Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Styrateg

  • PC 65
Kvůli komentáři jsem musel Styrateg po téměř deseti letech od posledního dohrání znovu oprášit, nainstalovat a odehrát a i po takové dlouhé době se mé poznatky ohledně hry příliš neliší.

Jedná se o velmi jednoduše zpracovanou a nenáročnou fantasy tahovou strategii ve slušivém grafickém kabátku, okořeněnou o nepříliš propracované, ale dostačující RPG prvky. Inspirace sérií Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest je zde naprosto zřejmá a mám pocit, že i vývojáři ze studia Rake In Grass se tímto faktem v době vydání nijak netajili.
Veškeré akce, to znamená boj i obsazování budov, probíhají na základní mapě, žádná obrazovka bitvy tady na vás tedy nevyskočí. Vše je maximálně zjednodušeno a osekáno, přičemž hratelnost stále zůstává na jakž takž stravitelné úrovni. Oceňuji především levelování hrdinů a jejich jednotlivé dovednosti. Ve výsledku je ovšem jedno, jestli zvolíte kouzelníka nebo válečníka. Za slabých pár hodinek je po všem a ani zcela průměrný pařan se u tohoto kousku moc nezapotí.

Možnost znovudohrání je zde limitována především skoro nulovými herními možnostmi. Hudba mi připadala spíše otravná a nudná, ale je to jen můj pocit. Na jedno končící pandemické dopoledne ale dobrá volba. 65%.

Pro: příjemná vizuální stránka hry, jednoduché ovládání, vývoj postav

Proti: hudba, možná až příliš zjednodušený herní systém

+16

Battle Chef Brigade

  • PC 80
Rád vařím a vím, že to umím a holkám se to líbí "MIDI LIDI"

Nemohl jsem si odpustit a nezačít komentář skladbou od MIDI LIDI. Jelikož to sedí ke hře i ke mně nebo spíš to dámy o mně říkají. Až na tu poslední kotrmelínu, která dokázala říct, že kyselo je moc kyselý a bramboráky moc bramborový... ale pojďme ke hře.

V hlavní části příběhu se ujímáte dívky jménem Nina Han, která by se ráda stala jedním z bojových kuchařů. Čtete správně, bojový kuchařů. Proto se Nina přihlásí do turnaje, kde vítěz se stane další Battle Chef Brigade!

Už dlooouho dobu hledám nějakou dobrou Spoj 3 hru. Poslední kvalitní hra byla Ironcast a od té doby pusto prázdno. Vím, že se Spoj 3 přesunulo na telefony nebo jsou dobré mutlipalyerové spoj 3 hry. Jenže já mám rád singleplayer na monitoru pro relax. Hledal jsem hledal, až jsem narazil na Battle Chef Brigade a dokonce ho i vlastním z nějakého bundlu. Jupí!

Nejlépe by šlo hru Battle Chef Bridage přirovnat k televizní show MasterChef. Sice jsem nikdy žádný díl neviděl ale princip je stejný. Z určitých ingrediencí v časovém limitu uvařit jídlo a pak jídlo porota ohodnotí. Rozdíl, že ve hře si ingredience musíte obstarat sami, zabíjením monster nebo sbíráním přírodních plodů. Ulovit příšery není zas takový problém, jen nevíte jakou ingredienci dostanete a zda se vám hodí do jídla. Jelikož porota bývá nekompromisní a každý vyžaduje něco jiného. Jeden ohnivou příchuť, druhy příchuť ohně a země a to obě jídla musí obsahovat ingredienci z draka. Celkově jsem měl co dělat aby daný level vůbec prošel. Postupem času se to trochu zlepšovalo, když jsem si koupil pánev kde se daly spojit dvě ohnivé ingredience místo tří. Pomohl i měšec na sbírání více ingrediencí nebo medailon na magii, aby zabíjení monster bylo jednoduší ale stejně vaření (spojování tří) nebylo zábavné spíš na náhodu.
Prvním dohrání hry bylo velmi rozpačité, byl jsem hrou zklamaný. Proto jsem nahlédl sem na DH a vidím, že Tulareanus a Ronik dali oba po 80%. Říkám si to není možné, jelikož oba pánové mají dobrý vkus na hry, obzvláště Ronik má hodně podobné chuťové pohárky jako já. Tak jak to že Ronikovo Dragon Heart Chorizo je chutnější než moje?

Nedalo mi to a spustil jsem druhý průchod hrou. Ještě předtím jsem ale prostudoval na internetu ingredience. Pochopil jsem, že než zabití ptáčka ze kterého jsou nic moc ingredience je lepší mu hodit kus masožravé kytky. Ptáček hezky spapá a dá vajíčko s dvěma modrý ingrediencemi na levelu dva. Pak stačí spojit dvě vejce a máte level 3, největší možný a k tomu vodní chuť. Jako mávnutí kouzelné vařečky, mě začalo bavit vařit. Jen ještě více doladit vaší postavu, tím že koupíte správnou kuchařku, která vám přidá další body u porodců pokud splníte její účel (odevzdat jídlo minutu před koncem, použít jen plodiny atd).

Co ještě tak říct? Animace a hratelnost jsou vynikající, hudba zcela dokresluje celek hry. I děj přináší zvraty a ukazuje jak i mocní kuchaři to mají těžké. V jedné kapitole se ujmete postavy orka jménem Thrash, který je nekompromisní řezník monster. Pokud jste dočetli až sem, tak je Vám jasné, že pánové Tulareanus a Ronik se nemýlili... 80%

A co takhle písničku na konec
Rád vařím a vím, že to umím a holkám se to líbí

Pro: Hratelnost, Animace, Obrovská varibilita.

Proti: Zavčasu se naučit ingredience.

+16

Need for Speed III: Hot Pursuit

  • PC 100
Když už se rozhodnu dát nějaké hře maximální hodnocení, tak pro to musím mít sakra dobrý důvod. 100% si zaslouží jen hry, které mě v té době posadily na pr... no a NFS III je jedna z nich.

Dodnes si pamatuju svoje první setkání naživo s touto hrou. Podzim 1998, prodejna Computer City (RIP) v Praze na Zličíně. A já stojící před jedním z nejnabušenějších pc co tam měli, intro bylo v plném proudu a já slintal jak bernardýn. Hru jsem si nedlouho poté opatřil a na tehdejší rodinné šunce se jal zkoumat každý pixel. Pravda, v software modu a rozlišení 320x240 to netrvalo příliš dlouho :-) Ale to bylo to poslední co by mi vadilo, hra se obstojně hýbala a demo letělo do propadliště dějin.

Už jen to intro naladilo tak, že se krev v žilách proměnila v benzín. A pak následovalo nekonečné závodění, prchání před policií a nahánění závodníků v autě s červeným a modrým majákem. A to všechno za zvuků dokonalého soundtracku (minimálně v té elektronické verzi). Ten mimochodem dodnes považuji za jeden z nejlepších, který se kdy u závodní hry objevil. A nejen proto, že je dynamický, takže se mění podle aktuální jízdy. Kombinace techna, acidu a dnb ke hře dokonale padne a nutí šlapat na plyn / trigger / šipku, no prostě na cokoliv čím auto ženete vpřed. A jakými parádními tratěmi ho ženete... ať je to venkovský Hometown, futuristická Atlantica / Aquatica nebo horskolesní Rocky Pass, na všechny je radost koukat. Jsou i poměrně dlouhé, takže se hned tak neomrzí.

Co se týče aut, tak trojka ubrala ze šíleností a nabídla vyváženou sestavu tehdejších superaut. Modely sice nejsou nic extra, přecejen poznat konkrétní model chce stále ještě trochu fantazie, ale správní závodníci přece koukají na trať zpoza palubní desky - a to je jediná výtka, co ke hře mám, vypadají otřesně. Ale NFS III byla první hrou, která mě takhle hrát naučila. Dodnes mám pocit, že auto z tohoto pohledu reaguje plynuleji a lépe než při chase kameře. Ale možná je to jen pocit.

I v dnešní době tu hru zbožňuju. Honičky s policií jsou stále stejně adrenalinové, soupeři jsou na vyšší obtížnost extrémně dotěrní, soundtrack se mi nikdy neoposlouchá a policejní El Niňo mi nesmí v garáži zahálet. Takže 3...2...1... GO!

