Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Yesterday

PlutoPluto
Dohráno
  • PC 70
Španělští tvůrci z Pendula se po humorných adventurách vrhli na vážnější kousek. Jejich Yesterday je mysteriózní thriller zasazený do pro ně typické cartoonovské grafiky. A jak se přechod do serióznější roviny vydařil?

Ostudu si tvůrci rozhodně neudělali. Po počátečním ospalém a na první pohled zbytečném začátku hra začíná nabírat vzrušujících obrátek a děj se začíná náležitě proplétat. V něm se vám pod kurzor dostane nejen několik hratelných postav, ale příběh samotný se odehrává také v různých časových rovinách, takže zpočátku (a asi nejen zpočátku) máte problém se v něm dostatečně orientovat. Ale čím déle člověk hraje a poodkrývá jednotlivé fragmenty, tím více střípky příběhu zapadají do sebe.

Velkou kaňkou celé hry je však její krátkost a celková uspěchanost závěru hry. Tvůrci se zpočátku rozjeli ve velkém stylu, ale evidentně jim došel dech (spíš peníze) a spoustu zajímavých dějových linií nechali nevysvětlenou. Což je velká škoda, obzvláště, když se vizuální zpracování skutečně podařilo. Tvůrci si s ručně kreslenou grafikou hodně vyhráli a i když občas šetří svou práci ústupky v podobě zvláštnějšího způsobu prezentace animací, hře to kupodivu příliš neškodí.

Co však kromě krátké délky a některých nevysvětlených událostí škodí, tak je nevýrazný hudební doprovod a hlavně absence dabingu komentářů, což snižuje jinak velmi vysokou úroveň dabingu.

Celkově se jedná o vydařenou vážnou adventuru v cartoonovském stylu s dobře vystavěným, ale nedodělaným příběhem, na kterém jde vidět nedostatek finančních prostředků v závěru vývoje.
+20

Orion Burger

jvempirejvempire
Dohráno
  • PC 45
Do hry jsem se pouštěl s celkem vysokými očekáváními a to byla chyba. Ale klasická adventura se sci-fi zasazením a pár dobrými nápady, to prostě zní lákavě. A Orion Burger to vlastně vše splňuje, jen ne příliš zábavně. Příběh se rozjíždí slibně a samotná myšlenka s plněním testů mimozemské civilizace je zajímavá. Stejně tak je fajn, že není nutné uspět na první pokus. Sice to vede k opakování některých částí, ale ty úspěšně splněné se alespoň připraví automaticky. Přesto nakonec začne být opakování nudné a vzhledem k podivnosti úkolů i trochu frustrující. Spolu s občasným hledáním titěrností a mírnému, ale přesto přítomnému, časovému limitu to netvoří moc příjemnou kombinaci.

Technické zpracování je slušné, grafika samotná také působí dobře. Ale i k technické části existuje velká výtka a to absence titulků. Jazyk sice není moc náročný, ale některé divné přízvuky není snadné poslouchat. Obtížnost je díky zmíněným problémům zbytečně vysoko. Po pár hodinách pokusů jsem se začal docela nudit a raději celkem často sahal po návodu. Zhruba druhou polovinu hry jsem tak dokončil za třetinu času - asi dvě hodinky. Ve výsledku tak hru musím spíše nedoporučit. Třeba někomu sedne, ale pokud vás nezačne bavit během první hodiny, tak už nečekejte zlepšení.
+20

Assassin's Creed: Brotherhood

adam.kulhanekadam.kulhanek
Dohráno
  • PC 80
V pořadí třetí hra série Assassin's Creed navazuje na konec druhého dílu, ale přitom není označována číslovkou 3, jak by se u pokračování slušelo. Místo toho nese název Brotherhood a to pravděpodobně proto, že autoři chtěli pokračovat v příběhu Ezia a trojku si schovat pro budoucí hru s novým příběhem a s novou postavou.   

Druhý díl jsem hrál přibližně před rokem, takže si nepamatuji všechny detaily, ale řada věcí mi zůstala v paměti. Mé první pocity z hraní pak byly takové, že jsem si připadal, jako bych pokračoval v hraní druhého dílu. Hlavní změnou však je to, že se tentokrát hra odehrává až na pár výjimek pouze v Římě. Odpadlo tak nudné přejíždění mezi městy a jejich průzkum. Řím je docela rozsáhlé město, proto jsem uvítal možnost jezdit na koni i v jeho ulicích. A pokud je i cesta na koni pomalá, je k dispozici fast travel, který má tentokrát podobu podzemních tunelů, jejichž vstupy je potřeba nejprve na povrchu zrenovovat.

Zajímavou součásti hry je získávání vlivu v jednotlivých čtvrtích. Netuším, jestli je zisk tohoto vlivu povinný pro další postup hrou, pro mě to byl vždy první cíl v mém postupu. Prostě útok na základnu Borgiů a následné renovování všech obchodů a památek v dané oblasti. Co mi ale vadilo, bylo to, že na mapě byla zvýrazněná věž či bonus, co nebyly v daný okamžik dostupné. Nejednou jsem tak k dané oblasti jezdil zbytečně. Pak jsem ještě nepochopil, proč jsou úkoly pro řemeslníky závislé na tom, co najdu v jednotlivých truhlách. Najít některé potřebné suroviny tak bylo zbytečně těžké a vlastně i o náhodě.

Příběh hry navazuje na předchozí díl a styl jeho vyprávění si drží nastolenou kvalitu. V rozšíření, které je ale na Steamu rovnou součástí hry pak došlo i na setkání s Leonardem a řadou s ním spojených misí. Hraní pak zase více prolíná do současnosti k Desmondovi, což je dějová linka, která mě v minulých dílech tolik nebavila. Nicméně tentokrát má tato linka slušný cliffhanger závěr, který jsem fakt nečekal. Co se misí týče, moc mě nebavily stealth mise, kde došlo k restartu při jakémkoliv odhalení a nenápadné sledovačky. Naopak mě potěšilo střílení z děla nebo jízda Leonardovým tankem. Celkem motivující jsou pak ale dodatečné úkoly mise, pomocí kterých se získá větší synchronizace neboli procentuální dokončení hry. Co jsem ale absolutně nedával, byly glyph mise. Jejich nalezení bylo často obtížné, ale s jejich řešením jsem měl mnohem větší problémy a to rád hraji logické hry.

Soubojový systém mi přišel o dost jednodušší, než u předchozího dílu. Časem je dostupná pomoc asasínských rekrutů, což občas ušetří čas. Dost mi pomohly i tutoriály dostupné z menu animu. Tradičně největším problémem pak bylo ovládání, kdy jsem čas od času skákal jinam, než jsem ve skutečnosti chtěl, což mě nejvíce štvalo v parkourových misích, kdy jsem tak zbytečně ztrácel plnou synchronizaci.

Celkově jsem se hrou opět spokojený. Příběh dobře plyne, hratelnost je fajn. Některé mise mě štvaly, ale nebylo jich zase tak moc. Těším se na další díl.
+20

Ristar

jvempirejvempire
Dohráno
  • SegaMD 80
Ristar je povedená, ale v rámci platformy Sega Mega Drive trochu zapadlejší plošinovka. Ačkoliv původní nápad vychází ze série Sonic, hra nemůže být odlišnější. Hlavním rozdílem je výrazně pomalejší tempo. Přes rozlehlé a zamotané úrovně se prochází s rozvahou a je vhodné i propátrávat všechna místa, hledat skrytá zákoutí a předměty. Dokonce se lze dostat do tajných úrovní s časovým limitem, ale přiznám se, že mi jejich hledání moc nešlo.

Originálním prvkem je možnost uchopování. Je možné sbírat předměty, chytat nepřátele nebo se přidržovat překážek a různých pohyblivých prvků. I boj je díky tomu dost jiný než běžné střílení nebo skákání na hlavu. Pochválit musím i různorodost jednotlivých planet / úrovní, od změn grafiky, po naprosto odlišné vodní nebo sněhové úrovně. Také grafické zpracování se nemá za co stydět a pěkně využívá možností platformy. Za zmínku rozhodně stojí souboje s bossy, které jsou zajímavé a pokaždé odlišné. Celkově hře nemám moc co vytknout, jde o příjemné překvapení a velmi dobrou plošinovku.
+20

Mobil 1 British Rally Championship

jvempirejvempire
Dohráno
  • PC 90
Rally Championship 2000 (název pod kterým hru znám nejvíce) vyšla v době, kdy jsem alespoň zkoušel každou závodní hru, ke které jsem se dostal. Nějaký čas jsem tak strávil s většinou rally konkurence té doby, ale právě s Rally Championship 2000 jsem strávil nejdéle a mám na ni opravdu hodně živých vzpomínek. Nejvíc mi utkvěla délka jednotlivých rychlostních zkoušek a noční závody s vypadávajícími světly. Závody jsou jeden z žánrů, kde člověk očekává plynulý vývoj a minimum důvodů k návratu ke starším titulům. Přesto mě hra i po více než dvaceti letech velmi mile překvapila a až do dokončení šampionátu byla silně návyková.

