvěle napsané; veršotepectví.

Proti: Občas hra padá; nejistota v plnění úkolů; občas nastane dezorientace.

+20

The Last of Us

  • PS3 95
Herní výzva 2020 - 10. "Výzva naruby" (Dohraj hru, která splňuje současně alespoň tři výše uvedené kategorie letošní Herní výzvy.)

Už delší dobu je v herní branži módní prezentovat velké AAA tituly jako "cinematické", což většinou odkazuje ke snaze nabídnout spektakulární prezentaci, například v podobě velkolepých skriptovaných sekvencí. The Last of Us takové sekvence samozřejmě také nabízí, ale podstata jeho cinematických kvalit sahá hlouběji k jádru toho, čím ohromují ty nejlepší hollywoodské filmy - nejsou to triky ani výprava, ale právě vyprávění.

Zdůrazňuji, že mluvím o vyprávění, nikoli o příběhu. Ten je ostatně složen z klasických, dobře odzkoušených motivů, které každý fanda fantastických příběhů důvěrně zná - nákaza, zombie, post-apo, rozvíjení vztahu mezi lidmi, kteří se nemají rádi, ale skrze společné dobrodružství si k sobě hledají cestu atd.

The Last of Us vyniká tím, jak efektně i efektivně tento příběh dokáže podat. Zombie jsou spíše jen rekvizitou, vypráví se především o lidech a jejich emocích a ty nejlepší a nejpamátnější momenty jsou často docela všední a na první pohled banální výjevy (např. žirafy nebo závěrečné "okay", případně polibek v DLCčku Left Behind). Ale pozor - The Last of Us je pořád hra, takže nevypráví jen v (bravurně inscenovaných) cutscénách, ale v průběhu celého hraní - skrze prostředí, interakce postav a dokonce i herní mechaniky. Např. skutečnost, že Ellie neumí plavat, motivuje jednak některé jednoduché puzzly (je třeba ji nějak dostat přes vodu) a zároveň je důležitá v rámci příběhu samotného.

Důmyslná práce s emocionálním působením na hráče a s vyprávěním pomocí různých subtilních prostředků je natolik hladká a přirozená, že hráč někdy možná pociťuje její účinky, ale jí samotné si ani nevšímá - přesně jako u zmíněných hollywoodských filmů. A stejně jako ty jsou často neprávem kritizované za to, že "už jsou jen o efektech a ne o příběhu", tak i The Last of Us schytává kritiku za to, že prý je vlastně jednoduché, klišovité a nic zvláštního na něm není.

Jenže - kolik her nabízejících srovnatelný zážitek tedy znáte? Mnoho jich nevzniklo ani po vydání TLOU, natož před ním.

K působivosti hry samozřejmě přispívá i skutečnost, že patří k nejlépe vypadajícím titulům pro PS3 a obecně 7. generaci. Daní za časté momenty, kdy si řeknete "tyvole, jak to z té konzole vůbec vymáčkli?", je ovšem dosti pochybný framerate, který se v soubojích pohybuje někde kolem 25 FPS a občas se žel propadne i níže. I z tohoto důvodu je rozhodně lepší sáhnout pro verzi na PS4.

Pro: inscenační a dramatické kvality, práce s emocemi (postav i hráče), grafika, subtilní a důmyslné vyprávění

Proti: slabší výkon na PS3, opakování některých postupů, prostředí příliš okatě uzpůsobené do herních arén

+20

A Way Out

  • PC 70
Herní výzva 2020 mi přinesla minimálně dva těžké oříšky a kategorie 1 Parťák na hardcore variantu byla jedna z nich. Já totiž už asi 15 let rád hraji nejradši sám, hry jsou pro mě právě prostředkem, jak se lidí zbavit a vychutnat si samotu. Ano, rád jsem jako dítě hrál s kamarády Heroesy, Bombermana a s bráchou jsme kdysi hráli po síti skoro každý den. A později jsem asi tři onlinovky hrál. Ale to byly všechno v naprosté většině případů kompetetivní hry bez příběhu. To je v pohodě.

A Way Out je ale hra příběhová a kooperativní a s tím vlastně nemám zkušenost. Moc mě to lákalo, celý koncept rozdělení na dvě obrazovky mi přišel výborný. Jenže byly dva problémy: na čem a s kým to hrát? Jako odpůrce gamepadů a zároveň majitel asi čtyř klávesnic a pěti myší jsem samozřejmě doufal, že to půjde vyřešit takto jednoduše. Jenže ouha, druhý hráč musí mít gamepad. Co by člověk neudělal pro zdárné splnění výzvy? Takže nejen, že jsem si musel koupit předraženou Origin hru, ale jen kvůli této hře i gamepad. Samozřejmě ten největší šunt za necelé tři stovky, takže jelikož tahle hra uznává jen ten přímo z Playstationu nebo z Xboxu, musel jsem ještě projít další výzvou softwarového emulátoru, aby si hra myslela, že mám ten, co je pětkrát dražší.

No a s kým to hrát? Přišlo mi jako výborný nápad zahrát si to s přítelkyní, která samozřejmě hry vůbec nehraje, snad krom klikacích adventur, a hlavně je fakt vůbec neumí. Takže něco, co normálně vydrží na dva hezké večery, jsme hráli s přestávkami od dubna až do konce prosince. Stálo to hodně přemlouvání, sem tam tiché domácnosti a opravdu hodně opakování určitých částí, ale nakonec jsme to zdolali na poslední chvíli a jsem i rád za ten sdílený zážitek, ačkoliv se neodvažuji doufat, že by se něco podobného mohlo opakovat, jelikož "Leo" vyhlížel konec už tak nějak od půlky. Takže ne, není to krátké! Alespoň ne za všech okolností.

A je fakt štěstí, že je A Way Out fakt strašně jednoduchá a odpouštějící, protože jinak by to asi nešlo. Neustále hra radí, co mačkat a kam jít, checkpointy jsou snad každých pět vteřin, je to fakt pitomina. Zajímavé je, že minimálně takových 80 % hry se dá projít v podstatě sám, že by to člověk ovládal na střídačku. Ale pak jsou tu holt místa, kde to fakt nejde, takže prostě ti největší samotáři mají smůlu. Základní aspekt celé hry, a sice, jak dobře se to hraje ve dvou, je podle mě udělán bezchybně, celý obraz se střídá se splitscreenem přirozeně a funkčně.

Jako film by to byla průměrná a hodně neobjevná záležitost, ale je tu jedno hezké překvapení, což mám rád. Hratelnostně je hra velice pestrá, ačkoliv tam zkušenější hráč samozřejmě nic nového nenajde. Vizuál je taky moc hezký a pestrý, během chvíle se člověk podívá na celou řadu míst (nejvíc jsem si užil chatu na vidlákově). Je tu moc fajn hudba, charaktery postav jsou výrazné. Líbil se mi i závěr(y), jen mě naštvalo, že každý z konců je determinován až samotnou závěrečnou honbou za zbraní a předchozí průběh je vlastně úplně jedno, což mi přijde jako trochu podvod.

Hra je sice lineární, ale sem tam hráče pošle na takový malý openworld, kde se dají dělat různé blbosti a minihry, které jsou často poměrně dost vtipné a zábavné a jelikož já musím prozkoumat všechno co jde, svou spoluhráčku jsem tím doháněl k vzteku. A to je další věc, proč rád hraju sám. Mám rád svoje tempo a svůj styl a z tohohle jsem byl ve stresu jak já, tak ten druhý. Možnosti v rozhovorech jsou sice fajn, ale samozřejmě na výběru vůbec nezáleží, a ostatně ani na těch rozhovorech ne.

Každopádně je A Way Out moc milou záležitostí. Kdybych si to zahrál s někým, kdo by to dával s větší chutí a aspoň trochu větším umem (jakože je schopen někam jít a zároveň koukat, kam jde), kdybych měl lepší počítač a nesekalo se mi to tak a kdybych to dal na jeden dva zátahy, mohl to být fakt hodně dobrý filmově herní zážitek a je objektivně asi škoda, že takových her je tak málo. A protože si tohle uvědomuji, trochu přidávám k hodnocení nad to, jak jsem si hru skutečně užil, protože by to k ní nebylo fér.
+20

Zombie Army 4: Dead War

  • PC --
Je to smutný pohled. Skoro rok po vydání tady nemá ZA4 jediné hodnocení, diskuzní příspěvek ani komentář. I na Metacritic má sotva polovinu počtu hodnocení třetího dílu. Dotklo se to i mě a mého "bratra ve zbrani", se kterým jsme v coopu prošli všechny tři předešlé díly. A to opakovaně a na nejvyšší obtížnost. Koukám na svůj herní deníček a jedničku dokonce šestkrát... no, měli jsme to prostě rádi. Se čtyřkou už se samozřejmě nic takového nekoná, hra je prakticky mrtvá a to i přesto, že to je jednoznačně nejlepší díl ze všech. Epičí exkluzivita si vybírá svou daň...

