Komentáře
RollerCoaster Tycoon 2
Ori and the Blind Forest
Příběh mě vůbec nezaujal. Je to taková načančaná selanka, bez žádného zajímavého prvku. Vůbec mě to netáhlo dál. Možná i to byl důvod, proč jsem na dobré dva měsíce Oriho odložil k ledu (a taky protože jsem se zasek, že jo). Nutno podotknout, že jsem ho potom o ty dva měsíce později na jeden zátah dohrál, jak mě to přikovalo. Ale vděčí to hlavně hratelnosti.
Co mě trochu zklamalo, byl nabitý plamen. Idea toho, že se musím rozhodnout, jestli chci checkpoint, nebo silnou zbraň, je dobrá, ale ta silná zbraň pro mě zdaleka nebyla tak mocná, aby mi stála za to, a tak jsem ji za celou hru používal jen tehdy, když jsem musel (například k otevření dveří) a dá se bez ní naprosto v klidu obejít.
Ovládání na klávesnici a myši je nakonec celkem dobře vyřešeno, ale je to tak trochu dělané pro leváky. Pravou rukou vlastně hráč koná jen primitivní úkony, kdežto ta levá je v permanenci a zkorigovat pohyby malíčku a prsteníčku a do toho se ještě zbylými prsty pohybovat do směrů, je celkem hardcore.
No a pak je tu samozřejmě ta obtížnost. Mám pocit, že u plošinovek je to taková trochu povinnost. Mám zkušenosti hlavně s těmi starými a prakticky neznám plošinovku, co by byla (aspoň pro mě) jednoduchá. Problém s dohráním jsem měl asi úplně s každou (snad až na Manhattan Project). Ori je sice často velmi obtížný, ale nikdy to nespadá do kategorie "už to nechci nikdy vidět". Naopak je to návyková výzva.
Trochu mě mrzí, že až na samém konci jsem zjistil (respektive byl nucen zjistit), jakým způsobem udělat skok do strany (ke zničení vertikálních dveří). Přišel jsem kvůli tomu o dva dovedností body. Hra to mohla říct, a myslím, že tak neučinila.
Respawn nepřátel je nezbytný, v některých momentech. V těch, ve kterých ale není, si příšerky mohly dát přecijenom trochu víc načas. Je to demotivující a navíc je to poněkud hloupé, když si vlastně díky respawnu můžu naklikat dovednosti hned zkraje hry (ačkoliv jsou některé přístupné až po absolování určité části příběhu, ale stejně je to všechno víceméně na začátku)
No, už mě asi nic jiného nenapadá. Jsou to vlastně většinou drobnosti. Jinak je to skvělá hra a určitě jedna z nejlepších svého žánru v rámci aktuálního století, více v sekci "pro".
Mafia II: Joeova dobrodružství
Jenomže tady (a v dalších dvou DLC) je to prostě pouze ta rutina a to bez zasazení do příběhu, bez videí, bez vývoje, bez slovní konftrontace s mafiánským prostředím. A z toho vzejde akorát pak nezábavný průšvih. Ke cti Joe's Adventures slouží jen to, že tu jsou ony čtyři plnohodnotné mise se vším všudy, z nichž ta úvodní je jasně nejlepší a další tři jsou solidní. Ke cti slouží i to, že i ony vycpávkové mise jsou poměrně často daleko zajímavější, než ty v Jimmyho paskvilech.
Naopak body dolů jdou za to, že co bylo alespoň u Jimmyho nové; nějaké ty body za jízdu, pseudo možnost výběru misí, otravný časový limit (ne že by byl vždycky zbytečný, naopak u takové mise s nefunkčními brzdami nebo u dálničního závodu má svůj jasný smysl), je už potřetí o tom samém a co bylo v Jimmym ještě jakž takž nové, je zde už maximálně okoukané a nezábavné.
Do toho je tu dál ta nesnesitelná policie. Mám pocit, že jsem byl v hledáčku policie déle, než že jsem v něm nebyl. A policie má asi tři hlášky, které opakuje pořád dokola...no prostě ten Joe je asi opravdu "magor a debil, potvrzuji". A všechny tři hratelné postavy v Mafii mají metr osmdesát a střední postavu! Tenhle geniální popis pak znamená, že vás policie vždycky pozná.
Obtížnost je dvakrát větší, než byla u Jimmyho, a to už u Jimmyho byla zase dvakrát větší než v původní Mafii. Ale tak co, aspoň je to trochu výzva, co na tom, že hru naštváním každou chvíli vypnete a jste ji schopni zase hrát až další den. Prodlužuje se tím hrubá hrací doba!
Je to sice nejlepší DLC k Mafii dvojce, ale autorům k tomu stačilo do hry nacpat zhruba dvě minuty videa a asi A4 nadabovaného textu (nutno podotknout, že kvalita českého dabingu je na daleko horší úrovni, než v původní hře nebo i v Jimmym a tak nějak mi dabing neseděl moc ani do obrazu). Nejvíc mě potěšilo, že jsem se mohl konečně podívat na přehradu a díky ní přibyl do hry něco jako venkov. To je asi největší devíza tohoto přídavku.
Game of Thrones: Beyond the Wall
Gró rozšíření tkví nejprve v opakující se aréně a posléze ve schematické velké lokaci, kdy se střídá kruhová plocha pro boj a následně úzká cestička vedoucí do další kruhové plochy pro boj. A pak je hned šlus.
Základní hra se mi celkem dost líbila a tohle je sympatické rozšíření pro fandy Morse. Nic víc se asi nedalo čekat. Škoda, že se víc nekecá, jako v základní hře a jde hlavně o bitkaření, které nikoho nebavilo. A leveluje se tu jak o život.
