Jo tohle byla nostalgie. Kdysi dávno ještě v době automatů, jsme po koupání zamířili do jedné hospůdky kde kromě automatu na Tekkena byly i Simpsnovi. A tam jsme v této mlátičce hráli a řezali pohůnky Burnse a snažili se zachránit Maggie a diamant.

Hratelnost byla jednoduchá vymlátit co se dalo, a porazit vždy bosse úrovně a jít dál. Přesto to tenkrát právě na to vyblbnutí stačilo. Ve finále se dá i hra dohrát za hodinu času.

Často jsem se k ní pak vracel i na PC, ale tam ten port nebyl ideální. Přesto jsem v této mlátičce nechal v dětství až možná příliš hodin, těžko na ni zapomenout. Ale dneska už to hratelný jak tenkrát rozhodně není!

Velký posun oproti slabé dvojce. Prostředí Afriky působí zajímavě, ale hlavní je rozlehlost mapy. Konečně žádný koridor, ale otevřený prostor a více cest kam vyrazit po mapě. Proto jsou zde i vedlejší úkoly, aby zde bylo co dělat, když hráč nepůjde po hlavním cíli.

Ostřelování je větší zábavou, díky tomu že nepřátelé už nejsou tak všemocní, jak tomu bylo ve dvojce. I arzenál je zajímavější a možnosti vylepšovat si svoji odstřelovací pušku. Navíc tu není nekonečný respawn nepřátel což taky potěší. Dokonce je tu i možnost použít panzershreck, a že to bude potřeba proti tankům. Je tu i speciální průrazná munice do odstřelovačky, která dokáže zlikvidovat slabiny vozidla mnohem rychleji.

Mise jsou rozhodně zábavnější a zajímavější díky otevřenému prostředí a možnostem. Dá se to hrát i stealth způsobem, ale poslední slovo vždy bude mít odstřelovací puška. Graficky to vše vypadá dobře a hlavně se to i svižně hýbe. Obava že by prostředí Afriky bylo pusté a nezajímavé, naštěstí nehrozí. Různé ruiny měst, kaňony, tábory jednotek Osy atd...

Sniper Elite 3 ukázal, že se autoři poučili z předešlých chyb a udělali mnohem lepší hru. Doufám, že Rebellion další díl opět posune ještě dál. Má nakročeno dobře.

Vskutku geniální myšlenka na hru. Vzít bakterii, virus, parazity, spóry a další mikroorganismy a využít je k vyhubení lidstva do posledního člověka. Nápad a myšlenka rozhodně super!

Je to vlastně dost ujeté, když největší radost pro hráče je šíření viru nepozorovaně po světě, a sledovat jak stoupá stupnice nakažených lidí a kolik států už podléhá nákaze. Šíření je potřeba zajistit přes vodní a leteckou dopravu, a být co nejdéle bez příznaků nemoci. Protože když se projeví nemoc, lidi hned začnou řešit vznik nemoci, způsob jak zastavit její šíření a pracují na léku který časem vytvoří a zlikvidují nemoc a tím končí hra a hráč prohrál.

Tato fáze je nejdůležitější, být neviděn a rozšířit se. Bohužel i stále stejná je i hra. Sice je zde více druhů virů, bakterií atd... ale průběh je vždy víceméně stejný. Hra je dost minimalistická, hráč pozoruje většinu času mapu světa a tabulky s vývoji přenosu choroby, její odolnosti a vlastnosti a vývoj, aby byla smrtelnější a účinnější.

Myšlenka dobrá, ale provedení je jednodušší, díky svému původu z mobilních zařízení. Přesto je fajn občas si zapnout Plague a zkusit vyhladit lidstvo.

Je docela škoda, že se Plants vs. Zombies vydali směrem od tower defense hry k této online zběsilosti. Původní koncept a hra mě přece jen bavila víc a déle.