Pro: všechno, nemá smysl to vypisovat jednotlivě

Proti: palubní desky jsou humus (ale to jsem hnidopich)

+16

DreamLand: Final Solution

  • PC 50
Při procházení českých adventur jsem si chtěl zahrát původně něco jiného, totiž Posla bohů, jenže se mi jej zaboha nedaří rozchodit. A tak padla volba na Dreamland, třícédečkový kolos, který měl ve své době neskutečné ambice. Udělat vážnou, velkolepou a rozlehlou adventuru s hard sci-fi příběhem. Něco co se mělo odlišovat od Poldů, Horkých lét a Dračích historií. Jako to dopadlo? No v podstatě souhlasí s kolegy, co už hodnotili - nic moc.

Příběh se nerozjíždí špatně. Někde v budoucnosti přilétá novinář Jimmy Dix na vesmírnou stanici Dreamland, ráj virutální reality. Každý si zde může zahrát dobrodružné příběhy, které mají být stoprocentně bezpečné. Jenže nejsou, jednomu chlápkovi z toho hráblo a ziskuchtivá Společnost se to pochopitelně snaží ututlat. Jimmy tak prochází stanicí a pátrá, objevuje další a další nebožáky a zároveň se vydává do různých virtuálních světů, objevovat co jednotlivé postavy prožily.

Na papíře to zní skvěle, jenže je to nuda k nepřežití. Vyšetřování jde kupředu hlemýždím tempem, jednotlivé virtuální světy jsou výplně, kde většinou nezjistíte naprosto nic podstatného. Chování představitelů Společnosti je absurdní - napřed tutlání, pak pokusy o vraždu a nakonec obrat o 180 stupňů a snaha hrdinu najmout. Nudné jsou i samotné světy, přestože budete sestavovat Frankensteinovo monstrum, ocitnete se v pirátském světě, v starověkem Egyptě, mafiánském Chicagu či špionážním románu, většina příběhů už tu byla a mnohem lépe. A celková story? Zhruba ve chvíli, kdy se objeví opičí sluhové mě napadlo, kam tvůrci směřují, ale říkal jsem si že ne, že by to bylo laciné. Ale opravdu, tvůrci bezostyšně vybrakovali Planetu opic a navíc tomu všemu dali odfláknutý, nic neřešící konec.

Technická stránka také za moc nestojí. U hry na 3CD bych předpokládal špičkovou grafiku a spoustu animací, ovšem v celé hře jsou tu pouze intro a outro. Ručně kreslená grafika stanice není špatná, sice drobet zastaralá, ale některé sci-fi obrazy jsou působivé. Ovšem renderované grafika virtuálních realit je odporná. Prostředí ještě dejme tomu i když je studené jak psí čumák, ale ty postavy jako by kreslilo malé dítě a navíc jsou příšerně naanimované. A ještě tu hapruje i zvuk, který jak kdyby byl pod vodou. Vše dokonává nezáživný dabing a bugy (mizení postavy, pády do Windows).

No a hratelnost. Už jsem si zvykl u starých adventur na pixelhunting, ale tady dosahuje vrcholu. Několik míst jsem nemohl najít ani s návodem (odřená podlaha v airlocku), Jindy jsou tu aktivní místa mimo obrazovku, jednopixelové předměty či předměty, které prostě nejsou vidět (dynamit v letadle). Kombinace věcí je nelogická, na spoustu věcí musíte přijít zkoušením všeho na všechno. Často se ovšem nebudete stačit divit, co stvoříte v inventáři a některé věci nepochopíte ani zpětně - kupříkladu jak žárovka a plechovka s houbou zruší poplachový počítač. Abych teda jen nekritizoval, některé dialogy jsou slušné, občas Vám dá hra vybrat zda lhát či mluvit pravdu a v jedné situaci postupujete nelineárně - koho pustíte z vězení.

Celkově se mi hra moc nelíbila. Oceňuji snahu vytvořit něco většího a vážnějšího, než v roce 1999 u nás vznikalo, nicméně ve výsledku mě ti Poldové či Horké léta bavili více.
+16

Into the Breach

  • PC 90
První dojem po zakoupení byl "WTF, dyk to nejde na linuxu a ani ve wine ..". Následovala čekačka v podobě dlouhých měsíců a týdnů. Před pár dny, díky DBH a zdejší diskusi, tož seznal jsem, že s verzí 1.2.20 byla uvolněna i nativní linuxová verze. Fantasie !! O pár minut později (download a install - těch minut bylo ve skutečnosti méně než 3) jsem mohl začít odhmyzovat naší planetu, neb hra má sice 200MB, ale v případě Subset Games na velikosti skutečně nezáleží.

První dojem po instalaci a skoku mezi brouky bylo něco jako "Hmm, a to je jako všechno ?". Gameplay je v podstatě deterministická tahová strategie, s minimálním elementem náhody. Prostě logická hra, úplně jako něco z mobilu pro holky (tím nemyslím nic špatnýho, pouze to, že např. moje drahá polovička dokáže večer před spaním v posteli smažit hodinu na mobilu nějakou ptákovinu s praskajícíma balonkama, co by mě do 15ti minut spolehlivě usmrtila nudou - ale nějaká "normální" hra na péé-céé ji nechává smrtelně chladnou a ještě u toho říká, že je nedůstojné, když 40ti letej chlap takovou "blbost" na počítači hraje a sama se jde koukat na Slunečnou ..). Odehrány dvě mapičky - celkem nuda odloženo. Asi na 10 minut byl od brouků pokoj, no jo, co ale na tom všichni vidí ? Za 10 minut si už čtu komenty zde na DBH, asi mi něco uniká, tvl, takovej hajp to má. Za dalších cca 9 minut znovu pouštím brouky do našeho baráku. Asi za dvě hodiny, se spokojeným pomlaskáváním "Tak to by bylo .." dokončuju první playthrough přes 4 ostrovy. Nedaří se mi usnout první noc, přemejšlim, jestli jsem si neměl vzít tu kouřovou raketu, nebo snad ten vrhač skal. Ráno vstávačka vo půl devátý, kafe, login do práce, sakra, prsty svrběj a ta ikonka na ploše svádí ... Okay, okay, makám tedy do 8mi místo do 5ti. Mezitím stihnu proběhnout v takových krátkých epizodkách všechny 4 ostrovy znovu a pomordovat zase pár hmyzáků. Samozřejmě to vše při work-from-home. Uběhne pár dní. Můj pracovní den díky dalším povinostem spojeným s hmyzem trvá pokaždý do 8mi do večera. Choulím se nenápadně v rohu, se svraštělým čelem chráněn domácí pracovní policy - nic pod 6 let mě nesmí otravovat a nic nad 30 taky ne, teda pokud to nenese kafe nebo něco na zub, kouskuju svůj čas mezi krátké epizodky boje proti hmyzu a běžné pracovní povinnosti. Večer pak v posteli vedle své drahé polovičky bojuju s hmyzem zase a tentokrát zcela otevřeně, zatímco ona louská nejakou knížku a nebo ničí balonky. Ironicky komentuje, že mám ještě pořád potřebu po tom celým dnu čumět do počítače ještě večer - to už samozřejmě vidí že hraju, nicméně za bližší pohled nebo zájem to nestojí (hra je navíc na pracovním počítači a jakákoliv aktivita na pracovním počítači je brána mnohem shovívavěji - ten zlej počítač, co je úplně k ničemu a na kterém normálně provozuji to špatné, neproduktivní, asociální, infantilní a škodlivé hraní jindy je na skříni). Takhle uběhne pár dní a ono to nekončí ...

Tahle gamesa je prostě boží. Logickej konec hry asi bude, až odemknu veškeré ačívmenty asi tak po 51ním dohrání (to bude cca 51*2 == 100+ hodin), vyzkouším veškeré sestavy (letky, squadry) svejch Mechů a taky všechny různý zbraně a inštrumenty na boj proti hmyzu, které moji Mechové odemykají v jednotlivejch playthrough. Už teď mi ale něco říká, že nebude konec ani potom. Subset Games mě zase dostali, už je to 2:0.

Shrnutí:

Boží deterministická tahová strategie s minimálním elementem náhody. Se spoustou zbraní, Mechů, pilotů, mechanik a kombinací a komb, co se vejde do 250MB na disku a co množstvím svého kontentu a zábavností strčí do kapsy 9/10 normálních AAA titulů napříč všemy žánry. Pixelová grafika, bezvadné minimalistické zvuky a hudba, žádnej save/load a herní doba na jedno playthrough cca 2-3 hodiny - toť recept Subset Games, na kterej by měl bejt normální patent a zbrojní průkaz.