Memento Mori 2: Guardians of Immortality
Memento Mori dvojka a jednička jsou jak dvě strany jedné mince, nebo jako měsíc v úplňku a v novu. V jádru prakticky stejná hra, ale vyznívá úplně jinak. Jestliže je jednička jedna z nejlehčích adventur, co existují, dvojka je, i díky své délce, poměrně oříškem. Detektivní práce si zde hráč užije neskonale více, než v jedničce. Hráč musí zapojit své mozkové závity na vyšší level. Přesto je vše logické. Obzvláště kapitoly 3 a 4 jsou fakt zapeklité. Naopak kapitoly 2 a 7 trošku připomenou pohodlný průnik hrou ála jednička.
V recenzi v Levelu jsem se dozvěděl, že kapitola první je nejhorší a pak se příběh rozjede na plné obrátky. Já mám názor opačný, nejvíce jsem si užil hned tu první kapitolu, ta je vysoce racionální a taková pohodová. Pak již přijde na řadu mystika a ke konci jsem z toho již bylo trochu unavený. Možná to i souvisí s tím, že mám raději postavu, za kterou hrajete v první kapitole, než ty postavy další.
Podobně jako v jedničce v průběhu hraní ovlivňujete to, jaký budete mít závěr. Na rozdíl od jedničky, kde bylo těchto okamžiků tak pět, zde i díky statistikám, je těchto momentů daleko víc. Ovšem ve výsledku jsou konce víceméně dva a tyto dva pak mají drobné diference vzhledem k tomu, jak dobře jste si vedli. Můžete některé situaci vyřešit ideálně, nebo trochu hůře, nebo to dost pokazit a pak se vám to sečte, a i v tom konkrétním okamžiku zažijete trochu jiný průběh události. Je to maličkost, ale dělá to z této hry něco přecijenom trochu víc, než jsou běžní lineární zástupci žánru.
Hra má ovšem znovu problémy na Steamu. V jedničce byla česká verze silně zabugovaná a mnoho rozhovorů bylo vedeno pomocí počítačového hlasu místo dabérů. Dvojka je i v české verzi namluvena anglicky, počítačový hlas tu není, místo toho je spousta rozhovorů prostě úplně tichá a hráč čte jen titulky. Zvlášť se to týká těch rozhovorů, které souvisí s rozvětvěním příběhu. Jako kdyby autoři prostě zapomněli namluvit některé větve příběhu. Fakt to nechápu. Zvlášť při závěrečném outeru to mrzelo, a výsledný dojem to značně sráží.
Hudba stejně jako v jedničce výborná. Grafika se posunula dopředu, i ty pohyby úst už jsou znatelnější, i když je to stále velmi nedokonalé.
Celkově se jedná o kvalitnější hru, než předchůdce. Hodnotím ji však stejně, neboť jednička, ačkoliv byla krátká a jednoduchá, působila soudržnějším dojmem a její příběh na mě měl větší dopad. Dlouhá dvojka má své naprosto vynikající pasáže, zvláště ty, které souvisí s detektivní činností (otisky prstů, průzkum fotografií, průzkum obrazců na stěně, ohledání místa činu, objasnění průběhy vraždy), je však taková roztěkaná a ke konci už mě tolik nebavila, což je škoda, neboť bych právě čekal, že budu na konci strhnutý.
Po prvních dvou kapitolách jsem uvažoval o tom, že by z toho mohla být nejlepší adventura, co jsem hrál. Celkově však přesto výborná práce českého studia, které už bohužel není mezi živými. Ta česká podpora však mohla být lepší.
Memento Mori
Nízká obtížnost mně naprosto vyhovovovala, jsem takový analfabet, že i přes nízkou obtížnost jsem se asi pětkrát trošku zaseknul. Na můj vkus to bylo naprosto akorát, a jsem zrovna v takovém období, kdy mě zajímají hlavně ty příběhy a když jsou hádanky logické, přesto ne stupidní, tak jsem nadmíru spokojený. Už mě nebaví po těch letech čučet desekrát během hodiny do návodu.
Gradace příběhu je vynikající. Ze začátku se neděje zdánlivě vůbec nic, ale kousek po kousku přibývá záhad, napětí a konfliktu. Celková zajímavost příběhu sice nedosahuje závratných výšin, nepřiková vás k sedačce, ale je to celkem podařené mysteriózno, které si bere vzor v mnohých podobně laděných filmech, ale které mě neuráželo. Toho detektivního tam mohlo být klidně více. Nejvíce mě baví prozkoumávat záhadné artefakty, fotografie a odhalovat děsivé skutečnosti.
Co však musím velmi zkritizovat, je česká verze, která je k dispozici na Steamu. V jedné místnosti v lokaci Ermitáž vás to vždy vyhodí do Windows a jediné řešení je si stáhnout jinou jazykovou verzi, tuto lokaci projít a pak si zase stáhnout zpět tu českou. Navíc obrovské množství textu (odhadem 5%, většinou v rámci vedlejších nedůležitých rozhovorů, ale čas od času i třeba v předělových animacích) je odříkáno ne (jinak celkem kvalitním) dabignem, ale počítačovým hlasem (jako když si přehrajete text ve starém google slovníku). Takovéhle věci by se opravdu neměly stávat a když už se stanou, měly by se bleskově opravit. Jenže na Steamu už je to docela dlouho a nikdo se s tím neobtěžuje nic dělat.
Hudba je moc pěkná, tracků je celkem málo, ale to málo je fajn. Grafika na mě působila lehce umělým dojmem. Zvláště v Lyonu. Ke konci už to bylo lepší. Mimika postav je příšerná, rty se takřka nepohybují a v některých momentech jsem měl problém rozeznat, kdo zrovna vůbec mluví. K charakterům jsem bohužel nedokázal přilnout tolik, jako v jiných adventurách, a proto nebyl emoční dopad tak velký, jak by mohl být, ale to může být jen subjektivní problém.