Zde mi přišel nejzajímavější a nejzábavnější coop mise Garden Ops. 4 hráči zde brání svoji zahrádku, na omezených místech mohou vysadit různé druhy rostlin, a k dispozici jsou 4 rozdílné třídy rostlin za které lze hrát. A rozdíl je opravdu znát, díky stylu boje a zaměření postav, a jejich schopnostech co mají k dispozici. V každé mapě je 10 vln nepřátel a dvě náhodné vlny, které vyšlou bossy proti hráčům. Právě tento mód má nejblíže k původní hře, kdy se parta snaží ubránit proti přesile zombíků.

Multiplayer nabízí team deathmatch, conquest a hraní s bombou. Občas je tu dost zmatek, kdy si každý jede svou a je rozhodně potřeba vypnout mikrofón. Je zde vidět rozdíl mezi hráči co to hrají stále, a jedou nějakou taktiku a těmi kteří neví která bije. Tyhle módy na chvíli zabaví, ale na dlouhodobější hraní to není.

Ocenit musím grafický styl hry, kdy se drží předlohy a zombíci i kytky vypadají opravdu pěkně. Zvlášť se povedli mapy a herní prostředí kde výběr této grafiky k tomu sedí. I některé zvuky jsou z původní hry.

Na hraní s partou v coopu je hra ideální a zabaví. Další módy už bych bral s rezervou.

Jmenuji se Henry a stal jsem dobrovolnou hlídkou před požáry. Proč jsem odešel od civilizace do přírody a opustil společenství lidí, se dozvíte brzy. Zde v strážní věži, která se stala mým novým domovem, sepisuji na svém psacím stroji veškeré události. Mým jediným společníkem a hlasem je má nadřízená Delihla. Stala se jediným kontaktem s člověkem, rádcem a jistotou.

I když zde, v přírodě není nic jisté. Dravá zvěř, riziko nehody a najednou i podivné události co se stali včera. Musím to ještě prověřit, jelikož si nejsem jist co si o tom mám myslet. Co to vše vlastně znamená, napíši zítra do svého deníku.

Firewatch staví svoji atmosféru na těchto tématech, a hraje si hlavně s hráčovou představivostí, který si teprve skládá obrázek života v této divočině. Je to opravdu nevšední zážitek, i když nemusí být pro každého. Mě ovšem dostal a potěšil svým stylem.

Tak po 37 hodinách toulání pustinou šílený Max došel ke svému konci. A jaký je vlastně dojem po dohraní?

Rozhodně to není žádná rychlokvaška, která se snaží přiživit na filmu. Je to poctivě udělaná hra s velkým světem, v parádním grafickém kabátku. Příběh je ze začátku vlažný až s postupem do finále se začne pořádně něco dít, a když se to konečně rozjede přijde konec a šlus. Jsou tu sice zajímavé postavy, ale ve hře se objeví jen krátce kdy zadají úkol, řeknou k tomu pár vět a tím jejich výstup skončil. Avalanche Studios zkrátka mělo vždy problémy s nějakým pořádným scénářem, i když proti Just Cause je to krok dopředu.

Hratelnost je ze začátku opravdu pohlcující, objevování pustiny, hledání šrotu který slouží jako měna, souboje na blízko a automobilové honičky a ničení protivníků. Vše to podporuje získávání nových schopností, dobývání pevností a přístup k lepší výbavě jak auta tak i zbraně a vylepšení pro Maxe.

Jenže čím déle hrajete a postupujete hrou, přijde zjištění, že hra své možnosti a zajímavosti ukáže příliš brzy, kdy už v pozdějších fázích nemá co nového nabídnout. Když vylepšíte Maxe a jeho vozidlo, zmizí hnací motor proč obsazovat kempy, likvidovat konvoje, čistit minové pole, hledat skrýše které obsahují trochu šrotu. Pokud hráče baví všechno vyzobat a nejde dál, dokud nebude mít svoji část mapy čistou, tak tu může strávit opravdu desítky hodin.

Mad Max je solidní hra, vypadá parádně, dobře se hraje, ale postrádá větší hloubku a chybí ji další nové věci a nápady v pozdějším hraní. Přesto je zábavná, jinak bych tam nestrávil těch 37 hodin. Ale čekal jsem trochu víc.

