Skyrim je ukázka toho, jak z lehce nadprůměrné hry vytvořit díky pozlátku a mediálnímu humbuku legendu. Skyrim je jako mísa jahod, které si koupíte v supermarketu, ale teprve, když se do nich zakousnete, zjistíte, že na zahrádce vám rostou mnohem lepší. Nejsou tak velké, nejsou tak červené, tak vychvalované, tak dobře tvarované, ale jsou chutné, sladké a bez přebytečné vody.

Uplynuly celé roky od vydání, než jsem se odhodlal se do Skyrimu vydat. Plakáty, videa, reklamy na internetu, získaná ocenění, přechválené recenze a úvodní znělka… to vše podávané v nezvykle velké míře mě utvrdilo o tom, že Skyrim je jen přifukovaná bublina. Ale koncem léta 2013 se mi zkrátka zastesklo po kvalitním fantasy RPG a já se odhodlal ke Skyrimu. Začalo to slibně – přehledné menu s dechberoucí muzikou, projížďka kusem světa na voze, naznačení příběhu s řadou důležitých postav a tvorba hlavního hrdiny včetně výběru pohlaví a rasy ala Dragon Age. Následovalo cosi jako tutoriál a po zjištění, že herní mechanismy jsou fajn a že ve hře je vlastně spousta možností, jsem naznal, že mě čekají desítky hodin zábavy. To stále pokračovalo i po vyplivnutí v ohromném světě a seznamování se s ním. Dříve než jsem začal plnit hlavní dějovou linku, pomyslně jsem si ohraničil území okolo první državy s hlavním městečkem Falkrethem a pustil se do zevrubného zkoumání a plnění všelijakých úkolů. Díky implementovanému DLC jsem do toho všeho zahrnul i stavbu domu. Jenomže dříve než byl můj první dům vůbec dostavěn, dostavil se stereotyp a přitom jsem za sebou měl sotva osminu důkladně prozkoumaného světa. Začalo mi být jasné, že vychvalovaný Skyrim je opravdu zábavný, ale jen prvních 10 až 15 hodin. Jenže co když svět nabízí ještě další stovky hodin hraní?!

Příběh Skyrimu je plytký, typicky hrdinský, nezáživný a plný otravného chození z jednoho konce mapy na druhý. Pobíhání sem a tam je doménou většiny hlavních i vedlejších úkolů. A tak v jedné državě úkol dostanete, v jiné ho vykonáte a v té předchozí ho dokončíte. Během této cesty si jistě pohovoříte s řadou lidí, kteří vám zadají další úkoly a pavučina ze tří P (přines, přemluv, pobij) se krásně splétá dál a dál. Plnění úkolů je zdánlivě nekonečná túra. Ano, máme tu povozy, jenomže jak se pak zorientujete v mapě? Máme tu i koně, kteří jsou ovšem tak pomalí, že pěšky běžíte pomalu rychleji a déle než oni. A k postavám – nečekal jsem vybroušené charaktery jako z ME či DA, ale vážně jsem věřil tomu, že najdu pár postav, které budou mít charakter a které si zapamatuji. Dnes, dva měsíce od dohraní (rozumějte splnění hlavní děj. linky + DLC a asi 80% questů), si pamatuju dvě postavy – namyšleného rasistu Ulfrika Bouřného Háva a těžkou sympaťačku Mjollu Lvici. Není to na ty stovky postav málo?!

Mnoho lidí říká, že Skyrim nutně potřebuje mody, které si hráč vybere podle svého gusta, ale co je to za hru, která aby začala být zábavná, potřebuje fanouškovský mód?! První hru zásadně hraju bez modifikací, ale tady jsem neodolal. Nešlo však o nic význačného… Protože mám v RPG radši hry za ženské hrdinky, vybral jsem si ženu, Nordku. Bohužel jsem nezaznamenal žádné očividné změny příběhu, žádné narážky na ženské pohlaví, prostě nic odlišného (krom šactva, samozřejmě). Zjistil jsem jen jedno – zatímco Nordi vypadají jako kulturisti, ženy jsou typické modelky a zvětšení tělesné konstituce vám je prd platné – pořád se bude vaše Nordka blížit pochybnému ideálu krásy. Jediná moje modifikace byl proto jakýsi Female Muscle mod, jenž z hlavní hrdinky sice udělal ženskou verzi barbara Conana, ale zase působila jako válečnice.

Jedna z největších chyb Skyrimu je jeho neskutečná velikost. Nemyslím tím rozlohu světa, ten je ještě v pořádku, ale ta přeplácanost! Popojdu sto metrů a mám tu jeskyni, dalších sto metrů a najdu hrobku a po dalších sto metrech tu mám pro změnu trpasličí ruiny. Dungeony se sice tváří tak, jako že se od sebe odlišují, ale po projití dvaceti jsem už věděl, že příště mě čeká buď hrobka s Draugirama, jeskyně plná otravných Falmerů, trpasličí město s roboty, či pevnost nacpaná bandity. Otázkou je, co je horší, protože přestože nenajdete dva stejné dungeony, jejich jednotlivé poslepované úseky se neustále opakují a opakují a opakují...

Vychvalovaným aspektem hry jsou draci! Ano, strašlivé inteligentní létající bestie, proti kterým budete svádět dechberoucí souboje! A teď vážně – draci jsou na tom stejně jako všechno ostatní – je jich moc. První souboj je parádní, druhý skvělý, třetí dobrý, čtvrtý ujde a od pátého víte, že už máte draků dost. Oni vás však ne a tak vás budou pravidelně napadat po celý zbytek hry a ještě déle.