Přes drobné výtky (nepočíte tu velkou, která se týká Steam verze) za mě však rozhodně palec nahoru.
Crusaders of Might and Magic
Taky jsem se těšil na hru ze světa Might and Magic, jenže tohle nemá s Might and Magic společného vůbec nic. Nevypozoroval jsem jedinou souvislost, či hratelnostní spřízněnost s MaM (či snad dokonce HoMaM). Snad jen podobně zastaralá grafika je tmelícím prvkem.
Grafika se vytáhne jen v případě města Corantha a závěrečné lokace. I zvuky mě iritovaly. Je jich fakt zoufale málo. Už jenom třeba zvuk chůze. Ty jsou tu jen dva, podle toho jestli šlapete na pevný nebo měkký povrch. A jelikož se v téhle hře hodně běhá, hráč si je užije ažaž.
O příběhu se nedá mluvit. Svět je zoufale neinteraktivní a koridor se směje od ucha k uchu. Backtraking je totál opruz. Jednou jako jo. Návrat do Citadely jsem ještě zkousnul. Ale čtyřikrát nebo pětkrát jsem ten pseudoles jménem Duskwood opravdu čistit snad nemusel.
Souboje umí být frustrující, pokud člověk při nákupu lekvtarů nemyslí hodně dopředu. Avšak souboje jsou jediná věc, která nabízí nějakou tu možnost k hraní a vymýšlení strategie. Díky kombinaci zbraní a magie se dá využívat značné množství variant, jak na nepřítele. Škoda je, že první polovinu hry je kouzel zoufale málo a hráč je odkázán především na hrubou sílu a při první návštěvě Katakomb jsem musel před každým nepřítelem loadovat asi desetkrát, protože jsem měl health v jednociferných číslech a nebylo jak jinak situaci řešit. Psychicky velmi náročné.
Crusaders of Might and Magic je v jádru odpudivě primitivní hrou, která je však paradoxně poměrně dost obtížná (ke konci pak zase skoro vůbec). Ve výsledku se tak jedná o frustrující, nevyvážěnou a nezábavnou záležitost, na kterou se po právu víceméně zapomnělo.
Alien: Isolation
Do toho hraje originální nově nahraná hudba Jerryho Goldsmithe. To je jeden z největších kladů hry. Je úsměvné, že některé melodie a části hudby se kvůli ignorantství a omezenosti Ridleyho Scotta do Vetřelce vůbec nedostaly (místo nich byla použita hudba ze staršího filmu Freud) a jsou ke slyšení až zde v Alien Isolation o 35 let později.
Po dopravení na stanici jsem zažíval stavy největší úzkosti a nebyl jsem schopen hru hrát déle než hodinu v kuse. A to se tam ještě žádný Alien neobjevil! To je přesně to, čím exceloval první Vetřelec. Strach z neznáma. Nevíte, kdy to přijde, co se stane, ale víte, že to přijde.
Svou první smrt a pořádné setkání jsem si odbyl již velmi brzy, možná i dřív, než to tvůrci plánovali (což je asi ta scéna, kdy se krčíte pod stolem a přeleze vás JEHO ocas. Je to dělané, jako super velké první setkání, ale já si v té chvíli říkal "Jo jo, to já už dobře znám tohleto!), neboť jsem se zadrhl v prvním vchodu do přepravního vlaku, jak tam hraje ta šílená hrůzostrašná muzika a nebyl jsem schopen najít tlačítko pro zavření dveří. ON si pro mě doběhl a byl to ten největší šok, jaký jsem kdy ve hrách měl. Zařval jsem nahlas (bylo asi tři hodiny ráno), hru jsem shodil a vydýchával to několik minut. Po dvou třech hodinách (jsem opravdu pečlivý a prohlížím každý kout), kdy čekáte, že to přijde, tak to přijde, a překoná to všechny vaše nejhorší sny.
S tímto zážitkem jsem hrál dál a hrůza nepolevovala. Každý metr úspěšného postupu aby se oslavoval šampaňským, od stolu, po skříň, tamhle zase proplížit, pak dál do malé kovové skříňky, tam čekat pět minut, vyjít ven, ladičkou otevřít dveře a během toho to schytat zezadu. To a něco podobného se děje většinu hry.
Je to těžké, je to frustrující. To je na jednu stranu dobře. Na druhou stranu to však velmi brzy omrzí. Umřel jsem tolikrát, že už někdy během první návštěvy nemocnice (což je tak ve 30% hry, ani ne) se z toho stala rutina a strach skoro (neříkám že úplně) zmizel. Četl jsem spoustu recenzí, že to není až tak hra s Vetřelcem, jako spíš to, že ten Vetřelec je takový bonus, že ho potkáte jen párkrát za hru. No nevím, já ho měl za prdelí v podstatě nonstop a to jsem nijak zvlášť hlučný nebyl. Ve spoustě případů je tam nastavený skriptem, takže se mu vyhnout nedá. A i jinak je furt okolo vás, protože ho hra k vám neustále teleportuje. Stačí pak někoho zastřelit a už se v tom plácáte. Naopak jsou situace, kdy víte, že tam Vetřelec prostě není a nebude a pak si můžete zase dělat, co chcete. Jak jsem mnohokrát četl, že je to vysoce nevypočítavá hra, tak to úplně není pravda. Klidně bych i více ocenil, kdyby hra s Vetřelcem nepodváděla a já ho potkal skutečně jen párkrát za celou hru. Ale to by nebylo moc mainstreamové, už tak není.