Ačkoli je to v jádru stále ta stejná pukanda šišek, přináší hromady vylepšení, které pozvedají hratelnost na úplně jinou úroveň. Postavy levelují a každá má své základní charakteristiky (např. ženské postavy dávají menší damage na útok zblízka, ale zase jsou mrštnější), zbraně je možno upgradovat a personifikovat na několika úrovních, k dispozici jsou nové schopnosti a perky, vylepšení získávají dokonce i předměty a zapomínat nemůžu ani na nové typy granátů nebo dočasné ofenzivní vylepšení zbraní, jako je elektrizující nebo výbušná munice. Tyto svěží doplňky hratelnosti je pak možno testovat na celé plejádě nových typů nepřátel a především - už žádní otravní kostlivci!

Jednotlivé úrovně jsou stále dost statické, ale zase nacpané detaily, secrety a různými hororovými vtípky. Navíc se nejedná o žádný refurbish ze Sniper Elite, ale o nové a zajímavé kousky, kde se rozhodně je na co dívat. Jsem rád, že autoři upustili od silenthillovských úrovní a zasadili jednotlivé kapitoly do zajímavých prostředí, jako jsou např. Benátky, zoo nebo Řím. V základní verzi hry je k dispozici devět chapterů, přičemž finální devátý už je spíše kratší rozlučka s Hitlerem, ale za to ve velkém stylu.

Díky tomu má ZA4 skoro dvojnásobnou délku oproti předchozím dílům a kdyby to někomu bylo málo, tak jsou k dispozici další dvě sezóny v rámci DLC, které přidávají dohromady pět kapitol... a to už je slušná nálož. Replayabilita je vysoká (jen pro představu, skončil jsem na levelu 35 a některé předměty vyžadují level 90 a výše pro odemknutí dalších vlastností), každá část kapitoly má svou vlastní výzvu, za které jsou další zkušenosti a bonusy.

Zdá se, že autoři vylepšili snad úplně všechno a udělali se ZA4 nejlepší zombie coop od dob L4D2.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰

Jasně, jsem fanboy, hodnocení berte s rezervou. Ale za ty čtyři to je rozhodně!
+20

Trine

  • PC 90
17 výskytov. To je počet záznamov Trine hier v mojom zozname dohratých hier ku decembru 2020 a keď pozerám na štatistiky, tak by to malo znamenať herný čas okolo 200 hodín. Na “blbú” skákačku je to slušné číslo.

Včera sme dohrali jednotku 4.krát.
Viete, čo je najlepšie na dohratí jednotky ? Že potom môžete plynule pokračovať dvojkou, trojkou, štvorkou a potom zase jednotkou až do zblbnutia. Netušil som, že som sa upísal diablovi, keď som hru ukázal mojim deťom. Odvtedy som skončil v začarovanom kruhu, z ktorého ma asi vyslobodí až ďalšia hra podobného razenia.
Pomoc.
Za tú dobu som si už stihol obľúbiť aj 2ku a prakticky neexistuje hra, ktorá by u mňa dostala taký priestor na prehodnotenie názoru.

Včerajšie dohratie jednotky mi potvrdilo to, čo som tušil už dávno. Jednotka je pre mňa najlepší diel. Je jednoduchá vo svojej podstate. Postavičky môžete ale nemusíte striedať. Logické hádanky sú priamočiare a nevyžadujú akrobatické eskapády z dvojky, resp. Goblin Menace. Checkpointy sú tak blízko seba, že hra odsýpa ako piesok na Sahare a človek sa ani nenazdá a je koniec. Na enchanted verziu sa ešte aj dobre pozerá a to je tu už slušných 11 rokov.

Je radosť pozerať sa, ako deti zvládajú aj najzložitejšie časti hry s prstom v nose. Presne vedia, ktorú situáciu riešiť tak a ktorú inak.
Teším sa tomu, že Trine nakoniec dostalo toľko pokračovaní, ale na druhú stranu už začínam cítiť, že ďalšie zmeny zrejme spravia z Trine niečo iné, ako bola pôvodne prvá časť. Isté je len to, že s deťmi si počkáme na 5.diel, ak niekedy výjde a keď nie, tak po aktuálne prechádzanej dvojke dáme zrejme druhú šancu trojke, potom štvorke, jednotke, ...
Pomoc !

Pro: Ideálny coop, Grafika, Hrateľnosť, 3 rôzne postavy

Proti: Krátke, Niekomu bude vadiť jednoduchosť

+20

Yakuza 0

  • PC 100
Ták, dohráno (víceméně, ne zcela). Na časomíře svítí něco přes 25 hodin, uběhly závěrečné titulky a já jsem trochu zklamanej, že už mám to hlavní za sebou... Do hraní jsem se poměrně dlouho nechtěl pustit, dokud jsem neměl jistotu, že se na PC objeví i další díly, protože co kdyby mě to náhodou chytlo. A chytlo mě to tedy pořádně. K prvnímu letmému setkání došlo v rámci Xbox game passu poté, co jsem usoudil, že si nechci roztavit PC Flight Simulatorem. Po instalaci jsem u toho zatuhl na 4 hodiny, pak během následujících pěti minut hru pořídil na Steamu a na 2 měsíce se ponořil do Kamurocha a Sotenbori.

Příběhová linie pro mě nemá chybu. Je pravda, že v Yakuze se skoro víc mluví, než doopravdy hraje, ale díky skvěle napsanému příběhu mi to ani na vteřinu nevadilo. A to se vše motá "pouze" okolo pár čtverečních metrů pozemku. Každá z postav má svůj charakter a je zapamatovatelná, chvíli je máte rádi, chvíli nenávidíte, chvíli soucítíte... za tohle autorům patří smeknutý baret. Kolikrát jsem se do děje vžil natolik, že jsem to neváhal hlasitě komentovat - např. na konci páté kapitoly, kdy jsem vykřikl "no to si snad děláš pr... ne?" Cliffhangerem končí každá (a na začátku té další je vše pěkně zrekapitulováno), ale tady mi bylo opravdu trochu úzko, protože do Makoto se prostě nejde nezamilovat a já si další 2 kapitoly hryzal nehty, aby se nestalo to, co Goro zamýšlel. Prostě abych to zkrátil, příběh je opravdu za 1 s * a zvratů bylo dost na to, aby se objevil i nějaký, který jsem absolutně nečekal.

A to celé výše se odehrává ve dvou čtvrtích. Ty jsou tak akorát velké, aby se v nich člověk neztratil, ale zároveň ne tak malé, aby se daly zapamatovat během pár minut. Jsou napěchované obchody, restauracemi, hernami, milionem lidí, stovkou vedlejších postav se sidequesty (ty mě čekají teď, i když jsem jich pár stihl během úvodního hraní, tak teď jsem se nechtěl odtrhávat od příběhu) a dvěma hromotluky, kterým se opatrně vyhýbám ještě teď, i když mám obě postavy celkem namakané. O ty (zatím) stovky milionů jenů se mi prostě nechce přijít. Po stránce grafiky jsou obě čtvrti zpracované skvěle, hry od Segy prostě mají svou stylizaci, která umí stárnout.

A jak se to hraje, když se zrovna náhodou hraje? Beat 'em up na steroidech. Kiryu i Goro mají každý 3 styly bitek (plus jeden bonusový) a zvláště v pozdějších fázích jsem mezi nimi zběsile přepínal, protože jinak bych si moc neškrtl. Bitky vypadají hodně efektně a jsou nádherně japonsky přestřelené. Protože místy může maso do mlýnku stát na každých pár metrech, ocenil jsem, že se náhodným pouličním bitkám dá vyhnout. Buď útěkem anebo jsem je prostě obešel jinudy. Takže když není nálada, bojovat se nemusí. Ale není to jen toto, zhruba v polovině hry se Kiryu stane realitním makléřem a Goro majitelem klubu a management obojího je neskutečně zábavný. A hlavně tím jdou vydělat astronomické sumy - které jdou ještě jednodušeji utratit. A pak jsou tu kvanta dalších miniher - kulečník, šipky, bowling, baseball, SEGA herny, mahjong, sbírání kartiček, rybaření... v tom se dají utopit další desítky hodin. A vše je zpracováno parádně, takže to není jen vata do počtu, ale opravdu se to dá hrát. Třeba tu konečně dohraju OutRun až do konce...

