PavelU
Jakoby John Romero věděl, pro koho Daikatanu dělal. Neboť jde o nesmírně propracovanou a komplexní střílečku, že upřímně nechápu, proč se na ni celá herní veřejnost v době vydání vykašlala a tím de facto předurčila osud, který tuto hru potkal. Tehdejší hype a oznamování novinek na Internetu, v časech jejího vývoje, jsem nezažil a proto se zmiňuji jen o tom, jak na mě tato FPS, s mnoha prvky her ze staré školy, zapůsobila. A to po mnoha letech od jejího vydání, nikdy dříve jsem s ní neměl tu čest. Ničím jiným ani Daikatana není, jen čistokrevnou střílečkou vzdávající hold klasikám typu Qukae/Hexen/Heretic.
Zatímco první epizoda v Japonsku byla nesmírně temná, těžká a frustrující, tak v epizodě druhé už tomu bylo naopak. Díky relativní jednoduchosti, světlosti a osvěžující hratelnosti, pramenící z nových zbraní, nepřátel a prakticky všeho ostatního. Třetí z epizod byla opět o něco tužší, ale stále šlo o parádně zpracovanou a situovanou pasáž. Poslední čtvrtá epizoda v San Francisku na tom byla zábavou zhruba akorát, zbraněmi mě ale nijak neoslnila. Což mělo jediný důvod, můj meč, jenž byl v soubojích rychlejší a efektivnější, než většina střelných zbraní v této kapitole. V jednotlivých úrovních pramenila obtížnost z omezených možností ukládání a neustálé nutnosti s sebou vodit kolegy. V praxi se to projevovalo tak, že v průběhu hry bylo potřeba hledat ukládací kameny. Ty byly přitom mnohdy nevyváženě rozmístěny, na řadě krkolomně položených místech. Takže se nejednou stalo, že jsem měl jeden z těchto červených kamenů na dohled a šel si pro něj. Zrovna mě ale někdo přepadl, omylem jsem spadl a podobně, já si nestačil uložit a následoval game over. Následná pokažená nálada z představy opakovaně procházet tentýž úsek znovu, mi způsobovala mnohokrát frustraci a hru mi nezbylo, než vypnout a vrátit se k ní později.
I přes popsané nepříjemnosti byla Daikatana ale skvělá, k čemuž přispívaly i časté a propracované sekvence. Několik poznatků z její opatchované verze, jak si šlo výrazně ulehčit hraní. V první epizodě stačilo mnohé roboty udolat holýma rukama, když byly někde za rohem, dveřmi a podobně. Na omezené ukládání šlo několikrát vyzrát následovně: V rámci mise jsem procházel tam a zpět do předešlé úrovně. Tak se mi přepsala poslední uložená pozice a hra se uložila. Při tomto postupu bylo vždy nezbytné se, po vyčištění části úrovně, jen vrátit na začátek, takže byl-li se mnou kolega, čekal na mě na startu úrovně. A já ho tak nemusel ze zmíněného důvodu neustále brát s sebou. Stručně řečeno, nejlépe se mi hrály druhá a třetí epizoda. Z důvodů čistě nostalgických, připomněly mi totiž dvě starší klasiky, Hexena 2 a Rune. Jak známo, tyto hry se odehrávaly ve středověku a nejinak tomu bylo i ve zmíněných epizodách Daikatany. Mám zkrátka raději procházení úrovní v různých středověkých kulisách. V této střílečce od Iom Stormu jsem si ze zbraní oblíbil hlavně používání disku a meče Daikatany. Prvně uvedená zbraň byla mým neocenitelným pomocníkem ve druhé epizodě ze starého Řecka a druhá zbraň našla, z mého pohledu, nejlepší uplatnění v zasněženém Norsku ve třetí epizodě. Při hraní jsem samozřejmě neopomenul i ostatní zbraně z nabídky, jako různé kuše, kladiva, magické zbraně a v epizodách 1 a 4 i různé moderní pistole, granáty a brokovnice. Už ale nebyly tolik preferované jako ty dvě ve zmíněných epizodách.
V dnešní době, kdy už žádné střílečky ze staré školy nevychází a redakce Levelu považuje za FPS kde co, včetně Strike Force a Sniper Elite - zdůrazňuji, že nejde o čistokrevné FPS, bylo pro mě hraní této Romerovy hry velkou výzvou. Která mi dávala vzpomenout na doby dávno minulé a poskytla mi nesčetně hodin u ní strávené. V jednom totiž současné FPS oproti těm starým zaostávají, herní délce. Nikdy jsem nebyl příznivec her s pouhými pěti hodinami pařby na jeden zátah, a i proto k této hře z roku 2000 vzhlížím s respektem a nemám jediný důvod ji nesnášet, jako skoro každý, kdo si kdy zkusil alespoň její demoverzi. Děkuji tímto tvůrcům Daikatany za její stvoření, a že jsem měl možnost si ji zahrát. Dále redakci mého oblíbeného plátku o hrách patří také dík, a to za její umístění na DVDčko v čísle 93 – 10/2002.