Pro: Je to jak pívo .. První moc nejede, druhý si dát musíte a pak už je težký se toho zbavit ..

Proti: NIC

+16

Moons of Madness

  • PC 50
"Mars sucks". Tato věta zazní ve hře a zároveň perfektně vystihuje moje pocity. První minuty v Moons of Madness do vás napumpují podobnou atmosféru jako například Alien: Isolation, která ovšem velmi rychle zase vyprchá a po pár hodinách definitivně zmizí. Prostředí se zdá být technicky velmi pěkné a nápaditě zpracované, ale časem se okouká. Několikanásobným průchodem stejnými lokacemi a špatným level designem se vše jen zhoršuje. Mise a úkoly jsou nejasné, zmatené a technické puzzly neintuitivní. Hra je spíše walking simulátorem, ale snaží se do hry zabudovat i adventurní prvky a interaktivitu. Hlavní dva prvky walking simulátoru (příběh a prostředí) jsou žalostně slabé. Příběh je zmatený a nezjímavý, prostředí mrtvé a bez atmosféry (kromě té umělé). Čistý gameplay je posledním hřebíčkem do rakve. Ve hře se setkáte s puzzly, které jsou velmi banální nebo naopak nejasné a neintuitivní. Naháněčky s "monstry" působí až směšně a horrové prvky jsou omezeny jen na laciné jumpscary. Boj je řešen quick time eventy, což byl okamžik, kdy i můj pohár trpělivosti přetekl. Hru jsem nedokončil, protože (nejspíš vinou bugu??) jsem se prostě přes určitý quick time event nemohl dostat. Po asi desátém opakování stejné pasáže jsem hru definitivně odložil a nemám sílu ani chuť snažit se problém spravit.

Pokud chcete horrový sci-fi walking simulátor, na trhu je spousta lepších.

Pro: Grafika, voice acting

Proti: Příběh, level design, questy, monstra, všechno

+16

QWOP

  • Browser 20
To jsem si zase jednou dal. Kwoky po čase vybral do DH Masters něco, co se nedá pořádně hrát. Hra QWOP mi hodně připomínala arkádu Getting Over It with Bennett Foddy, kterou jsem přidával na DH a nebylo pro mě tedy až takové překvapení, že autor je stejný.

Spousta hráčů občas končila v minusových číslech, ale mě starty celkem vycházely a můj nejhorší výkon byl 0,1 metrů. Chvíli jsem se "běžce" v červeném trikotu pokoušel naučit ovládat a celkem daleko (přes dvacet metrů) jsem se dostal pomocí kláves W a O. Nedařilo se mi ale moc zlepšovat, a tak jsem nakonec našel návod a skončil u kláves Q a W, které stačily k tomu, abych se dostal až do cíle.

Na padesátce mě sice trochu zbrzdila překážka a chvíli jsem jí táhnul za sebou, ale pak se mi jí podařilo zbavit a dobelhat se až na stovku, za níž je písek. Celá hra je tedy rozběh na skok daleký s jednou překážkou, ale nevím, kdo se rozbíhá sto metrů. Stovka mi trvala asi čtyřicet minut, protože klávesy Q a W mi o moc větší rychlost nedopřály a ještě jsem si u toho psal s bratrem. Do cíle jsem se dostal, a tak nemám důvod hru znovu zapínat, protože znám lepší způsoby, jak trávit svůj volný čas.

Pro: zajímavá zkušenost

Proti: ovládání, "běh", překážka

+16

Spellcross: Poslední bitva

  • PC 95
Nedá mi to nenapsat komentář k této srdcové záležitosti. Spellcross si zahraju vždy cca jednou za sedm let a pokaždé je to paráda. Bohužel hra nejde oficiálně nikde koupit a proto instalace a spuštění na nejnovějších zařízeních je trochu věda. Také jsem byl mírně znepokojen posledními patche, které hru oproti původní verzi trochu zjednodušují (o tom ale později).

Začínáte již legendární první misí, která by svou obtížností odradila 90% dnešních hráčů. Po čase se dostanete do druhého scénáře, který je možná nejlepší z celé hry. Tam už ani nedutáte a cítíte stejnou bezmoc jako vaši vojáci. Velmi se mi líbí příběh i k tomu doprovodná videa. Příběh není kdoví jak originální, ale je kvalitně zpracovaný a opravdu vtáhne do děje. Hra je opravdu hodně hodně těžká. Na každé mapě můžete jen 3x uložit hru (v patchu 1.06 12x), peníze na vylepšení a nákup jednotek, případně na klíčový výzkum se vydělávají hodně pomalu (v patchu opět vyděláváte víc). Na začátku si sice můžete vybrat obtížnost, ale pozor. Pokud zvolíte jednoduchou, vaše jednotky budou bojovat proti méně nepřátelům a nebudou tak rychle získávat klíčové zkušenosti. Proto může být výběr jednoduché obtížnosti trochu kontraproduktivní a já ho nedoporučuji. Stejně tak při těžké obtížnosti máte brzo vyexpené jednotky a ke konci je to trochu nuda (což teda bohužel platí i na normal).

Jako největší nevýhodu vidím zdlouhavé posouvání jednotek. Vůbec bych se nebál zmenšit mapy. Hromadné označení a neomezený pohyb při neobjevených nepřátelích by byl sen. Největší peklo bylo na mapě, kde máte zachránit ztroskotaného pilota. Ten se nachází v protilehlém rohu, než je vaše startovací pozice. Když se tam po hodinovém boji dostanete a objevíte ho, objeví se vedle něj nepřátelská jednotka, která ho rychle zabije a vy můžete loadovat. Pokud si toto pohlídáte a pošlete pilota zpět na začátek (kam se musí trochu nepochopitelně dostat), nechce se vám jít se všema jednotkama a pilot jde sám (proč ne, když je mapa vyčištěná). Jenže na startovní pozici se objevila nová armáda a vy můžete znovu načítat. Pokud i tak misi splníte - ejhle - musíte na obří mapu znovu a tentokrát ji znovu celou vyčistit od nepřátel. Uf.. Jakmile máte jednotky vyexpené na maximu, obtížnost ke konci hry paradoxně klesá. Ale i přes tyto "drobnosti" dávám 95%, protože spellcross opravdu stojí za to si zahrát. Bohužel, psal jsem kdysi tvůrcům, proč hra není na GOGu atd., ale pohádali se o práva a tak se toho asi nikdy nedočkáme. O dvojce ani nemluvě.

Pro: Atmosféra, obtížnost, příběh, "čekám"

Proti: Hra nejde koupit, zjednodušující patche, zdlouhavé posouvání jednotek i při neobjeveném nepříteli

+16

XCOM: Chimera Squad

  • PC 80
Skvelé ale zabugované jak tri svine po raňajkách! Tak nejako by sa dala zhrnúť Chimera Squad po prvom týždni jej existencie (a skúsenosti s XCOM2 hovoria, že možno ja potom).

Chimera Squad nie je taká výrpavná ako hlavná hra v sérii a prináša niekoľko zmien, ktoré nie všetkým budú po vôli. Napríklad nemožnosť si vytvárať vlastných spolubojovníkov je hodne veľké mínus. Ale vidím, že to prináíša zaujímavú dynamiku do týmu. Osobne by som skôr privítal nejaký kompromis, kedy by sa tím skladal z vytovrenej osoby (á la Jagged Alliance 2 napríklad) a preddefinovaných charakterov. Ale v konečnom dôsledku je to maličkosť. Dôlkežitá je hrateľnosť a tá je v tomto prípade na vysokej úrovni – ako inak.

Bojiská a misie sú totiž viac uzatvorené a hra sa sústreďuje na okamžitú akciu. Do misie sa vchádza vo veľkom – tzv. „Breach mode“, kde si hráč vyberie pozície, z ktorých chce vtrhnúť do priestoru. Každá pozícia môže mať svoje nevýhody, ale i výhody a dajú sa tu použiť rôzne pomôcky, ktoré vašu situáciu ešte uľahčia. Bolo zábavné špekulovať nad tým, kto vstúpi do miestnosti v akom poradí a čo to bude znamenať pre váš následný ťah.

