Musím říct, že Mafia II mi až tak do poloviny přišla vskutku výborná. Hra začne dynamicky, jste vhozeni do víru akce, samozřejmě s opodstatněným dějovým podkladem, všímáte si nádherné grafiky a stejně tak pěkného designu levelů, následně uvidíte město v zimě (což jsem si fakt hodně přál vidět od doby krátké ukázky zasněženého města GTA 3 v průběhu jedné mise ze San Andreas), jsou vám představeny další postavy a zkrátka je to tu, stará dobrá a přitom nová Mafie!

Časem se však začnou vyskytovat menší pihy na kráse. Začnu příběhem - zatímco první Mafie se inspirovala v Kmotrovi a Mafiánech, zde cítím největší inspiraci v seriálu The Sopranos, což je sice fajn, jenže děj je zde o poznání méně koherentní. V první Mafii byl vzestup a pád vybudován s chirurgickou přesností, tady by pár misí mohlo být zpřeházeno a my bychom nic nepoznali. Stále však jednoznačně palec nahoru pro Dana Vávru a kolektiv.

Město je prvotřídní ještě více, navíc po modernizaci aut se v něm parádně jezdí, už to není šourání se šedesátkou s tím, že do kopce vám to zpomalí na čtyřicet, transportovat se z místa na místo je tak záživné… Skoro jako v GTA… Ehm. Vzhledem k městu mi však chybí nějaká větší motivace pro jeho exploraci – nějaké vedlejší mise, série závodů, sbírání něčeho, co bude mít vztah k hratelnosti. Tady série GTA boduje na celé čáře a musím přiznat, že i ničení pořád těch samých stanovišť v Sabotérovi na tom bylo líp (že lze v Mafii sbírat Playboye jsem se dozvěděl až po dohrání hry… Pěkně děkuji).

Herní principy se téměř nezměnily, máme tu akorát nový systém kryti, který se mi hodně zamlouvá, hlavně proto, že působí realističtěji než střílení naslepo zpoza překážky v GTA 4. Ocenil bych však nějaké delší střílecí, nebo stealth pasáže jako byla např. vloupačka do trezoru či umístění bomby v hotelu z první Mafie, mise jsou zde sice vždy zábavné, avšak poněkud „stručné“. Čímž se dostávám k největšímu záporu a tím je herní doba. Hra dohrána za 9:48, to mi opravdu nejde do hlavy, autoři si dali tolik práce s pěkným, realistickým městem a ono to profičí kolem vás za dvě odpoledne a nezbyde ani hromádka popela v podobě extrémní jízdy…

Starcraft II byl přednostně vyvíjen jako multiplayerová hra a to je sakra znát, ať už v dobrém, či zlém... Ale spíš v dobrém. První tedy multiplayer: SC2 jsem hrál od Bety a právě už v době Beta verze vzalo SC2 progaming silně útokem. Všichni Starcraftisti a hromada W3 hráčů na něj okamžitě přešla, vznikly pravidelné, dotované turnaje, klany, ligy, spousta dobrovolníků starajících se o živé přenosy a komentování zápasů, zkrátka silná komunita a příjemné prostředí.... Proč je tomu tak? SC2 totiž kombinuje elementy jak z SC1 tak z W3, vzniká ultimátní RTS, kde je stále ekonomika na prvním místě (SC1), ale kde je i důležité volit správně strategii a dbát na efektní ovládání jednotek (W3). Už vám nestačí namasovat armádu vašich oblíbených panáčků a slepě je posílat na nepřítele, je třeba kontrolovat mapu, mít neustále přehled o tom, co soupeř dělá, hbitě se přizpůsobit, zvolit jednotky, které ho skutečně counterují a v neposlední řadě je také celou dobu ovládat a starat se o vhodnou bojovou pozici.

Aby SC2 nepůsobil jen jako prostý remake, bylo dost jednotek odstraněno a ještě víc přidáno. Každá rasa má nějaké ultimátní killery (marauder/roach/immortal), i nějaké křehké jednotky bez možnosti útoku, ovšem se skvělými abilitami (raven/infestor/high templar) a mnoho dalšího, přičemž všichni na sebe mají výrazné bonusy a penalizace, podobně jako ve W3, právě proto, aby byli hráči nuceni vyrábět jen ty jednotky, které counterují soupeře. Strategickým orgiím zdar, SC2 ovládne progaming, pokud se tak náhodou ještě nestalo...

Ač Singleplayer hraje spíše doplňkovou roli, Blizzardi by si nedovolili vydat něco druhořadého, jen mě malinko zklamalo, že jsme se nedočkali žádné inovace konceptu RTS. Každá mise je v podstatě jen mapa (multiplayerová mapa), na které se utkává hráč a počítač, přičemž hráč má samozřejmě nějaký specifický úkol a počítač specifické ability, aby bylo vůbec poznat, že se jedná o kampaň. Tento koncept, o kterém mluvím, se tedy od SC1 nijak nezměnil, je pestřejší v detailech, je lépe a výrazněji nascriptován, to ano, ale hraje se stejně. Teď bych rád taky zmínil, že si uvědomuju, že i CoD 6 se principiálně hraje stejně jako Doom, proto ani u SC2 v tom nevidím velký problém, jen takový postřeh... Jinak i přesto, že hrajete jen za terrany, herní doba je více než slušná, pokud – a to pozor – pokud si zvolíte nejtěžší obtížnost, jakou jste schopni se skřípěním zubů zvládnout (což pro svěží herní zážitek vřele doporučuji).