Zatímco první epizoda v Japonsku byla nesmírně temná, těžká a frustrující, tak v epizodě druhé už tomu bylo naopak. Díky relativní jednoduchosti, světlosti a osvěžující hratelnosti, pramenící z nových zbraní, nepřátel a prakticky všeho ostatního. Třetí z epizod byla opět o něco tužší, ale stále šlo o parádně zpracovanou a situovanou pasáž. Poslední čtvrtá epizoda v San Francisku na tom byla zábavou zhruba akorát, zbraněmi mě ale nijak neoslnila. Což mělo jediný důvod, můj meč, jenž byl v soubojích rychlejší a efektivnější, než většina střelných zbraní v této kapitole. V jednotlivých úrovních pramenila obtížnost z omezených možností ukládání a neustálé nutnosti s sebou vodit kolegy. V praxi se to projevovalo tak, že v průběhu hry bylo potřeba hledat ukládací kameny. Ty byly přitom mnohdy nevyváženě rozmístěny, na řadě krkolomně položených místech. Takže se nejednou stalo, že jsem měl jeden z těchto červených kamenů na dohled a šel si pro něj. Zrovna mě ale někdo přepadl, omylem jsem spadl a podobně, já si nestačil uložit a následoval game over. Následná pokažená nálada z představy opakovaně procházet tentýž úsek znovu, mi způsobovala mnohokrát frustraci a hru mi nezbylo, než vypnout a vrátit se k ní později.
I přes popsané nepříjemnosti byla Daikatana ale skvělá, k čemuž přispívaly i časté a propracované sekvence. Několik poznatků z její opatchované verze, jak si šlo výrazně ulehčit hraní. V první epizodě stačilo mnohé roboty udolat holýma rukama, když byly někde za rohem, dveřmi a podobně. Na omezené ukládání šlo několikrát vyzrát následovně: V rámci mise jsem procházel tam a zpět do předešlé úrovně. Tak se mi přepsala poslední uložená pozice a hra se uložila. Při tomto postupu bylo vždy nezbytné se, po vyčištění části úrovně, jen vrátit na začátek, takže byl-li se mnou kolega, čekal na mě na startu úrovně. A já ho tak nemusel ze zmíněného důvodu neustále brát s sebou. Stručně řečeno, nejlépe se mi hrály druhá a třetí epizoda. Z důvodů čistě nostalgických, připomněly mi totiž dvě starší klasiky, Hexena 2 a Rune. Jak známo, tyto hry se odehrávaly ve středověku a nejinak tomu bylo i ve zmíněných epizodách Daikatany. Mám zkrátka raději procházení úrovní v různých středověkých kulisách. V této střílečce od Iom Stormu jsem si ze zbraní oblíbil hlavně používání disku a meče Daikatany. Prvně uvedená zbraň byla mým neocenitelným pomocníkem ve druhé epizodě ze starého Řecka a druhá zbraň našla, z mého pohledu, nejlepší uplatnění v zasněženém Norsku ve třetí epizodě. Při hraní jsem samozřejmě neopomenul i ostatní zbraně z nabídky, jako různé kuše, kladiva, magické zbraně a v epizodách 1 a 4 i různé moderní pistole, granáty a brokovnice. Už ale nebyly tolik preferované jako ty dvě ve zmíněných epizodách.
V dnešní době, kdy už žádné střílečky ze staré školy nevychází a redakce Levelu považuje za FPS kde co, včetně Strike Force a Sniper Elite - zdůrazňuji, že nejde o čistokrevné FPS, bylo pro mě hraní této Romerovy hry velkou výzvou. Která mi dávala vzpomenout na doby dávno minulé a poskytla mi nesčetně hodin u ní strávené. V jednom totiž současné FPS oproti těm starým zaostávají, herní délce. Nikdy jsem nebyl příznivec her s pouhými pěti hodinami pařby na jeden zátah, a i proto k této hře z roku 2000 vzhlížím s respektem a nemám jediný důvod ji nesnášet, jako skoro každý, kdo si kdy zkusil alespoň její demoverzi. Děkuji tímto tvůrcům Daikatany za její stvoření, a že jsem měl možnost si ji zahrát. Dále redakci mého oblíbeného plátku o hrách patří také dík, a to za její umístění na DVDčko v čísle 93 – 10/2002.
fak
Bursoft
Caelos
90210
Tulareanus
yetty
TombSpirit
special
Hoonza
Art
Dinghy
NateLogan
Pro: Druhá a třetí epizoda, na dnešní poměry slušná délka a hodně tuhej souboj s bosem na konci.
Proti: První tři úrovně ve hře, nutnost v průběhu hry vodit a ochraňovat sidekicky, nemožnost neustále ukládat a z toho pramenící frustrace z častého opakování několika herních pasáží.