Najväčšou zmenou je asi spôsob akým fungujú ťahy. Teda pod Slnkom nič nového, akurát, že pre XCOM trochu nezvyklé. A ak máte naozaj nahraných veľa hodín v starom-dobrom XCOMe, tak si budete chvíľu zvykať na to, že v jeden moment ťaháte len s jedným panákom. Čo je skvelé, pretože to od vás vyžaduje prispôsobiť taktické myslenie novým situáciám a problémom. Kde v XCOM 2 bol hlavnou stratégiou „Alpha Strike“ všetkého na čo ste narazili, tu tak úplne nefunguje. I keď prioritizácia nepriateľských tried tu stále existuje. Áno, na teba sa pozerám Ronin!

Selekcia špecializácii vašich vojakov a vlastne aj výber ich samotných je tiež kapitola sama pre seba. Maximálny počet členov Chimera Squad je totiž osem (má to svoje príbehové dôvody) a na misiu si beriete vždy len štyri osoby. Takže vám na ďalšie hranie ostáva i nejaký ten nový výber – ak sa tak rozhodnete. Vlastne ono je fajn, že pri každom zložení musíte používať inú taktiku. Ak ste si zvykli na nejakú štvoricu a z nejakého dôvodu (tréning, liečenie, spec-ops) ste túto štvoricu museli rozhodiť, zrazu ste zistili, že pred vami stojí nová výzva. A prídete na nové taktiky, ktoré sa budú zdať ešte zábavnejšie ako tie posledné.

Čo sa týka chýb v hre. Nuž, takto... tá hra zdedila ešte bugy a glitche z pôvodného XCOMu. Tu fakt netuším čo robia ľudia vo Firaxise, ale niektoré zasekávačky som zažil už v tejto starej hre. Tak sa zdá, že chyba bude niekde v matrixe pôvodného kódu. Čo sa týka ostatných bugov, tak tie najhoršie, ktoré behajú po internete sa mi nestali. Áno, hra mi dvakrát za celých 25 hodín kampane padla a gremlin, ktorý používa Patchwork dostával občas vizuálne glitche, ale nenarazil som na nič vyslovene „game breaking“. Čo neznamená, že to neexistuje. Viď. internet. ;-) Ale nestane sa to každému.

25 hodín ubehlo ako voda. Ani chvíľu som sa nenudil a užíval si hru po celej dobe jej trvania. A áno, plánujem sa k nej vrátiť ako bude na to čas. Hlavne, keď sa nám rozbehne modovacia komunita a... Treba vyskúšať aj agentov, ktorých som v predchádzajúcom prechode vynechal.

Pro: dĺžka hry, ťahový režim iniciatívy, breach mode, rôznorodosť členov jednotky, pokračovanie budovania post-war loru, hudba

Proti: chyby v kóde, ktoré hra ešte podedila z XCOM 2 :-)

+16

A Hat in Time

  • PC 85
Stále pouze 7 hodnocení? Šálí mne snad zrak? Uniklo vám snad, že hat in time je nejlepší platformovka na PC za posledních 10+ let? Nepřesvědčili vás recenze na Steamu nebo dva zdejší komentáře? Ne? Tak Pajma se tedy pokusí o nemožné a skrze slovo psané vás snad uvede na cestu pravou.

A hat in time není nic jiného než projekt tvořen zápalem a vášní k žánru a hrám obecně. Původně projekt jediného odvážného Dána, který byl však nad jeho síly, proto se plánované datum vydání 2013 o několik let odložilo. To nakonec vedlo ke stvoření týmu, v jehož útrobách začalo pracovat několik talentovaných dobrovolníků, kteří pocházeli, mimo Dánsko, z dalších čtyř zemí. Nakonec se ale kluci a holky statečně s vývojem poprali a hra oficiálně v roce 2017 vyšla. Konečný výsledek byl nad očekávání pozitivní.

Takto okouzlující, kreativní, milou a zábavnou hru jsem nehrál hooodně dlouho. Inspirovaná Super Mario 64, Spyro the Dragon a Psychonauts si bere to nejlepší z těchto legendárních žánrových souputníků. Obecně z toho vychází titul ze skromných poměrů, který se může rovnat i Nintendovským gigantem - a jeho dementním, autistickým, obtloustlým pseudo instalatérem.

Hra se ovládá velmi dobře, pohodlně a plynule - Hat girl umí skákat(dokonce dvojitě), plachtit, běhat horizontálně po zdech a zachytávat se okrajů budov, říms apod. Vaše neúspěchy se tedy jen opravdu málo kdy dají svalovat na chyby designérů, jako spíše na hráčovu neschopnost. Dobré ovládání se nepochybně hodí, nebot a hat in time není jednoduchou procházkou, i když se to na prvních několik úrovní může tak jevit. To platí hlavně se souboji s bossy, které jsou jednoduše parádní! Nápadité, dlouhé a dost tuhé.

K dispozici vám postupně budou čtyři planety, na nichž jsou rozdělené epizody, které zahrnují jiné úkoly, příběhový či environmentální event. Každá planeta má unikátní atmosféru, nepřátele, prostředí, paletu barev a téma. Například na planetě, kde sovy a tučňáci zápolí na poli filmové tvorby. Strašidelný les, kterému vládne pošahaný zlý(?) duch, jenž si uzurpuje vaši duši, ergo musíte plnit jeho úkoly a přání. Každá planeta má svůj unikátní theme, který navíc k sobě skvěle svazuje storyteling a hratelnost.

Úrovně jsou různorodé a kromě obligátního hromadného sbírání "pokébalů" je tu hledání tajných portálů, které vás zavedou do bonusových úrovní. Konvezrace, řešení hádanek, eventy na čas, segmenty tichého plížení. Hra se Vám neustále snaží předhazovat něco nového a zajímavého či unikátního (něco, co se ve hře objeví jen jednou - avšak to nepůsobí jako gimmick!). Dále sbíráte klubíčka, ze kterých si posléze můžete ušít nový klobouk, jenž vám propůjčuje unikátní vlastnosti. Některé jsou pro postup hrou nezbytné, některé jsou zase spíš jen takovou zajímavostí pro nic.

Napříč vaší roztomilou anabází narazíte na několik velmi zajímavých postav, které jsou výborně namluveny a zkonstruovány. Hra je velice vtipná, někdy překvapivě za hranici hry pro děti. Postavička, kterou ovládáte, je asi nejvíce cute človíček, který se kdy objevil na obrazovkách monitorů. Pravda je taková, že holka skoro vůbec nemluví, ale její projev neverbální komunikace, vzhled a milá pozitivní povaha z ní dělají naprosté zlatíčko, které si prostě nejde neoblíbit.

Kdybych měl něco vytýkat, tak to budou nedostatky technického rázu. Hra mi běhěm několika hodin 5x zamrzla, framerate také není vždy stabilní a náročnost na GPU není malá. Pak je tu problém s nedostatkem obsahu, což beru za bolístku hlavně proto, že jsem prostě chtěl hrát dále, až tak to dokáže pohltit. Pak je tu poměrně slabá 4 epizoda, která je poněkud rozvleklá a jako by nedokončená, což se dá říci o celé hře obecně.

Je vidět, že bylo z pomyslného dortíku dosti ukrajováno, aby se vešel do trouby a stihl upéct. Což ve výsledku přineslo hru, kterou tu máme nyní. Originální, zábavnou, vtipnou, roztomilou, milou (občas i ztrašidšlnou) hru, která má duši a srdce! Mega super překvapení a už těd se nemohu dočkat, co Gears for Breakfast upečou přístě.

A hat in time si zasluhuje Vaší, MNOHEM VĚTŠÍ pozornost!

7 hodnocení......Jesus, fuck this world.
+16

Kingdom Come: Deliverance – Band of Bastards

  • PC 80
Bohužel ani třetí DLC nijak zvlášť nevybočuje z rozpačitého přístupu Warhorse Studios k tvorbě těchto přídavků. Nicméně měl jsem z něj o malinko lepší celkový dojem, než z těch dvou předchozích. Podíl na tom má i ten fakt, že se zase začneme zabývat i historickými skutečnostmi a reáliemi, na jejichž pozadí se tento příběh odehrává.