Konec kladů, chtělo by to taky nějaké zápory ne? Tady je jejich seznam:

1. ...

eeeeech... přiznávám, stal jsem se teď zaslepeným fanboyem, ale já fakt nenarazil na nic, co by mi vadilo. Když budu opravdu hnidopich, tak čemu moc nefandím jsou ty rytmické aktivity, jako karaoke nebo tanec. Ale že jsem na to levej já neznamená, že jsou i ostatní. A hlavně se jim vůbec nemusím věnovat. Takže ani tohle do záporů nedostanu. Prostě první díl Yakuzy se mi dostal pod kůži tak, že jsem ráno pádil z postele, abych to zase mohl zapnout. A to se mi už hodně dlouho u žádné hry nestalo. Až je mi skoro trapně, že jsem za ní vyplázl pouze hodně směšných 5EUR...

Pro: Vše, co není v záporech

Proti: Fakt jsem se snažil, ale nic jsem nenašel

+20

Star Wars: Squadrons

  • PC 75
Jako velký fanoušek X-Wingů jsem se na vydání Squadrons opravdu těšil. Trochu mě ale mrzelo oznámené zaměření na multiplayer. Přesto jsem neodolal a do hry se natěšeně vrhl. Hned na začátku musím pochválit technické zpracování. Grafika i zvuky jsou velmi pěkné, samozřejmě s přihlédnutím k cenovce hry. Přesto mohu v klidu prohlásit, že létání ve Star Wars nikdy nevypadalo tak dobře. Technicky je také vše dobře odladěno, žádné problémy ani propady frameratu. Hned po startu kampaně jsem musel upravit invertní osu, ale jinak se joystick chytil bez problémů a s velmi podobným namapováním, které používám u původního X-Wingu. Samotný letový model je něco mezi X-Wingem a Rogue Squadron 3D, blíže spíš k prvnímu jmenovanému. Klasicky lze ovládat distribuci energie mezi štíty, motory a zbraněmi. Nikde žádní asistenti, vše si hráč může regulovat ručně a ve hře není ani pomoc při zaměřování. Na ovládání si tak nemohu stěžovat a s joystickem je pocit řízení stíhačky opravdu fajn. Dostupný je pouze pohled z kokpitu, což vypadá dobře a atmosféricky. Obecně je povedená atmosféra Star Wars jedním z plusů hry.

Kampaň je relativně krátká, proti původnímu X-Wingu poloviční. Za 15 hodin mám dohráno na standardní obtížnost i s vyzkoušením multiplayeru. Prolog a 14 misí ve kterých se střídají obě strany konfliktu není špatná, ale díky zmiňovanému střídání ztrácí ponoření do příběhu. Je to škoda, protože zvolená forma kombinující animace s pohybem po několika místnostech na lodích a rozhovory s posádkou připomínají skvělé časy Wing Commandera. Bohužel jsou spolubojovníci málo zajímaví a nedokázal jsem si nikoho oblíbit. Samotný příběh je Star Wars klasika, ale při porovnání s X-Wingem nejde o žádný problém. To hlavní, totiž létání a boj je povedené. Souboje s nepřátelskými stíhači baví a ničení velkých lodí je povedené. Lze likvidovat různé systémy a obrané věže a postupně tak porazit výrazně silnější lodě. Později je možné i upravovat vybavení jednotlivých lodí(zbraně, štíty, motory) nebo volit vhodnou stíhačku na misi - rozhodně dobrý nápad.

Obtížnost soubojů je nižší než v X-Wingu. Sestřel nepřítele je snazší a díky moderní grafice jsou boje o něco přehlednější. Připomínám, že u obou her srovnávám výchozí volby obtížnosti... Ač mě multiplayer nezajímal, vyzkoušel jsem jak Dogfight, tak Fleet Battle. K Dogfightu není moc co dodat, jde o běžné boje stíhaček. Ale souboj flotil je zajímavý a roli hraje i taktika skupiny. Postupné probíjení se až k protivníkově největší lodi a její následná likvidace má svou atmosféru. Množství obsahu pro více hráčů nemohu hodnotit, tolik času jsem tomu nevěnoval, ale nedostatek to být může. Celkově jsem s hrou vlastně spokojen, jen je v ní dost nevyužitého potenciálu. Stačila trochu soudržnější kampaň a lepší využití částí mezi misemi a mohlo jít o skvělou Star Wars hru. Takhle jde o dobrou záležitost kterou jsem si rád zahrál, ale bez nového obsahu se k ní asi nevrátím, Každopádně koupě nelituji, obsah odpovídá cenně a fanouškům SW nebo vesmírných simulátorů hru mohu doporučit.
+20

Paradise Killer

  • PC 95
Posledné dva roky načli u mňa dobrú tradíciu, že z čistého modrého neba sa mi pod prsty dostala hra, ktorá vo mne zanechala intenzívny "wow!" dojem a vyvolala vo mne až náboženský zápal. Minulý rok to bolo Disco Elysium, teraz to je Paradise Killer. Tak sa pustím do svojej misionárskej práce.

Dávno pradávno boli ľudia na zemeguli otrokmi psychopatických božstiev, dokázali sa im však vzbúriť a božstvá povraždiť. Zostalo im však pár zapálených verných, z ktorých vznikol tkzv. Syndikát, a jedno božstvo, keď chcípalo, im darovalo nehynúcnosť a moc vytvárať vreckové reality, aby tento Syndikát kulminoval moc a božstvá vzkriesil. Odvtedy sa Syndikát snaží vytvoriť rajské ostrovy v paralelných dimenziach, každý ďalší rajskejší než ten predchádzajúci, ale vždy nastane nejaká apokalypsa, či už démoni nakazia matériu ostrova svojou démoničnosťou, alebo nejaké božstvo zo zásvetia zatúži po menšej genocíde, aby mohlo vysať energiu a samo sa vzkriesiť, a aby sa tieto hrozby neutralizovali, musí sa zaveliť shutdown a tvorí sa ostrov nanovo. Keď začína hra, končí zrovna pokus č. 24... a niekto povraždí všetkých členov Koncilu Syndikátu. Z exilu (ktorý mal trvať večnosť, ale kvôli týmto okolnostiam trval len tri milióny dní) je povolaná detektívka Love Dies a hráč sa môže pustiť do vyšetrovania.

Už čo sa týka gameplayu, tak to ma vyslyšal nejaký džin z fľaše, pretože permanentne si želám hry, kde nie že človek len hrá za detektíva, ale samotné mechanizmy simulujú detektívku, a som na tejto fronte furt silne neuspokojený, kde doteraz mi „autentickú detektívnu skúsenosť“ ponúkli hry asi tak tri. A tu to hrozne dobre funguje! Žiadna nalajnovaná lineárna adventúra, ale urban open world, kde človek brázdi, vypočúva členov ostrova, overuje alibi, nachádza stopy, ktoré mu odomykajú ďalšie vetvy vyšetrovania... paráda. Hlavne to hrozne dobre uhádlo náležité detektívkové tempo, kde človek neustále odhaľuje a rozplieta nové súvislosti, takže absentuje frustrované tápanie v tme, ale zároveň za týmito súvislosťami je stále na horizonte zahmlené ultimátne riešenie prípadu, ktoré definitívne rozlúskne, až keď poctivo vyšetrí prakticky všetko.

To je jeden famózny rozmer, a ten druhý je samotný lore, ktorý je prekrásnym bizárom. Toto je proste peak vaporwave ešte predtým, než sa snáď ten žáner stihol nejak mainstreamovo ustanoviť. Nechcem tu moc spoilovať ani na tejto fronte, pretože odhaľovať lore je strašná radosť, a fakt je treskute originálny. (Mockrát v živote sa mi nestalo, že by mi napríklad celý panteón nezapadal do žiadnej očividnej archetypálnej mriežky, ale každé božstvo by bolo načrtnuté hrozne cool nekonvenčným spôsobom.) Tak len nahlas zajasám nad krikľavou dekonštrukciou neskorého kapitalizmu v celkovej atmosfére, ktorú tvoria pozitívne vajby v neónových fialovoružových odtieňov (s masážnymi kúpeľmi nôh na námestiach a asi tridsiatimi druhmi miestneho Dr. Peppera), a tak len medzirečou sa občas reflektuje, že je trochu mrzuté, že pre tieto vajby musia byť na každý jeden ostrov unesené tisíce ľudí zo zemegule, ktorí potom doživotne otročia a pri shutdowne ostrova musia byť masovo rituálne zavraždení. Ale nuž, c’est la vie.