Jedním s hlavních lákadel je totiž věrné zpracování britského rally šampionátu, které vyniká především samotnými rychlostními zkouškami. Ty totiž odpovídají předloze nejen prostředím, ale i délkou. Není tak problém závodit více než čtvrt hodiny a to už vyžaduje slušné soustředění a klid. Tratě jsou opravdu skvělé, když jsem si projížděl stejné úseky na mapách tak přesně odpovídali hře. Shodné zatáčky, většinou velmi úzké cesty a na svou dobu i slušně udělané prostředí. Na grafice je vidět stáří hry, ale zase nejde o nic nekoukatelného.

Hra také potěší zpracováním modelu poškození. Není problém si auto během jednoho závodu naprosto zdemolovat a pak nestihnout v přiděleném čase opravy. To vede buď k časové penalizaci nebo k neprojití technickou prohlídkou a ukončením závodu. Je tak mnohem lepší ztratit pár vteřin pomalejším průjezdem nebezpečného úseku než si poškodit auto a ještě ztratit čas u oprav. Poškození se mi zdálo až příliš přísné, ale vnáší to do hry spolu s dlouhou dobou jízdy neopakovatelnou atmosféru. Musím ocenit i to, že problémy mají také soupeři. Není tak ani zdaleka nutné vyhrát každý závod, nestává se že by měl nejvíce bodů stále jeden protivník. Šampionát je rozdělen do šesti závodů, každý za maximálně 20 bodů, ale na výhru může stačit i méně než 100 bodů.

Jízdní model sice není tak realistický a nejde srovnávat s Richard Burns Rally, ale je zábavný a dá se slušně naučit. Po výhře se odemkne ještě šampionát kategorie A8. Ten je stejně rozsáhlý a značně tak prodlužuje herní dobu, ale není licencovaný. Díky tomu mě už zdaleka tolik nebavil a jeho dohrání mi zabralo snad třikrát delší čas. Jedinou příjemnou změnou jsou nové silnější vozy, které lépe poslouchají, ale zase je snazší udělat fatální chybu. Celkově jsem ale ze hry stejně nadšen jako kdysi a jde tak o, pro mě, nejlepší rally hru. Pokud hledáte nejrealističtější jízdní model, poohlédněte se jinde, ale skvělá zábava je přítomna naplno.
+20

Pathfinder: Kingmaker

S4TWS4TW
Dohráno
  • PC 85
 Herní výzva 2023 - Císařův pekař / pekařův císař  

150 hodin jsem dlouho v žádné hře neodehrál, vlastně se mi to stalo zatím jenom jednou (Witcher 3), takže si asi dovedete představit, jak moc o časově náročnou hru se jedná. Problém dlouhých her často bývá, že je velmi náročné udržet zábavnost takto šíleně dlouho, povedlo se to v tomto případě?

Tohle je prostě D&D dobrodružství se vším všudy (ano, vím, že to není svět D&D, ale předstírejme, jako by bylo). Jste nikdo na nějakým questu, vhozený do rozjetého příběhu a najednou jste baron, král, bojujete s trolly, koboldy, dalšími územními rivaly, stvořeními z jiného světa... Jste doslova zahlceni převelice bohatým světem, ve kterém se postupně zorientováváte a najednou zjistíte, že v tom světě žijete...

Tohle je prostě dobrodružství enormních rozměrů, které vás vtáhne. Nicméně nic není zadarmo a naučit se všechny herní mechanismy není zadarmo. Když už konečně začnete zvládat souboje, tak do toho se musíte neustále stara o království, jste (nutno podotknou, že pod velmi lehkým) časovým presem a do tohoto se snažíte pochopit milióny věcí, které tento bohatý svět obsahuje.

Souboje jako takové jsou extrémně zábavné a ve valné většině případů totálně fér. Budete se učit desítky hodin, jak který souboj vyhrát, ale při troše snahy se nebude jednat o žádné extra deprimující zdlouhavé souboje. Lehčí souboje si budete moc odbýt real-time, složitější si takticky rozeberete v turned base. Úplně ideální volba a díky tomu vás nikdy nezačnou nudit. Musím teda podotknout, že poslední část hry je obtížnostní výstřel, ale s trochou trpělivosti se i to dá. Na můj vkus těch soubojů na závěr už bylo až moc a až moc těžkých, že už mě poprvé (po 130 hodinách) přestaly trochu bavit.

Správa vašeho baronství, později království, je fajn zpestřujícím prvkem, který je zábavný, nicméně je to hodně light verze nějakého managementu, která vás často odtrhne od pravého D&D dobrodružsví. Naprosto chápu, proč tu ta mechanika je a vlastně mi do hry sedí, nicméně místy se jednalo fakt jen o povinné odpinkání potřebného a modlení se, ať vám na tom hra úplně neztroskotá (rozhodně se to nedá úplně zanedbat). 

Příběh je klasické, velkolepé dobrodružství, které vám nedá úplně vydechnout. Jsou zde velké časové prostoje, které vám ovšem vyplní samotná správa vašich zemí. Do tohoto tu máte poměrně bohatý exploring, který je (opět) ze začátku velmi fajn, ale v pozdější fázi se lehce omrzí, jelikož velkou část území nedoplňují žádné vedlejší questy a jedná se spíš o odškrtnutí celé mapy. Navíc spousta lokalit je doslova ctrl+c/ctrl+v, což mi přijde hrozná škoda.

Vaši společníci na cestách jsou výborně napsané postavy. Každý pes jiná ves, v tom nejlepší slova smyslu, takže máte velmi zábavnou partu, se kterou se nebudete ani vteřinu nudit a můžete si skvěle nakombinovat ideální partu a cením i to, že nejste zahlceni 30 různými postavami, ale je jich tu ideální množství, jak si vytvořit vámi odpovídající tým, ale zároveň si stihnete v podstatě ke všem vytvořit nějaký vztah.

Ve hře mi možná chybělo větší důraz na vedlejší questy, kterých rozhodně není málo (150 hodin!), ale potenciál mapy vybízel k něčemu ještě většímu. Čili bych buď zmenšil mapu nebo přidal úkoly a nebo bych alespoň udělal jednotlivé lokality vizuálně zajímavější. Hra má svěží dialogy, nejsou tupé texty, pobavíte se, slzičku zamáčknete, naštvete se, budete se rozhodovat pro menší zlo, občas vás to vtáhne do rozhodnutí, kterého zalitujete, jednoduše se budete emocionálně bavit.

K dokonalosti mi u hry chybělo to, že hra je sice obrovská a nabízí toho strašně moc, ale vlastně je natažená jistou prázdnotou. Což je pak v kontrastu se skvělými pasážemi a úplně zde vidíte, jak by to mohlo atakovat dokonalost, kdyby se přidalo ještě trošičku víc (questů, originálnějších lokalit, vyšperkování managementu království...). Zároveň je tuhu všeho jakoby zbytečně moc, i třeba v takovém inventáři se ztratíte a o 3/4 věcech vůbec nebudete tušit, proč je máte a co s nima (pokud je nechcete prodat). Nicméně i tak se jedná o vynikající herní zážitek, který vás vrátí do dob, kdy jste se ztráceli ve světech, jako byl ve hrách BG, Fallout či PST. Já si pošmák. 150 hodin!!!

Pro: svět, příběh, mraky možností v buildu, NPC, dialogy, souboje, obecně bohatost

Proti: ve finále až velká bohatost, zdlouhavost, slabší management království

+20

Beecarbonize

jvempirejvempire
Dohráno
  • PC 75
Další vzdělávací hra z Univerzity Karlovy opouští historická témata. Tentokrát je na řadě životní prostředí. Cílem hry je záchrana planety a dosažení jednoho z konců, které vedou k udržení našeho života. Jde o karetní záležitost s velmi slušnou rozmanitostí. Podle toho, které karty se rozhodnete vyložit a případně vylepšit se odemykají další možnosti. Každá hra tak může být odlišná a o další rozmanitost se postarají generované události (spíše problémy a katastrofy). Jejich vyřešení vždy něco stojí a přibrzdí tak váš naplánovaný rozvoj. První pokusy jsou celkem náročné, než člověk zjistí co se jak navzájem ovlivňuje. Ale i po dvou vyhraných kampaních hra dokáže zaskočit. Hodně oceňuji rozdílnost nejen konců, ale i cesty k nim. Nejde o žádné rozhodnutí na poslední chvíli, hra je téměř od počátku jiná. Liší se i náročnost jejich dosažení.

Hlavní starostí jsou nejenom zdroje, za které se pořizují karty, ale především generované emise. Nějaké škodliviny budete produkovat vždy, ale jde o věčné vyvažování výroby a emisí. Kolik toho ještě dokážete vyčistit a kdy už je možné ty nejškodlivější karty odstranit? Omezený je navíc i prostor na vyložené karty, který sice jde několikrát zvětšit, ale také to něco stojí. Hra prostě až do konce klade důraz na správné využívání zdrojů a hráč je tak neustále pod tlakem. Škoda, že po nalezení jedné z vítězných karet nelze pokračovat ve hře, kochat se moderní fungující společností a odstranit napáchané škody. Skvělou součástí hry je i encyklopedie karet, které se musejí hraním odemykat. Vše je velmi dobře a srozumitelně popsané, nejde o žádnou vědeckou publikaci, ale představení problémů a možných řešení. Nakonec mě hra bavila více než jsem očekával a i po dosažení tří různých konců (a řadě neúspěšných pokusů) se ke hraní asi občas vrátím.
+20

Detektiv Kurzor

malarkeymalarkey
Dohráno
  • Browser 80
Detektiva Kurzora jsem objevil na doporučení zde od adama.kulhanka (čímž mu velice děkuji!) a musím říct, že se za žádných okolností nejedná o ztrátu času. A to přitom hrajete v prohlížeči a hra je zdarma. Dá se mluvit o zázraku? Já bych řekl, že ano!