Moc se mi líbí celý koncept hry, která je stealth, ale přesto se dá hrát i dost akčně (zvlášť po nabytí plamenometu), i crafting je povedený, ačkoliv v polovině vybavení jsem příliš účelnosti neviděl (světlice, kouřové granáty a zábleskové granáty jsem použil jen asi dvakrát, abych viděl, jaké nic to dělá). Líbilo se mi i všechno to otevírání a jak magor jsem se vracel, abych otevřel jedny dveře s nově nabytým hořákem. Taky mi to na Steamu hlásí 35 odehraných hodin, ačkoliv většina recenzí píše něco jako 10+. Sbírání poznámek a nahrávek bylo pro mě neskutečně motivující. Zvláště když některé z nich nahovořili samotní herci z prvního Vetřelce, což se například v případě Sigourney Weaver stalo v herním světě vůbec poprvé. Nevím, jak je na tom třeba Ian Holm, ale pochybuju, že jinak.
Zkrátka tahle hra je spjata s prvním Vetřelcem jako žádná jiná a jelikož je první Vetřelec můj nejoblíbenější sci-fi i hororový film, je to takřka splněný sen. Tím je i jedna z misí, kde se půjdete podívat na jistý populární planetoid, což je jistě splněný vlhký sen všech fanoušků tohoto universa a dalece to předčívá podobně laděný zážitek z filmu Prometheus.
V propojení s filmy mi však trochu uniká jedna věc. Hlavní hrdinka Amanda Ripley/McClaren zemřela (resp. zemře) v 66ti letech na rakovinu. To vážně nikomu nikdy neřekla o svém neobyčejném příběhu na Sevastopolu? Ani svému manželovi? Nebo se to ututlalo? Celou hru jsem měl takovou trochu depku, že nic z toho, co dělám, nemá význam, protože se o tom nikdo nedozví a na LV-426 tu kolonii stejně postaví.
Alien: Isolation je úžasně "vymazlená" hra se skvělým smyslem pro detail, která konečně po všech těch letech přináší do světa her to, čím byl Alien pro svět filmu. Bohužel to, jak je obtížná, dlouhá a frustrující, vede k tomu, že některé pasáže hrajete furt dokola, veškeré herní mechanizmy se okoukají a původní nadšení velmi rychle opadne. I Goldsmithova hudba po úvodu vymizí a objeví se až na konci závěrečných titulků (nechápu, proč nebyla hned na začátku, místo toho hloupého "songu", který sampluje vzkaz Ellen Ripleyové). Vkrádá se stereotyp a nuda.
Tu jsem jako velký fanoušek universa velmi snadno přešel a paradoxně bych to byl schopen hrát i dvakrát déle, ale "objektivně" vzato je to zádrhel téhle hry. Jinak je to však pro všechny fanoušky sci-fi, hororu (a Aliena obzvlášť) naprostá povinnost.
dodatek: hodnocení nezahrnuje DLC, těším se na ně jak malej a hodnocení se možná zvedne.
Pro: Strach!, atmosféra, smysl pro detail, hudba, zvuk, prostředí, účast herců z prvního Vetřelce, zpracování Vetřelce, mnoho způsobů jak se vypořádat s některými situacemi
Proti: Vysoká obtížnost, kterážto by jinak byla kladem, způsobuje příliš brzký stereotyp, nudu a utlumení strachu. Hra by nemusela s Vetřelcem podvádět, graficky jde jen o trochu lepší Doom 3
Wrack
Jenže první zprávy o hře proudily už někdy před dobrými pěti lety, možná déle a hra pořád nikde, tak jsem na ni skoro zapomněl. Pak se však zjevil Wrack a já si uvědomil, že to je ten Last Bastion. Pořád ale nebyla dodělaná. Říkal jsem si, jak je to šílené, vždyť je to taková budgetovka, s jednoduchou (až primitivní) komiksovou grafikou, co jim na tom tak trvá! Zahrál jsem si to už jako betu, ale kvůli bugům nedohrál.
Takže až teď když je s velkou slávou dodělaná první epizoda a tvůrci z toho ze zoufalství udělali teda jako celou hru, jsem to ani ne za dvě hoďky čistého času dohrál.
Wrack je prošpikovaný humorem, některý je lepší, některý trapný. Příběh zde potvrzuje slova Johna Carmacka o podobnosti her a porna. To je zoufalství. Dabing citelně chybí. Inspirace Doomem je očividná. Jenže z něj si bere především hordy monster, styl hudby, tupé zabíjení a staré dobré FPS principy, jako jsou lékarničky, secrety a neomezený počet zbraní. Oproti Doomu však velmi zaostává v otázce level designu (každé kolo je jak přes kopírák), pestrosti prostředí (až na poslední level jsou to furt ty samé textury), počtu a zábavnosti zbraní, charismatu nepřátel (převážně nudní tupí barevní panáci) a v celkově nepříjemném pocitu z hraní.
Celek je v druhé půlce již velmi nudný a stereotypní a nedokáže to napravit i jinak výborná hudba Bobbyho Prince (na něj neuvěřitelně komplikovaná a různorodá), která se čas od času ale zbytečně opakuje taky. Wrack absolutně nedokáže zajistit jakékoliv flow, ponoření do světa, jeho uvěření či byť jen udržení zájmu o herní dění. Ještě že je to tak krátké! Jak stojí v jedné z nápověď během hry v loadingu: "Nesnažte se vytvořit střílečku z pohledu první osoby jako nezávislý vývojář"
Grand Theft Auto: San Andreas
Vyrůstal jsem na GTA jedničce, který jsem pařil furt dokola a bylo to pro mě zjevení, stejně tak datadisk London. Jenže žádné další pokračování mě vlastně už moc neoslovilo, z různých důvodů. Až San Andreas jsem si zase užil a přitom se od Vice City zase tolik neliší, stejně jako se Vice City zas tak nelišilo od klasické trojky.