Drobných inovací jsme se však dočkali v prostoru mezi misemi, jednak si postup v kampani vybíráte sami podle toho jaké technologie si chcete odemknout (k dispozici máte krom nových jednotek i ty staré, které jinak ve hře už nejsou), dále nakupujete upgrady, můžete si zahrát na automatu Lost Vikinga a co je důležitější, dočkáte se spousty videí, většinou tedy jen renderovaných v grafickém enginu, ovšem stále pěkné.

A co příběh, má si kde hrát? Inu má, zprvu mě velmi potěšila lehce westernovská atmosféra ala seriál Firefly, kde se charismatičtí testosteronoví muži, navzdory šrámů minulosti, chopí svého osudu a pronášejí mocné hlášky typu „We are only what we choose to be“, bohužel ke konci to spěje více do předvídatelného klišé a místo, aby SC2 předvedl více „ze sebe“, přehnaně moc odkazuje a těží z SC1... Celkově tedy kampaň ve W3 byla dějově více strhující, apokalyptická i emocionální. Stále však nelze, než doporučit!

Z roztomilé dívenky Cate Archer se sice stala tak trošku arogantní "kundička", ale jinak druhý díl nemohl dopadnout lépe. Máme zde opět FPS, kde si můžete vybrat, zda budete postupovat rambo, nebo stealth stylem, máme zde opět kila humoru, legrační postavy, důvtipné mise (jízda s Armstrongem na tříkolce) a vynikající herní design. Skutečně, i když většinu lokací budete procházet vícekrát, není šance, že by vás omrzely.

První změna, která každého udeří do oči je špičkový grafický engine, NOLF 1 v době svého vydání nebyl v tomto směru žádným průkopníkem, ovšem dvojka rázně stanovila, že době vládnutí šedivého Quake 3 enginu (RTCW, MOHAA, CoD, Jedi Outcast apod.) je konec. Další zpestření se týká implementace jednoduchých RPG prvků, kterými vylepšujete atributy své postavy. Není to pro hratelnost nic stěžejního, ale počítá se to mezi spoustu drobností, které dohromady dělají tuto hru nesmírně zajímavou a udržují laťku zábavnosti neustále při vrcholu. Potěší také možnost odnášet mrtvoly, s čímž se mimochodem pojí jedna příhoda, kterou jsem zažil ve druhé misi a která mi doslova vytřela zrak. Potichu jsem hlídači za zády odstranil parťáka, schoval tělo a s pocitem, jak jsem na něj nevyzrál se schoval v přítmí. Bohužel, když si hlídač obešel kolečko, pravil: "Footprints, where do they go?" a přišel za mnou až do skrýše, kde to se mnou během dvou sekund skoncoval (obtížnost superspy).

Na závěr nemohu než dodat, že jablko zkrátka nepadlo daleko od stromu, NOLF 2 je stejně tak originální, zábavná, pestrá a osvěžující hra jako jednička, ne-li více...

Ultrašpionážní Deus Ex nesmírně uznávám, ale nikdy to nebyla hra pro mě, zdál se mi příliš náročný, neměl jsem trpělivost s detaily, ale přitom rambo stylem jsem hrát odmítal... To mi však nijak nezabránilo v tom, abych si znovu nainstaloval jinou, taktéž 10 let starou, špionážní hru a díky její menší náročnosti na stealth prvky u ní prožil menší herní orgasmus.

Ehm, pointa předchozího odstavce tedy jednoduše tkví v tom, že méně je někdy více. NOLF není natolik sofistikovaná a složitá hra jako Deus Ex, ale přesto dokáže pro leckteré hráče představovat lepší zábavu. Jak se vyhnout kamerám a jak vylákávat stráže na hozenou minci se naučíte raz dva a pak už vám v cestě za velkým a dějově nečekaně propracovaným dobrodružstvím nestojí vůbec nic. Ano, nad příběhem bych se ještě pozastavil - hra je vtipná, má na poměry FPS zábavné dialogy a její charaktery dýchají filmovým životem, zkrátka něco, co jsem u FPS ještě neviděl.

Grafika je asi tak jediná věc, ve které NOLF není špička, ovšem co chybí enginu, to si vynahrazuje design levelů a barvitost (vlastně oproti zmiňovanému Deus Ex i barevnost :) ) prostředí. Budete se plížit temnými chodbami, skákat po možná až příliš hranatých krabicích ve skladu, skrývat se pod stoly v kancelářích, zajezdíte si na motorce i sněžném skútru, dokonce navštívíte i vesmírnou loď a vrchol důvtipnosti zažijete při volném pádu z letadla. Hraní je tedy osvěžující, je vidět, že NOLF se nebere tolik vážně, ale přitom to není hra stupidní, ani jednoduchá, jen zkrátka vychází hráči vstříc. Budete se cítit jako malý detektiv, ale přitom se stále bavit u pohodového hraní.