Phantom Pain je do velikosti opravdu obrovský. Ať už jde o velikost herní plochy či obsahu misí a úkolů. Hráči je dána svoboda zda se vydá cestou stealth a vše potichu omráčí nebo obejde nepřátele, či přímí postup kde za Big Bossem zůstane jen spousta mrtvých.

Je to dáno díky obrovské nabídce zbraní jak smrtících tak omračujících, možností využívat nástroje k odlákání nepřátel a studování jejich tras a zjištění jejich počtu a výzbroje. Zde se mění jejich vybavení i oni dostanou lepší zbraně a vesty a helmy, aby více reagovali na taktiku hráče, kde komunikují s velením, žádají o posily či radu jak postupovat, a celkově se snaží působit jako fungující bojová síla. Když vypnu proud jejich základě, hned se vydají zjistit příčinu a začnou pátrat buď s baterkami, v horším případě s nočním viděním. V tom je ta zábavnost v hraní si na kočku a myš, kdy se z kořisti může stát záhy lovec a role se vymění.

V nepřátelském prostředí je potřeba využívat všech možných prostředků jako je palebná podpora, útok vrtulníků či dodání zbraní či vozidla. Ale vše to stojí peníze, takže je potřeba rozmýšlet kdy se vyplatí použít drahý vrtulník, který může být i zničen a to citelně zabolí i na penězích a slávě.

K ruce jsou i parťáci, zvláště Quiet je neocenitelná a v příběhu patří k tomu nejlepšímu co je v Phantom Pain. Tuto dívčinu je těžké si nezamilovat a neocenit její odstřelovací pušku a přesnou mušku.

Příběh je na můj vkus dost roztahaný i do misí, které s ním nemají velkou souvislost. Jako jeden velký zápor vidím nutnost opakovat již odehrané mise znovu na vyšší obtížnost či hrát je na úplný stealth. Toto zařadit do hlavních misí mi přijde jako velký přešlap.

Je zde i potřeba poslouchat kazety kde jsou více probrány střípky příběhu a občas schovány nápovědy jak postoupit dál a co řešit. Základna Diamond Dogs slouží jako místo pro veškerý vývoj a zbraňovou podporu, a doporučuji se sem občas vracet, protože se tu objeví další příběhové rozhovory a události.

Novému MGS k dokonalosti pár věcí chybí, ale stále patří k té špičce her co letos vyšli. Svým pojetím a věnování se i vážným tématům a příběhu který je spíše určen pro starší publikum, má v herním světě místo, kde nemá srovnatelného konkurenta v daném žánru.

Red Faction 2 působí hrozně tuctově a průměrně. Sice hráč dostane spoustu zbraní, ale použivá jich zlomek. Nepřátelé taky nepřekvapí ničím zajímavým, snad jen nepříjemností respawnu, kde se v některých oblastech chrlí do nekonečna. Souboje s bossy to je taky radost zvláště s tím posledním.

Pasáže ve vozidlech jsou celkem zábavné, jen celkem krátké. Když už je řeč o krátkosti tak i hra trvá tak okolo 5 hodin, což je zde naštěstí plusem. Příběh je zde jen do počtu, není nijak zajímavý.

Tento díl Red Faction je zkrátka zklamáním. Selhává v zábavnosti, i ten pocit ze střílení a nepřátel je nemastný a neslaný.

Fatshark se opravdu vytáhli, po jejich průměrně dobrých hrách, vytvořili dílo které si najde v coop scéně své místo. Díky návykové hratelnosti a zábavnému konceptu tato hra může hráčům vydržet opravdu dlouho.

Postavy hrdinů se přeci jen trochu liší a jejich schopnosti jsou znát. Kdy elfa díky svému luku dokáže poskytnout solidní palebnou podporu(střelivo je ale omezené) kde ostatní postavy mají jiné palné zbraně na dálku které jsou pomalejší, ale mohou mít drtivější dopad na krysáky.