Dlouho se mi nestalo, abych byl u hry tak nadšený. Možná je to tím, že nic nečekáte a pak Vás překvapí docela solidní nával kvality, protože tady bych ho opravdu nečekal. Česká televize ale z minima vyždímala maximum. Ze žánru vizuálního románu, který je ve své podstatě statický a pracuje s prostředím formou fotografií jako třeba další česká hra Přítmí let již dávno minulých, tu vytvořila pohodovou detektivku, na které Vám sedne úplně všechno.

V době, kdy jsem hru hrál a dohrál byl jejím obsahem prolog a dva příběhy. Prologem Vás hra rychle uvede do světa detektiva Kurzora a okamžitě Vám dá najevo, že tady není zbytečný dialog, ani činnost. Naopak vše má svůj smysl a logika je hlavní devizou postupu ve hře.

A pro po, když jsme u dialogů...hra je naprosto fantastická v dabingu. Nejednou jsem si tak vzpomněl, jak silní jsme v minulosti s dabingem ve hrách byli. Stačilo pár herců a dabérů, kteří ví, jakou intonaci použít, a hráč musí být spokojený. Prakticky to vypadá, že dobrý dabing udělá polovinu dobré hry, ale ona je to vlastně pravda. Vhodné dialogy, sem tam vtipné a zábavné, Vám ze hry udělají okamžitě osobní zážitek, ze kterého se nebudete chtít odtrhnout. Přidá totiž emoce, vytvoří vztah k postavám a máte ihned zaděláno na herní zážitek, který bych zde, budu se opakovat, rozhodně nečekal.

Jakmile se dostanete k prvnímu případu, hra ale i nadále překvapuje. Především tím, že přidává různé mezihry. Ty hře dodávají další zábavný zážitek, takže když jsem třeba ve druhém případu řídil auto, tak jsem nejdříve usoudil, že tlačítky v prohlížeči a myší to přece nemůže jít...no a nakonec opak byl pravdou. Dokonce jsem si to i rád zopakoval, protože mě to prostě a jednoduše bavilo. Nicméně ono to ale není jenom o ježdění, ale třeba i o porovnávání otisků nebo luštění šifer. Nápadů je ve hře dostatek a baví Vás jejich luštění stejně, jako se radujete z každé další odehrané hodiny.

Těch hodin ale není moc. Přeci jenom opravdové případy jsou dva a ještě jsou navíc dost různorodé a vybízí k různému průběhu vyšetřování, takže i k opakování hratelnosti. Já ale osobně doufám, že se jednou dočkám dalšího případu, protože Detektiv Kurzor mě popravdě velice mile překvapil. Asi tak moc, jako když si spustíte něco zadarmo a po pár hodinách se usmíváte spokojeností.

Dobrá práce Česká televize. Tohle se ti povedlo. Kéž by i ty detektivky byly mnohdy tak vydařené, jako se ti povedla tato hra!

Pro: Perfektní dabing, logické kriminální případy, logické hříčky, mezihříčky a okamžitá radost z vysloveně dobře odvedené hry. A to zadarmo prosím pěkně!

Proti: Málo případů, chtěl bych víc :-)

+20

Wolfenstein 3D

CrisBentonCrisBenton
Dohráno
  • PC 85
A další srdcovka, na kterou rád vzpomínám a musel jsem se ji i ji oprášit.

Po dlouhé době je hra stále skvěle hratelná a neznechutil jsem si ji ani po letech. Moje vzpomínky se vrací velmi snadno zpátky. Klasické ztrácení se v jednotlivých úrovních, lekačky v podobě psů, kteří na mě vyběhli za rohem, hledání klíčů či tajných chodeb a tak podobně. Jako malý klučina jsem se psů vždycky lekal, což mi většinou způsobilo minutové mrazení v zádech. Pokoušel jsem se každou úroveň dohrát na 100%, ale ani jednou se mi to samozřejmě nepovedlo, pač jsem vždy někde nějaký ten poklad nechal.

Ze všech typů zbraní, jsem asi nejvíce vždy používal samopal, jen rotačák jsem si vždy nechal na závěrečného bosse. Krásná zkušenost, která se mi skvěle připomněla a kdo rád takové hry i po letech, určitě doporučuji. :)
+20

Final Fantasy X-2

PeachPeach
Dohráno
  • PS3 75
Yuna se zklamala ve své víře, umřela jí první láska, a tak vyměnila kouzelnickou tyčku za dvojici pistolí a vydává se se svýma kámoškama krást starodávné artefakty, užít si konečně trochu srandy a u toho pozabíjet pár lidí a hromadu monster.

Scénář je naprosto debilní, celá hra mi přijde jen jako nějaký fanservice s hromadou téměř odhalených ňader, pohledů pod sukni a dokonce jednou erotickou masážovací minihrou (já se v tom teda moc nevyznám, ale myslím, že masérka obvykle nesedí na zadku klientky). Celou hru vám navíc volá nějaký nadržený příbuzný s chováním ADHD puberťáka po lobotomii a zoufale se dožaduje, aby hlavní hrdinka alespoň prošla kolem něj.

Zní to jako odpad, jenže ta hra mechanicky není vůbec špatná. Naopak. Má moc pěkný dynamický, ale stále ještě tahový bojový systém. Má také dost povedený systém povolání, které se mohou i v průběhu souboje měnit rychlým převlékáním hrdinek (a generovat tak zajímavé bonusy). A dokonce tu máme velmi zajímavý (a zcela dobrovolný) systém chytání monster a jejich využití v soubojích místo hlavních postav a lá Pokémon. Celkově je v ní tolik nepovinného contentu, že značně přesahuje délku hlavní příběhové linky. Jediné, co bych tak mohla vytknout, je, že s oblečením a classou se postavám automaticky změní také zbraň, která se tudíž nedá nijak vylepšovat nebo vyměnit (navíc se zvolené oblečení bohužel zobrazuje jen v soubojích, mimo něj je stále stejné). Na RPGčka nezvyklá věc, omezuje to variabilitu a možnosti piplání postaviček, ale chápu, že je to kvůli sjednocení mechanik s již zmíněnými chycenými monstry.

No a na tuhle povedenou RPG kostru poskytující desítky hodin zábavy je nasazený ten nesmysl viz výše, a to včetně otravně šílené hudby a celé řady trapných rádoby komických situací, které asi odpovídají představě postarších japonců o sexy školačkách na výletě. Nechci tím říct, že hraní této hry je "Paine", ale oceníte její kvality rozhodně více, když nebudete příliš přemýšlet, co se to tam vlastně děje. Ten příběh za to stejně nestojí ani pro fanoušky FF desítky.

Dohráno za 61 hodin.
Včetně:
Last Mission

Pro: Mechaniky, optional content, Shinra

Proti: Všechno ostatní a hlavně Bratr (fakt jsem se až styděla, že hraji něco, kde je taková postava, a to se mi snad ještě nestalo)

+20

BioShock

Failer59Failer59
Dohráno
  • PC 80
Původní Bioshock byl dlouho jeden z mých velkých restů videoherních milníků. Na Steamu jsem si ho pořídil v nějaké slevě jen pár měsíců předtím než byl zdarma na Epic Store. I přes to že jsem ho tedy vlastnil ve dvou kopiích jsem se k němu dostal až nyní díky letošní herní výzvě.

Bioshock je primárně výpravnou hrou a hratelnost za výborným příběhem lehce pokulhává. I přes omezení způsobená financemi a dobou dokázali vývojáři podat příběh naprosto bravurně. Celá hra obsahuje minimum cutscén a většina příběhu je hráči předávána pomocí audiologů, které najdeme rozeseté po celém distopickém městě a získáme pomocí nich kontext světa a vyprávění o vzestupu a pádu Rapture. Druhým stěžejním prvkem vyprávění jsou pak monology, které vůči protagonistovi mají různé klíčové postavy. Vrátím se ještě k Rapture, městu, po kterém se po celou hru pohybujete. Jedná se sice jen o pár lokací, jejichž design však perfektně dokresluje atmosféru naprostého selhání společnosti. Tu pak skvěle doplňují výhledy z okna na zbytek města na dně oceánu. Zbytek města, který sice po herní stránce vůbec neexistuje, ale jen přítomnost modelů a textur v dálce navozuje dokonalou iluzi rozsáhlého a někdy dříve i plně funkčního města.

V kontrastu s tímto do určité míry stojí již zmíněná hratelnost. Ta přináší spoustu zajímavých nápadů kombinováním klasické FPS s prvky RPG. Místní "magie", plasmidy, přináší nový způsob jakým přistupovat ke konfliktům a spolu se slušným výběrem zbraní dává hráči spoustu možností. Bohužel zde naráží dobré nápady na kostrbaté zpracování, nutnost přepínat mezi zbraněmi a plasmidy je velice nepraktická a její implicitní nastavení na pravé tlačítko myši není zrovna nejpraktičtější. Gunplay je na svou dobu povedený a zábavný, nesmíte od něj však čekat zázraky. Stále se jedná spíše o standartní arkádovou akci. Té na zajímavosti přidává výběr nepřátel, kteří vám dokáží svými různými schopnostmi občas dost zatopit. Jedním z nejzajímavějších prvků je pak výzkum, kdy jednotlivé druhy nepřátel musíte fotit a díky tomu pak odemykáte nové schopnosti.