Cryostasis svou inspiraci v Half-Life nezapře, začnete jako skromný pěšák, který se díky nehodě dostane do mysteriózního prostředí, odhaluje záhady, které plynule vyústí až do epických rozměrů. Příběh není v ničem geniální, naopak docela standardní, ale je do hry perfektně zakomponován. Během vašeho putování jsou vám podsouvány střípky v podobě flashbacků a převtělování se do mrtvé posádky, prožíváte jejich fatální chyby, napravujete je, posloucháte jejich rozhovory a dáváte si dohromady celou tragickou událost.

Hratelnost je téměř špičková, důraz je kladen na realističnost, a tedy co nejlepší identifikací hráče s hrou. Vaše postava je pomalá, promrzlá, zbraň cuká, pomalu se nabíjí a i při sebelepším zaměření má stále rozptyl. Líbí se mi i takové detaily, jako např. když je pro sebrání munice ze země třeba se nejdřív skrčit... A teď už k tomu hlavnímu - atmosféře, ta má zde hlavní zásluhu na kvalitním herním zážitku. protože v podání Cryostasis je i chození po opuštěných místnostech záživnější než přestřelka se zmutovanými zombíky. Zkrátka mráz v zádech (doslova), strach, nervózní mávání baterkou, úlek z každého zvuku...

Cryostasis však v žádném případě není bezchybná hra, musíte ji hrát přesně tak jak autoři zamýšleli, což je naštěstí vždy logický postup. Ale běda, jak se začnete v něčem rýpat víc, než by udělal průměrný hráč. Jde např. o skriptování, v některých místech třeba aktivování dveří, nebo radiátoru teleportuje za vaše záda potvoru, bohužel když nejste zrovna otočeni zády, vypadá to trapně. Dále jakkoliv je grafika na první pohled úžasná (hlavně sníh, voda a odlesky), grafický engine už asi tak špičkový nebude, protože skoro všechno je nehybné, polootevřená skříň nejde otevřít ani zavřít, i prostý stůl, židle, nebo potrubí v cestě znamená nepřekonatelný blok. Mno a taky umělá inteligence je hodně slabá. Párkrát se mi stalo, že jsem zpoza rohu viděl vyčnívat ruku a když jsem do ní střílel, potvora se ani nehla... Jinak ale moc dobrý zážitek.

První datadisk Lost and Damned působí poněkud jako hořké zklamání, GTA totiž vždycky byla známka pečlivé práce, originálního hraní a zkrátka kvality, která ve svém žánru neměla konkurenci (až na Mafii :o) ). Lost and Damned je však poněkud tuctový datadisk s „přímým“ příběhem bez nápaditých zákoutí, s jednoznačnými charaktery a opakující se náplní misí... V porovnání s předchozími díly, nebo druhým datadiskem v balíčku... Což je důležitý dodatek, neboť sám o sobě Lost and Damned není vyloženě špatný, atmosféra tvrdého bratrstva motorkářů z in-game animací přeci jen vyzní, i závěr na mě jakš takš zapůsobil. Mno, ale hlavní je, že jsem osedlal super stroj a proháněl se po starých známých ulicí, odhaloval nová zákoutí a nefalšovaně si užíval živého města, takže i když dění hry nebylo zcela prvotřídní, jako nová motivace pro hraní GTA IV posloužilo dobře. 70%

Druhý datadisk, The Ballad of Gay Tony, už vrací požitek z GTA do první platinové ligy. Akurátně rozvinutý příběh se zajímavými postavami, vtipnými momenty, spousta zajímavostmi a dejme tomu i jistou dávkou „přirozenosti“ – jednoduše na datadisk do akční hry špička... Ačkoliv hlavní náplní misí v GTA bude vždy ježdění po městě a střílení, líbí se mi, jak z toho The Ballad of Gay Tony vymačkává maximum, občas se projedete po vodě, občas budete bojovat v interiérech a překvapivě hodně se budete pohybovat i vzduchem. Tím se dostávám k jednomu z doposud nejzábavnějšímu vedlejšímu úkolu – skákání s padákem z vyznačených míst ve městě. Prosté, ale úžasné, jen tak se proletět, prohlédnout si město z vrchu a pak ještě stylově přistát na jedoucím náklaďáku... Dokonce i řada jednoduchých činností, jako je „manažerování“ klubu, nebo domlouvání vaší ex, mě upřímně bavily, a tudíž dávám lepších 85%...

Bioshock 2 je „pokračování“ v pravém slova smyslu, nejedná se o zbrusu novou hru, ale zkrátka další díl téže věci. Herní princip i hratelnost tedy zůstávají prakticky stejné, budete procházet pěkné interiéry, zírat na efektní vodu a trošku se dusit v hutné a klaustrofobické atmosféře, přičemž vašemu počínání bude dodávat smysl opět, na poměry FPS, propracovaný a hlavně působivý příběh, jenž zejména v závěru (opět) výtečně hraje na emocionální strunu.