Ale základní boj je veden převážně na blízko, kdy je potřeba se prosekat neuvěřitelnými masy Skavenů, kteří se hrnou na partu dobrodruhů vždy kdy se ozve zvuk rohu který je svolá k hromadnému útoku. To pak lítají jejich kusy těl a hlavy po celém okolí. Kontaktní zbraně mají své statistiky stejně tak i palné, kdy je vidět rozdíl mezi sekerou, kladivem, mečem nebo obouruč zbraní. Tupé zbraně nepřátele odhodí a omráčí, ostré hned oddělí jejich části těl.

Přesto že se hra odehrává převážně ve městě, najdou se zde i mise které hráče zavedou i do přírody. Autoři si vyhráli s každou mapou, a žádná z 13 misí nepůsobí jako kopírka té předešlé. Nabídne i solidní scenérie, kterými se ale hráč moc nemůže kochat, protože by ho nepřátele převálcovali.

Vše zde stojí a padá na spoluhráčích. Já a Maximus jsme to prošli celkem v pohodě, až na některé mise které dali pořádně zabrat, kdy se podařili dohrát teprve co dorazili schopní spoluhráči. Zde se na nějaké sólování nenajde místo, vzdálení od skupiny znamená smrt či v lepším případě ztrátu cenného zdraví. Lékárniček je málo a každé použití je znát.

A v čem vlastně je to kouzlo hry? V atmosféře Warhammeru který působí temně a zdejší nepřátele jinde nepotkáte, v parádním soubojovém systému na blízko a jeho grafické zpracování, v rozdílných charakterech postav a jejich zbraně a loot. Pokud Fatshark budou do hry přidávat i nové mapy, předměty a třeba i nepřátele a postavy, tak se Vermintide udrží na výslunní dlouho, a autorům úspěch po právu náleží.

Hodnocení celé série.

Tales from the Borderlands nabídli něco jiného z poslední produkce Telltale, hru která staví více na humoru, nebere se ukrutně vážně a bere si to nejlepší ze šíleného světa Pandory. Hlavní duo hrdinů funguje parádně, a jejich eskapády je radost sledovat. Je až překvapivé kolik zajímavých postav se v celém příběhu objeví.

Objevují se zde zajímavé nápady a i systém voleb působí tak, že rozhodnutí skutečně trochu pozmění budoucí situaci, místo aby to vždy došlo do stejné příběhové linky beze změny. Komiksová grafika tvůrců konečně zapadla do hry díky předloze, a nepůsobí lacině. Další věc co zaslouží pochvalu je soundtrack, ten se neskutečně povedl.

A říkáte si, že jsem z hry moc situací neřekl a nepopsal? Zde je nejlepší o hře nic nevědět a hlavně nic nevidět, pak je výsledný dojem umocněn na plno.

Ohlédnutí se za celou sérií Life is Strange, která je zkrátka unikátní. Nejen svým stylem a hlavně svou lidskostí. Problémy hlavní hrdinky Max jsou uvěřitelné a její vztahy s okolím a lidmi působí věrohodně. To co prožívá jí hráč věří, a příběh si užije.

Rozhodnutí zde mají mnohem větší dopad a větvení se, než tomu bývá u konkurence jako je Telltale, a nejsou zde jen pro efekt. Kolikrát se hráč nad nimi zamyslí a přemýšlí nad důsledky co jeho rozhodnutí může v budoucnu způsobit a jaký to bude mít dopad pro Max a její okolí.

Až na paranormální možnosti s posouváním času, se zde odehrává dospělý příběh, který ze začátku může působit naivně a jednoduše, aby se záhy rozvinul do sofistikovanějšího díla, které pohltí hráče a nepustí ho, dokud nedojde konce. A jaký bude jeho konec? To už záleží jen na Vašich rozhodnutích.

Od Act of Aggression jsem čekal, že by mohli být nástupcem za Generals. Bohužel jimi nejsou, přesto se jedná o solidní RTS. Která je hlavně zaměřena na hraní v multiplayeru.

Jelikož kampaň je spíše průměrná a slouží jako tutoriál. I když úplně všechny možnosti hry a taktiky neukáže, ty se projeví až v hraní skirmish bitev nebo při hře více hráčů.