Nedá mi to, abych neřekl pár slov ještě k respawnu nepřátel – věci, které ve hrách bytostně nesnáším. Jakou mohu mít radost z toho, že jsem právě vybílil pevnost plnou banditů, když vím, že až kolem ní půjdu za týden znovu, budou tam zase?! Respawn nepřátel v pevnostech a jeskyních je zlý, ale ještě horší jsou procházky krajinou, kdy vás každou chvílí překvapí medvěd, vlk či rovnou trol. A pak prostě čelíte otázce – mám je vybít nebo radši uteču, vždyť až se budu vracet, stejně je potkám zas. Chápu, že kdyby bylo možné svět totálně vyčistit od nepřátel byla by v něm tak trochu nuda, ale copak je neustálé rubání nepřátel něco jiného?

Abych to shrnul, Skyrim má celou řadu kladů, počínaje absolutní volností a konče ohromnými možnosti (velké škály zbraní, předmětů, schopností,…) ale to, co mě nejvíce bilo do očí a co hru nejvíce sráželo do bahna je přehnaná přeplácanost. Jaký má smysl extrémně dlouhá hra, v níž se jen extrémně dlouho nudíte?

Jedna z mála FPS, ke které se rád čas od času vracím a to přesto, že nemůže při opětovném hraní nabídnout nic nového. U her je to však stejné jako u filmů - když jsou opravdu zdařilé tak ani reprízy při správném dávkování neomrzí.

Nightfire se na první pohled jeví jako střílečka, kterých je dvanáct do tuctu a jediné, co ji odlišuje je Bondovská atmosféra - Bond, Bondgirl, megapadouch a technické vychytávky. Navíc, u her, které se přiživují na dobrém jménu filmu/seriálu bývá zvykem, že jde o brak. Nightfire je však jiný, protože nabízí rozmanitost díky velké škále možností, které se pokusím podrobněji rozebrat.

Nightfire nabízí celou řadu zbraní od pistolí přes samopaly po raketomet. To by samo o sobě za moc nestálo, jenže některé zbraně mají specifické funkce, které dodávájí hře na taktičnosti - zbraně s tlumičem i bez, naváděné střely raketometu nebo třeba přísavné nálože. Právě s náložemi jsem si užil spoustu zábavy při tvorbě pastí, jen škoda, že jich je tak málo. Třešničkou na dortu je pak kufřík s kulometem nebo dálkově odpalovanou výbušninou. Aby toho nebylo málo, Bond unese jen čtyři střelné zbraně a tudíž nastávají momenty, kdy je třeba pečlivě volit co vzít s sebou.

Ruku v ruce zbraním jdou technické vymoženosti jako laserové hodinky či mobil s hákem. Většina vychytávek je z hlediska použití omezená na dané objekty. Výjimku tvoří především uspávací šipky a tím se dostávám k stealth akcím, které jsou nedílnou součástí dvou misí, nicméně minimálně ve dvou dalších je možné projít nepozorován cca do poloviny mise a v některých dalších misích jsou tu a tam krátké úseky, kde může Bond vyměnit pažbu pistole za uspávací šipky. Celkově vzato bych řekl, že zhruba 1/3 hry je možné věnovat plížení.

Dalším aspektem zvyšujícím hratelnost jsou Bondovy brýle, které zahrnují 3 funkce. Noční brýle do tmavých prostor, tepelné brýle na hledání nepřátel a lahůdkové rentgenové brýle na svlékaní žen do spodního prádla... nebo spíše na hledání kostlivců za zdmi a dveřmi. K hratelnosti přidává své body i přítomnost tajných míst a takzvané Bond moves - obvykle průchod alternativní cestou.

Stereotyp se zkrátka nedostaví a to i díky rozmanitosti prostředí. Za vůbec nejlepší považuji vilu v japonském stylu (3. mise), která je specifická i tím, že nejde o lineární misi ale je třeba na určitém prostoru splnit zadané úkoly. Oproti tomu nejméně záživná mi přišla předposlední mise v tmavých a nezajímavých interiérech podvodní stanice, byť jde z hlediska stealth akce o výzvu.

Nightfire je pro mě ukázkou jak by měly akční střílečky vypadat a jak bohužel v dnešní době nevypadají - jen zajímavý design úrovní nestačí a je třeba dát hráči do ruky možnosti. Ani postarší grafika ani slabá AI nepřátel nedokáže zkazit výsledný herní zážitek, který ještě umocňuje stylová hudební stránka. Nightfire je navzdory staří jednou z mála FPS kterou stojí za to si zahrát, pokud nestojíte jen o bezduché rubání nabíhajících nepřátel a tedy bezmyšlenkovitou odreagovačku.

Třetí díl Drákulovské adventurní série na sebe nechal čekat dlouhých osm let. Původní vývojáři zanikli už krátce po vydání druhého dílu a zdálo se, že série je uzavřena. Drákula je však vděčné téma pro knihy, filmy i hry a tak bylo otázkou času, kdy se postava mocného milovníka krve vrátí na monitory. Vesla se chopili hoši z Kheops studia, kteří jsou známí řádkou komplexních historických adventur přeplněných logickými rébusy a rozhodli se myšlenkově navázat na Harkerova dobrodružství. A tak nevznikl nový titul, nýbrž pokračování série Dracula. Cesta Draka je stejně jako její dva předchůdci poctivým temným příběhem v němž lze Drákulu popsat jako smrtící bestii.

Už první díly série nabízely silnou atmosféru, řadu zapeklitých hádanek a žádné ústupky hráčům (latinské texty, hezky latinsky, vzpomínáte? :) ) Cesta Draka, přestože vznikla až po takové době, není jiná a i pro zkušené adventuristy bude představovat dlouhé dobrodružství, které silně prověří vaše mozkové závity. Třetí Drácula nabízí atmosférickou podívanou, řadu velmi obtížných logických úloh, zajímavé charaktery i velmi propracovaný příběh s nejedním zvratem. V roli mladého kněze Arna Morianiho se hráč vydává do Rumunska, přesněji do městečka Vladoviste, které je, stejně jako celá země, poznamenané nedávnou válkou. Zprvu "obyčejný" úkol - prověřit život ženy, jež by mohla být prohlášena za svatou, se mění v momentě, kdy vše začne smrdět temnými silami.