Nových featur není mnoho, hraní za Big Daddyho nepřináší žádné výrazně relevantní změny, jediným skutečně novým prvkem je rituál sbírání Adamu (ukradnete holčičku, přivedete k mrtvole a po určitou dobu bráníte proti masám nepřátel...), ale ani skromnější výčet inovací vám nijak neskazí čirý požitek ze hry. Bioshock je natolik kvalitní a zajímavý projekt, že klidně i jen nové levely bez čehokoliv jiného by představovaly dostatečný důvod, proč jej hrát. Je to hra, která dokáže pohltit a zpřístupnit člověku tak trochu jiné, možná silnější, herní pocity, než na které byl dříve u videoher zvyklý. Viz krátká epizoda hraní za malou holčičku u konce hry – hráč jen „hloupě“ chodí po domě za šipkou, ale přesto tato pasáž znamenala pro Bioshocok 2 a možná i pro leckteré hráče :) jistou formu vyvrcholení.

V souhrnu tedy vynikající hra, které je možno vytknout v podstatě pouze to, že se od jedničky neposunula dál, nýbrž stranou...

Bioshock – nepřímý následovník, nebo spíše jeden velký odkaz na geniální System Shock 2, pokračuje v jeho bravurním konceptu temné FPS s propracovaným a hraní mohutně proplétajícím příběhem. Od System Shocku však uteklo spoustu vody, na jednu stranu to znamená, že Bioshock oplývá fantastickou, moderní grafikou, jenž hráče občas přinutí se i jen tak zastavit a prohlížet si okolí (zvláště vodní efekty), ale také to znamená, že hra se podřizuje jednoduchosti a konzumnosti doby. Survival prvky jsou omezeny, systém upgradování a práce s itemy jsou jednodušší, což je sice fajn pro běžné FPS hráče, ale trochu to snižuje jejich význam a důležitost pro úspěšné procházení hrou.

Ale to jsou jen pihy na kráse, berme itemy a plasmidy, bez kterých se dá obejít, jako zpestření, či alternativní možnosti, Bioshock i tak samozřejmě zůstává spíše hardcorovou, než primitivní hrou a nakonec ani tak nevadí, že v něm vlastně „nejde“ zemřít, nejdůležitější je totiž samotný pocit z hraní. Atmosféra je natolik silná, hutná, vtahující a navíc i docela depresivní, že se hráč určitě nebude cítit jako neporazitelný Rambo, nýbrž bude stále ke světu Bioshocku spíše vzhlížet jako k něčemu velkému, třeba zrovna jako k monstróznímu podmořskému světu, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci...

V případě Bioshocku se skutečně jedná o „něco jiného“, tohle není obyčejná hra, je výjimečná svým zpracováním, smyslem pro detail, jakousi filmovostí, co se týče důrazu na příběh a dění všude okolo, je to také jedna z mála her, u níž není design levelů jen skvělý, ale dohromady tvoří i určitou estetiku. Možná právě takto vzniká umění i v oblasti video her...

Nový AvP se nezdá... Všechny své trumfy vytahuje hned zkraje a tak se zpočátku skutečně nezdá, že je tak špatnou hrou, jakou doopravdy je... Když se vtělíte do ubohého mariňáka, pomalu našlapujete po neznámé planetě, bojíte se každého tmavého rohu, děsíte se každého šustnutí z přítmí a dostáváte menší infarkty po každé, když váš radar zaznamená pohyb, tak na herní nedostatky nemáte ani pomyšlení. Atmosféra je v prvních seznámeních s hrou výborná, setkáváte se s prvními skriptíky, in-game animacemi a říkáte si, že hrajete dobrý mix AvP 1 s Doomem 3, jenže ouha, jakmile se do herního systému více dostanete, zjistíte, že vám to přestává stačit. Hra je skutečně zaostalá v pravém slova smyslu. Skriptování, formování a design levelů, celková hratelnost je tak na úrovni 7-8 let starých her, i onen zmiňovaný Doom 3 je více vtahující a interaktivní (např. číst PDA zprávy v něm bylo skutečně zajímavé, tady jsem je asi po třech začal ignorovat). Graficky má hra sice ostré textury a dobré stínování, ale jinak si s Doomem 3 taky moc nezadá... Po rozkoukání vidíte, že všude vede jen jedna cesta, levely jsou malé, navigační šipka nezmizí ani po tom, co vám přestanou dávat instrukce do vysílačky, Alieny lze odkopávat a tak se strašidelná atmosféra začíná docela rozplývat.

Po dohrání kampaně za Mariňáka to však stále není vyloženě špatné, pořád se jednalo o kvalitnější hraní než v případě zpackání série Wolfensteina, a tak se s rozporuplnými pocity vrháte na vetřelce... Opět nezačíná špatně, v temných, úzkých prostorách se proháníte po stropech a užíváte si srandovní zabíjení nevinných lidiček, jenže obdobně to po chvíli přestává být zábava. Zatímco při hře proti vetřelcům jsem si místy pochvaloval jejich mrštnost a tedy AI, u hry za vetřelce se prokázalo, že to byla asi jen má iluze, neboť mariňáci jsou totálně debilní hovada se zrakovými a sluchovými zónami 90 letého dědečka po mrtvici. In-game animace už začínají člověka srát a nejhloupější je neviditelné prostorové omezení každého levelu, což se nejvíc projeví v jedné venkovní misi, kde např. nelze přeskočit jednoduchou zeď, nebo vyšplhat více než do poloviny stromu (po každé narazíte na neviditelnou bariéru), protože hra prostě chce, abyste použili ventilačku.