Na závěr ještě musím zmínit volitelné boss fighty s Big Daddym za účelem získání ADAMu na vylepšení plasmidů a pasivních schopností. Možnost se těmto soubojům plně vyhnout je zajímavá volba, stejně jako následné rozhodnutí jakým způsobem ADAM získat a tedy kolik ho pak dostanete. To ovšem vyzní trochu naprázdno když zjistíte že i když se zachováte správně a získáte tedy méně látky tak jednou za čas dostanete dárek s velkým objemem který jakýkoliv rozdíl setře.   

Pokud vás baví zajímavé herní světy a rádi se necháte táhnout příběhem s občasným odbočením za drobným průzkumem tak je tu Bioshock pro vás. Zub času se na hratelnosti zvládl trochu podepsat, ale není to nic co by se dnes již nedalo zvládnout. I přes nějaké výtky ho tak můžu jen doporučit a právem se jedná o výraznou část videoherní historie.

Pro: Příběh a styl vyprávění, Město a atmosféra světa, Výzkum

Proti: Místy kostrbatá hratelnost

+20

Dead Space

GarretGarret
Dohráno
  • PC --
Detzpejs přece nepotřebuje rymejk, ne? Vždyť vypadá i dnes stále xvětu a vůbec je to příliš mladá hra na nějaké rymejkování. Naposledy jsem jí podruhé dohrál v roce 2010 a pamatuju si naprosto přesně, že vypadá úplně stejně jako rymejk...  

Asi nebudu sám, kdo si tohle řekl při prvním ohlášení... Pak koukám na srovnávačku a říkám si, že snad někdo v té původní hře (2008) nastavil minimální detaily, vypnul veškeré nasvícení a teď to srovnává s rejstrejsovaným DS (2023). Jenže ne. Frostbite engine vypadá fenomenálně, ozvučení je příkladné, ale to není všechno - naopak. Je to jen základ, na kterém skvadra z Motive Studios staví.

Nové chodby a výtahy propojují Ishimuru skrz naskrz a tramvaj tak slouží především jako fast travel mezi jednotlivými zastávkami. Byly přepracovány místa s nulovou gravitací, kde se Isaac může nyní volně pohybovat, místo fixního hopskání a přilepování se na stěny. Stav beztíže autoři chytře využili také v částech, které nahradily střílecí minihry a při soubojích s bossy. Volný pohyb ve vesmíru? Tomu říkám imerze jako kráááva.

Přibyly vedlejší úkoly, rozšiřující lore o rozhovory a poznatky k Markeru nebo postavám. Ten nejdelší vedlejšák dovoluje vytvořit Master security přístup, díky kterému získá Isaac možnosti otevírat bedny s nejcennějšími vylepšeními zbraní nebo místnosti s lootem. Už s sebou není potřeba nosit jeden extra nod pro případné otevření dveří. Systém tří úrovní zabezpečení zámků naskakující s postupem ve hře je solidní motivací pro vracení se do již prošlých míst. A aby to nebyla taková nuda, nepřátelé mohou vyskočit kdekoli a odkudkoli znova.

Pro ještě větší brutalitu mají nově nepřátelé několik vrstev, které je možno střelbou postupně "odlupovat". Vidíte tak v reálném čase poškození působené na jejich těla. Oslabenou pařátu až na kost je možno vytrhnout ještě zaživa a zbraň jako Force Gun tlakovou vlnou doslova vysvlékne necromorpha z kůže. Ostatní kvéry taky nezůstávají pozadu a dokáží rozehrát slušné divadýlko. Spousta hráčů se v původní hře uchýlila k omezenému používání zbraní, převážně základního Plasma Cutteru. Potenciál arzenálu byl upozaděn a tomu je tady konec - nový systém používání nodů dovoluje resetovat veškeré upgrady na jedné zbrani a přenést nody na jinou zbraň.

Isaac mluví a sundává si helmu, postavy mají nový dabing a mírně byl přepsán i scénář, aby rozhovory nepůsobily tak křečovitě. Filmovost zvýrazňují nové enginové animace a skutečné tváře herců. Že má RDR2 prosvítající uši? DSR má dírky po náušnicích!

Jestli existuje nějaký žebříček nejlepších remaků, tak DSR tam rozhodně chybět nebude.

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
Obtížnost: Hard (ale mohlo to být těžší)
Herní doba: 20hod
+20

Tunic

TainaruTainaru
Dohráno
  • Switch 60
Hodnotím verzi na Nintendo Switch.

Zdá se mi, že Tunic tak nějak prolétl kolem bez povšimnutí. Sice se objevilo sem tam několik pochvalných recenzí, ale vlastně jsem nezaregistroval, že by se o hře mezi hráči mluvilo. Takže jsem si početl něco o tom, že Tunic s lišákem v hlavní roli je jako mix Zeldy a Souls her, že je velmi náročný, neobsahuje mluvené slovo a naopak obsahuje většinu textu v podobě smyšleného runového písma, a tak podobně; a já s tím mohu souhlasit, ale nikde jsem se už nedočetl, že celá hra je koncipována jako jeden velký hlavolam, jehož hranice přesahují ty herní, a k nimž se dostanou pouze ti nejaktivnější hráči. Ale postupně…  

Tunic svou low-poly estetikou a funkčními akčními mechanikami z dílny jediného tvůrce skutečně evokuje tradiční Zeldu a (údajně) Soulsy. Lišák se ocitá v ručně vymodelovaném světě připomínající velký labyrint, a stejně jako hráč neví, která bije. Takže se vydává na dobrodružství nebezpečným prostředím s mnoha dungeony s cílem posbírat cestou vše, co najde a přežít nájezdy tuctů různých nepřátel a tuhých bossů. Sbírat se dá všechno možné od užitečných zbraní až po upgrady vlastních atributů. Háček je v tom, že na začátku nemá vůbec nic a ani neví, kterým směrem by měl jít a co by tam měl dělat. Může jít kamkoliv, prozkoumat cokoliv, ale nikdo mu neporadí a těch pár nápověd, co cestou možná najde, mu stejně nic moc neřekne, protože jsou psané cizí runovou řečí. Jenom občas se tam objeví slovo nebo fráze psaná jazykem, jemuž rozumíme – mimochodem, hra obsahuje českou lokalizaci.  

Takže lišák jde a jde, a přitom asi tak nesčetněkrát umře, protože se na něj všechno v okolí bezhlavě vrhá. Bojové akce plné kotoulů a blokování ran mi vůbec nejdou. Zdraví ubývá velmi rychle, stejně jako bojové prostředky, takže to vše mělo za následek zuřivé opakování soubojů, loadingy u checkpointů a opravdu dlouhé backtrackování v některých místech. Tady musím podotknout, že na Switchi vše sice jede plynule, ale o poznání pomaleji než na jiných platformách, co jsem tak koukal. Hra tak spíše testovala moje nervy, nežli moje nevalné schopnosti. Nakonec jsem se však nějak přes všechno probil nebo proběhl, a to i přes mizerně zamčenou kameru, s kterou nejde otáčet; a z uváděných 10 hodin gameplaye se mi průchod natáhl na více než 20.  

S vědomím každého těžce vydřeného kroku vpřed přišla radost z každého nálezu. První klacek jako zbraň, první meč, první štít, první vrhací bombička… to vše udělá v gameplayi pořádný rozdíl. I magické zbraně typu hůlka nebo můj oblíbený hák, či každá lahvička s elixírem života nebo další nalezený perk dokáží lišáka vhodně podpořit, avšak rychle spotřebovávají drahocenné zdroje many, lahviček a jiných konzumních předmětů. Takže je třeba pořádně šetřit a dobře se rozmýšlet, kdy co použít.  

Co se týče emocí, ty ve hře vlastně ani moc nejsou. To samé mohu říct o příběhu. Nebo respektive příběh tam je, ale hráč si ho spíš musí sám odtušit ze dvou potenciálních cutscén a hlavně ze střípků nalézaných ve stránkách kresleného manuálu, jež jsou rozesety všude po světě a lišák je sbírá s cílem shromáždit kompletní deník a informace. Součástí je i pěkná kreslená mapka s většinou herních lokací (některé chybí). Mapku ovšem musím pochválit, protože je rovněž tištěnou přílohou v balení hry prodávané u nás, stejně jako onen manuál, achievementové samolepky a kód ke stažení soundtracku. Kdo má rád kreslené mapky, pak je Tunic pro něj, protože sází na exploraci neznámého.  

No a taky na hodně komplikované hádanky a puzzly. Tady se musím přiznat, že jsem sáhl po návodu, protože mi chybějící inteligence nedovolila otevřít mnohé zapečetěné dveře nebo zhmotnit cenné truhličky – a například až v závěru hry jsem přišel na to, co je to ten všude zmiňovaný Holy Cross. Na druhou stranu jsem si dal na čas a vyzobal jsem ve hře poctivě všechny cennosti, což ve výsledku vedlo rovnou ke správnému endingu (ze dvou možných… ale nevadí mi, že jsem přišel o špatný ending).  