Jenže je tu daleko větší důraz na příběh, který má i nějaký vývoj. Jednotlivé charaktery jsem si daleko více zapamatoval (nejraději jsem měl pana Mika Torena, co mě trochu zamrzelo, že autoři na něj na konci nějak zapomněli). S hlavním hrdinou se dá sžít. Dabing je bezchybný. Virtuální svět je úžasně rozlehlý, pestrý a bohatý. Mise jsou různorodé, jsou často výzvou, ale nikoliv nesplnitelnou. Moc mi sedí i devadesátky, na kterých jsem vyrůstal a i díky tomu je hudba v rádiích pro mě velmi sympatická, zvláště Radio X, kde co kapela, to pojem (namátkou Faith No More, Rage Against The Machine (v aktuální verzi již bohužel není), Alice in Chains, Jane's Addiction, Depeche Mode, Guns 'n' Roses atd. to je prostě nářez).
Ale věcí, co mi vadily, je přesto velký dostatek. Za prvé technikálie. Hra není dobře naprogramovaná. Zvláště na nové počítače. Má stejné problémy jako Vice City, možná i horší. Je zde opět nutnost hrát s frame limiterem, který hru oseká na 25 FPS, což je hnus. Pokud to člověk neudělá, mění se vlastnosti dopravních prostředků (zdá se mi, že se unifikují), není možné potápění, plavání je tuze pomalé, mám i pocit, že se mění obtížnost závodů (při vypnutém limiteru směrem k lehčímu), a při vypnutém limiteru se snad i hra častěji kousne (čas od času vypadne do Windows tak jako tak, což leckdy nepotěší). Dále pak je nutné hrát pouze s jedním jádrem procesoru, protože s více si hra moc nerozumí a může nefungovat myš.
Dále se mi nelíbila malá vzdálenost vykreslování (i přes maximální nastavení) a skokové změny vykreslení v případě, že se hráč přibližuje k objektu. Taková tráva, roští, stromy, ale i auta se většinou objevují na poslední chvíli, což je, v případě stromů a létání, velký hratelnostní problém. V případě aut jde spíše opět o nedokonalý respawn, kde se stačí otočit myší na sekundu dozadu a situace vepředu se zcela změní a hráč bourá.
Celkově i grafika je na svou dobu horší, ale dá se to vzhledem k rozsáhlosti světa prominout.
Dále mi vadila umělá inteligence, zejména v chování řidičů, tím spíše na dálnici. Můžete to brát jako znouzectnost, že je vlastně hra reálná, protože i v reálu jsou řidiči debilové, ale zas tak velcí opravdu ne. Prostě hra vás vůbec nebere v úvahu a řidiči si dělají co chtějí. Nesmyslné přejíždění z pruhu do pruhu přesně ve chvíli, kdy v druhém pruhu jedete vy. Odbočování z dálnice zásadně přes dva pruhy na poslední chvíli. Neschopnost zabrzdit a neustále přítomné hromadné havárie. Kamikadze skoky z útesu do moře, pokud jedete s houkačkou (což je aspoň vtipné). To je jen špička ledovce.
Co mi taky vadí je naddimenzovanost některých vedlejších úkolů, které potřebujete ke splnění 100% hry. Já vím, že to má být výzva, a aby to každý hned nedal. Ale ona to není velká zábava. Sprejování 100 tagů, abyste zjistili, že vám jeden chybí a musíte to dělat znova. Nebo exportovat tři tabule aut, přitom by stačila jedna a zbytek nechat dobrovolně na přivýdělek jako v GTA 1. Nebo asset se sanitkou taky stál za to, ale to byla spíš moje blbost, protože jsem vždycky zpanikařil těsně před koncem, když mi to napsalo, že mám hlad, já se chtěl podívat, kolik mám tukových zásob a nedošlo mi, že mám nastavenou stejnou klávesu na tento hud i na ukončení mise. Třikrát se mi to stalo. Třikrát! Jenom sanitka mi zabrala dobrých pět hodin díky tomu.
Než se člověk naučí létat, tak je to taky trochu porod, zvlášť s těma prdítkama, které unáší vítr. Hodně nervů to stálo, ale zvládnout to šlo.
Ty sandbox záležitosti typu účesů, tetování, holek, casina a všech možných věcí jsou moc fajn, i když ve výsledku to pro mě není zas až tak důležité. Přítomnost celé řady automatových i reálných miniher, které by každá vydala na samostatnou freeware hru, to se povedlo na jedničku.
Série Grand Theft Auto má pro mě, jakožto herního systematika, obrovský motivační nástroj, který mě nutí hrát hru stále dál...a to jsou statistiky. Zejména ona statistika procentuálního stavu dohrání hry. Kdyby to tam nebylo, tak bych prostě po dohrání hlavní příběhové linie dal nejspíš ruce pryč, ale takováhle blbůstka je prostě na mě nesmírně účinná a přitom to vývojáře nic nestojí. Za to tleskám.
Celkově jsem se moc dobře bavil, San Andreas mi vydržela na skoro měsíc usilovné pařby. Sem tam jsem se naštval či nudil, ale jako celek pro mě zatím druhé nejlepší GTA po jedničce (novější než SA zatím nehráno).
Pro: Lepší příběh, než kdy předtím v GTA, dabing, rozsáhlost světa, různorodost prostředí, 90. léta a s tím související hudba, pestré úkoly, hodně možností, je to výzva
Proti: Technické a grafické nedostatky, umělá inteligence, naddimenzovanost některých vedlejších úkolů
Thief: The Dark Project
Ale i ostatní aspekty hry jsou na pováženou. Mě ta hra prostě nikdy moc nebavila. Vlastně jsem měl vždycky nejraději předělové animace mezi misemi, které nepostrádaly úžasnou atmosféru a namluvení. Do každé mise jsem se však musel nutit a mezi každou měl asi pět dnů pauzy. Musím přiznat, že okolo mise Sword jsem si řekl, že já to snad i dohraji, protože větší úlet než tahle mise tam snad nebude. Bohužel pak přišla Katedrála.