Grafika, ozvučení i zpracování lokací je jedním slovem parádní. Vladoviste je sice malé a nabízí v podstatě jen pár uliček, hotel, ošetřovnu, hřbitov a blízký hrad, nicméně všechny tyto lokace jsou do detailu propracované a silná atmosféra je z nich kolikrát přímo cítit. Velice potěší i mnohé efekty jako například déšť, bouřka, či váš odraz v zrcadle. Je vidět, že oproti předchozímu dílu doba výrazně pokročila a technologie se posunuly dál.

Co je snad každým aspektem dnešních adventur jsou logické hádanky. Stačí se podívat na tvůrčí studio a hned víte, že těch si užijete dostatek a mnoho z nich může s klidem poskytnout zákys na dlouhé hodiny nebo i dny. Především poslední třetina hry je těmito úkony doslova prošpikovaná a jakmile se hráč zaraduje, že něco vyřešil, hned stojí před dalším, zdánlivě neřešitelným problémem. Při mnoha hádankách je navíc nutná spolupráce s úložnou na dokumenty, kterých jsou ve hře desítky. Chvílemi se tak z kněze stane spíše detektiv pátrající po jakémkoli vodítku, jež by ho posunulo dál. Právě obtížnost hádanek způsobuje, že spád hry čas od času zadrhne. Hráč je po většinu času vláčen vpřed a hnán za dalšími informacemi i předměty, aniž by věděl k čemu mu to může být dobré. Až když to přece jen zjistí (obvykle před logickou hádankou), začíná maraton průzkumů, hledání spojitostí, pátrání v historiích rozhovorů,... zkrátka ne zrovna příjemná detektivní práce, jež má jediný cíl - zjistit, jak to vlastně funguje. Klasické adventuření - předměty a rozhovory, bývá často upozaděno hádankami, nad kterými si však ne každý chce lámat hlavu dlouhé hodiny. Cesta Draka adventuristům začátečníkům zkrátka nesedne, tedy pokud tito začátečnící nejsou ochotni zakousnout se do hry, hledat náznaky, nacházet vodítka a luštit jeden zapeklitý logický rébus za druhým. Další možností je pochopitelně sáhnout po návodu, ale poctivý adventurista se návodu vyhýbá jako upír česneku, protože ví, že když do něj byť jen jedenkrát nahlédne, žádný zářez na pažbě za pokořenou adventuru si nezaslouží. :)

Návaznost na první dva díly je jen minimální a podaná vskutku jedinečnou formou, totiž přes Stockera a jeho román. Nikde ve hře nenajdete odkazy na děj prvního a druhého Drákuly, nicméně díky Stockerova románu, který má být založen na reálných událostech, se dá předpokládat, že univerza všech tří her jsou stejná.

Třetí Drákula by mohl přinést výtečný hororový zážitek s až detektivně laděnými úkony, kdyby však dokázal udržet spád. Podobně inteligentních her opravdu není mnoho a o to víc výsledek zamrzí. Konflikt vědy a nadpřirozena, mýtů a reálií i dobra a zla je udusán přílišnou obtížností a častým odbočováním od tématu. Mám za to, že mnoho hráčů hru vzdá už jen kvůli frustrující obtížnosti některých logických hádanek (testy krve, dekódování dopisů, samotná Cesta Draka) nebo kvůli nesympatickému hlavnímu hrdinovi, ke kterému je těžké si najít cestu (zvláště, pokud jste ateista). Pokud ale vytrváte, čeká vás na adventuru velice pěkných deset hodin (pomineme-li delší záseky) hraní a desítky náročných hádanek v příběhu, který je propracovaný do posledního detailu. To pro adventuristy veterány vůbec nemusí znít špatné.

Lelianina píseň nabízí hru za samotnou Lelianu a to ještě dlouho předtím, než odešla do Lotheringu. V této době je Leliana jednak úplně jiná než jak ji známe a také je stále v područí své mentorky Marjolaine. Společně se svými dvěma kumpány - elfím čarodějem a trpasličím válečníkem hraje po Orlesiánsku svoji 'Hru'. Ta ji zavádí do Denerimu, kde přichází důležitý zvrat, který Leliana v hlavní hře zmíní (a rovněž zmíní, že se vše odehrálo v Orlais a nikoli zde...)

Jedno z těch nejlepších DLC řekl bych, a dost tomu nahrává skutečnost, že se vše točí okolo jedné z mých nejoblíbenějších postav. Na první pohled má DLC všechno, co bych od něj očekával - noví společníci, přičemž každý má svůj charakter, staronový a zajímavý příběh, nové předměty, obchodníci a tedy systém financí a dokonce 'nová' hlavní hrdinka, která umí i mluvit :) Bohužel se vše odehrává ve starých kulisách (Denerimské tržiště, arlův palác a pobřeží) a navíc je dopředu zřejmé jak to asi může celé dopadnout.

Lelianina píseň dokáže zajistit příjemný zážitek rozšiřující původní hru. I na poměry DLC (krátkost, lineárnost) se může směle zařadit vedle základní hry jakožto důstojný doplněk. Z DLC nekouká lacinost a jednoduchost, na rozdíl od některých jiných přídavků. Pokud chcete investovat do samostatného DLC, je Lelianina píseň patrně nejlepší volbou.

Doporučení ohledně hraní: Postavy mohou postupovat na vyšší úrovně a to s sebou přináší investice do stromů dovedností. Většina je však úplně k ničemu. V DLC nejsou recepty, tudíž pasti, bylinkářství a jedy jsou zbytečné. To samé přesvědčování a kradení (je asi jen 5 osob, jež lze okrást). Význam má tedy jen taktika, bojová dovednost a přežívání.