Každopádne odporúča 9,5 Flowerpotov z desiatich, tú polku občas frustrovali ihly v kope sena, ktoré pri open world detektívkach sú asi nevyhnutné, ale bolo ich za celú hru prekvapivo fakt pár (asi štyri).
+20

Tell Me Why

  • PC --
Na první pohled zaujme vizuál, který možná nemá nejnovější grafické fičury a s nasvícením se tady nepracuje úplně dobře, přesto se na TMW hezky kouká. Malebná atmosféra aljašského venkova je ztvárněna perfektně a detailní interiéry dotváří uvěřitelnost prostředí.

Komorní příběh dvou sourozenců zaujme, ale na konci druhého chapteru (ze tří) už jsem tušil která bije a kdyby hra v tu chvíli skončila, uznale bych pokýval hlavou. Takhle jsem se musel nimrat ještě v třetí kapitole, která prakticky vyústila v to, co jsem už dávno věděl.

Hádanek je jen pár, ale o to víc mě otravovaly. Naštěstí je možno je většinou přeskočit za ztrátu karmy (např. vylomení zámku, místo hledání kombinace). Nejedná se o nic komplikovaného, ale všechny se točí kolem pohádkové knihy, kterou sepsali sourozenci a matka do formy deníku. Krátké příběhy dvou goblinů - hlavních hrdinů - tak slouží jako indicie. Problém je, že i Medvídek Pú je proti nim sofistikovaná četba pro náročné.

Dabing hlavních dvou aktérů je slušný, ale ostatní postavy mají své velké rezervy. Především pak Eddy je dabovaný unylým hlasem a nulovou intonací, což překvapí o to více, že se jedná o policistu, který by měl mít jasnější hlasový projev. Více než kde jinde je tady vidět, že dabéři vůbec nevěděli, v jaké situaci se postavy nacházejí, protože se často stává, že na sebe mluví přes zeď nebo na větší vzdálenost a přesto se jejich hlasitost nemění. Slabý lip-synch tomu přidává groteskní tečku.

Trochu jsem bojoval s ovládáním, kdy aktivní místo je potřeba kamerou natočit do středu obrazovky, aby bylo možné ho aktivovat a technicky to taky není bez problémů (pro ultra wide jsem musel stáhnout neoficiální fix a to i přesto, že hra podporuje rozlišení 3440x1440), přesto u mě převažuje pozitivní pocit a TMW můžu doporučit. Atmosféra je opravdu kouzelná, transgender je zakomponovaný nevtíravě a v rámci her je to originální příběhový vocásek.

Hodnocení: ✰✰✰
+20

Grand Theft Auto: San Andreas

  • PC 70
Píše se rok 2005, jeden hoch, jmémen Honza, sedí ve školní lavici a soustředí se na učivo ještě méně než obvykle. To proto, že se mu přemítá v jeho adolescentní mysli název jedné hry. Název jednoho ze spin offů jedné mega populární série. Touha, hrát tuto hru se neustále prohlubuje, neboť každá druhá osoba v rozsahu 150 km čtverečných o ní mluví. A tak dal na popud své touze a hru začal shánět. A když říkám shánět, tím myslím získat ji za každou cenu. On, jakožto mladý, fiskálně závislý jinoch s radostí ze života, neměl mnoho možností, jak svého snu docílit legální cestou. Proto se jeho morálně pokroucená mysl odhodlala k romantickému, dobrodružnému činu pirátství. Věděl, že to, co hodlá učinit je nekorektní, že tržní hodnota jedné herní megakorporace utrží díky jeho aktivitě velkou ránu, ale hochovi to nevadilo. Tu hru zkrátka potřeboval ve svém životě. A tak se díky "dočasně vytvořeným přátelstvím" a faktu, že tato hra se na pozemku školy rozlézala rychleji než Covid 19, stalo skutečností, že se mu hra dostala do jeho PC.

Nyní, v roce 2020, má stále morálně pokroucený Honza stálý finanční příjem. A tak si hru, jako každý poctivý občan, koupil před několika lety v kamenném obchodě, neboť tato hra si finanční odměnu bezpochyby zasluhuje. Asi Vám již došlo, že jméno oné tajemné hry. Hry s úžasným, rozsáhlým, živoucím světem, kde jsou řidiči ambulance nebezpečnější než zfetovaný ozbrojený gangster, kde posilovny z občanů během pár dní vytvarují mr. Olympia, svět, který je zcela okupován lidským kmenem a veškerá fauna je vyhubena. Je to svět San Andreas.

Ovšem než se budeme moci radostně ponořit do onoho světa, je nutno podniknout pár kroků, poněvadž San Andreas je stará hra. Stará hra, která je navíc ne zrovna kvalitním portem z PS2 verze, který defaultně uzamkne PFS na plynulých filmových 30fps. 30fps je v roce 2020 velké NE NE. Tudíž rozum praví vypnout přiložený frame limiter. Jenže, tohle je opět pro moderní PC velké nope. Protože pokud tak učiníte, vaše FPS vystoupají do tříciferných hodnot a hru posedne samotný ďábel.
Automobily najednou započnou myslet sami za sebe, fall damage se změní na hodnotu 20 G, rychlost plavání je rovna 105 leté babičce po amputaci končetin, do některých budov nelze vstoupit a spoustu misí nepůjde dokončit.

Avšak v roce 2020 jsme na tyto bezbožné, nečisté útoky na náš moderní hardware připraveni a máme jednoduchá, leč efektivní řešení. GTA:SA není kamarád s vícejádrovými procesory, takže je nezbytné si v "task manager" nastavit hodnotu pouze "CPU 0". Jinak vaše myš bude posedlá též a Vás, vašeho pána, odmítne poslouchat. Dále si přes prostou software aplikaci (třeba MSI afterburner) ručně nastavíme hodnotu fps. Mysl opět radí 60fps, leč i 60ka je pro san andreas stále příliš hard-core. Ve skutečnosti 50 fps je ona magická hodnota, která všechny pekelné síly vymítí a vy si budete moci užít GTA:SA tak plynule, jako nikdy předtím. Je to očisťující zážitek, díky kterému jsem dokázal splnit na první pokus misem které nás všechny léta trýznily. Ergo jsem poprvé za 15 let neslyšel onu prokletou větu.

Teď, když vše funguje tak, jak má, můžeme se střemhlav vrhnout do příběhu GéTéáá:SA. Řeknu vám, že ani teď po tolika letech, jsem nepřišel na to, o čem ten příběh vlastně je. Je to slepenec cutscén, které dávají spíš kontext pro mise, než nějakou ucelenou příběhovou linku. Ale co se musí ocenit je zasazení a atmosféra, kterou hra disponuje. Rockstar, nám, bílým lidem ukázal, jaké to je žít "i da hood" v low class společnosti, jejichž obyvatelé bydlí v příbytcích s větší obytnou plochou, než můj byt. Kontrast mezi čistým, luxusním, neřku-li snobským prostředím z Vice City, je opravdu markantní. Ale v zásadě je SA stejný jako každá GTA hra, mínus legrační havajské košile. Hlavním hrdinou jest CJ, se slipama proklatě vysoko ale zato sakra nízkou slovní zásobou. To jsou jediné věci, které si o něm vybavuji, ale zase jsem každého afro-američana po dohrání hry pojmenovával CJ.

Pro mě není gta:sa o příběhu a postavách, nýbrž o bezprecedentní herní svobodě, která do tehdejší doby byla nevídaná. Vlastně se domnívám, že San Andreas je stále největší GTA hrou ever made.
Ale ted nemluvím o velikosti mapy, která se v roce 2005 zdála naprosto kolosání, ale nyní, v roce 2020, se má perspektiva změnila a vidím, že velikost mapy je perfektní. Pokud bych ji měl přirovnat k lidské anotomii řekl bych, že stejně jako skvělé ženské poprsí je mapa akorát tak do ruky, ani malá, ani velká.