Zlodějské činnosti se velmi brzy okoukají, je to vlastně stále o tomtéž a výsledek je dosti stereotypní. Trochu mi to i přípomínalo Commandos z pohledu první osoby. A stejně jako u Commandos i zde jsem si připadal spíše jako luštič sudoku = odstraním tuhle stráž a díky tomu můžu vlastně odstranit tuhle stráž a ta mi umožňuje políčit si na další dvě. Levely jsou dle mého také příliš rozsáhlé a díky tomu často zmatečné.
Jsou tu ale i další věci, které mě otravovaly. Lezení po provazových šípech například. Skákání, padání. Všechno je to akorát o tom, aby to hráče štvalo.
Naopak se mi velmi líbily rozhovory mezi nepřáteli. Dodává to hře život.
Jako celek je pro mě Thief velmi rozporuplnou hrou, převládají však velmi nepříjemné pocity, jeho hraní jsem si prostě vůbec neužíval, a tak jsem to raději zabalil (což dělám u her tak jednou za rok). Hodnocení prosím berte jako subjektivní záležitost, je mi jasné, že Thief své kvality rozhodně má.
Brány Skeldalu 2: Pátý učedník
Onen soubojový systém je podle mě dobře řešený a bavil mě. Ke konci už přicházel stereotyp, ale hra je celkově dost krátká na to, aby to začalo nějak štvát. Obtížnost není velká, pokud zvolíte dobrou strategii. V okolí Rovelandu jsem si vystačil s magickým štítem a blesky, v okolí Moharnu zase s golemem se všemi vylepšeními, případně hlubinou. Zabili mě jen párkrát a to jen díky tomu, že se čas od času stane, že začínáte v souboji jako poslední, a ani se nemusíte dostat na řadu (dle mého poměrně nevyřešené).
Příběh je sice naprosté klišé, ale potěší navázání na první díl a úvod do něj je dobrý. Chybí tu však jakékoliv zapamatováníhodné momenty. Hrou proplouváte, ale nic víc.
Co bych chtěl však vypíchnout, je hudba. Prakticky všechny skladby, co tu jsou, mají nápad a do hry se výborně hodí. Dabing je rovněž na vysoké úrovni. Grafika mi také sedla. Používání předmětů je poměrně logické, obtížnost je vyšší v místech, kdy se po vás chce kouzlit v místech mimo boj, protože za a) vám to vůbec nemusí dojít, za b) kouzel je hodně.
Zásadní nedostatky vidím jen dva, a sice v kvalitě příběhu a v krátkosti. V rámci žánru adventury to lze skousnout, ale v rámci RPG je to jen taková jednohubka, teprve jsem se začínal rozjíždět.
DreamLand: Final Solution
Co se týče samotné hry, grafika je i na svou dobu opravdu hrozná. Nevím, co bylo horší, jestli svět reality, či reality virtuální, která má poměrně odlišný charakter, ale musím říct, že narozdíl od ostatních, se mi plně kreslené ztvárnění skutečné reality líbilo více, než odpudivá kombinace renderové a kreslené grafiky v realitě virtuální.
Co se týče příběhu, který by měl být alfou a omegou každé adventury, ten je jakž takž, ale není to žádné terno. Zabíjejí ho neustálé skoky do nesouvisejících prostředí virtuálních realit, ve kterých se, s výjimkou té poslední, neděje vůbec nic, co by mělo na příběh nějaký vliv, většinou kromě posledních tří sekund. V té předposlední ten vliv dokonce není absolutně vůbec žádný a nechápu, co to tam dělalo. Obecně jsou příběhy z virtuální reality o ničem a jsou jen o kombinatorice předmětů, aby se hráč zapotil.
Dabing je rovněž hrozný. Ani mi tolik nevadí, když někdo ten text jen odřiká, ale chci, aby mu bylo aspoň rozumět. Jak může některý z rádoby dabérů polykat text natolik, že spolkne klidně dvě poslední slabiky slova? Navíc dabing ve virtuálních realitách je tuplem neposlouchatelný kvůli užití nadměrného hallu. Samozřejmě chyby v textu jsou rovněž odsouzeníhodné. Nejde jen o překlepy, ale i o triviální chyby ve vyjmenovaných slovech apod.
Co se týče point and click prvků; hra v ničem neporadí, pro mě to bylo tedy celkem hardcore. Logika naprosté většiny úkolů citelně pokulhávala, logičtější řešení je nahrazeno nelogickým řešením (například když má tulák hlad, proč mu obstarávat kvalitní hamburger z fungujícího přístroje na hamburgery, když můžu půl hodiny hledat náhodnou postavu, která mi prostě dá nějaký blivajz?). Práce s inventářem je neskutečně pomalá a často jí musí člověk dělat na několikrát, protože se předmět odklikne. Ve hře citelně chybí možnost přeskočit animaci chůze hlavního hrdiny, to je zvláště otravné, protože veškeré předdefinované úkony musí postava vykonat z konkrétního místa a pokud si může postava vybrat mezi dvěma cestami, zvolí tu delší. Nutnost odklikávat rozhovory mě osobně nevadila, alespoň člověk všechno stihne.
Další věcí je pixelhnunting, který je rovněž přítomný, s tím se pojí i častá nutnost najití předmětů, které nejsou vidět, ale jsou za něčím a člověk tedy musí přejíždět myší přes celou lokaci, protože kdekoliv může být cokoliv. Otravuje i občasný výskyt přemíry aktivních políček na malém prostoru, člověk aby si vzal lupu a na ovládání myši použil nějaký operační nástroj pro jemnou motoriku.