Moje čistá herní doba: 3 h a 10 min

Je fajn, když DLC přijde s neotřepaným prvkem a přinese trochu té inovace. Hráč má možnost projít si zplozenecký útok na Denerim očima průzkumníka zplozenců. O dost méně fajn je skutečnost, že navzdory potenciálu není výsledek víc než prachobyčejná řež bez příběhu, bez dialogů a bez jakýchkoli možností volby.

DLC představuje svět, kde žádný Šedý strážce (hráč) známý ze základní hry neexistuje a vše bylo od Ostagaru čistě v rukou Alistaira, který to, zdá se, poněkud zvoral. Sice to dotáhl až na krále, ale to je asi tak vše, co se mu povedlo. Hráčův úkol je tedy vcelku zřejmý - dobýt Denerim a zlikvidovat všechny Šedé strážce. Jelikož válečná vřava je na každém kroku, nebude hráč nikdy sám a právě z okolních zplozeneckých spolubojovníku verbuje členy do party. Je příjemné, že zplozenců je hodně druhů a hráč má možnost získat nejen vířivce či svíječe, ale i zlobry a křiklouny, přičemž každý druh má své vybavení a schopnosti. Aby měl hráč motivaci se o své členy týmu starat, zvyšuje se jim za zabíjení nepřátel nebo za dárky míra oblíbenosti a s tím přichází zlepšení vlastností.

Zajímavou skutečností je, že při likvidaci Denerimu se do cesty často postaví staří známí z původní hry. Hráč má tedy možnost zabojovat si proti všem členům základní party, vyjma Loghaina a na řadu přijdou i další postavy - například zrádce Howe, bann Teagan, velitelka Loghainových vojáku Cautherin, a další a další.

Nemůžu si pomoci, ale tohle DLC není nic, co bych alespoň částečně uvítal. Hořkou pachuť této dvouhodinové jednohubky způsobuje stereotypní rubání a navzdory krátké délce se nabízí otázka - kdy už to konečně skončí? Tuto otázku jsem si ještě u žádného DLC nepokládal...
Nic nezachrání ani trocha koření v podobě zabíjení známých hrdinů - motivace hrát dál se kamsi vytrácí, protože vaše zplozenecké řádění na úkor oblíbených postav nemá žádný rozumný důvod. Zabíjím, protože jsem zplozenec a arcidémonův otrok... to je trochu málo, ne? Místo jakéhosi alternativního světa bych byl mnohem raději za příběh rozvíjející základní hru. Ač Kronika zplozenců vypadá na první pohled lákavě, chybí jí vše, co dělá Dragon Age zábavnou hrou.

Reprobates je adventura s nádechem tajemna, která sází jednak na originální a zajímavý příběh, ale také na kvalitní grafiku, kterou disponují především postavy. Příběh Reprobates (neboli Zatracenců) představuje opuštěný ostrov kdesi v oceánu, na kterém se vyskytnou lidé, jež pocházejí z různých koutů světa, vůbec se neznají a od svojí současnosti je dělí klidně desítky let. Vlastně je spojuje jen jedno jediné - tragicky zahynuli, anebo že by ne?

Grafika Reprobates je na svoji dobu špičková a prim hrají především postavy, kterým nechybí detailnost, slušné animace, mimika obličeje a dokonce ani efekty jako například lesklost mokré pokožky. Navíc se postavy po ostrově pohybují a nepůsobí tak jen jako nehybní panáci. S tím ovšem přicházejí i úskalí, neboť když hráč potřebuje mluvit s danou postavou, která na svém předchozím "stanovišti" není, je to k vzteku, neboť to dle mnohých obvykle znamená propátrat celý ostrov. Není to ale tak strašné jak uvádějí snad všechny ofic. recenze. Pokud hráč zjistí a zapamatuje si, kdo kde bydlí, pozorně sleduje okolní dění a poslouchá rozhovory, je možné cíl hledání nalézt poměrně rychle. Dalším spílaným zádrhelem bývá skutečnost, že každý další den snímá kamera ostrov z jiného úhlu pohledu. Hráči se prý ztrácejí a nemají přehled o ostrově. Abych pravdu řekl i já byl druhý herní den překvapen a zmaten, ale pak už to nebylo tak hrozné. Stačí znát terén ostrova a rozmístění bungalovů a ztracení se nehrozí. Dolní část ostrova je jen jakýsi kruh okolo pahorku, na který se dá dostat z pláže, jež vede podél skalisek až k průrvě, která jako jediná je cestou na skály odkud se dá dojít na tři útesy, ke zvonici a na malou plážičku. Rozmístění bungalovů taktéž není složité - 4 pod pahorkem, 4 pod skálou a zbylé 2 na pahorku. Myslím, že autoři se snažili ostrov udělat jednoduchý a přehledný a to i přes změnu kamer.

Co mi přijde mnohem horší jsou mizivé vztahy mezi postavami, které by na první pohled měly hrát prim. Dalo by se čekat, že nějakých 10 lidí, kteří žijí v těsné blízkosti a obklopuje je oceán se budou poznávat, přátelit a navzájem si pomáhat. Jenomže na tomto ostrově to evidentně dost drhne. Vztahy mezi ostatními postavami ještě jakš takš ujdou a na adventurní poměry jsou dokonce poměrně dobré, ačkoli se ani jedenkrát nestane, že byste přišli do bungalovu a tam zrovna probíhal rozhovor jiných lidí. Ale vztahy Adam + ostatní dřou a to pořádně. Podstatou všeho jsou rozhovory, které jsou právě kamenem úrazu, jelikož jsou buď přímo k dané věci nebo o směšných banalitách typu - Adam: "Mácháte si nohy?", Dorothy: "Ano, dělá se mi na nich plíseň." Ani jedenkrát se nestalo, že by se mě ostatní zeptali jak jsem "zemřel" nebo z jakého roku jsem, či co se mi po nocích zdá. Právě sny by mohly být úžasným tématem, který by mohl vézt k vyprávění životních příběhů, které by sice pro děj k ničemu nebyly, ale hráč by se alespoň dozvěděl víc o těch lidech a snad by mu začalo záležet na jejich osudu. Jediný koho mi bylo líto a nad jehož smrtí jsem se pozastavil byla Danica, ale tím to haslo. I kdyby tam všichni spáchali hromadnou sebevraždu, tak mě to bude jedno, protože mi na těch postavičkách vůbec nezáleželo, ale ne proto, že bych byl necita, ale protože jsem je vlastně vůbec neznal. Zkrátka a dobře, scénárista pohřbil ohromné kouzlo a snad největší potenciál této hry.