V této hře se Rockstar pasoval na absolutního mistra v open-world designu. A tuto honoraci si drží neotřesitelně do dnes. Krom obligátní redukce lidské populace, můžete částečně uspokojovat své gamblerské chutě (sázení na dostihy, kasino), můžete měnit svou image nakupováním oblečení, nových sestřihů, budovat své tělo ve fitku, beztrestně mlátit do místního trenéra, skupovat nemovitosti, zkoušet jezdeckou školu a brutálně selhávat, můžete zkusit leteckou školu a selhávat ještě víc. Je zde střelnice, restaurace, auta, motocykly, jízdní kola několika druhů, lodě, vrtulníky, letadla, možnost plavat, možnost se potápět, dynamická válka gangů o teritorium. Nebýt mé zesilující demence, jistě bych si vzpomněl i na další věci. Co mě zaráží jest rychlost jakou se vše načítá a načítalo. Vše trvá je pár vteřin i za faktu o jak velkou mapu tehdy šlo, nevím, jakou černou magii Rockstar použil. Nejlepší na tom všem však je, že rockstar nedesignoval všechny mise tak, aby využili alespoň jednu z výše jmenovaných aktivit. To znamená, že každá mise se nějakým způsobem liší. A to je, vážení a milí, velice chválihodné. Zabudovaný learn/body systém - kdy CJ může vypadat jako zápasník sumo ve volném stylu, baletka s mentální anorexíí nebo jako Michael Jay White - není žádný gimmick, ale užitečný, dynamický systém, za který by se nemuselo stydět ani dedikované RPG. CJův skill se zvyšuje v závislosti na tom, co dělá a co používá (zbraně, vozidla, síla, výdrž atd.)

Nu, doposud jsem hovořil o věcech čistě pozitivních, ale na rovinu. Namlouvat si, že je tato hra perfektní, tudíž bezchybná, není nic jiného než naprosté šíleství a nostalgické honimírství. Gunplay a AI je opravdu vyjimečně retardovaná. toto je AI a gunplay san andreas v kostce.
Zvuky zbraní zní v lepším případě jako roj včel v popelnici, v tom horším případě jako snare drum Larse Ulricha. Některé mise, zvlášt ty letecké, jsou extrémně frustrující, a pokud nemáte mod který vám uloží pozici hned před misí, tak i nesmírně zdlouhavé.

Ústřední hudební motiv je vyjimečně swag a pro mě nejzapamatovatelnější z celé série, včetně mission passed melodie, která je tak dobrá, že každou misi chcete dokončit co nejrychleji, aby jste ji mohli slyšet znovu.

San Andreas je výjimečná hra, která zestárla jako ryba. Je to jako s bývalou spolužačkou, která kdysi byla atraktivní, ohebná, vtipná, energická a kreativní, je nyní ošklivá, frigidní megera ujíždějící na toluenu. Ale ty vzpomínky, které darovala už jen tak nezmizí, proto je třeba si vážit toho, co dokázala a kolik lidí ovlivnila.

Pro: Rozsáhlý svět plný možností, rozmanitost misí, obrovský výběr dopravních prostředků, atmosféra ghetta, mjůzik

Proti: Příběh, postavy, gunplay, AI, letecký model.

+20 +22 −2

Life is Strange: Before the Storm - Episode 1: Awake

  • PC 85
Před víc jak 3 lety jsem dohrál první sérii, takže přišel konečně čas pustit se i do prequelu. To, že postavy byly nadabovány jinými herci, mi nijak nevadilo, protože ty původní jsem už stihnul tak nějak zapomenout (jejich hlasy, ne činy). A to, že dělalo hru jiné studio také není skoro poznat, takže super.

Hned po začátku první epizody na mě dolehla nostalgie a zároveň velká radost, že jsem se mohl zas vrátit ke své oblíbené Chloe. A zase jsem byl překvapen, jaká to je rebelka a jak měla už tehdy všechno na háku :) Už koncert na začátku dokázal člověka vtáhnout a pak už se hra rozjela. Tedy spíš nerozjela, a to je právě to naprosto osvěžující, nejde tu o žádnou záchranu světa, poměřování dovedností, nebo bezhlavé vraždění všeho kolem. Tahle hra je prostě takovým pohodovým náhledem na "těžký život" americké náctileté dívky, to vše v rozvláčném tempu a možností se jen tak posadit a chvíli jen zamyšleně zírat.

Graffiti místo focení je príma věc na odreagování a svým způsobem i tyhle drobnosti rozvíjí příběh. Příběh, který byl v první epizodě jen nastíněn, ale dovolím si tvrdit, že nebude tak rozmáchlý jako v první sérii, což ale určitě nemusí být na škodu. I na první pohled běžné, obyčejné příběhy můžou mít své kouzlo. Konečně byl dokonce hráč seznámen s mýtickou Rachel, která ale asi ještě nevyjevila všechno, co v ní je.

Příjemně mě překvapil i jeden nečekaný moment, když jsem byl(a) před školou dotázán(a), jestli si nechci zahrát Dungeons and Dragons, popravdě jsem tuhle hru nikdy nehrál a jen jí párkrát někdě viděl v TV, ale protože to herní dobu natáhlo tak o 20 minut a rozšířilo to mé znalosti postavy, tak mi to přišlo skvělé a dokonce zábavné, a to navíc, když je tato činnost úplně nepovinná. Krása.

Upřímně jsem čekal, že tahle sezóna bude slabší, což asi bude trochu pravda, ale protože se jedná o něco malinko jiného, tak si myslím, že si ji užiju do sytosti. Těším se na další epizody.

Pro: Chloe, graffiti, hudba, hra ve hře

Proti: Chloe je rebel až moc, člověk reaguje na postavy i podle toho, co mu provedou až za pár let

+20

Cyberpunk 2077

  • PC 80
Po cca 8 letech od oznámení konečně vyšla hra, u které byla očekávání kvůli obrovskému marketingu, kvalitě předchozích her a samotnému nadšení hráčů vyšponovaná na maximum. Z toho všeho se dalo jednoduše podlehnout hypu a očekávat herní revoluci v oblasti RPG v otevřeném světě. Jak to nakonec dopadlo? Cyberpunk 2077 je bezesporu dobrá hra, za kterou jsou vidět tisíce hodin kvalitní práce. Přinesla hra to, co od ní hráči očekávali? Tady si každý samozřejmě může odpovědět za sebe, dle mého názoru úplně nenaplnila svůj potenciál.

Příběh a questy:
Rozhodně nejsilnější stránka hry, ve které přímo exceluje. Ačkoliv je hlavní linka poměrně béčkovým příběhem, je plný zajímavých postav a kvalitně napsaných dialogů. Vedlejší questy pak svou kvalitou hlavní linku mnohdy převyšují. Obecně je příběh hráči výborně prezentován, a je to ten důvod, díky kterému jsem se celou dobu hraní bavil. Mírným nedostatkem je, že je příběh vlastně poměrně lineární. Volby jsou přítomny především ve vedlejších questech, kde také veškeré jejich dopady končí. Hlavní linka je ovlivnitelná víceméně pouze v tom, kolik konců se objeví ve finálním výběrů před závěrem hry. Nelze tak tvrdit, že by cokoliv, co během hraní uděláte, ovlivnilo, jak příběh dopadne. Dopadne přesně tak, jak si vybere v rozhovoru na konci hry. Zároveň se dají některé vedlejší questy označit za nedotažené. Často zmiňovaný konec questů s Peralezovými mi přijde v pohodě, ale třeba u questu s CyberPsychos bych očekával nějaké zajímavější rozuzlení, než jednověté poděkování, když uz jsem si dal tu práci jich pochytat všech 17.

Gameplay a RPG prvky:
Tady hra zapadá do průměru dnešní doby. Samotné souboje, ať už na blízko či nadálku, případně plížení, neobsahuje žádný výraznější prvek, který by Cyberpunk posunul nad ostatní hry tohoto typu. Samotný rozvoj postavy je také vlastně poměrně chudý, zaměřených hlavně na pasivní perky zvedající % u zbraní, výdrže, a podobně. Jako jediný aktivní skill mě napadá snad vrhání nožů, které ale vzhledem k tomu, že hozený nůž nejde získat zpátky, absolutně nepoužitelné. K aktivním schopnostem pak přispívají úpravy těla, kde však 3 ze 4 bojových úprav jsou melee útoky, které se od sebe zas tak neliší. K určité nezajímavosti rozvoje systému pak přispívá fakt, že se celkem jednoduše můžete i na max obtížnost dostat do stavu, kdy způsobujete poškození 100x převyšuje hodnotu HP u kteréhokoliv protivníka. V tu chvíli se z hry vlastně stává regulérní střílečka.