Při hře za predátora působí hra nudně od začátku do konce, na první pohled jste mocné vraždící monstrum, ale přitom, když vás uvidí mariňák včas, klidně si vás podá dvěma dobře mířenými ranami z brokovnice, nebo pokud nepoužijete silný alternativní úder, může vám těch primárních vyblokovat i 10 po sobě! Navíc procházet po třetí znova ty samé lokace je vskutku otravné a tak hru dohrávate jen z povinnosti a z chuti ji s čistým svědomím odinstalovat...

Celý rok čekal šampión v těžké váze, jménem GTA IV, na důstojného soupeře, neboť Saints Row 2 knockoutoval až příliš snadno, ale nyní se ho konečně dočkal...

1. kolo
Boxeři si podávají ruce, když tu najednou bum, Gta ještě ani nenaloadoval a Sabotér už svěže hopsá po ringu a pěstí masíruje Gtáčkovu tvář, je vidět, že nepotřebuje tolik času na přípravu, prostoru pro rozkoukání se, ani prostředků pro správnou funkčnost. Gta není tak dokonale optimalizováno pro tento ring, zvedá se sice v pohodě, ale v tom přichází další rána v podobě grafiky. Sabotér má na své straně jásající dav díky velice pěkným efektům barev. Je skutečně potěšením přejíždět očima po jeho dresu v místech, kde se prolínají barevné pasáže s těmi černobílými. Gta vypadá pobledle a tak rozhodčí raději nechá zaznít gong a pošle soupeře do svých rohů.

2. kolo
Sabotér vyhazuje všechny trumfy na stůl hned zkraje, je ohromně vtahující, až fascinující, představuje fanouškům své akční stránky, když během pár sekund zasadí více úderů do jednoho odhaleného místa, ale umí i vyčkávat, nenápadně mást tělem, jakoby se plížit a tiše čekat na nepřítelovu chybu, zkrátka vybere si systém boje, jaký se mu zlíbí a něco takového Gta moc nezná. Gta má akorát slušný systém krytí, takže se dokáže vždycky vzpamatovat dřív, než rozhodčí napočítá do desíti...

3. kolo
Sabotér se po chvíli ukazuje jako přímočarý hráč, má v sobě nenávist, chuť po pomstě a na nic jiného nemyslí, Gta má mnohem komplexnější životní příběh, v rozhovorech poskytnutých oběma boxery řekl Sabotér pár zajímavých slov, ale i omšelých fráziček a bylo ticho. Gta nás zasvětil do svých historek jako nikdo jiný, ukazoval reportérům fotky, udělal z toho drama i komedii, toto interview se možná vejde i do večerní reprízy, kdyžto jakkoliv se Sabotéra poslouchalo dobře, další den si na něj už skoro nikdo nevzpomene.

4. kolo
Zápas se dostává do pokročilejší fáze a jakkoliv variabilní se Sabotérův systém boje zdál, nyní se začíná lehce okoukávat, je vidět, že jeho finty je příjemnější a zábavnější "poznávat", než "znát". Gta se mu začíná přizpůsobovat, sice se stále občas musí zdlouhavě přemísťovat z jedné strany ringu na druhou, ale myšlenková kreativita mu v žádném případě nechybí a tak zasazuje pár zkušených ran.

5. kolo
Dav se rozdělil na dva protipóly a každý začal svému favoritovi zpívat jeho oblíbené válečné hymny na povzbuzení. Sabotérova se sice poslouchá o něco lépe, ale je docela krátká, po chvíli se začne opakovat, což není Gtáčkův případ, ovšem o tom, co samotným soupeřům sedne víc, můžeme jen spekulovat... Zápas se tedy nekompromisně chýlí ke konci, neboť i když Sabotér prvních 15-20 minut předvedl fantastický zápas, který zastiňuje všechny ostatní boxery, které rozhodčí tento rok v ringu spatřil, Gta vydržel boxovat déle, snad i dvakrát tak déle, přičemž nepřestal vymýšlet nové a nápadité údery a tak svého soupeře o prsa překonal...

Že prý je na světě kopie San Andreas? Sem s ní! Plagiátorství mě v tuto chvíli nezajímá, já si chci hrát! A skutečně, hra má pár výborných nápadů, koncept San Andreas vykrádá sice mohutně, ale v závěrečném verdiktu jí to vůbec nevyčítám. O výtky se totiž postarají úplně jiné věci, ale nepředbíhejme...

První věcí je zastaralá grafika, která jen tak tak překonává San Andreas díky lepším světlům/stínům a detailnějšímu destrukčnímu modelu, ovšem HW nároky se rovnají GTA IV a to jsou, prosím, nebe a dudy... Další, co udeří každému nezdrogovanému hráči do očí je naprosto (excuse my french) domrdané ovládání - auta jsou jak z gumy, ale jaksi "neelastické" gumy - velice podivně se zatáčí, brzdění je nerealistické a fyzika taktéž dostává na zadek.