Nicméně ani zde nemohu troubit oslavné fanfáry, že bych dostal něco navíc, co mi v původní hře chybělo. Je to prostě další quest v řadě zaměřený trošku více na boj. Což mě celkem bavilo, i když zrovna v těch hromadných bitkách není KCD natolik silné v kramflecích, jako v boji jeden na jednoho. Mě celé DLC navíc opepřila skutečnost, že hned při druhé vyjížďce Kuno přišel v bitevním zmatku o meč, s čímž hra jaksi nepočítala a do konce questu se z něj stal boxer, kterého jsem víceméně musel chránit vlastním tělem, aby mi nezhebnul. :) To že se po každém boji válí po zemi arzenál na vyzbrojení celé bandy, bylo jaksi k ničemu.

Bohužel celý quest skončil dřív, než jsem čekal, což např. vedlo i k tomu, že ta jejich hra, kdy si kradou prsten, skončila pro mě vlastně hned poté co začala. Na rozdíl od Ptáčkova milostného dobrodružství, zde jsem ale půlku DLC neminul, takže rozpaky nad jeho délkou zůstávají. Nakonec tedy alespoň potěšila odměna v podobě nejlepší zbroje ve hře (pokud jsem tedy ještě nějakou lepší neminul)...
+16

>observer_

  • PC 70
V první řadě bych rád ocenil fakt, že jsem >observer_hrál zrovna v době karantény :) Hned to má o dost větší grády, když pocit izolace, který ve vás hlodá celé týdny okořeníte hrou, která přesně na tomto staví také.

Když jsem hru kupoval, skutečně jsem se modlil, ať je zdejší hodnocení jen děsivá anomálie. Bohužel, nebylo tomu tak. Když jsem hru začal hrát, párkrát jsem měl chuť jí vypnout a už se k ní nikdy nevrátit. Fakt už jsem dlouho neviděl takový rozpor mezi kvalitou obsahu a kvalitou zpracování. Nesmírně špatně optimalizovaná hra s nepřehledným ovládáním a matoucími prvky rozhraní – trvalo půl hry, než jsem si tak nějak zvykl. Chápu, že některé rušivé prvky měli podporovat pocit frustrace, který chce hrát vyvolat, ale něco by se dít zkrátka nemělo. Zrovna když komentář v kládám, vidím v diskusi od special_plan komentář „S tím audiovizuálním bordelem to tvůrci trochu přehnali.“ Jo, přesně. Přehnali. A nejen s ním.

Pravda ale je, že mě svět >observer_ nečekaně pohltil. Z počátku to tak nevypadalo, zdálo se mi to nesmírně tuctové – a vlastně to do jisté míry tuctové je – ale zcela novou hodnotu tomu přidává horrový prvek. Teoreticky by se _observer nelišil od Deus Ex, ale ta děsivá část tomu dává zcela nový a velmi zajímaví směr. Některé lekačky byly laciné, jiné ale velmi dobré a až na jeden jsem si užil všechny výlety do cizích myslí. Dotek tvůrců Layers of Fear zřejmý, včetně plna easter eggů.
Zároveň se mi nesmírně líbí nápad komunikace s nájemníky skrz videohovory. Někdy jsou velmi bizarní, a tvůrci si to uvědomuji – copak je asi to neonové světlo za dveřmi Marie? A kdo je vůbec Marie? A není to jen v mé mysli? U některých hovorů se tyto otázky dost nabízí. Jiné pomáhají pochopit kontext světa. A některé zkrátka pobaví.

Na to, jak má >observer_ poměrně malinkatý herní svět, je toho tedy docela dost k prozkoumání. Zde ale existuje jeden zásadní nešvar – od jisté části hry je příběh striktně lineální. Od té chvíle není už moc možnosti splnit vedlejší questy a hledat easter eggy – ona tam asi ta možnost byla, ale neustále nové situace nedovolila smysluplnému obratu někam jinam. Došlo mi to někde v půlce této cesty, a trochu otráveně jsem hru dohrál, protože jsem věděl, že se stejně budu muset vrátit úplně na začátek a nebude se mi chtít. Hru mám vlastně stále nedohranou a nevím kdy jí dohraji, protože teď nemám chuť to začínat znovu.

Rád bych se také ještě vyjádřil k primárnímu tématu hry – jak jsem naznačil, podobně jako v Deux Ex jde o modifikace těl pomoci augmentace. Někdy je inspirace až nepokrytá. Toto téma je samozřejmě mnohem starší než obě hry, ale při hraní jsi jistě všimnete, že autoři „inspirací“ skutečně nešetřili. Problém je, že dichotomie světa je příliš velká. To, co je cyberpunkové, je špatné. To, co je nemodifikované, je dobré. A tak jedou celou dobu. Mnoho her, které tvoří „dystopie“ mají s tímto problém, zvlášť pak sci-fi které je zakládají na technologickém boomu. Co mě však vyloženě vyděsilo byl jeden text ve hře, který augmentaci – tedy to, proti čemu hra celou dobu brojí – přirovná k transsexualitě. Nevím, jestli to byl tvůrčí účel, ale pokud něco celou hru démonizujete a pak to přirovnáte s tak citlivém problém, je to za mě dost nepovedený krok.

Přesto musím vzdát jeden hold – obvykle se v těchto hrách na konci vydám na cestu, kterou přesně tvůrci odsuzují. Když je možnost zachránit hodného robota, zachráním robota. Přesto se jim povedlo ve mně vzbudit silnou nenávist k Adamovi. Nesnažili se to zahrát do prostého dilematu umělého vědomí, ale skutečně psychopatie versus empatie. V kontextu celé hry to samozřejmě vyhrocuje to démonizování augmentace, přesto to bylo příjemnější než něco plné laciných emocí. Necítil jsem se špatně, když jsem ho odmítl.

Suma sumárum – Not Great Not Terrible. Povedlo se mi získat hru za velmi slušnou cenu. 28 eur které za to tvůrci jinak požadují jsou neskutečná zlodějna. 10 eur, možná 15 při vydání. Jinak je to skutečně odírání, protože zas tolik invence do toho podle mě nedali. Jiné hry ze stejného universa bych však uvítal.

Pro: Zajímavé spojení cyberpunku a horroru, celková zvuková stránka, videohovory a easter eggy.

Proti: Frustrující ovládání, grafické peklíčko, nevyvedená dystopická dichotomie světa.

+16

Batman: Arkham Asylum

  • PS4 75
Když sem se po dohrání Spider-Mana prodírala různými fóry, nedalo se přehlédnout neustálé porovnávání a odkazování na Arkham sérii. Rozhodla sem se tedy prozkoumat ony kořeny superhrdinských AAA her v remasterované edici.

Batman: Arkham Asylum nastavilo působivý temný art design a postavilo hru na jedné jediné premise - budete se skutečně cítit jako Batman. O podobný kumšt se již pokoušel nespočet her, ale Rocksteady bylo první studio, které dokázalo svým počinem hráče natolik oslnit. Se svým elegantním a jednoduchým soubojovým systémem, který zároveň nabízel správnou míru výzvy, mne první Batman neskutečně bavil. Každý má v oblibě trochu jinou verzi temného rytíře Gothamu, proto bylo příjemné během postupu volit různé přístupy - ať už jste kosili nepřátele neslyšně z hlubin temnot, nebo je umlčeli neporovnatelnou převahou v bojovém umění. Bohužel sem se po celou dobu nezbavila pocitu, že hraji hru. Což kladu za vinu převážně vcelku mdlému příběhu, který je tak nějak splácaný, aby bylo mezi bitkami nějaké to pojivo.

Přesto šlo o dostatečně příjemný zážitek, abych se s očekáváním vrhla na další díl série...

Pro: průkopník superhrdinských AAA her, combat systém, stealth, gadgety, extra režimy mimo kampaň

Proti: průměrný příběh, Riddlerovi trofeje, slabší modely vedlejších postav

+16

Nioh

  • PS4 80
Jakožto člověk, co si přímo zamiloval Dark souls hry, jsem neodolal nabídce zahrát si Nioh, jejíž techniky vycházejí právě ze souls her. Po protrápeném dohrání plném nadávek a pocitů euforie je tedy konec. A jaká hra Nioh je?

Pokud hru porovnám s dark souls, Nioh by neobstálo moc dobře. Příběh, který je v dark souls skvělý (a za tím si stojím), zde prakticky není. Nedozvíte se motivy hlavního záporáka, v podstatě jen postupujete kupředi a kydlíte nepřátele. Přesto inspirace japonskými bájemi působí velmi dobře.