A scénárista rovněž potopil i závěr příběhu, který zčistajasna, během okamžiku přinese vysvětlení takřka všeho, ale opět nám jaksi zapomene vysvětlit, co ostatní postavy? Nehledě na smutnou skutečnost, že ačkoli by měl závěr gradovat a hráče připoutat k židli, tak já jsem se nudil tak, až jsem nakouknul do návodu, ne proto, že bych nevěděl kudy kam, ale abych zjistil, kdy už konečně zazvoní zvonec a bude nudy konec. Něco takového se mi u Posla nebo Nibiru v žádném případě nestalo.

Co se ozvučení týče, tak to také za moc nestojí. Hudba takřka žádná, zvuky průměrné a dabing... no dabing by nebyl zase tak zlý, kdybych neměl v paměti předchozí hry od Future games, kde excelovali známí čeští dabéři. Ve výsledku to však špatné není - neurazí ani nenadchne.

Přestože se většina hry odehrává na ostrově, hráč se prostřednictvím nočním můr dostane i na jiná, vcelku děsivá místa. Prozrazovat o co konkrétně se jedná nebudu, ale nedá mi to, abych nezmínil časový limit, který je do jedné z můr povedeně zakomponovaný. Hráč najednou čelí spoustě problémů, které vesele přibývají a každý úkon spotřebuje trochu času, jež zbývá do nezdaru. Právě v této pasáži je vhodné roztočit myšlenkové pochody na ty největší obrátky a uvažovat o co nejrychlejším postupu, jinak hrozí restart. Může se to zdát frustrující, ale o to více si pak oddechnete až bude vše úspěšně vyřešeno.

Dále by neškodilo se zmínit o neotřepaném aspektu hry a to energie, kterou Adam spotřebovává při běhu a fyzicky náročných aktivitách. Následně ji může doplnit jídlem a vodou. Tato skutečnost přidává na realitě, ale nemohu jinak, než se přidat k davu těch, kteří energii odsuzují. Důvod je prostý - doplňování energie je zdlouhavý proces a v podstatě zabije veškerý čas, který hráč ušetří běháním. Kdyby doplnění energie bylo rychlejší a Adam by kupříkladu snědl na jedno posezení tolik sušenek, kolik potřebuje, aby byl plně fit, pak by to význam mělo, ale takto ne.

Reprobates nejsou špatnou hrou, vlastně jsou docela příjemným zážitkem, který však srážejí nedostatky vyplývající z originálního pojetí a stereotyp, jež s sebou přináší neustále stejné prostředí ostrova, ale to jest zkrátka nutná daň. Na Posla smrti či Nibiru to ani zdaleka nemá, ale přesto jde o kvalitní počin.

Call of Duty: MW nastoluje novou herní sérii v rámci stejné značky. Modern Warfare nechává 2. sv. válku daleko za sebou a pouští se do bojů v dnešní současnosti. Změna prostředí rozhodně prospěla a CoD 4 mě opět dokázal zaujmout a řádně pobavit, i když neduhů je tu stále celá řada.

Pro celou sérii je typická hra za vícero postav a nejinak je tomu i zde. Hlavní hrdinové však již nepůsobí jako jedni z mnoha a nezdá se, že hrůzami války postupují s nemalými obtížemi. Tentokrát se hráč dostane do party drsných hochů, kteří vám budou připadat buď jako hrozní profíci nebo jako hrozní pitomci. Kampaň je již jen jedna a je rozdělena na prolog, tři akty a epilog, přičemž postavy, které dostanete pod ruku a místo, kde se mise odehrávají, se často mění, což ubližuje pocitu ucelenosti, ale zase dává tušit, že se v jednu a tu samou dobu odehrává vícero událostí. Mezi jednotlivými misemi jsou tentokrát zdařilé animace, které osvětlují pozadí příběhu a splňují tak účel jakéhosi brífinku.

Jak už jsem zmínil, hrát se bude za několik postav, přičemž nejčastěji to bude příslušník SAS – MacTavish alias Soap a Americký mariňák P. Jackson. Zatímco Jackson je ještě vcelku ‚normální‘ voják, tak Soap by mohl z fleku konkurovat Rambovi. Asi to bude náplní misí nebo možná situací v jednotce SAS, které navíc velí další namachrované eso – kapitán Price, ale nemůžu si pomoct a celý Soapův příběh na mě působí asi takto: „Parta těch správných borců ze SAS musí zachránit svět před terorismem, protože to nikdo jiný nedokáže." Pro nikoho z jednotky to zkrátka nevypadá jako procházka Peklem, ale jako běžná rutina.