Zvyknout se však na to dá a to hlavně proto, že Saints Row 2 není hra dělaná pro detail (není propracovaná), to se tady prostě neřeší. Na veselé brouzdání po městě zapomeňte, v Saints Row 2 se frčí jen z jednoho místa na druhé a plní úkoly, jinak to skutečně nemá smysl. Město působí na první pohled vcelku pěkné, ale je povrchní, neměl jsem naprosto žádnou motivaci v hledání skrytých CD (ekvivalent balíčků), či sprejování nápisů apod. A vzhledem k nezajímavému a trapnému příběhu jsem po chvíli začal přeskakovat i in-game videa. Pro ochutnávku: (a nebudu to dávat do spoileru, protože tím fakt o nic nepřijdete) v jedné z finálních misí máte zabít určité šikmoočko, prostřílíte se k němu přes hromady stráží, načež vám zmizí všechny zbraně a hra po vás chce, abyste ho zabili katanou. Bohužel enemy je schopen vás porazit bez jediného zásahu mečem pouze tím, že vás bude neustále přehazovat přes rameno. Ok, přijdete na určitý systém, rozsekáte ho na párky a pak se objeví video, kde katanový souboj PROHRAJETE a těsně před smrtí ho zastřelíte pistolí...

Obecně hlavní mise jsou dost slabé, všechny se odehrávají v identickém schématu: někam zajít a vystřílet určitý a neskromně velký počet nepřátel, žádná nápaditost. Navíc přestřelky jsou strašně triviální, může do vás střílet i 5-6 vojáků najednou a nestihnou vám ubrat zdraví na nulu dřív, než je bez krytí odděláte 1 ranou do hlavy. Pak stačí zalézt za rok a během pár sekund jste zregenerovaní na max... Alternativní úkoly, to už je jiná, ty pokrývají stupnici od slušné zábavy až po nečekaný záblesk geniality. Mým favoritem je určitě Insurance Fraud, kde se vrháte pod koly aut s cílem vytahat co nejvíc penízků z pojišťovny. Pak jsem si královsky užil jízdu v hořícím obleku ve snaze zapalovat okolní lidi a v neposlední řadě také stříkání sraček z hovnocucu, které je vtipně doplňováno o super hlášky vašeho řidiče.

Celkově tedy nemohu říct, že bych se nudil, to bych hru asi nedohrál a fakt, že tento žánr a herní styl mám moc rád (viz moje herní topka, kde z 15 her jsou 4 GTAčka) hraje také nesmírně velkou roli, ostatní si však z mého hodnocení klidně 10-15% uberte...

U přímého pokračování CoD 4 vám můžu přímo říct, že nepřináší skoro nic nového a přesto je minimálně stejně tak dobré, jako svůj předchůdce. Neberu to jako plagiátorství, neberu to jako šizení práce, vidím za tím jednoduše službu hráčům, Infinity Ward ví, co my rádi, a tak nám to naservírovali na stříbrném podnose a kašlat na to, že už byl jednou použitý...

Kampaň je opět úžasná, bombastickou atmosférou protkaná od začátku do konce, s perfektními in-game sekvencemi, působivou náplní misí a fantastickou hratelností. Speciálně design levelů musím pochválit - všude se něco válí, žádná ulička, nebo místnustka není poloprázdná, přičemž jsem neměl dojem opakování. Jednoduše jsem si při hře připadal, jakože si hraju na elitního člena zásahové jednotky, no nemluví to za vše? (hrejte na obtížnost Veterána!)

V Covert Ops bych přeci jen neviděl celou "1/3 hry", je to pořád jen a jen přidaná hodnota, využívající lokace z kampaně, ovšem jako krok k expandování herní doby poslouží dobře. Zejména závody na skůtrech mi přišly jako osvěžující odbočka z FPS akce, ale abych jen nechválil, sniperské mise na Veterána byly až moc frustrující.

Celkově mohu říct, že pokud Modern Warfare 3 bude opět další nášup "toho samého", přičemž to bude "to samé" i co se týče kvality, budu i já nejspíš opět spokojen...

Nový Wolfenstein je jako kopanec do koulí všem věrným fanouškům ID software, po němž se ale naštěstí hráči dokázali zvednout, posadit se k PC a s bolestí u srdce a v rozkroku hru dohrát. Wolfenstein je totiž dutá, triviální střílečka se stupidním příběhem, zaostalou hratelností a namachrovaným gumákem s dvojsmyslným jménem v hlavní roli (každému "normálnímu" chlapovi přece zkratka BJ jako první evokuje blowjob).

Dutá protože ať už je vaše aktuální mise nazvána jakkoliv, vždycky chodíte jen za směrovací hvězdičkou v horní části obrazovky jako zombie a střílíte všechno, co se vám dostane pod ruku, stereotyp od začátku do konce. Nemá cenu přemýšlet, nemá cenu taktizovat, člověk nemá šanci se do hry pořádně "zažrat" a dokonce ani příslib ukrytých pytlíků zlata vás nepřiměje k zabroušení do nepovinných lokaci.... Kde je ta tajemnost a skvělá atmosféra RtCW? Ano, i Wolfensteinův 8 let starý brácha představuje v dnešní době lepší volbu.