Technický stav:
Kapitola sama o sobě. I PC verze obsahuje řadu bugů, které sice nebrání v hraní hry, ale dokážou vás ze hry "vytáhnout". Výše zmiňovaný kvalitní příběh tyto věci převyšuje, za sebe však musím uznat, že ve chvílích, když jsem hrál "gigs" a zločiny, lezly mi tyto bugy poměrně na nervy. Může to být způsobeno tím, že mě v tuto chvíli netáhl příběh a byl jsem ke hře více kritický, nebo je prostě hra mimo hlavní linku a vedlejší questy více vyladěná. Více než tyto bugy však hru shazují nedokončené mechaniky, u kterých je vidět, že nejsou chybou, ale že byly kvůli nedostatku času zalepeny narychlo do stavu, aby aspoň nějak fungovaly. Příkladem je například AI civilistů a zejména systém policie, u kterého by momentálně bylo lepší, kdyby tam vůbec nebyl.
Je jasné, že chyby budou do budoucna opraveny, u těch chybějících mechanik bych si na to spíš nevsadil. V době, kdy hra oficiálně vyšla však nelze tento stav omlouvat tím, že to v budoucnu bude lepší, nebo že to bylo způsobeno tlakem investorů na vydání hry.

Verdikt:
Cyberpunk 2077 je nadprůměrnou hrou, trochu však působí jako lineární střílečka s kvalitním příběhem, která je zbytečně zasazena do otevřeného světa, který je sice na pohled krásný, ale ve funkčnosti v mnohém pokulhává.

Herní čas: 77 hodin

Pro: Skvěle podaný příběh v hlavním i vedlejších questech; vizuální a zvuková prezentace.

Proti: Technický stav; nedotažené herní mechaniky.

+20

Cyberpunk 2077

  • PS4 85
Dokonalá hra? Ano i ne. Jsou problémy, které jsem ochoten přejít z logiky věci (horší grafika, propady FPS), když hraji na sedm let starém železe (ostatně, na "slabém" PC bych taky zbytečně nedržkoval). Obecně bych hře vytkl jen zbytečně krátkou expozici s Jackiem, jehož ani ta vychytralá vsuvka alá Mafia II (tedy sestřih společných dobrodružství) dostatečně s hráčem nepropojí. A pak policie. Málokdy mám potřebu někomu kecat do mechanik, ale když už je jednou z vedlejších linií pomoc NCPD, mohlo by se to nějak zohledňovat v rámci jejich "podrážděnosti" vzhledem k V. Ale jinak? 100 hodin uteklo jak nic a pořád mám potřebu se do Night City vracet. Příběhy (včetně sidequestů) přesně tak dobré, jak jsem od CD Project očekával, řada postav památných, interakce s Johnnym výborně vymyšlená (příjemně mě překvapilo, že tu má Reeves plnohodnotnou roli a nejde jen o cameo) a samotné město, i když možná přímo netepe životem (snad na PS5 budou ulice plnější), je i v téhle podobě splněným snem o životě ve světě Blade Runnera (pravda, mohlo by víc pršet :). Cyberpunk 2077 určitě není bez chyb, ale má v sobě tolik dobrého, že upřímně zvysoka kašlu i na to, že mi staré péesko nekompromisně každých pár hodin hru shodí. Jistě, když člověk sedí v kině na sedačce, co vrže a je tvrdá, trochu to během sledování filmu otravuje. Ale pokud je na plátně mistrovský kus, je to ve výsledku víceméně jedno. Cyberpunk 2077 přesně do téhle škatulky patří. Sem tam se člověk nespokojeně zavrtí na židli, ale zážitek je zážitek.
+20

Assassin's Creed: Syndicate

  • PC 80
K sérii Assassin's Creed mám poněkud vlažný vztah, pár dílů jsem si zahrál, jednička mě kdysi dávno zaujala, v Black flag mě bavily námořní bitvy a v Unity zase to prostředí kde se hra odehrávala, nikdy to nebyl příběh ani hratelnost, takže jak dopadl Syndicate?

V první řadě mě upoutal Londýn a doba zasazení hry, moc pěkná grafika, tak trochu špinavé a průmyslové město, dostatečný pohyb lidí i povozů kolem, přišlo mi, že tohle město tak trochu snad i žije, dokonce na Temži se to hemžilo lodní dopravou na můj vkus až příliš, ale chápu, že nějak se přes tu řeku musí dát přehopsat...

Bavil mě překvapivě i příběh, sice jsou zde zase Asasíni a Templáři, ale tak moc se to tu nehrotí a spíš jsem vnímal starosti a strasti obyčejných lidí, popřípadě známích osobností, které tu samozřejmě nemůžou chybět a jejich dějové linky mě opravdu zabavily. Darwin, Dickens, překvapivě i Karl Marx a v neposlední řadě královna Viktorie Hlavní postavy mi konečně přišly v pohodě narozdíl od jiných dílu, sice Jacob byl občas na pěst, ale vše napravila jeho sestra Evie, tu jsem si opravdu oblíbil, jen mě mrzelo, že za ní hrajete o dost míň než za bratra.

Systém vylepšování byl v celku přehledný pro každou postavu zvlášť, není tady sto položek na vylepšování, spíš něco přes dvacet, plus možnost výběru ze tří typů zbraní, nějaké to oblečení a výzbroj, které si odemknete postupným hraním, díky bohu na mě nevyskočily žádné mikrotransakce. Novinkou je vystřelovací hák a moc dobře chápu proč ho sem tvůrci dali. Ulice jsou zde mnohem širší, budovy tak na sebe nenavazujou, takže cestování po střechám mi přišlo o dost zdlouhavější a nemotornější než dřív a tak nejrychlejší cestování k bodům vašeho zájmu jsou různé povozy a kočáry. Co mě potěšilo, byla mapa a postupné ovládání čtvrtí svým gangem, sice je jednalo stále o tři stejné úkoly, zachránit dětské pracovníky, unést vůdce jiného gangu, popřípadě zavraždit a obsadit jejich sídlo, ale postuným dávkováním jsem tak dobyl celý Londýn a fakt mě to dost bavilo.

A ty záporné dílky Assassin's Creed Syndicate: stále jsou zde moje neoblíbené mise, sleduj postavu čí dohoň grázla, mise na vozech mi přišly jak inspirované z Gta a hlavně ze začátku jsem se s nima docela pral, i když postupem času se na to dalo zvyknout. Na co jsem ale celou hru narážel bylo mírně přehozené ovládání na gamepadu, nevim proč se k tomu vývojáři odhodlali, ale místo tlačítka B jsem do konce hry drtil Áčko a ne se toho zbavit. :)

Bohužel se stále jede na vsuvky z přítomnosti, které mě v žádném dílu nezajímaly, nechápu proč se toho už nezbaví, ale naštěstí je to jen pár filmečků a není to tedy zas tak moc otravné, jen prostě nudné. V pozdější fázi hry stoupá obtížnost hry většinou jen tím, že kolem sebe máte víc nepřátel, nebo musíte určitý úkol udělat ne jednou, ale třeba třikrát to stejné. Ještě bych na závěr zmínil řadu úsměvných glitchů a pár bugů, které mě stály nějaké to opakování mise, naštěstí většinou ne celé od začátku. Zmíním jen jeden, kdy jsem měl dostat osobu do kočáru a odvést jí na policejní stanici, ale z kočáru se mi padouch teleporoval vždycky zpět, naštěstí jsem ho mohl odvést po svých, jen to trvalo o něco déle. A na konci mě před stanicí napadnou dva strážníci, jako že kam toho chudáka vláčim :)

Syndicate mě mile překvapil, splnil jsem nejen hlavní linku, ale i vedlejší úkoly a těch 26 hodin hraní jsem si velice užil. Nevim úplně proč, ale tenhle díl mi konečně sedl a není to jen kvůli sympatické Evie :)
+20

Assassin's Creed: Syndicate

  • PC 70
Syndicate je pro mě zatím nejrozporuplnějším dílem ze slavné série Assassin's Creed, přičemž k novějším dílům jsem se zatím nedostal, takže mohu srovnávat jen se staršími kousky. Na jednu stranu zde máme opět výborně zpracované herní prostředí v podobě Londýna zasazeného do svého nejslavnějšího období, na druhou stranu se v těchto nádherných kulisách odehrává bohužel plytký a místy notně přihlouplý příběh, který nijak nezachraňují ani nepříliš zajímavé hlavní postavy.