Celkový příběh, který jsem zprvu oceňoval a zdál se mi relativně povedený, a dokonce zahrnoval i pár pořádných zvratů, se tak v mých očích rázem změnil ve slátaninu nabitou západním patriotismem a snahou dokázat, že ať už přijde cokoli, bude tu vždy mocná Amerika a její spojenci, aby nakopali neposlušnému východu zadky. A tímhle se dostáváme ke konspirační teorii, která mě napadla při celkovém posuzování hry. Totiž – že se Amerika míchá do věcí, do kterých jí nic není je známá věc - nakonec i poprava prezidenta Al-Fulaniho v nejmenované zemi předního východu vyústí v tvrdý útok Američanů, kteří jsou zobrazováni jako mírotvůrci a řešitelé veškerých problémů světa. Proč mám pocit, že CoD: MW je v první řadě propaganda západu? Hra je cílená na mladé hráče, čemuž svědčí hromada WOW efektů a drsných drsňáků, se kterými se mládež jistě ráda ztotožní. Hra je jen hra, ale tváří se realisticky a neukazuje nic, co by se stát nemohlo. Lidé si můžou říci: „Ano, tohle nám vážně hrozí a je třeba s tím něco dělat. Kde je ksakru skutečný kapitán Price, aby ztrestal támhletu zemi (nebudu jmenovat), která si dovolila odporovat Americe? Protože když to nikdo neudělá, může to skončit třeba jako v CoD. A to přece nedopustíme!“ Takže co když je nezdravě časté vyplivování dalších dílů CoD především snahou o podporu mladých lidí v případných válkách? Války se totiž bez podpory veřejnosti nejen blbě vyhrávají, ale především blbě rozpoutávají! Tím raději dávám stop konspiračním teoriím a vrátím se ke hře jako takové.

Ke grafice nebo ozvučení toho moc říct nemůžu, neboť vše působí zdařile a nemám žádné větší výtky. Snad jen, že modely postav vypadají v tmavých místech jakoby nasvíceně, ale možná je to jen můj pocit. Vůbec nejvíce se mi líbily flashbackové mise v Pripjati a okolí, ale i boje na Středním východě nebo v Ázerbájdžánu jsem si užíval. Náplň misí je zajímavá (originální záležitostí je například ochrana jednotky z letadla AC-130) a prostředí není nijak tuctové, takže výrazný stereotyp a nuda tentokrát nehrozí. Ovšem samozřejmě ani zde nechybí nekonečný respawn a neustálé doplňování padlých spojenců, což výsledný dojem, z prakticky každé mise, značně kazí. Řady nepřátel se nově rozrostly i o psy, kteří dovedou být opravdu nebezpeční a to mnohdy více než lidé.

Vzhledem k tomu, že hra je z moderní doby, do rukou se hráčům dostanou moderní zbraně, kterým nechybí doplňky jako např. tlumiče, granátomety, optiky, reflexní zaměřovače a další. Celkový počet zbraní ve hře je ohromný a i když je mojí běžnou zálibou si vyzkoušet každou zbraň, tak zde se mi to nepodařilo. Zbraňový arzenál zahrnuje samopaly, útočné pušky, lehké kulomety, pistole, odstřelovací pušky, brokovnice i raketomety, takže variabilita je velká a nabízí hodně možností. Dále tu jsou jisté vychytávky jako miny Claymore, nálože C4, či noktovizitor. Tím je docíleno jisté dávky taktičnosti, jež mi u minulého dílu chyběla. Sice je pravda, že nejde o žádný zázrak, ale potěší to.

Postřehy:
1) Asi nemá cenu se pozastavovat nad přítomností Priceho, který se ani po své smrti a ani po šedesáti letech nezměnil. Spokojím se s nejlogičtějším vysvětlením – je to terminátor!
2) Na počátku je výcvik na SAS základně. Zatímco první část výcviku je klasická (nácvik střelby) tak ta druhá přináší výzvu. Cílem je v co nejkratším čase proběhnout kulisami domu a cestou rozstřílet terče. V závislosti na délce vašeho výkonu hra doporučí některou z obtížností, ale je třeba to brát s nemalou rezervou, neboť váš výkon zcela jistě neodráží to, že doporučená obtížnost pro vás bude to pravé.
3) Desert Eagle je skvělá pistole, kterou jsem nalezl jen v druhé misi (na lodi). Celkem škoda, neboť kvér je to opravdu parádní.
4) V misích na Blízkém východě je ohromný počet raketometů RPG. Takže, kdo má pro raketomety slabost, přijde si na své.
5) Již v minulém díle jsem se pozastavil nad přítomností žen. Tentokrát potkáte jen jednu a to pilotku vrtulníku Cobra.
6) Ve hře je rozmístěno 30 notebooků, které je možné sbírat. Já jsem jich nasbíral 27. Počítám, že za nalezení všech je nějaká odměna.
7) Po odehrání hry se otevře Arcade mód, kde se sbírají body za zabité nepřátele. Taktéž se odemkne možnost používat cheaty.

Od druhého dílu CoD jsem čekal minimálně stejně dobrý herní zážitek, jako u jeho předchůdce, ale bohužel… očekávání se nenaplnila, ale vezměme to popořadě. Již klasicky se hráč zhostí role hned několika vojáků různých národností – jednoho Rusa, dvou Britů a jednoho Američana, přičemž kampaně jsou opět tři, ale tentokrát není vyloženě nutné je hrát tak, jak jdou za sebou, neboť se průběžně odemykají jednotlivé bloky misí. Pokud vás tedy některá mise omrzí, můžete se podívat jinam a později, třeba když už nebude jiná možnost, se vrátit. Prostředí, kde se bude válečná vřava, jejímž aktérem se stanete, odehrávat se značně podobá bojištím prvního dílu a výraznou novinkou je jedině tažení v Severní Africe, které sice má něco do sebe, ale mě nijak zvlášť neoslovilo. Náplň misí se zdá být vcelku prostá a většinou jde o obsazení a následné ubránění nepřátelských stanovišť nebo o zničení dělostřelectva, tanků, či skladů munice. Tedy nic nového na poli válečném...

Grafika prodělala značné vylepšení a nový engine ve společnosti parádních efektů dokáže zplodit skvělou válečnou vřavu, jenomže i ta nejlepší grafika neodstraní omezené herní možnosti a stereotyp, který se tu a tam dostaví. Modely zbraní jsou velice pěkné a třeba taková Mosin Nagant s optikou, jež je obalená hadrem, vážně nemá chybu. Zvuk a hudba jsou již klasicky na výborné úrovni a především neustálé pořvávání nepřátel i spolubojovníků doplňuje zdařilou atmosféru bojiště.