Opravdu hodně jsem běhal po světě sem a tam, než jsem zjistil, co mám kde udělat, co aktivovat a co kde sebrat, abych si zpřístupnil postupně další a další lokace. Občas to bylo na hlavu, občas o nervy, ale přežil jsem.
A obdivuji tvůrce hry, že dokázal vymyslet tak rafinovaně ukryté truhličky a tajné průchody. Na druhou stranu ho příliš neobdivuji za tuhé souboje. Zejména jeden hromadný, kde je potřeba postupně porážet řadu vyvolaných nepřátel, ovšem s bezva odměnou (padal jsem tam dokola jak moucha, nebo spíše hejno much, až jsem si připadal jako Pán much). A když jsem v závěru hry měl posbírané všechno důležité, hra mě zavedla na zajímavé místo v prostředí internetu (stejně jsem ale v jednom detailu musel použít nápovědu). A pak jsem se ještě trikem dostal snad do nějaké alfa verze hry, což bylo minimálně zajímavé.  

Co závěrem? Jsem rád, že to mám odehrané, protože jsem byl na Tunic dlouho zvědavý a chtěl jsem to mít odškrtnuto, což ještě o mnoha hrách v mé sbírce říct nemohu. Zajímavý zážitek s hrou jsem měl určitě, ale stejně tak vím, že na víc než na jedno zahrání to není, protože jakmile se hráč dozví i ta nejskrytější tajemství, není už důvod se ke hře znovu vracet. Navíc mi úplně nevyhovuje obtížnost (teď jsem si všiml, že se dají nastavit v rámci obtížnosti všelijaké detaily, ale nevím, jestli to šlo už od začátku, nebo až po závěrečných titulcích). Ale rád si ještě někdy prolistuji kreslený manuál nebo se proběhnu očima po mapce.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 20+ hodin
Všechny ability cards 16/16
Všechny manual pages 55/55 + cover
Všechny secret fairies 20/20
Všechny secret treasures 12/12
Mountain door a Glyph tower hotovo 

Pro: Explorace; hádanky; zajímavý svět; překonávání překážek; přesah mimo hru

Proti: Nedá se otáčet kamerou; slabší příběh; chybí emoce; souls-like prvky

+20

Nocturne

Dan9KDan9K
Dohráno
  • PC 55
Já jsem se nejprve těšil na pěknou příběhovou adventurku, u které se třeba napnu jako struna a sem tam někoho střelím. Ale kdeže, to jsem se spletl. Po deseti minutách jsem se smířil s tím, že hraju holt dalšího Resident Evila. To jsem se taky spletl. Je to vlastně 3D akční plošinovka vzdáleně připomínající Resident Evil. Podobné potvory, kamera, míření a občas i klasické chození od zamčených dveří k zamčeným dveřím. Ale mnohem víc akce, skoku, šplhu a umírání. Už jenom tohle rozhodnutí tvůrců slibuje horor.

Ten rozhodně podporuje tma. Hru si budete ukládat ve formátu *.noc  Formát *.den nikdy nepřijde. Je to určitě nejtmavší hra, co jsem za dlouhá léta hrál, protože žádná mě zatím nedonutila zvýšit jas mého projektoru, a to hned o 20 %. A stejně to bylo zoufale málo. Nejlepší moment celé hry byl, když jsem přišel ve druhé misi k obrovskému hořícímu krbu. Těch barev, těch světel, to byla krása. Ve zbytku hry nic nevidíte.

Možná je to proto, že hlavní hrdina je asi rockový kytarista, nebo debil a nosí celou dobu sluneční brýle. Ony mají ale speciální funkci, že si můžete přepnout pohled dokonce do first person a hrát to jako wolfensteina, než vám dojdou za několik sekund baterky. Ale bacha, jsou to brýle do tmy, takže když náhodou dorazíte ke krbu, tak vám to vypálí sítnici.

Už jsem zmínil míření. Tam je asi ten zážitek vůbec nejsilnější. Mířit můžete myší, to je skvělý nápad ne? Ale jaksi myš se pohybuje na dvourozměrné podložce a vy svého abnormálně frajerského reka ovládáte ve 3D prostoru z pozice statické kamery, která se v nestřežený okamžik přepne do jiné kamery. Kamery jsou samozřejmě umístěné každá někde úplně jinde, což má za následek tu nemilou věc, že zatímco v jeden moment míříte dopředu, v druhý moment míříte dozadu, třetí moment někam úplně nahoru a v ten čtvrtý se beznadějně točíte v prostoru a doufáte, že přestanete střílet jako Pavel Kuka v nejlepších letech (předpokládám, že si o téhle hře nečte nikdo, kdo nezažil Pavla Kuku v nejlepších letech).

Hra je rozdělena do čtyř oddělených příběhů odehrávajících se v první půlce 20. století. Ku cti slouží, že opravdu z každého má člověk úplně jiný dojem. 

Dojem z prvního příběhu je jednoduše hrozný. Příběh tam vlastně ani moc není. Seznámení se s vlastní postavou je nedostatečné. Trochu jako první Tomb Raider. Taky budete někde hluboko v podzemí donekonečna hledat jakési artefakty a klíče s marnou touhou nějakého posunu v příběhu. Ve druhé půlce první části nepadne ani slovo a furt jen kosíte. Je to normálně akční hra. Zpětně si první příběh skoro vůbec nepamatuju, snad jen to hodinové skákaní přes polorozpadlý dřevěný most, to v člověku přetrvá. I proto, že nahrávací časy loadů a sejvů jsou nesmyslně dlouhé (dle diskuse v tom nejsem sám, ale je to jistě problém příliš staré hry), takže si pěkné obrázky při loadu vychutnáte a oceníte. 

Druhý příběh je super. Nejzábavnější část hry. První kolo ve vlaku, druhé kolo ve vesnici, kde člověk zachraňuje místní, s každým pokecá, je to vtipné, není to tak tmavé (!) a má to tah na branku (ostatně to měl i ten Pavel Kuka). Další kola druhého příběhu už si moc nepamatuju, myslím, že to bylo v dole, a to znamená, že tam byla tma.

Třetí příběh se odehrává v Chicagu Al Capona a je ještě akčnější než první příběh. Ale rozhodně přitažlivější. Je v něm ale taky nejvíc backtrackingu. A je taky šíleně dlouhý. Zároveň ale nejvíc splňuje něco jako otevřený svět. Máte tu k dispozici opravdu velkou lokaci s opravdu hodně zákoutími a tenhle příběh se mi zdál dlouhý asi hlavně proto, že jsem ve městě strávil nesmyslné množství času. A je v něm bar, kde si poslechnete písničku. Jak v Omikronu Bowieho. Tady zpívá úplně neznámá holka, kterou jsem identifikoval jako Mary Beth Brooks, ale to je asi jedno, protože ji nikdo stejně nezná. Během práce na Nocturnu ji asi vytáhli odněkud z baru. Jediná další věc, kterou kdy udělala, je namluvení jedné postavy ve hře BloodRayne o tři roky později. Ale tahle písnička Faded je zapadlý klenot, které hrozně rád ve starých hrách objevuji (k poslechu ve videích). 

Ostatní hudba ve hře si vůbec nezaslouží zmiňovat, neb je kompletně ukradnutá a používá krátké hudební štěky, které můžete slyšet v milionu jiných her a filmů. Původní autor hudby je Dick DeBenedictis, který skládal třeba Perryho Masona. A vlastně poslouchat ty hudební momenty mě vyloženě otravovalo. Je to něco jako Wilhelm Scream ve světě zvuku, ale ten je aspoň vtipný. 

Prostředí je překvapivě interaktivní. Třeba můžete sebrat leckterou bednu a pak nevědět, jak ji zase odhodit. Nebo můžete sebrat něco užitečnějšího, jako například samopal, co vypadne po mafiánech v Chicagu. Onen vypadnuvší samopal se ale většinou nachází poblíž nějaké mrtvoly, takže můžete omylem místo samopalu sebrat hrudník nebo ruku jednoho z vašich ex protivníků a roznášet krev na všechny strany, což je poprvé vtipné.

Až ve čtvrté misi jsem si uvědomil, že všechny tyhle věci můžete použít i jako zbraň po stisknutí příslušného tlačítka. Totiž až ve čtvrté misi jste k tomu opravdu donuceni, protože vám seberou všechny zbraně. Čtvrtá mise je adventura, konečně! Hádanky a pasti jsou na každém kroku. Ale nepřátel je tam úplně stejně a vy nemáte zbraně ani lékarničky. Supééér. Naplno se taky vyjeví nepřítel zdaleka nejděsivější. Žebřík. Ale tak co bych si nezasejvoval a nezaloudoval ještě pětkrát tolik než předtím, vždyť ten load trvá jen 20 sekund. Na čtvrté misi je nakonec nejzajímavější asi to, že jsem ji hrál třikrát déle, než ty předchozí tři mise dohromady. Jenomže já už jsem si po těch třech misích říkal, že už to trvá nějak moc dlouho... 

Ale nakonec se to povedlo, závěr nic moc, ale hlavně, že nějaký nakonec byl. A v podstatě happyend. Co víc si přát? Pátou misi tedy opravdu ne!
+20

SnowRunner

FalkorFalkor
  • PC 90
V téhle hře mám nahráno 2 238 hodin. Asi mě lze považovat za závisláka. :D

Nikdy mě moc nebavilo cokoli, co má přídomek simulátor. Nikdy jsem neviděl důvod hrát něco, co můžu dělat v reálu. Z nějakého záhadného důvodu jsem zkusil tuhle šílenost. A probudil se ve mě malý kluk. SnowRunner neberu jako simulátor reality. To v mnoha ohledech není. Spíše jde o simulátor aut na dálková ovládání. Něco co jsme s klukama - a notnou dávkou fantasie - dělali se svými autíčky na pískovištích, na trávnících, v lese a podobně. Jen je to mnohem sofistikovanější a nepoměrně těžší.