Největší problémy jsou zde s bossy. Ty jsou podle mě ještě o něco těžší než v soulovkách. Oproti tomu není problém se k nim dostat. Co se technik týče, nejvíce mi vyhovovalo kopí kvůli velkému dosahu, který eliminuje výhodu protivníků. Kombinoval jsem ho se sekerou, která má prostě strašně cool a zábavné pohyby :) A magie je klasicky velmi zvýhodňující. Škoda, že jsem její výhody objevil až na samotném konci.

Jelikož jsem do hry investoval spoustu času, dovolím si zhodnotit nejvíce a nejméně oblíbené lokality a bose.
Nejlepší lokality: 1. Falling snow. Nádherná zasněžená lokace. Příjemná změna oproti šedi ostatních prostor. 2. Sekighara. Bitevní pole, napínavá akce, spoustu zkratek a zákoutí. 3. The source of evil. Kombinace multiplayeru a neustálého výhledu na budoucího bosse dělá z této lokality jednu z nejzábanějších v celé hře. Občas frustrující, ale stále velmi zábavnou.

A nyní k opačné straně mince, a to nejhorší lokality.
1. První místo je u mě naprosto jasné. Ocean roars again. Neviditelné díry v zemi, vyskakující nepřátelé, pasti... Neskutečně frustrující mapa. Podobné lokality opravdu ze srdce nenávidím a dalo mi dost zabrat zde se hrou neseknout. Ne, děkuji.
2. The samurai form Sawayama. Nekonečné bludiště, otravný backtracking, zdlouhavé, nudné... A tak bych mohl pokračovat bohužel dál a dál.
3. The silver mine Writhes. Tato lokace je doslova otravná. Může vás zde otrávit snad vše. A když se k tomu přidá bug, kdy se jed uvolňuje i po odstranění všech jedových kamenů, opravdu to není žádný med. A ve tři roky staré hře by toto mělo být už dávno odstraněno.

Nyní již k samotným bossům, kteří jsou jedním z hlavních důvodů, proč hru hrát. Zde budu hodnotit jejich obtížnost, míru frustrace, zábavnost, ale taky férovost. Začněme pozitivy.
1. Nejlepší za mě byla obrovská žába 'Giant Toad'. Spoustu různých pohybů, obrovská satisfakce po poražení, a minimum mechanik, se kterými nejde v podstatě nic udělat. Náročnost je však přesto vysoká a férová.
2. Yamata-no-Orochi. Obrovský mnohohlavý had. Boss je správně náročný, ale hlavně poměrně zábavný. Postupně vyřadit všechny hlavy, přičemž dávat pozor na ostatní. Za mě palec nahoru.
3. Hino-Enma. Upírka. První boss, u kterého jsem se doopravdy zapotil. Rychlá, paralyzující, spousta útoků. A po poražení obrovský nával radosti.

A nyní opět k těm nejhorším bossům.
1. Saika Magoichi. Létající frustrace a souboj proti kameře. Taktika je sice jasná, sundat ho ze vzduchu, kamera ale prostestuje. A když se vám to nepovede, pravděpodobně ihned umřete. Tohle se mi nezdálo úplně fér.
2. A hned následující boss po létajícím samurajovi je další létající samurai s dalšími téměř nevyblokovatelnými pohyby. Opět pouhá frustrace a místo satisfkace přicházi spíše úleva, že už se s ním nikdy nejspíše nepotkám.
3. Poslední bosse, kterého zmíním, zde nemám proto, že by byl vyloženě špatný, to ne. Jen jsem ho prostě nesnášel. Je to Nue. Elektrický tygr, který vás zasypává blesky, neustále a neustále. A navíc ho potkáváte nejednou. Jeho techniky jsou náročné, což nevadí, ale potkávat ho třikrát opravdu nebylo potřeba.

Jsem rád, že jsem nakonec hru porazil, a jako mlátička to nebyla špatná volba. Hra má sice svoje rezervy, většinou je ale level design poměrně chytrý a zajímavý a hra dokáže odměnit. Chtělo by to jen trochu větší variabilitu nepřátel a přátelštější kameru, a hodnocení by mohlo být klidně vyšší.

Pro: Japonský nádech, náročnost, hudba

Proti: Souboje s kamerou, menší nápaditost obyčejných nepřátel

+16

YOU and ME and HER: A Love Story

  • PC --
YaMaH se stala první hrou, které mě skutečně děsila. Není to ten strach. který nabízí třeba Silent Hill, takový ten plíživý strach Cthulhu mýtů. Jedná se o strach, který nedokážu zařadit do nějaké kategorie, a proto se ho ani nebudu pokoušet hlouběji popsat, už kvůli svému psychickému zdraví.

První polovinu hry (nějakých osm hodin) budete hrát klasickou vizuální novelu. Vaše rozhodnutí pravděpodobně skončí špatným koncem, kdy náš protagonista Shinichi zůstane sám. Loadnete dřívější rozhodnutí a dojdete ke šťastnému konci s jedním z jeho romantických cílů, Miyuki. Slíbí si věčnou lásku a bla, bla, bla. Jistě víte, jak tyhle příběhy končí.

Začnete logicky novou hru a zaměříte se na zisk druhé postavy, Aoi. Vše se daří jak má a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat. Jenže čím dále postupuje v této cestě, tím více si všímáte maličkostí odlišných od prvního hraní. Hra nechce abyste zůstali s Aoi, ale pořád hráče postrkává k zpět k Miyuki. Končí to tím, že Vám hra Aoi totálně znechutí a vrátíte se k první lásce.

Loadnete pozici a zkoušíte nové dějové větve, přičemž zase končíte s Miyuki. Čtvrtý pokus se konečně zdaří a Shinichi ze zamiluje do Aoi. Tedy, než se zjeví Miyuki a našemu hrdinovi baseballkou zláme všechny končetiny. Víc už spoilerovat nebudu.

Jen se zkuste zamyslet, jaké by to asi bylo, pokud by si postavy z her pamatovaly naše rozhodnutí z předchozích savů. Pokud by si uvědomily, že jsou jen postavy ve hře a někdo je ovládá. Pokud by jedna taková postava dostala možnost přeprogramovat hru tak, aby končila šťastně jen pro ní. Pokud by chtěla, abys hrál tuhle hru věčně. Protože věčnou lásku jsi jí právě TY slíbil.

Znova to už nikdy hrát nebudu, to by nebylo fér.
+16 +17 −1

Space Quest -1: Decisions of the Elders

  • PC 75
Ač jde o první Space Quest hru od tohoto autora, dostal jsem se k ní až po aktuálním A Son of Xenon. Děj je mnohem více v minulosti a hraje se za Rogerovi rodiče. To považuji za super nápad. Technické i grafické zpracování je shodné s A Son of Xenon, i když je vidět menší zkušenost autora právě s tvorbou grafiky. Přesto je přítomno několik hezkých lokací a hra fanoušky rozhodně nijak neurazí. Hratelnost je celkem dlouhá, strávil jsem ve hře kolem 5 hodin. Pěkně a nenásilně je hra propojena s oficiální sérií. Obtížnost je tak akorát, ale oproti originální práci Sierry je problém zemřít. Klasicky je přítomna řada vtípků a nejvíce mě pobavila přítomnost hry Leisure Suit Larry IV a také potitulková scéna. Do maximálního počtu bodů 310 mi schází jeden, škoda. Jde o povedený fanouškovský projekt a mohu ho doporučit všem, kteří mají Space Quest rádi.
+16

Disciples: Sacred Lands

  • PC 80
Tahové strategie hraji zřídka kdy, ale z toho mála, co mám za sebou, svou kvalitou jasně vyčnívá Disciples II: Dark Prophecy. Když se mi podařilo sehnat krabicovou verzi prvního dílu, bylo jasné po čem sáhnu, až někdy zase dostanu chuť na tahovku. Po dokončení instalace z CD se mě instalátor zeptal, zda nechci spustit preview video a prohlédnout si obrázky z druhého dílu, tak jsem to zkusil a překvapivě video šlo, ale u obrázků vyskočila chybová hláška. Čekal jsem to spíše obráceně.

Disciples: Sacred Lands je v podstatě osekanější verze dvojky. Nejvíce viditelným rozdílem je beze sporu grafická stránka hry, ale tu většinou příliš neřeším, pokud mě vyloženě neodpuzuje od hraní. Důležitější jsou pro mě jiné aspekty, jako je menší počet kapitol, omezený počet předmětů, které mohou nést velitelé nebo menší variabilita úkolů.