O nových zbraních se nedá moc dlouho hovořit, neboť drtivá většina jsou staré známé kousky z prvního dílu. Bohužel tu chybí mnou tak oblíbené přenosné kulomety, ale co naplat. Co je podstatně horší je omezená nosnost – vypadlo místo pro pistole! To znamená, že hráč unese jen dvě zbraně a granáty (výbušné a kouřové). Jenomže kdo si jako jednu ze zbraní vezme pistoli místo samopalu nebo pušky? Pistole by měly sloužit jako doplňková zbraň pro případ, že si hráč vezme dvě méně univerzální zbraně (např. pušku a raketomet). V CoD 1 jsem to tak občas skutečně dělal a když přišlo na interiéry, vytáhl jsem pistoli a neměl větší problémy, ale v CoD 2 to nejde. Význam pistolí je zkrátka pryč a já je používal obvykle jen chvíli, to abych si je alespoň vyzkoušel.

Nekonečný respawn jsem kritizoval už u CoD: UO jenomže tady je to ještě mnohonásobně horší. Hra je doslova prošpikována liniemi, jež je třeba protnout, aby se respawn zastavil a právě tohoto respawnu se hojně využívá v typické situaci, která je ve hře mnohokrát – vidím kulometný palpost a za kulometem zmetek, který kryje celý okolní prostor. Spojenci padají jako mouchy a tak si řeknu: ‚Hodím tam granát a bude pokoj.‘ Bum! Kulomet je volný, ale neuběhne ani pět vteřin a už za ním stojí další zmetek. Řeknu si: ‚Granát neuspěl, no… nevadí, mám tu karabinu s optikou tak nechám promluvit svoji pušku.‘ Zastřelím X zmetků, ale kulomet nepřestane kosit jinak stále donekonečna přibíhající spojence. Řeknu si: ‚A sakra, v té budově vzadu se usadila celá rota!‘ Nezbude než hodit kouřový granát, neboť nepřátelé zásadně nestřílí přes kouř a proběhnout se samopalem skrze oblak dýmu a zmetka zblízka zastřelit. No a světe div se – byl to ten poslední zmetek, který tu byl (že já vůl ho nezastřelil zdálky :-) ).

‚Zlepšení hratelnosti‘ aneb Jak udělat z hráče CoD nemyslícího idiota:
Krok 1. – Zaměřovač – Nejste si jistí, jestli to, co stojí na poli je nepřítel nebo strašák? Buďte v klidu, neboť nový zaměřovač se automaticky začervená a to i když se nepřítel za strašáka vydává.
Krok 2. – Zvýrazňovač munice – dochází vám náboje a vy se bojíte, že si toho nevšimnete? Nový a lepší ukazatel munice se červeně zabarví, pokud je načase poohlédnout se po další munici.
Krok 3. – Odjištěné granáty – Bojíte se, že šlápnete na odjištěný granát? Nemusíte se strachovat, neboť speciální indikátor odjištěných granátů vás zavčasu varuje udáním pozice blízko povalujících se granátů. Ovšem je nutno podotknout, že nepřátelé hází granáty jak na běžícím pásu, takže vzhledem k okolnostem je tato vychytávka vcelku na místě.
Krok 4. – Autoheal – Komu by se chtělo neustále si hlídat stav zdraví a poohlížet se po lékárničkách. Není přece nic lepšího než autoheal! Dostali jste zásah? Schovejte se za roh, počkejte pár vteřin než se zregenerujete a už zase můžete vběhnout do válečné vřavy v Rambo stylu.

Jak je vidno hra se zjednodušuje a hráč se musí stále méně a méně snažit, aby ve válečně vřavě uspěl. Dynamičtější akce na úkor taktiky a nutnosti přemýšlet někomu vyhovovat může, ale mě určitě ne.

Postřehy:
1) Ve hře se několikrát projedete ve vozidle (v Opelu, v průzkumném vozítku Sdkfz 22,…) nebo v Britském tanku Crusader, který je navíc ovladatelný.
2) Vzhledem k tomu, že od tohoto dílu funguje autoheal a výbušné granáty sbíráte výhradně od padlých, je okolní prostředí prázdné a téměř nic zde nenajdete. Jediné na co při prohledávání objektů můžete narazit, jsou dýmovnice a výjimečně zbraně.
3) Když jsem v jedné z Afrických misí našel na stole bunkru známou zelenou lékárničku (z CoD 1) zasteskl jsem si...
4) V Sovětské kampani si občas zabojujete po boku žen. Není žádné překvapení, že v Rudé armádě sloužil značný počet žen a to nejen v pěchotě (byly i pilotky stíhaček či tankistky), ale trochu mě zarazilo jak málo jich ve hře je - napočítal jsem jen tři! A vzhledem k tomu, že na rozdíl od mužů se ženy nikdy nedoplňují, je takřka nadlidský úkol udržet alespoň jedinou z nich naživu po dobu celé mise.

Datadisk k veleúspěšnému CoD se nese v duchu svého základu, ale přesto přináší celou řadu inovací. Opět se podíváme na bojiště druhé světové války a opět v roli třech vojáků různých národností. Kampaně jsou tedy tři a následují za sebou stejně jako u základní hry – USA, GB a SSSR. Na konci každé kampaně je filmeček, který připomene ty nejdůležitější momenty a také mapka s vyobrazením míst, kde se bojovalo. Mezi misemi nechybí známé dopisy, či zprávy z velitelství, které osvětlí nadcházející akci.