3 hratelné frakce nabízí trochu odlišné jednotky a budovy, přesto zde není tak velký rozdíl, jak v již zmíněných Generals. Všichni disponují vrtulníky, letectvem, pěchotou, vozidly, tanky a dělostřeleckými jednotkami. A dělostřelectvo se zde stává králem boje. Sebelepší základna chráněna věžemi padne za oběť dobře postavenému dělostřelectvu zvláště pokud má krytí ze vzduchu. Je zde i vidět smysl pro detail, kdy po bombardování začne zem hořet, a oheň dokáže poškodit jednotky v jeho oblasti. Navíc vybombardovaná oblast zůstane zčernalou zemí až do konce hry, což je pěkný detail.

Je zde i vidět, že pěchota hraje druhořadou roli, a slouží hlavně k obsazování bank a budov, kde získá lepší obranu a neumře hned. Nestane se, že by voják s útočnou puškou ustřílel tank, jelikož ho vůbec nepoškodí svojí palbou. Některá vozidla jsou i vybavena rychlopalnými zbraněmi které dokáží i sestřelit vypálené rakety od pěchoty. Navíc zranění vojáci se dají zajmout, a skončí ve vězení kde generují zisk peněz, nebo se dají vyměnit za cenné suroviny.

Jelikož poslední roky nejsou na RTS příliš bohaté, je každá nová vítaným zpestřením. A v mulťáku si svoji komunitu určitě najde. Jen škoda, že nenabízí lepší kampaň pro jednoho hráče.

První díl Hotline Miami byl herní masterpiece, který dokázal vytvořit neskutečný kult. Dvojka proto byla velmi očekávanou hrou, na kterou jsem se těšil.

Někdy je více méně. To bohužel platí pro linku Wrong Number, kde hráč přeskakuje z postavy na postavu, a příběh a rozhovory spíše zdržují od hraní hry. Je docela škoda, že masek je k dispozici méně, a nejsou k dispozici ve všech misí jak tomu bylo minule. Jsou tu nové nápady, jako mise kdy se nedají používat střelné zbraně, a postava své protivníky nezabíjí.

Je i více prostředí a mapy jsou rozlehlejší. Což mi občas i vadilo, že přilétla kulka z místa kam jsem ani neviděl. O to více je potřeba plánovat postup, některé mise vyžadují více opatrnější postup, díky novinkám nepřátel kteří se kryjí, nebo protivník který nejde zabít vůbec střelnou zbraní.

Přesto opět zažívá hráč nával adrenalinu, případně vzteku když opakuje některé úrovně znovu a znovu. Těžko popsat pocit, když už máte úroveň skoro hotovou a najednou přijde smrt. Zde se hráč dostává do tranzu a jede a umírá, dokud tu zpropadenou úroveň nesplní.

V tomto zážitku to zůstává stále to staré, dobré Hotline Miami které dokáže přikovat hráče k židli. Jen už to není tak velký šok a překvapení jak tomu bylo u jedničky. Přesto lze doporučit všem masochistům, jelikož dvojka mi přišla v některých misí ještě těžší než jednička.

A je tu velké finále. Po dvou letech se uzavírá Van Helsingovo putování. Zodpoví se poslední otázky a srovnají nevyřízené účty. A dozvíme se i více o minulosti duchovní společnici Katarině.

Třetí díl je trochu kratší co se týče délky kampaně, pomalu ale jistě směřuje hlavnímu souboji a zakončení příběhu. I vedlejších misí je jen pár, tower defense mini-hry a řízení odboje se taky smrsklo na pár nepovinných aktivit.

Novinky jsou dvě úplně nová povolání. A tím je Protektor rytíř a odborník na kontaktní boj, a Phlogistoneer který je v robotickém obleku a jeho zbraní plamenomet, rakety, energetické štíty a další vychytávky technologie. Tím už hra nabídne celkem 6 herních tříd postav, a pokud se to autorům povede převést i do Final Cutu tak tím lépe.

Došlo i k určitým změnám ve vývojovém stromu povolání, třeba Constructor má nyní k dispozici bojovou plošinu která nabídne palebnou podporu, a vyvolané jednotky nyní již po určitém čase neumřou, ale zůstanou do doby než je zničí protivník.