Herní nápady nejsou vůbec dobře využity. Potenciál Veilu je utopen v jeho snadné dostupnosti a malé potřebnosti, když ho můžete používat skoro pořád, není v něm žádné mystično, navíc paradoxně hra je tak snadná, že Veil nemusíte používat vlastně vůbec. Upgrady zbraní představují pár znuděných kliknutí, nápisy typu "na každou příšeru je vhodná jiná zbraň" zcela ignoruji a hru dohrávám takřka jen s MP40 a vypnutým mozkem... Pochválit na Wolfensteinovi tedy mohu jen to, že je to hra "dohratelná", nenarazil jsem na žádnou vyloženou demenci, co by mě přiměla hru vypnout a občas jsem si to nenáročné střílení i docela užil...

Pro mě velice příjemné překvapení, přitom Dark Messiah vlastně přinesl "jen" přesně to, co se od něj čekalo. Možná ta kombinace RPG a FPS není tak světoborná, protože se spíš jedná o trošku sofistikovanější FPS s pár RPG prvky. Chodíte po světě M&M, objevujete, sbíráte, ničíte, vylepšujete se - na tomto poli žádná revoluce, ovšem hratelnost je skvostná. Souboje jsou výborné od počátku do konce, zprvu mi daly zabrat i dva základní vojáci, když jsem je chtěl na férovku usekat mečem ve stylu Barbar (C)onan, ale později člověk objeví mnohem více efektivnějších a zábavnějších způsobů, jak zabíjet. Od využívání fyziky, přes zkopávání, kouzlení až po moje nejoblíbenější headshotování s lukem s neomezeným počtem šípů ala Legolas.

Grafika byla, ruku v ruce s designem levelů, nádherná, i dnes po 3 letech budu raději preferovat dynamické HDR efekty, nad sebeblýskavějšími a sebeostrejšími, ovšem stále pouze statickými levely v novějších hrách. Herní svět je tak velice vtahující a atmosferický, z měst dýchá středověk, kobky jsou temné a u Orků na skalách sálá slunce skoro až z monitoru ven.

Předměty možná zprostředkovávají variabilní hraní, ale myslím, že hra měla hráče více nutit k jejich používání, protože stačí pořádný luk a hru jsem dohrál s 35 flaškami many, desítkami různých svitků, lektvarů, hub a já nevím čeho všeho ještě, aniž bych to kdykoliv potřeboval. Zvlášť mi není jasné, kde jsem mohl uplatnit ten "stealth" postup, ale to už mi ani moc nevadí, Dark Messiah byl prvotřídní zážitek.

Neúnavná druhá světová je zpět, CoD 5 pokračuje v trendu CoD 4 intenzivního pojetí války s hromadou nepřátel i dostatečného počtu spojenců. Někdy to funguje dobře, někdy to trochu skřípe, ale zábava je to slušná, za tím si stojím. Největší pochvalu si CoD však zaslouží za perfektní kooperativní mód Nazi Zombies, vím, že hned týden po CoD vyšlo Left 4 Dead, ale první je prostě první a to se počítá :)

Zatím to zní pozitivně, nyní však přichází výčet až nezvykle velkého počtu záporů, který jsem promýšlel téměř hned od prvních minut hraní (a to není dobře):
- Nevadí mi hrát znova druhou světovou, rád vezmu do ruky starého kara a pohoním (nácky po Berlínu), ale vadí mi, že je to pořád to samé. Hráč nemusí ani číst úkoly mise, stačí jít pořád dopředu a střílet všechno co se hýbe. Pokud možno zpříma a bez přemýšlení, neboť kreativita se po zásluze trestá buď designerskými omezeními, nebo tím, že se hra pozapomene uložit. Dneska je už snad jiná doba a hra by měla nabízet nějaký vývoj a/nebo variabilitu a/nebo různorodost...
- Design levelů je pěkný, ale neúčelný, prostředí sice není prázdné a grafika je stále velmi přitažlivá, ale podobně jako v mnohem starších hrách je vaše volnost pohybu nepříjemně omezena, nejde sejít z cest, slavným přelézáním překážek lze přelézt jen to, co se přelézt má, nikdy nelze vymyslet jiný postup.
- AI nepřátel je odbytá, opět na první pohled válka funguje, vojáci se navzájem střílí a pokud se něco protáhne, tak mám dojem, že se respawnují na obou stranách (wtf?), aby hra neztichla, takže si skutečně můžete připadat jako ve válce, ale někdy lze u vojáků spozorovat nehorázná demence. Např. dva vojáci stojí na proti sobě a několik sekund jen čumí, občas se někdo někde zasekne, vojáci někdy zapomenou reagovat a jen na vás strnule koukají. Spojenci vydrží mnohem víc, než nepřátelé, např. 2 nepřátelé naběhnou zcela nelogicky na 1 spojence s bajonety, ale ten je oba umlátí pažbou :)
- Na jednu stranu je hra jednoduchá, protože toho celkem dost ustojíte, ale vyšší obtížnost je spíše frustrující, protože byste někteřé hustší pasáže museli hrát tak na 10x a více. Na střední obtížnost ustojíte takovou spršku, že se oplatí přebíhat mezi překážkami, dojít nepříteli až úplně na tělo a tam jich pár postřílet a zbytek "stylově" seřezat nožem, nebo úplně nejlépe roztočit se uprostřed s plamenometem, načež všichni kolem vás instantně pochcípají.