Ubisoftu se zde (opět) podařilo vytvořit poutavé hřiště se zábavnou hratelností, drží se však svého obvyklého schématu, ve kterém nechybí tuna prkotin ke sbírání, truhličky na každém rohu a bohužel naprosto stereotypní a otravné vedlejší aktivity. Korunu tomu nasazuje postupné dobývání obvodů, které si člověk musí postupně dávkovat, jinak by mu z toho kvanta 3 neustále se opakujících aktivit mohly slézt vlasy.

Naštěstí má hraní her několik let po jejich vydání své patřičné výhody a proto jsem si hru mohl užít i se všemi jejími přídavky (kromě Jacka Rozparovače, který se odehrává mimo hlavní hru a na kterého se teď chystám).
Když jsem si tedy hraní hlavních a přidaných misí v rámci DLC prokládal výše zmíněnými stereotypními aktivitami, dostál jsem všeho všudy vcelku zábavnému hernímu zážitku. Především plnění úkolů pro skutečné historické osobnosti jakými byli Darwin, Dickens, Doyle nebo královna Viktorie má své unikátní kouzlo.

Skákání a šplhání po budovách patří nezaměnitelně k této sérii a ve viktoriánském Londýně jsem si těchto činností užíval plnými doušky. Trošku mě mrzí, že hra neobsahuje některé pro mě zábavné prvky hratelnosti, které dobře fungovaly v minulých dílech - např. jízda na koni (bez kočáru) nebo odzbrojování nepřátel a následné používání jejich zbraní. Určitý downgrade oproti předešlým dílům doznala bohužel i herní fyzika.

Přes všechny výtky jsem si tuto v sérii další dějepisnou exkurzi náležitě užil, čemuž ale nepochybně pomohl i fakt, že jsem na hraní neměl tolik času, hru jsem si tak dávkoval po malých doušcích, takže i repetitivní mise byly díky povedené hratelnosti určitým způsobem zábavné. Doufám však, že se další díly série vrátí trošku k vážnějším kořenům, jelikož ta všudypřítomná nadsázka a často infantilní humor mi k této sérii nesedí, to ať si Ubisoft nechá do Far Cry.

Herní doba: 36h
Synchronizace: 94%

Pro: audiovizuální zpracování, hratelnost, viktoriánský Londýn, historické postavy, 1.světová válka

Proti: příběh, repetitivní a nezajímavé vedlejší aktivity, chybějící zábavné prvky z minulých dílů, nevyužitý potenciál

+20

Mafia: Definitive Edition

  • PC 85
Vím, že budu jeden z mála českých hráčů, ale původní Mafii jsem nikdy nehrál. V době jejího vydání jsem na ni neměl počítač a ani následně jsem se k ní nějak nedostal. Na druhou stranu mě to ani nelákalo a veškerý ten hype a glorifikace hry mě od ní spíš od odrazovaly. Zato jsem pořád dokola hrál Hidden & Dangerous 2, který se mi do vkusu trefil daleko víc. Ale o tom teď psát nebudu. Zkrátka, jak šel čas, pustit se do Mafie už se mi s přibývajícím časem moc nechtělo a upřímně už bych ji asi ani nikdy nezkusil. Proč to ale píšu – jsem asi jeden z mála, který Remaster neporovnával s původní hrou, co bylo jinak, co bylo lepší, ale mohl se na celý Remaster podívat jako na zcela novou hru, která stojí sama o sobě.

Oznámení Remasteru jsem uvítal celkem s radostí, protože mi dal možnost si tuto legendární hru i po letech zahrát. Se zájmem jsem sledoval i situaci ohledně vznikající češtiny a vůbec celý vývoj.

Teď po dohrátí ve mně převládají veskrze pozitivní pocity. Hra je opravdu zaměřená na postavy a příběh, který je zajímavý, dospělý a ucelený. Bez předchozích znalostí mi sám o sobě dává smysl a asi ve mně bude i tak dlouho rezonovat.

Co se týče hratelnosti, tak ta byla poměrně standardní, ale chytlavá, příjemná. Ovládání mi přišlo lehce konzoloidní, ale to mi přijde dneska dneska u většiny herní produkce. Hrál jsem klasicky na PC s klávesnicí a myší.

Co se mi líbilo, byla i atmosféra města, tehdejší doby a vlastně i celé hry. Dobové automobily se proti dnešním autům řídí trochu jinak, což bylo fajn. Naopak mi moc neseděla až přílišná zaměřenost na příběh a nemožnost si užívat samotného města, jen tak se toulat nebo plnit vedlejší úkoly. To se ale tenkrát kritizovalo už u první Mafie, pokud vím.

Hodně se mi líbil i dabing, jeho přítomnost potěšila. Chybky by se asi našly, ale jelikož jsem rád, že dneska u něčeho vůbec vznikne, jsem ochoten mu hodně odpustit.

Závěrem bych zmínil, že k původní Mafii se už asi ani vracet nebudu, abych něco porovnával. Myslím, že mě Remaster zasáhl i v dobrou dobu, těžko říct, jak bych vnímal původní Mafii tenkrát před lety, přece jen je člověk někde jinde a po těch 20 let hraní na některé věci reaguje jinak. Když to tak ale zpětně hodnotím, asi jsem rád, že jsem tenkrát dal přednost Hidden & Dangerous 2, což byla čistě vojenská akce, navíc se zlepšováním charakteristik postav a inventářem. To mi u Mafie docela chybělo. Taky by mě zajímalo, jak tenkrát fungovala ta volná jízda, při které mohl Tommy dostat pokutu. Ve hře nejsou žádné vedlejší úkoly ani jiné aktivity, kterými by se vydělávaly peníze. Jejich absence, jako nákup a prodej a věcí by byly fajn.

Remaster jsem si ale užil, bavil mě a hodnotím ho jako velmi povedenou zdařilou hru. 85%.

Pro: Příběh, postavy, atmosféra, dabing

Proti: Žádná volnost, žádné aktivity ve městě navíc

+20

Battleborn

  • PC 70
Je zvláštní psát komentář na mrtvou hru a trochu zvláštní pocit jsem měl i při jejím hraní v posledních týdnech jejího života. Battleborn byl totiž 31. ledna 2021 odpojen od serverů a tím skončil jeho uměle udržovaný život. Nezdá se, že by mnoho lidí nad touto ztrátou plakalo. Ani já jsem nakonec slzu za Battlebornem neuronil. Nebýt oznámení o vypínání serverů, asi by to trvalo ještě hodně dlouho, než bych se vůbec dostal k tomu, abych si ho alespoň zahrál. Přesto to bylo takové trochu smutné hraní. Battleborn sice nebyla žádná hitparáda, ale prostě takováhle herní smrt, kdy už si ani singleplayer nepustíte, protože bez serverů se nedostanete ani do menu hry, to si podle mě žádná hra nezaslouží.

Battleborn asi neměl od začátku na růžích ustláno, recenze nebyly bůhvíjaké a pár týdnů po něm vyšel slavný Overwatch , aby Battlebornu uštědřil pořádnou facku a ani zlevňování a postupný přechod na model free-to-play nezachránil blížící se konec. Přitom mi ta hra ale tak úplně marná zase nepřišla. Jako příběh, ten jsem tedy fakt nějak nepobral, nějak mi to všechno přišlo strašně uhozený a praštěný, ale bohužel zároveň tak na sílu, že to zajímavé nebylo ani trochu. Co se ale týká hratelnosti, tak to zase taková hrůza nebyla, a můžu říct, že nakonec jsem se docela dobře bavil.

Herní postavy byly docela rozmanité, a bylo jich hromada, rozhodně jsem za ten týden a kousek neměl šanci je ani všechny vyzkoušet, natož se s nimi sžít. Myslím, že je dost rozdíl, jestli hrajete jednu a tu samou hru jako snajper na dálku s omezeným počtem nábojů a pomalým přebíjením a ještě pomalejším pohybem, anebo jako melee mlátička s mečíkama, která lítá po hřišti jak povedeně odpálený golfový míček. Zvláštní byl ten vývoj perků během každé hry, který ze začátku vypadal jako dobré osvěžení hry, ale po čase se mi začal spíše trochu zajídat. Naopak sbírání krystalů jako herní měny, které můžete použít jak pro aktivaci svého vybavení tak ke stavbě pomocných struktur mě přišlo jako fajn herní prvek. Suma sumárum mě vlastně ta hra docela bavila. I když je fakt, že dlouhodobě bych jí určitě nehrál. Taky nejsem cílová skupina, i když to jsem u Apex Legends tvrdil taky, a pak jsem v něm na rok skejsnul. V Battlebornu už bohužel neskejsne vůbec nikdo...