Hudba je neskutečně repetetivní, zvuky rovněž. Například při hluku davu trvá jeden zacyklený sampl asi sedm vteřin a brzy se ho člověk přejí.
Rozdělení hry na 3 CD je také neskutečně otravné. Kdyby prostě tu hru rozdělili na tři části podle příběhu, je to naprosto ok, ale někdy člověk musí měnit CD třikrát během deseti minut. Virtuální CD vám nepomůže, protože hra bere v potaz jen jeden z virtuálních disků.
Abych to tak shrnul, na této hře vidím dvě positiva, všechno ostatní je negativem. Příběh není úplně zlý a překvapí občasná možnost volby, která v jednom případě i změní postup do dalších deseti minut. A samozřejmě je tu ještě jedno positivum, pokud vím, hra se nedá nijak zkazit, aniž byste na to hned nepřišli nápisem Game Over, nebo opakováním celého úseku. Takže žádné sviňárny jako v Gooka nebo v Tajemství oslího ostrova se nekonají. Jinak však dost bída.
Pro: možnost volby, relativně interesantní příběh, leč s nevyužitím potenciálem
Proti: bugy, grafika, hudba, zvuky, dabing, pravopisné chyby, nelogičnost, zdlouhavost, příběhy ve virtuální realitě jen zdržují, nesmyslné žongolování s třemi CD...
Diablo: Hellfire
Mass Effect 3
Po prvním díle jsem byl v obrovském očekávání. Především co se týče možností vývoje. Naivně jsem čekal, že má rozhodnutí budou mít naprosto radikální vliv na vývoj celé hry. Obrovské rozčarování přišlo v tomto ohledu už v dílu druhém. Ale i ten první mě měl varovat. Odhadem 50% ze všech slavných rozhodnutích má vliv na příštích pět sekund. Víc ne. 1% z rozhodnutí má velký vliv, než je vynuluje závěr. 2% mají vliv na to, jestli někdo bude žít, či ne. A 47% nemá vliv vůbec žádný. Reakce je na všechny (klidně i čtyři) možnosti úplně stejná. Na samotný závěr má vliv pouze číslíčko, které si budujete v rámci třetího dílu. A to ještě tak stupidně, že člověk, co tu hru aspoň trochu zodpovědně projde, tak číslem ovlivní akorát to, jestli uvidí na dvě vteřiny ještě jednu postavu. Protože aby to mělo větší (negativní) vliv, musí mít to číslo hodně malé a tu hru snad ani nehrál. Konkrétně já měl na konci asi 5600 bodů a už při 2800 máte k dispozici všechny možnosti konce.
Co jsem si vůbec po prvním a druhém dílu navině sliboval? Myslel jsem, že si budu moci vybrat stranu konfliktu. Při druhé hře za záporaka bych toužil po tom, abych postupně ovládl Galaxii, zůstat/připojit se k Cerberu, ke smrťákům, možnost být indoktrinovaný, zabíjet koho chci. Ne, jsem lineráně veden s pouhou iluzí nějaké možnosti něco ovlivnit s tím, že asi třikrát během hry skutečně rozhodnu něco, co není naprostá malichernost v podobě jedné odlišné věty. Chápu, že vytvoření takto rozvětvené dějové linie by žádalo neskutečné prostředky a čas, ale výsledek je jen znouzectnost, kdy se hra snaží být něčím, čím není. To už to více věřím lineárním FPS, které prostě sleduji jako film. Mass Effect vypadal, že by mohl být něčím víc, ale není. A jeho závěr, byť oceňuji, že je netradiční a přijde mi jako vtipný kopanec, to jen potvrzuje. A to zmiňuji až teď, že leckterá rozhodnutí v průběhu série jsou posléze sprostě unifikována (Anderson coby radní, smrt Rachni) a pak akorát dovysvětlena pár větami v kodexu, nebo ani to ne.
Co se týče samotného děje třetího dílu (ale platí to i na předchozí dva), tak hlavní zápletka je prostá, ale díky povedenému způsobu vyprávění jde do překvapivé hloubky a zajímavosti. Škoda jen, že dílčí příběhy jsou často zajímavější, než to hlavní. A ještě větší škoda je, že to nejzajímavější z hlavní zápletky se odvypráví v předražených DLC. Zejména v Leviathanu a From Ashes. Miluji tyto tajuplné cesty do minulosti a vůbec bych se nebránil představě, že se bude čtvrtý Mass Effect odehrávat za dob Protheanů či ještě dřív, neboť si nedovedu moc představit, jak by děj smysluplně pokračoval kontinuálně. Ale co, tvůrci už s příběhem a jeho logikou udělali už možná větší virgule v průběhu trilogie.
Co je zpracováno naprosto dokonale z hlediska příběhu je práce s postavami. K mnohým cítím až děsivé virtuální pouto.
K samotné hratelnosti, hudbě i zvukům, nadabování a všem těmhle technikáliím také nemám sebemenší výhradu. Hraní mě neskonale bavilo a nemohl jsem se od toho odpoutat. To nejhlavnější na celé trilogii je ale děj a způsob vyprávění, a ten je na jednu stranu naprosto ohromující, ve zlomových momentech však dokáže neskutečně zklamat.
The Plan
Mass Effect
Celá ta zápletka, jako funguje to, baví mě to...ale je to strašně vykradenej Babylon 5, jako sorry, ale místo Stínů tu máme Reapery (ale je to lautr to samé), místo Babylon 5 Citadelu. V obou máme radu, která rozhoduje, ve které je pár ras, a pak je tu spousta dalších méně významných, který jen poslušně plní rozkazy. Telepatii prohodíme za biotiku a přidáme Spectry, ať je to víc Star Wars a jsou tam vlastně "Jediové" a přidáme roboty, ať je to víc Battlestar Galactica... mno...a herní mechaniku vykrademe z Kotora. Takže máme zase takovou fusion, která vytváří poměrně zábavnou hru, ale že by to bylo něco extra?