Výborné osvěžení a nečekaná inovace nejen do série Call of Duty, ale i FPS celkově. Hned první mise mi doslova vyrazila dech - svižný náběh na loď, profesionální spolupráce, vykošení hromady vojáků a bleskurychlý útěk, mission accomplished a já nestačil ani dýchat. CoD 4 je tedy především svižná, dravá, hutná a intenzivní hra, vrhne vás do víru boje, ze všech stran se střílí, všude něco exploduje, nepřátel je nezvykle mnoho, do toho po vás řvou spojenci a vy kompletně zapomínáte na svět mimo PC. Ať už pro zahlcení podněty prostředí (jednoduše u hraní CoD 4 byste se nestihli věnovat něčemu jinému ani kdybyste chtěli), nebo pro to, jak zábavná tato hra je.

Grafika je taktéž perfektní (zejména různá nasvětlení, odlesky a déšť), dělaná sice dost na efekt, přitom technologicky o kousíček za konkurenčním Crysis, Bioshockem a co se týče absence HDR efektů, tak i za HL: Episodou 2, ale jak jsem řekl, na pohled vypadá extérmně přitažlivě.

Škoda, že kampaň je poněkud kratší, možná až moc krátká, ale za to s minimem slabých míst, těch silných je nesrovnatelná převaha, ať už to jsou největší řeže, filmová sekvence s popravou v přímém přenosu, nebo stylová sniperská mise... Zvlášť když jsem musel svého parťáka nést na zádech, jsem si říkal, že něco takového už jsem dlouho nehrál. Bravo!

Na svou dobu slušný datadisk, který přináší pár zajímavých vymožeností. Po LANu jsem Wormsy sice nikdy nehrál, ale pár nových zbraní jsem využil, editor snad jednou taky, přehazování wormsíků je cool, ale ty pekelně těžké singleplayer mise! Nevěděl jsem jestli se radovat, nebo mlátit do klávesnice, protože některé vyžadovaly, abych přes celou mapu trefil někoho granátem / bazookou na první pokus a to už mi začalo občas opravdu brnkat na nervy...

Kultovní wormsíci, koncept hry je inspirován hrou Scorched Earth, ale je vylepšen o větší svobodu pohybu (lana, teleporty, létání), vyváženější zbraně, variabilnější hratelnost a možnosti, sympatičtější grafiku a hlášky samotných červíků... Tedy o dost.

Hra je milejší, zábavnější, taktické možnosti jsou širší a záleží taky nejen na přesnosti s jakou hráč umí střílet, ale i na tom, jak dokáže útok zkombinovat a obratně se přemísťovat s lanem.

Opět největší kouzlo hry je v multiplayeru s kamarády tlačícími se u jednoho PC. Mnohdy takové srazy s hraním Worms znamenaly mnohem víc, než jen společné hraní počítačové hry...

Originální, zábavná a "společenská" hra, setkal jsem se s ní poprvé u verze pro amigu, kde byly větší bojiště, obraz se dal se posouvat do stran, ale za to hra měla daleko méně zbraní a méně itemů. Systém tahové a částečně "logické" hry, kde si v klídečku vypočítáte, odměříte ránu a následně velkolepě pálíte mě fascinoval, proto jsem byl PC verzí nadšen. Hraní proti PC bylo sice silně nevyvážené, neboť AI byla buď vyloženě tupá, či naopak chladnokrevně dokonalá, avšak já hrával v drtivé většině multiplayer s kamarády.

Zpočátku matoucí množství tabulek a seznamů se začalo i přes chatrné znalosti angličtiny vyjasňovat, objevovali jsme krásy všemožných zbraní i powerupů a ze Scorchu se stala taktická hra plná možností. Ačkoli série Worms se stala daleko populárnější a zábavnější, na začátky „společenského“ hraní, kdy se u jednoho PC mlátí, křičí a smějí 4 lidi, se nedá zapomenout.

V dnešní době, kdy si vyvojářská studia nemohou dovolit přílišné experimentování a riskantní vedlejší projekty, které by se nemusely vyplatit (nejen v penězích, ale také z pohledu ztraceného času), představuje Portal svěží vánek, nebo přesněji blesk z čistého nebe na poli logických akčních her.

Portal je osvěžující, vtipný, příjemný, vhodný na odreagování i zamyšlení nad logickými rébusy. Nejedná se o hardcore zápřah na mozek, abyste u něj rozbili 3 klávesnice během jednoho levelu, Portal se dá projet na jeden zátah a fakt, že ke konci začne být už trochu stereotypní (ocenil bych více levelů a méně herní délky pro "závěrečný" útěk), ale i tak je to úžasný projekt, který se v záplavě dnešních her rozhodně neztratí.

PS: Kulometná hnízda bych za ten jejich roztomilý hlásek mnohem raději pohladil, než zničil :)