Pro: Rozmanité postavy, celkem slušná hratelnost.

Proti: Vypnuté servery = nefunkční hra včetně singleplayeru

+20

S.W.I.N.E.

  • PC 60
S real-time strategiemi mám už dlouho trochu problém. Když nepočítám sérii Commandos, respektive klony těchto taktických strategií, tak mou poslední dohranou hrou z tohoto žánru je StarCraft s datadiskem Brood War, a to je, jak koukám, už sedm let. Asi není náhodou, že jsem Brod War hrál čtyři roky a dokončení S.W.I.N.E. mi trvalo přes pět let. Z kampaně za zajíce mi zbývaly dvě mise, které jsem i s celým prasečím tažením dokončil letos.

Prostě mě real-time strategie nebaví a S.W.I.N.E. má mimo zasekávání vlastních jednotek o všechno možné navíc tu nevýhodu, že v ní absentuje má oblíbená těžba surovin. Přitom by se tu přímo nabízela těžba ropy a následná přeměna na palivo v podobě nafty nebo benzínu. Dva přívěsy (servis a munice), by na tahání s sebou úplně stačily.

Tímto se dostávám k jednomu z hlavních záporů, čímž je oprava a doplňování paliva a munice, kterým jsem strávil snad polovinu herní doby. Nápad je to dobrý a zpočátku mě to i bavilo, ale pak se tato činnost stala značně stereotypní. Kdyby vozidla více vydržela, měla větší nádrž a pobrala více munice, určitě by to bylo ku prospěchu věci. Co stereotyp nabourávalo bylo střídání prostředí a někdy i netradiční úkoly, ve kterých jinak šlo o vystřílení všeho, co se hýbe, ale i toho, co ne. Zimních nebo nočních misí však bylo proti těm ostatním zoufale málo.

Úspěch mise většinou záleží na počtu a rozmístění přívěsů na mapě a také na tom, jestli si před misí pořídím správný typ a množství těchto přípojných vozidel. Asi dvakrát jsem kvůli špatnému odhadu musel mise opakovat a oba případy nastaly v kampani za prasata. Jak jsem se dočetl před hraním za čuníky, považuje se jejich tažení za těžší, než to králičí, a i když jsem tomu zpočátku nevěřil, musím dát po dohrání těmto informacím za pravdu. Přesto se mi podařilo všechny mise dokončit bez ztráty jediné jednotky, i když to obnášelo neustálé nahrávání pozice.

Čím se S.W.I.N.E. od dalších real-time strategií odlišuje, je bezesporu konflikt francouzských králíků/zajíců v čele s kapitánem Honimírem a německých prasat, které vede generál Chrysopras. V našich končinách se řada lidí, včetně mě, jistě setkala i s českým dabingem, kterým se na strategie příliš neplýtvá (zdravím Warcraft III). Verzi s dabingem z LEVELu jsem hrál jako první, ale vydržel jsem jen pár misí a právě dabing mě přiměl, abych hru dokončil. Některé hlášky se dabérům opravdu povedly.

Pro: zimní a noční mise, občas netradiční úkoly, konflikt králíků/zajíců a prasat, český dabing

Proti: zasekávání vlastních jednotek o překážky, absence těžby surovin, zdlouhavé opravování a doplňování paliva a munice

+20

Condemned: Criminal Origins

  • PC 80
Ze začátku jsem byl ze hry trochu vyděšený. Triviální design úrovní, který díky nemožnosti postavy vyskočit nebo se skrčit, připomíná skoro až kolejnicové akce. Nemůžete přeskočit polorozpadlý stolek, i když je evidentní, že cesta je za ním. Musíte to pěkně pomalu obejít a čekat na hororové skripty. Slovo "pomalu" je fakt na místě. Hrdina nemá výdrž při běhu, chodí jak podělaný a opravdový utrpení jsou schody nebo mírný kopec. To chodí ještě pomaleji a navíc nemůže popoběhnout.

Jako vyznavač svižných akcí jsem si ze začátku musel na Condemned hodně zvykat. Vadilo mi například, že hrdina u sebe nemůže nosit pár nábojů navíc. Proč musí sbírat tu stejnou pušku několikrát, když by stačilo z té nové těch pár nábojů vytáhnout? Postupem času jsem si ale zvykl a pomalu začal přicházet na kouzlo hry. Je to temný horor plný bordelu, špíny, vyšinutých lidí a špetky nadpřirozena. Nebezpečně schizofrenický hrdina také na klidu nepřidá. Proč by také měly magořit jen socky a feťáci, když stejné mrtvé ptáky vídáte i vy.

Hra umí vykouzlit pár opravdu hezkých chvilek napětí. Už předem víte, co v té šatní skříňce bude, ale nedokážete se na to nikdy připravit. Omezení pohybu hra kompenzuje možností vyšetřování záhady. A to včetně spousty technologických vychytávek moderních detektivů. Jako detektiv, stejně nemáte šanci nic moc zjistit, protože celou dobu je evidentní, že je někdo krok před vámi a vede vaše další kroky. Příběh je pěkný. Konec mohl být trochu dotaženější, ale co se dá dělat.

Soubojový systém na blízko je docela zábavný. Jednoduchý, ale zábavný. Jedno tlačítko pro úder a jedno pro obranu při správném načasování a nastudování pohybu nepřítele. V kombinaci s taserem a kopáním to je docela slušný. Hra není moc dlouhá, takže mě to za celou dobu hraní neomrzelo.

Prostředí charakterizují tři věci. Kamkoliv přijdete, najdete tmu, bordel a špínu. Bohužel se prostředí za celý postup hrou moc nezmění. Věčně rozsvícenou baterkou pročesáváte bordel a špínu v úzkých koridorech. Je to celé tak pomalé, že není pořádně poznat rozdíl mezi 30 fps a 60 fps. Je to prostě ideální konzolovka.

Jménem zákona

Pro: hororová atmosféra, schizofrenní hrdina, některé děsivé momenty, zábavný soubojový systém, vyšetřování

Proti: pomalý a omezený pohyb, až moc zřetelný kolejnicový design, nemožnost nosit náboje navíc, neměnné prostředí

+20

The Medium

  • PC 70
Podobně jako třeba Hellblade není The Medium založeno na požitku z hratelnosti (je to víceméně simulátor chůze s jednoduchými puzzly a průzkumem), ale na celkovém estetickém a emocionálním účinku, který hra na hráče má. O ten se z převážné části stará špičkové výtvarné zpracování podpořené moderními grafickým technologiemi a stejně tak kvalitní sound design. Příběh sám je poměrně zajímavý, nicméně jeho vyprávění trpí na přílišnou doslovnost. Vždycky, když by hráč chtěl mít radost z toho, že si sám doplní vše, co nebylo přímo řečeno, hra mu pro jistotu vše polopaticky zrekapituluje jako malému dítěti...

Říkal jsem, že hratelnost zde nehraje prim, ale je fér zmínit její hlavní nedostatky: Starosvětské ovládání s fixní kamerou je nepříjemně neohrabané, člověk se v prostředí mnohdy motá jak holub na báni, ztrácí prostorovou orientaci a v akčnějších pasážích umírá naprosto zbytečně. Rozdělená realita, která se zdá být nejoriginálnější mechanikou hry, bohužel nepřináší žádné složitější puzzly a tak působí spíše jako gimmick.

Největší slabinou The Medium jsou ovšem občasné stealth pasáže, které jsou triviální... pokud se ovšem hráč chová přesně tak, jak vývojáři očekávali. Pokud ne, čeká ho frustrující kolečko umírání. Kombinace fixní kamery a neohrabaného ovládání je už sama o sobě k stealthu nevstřícná a když to hra ještě korunuje tím, že je třeba vyhýbat se neviditelnému (!) nepříteli, není k rage quitu daleko.

Celkově ale musím The Medium spíše pochválit. Pokud snesete hry s omezenými možnostmi interaktivity, které ale pořád přináší zážitek, který je odlišný od toho, jaký by dovedl poskytnout třeba film, je dobré toto dílo neminout.

Pro: krásné výtvarné zpracování, solidní atmosféra a příběh

Proti: krvavé HW nároky na PC, nejoriginálnější prvek hratelnosti je spíše gimmick, doslovnost vyprávění

+20