Nové lokace a oblasti jsou zajímavé, stejně tak i nová monstra. Na hru se po vydání sneslo docela dost kritiky kvůli chybám, já osobně se nesetkal s žádnou zásadní. Zakončení hodnotím stejně jako druhý díl, bavilo mě a novinky co se zde objevili přinesli zlepšení v hratelnosti.

Dungeons 2 si hodně berou z perfektního Dungeon Keepera. Bohužel jejich výsledek je na půl cesty.

Přitom jsou herní principy skoro totožné. Kopání v podzemí, těžba zlata, stavba místností a výroba pastí, to vše funguje stejně. Jenže tady to nefunguje tak dobře jak by správně mělo.

První věc co zdržuje hraní je pomalý přísun peněz. Impové to kutají po troškách, jenže výzkum nových pastí, místností a zvýšení populačního limitu je v řádech tisíců zlaťáků. Potvory taky chtějí zaplatit za svoje služby a výplatní den pro ně je docela často. Takže pak se není problém dostat v jedné misi na herní dobu třeba dvou hodin, než si hráč vše vyzkoumá, připraví a vycvičí armádu, naučí se potřebná kouzla. A pak se z kobek vydá na povrch.

A to je zásadní novinka oproti DK. Země dobrých lidí a hrdinů je barevná, veselá plná roztomilých zvířátek, do doby než tam vkročí banda vašich potvor. Pohyb po povrchu už je v hráčových rukách a příšery se ovládají jako v klasické RTS kdy se přesně řídí podle pokynu myši na rozdíl od jejich chování v kobkách kde jednají individuálně a bez příkazů. Je pěkný detail, že po zabíjení nepřátel a ničení jejich budov a kempů se krajina mění k horšímu, lesy zchřadnou voda se změní na odpadní břečku, země zčerná atd...

Grafikou a barevností mi to připomnělo Warcraft. Hra se nebere nijak vážně, celou dobu to dává najevo vypravěč, který říká vtípky a odkazy nezapomíná zmínit třeba GoT nebo Lotra. V pokročilejších fázích hry dochází ale nepříjemnému snížení FPS, doufám že to autoři časem vyladí, jelikož na hře je to pak docela vidět že už nejde tak plynule jak by měla.

Hra je i ve své kampani docela dlouhá, mě zabrala okolo 16 hodin, je zde i fajn možnost zahrát si za démony, kteří mají trochu jiný styl příšer, kouzel, pastí i místností. Dungeons 2 jsou fajn hrou která by potřebovala trochu ještě vyladit, je to zjednodušený Dungeon Keeper 2, ale jeho kvalit nedosahuje, ale příjemně zabaví pokud toužíte po tomto typu her.

Hand of Fate má zajímavý koncept. Vytváření balíčku a podle něho pak poskládat sled událostí, bojů a vybavení. Jenže to co zprvu působí svěže, už ve druhé půlce hry skřípe.

Každá hra je trochu jiná díky náhodnému poskládání karet. Najít slušné vybavení, získat z událostí peníze a zajistit si jídlo aby hrdina doputoval do zdárného konce, kde vždy čeká boss úrovně. Jenže v pozdější fázi přichází větší podvod na hráče, kdy bude dealer karet do začátku dává prokletí, do balíku se dostávají události které jsou pevně dané a nelze je měnit, s cílem hráči uškodit.

Hrdina najednou ztrácí zdraví, přichází o peníze, snižuje se mu HP, schází mu jídlo, a karty které rozhodují mezi úspěchem a selháním se dělí pak na 25% ve prospěch hráče, a 75% proti němu. A dealer karet to neustále hráči připomíná jak se blíží jeho konec!