Hrál jsem za své oblíbené Zástupy nemrtvých, a přesto, že každá kampaň zahrnuje pouze čtyři kapitoly, dokončení mi trvalo celkem dlouho. To je dáno nejspíše tím, že musím prozkoumat každý kout, abych získal co nejvíce zkušenostních bodů a hlavně abych náhodou nepřišel o nějaký cenný předmět. Nejdelší mi přišla druhá kapitola, v níž jsem se jako v jediné dostal přes sto tahů, ale nejtěžší byla až ta poslední. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale první Disciples stojí hlavně na návykové hratelnosti.

Co jsem koukal na průchody hrou za další frakce, tak úkoly jsou v podstatě stejné, kdy jde o to někoho zabít, dobýt zříceninu, pokrýt 70% mapy nebo dobýt určité město. Při kompletním průzkumu mapy se splní v podstatě samy, a tak jediný důvod, proč zkoušet další frakce, je podle mě hlavně kvůli vyzkoušení odlišných jednotek.

Zajímavé bylo, že mimo pár jednotek, které byly na mapách neutrální, jsem se jako se soupeřem nesetkal s Legií zatracených. Asi vývojáři nechtěli na hráče nasadit tři soupeře najednou. K jedničce se už s největší pravděpodobností vracet nebudu, protože téměř dokonalá dvojka je daleko vypiplanější, přesto však stojí minimálně za vyzkoušení.

Pro: Zástupy nemrtvých, herní doba, zabírání půdy, průzkum mapy, hratelnost

Proti: příběh, malá variabilita úkolů

+16

Syberia II

  • PC 70
Nejdříve bych chtěla upozornit, že jsem nehrála předchozí hru, tak mi mohly uniknout některé souvislosti a zážitek ze hry nemusel být úplný. Proč jsem začala hrát druhým dílem? Tuto hru jsem si vybrala pro splnění pro splnění výzvy č. 9 (rok 2020). Byla to prostě první hra v seznamu řazeném dle data přidání, kterou vlastním a kterou jsem měla chuť vyzkoušet. Určitě bych dále v seznamu našla něco jiného (kde by mi nechyběl předchozí díl), ale to bych seznam musela pečlivě projít a to se mi zrovna nechtělo dělat. Hru jsem si před nějakou dobou přidala na Originu zdarma. První díl se nikde nerozdával, tak jej nevlastním. Myslím, že mě tato hra nezaujala natolik, aby si první díl koupila a hru si zahrála. Seznam her, které už mám a ráda bych si je zahrála, je i tak dlouhý.
Na začátku hry není žádný tutoriál, který by hráče seznámil s ovládáním. Možná to máte umět už z předchozí hry, nebo se předpokládá, že kvůli jeho jednoduchosti vysvětlení není potřeba. Já jsem se poměrně dlouho rozkoukala. Hned první zaseknutí, kde jsem musela použít návod, souviselo s nepochopením ovládání. Myslela jsem, že jednotlivé lokace jsou statické a nenapadlo mě, že když dám pokyn jít na kraj, obrazovka se posune a odhalí další místo, kam jít. Zasekla jsem se tedy na místně, kdy jsem potřebovala najít bratry Ivana a Igora a sebrat jim benzín. Možná je to dáno mým nedostatkem zkušeností s adventurami, ale právě proto se hodí, když je ve hře ukázáno alespoň základní ovládání.
Se hrou jsem měla i technické problémy. Hlavně na začátku bylo několik dialogů, kde se nepřehrál celý dabing. Titulky ukazovaly, že má být ještě něco řečeno, ale zvuková stopa se již ukončila. Také mi hra několikrát spadla, což byl velký problém, protože nejsem zvyklá pravidelně ukládat a přišla jsem o značný postup ve hře. To se stalo jen 2x. Rychle mě to naučilo pravidelně ukládat.
Příběh hry mě bavil, i když v několika částech mi asi chyběla znalost předchozí hry. Například dojemná scéna s Oskarem, mě nijak nezasáhla. Jako postava mi přišel spíše otravný. Možná, kdybych hrála první hru, měla bych k němu jiný vztah. Některé dialogy, nebo spíše jejich navazování, mi přišly hloupé. Chápu, že by mohly fungovat, když se k postavě vrátíme po delší době, ale já chtěla zjistit od každé postavy všechny možné informace, než půjdu dál, tak jsem zkoušela všechny dialogové možnosti, než se začaly opakovat. Vznikali tak divné situace jako např. postava mi řekla, že se jmenuje Malka a v následujícím větě jsem se jí zeptala: „Ty se jmenuješ Malka?“
Hádanky byly ve většině případů logické, zábavné a hlavně originální. Když jsem se ale zasekla, tak jsem na řešení prostě nepřišla a musela jsem hledat návod. Jak už jsem psala, jedno velké zaseknutí jsem měla kvůli nepochopení ovládání. Další byly kvůli tomu, že jsem něco přehlédla, například cestu do jiného místa, nebo předmět, se kterým lze interagovat. Ty se mi celkově hledaly špatně. Kolikrát jsem třeba věděla, co hledám, ale nemohla to najít a kurzorem jsem procházela milimetr po milimetru všechny místa (např. dřevo na zapálení okně k rozpuštění ledu na rybě pro youkiho). Určitě by se ve hře hodily nějaké hinty, aby člověk nemusel rovnou hledat návod a s mírným popostrčením na hádanku přišel sám. Z toho je vždy lepší pocit.
Ve hře se stráví velké množství času chozením tam a zpět. To je pochopitelné a v pořádku, ale některé lokace jsou úplně prázdné a trochu zbytečné. Nejvíce mě naštvalo neustálé chození pro vodu k vyřešení ledového bludiště. Místo pro načepování bylo zbytečně daleko. Mohlo klidně být před jeskyní.
Jak už jsem zmínila, zasekla jsem se ve hře tak, že jsem si musela najít návod. Protože jsem nikdy nemohla vědět, jestli osoba hrající Walkthrough někde předtím nesebrala něco, co já zapomněla, dívala jsem se vlastně na celý průchod hrou (vždy od posledního momentu zaseknutí do toho, kde jsem byla). Musím říct, že vlastně dívat se, jak hru hraje někdo jiný, mě bavilo více, než jí hrát sama. Člověk necítí tu frustraci sám, ale baví se, jak trpí někdo jiný. A také samozřejmě daný videa dobře sestříhal, tak tam dlouhá zaseknutí vůbec nebyla.
Když to vezmu kolem a kolem, jedná se o lehce nadprůměrnou hru s dobrým příběhem, hádankami a roztomilým zvířátkem (youki). Když je někde roztomilé zvířátko, má to u mě hned plusové body.
+16

Dead Mountaineer's Hotel

  • PC 30
Policejní inspektor Peter Glebsky se chystá strávit klidnou zimní dovolenou v odlehlém údolí alpských hor v Hotelu u mrtvého alpinisty. Poté, co je lavinou přehrazena spodní část údolí a tím je odříznuta i jediná přístupová cesta k hotelu, je jeden z hostů nalezen mrtev ve svém pokoji. Záhadná vražda, dveře zamčené zevnitř a hotel s řadou podezřelých, ideální příležitost pro detektiva k zahájení vyšetřování.

Zhruba takto začíná stejnojmenný sci-fi román Arkadije a Borise Stugackých, který zároveň působí jako předloha pro tuto hru. Tvůrci z ukrajinského týmu Electronic Paradise pod zastřešením ruskou Akellou se však naprosto nelogicky rozhodli nectít originální předlohu a tak výše popsaná lavina i vražda přichází až v samotném závěru hry. A co se děje do té doby? Prakticky nic... Detektiv Peter přijíždí do alpského hotelu svým Moskvičem a hned po vystoupení z vozu před hlavním vchodem do hotelu je zaskočený monologem jeho správcem, který stručně blekotá něco o mrtvém alpinistovi. Provede Petera hotelem, ukáže pokoj mrtvého alpinisty i jeho namalovaný obraz a psa, teprve poté jej ubytuje. Až posléze zjistíme, že zmíněný pokoj byl alpinistovým muzeem a zemřel před mnoha lety.