Taky mě trochu mrzela ta nerovnováha mezi hard sci-fi v kodexu a skutečnou hrou, která vůbec neřešila sílu gravitace na jednotlivých planetách a podobně. Samozřejmě mě otravovalo opakování všeho možného. Fakt nechápu, proč je takový problém těch interiérů udělat víc než tři. A exteriéry na tom nejsou o moc líp. Je sice supr, že můžete cestovat na desítky planet, ale když jsou všechny jen nudná a nesmyslně vždy hornatá placka jen s jinou barvou, je to k breku. Stromy jsem viděl snad jen na Virmiru.
Highlighty hry: mise na Měsíci, tančení ve Fluxu, sex s Liarou.
Hra je to nedokonalá, ale jako herní space opera to bohatě stačí a uspokojuje mě to.
Pro: dialogy, postavy, hudba, možnosti volby, které mají vliv na celou sérii, možnost cestovat všude možně po Mléčné dráze, propracovaný fikční svět
Proti: Vykradený slepenec mnoha sci-fi space oper, stále stejné prostředí a lokace, zbytečné patetické proslovy, až příliš často jen zdánlivá možnost volby
Alan Wake's American Nightmare
Tam, kde jsem se v původním Alanovi třásl na každý rukopis, každý rozhovor, telku nebo rádio, abych se dozvěděl ze spletitého příběhu něco víc, zde jsem tyto věci podstupoval jen z povinnosti. Celý koncept American Nightmare je nezajímavý a odfláklý. Tohle DLC využilo z Alana Wakea především základní hratelnostní prvek "osviť a zastřel" a ten využívá do mrtě, to, pro co mám rád Alana Wakea, zde však takřka vůbec není.
Parodická složka není, s výjimkou samotného konce, tak silná, aby její přítomnost neznamenala něco jiného než pouhou znouzectnost. Herní prostředí nepůsobí jako svět, ale jako placka, na které jsou položeny 3D objekty. Samotný příběh nepřinese prakticky nic nového, pouze připomene staré věci z původní hry.
Na krátké zabavení to lze použít, ale literární hororový skvost, jakým je původní Alan Wake, už to tedy opravdu není.
Numen: Contest of Heroes
Hra samotná je prostě RPG nejokleštěnějšího kalibru...skutečně, jak bylo mnohokrát řečeno, WOW v singlu. Člověku během bojů vlastně stačí mačkat akorát jedno tlačítko pro tu nejúčinnější ránu. Ale jako proč ne. Hraje se to celkem příjemně, je to krátké, takže to nezprudí tolik. Nejlepší je na tom všem grafika a prostředí. Prostě antické středomoří je super. Na druhou stranu interiéry jsou všechny stejné, na tom se mohli designéři trochu víc vyřádit.
Jinak takové ty věci, jako že z pavouka padají meče a helmy asi není třeba řešit. Je to české, je to hezké, příběhu to moc nepobralo, ale hrát se to určitě dá, pokud překousnete padání do windows a následné časté znovuhraní už odehraného.
Pro: prostředí, grafika
Proti: bugy, jednotvárné, RPG ořezané na kost.
Tomb Raider III: Adventures of Lara Croft
Ale musel jsem se přemáhat, stejně jako u jedničky. Dvojka ne, ta mě tak nějak bavila celou dobu, užíval jsem si ten technologický skok dopředu oproti jedničce, větší dynamiku a i věrohodnější prostředí. Jenže třetí Lara se od dvojky neposunula prakticky vůbec (nepočítaje nějaký ten jeden nebo dva pohyby navíc) a ten tah na branku má podobně špatný jako jednička. Jsou tu levely typu Aldwych, Antarctica nebo Lost City of Tinnos, které mě bavily, držely v pozornosti a budu si je pamatovat, ale většinu ostatních levelů mě přemáhala nuda kombinovaná s nedobrou příběhovou motivací.
Ještě k té grafice, ta strašná čtverečkovost je tu pořád a dojem ze hry to strašně sráží, ve dvojce ten nedokonalý engine zvládli dle mého lépe a když byly levely v Benátkách, skoro jsem věřil, že tam jsem. Ve trojce jsem třeba v Nevadě, ale grafika je prostě placatá a ošklivá jak někde v Redneck Rampage.
Co je ve trojce nejlepší, je hudba. Nathan McCree sice zhusta využívá melodií z předešlých dílů, ale dotváří je k aranžerskému vrcholu a i technologicky (rozuměj samplově) je na tom, logicky, hudba nejlépe.
Co mi na celé sérii naopak přestalo vadit je ovládaní. Sice nerad ovládám 3D prostor jen klávesnicí, ale za a) už jsem si na to v TR zvykl a za b) líbí se mi, že ovládání jde vypilovat a Lara vždy přesně udělá to, co se po ní chce. Nestane se, pokud víte jak na to, že by nevyskočila, nebo skočila nějak míň. Pokud se tak stane, je to jen hráčova chyba.
Shrnuto a podtrženo je to již třetí vstup do stejné řeky, s posunutou obtížností, vkrádá se frustrace, nuda a únava (málokdy jsem byl schopen hrát více jak jeden level najednou). Dvojka na mě působila svěžejším dojmem.
Pro: Hudba, pár zajímavých levelů, je to výzva
Proti: Někdy až moc velká výzva. Je to únavné, někdy nudné, frustující. Téměř žádné změny od minula. Až moc dlouhé
Pro: hratelnost, návykovost, hudba, grafika, systém vylepšování, svoboda pohybu, hra udělá vždycky co má, možnost vícero řešení situací díky rozsáhlému dovednostnímu arzenálu
Proti: příběh, přehnaný respawn, některé nedořešené drobnosti