Navíc většinu času je hra spíše u stolu, než v bitvě, kdy se řeší jak přežít a vyhrabat se z nepřízně osudu. Není to je jen tak pro nic za nic na tom stole, jelikož bojová část hry je celkem průměrná. Hráč si vytáhne jaké protivníky proti sobě v aréně bude mít, vezme své vybavení a za minutu je hotovo. Je jedno jakou bandu mlátí, boje jsou stejné kde je třeba uskočit, odrazit útok a bušit do nepřátel. U hlavních bossů je to hlavně o jejich výdrži, nějakou specifickou schopnost mají plus jsou i obklopeni slabšími potvorami. Občas se i narazí na místnosti s pastmi, kde je potřeba proběhnout na konec kde se buď skrývá poklad a nebo cesta dál.

Ve výsledku jsou pocity z Hand of Fate rozporuplné. Na jednu stranu se mi líbí koncept karet, náhodných událostí a jejich provedení udělej si sám své vlastní dobrodružství. Druhá strana mince je ale pozdější podvádění protivníka, nastupující stereotyp a nezajímavé souboje.

Lost Planet 3 si vysloužil ne zrovna lichotivé recenze, kdy byl označován jako podprůměrná TPS. Takže když jsem jí začal hrát měl jsem trochu obavy co jsem si to vlastně koupil. Naštěstí hra má co nabídnout a podprůměr to rozhodně není.

Hlavní hrdina Jim, je na nehostinné planetě z prostého důvodu, aby si vydělal peníze pro ženu a dítě. Se ženou navíc komunikuje skrze videonahrávky, díky tomu se celý jeho příběh stává více osobnějším a uvěřitelnějším. I ostatní postavy se hráči vryjí do paměti víc, než tomu bylo v prvním díle. Ona příběhová linka je celkově na poměr žánru zdařilá.

E.D.N. III je planeta nehostinná a plná nebezpečných Akridů, tito brouci budou pro hráče častým nepřítelem. Ať už se bude jednat o jejich menší variantu která nabíhá ve velkých počtech, nebo naopak souboj s obrovskými bossy. Zbraní je na výběr dost, a za získanou látku T-Energy lze nakupovat nové kousky, vylepšovat je a dokupovat speciální munici nebo vylepšení pro větší nosnost granátů a střeliva.

Rig je velký důlní Mech, který sice primárně slouží pro získávání T-Energy, ale často se stane zbraní proti velkým broukům, kde se ke slovu dostane jeho gigantický vrták a údery mechanických paží. I Rig se dá vylepšovat z nalezených součástek, aby měl větší výdrž či sílu apod...

Hra nabízí i vedlejší úkoly, a kromě hlavní náplně boje a těžení, se bude Jim přesouvat i po lokacích které nejsou zaměřeny na boj, kde si bude v Rigu krátit cestu poslechem slušného soundtracku. Bohužel najdou se tu i některé nedodělky. Přijde mi, že miření a pohyb je takový neohrabaný a není plynulý. Zvlášť špatně pak působí přestřelky s lidskými nepřáteli, těch naštěstí není tolik. Graficky hra vypadá slušně, a pohled na zamrzlé scenérie planety má své kouzlo.

V konečném výsledku jsem se hrou spokojen, četl jsem že takových TPS je na trhu spousty, ale dovolím si nesouhlasit, jelikož slušných Sci-Fi TPS je poskrovnu.

Never Alone je odkazem pro mladší generace o příbězích z uzavřené komunity eskymáků z Aljašky. Hráč zde najde videa, která vytváří dokument o legendách, prostředí a životě kmene Inuitů. Což je rozhodně zajímavá přidaná hodnota k samotné hře. Ale jaká je ve finále samotná hra?

Sledování příběhu Nuny a její polární lišky, je ze začátku fajn, díky netradičnímu prostředí ledové Aljašky, objevování nových věcí jako jsou házecí zbraň bola nebo přítomnost nadpřirozena. Bohužel hra zhruba po třetině herní doby, rezignuje na další nápady a už upadá do stereotypu. Zvláště jeden příběhový zvrat mi tam moc neseděl. I změna prostředí mi přišla dost nevyužitá, a celkově si myslím, že téma Aljašky nevyužila naplno svůj potenciál.

A jak se to tedy hraje? Je to klasická plošinovka, kdy je potřeba sehrát obě postavy, aby odvedli svůj kus práce. Občas to kazí AI, která se někdy rozhodne zůstat stát nebo vyskočí pozdě, tím pádem znovu od posledního checkpointu. Že je příběh vyprávěn v eskymáčtině, beru jako plus, který přidává na autentičnosti vypravěče.