Každá cesta je výzvou, každý náklad je výzvou. Dokážeš dojet pro náklad a dopravit jej na místo určení?

Každý šofér tohle zná. Jeho život, a svět, je cesta mezi nakládkou a vykládkou a dost často je jen na něm, jaká ta cesta bude. SnowRunner tomuhle dává úplně nový rozměr. Zatím co v ATS/ETS je vaší největší starostí stihnout čas vykládky, v SR je vaší největší starostí, aby cesta, kterou jste se vydali, vůbec dovolila se k vykládce/nakládce dostat. A to i když si postahujete ty nej OP mody. Ještě jsem nenarazil na takový, který by ostatní auta odsunul na druhou kolej a celou mapu odjezdil jen s ním. Každé auto má svá plus a svá mínus, s každým nákladem raději jedu s autem, které se pro ten náklad víc hodí a každá mapa přináší nové výzvy a na každé využiju jinou sestavu v garáži. A to zatím pořád jedu na celkem malou obtížnost, jen se snažím třeba nemíchat auta z ruSSka s jinými než ruSSkými mapami a naopak.

Mám své oblíbené mapy, které jsem si dal několikrát. Asi na pomyslném prvním stupínku je úvodní mapa Michigan. S tou si autoři dali fakt práci. Hned druhá je Yukon. Právě pro svou rozmanitost, kdy na jedné mapě najdete vše. Bláto (hodně bláta :D ) vodu (hodně vody :D ) rozbité kamenité cesty (hodně kamení, fakt hodně :D ) a v neposlední řadě hromady sněhu i ledu.

Stejně tak mám neoblíbené mapy ve kterých plním jen to co musím a rychle pryč. Nejneoblíbenější mám Tajmyr. Už jen proto co je to za mapu z historického pohledu. Mrtvá trať a statisíce lidských obětí. Ta mapa už jen z tohohle důvodu na mě nepůsobí dobře. Druhou nejméně oblíbenou je poloostrov Kola. Sice si autoři hry v žádné z map nic nedělali s logikou rozmístění garáží, skladišť a dalších věcí, ale na poloostrově Kola tomu narazili beranici.

Nebudu tu plýtvat písmenky na nelogičnosti ve fyzice. Není to realistický simulátor. Je to simulátor autíček na dálkové ovládání - už jen ty nebržděné přívěsy a návěsy na to odkazují ;) - s ohromnou porcí výzev. A právě ty výzvy mě u téhle hry už přes 2 tisíce hodin drží a pořád ještě nemám dost. Ve svém věku už nemůžu mezi kluky na pískoviště - asi bych brzy skončil s nálepkou nějaké deviace :D - tak své vnitřní dítě mohu nechat realizovat v téhle hře. A je to paráda.

Ano, frustruje mě, když mě někde zastaví nebo převrátí v trávě schovaný pařez na který bych v reálu vytáhl motorovku a pokračoval v cestě. Frustruje mě, že ta větev se nezlomí a nezlomí, což by v reálu už dávno udělala. Ale tohle není realita. Tahle hra vám má ubližovat, má vám znepříjemňovat život. Jen tak z vás vydoluje to nejlepší a donutí vás hledat řešení i jinak než prostě a jednoduše šlápnout na plyn a ono se to poddá. Donutí vás si každou - i tu nejvíc vedlejší - cestu projet a plánovat kudy jaký náklad vézt. Donutí vás uvažovat nad každým pootočením volantu, nad tím jak do které zatáčky najet, jak najet do výmolu, jestli se držet vyjetých kolejí, nebo to raději zkusit vedle ... . Prostě pořád máte nad čím přemýšlet a co řešit.

Prostě je to simulátor terénních vozů ve světě SnowRunnera, ne v reálném světě. A to je dobře. Jinak by mě to nikdy bavit nezačalo. V reálu jsem už tu čest měl. A fakt to není taková zábava. ;)



Přeji tisíce uplazených kilometrů a tisíce hodin frustrací nad převrácenými náklaďáky a rozsypaným nákladem.
+20

Kingdom Come: Deliverance – The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon

rikuhahlrikuhahl
Dohráno
  • PC 85
Tímto jsem dokončil celou hru KC:D. Příhody Jana Ptáčka hodnotím jako druhé nejlepší DLC ke hře, bylo tam od všeho dobrého trochu, jen bych tedy přidal ještě aspoň jeden úkol na 2 hodiny, protože to bylo DLC ze všech nejkratší.

Před hraním jsem si myslel, že je tento přídavek jen sprškou historek a malicherných přání známého náctiletého Donchuana pana Jana Ptáčka, ale je to pravda jen tak z poloviny. Ano, oba úkoly jsou s ním spojené, ale je to spojení dost volné a teoreticky se toto DLC mohlo týkat jakékoliv postavy ve hře a stačilo by mírně upravit jen pár dialogů, to ale není špatně, vývojáři zřejmě měli pár dobrých nápadů, které už se jim do hry nevešly a přišlo jim škoda, je nepoužít vůbec, takže vlastně ideální řešení.

První úkol je hlavně o hraní kostek, což jsem rád dělal během celého hraní KC:D, takže když je to použito i příběhově, tak proč ne ;) Druhý úkol je však, co do zábavy, rozsáhlosti a využití mechanik hry, trochu jiné kafe. Osobně ho řadím mezi nejlepší questy v celé hře, nevím jestli do TOP5, ale do TOP10 určitě. Mírně duchařská tematika, vtipné řešení jednotlivých částí a "učený" šarlatán. Navíc se to vše odehrává v Ledečku, to byla moje oblíbená vesnice ve hře a trochu mě mrzelo, že se tam toho celou dobu hraní moc nedělo, takže tohle je trochu satisfakce. No a poslední kratší úkol přímo s Ptáčkem je esencí celého jeho vystupování ve hře, jeho mladická nabubřelost, jankovitost ale i dobré srdce tu hrají na plné pecky. Zpackaná báseň i "milostný dopis", jsou vlastně vrcholem středověké kultury a literatury :D

DLC mě bavilo a klidně bych si ještě pár podobných ve hře přidal, ale bohužel už mi došly.

Pro: Ptáček, šarlatán, Ledečský revenant, vše dobré ze původní hry

Proti: kratší, Ptáčka se to týká jen omezeně

+20

Liberation: Captive 2

CharllizeCharllize
  • Amiga 100
Dříve než se dostanu k popisu hry je nutné to dobově zasadit a vysvětlit proč je Captive II pro mně důležitá hra.

Někdy v polovině devadesátek jsem v bazaru koupil Amigu CD32, za celkem solidních 3500 korun. Což je legrace jelikož dnes se zachovalá i s krabicí prodává klidně i za 50 000. Já jsem předtím hrál jenom na SEGA Master System a Mega Drive a Amiga CD32 byl pro mně velký skok. Tak velký že mně mnoho her zaskočilo svoji komplexností a možnostmi. Ale kupoval jsem je o sto šest a Amigácke big boxy se pěkně hromadili. Problém byl že ačkoliv samotná konzole zas až tak v té době výběhová nebyla, hry se na ni scháněli mizerně a po nějaké době jsem neměl moc co hrát.
Jednou jsem našel inzerát někde v Anonci od člověka co tvrdil že prodá 100+ her na Amigu CD32 za 350 korun. Moc jsem nechápal jak by to bylo možné ale zavolal jsem na uvedené číslo z telefonní budky a po domluvě vyrazil k dotyčnému do jeho bytu. Vysvětlil mi že jde o jedno CD na kterém je spousta her a spouštějí se pomocí věci které se říká Workbench. Jelikož to byl starší seriózní pán tak jsem mu uvěřil, zaplatil a vyrazil k domovu vstříc novým herním zážitkům. Ne, vůbec sem nechápal co ten chlap myslel :)
Ale abych to zkrátil. Na tom cédéčku byl operační systém Amigy Workbench který se dočasně nahrál do paměti a umožnil spouštět hry pro A500, 1200 a CD32 které tam byli napevno integrované. Ten pán byl génius. Některé nešli spustit jelikož operační systém obsadil část paměti a tak na náročnější hry nezbylo.
No a jedna z těch her co tam byla, byl právě Captive II Liberation.
Od pohledu mně upoutalo krásné sci-fi intro a pak trochu šokovalo že to působí jako dungeon. To jsem poznal jelikož tou dobou jsem měl odehraný český dungeon Magic Island. Takže jsem to různě začal zkoušet. A šlo to blbě. Vůbec jsem nechápal co po mně hra chce. Ale bylo to neuvěřitelné fascinující. Postupně jsem proniknul do různých věcí a začal chápat oč běží. Problém byl ten že hra běžela na limitu paměti a často se zasekla a spadla. Vzásadě se to nedalo hrát. Hrozně mně to štvalo ale pořád jsem to zkoušel. Po čase mně to padání unavilo a hrál jiné hry.
Ale pak jsem u kamaráda na internetu našel člověka co prodával originální verzi Captive II asi za 400 korun. Poslal mi ji na dobírku hned druhý den a já málem nespal netrpělivostí.
Neměla big box ale jen papírovou krabičku o velikosti CD ale manuál tam byl !
No a teď se konečně dostáváme ke hře samotné. Jistě chápete že z nefunkční verze to popsat nešlo :)

A tady narážím na další problém. Je to už dávno co jsem to hrál a tak zřejmě dojde k nějakým nepřesnostem. Sice bych mohl dohledat vše přesně na internetu ale nepovažuji to za správný přístup jelikož se chci podělit o vlastní zážitky.