A co dál? No, není moc co dělat. Dá se chodit jen po pěkně vymodelovaném hotelu, prohlížet si jeho různá zákoutí a občas prokecat s nějakou tou osobou, na kterou narazíte. Ale tak nějak se vlastně nic neděje a tak se zaobíráte naprostými zbytečnostmi jako je zaparkování auta do garáže či opravováním domácího signalizačního systému mezi pokoji a pokojskou. Mezitím jednotlivé postavy konečně prozrazují něco zajímavého - že se občas dějí nevysvětlitelné úkazy. A to je vesměs vše. Čas si tak poklidně plyne, chodíte od jednoho místa ke druhému, bavíte se o ničem s postavami a čekáte, jestli se teda něco stane.

Stane, a to již dříve zmíněná lavina a vražda. Pohříchu je to až v samotném závěru hry, takže na řešení vraždy je strašně málo času a ta se skoro sama vyřeší během pár chvil, načež přichází samotné překotné finále. Kdyby hra sestávala jen z posledních 15-20 minut, vůbec nic by se nestalo.

Knižní předlohu jsem nečetl, výsledné rozuzlení příběhu (odpovídající originálu) mě ale moc nezaujalo. Co se hry týká, rozhodně se s tímto tématem dalo pracovat líp, vytvořit správnou ponurou atmosféru, připravit zajímavé úkoly, které by někam směřovaly. Tady se, kromě pěkně vymodelovaného hotelu, nepodařilo prakticky nic. Hra vesměs spočívá v procházení celé nevelké budovy, prokecávání s postavami a sbírání předmětů. Ani jedno ale nefunguje. Procházení se po hotelu je strašně, ale strašně pomalé a jen v některých přechodech je možnost vše urychlit dvojklikem. Co však nejde urychlit, tak animovaný kurzor. Kdykoliv přejedete na nějaké aktivní místo, tak se začne kurzor měnit v lupu, ruku či podobnou ikonu podle toho, co tam je možné udělat. Jenže proměna tohoto kurzoru tam (a pak i zpátky) trvá zhruba dvě vteřiny, což je společně s pixelhuntingem a množstvím potenciálně aktivních míst doslova sebevražedné. Po celou dobu navíc nepříliš rozlehlý hotel neopustíte, kromě příjezdové cesty a vezení vozu do garáže kolem dokola. I zde se nabízel potenciál navštívit i některá místa v okolí. Marně. Nezachrání to ani rozhovory, které jsou napsané hodně zkratkovitě a hlavně špatně. Vypadá to, že člověk, který hru překládal z originální ruštiny do angličtiny, tak neuměl buď rusky nebo anglicky. A nebo obojí. Jednotlivé texty jsou tak hodně jednoduché, mnohdy vůbec nic neříkající a ještě zmatené. Navíc jde některými rozhovory procházet cyklicky, že si ani hráč nevšimne, že se baví na téma, které už probíral, jindy je zase potřeba začít rozhovor znova.

Procházení po hotelu nefunguje, rozhovory o ničem, příběh až na samotný závěr chybí. Co by to mohlo zachránit? Logické úkoly a puzzly. Bohužel, nezachrání. Je jich absolutní minimum a nejsou příliš zábavné. Jedna z nich je i ve zjednodušené formě minihry, kdy se musíte snažit udržet myší kuličku v kruhu, aby se splnila požadovaná akce. Ale je to spíš jen otrava. Tvůrci se to pokusili zachránit čtveřicí sportovních miniher na podobném principu, opět marně. Jízda na lyžích za motorkou je úplně zbytečná a ať chcete nebo ne, ve finále stejně spadnete. Biliár, šipky a karty (oko bere) jsou trošku záživnější a můžete tu i vyhrát, ale není to podmínkou. Prostě hrajete, dokud vás to baví. Jakmile to bavit přestane, můžete odejít pryč. Pouze u jediné hry má smysl alespoň jednou vyhrát, pomůže to otevřít jeden z konců.

Ano, jeden z konců. Hra je totiž nelineární, s jednotlivými postavami můžete mluvit v různém pořadí a dokonce můžete nevědomky ovlivnit, kdo bude tou zavražděnou osobou. Ale ono je to ve své podstatě stejně jedno. Ve finále se nabízí zhruba tři různé verze konců, přičemž ta "bonusová" díky výhře v jedné z meziher je určitě nejzajímavější.

Slovíčko "zajímavá" však k této hře rozhodně nepatří. Jak již bylo řečeno, graficky je hra celkem vydařená a prostředí hotelu vypadá obstojně, trochu mi to připomíná sérii Agathy Christie. Bohužel je to jediné pozitivum. Dabing je doslova příšerný, postavy vůbec neodpovídají charakterům a i to málo, co pronesou, se moc poslouchat nedá. O mnoho lépe na tom není ani hudba, která hraje hodně náhodně, z ničeho nic se přepne na jinou a nebo je místy tak hlasitá, že ani neslyšíte, co říkají postavy. Co se týká animací, některé jsou obstojné, některé chybí vůbec. A tak například příchod do pokoje a ulehnutí do postele je řešeno pouhým textem, v jiných případech se situace odbude bez jakékoliv animace či popisku, takže si ani nejste jistí, že se něco událo.

Stručně řečeno, strašně těžko se hledá cokoliv, co by u této hry stálo za pochválení. Detektivně-mysteriózní námět i celkem zajímavé prostředí jsou absolutně nevyužité a není ani zábavné to hrát.
+16

Desperados III

  • PC 90
Desperados III jsem vyhlížel s velkým očekáváním. Sice jsem nikdy předchozí dva díly nehrál, ale vývojáři z Mimimi si mě získali jejich předchozí taktickou akcí Shadow Tactics: Blades of the Shogun a tak mi bylo dopředu jasné, že noví Desperados pro mě budou hrou roku. Nebyl jsem zklamán a pokud jste fanouškem již zmíněných ST:BoS, Desperados by pro vás měla jasná volba.

Po odehrání dema jsem měl trošku obavy, jestli Desperados 3 nebudou jen přestrojení ninjové a samurajové do westernových oblečků a celkově jestli nebudu zklamán nedostatkem inovací. Většina postav má totiž velmi podobné, někdy úplně identické schopnosti jako v předešlé japonské adaptaci. Hratelnost pak byla již nastavena velmi dobře a bylo tudíž velmi málo místa pro experimenty nebo vylepšování. Naštěstí mohu říct, že se vývojáři podle mě vydali tou nejlepší možnou cestou a do perfektně vyladěné hratelnosti Shadow Tactics přináší pár drobných, ale osvěžujících změn.

Největší změnou je Isabelle, nová postava s unikátními schopnostmi, která umožňuje zcela nové postupy a řešení levelů. Dále přibyl nový druh nepřátel - psi, a je nám navíc umožněno pohybovat se ve volném prostranství ve městěch bez nutnosti se neustále skrývat. Celkově jsou pak úrovně obrovské a nabízí ještě více možností řešení.

Po grafické stránce vás hra asi nijak neohromí, nicméně prostředí je opět pěkné, pestré a dojde i ke střídání biomů, takže se neunudíme k smrti koukáním na jeden a ten samý vzor westernové pouště. Pozornost si podle mě zaslouží hlavně animace, které v Shadow Tactics zrovna dvakrát nevynikly. Hlavně v cutscenách se postavy pohybují velmi uvěřitelně a plynule. Voice acting je na skvělé úrovni, stejně jako napsané dialogy a celkový příběh obecně.

Nakonec bych chtěl ještě ocenit přístupnost. Desperados 3 nabízí 4 úrovně obtížnosti, které podle mě perfektně pokryjí požadavky všech možných zájmových skupin. I naprostý nováček zvládne nejlehčí obtížnost i bez toho, aby mu hra dávala něco zadarmo - na druhou stranu od obtížnosti Hard můžete očekávat nekompromisní překážku, která z každé mise udělá minimálně hodinu a půl dlouhou, nesmírně zábavnou noční můru. Už jen jednoduchý fakt, že nepřátel je 2x více než v Shadow Tactics a časy speedrunu jsou 2x kratší, svědčí o tom, kterým směrem se vývojáři s obtížností vydali.

Pár výhrad bych měl k maličkostem, které mě trápili už u Shadow Tactics, a to občasné zadrhávání o předměty při hraní s obladačem, nebo občasné zacyklení povelů při použití taktického módu. Hra mi taky pravidelně padala v obou misích v New Orleans, což doufám brzo vyřeší patch.

Jinak je Desperados III přesně takové, jakové jsem chtěl a přineslo mi skvělých 40 hodin zábavy.

Pro: Vizuální stránka, příběh, voice-acting, gameplay, délka

Proti: Občasné malé bugy nebo nahodilé pády hry

+16