Hra Never Alone má hodnotu díky svému odkazu, ale v hratelnosti trochu skřípe zvlášť poslední třetina hry mi zkazila ve výsledku pozitivní dojem ze hry.

Už je to přes 16 let, co jsem poprvé zaznamenal zmínku a první obrázky Opposing Force v herním časopise. Znělo to velmi lákavě, možnost projít si Black Mesu z pozice vojenské jednotky čističů kteří měli zlikvidovat i hrdinu jednička Gordona. Navíc mít k dispozici kolegy, kteří v boji poskytnou palebnou podporu nebo vyřadí zamčené dveře. Vyšlo i demo které mě navnadilo, a mělo tu správnou atmosféru. No a na první dohrání došlo skoro taky po 16 letech.

Je docela paradox, že ke hře mě dostala velká prohlášení od Randy Pitchforda jak chce vzkřísit Duka a sérii Brothers in Arms. Podíval jsem se schválně co vše už má za sebou Gearbox. A mé překvapení je Opposing Force, cože oni? Vážně? Hned se mi vybavila zmíněná vzpomínka. A bylo na čase instalovat na Steamu hru.

První věc po nainstalování a spuštění, mě zaujala grafika přesně jak jsem si jí pamatoval, a vůbec mi nepřišlo, že by nějak více zošklivěla po letech. Pomalejší rozjezd, prozkoumávání oblasti, sebrání první zbraně a už to jelo. Hratelnost má tento datadisk stále výbornou, a já se do hry neustále nořil více a více. Kolegové vojáci mi občas pomohli, ale byly pro mě spíš obavou aby danou přestřelku přežili, i když na tom hra netrvala, tak pro svůj pocit jsem je většinou udržel na živu.

Kromě starých známých lokací se tu objevují i nové zbraně a nepřátelé. Nejvíc sem si oblíbil mimozemské kousky, jejich design a účelnost ve hře byly vidět. Hra ovšem nedá nic zadarmo, a její obtížnost není malá, zvláště pasáže s jednotkami Black Ops nebo s hejnem silnějších alienů byla výzva. Datadisk který nabídl přes 6 hodin dlouhou kampaň, solidní porci nového obsahu a příběh vojáka Sheparda z Black Mesy nezklamal ani po letech.

Tak AC:Rogue má docela unavený začátek, kde se hráč učí u Assassínů, kde pro ně maká do doby než přijde zlom. Až to konečně přijde, tak se tu konečně objevuje novinka zkusit si hru za druhou stranu, zlé Templáře!

Jenže ono se ve finále moc nemění. Zabíjet budete stejný stylem jak v předchozích hrách, skákat, šplhat a schovávat se. Rogue nabídne nové oblasti v podobě New Yorku, Severního pólu a údolí. Novinkou je možnost v ledové vodě umrznout, nová zbraň a i vybavení lodě doznalo nových změn, jako je například olej pro zapalování lodí.

Když už je řeč o lodích, tak ty stejně jako v Black Flag tvoří důležitou složku hry. Pokud Vás nebavili souboje na moři, obsazování lodí a získávání materiálu na vlastní vylepšení kocábky, tak Rogue Vás neosloví. Protože tato část hry si bere a vyžaduje hodně času. Mě to osobně bavilo, proto se mi i ve finále Rogue libí.

Hlavně co musím vyzdvihnout, že autoři se konečně vykašlali na odposlouchávající a sledovací pasáže. Jestli tu nějaká byla tak leda na začátku hry. Další věc je zabití civilisty, kdy už neznamená restart hry k poslednímu savu. Jsou tu i nudné pasáže ze současnosti, naštěstí nejsou nijak dlouhé.

Je tu i jistá provázanost na Unity. Škoda je, že se z templářské tématiky a jejich možností nevytěžilo více. Přesto že má hráč hrát za ty špatné, vše je ve finále obhajitelné a ti Assassíny jsou vlastně taky zlí.