Prvni věc co mně zarazila bylo to že hra má hudbu a dabing. Což samozřejmě výše zmiňovaná pirátská verze neměla. A nešlo o pár replik, ale o spoustu poměrně dlouhých rozhovorů. Rozsáhlý dabing v roce 1993. Bylo to proto že hra byla primárně vyvíjena pro CD32 a chtěla využít kapacitu CD.
V základu šlo o first person krokovací dungeon kde hráč ovládal čtveřici humanoidních robotů kteří se ve městě snaží odhalit spiknutí na pozadí záhadných vražd a nekalé praktiky korporace.

Možnosti co Captive II nabízela byli na dobu vydání k neuvěření. Mám dojem že vyšla ještě před hrami jako byl třeba System Shock. Proč ho zmiňuji? To proto že SS byl známý různými vychytávkami a gadgety co hráč mohl využívat a Liberation se snažila o totéž, jen dřív :)
Okolo hlavního výhledu šlo nastavit až osm slotů pro pomocné funkce která čtveřice androidů jakoby tahá sebou. Kupříkladu kamera co kouká dozadu, droid kterého lze vyslat dopředu a vysílá obraz na mini obrazovku, různé druhy mapování prostředí, scanery podezřelých osob, infra vidění, koukání skrz zdi a nebo třeba konfigurovatelný HUD kde šlo různě vypínat nebo zapínat elementy hlavního výhledu. Konfigurovatelný HUD v roce 1993 :)
Neméně zajímavá věc byli roboti samotní. Kromě toho že jim šlo měnit části těl za lepší měli i mozek, spíš procesor, a ten šel různě nastavovat pomoci přemostění obvodů a nových součástek. Mělo to vliv na parametry robota a jeho výkonnost v různých oblastech. Je možné že hry co měli podobné věci v té době byli ale mně to tenkrát přišlo neuvěřitelné a dodnes z toho mám pocit hry co předběhla dobu.

Také nešlo o úplně typický dungeon ale spíš o jeho kombinaci s adventurou. Vyšetřování případů, rozsáhlé rozhovory s možnostmi a vzásadě civilní město se lehce odkláněli od dungeon stereotypu té doby. Roboti rovněž nelevelovali a neziskávali zkušenosti, jejich rozvoj byl čistě přes upgrady a nastavování CPU. A samozřejmě přes velkou spoustu zbraní.

Šok číslo dva :) Město kde se hra odehrává. Rozdělené na několik části, desítky až stovky budov které byli všechny přístupné. Funkční doprava pomoci taxíku který fungoval buď automaticky nebo šel ovládat ručně. Každá část města měla dvě roviny, první jakoby civilní a druhou, která byla pod městem, kde bujel černý obchod, zločin a policie střílela na první dobrou.
Budovy sloužili jako takové mini dungeony, na příbytek byli dost rozlehlé. Pak policejní stanice, knihovny, galerie, vězení, obchody, továrny a tak dále. Orientace byla dost šílená, jelikož to kam mám jít se zjišťovalo zejména rozhovory ale po čase když už roboti měli třeba gadget na mapování města, šlo zadat v taxíku konkrétní cíl a všechno se zjednodušilo.
Také je poměrně vtipný systém přístupových karet. Většina dveří v budovách je totiž zamčená a má svoje číslo a zámek na magnetickou kartu. Takže bylo třeba najít nebo ukrást kartu s číslem dveří. Dveře se po přiložení karty ( dělalo se to ručně ) otevřeli a tam jsem našel další kartu k dalším dveřím a to klidně desetkrát po sobě než jsem se dostal do posledních dveří kde bylo třeba NPC pro zásadní rozhovor. Kolikrát ty karty byli i v jiných budovách a bylo třeba vyslechnout pár lidí aby řekli kde ta karta je. Blbinec na ntou :)

Souboje nebyli zas až tak časté a probíhali v reálném čase. Kolikrát jsem hrál třeba dvě hodiny a vůbec nedošlo k souboji. Ono to hodně záleželo i na tom jak hráč vedl rozhovory nebo byl agresivní a dělal třeba věci co policie netoleruje, případně co podsvětí netoleruje.

Za zmínku stojí i grafická stránka hry. Celkově šlo o poměrně jednoduchou grafiku ale třeba většina věcí měla textury a veškerá NPC, objekty, nepřátelé byli ve 3D. Velmi jednoduchém 3D. A otexturovaném. Vzásadě celkem impresivní na rok vzniku.

Captive II Liberation u mně znamená hodně, strávil jsem s ním velmi dlouhou dobu. I proto že jsem se díky plynoucímu času ve hře dostával do slepých uliček vyšetřování a nevěděl jak dál a hru díky tomu začínal xkrát od začátku. A díky předchozím zkušenostem se dostával dál a dál. Nakonec jsem se dostal i na konec. Hra po dohrání vygeneruje další misi která se může lišit v různých detailech ale závěr má vždy stejný. Finální počet misí je kolem 4000 a pochybuji že je někdo všechny prošel. Ono to taky nemá moc smysl, děj je vždy stejný jen se liší postup. Stává se z toho takové dungeon sim pískoviště kde si každý může blbnout dokud ho to baví. Také to zapříčinilo moji lásku k dungeonům. Jop, u někoho to byl Dungeon Master a Wizardry a u mně čtyři roboti ve městě. Ta stovka co tomu dávám je zejména významová a osobní. Ve skutečnosti ta hra je velmi nepřístupná a zavání trhaním si vlasů a jen těžko se dá v dnešní době někomu doporučit. Ale za vyzkoušení nikdo nic nedá :)
+20

Overcooked!

adam.kulhanekadam.kulhanek
Dohráno
  • PC 80
Je libo rajčatovou polévku, pizzu, salát nebo hamburger? Jsme kuchaři z budoucnosti, Cibulový král nás vrátil v čase, abychom se zde zdokonalili ve vaření. To vše proto, abychom jednou v budoucnu uvařili ta nejlepší jídla obřímu monstru a tím ho porazili.

Příběh zní jednoduše a tak trochu divně, ale přijde mi, že k této hře dobře sedí. Každopádně o příběhu tato hra prakticky vůbec není. Jedná se o na první pohled nenáročnou a především zábavnou co-op hru, kde je potřeba v časovém limitu připravovat objednaná jídla. Proč na první pohled nenáročnou? Jednotlivé úrovně se postupně stávají složitější a složitější. Budeme vařit na spoustě myslitelných či nemyslitelných místech. Budeme na lodi, která se hýbe na vlnách a posouvá naše stoly. Jinde zemětřesení zvedá a tím znepřístupňuje část kuchyně. Vařit budeme i na jedoucích náklaďácích, na ledové kře, u lávy či ve vesmíru. Každá úroveň pak má nějaká svá specifika, se kterými je potřeba se při vaření vypořádat.

Většina úrovní je ale na potřebnou jednu hvězdičku celkem snadno zvládnutelná. Horší to je v okamžiku, kdy se jde do finále. To v každé oblasti přibudou dvě úrovně, jejichž zdolání bude tou pravou výzvou. A co teprve když chcete každou úroveň dokončit na tři hvězdičky? To si v těchto úrovních teprve užijete tu pravou "zábavu". Pro mě osobně pak byla nejhorší úroveň 6-1, kterou jsem na ty tři hvězdy dělal několik hodin, protože bylo potřeba naprosto dokonalé zvládnout načasování pohybů stolů.

Graficky vypadá hra fajn, nejedná se o žádné grafické orgie, vše vypadá jednoduše. Aspoň tak hra nijak neodvádí pozornost od potřebného vaření. Hudba se pak také dobře poslouchá. Naštěstí se v různých oblastech mění, takže se neoposlouchá.

Hra byla příjemným zpestřením několika večerů, kdy jsme si s manželkou užili společné herní vaření. Z hecu jsem zkusil projít všemi úrovni i sám s přepínáním kuchařů a i to ve výsledku není problém. Těším se na pokračování v druhém díle.
+20

Batman: Arkham Asylum

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Dlouho tu po mně Batmaní trilogie pokukovala. Dlouho předlouho a i když jsem sledoval její standardně vysoké hodnocení, intenzivně jsem odolával. Až do momentu, kdy jsem se rozhodl indie tituly proložit zase nějakým tím tří áčkovým titulem.

Batman: Arkham Asylum ve mně popravdě v prvních fázích během nejisté instalace úplnou důvěru neprobouzel. Za ta léta vím, že počítačové hry založené na filmech příliš úspěchu nepobraly. A ne jinak na tom byly i ty hry, které jsou založený na filmech a ty jsou založeny na komiksech. To riziko mi přišlo veliké, ale zdejší hodnocení mi vlilo naději do žil, že zde by to mohlo být jinak. A světe div se. Je tomu opravdu tak.

Tam, kde všechny předchozí komiksové hry bojovaly s mnohdy konzolovou hratelností, striktní linearitou a nezajímavým prostředím, se tento Batman skvěl otevřeným prostředím Arkhamského blázince. Tedy minimálně tak, jak je to jen možné. Přeci jen se jedná stále o areál blázince, který se nachází na ostrově daleko od břehu samotného města. No, asi tak daleko, jako si představíte slovutnou pevnost Alcatraz. Tak daleko to je, ale ne zase tak strašně, aby tu Batman za flígr v úvodu hry nepřivedl svého celoživotního nepřítele - Žolíka.

Ten se ale do blázince vzhledem k jeho povaze vysloveně těšil. Otázka, jestli právě pro svou povahu nebo pro to, že na Batmana něco chystá. Všem ale musí být jasné, že bé je správně, protože jinak by nám tato hra skončila dříve, než by skončil samotný prolog. Joker se totiž v blázinci setká se všemi úhlavními nepřáteli Batmana, který během pravděpodobně Nolanovské trilogie Temného rytíře ulovil a do blázince umístil. Vše byla finta k tomu, aby se Joker zhostil velení nad blázincem a pod tlakem na Batmana posílal jednu zrůdu vedle druhé.

V tu ránu začíná, musím se přiznat, veskrze velice zábavný open world, který je omezený tak akorát, aby Vás ta otevřenost nepřestala bavit. Do toho se odvíjí jednoduchý příběh, kterak Joker na Batmana sesílá jednu zrůdu vedle druhé a Batman ty nenadálé útoky má tendenci odrážet, aby se finálně dostal i k samotnému Jokerovi.

Sympatické na této hře je, že pracuje především s komiksem. Je to na ní hrozně znát. Má dokonce i takové komiksové momenty, které musí každý milovník komiksu jednoznačně ocenit. Zároveň ale, pokud budete mít nakoukané filmy, hodně rychle se k těm nepřátelům dostanete. Až na Tučňáka jsou tady totiž snad všechny, kteří si dokážete z filmových sérií jen představit. A plus k tomu i něco navíc.

Co se týče hratelnosti, tak hra je klasickou trojrozměrnou akcí. Batman se převážný čas bije holýma rukama, ale sem tam mu pomůže nějaká ta vychytávka. A když už půjde do tuhého, půjde se podívat i do svého brlohu, kde si ukuchtí nějakou tu další specialitu, která Vám pomůže v postupu. Co je na hře ale zajímavé, tak že si můžete přepínat do dvou prostředí. Jedno je klasické a druhé je speciální netopýří zrak, který vidí nepřátele, zbraně, ale i indície v úplně jiném světle, než za běžného světla. No a v neposlední řadě nesmím zapomenout i na skutečnost, že během bitek získáváte body a za ty si pak pořizujete vylepšení. Je jich pár, není to nic složitého, ale pro následující boj jsou tato vylepšení často velice nápomocná.

Musím říct, že Batman: Arkham Asylum mě dost bavil. Bavil mě až filmově vyprávěný příběh s pěknými komiksovými momenty. Bavilo mě pobíhat po blázinci a sbírat speciální ukryté předměty, které mi přidají na zkušenostech. Bavilo mě se řezat s protivníky, ale i s bossy, kde jste si vždycky museli najít nějakou cestu, ale to nalezení Vám netrvalo dobu větší, než nezbytně nutnou. Hra tak krásně postupuje, v žádném případě nudit a skončí přesně tak, kdy si tak nějak představujete, že už jste se toho najedli do syta. Já byl spokojen a musím říct, že na další díly této trilogie se moc rád podívám.

Pro: Trojrozměrná akce z prostředí blázince v Batmanovském Arkhamu, která baví nejen lineárním příběhem, ale i přiměřenou volností.

Proti: Pořád se jedná o poměrně jednoduchou akci, kde se přes zástupy budoucích mrtvol dostáváte k bossům, což je postup, který se neustále opakuje až do kýženého finále. Nic zapamatování hodného tedy nečekejte.

+20

Pentiment

TulareanusTulareanus
Dohráno
  • PC 90
Pentiment nie je klasická adventúra a už vôbec nie klasická detektívka. Nenarážam len na špecifický vizuál, ktorý vychádza z kresieb a malieb z prelomu 15. a 16. storočia. Ten je naozaj vydarený, postavy pekne rozpohybované a na lokácie je radosť sa pozerať. Navyše sa jedná o obdobie kedy renesancia a s ňou aj modernizácia postupne prišla aj do malého zapadnutého bavorského mestečka Tassing. S tým súvisí aj milý detail, že staršie postavy v hre sú nakreslené v staršom štýle (a majú aj patinu) ako tie mladšie. Hudby nie je veľa, no práve v správnych momentoch vie intezívne umocniť atmosféru.

No a čím je teda Pentiment tak odlišný a prečo sa môže stretnúť s nepochopením v očakávaniach?

Ako som už napísal, nejde vôbec o tradičnú detektívku, kde prioritu hrá hľadanie vraha a nejaká veľká konšpirácia. Predstavme si Pentiment radšej ako historickú drámu, ktorá sa nesnaží byť epická a nesleduje tak kráľov, objaviteľov a rôznych hýbateľov dejín. Miesto toho je to dráma zameraná na malé mestečko a obyčajný ľud, ktorý má svoje každodenné radosti a strasti a práve autori z Obsidian veľmi citlivo a historicky dosť správne (!) ukazujú tento život. Do toho sa samozrejme udeje vražda a naša postava Andreas ju bude vyšetrovať. Lenže buďme realisti, je v Tassingu cudzinec, nemá žiadne forenzné technológie a znalosti a ako spomínali aj autori z Obsidian, bolo extrémne ľahké vtedy ostať nepotrestatný za vraždu. Veď aj pospolitý ľud sa musel (z dnešného pohľadu cynicky, z ich pohľadu prakticky) vedieť v prvom rade o seba postarať, vražda nevražda. Život bol neúprosný a hlad bol na dennom poriadku.

Jednoznačne bolo pre mňa aj to, že hra reflektuje súdobé udalosti ako vznik protestantov, nepokoje v germánskej časti Európy alebo aj Pražskú defenestráciu. S tým suvisí aj to, že v hre sa vyskytujú postavy rôznych národností a hra tak ponúka relevantné útržky alebo zmes rôznych jazykov. To dodáva na autenticite a atmosfére.

Keby bol Pentiment film, bol by to ten trojhodinový nezávislý festivalový snímok, ktorý by bol hĺbokovou sondou do nejakej kultúry a jej vnútorných konfliktov, ktoré vznikajú najmä zo stretu medzi starým a novým. Čiže nielen jednoduchou mysterióznou zábavkou o polovičnom čase, ktorých vzniká habadej. No a keďže je to hra a nie film, máme tu ešte možnosti výberu, či už na začiatku hry, kde si vyberáme v akých vtedajších vedách Andreas na škole exceloval a vedel tieto témy v priebehu hry riešiť. Zároveň každý deň má časť len na určitý počet úkonov. Nebeží tu našťastie reálne čas, ale vždy keď niečo "väčšie" hráč urobí, posunie sa deň o čosi ďalej. Je tak nie možnosť, ale zámer autorov, že niektoré situácie sa navzájom vylučujú a máme tak priestor pre znovuhrateľnosť. Škoda len tretieho aktu, ktorý má po intenzívnom druhom akte až extrémne pomalú a nie príliš relevantnú prvú polovicu. Pentiment je aj tak za mňa unikát a prial by som si viac hier, ktoré by išli rovnakým smerom a zároveň tak kvalitne spracovali látku, ktorú si vybrali.

Pro: audiovizuál, unikátne spracované historické obdobie, silno vykreslené postavy, ktoré vám prirastú k srdcu

Proti: trochu až zbytočne pomalé tempo, prvá polovica tretieho aktu

+20
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • jvempire Gothic +32
    Napsal jvempire, 21 dní
    Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat…
  • Garret Kingdom Come:… +26
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal Garret, 15 dní
    Vávra v jednom z rozhovorů uvedl, že hry dnes nejsou dělány jako zážitek. Když se nad tím…
  • adam.kulhanek Fallout Tactics:… +25
    Fallout Tactics: Brotherhood of Steel
    Napsal adam.kulhanek, 20 dní
    Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých…
  • jvempire Kingdom Hearts +25
    Napsal jvempire, 27 dní
    Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám…
  • CrisBenton The Elder Scrolls… +22
    The Elder Scrolls IV: Oblivion
    Napsal CrisBenton, 14 dní
    Tak po dlouhé době jsem zase něco dohrál, pač nebylo moc času. Na předchozí hře Morrowindu…
  • S4TW Kingdom Come:… +22
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal S4TW, 26 dní
    Herní výzva 2025 –  Zločin a trest     Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct,…
  • jvempire Stray +22
    Napsal jvempire, 23 dní
    Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se…
  • ActualPigeon5 Kingdom Come:… +21
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal ActualPigeon5, 26 dní
    Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta…
  • Subject 13 Star Wars:… +21
    Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords
    Napsal Subject 13, 16 dní
    Jsou hry dobré a špatné. Jsou hry co se povedly a nepovedly… a potom jsou tu druhé KotORy.  …
  • hanak_v_exilu S.T.A.L.K.E.… +20
    S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky
    Napsal hanak_v_exilu, 30 dní
    S.T.A.L.K.E.R. Clear Sky provází pověst nejslabšího dílu z původní trojice, jenže na…