Vzhledem k tomu, že jde o datadisk, není se čemu divit, že misí je méně (13) a celková herní doba je zhruba poloviční oproti základu. Náplň misí je však snad ještě lepší – obrana linií u Kursku, útok na Sicilskou pobřežní pevnost nebo let bombardérem! Hráče čekají boje v Belgii, v Itálii i na východní frontě. Především Sovětská kampaň je tentokrát mnohem obtížnější, ale ani ty ostatní nezůstávají pozadu a laťka obtížnosti celkově stoupla. Také se změnil styl hry - už první značně hektická a akční mise totiž předvede, že hráč bude muset být stále ve střehu, neboť se ocitne v daleko větší (a také atmosféričtější) válečné vřavě než jak tomu bylo u základu. Hra je akčnější, drsnější a plná působivých momentů, které se opět dokážou zarýt hluboko do paměti. Při obraně linií u Kursku spojenci trefili Německou Stuku. Hořící letadlo chvíli kroužilo okolo bojiště a já si říkal, kam že to tedy vlastně spadne. Asi tušíte, že jsem stál tak nešikovně, že mi málem urazila hlavu, ale ten moment, kdy se na mě řítí padající letadlo se jen tak nezapomene.

Menší vylepšení prodělala grafická stránka hry, která nyní nabízí lepší efekty v popředí s kouřem, který se opravdu povedl. Procházení zničených budov Kharkova, jejímiž chodbami se valí hustý rozpínající se kouř, opravdu stojí za to. Ozvučení zůstalo taktéž velice dobré a nemám k němu výtky.

Herní mechanismy se nijak zvláště nezměnily, ale přibyla možnost, sice omezeného ale užitečného, sprintu. Není nečekané, že tu jsou nové zbraně a nutno podotknout, že jde opravdu o něco extra. Máme tu různé raketomety a hlavně kulomety, se kterými je radost kosit nepřátele. I když tyto metly lidstva mají podstatné omezení – není možné s nimi střílet ve stoje či v kleče. Díky tomu se na světlo derou pistole, neboť mohou kulomet krásně doplňovat – není čas přebít nebo je nerovný terén? Nevadí, rychle vytasím pistoli a blížícího se nepřítele pošlu, kam patří. Pak tu máme ještě dva speciální kousky a to dalekohled (jež nahrazuje pistoli) a plamenomet, který si bude chtít zřejmě vyzkoušet každý, aby zjistil, že má využití ještě omezenější než kulomet. Právě plamenometu je velká škoda, neboť se objeví jen v jediné misi a uplatnění najde snad až na jejím samotném závěru.

Už v základní hře bylo pár momentů, kdy hráč dostal za úkol ubránit se po určitý čas přílivům nepřátel. Tyto úseky patřily k nejlepšímu a nejinak je tomu u UO. Chvíle, kdy bráníte kupříkladu vlakové nádraží proti přívalům nepřátel (pěchotě, tankům, stíhačkám,…), mají atmosféru, která by dala krájet.

Zřejmě největší neduh UO je však nekonečný respawn nepřátel, který se přeruší až po překročení určité linie a tak je hráč vyloženě tlačen do akce. Už v druhé misi jsem pochopil, že budu nucen ve spoustě případů změnit svůj pomalý a opatrný herní styl. Jednotka dostala za úkol obsadit křižovatku a vyčistit zákopy a palpost. Vzal jsem si tedy dříve nalezený kulomet, zalehl na kopci a radoval se z toho, jak bez problémů vyčistím celou oblast jenže ouha – kulomet se hladově domáhal dalšího zásobníku, jinak že prý nevystřelí a nepřátel na křižovatce bylo stále stejně, ne-li ještě více. Nezbylo než vytáhnout pušku a vrhnout se z parádního krytu do naprosto nesmyslného útoku. 'Obyčejný' respawn zase tak nevadí, ovšem tenhle je vyloženě omezující a hlavně zbytečný!

Postřehy:
1)Stejně jako u základu, tak ani zde nechybí mnoho pasáží ve vozidlech – v džípu, člunu, na motorce a dokonce i v tanku, který je navíc říditelný.
2)Britská kampaň přinese opravdovou lahůdku – obranu bombardéru proti Německým stíhačům. Po mém zásahu si Britské RAF připsalo 42 zářezů. Nevím, jestli je to málo nebo hodně, ale na vítězství to stačilo.
3)Plamenomet je zajímavá záležitost, která se vyskytuje zřejmě jen v první misi Sovětské kampaně. Sice se zdá, že je úplně k ničemu, ale při závěrečné obraně vesničky mi skvěle posloužil. Škoda, že není třeba v Kharkově, kde by našel větší uplatnění.
4)Kulomet se dá umístit i na některé předměty (bedny, pytle s pískem, parapety oken,...)
5)DP28 je Sovětský kulomet jež se dá sehnat snad jen na konci poslední mise. Snadno se může stát, že ho přehlédnete - právě proto upozorňuji, že tam skutečně je.

Call of Duty je patrně nejslavnější válečná FPS série a přestože se na ni háže spousta špíny (nutno říci, že mnohdy oprávněně) jde o nesmírně výdělečnou herní značku. Jaká tahle série vlastně je a jakým směrem se ubírá? Tak na tuhle otázku se pokusím prostřednictvím řady komentářů odpovědět.

První díl, jež byl ve své době důstojným konkurentem MoH:AA je zasazen do válečné vřavy 2. sv. války na Evropském kontinentu. Hráč se zhostí role třech vojáků odlišné národnosti (Američan, Brit a Rus) a v jejich kůži zažije spoustu soubojů s Němci a to po boku spolubojovníků. Čas od času se dostane ke slovu i technika a tak se mezi řadou nepřátel objeví především tanky Panzer, dále stíhačky, motorky či běžné nákladní vozy. Nebudou chybět ani skutečné historické potyčky ve více či méně věrohodně zpracovaných misích (např. bitva o Stalingrad, dobývání Berlína, sabotáž lodě Tirpitz,…) Jednotlivé kampaně si není možné vybírat, ale následují za sebou čili napřed USA, GB a SSSR přičemž na závěr následují ještě tři finálové (a vcelku těžké) mise, které jednotlivé kampaně ukončují. Před každým větším blokem misí se přehraje animace o nadcházející akci a mezi misemi nechybí ani deníky, či zprávy, které vás seznámí s pozadím událostí.

Grafická stránka hry dnes sice neoslní, ale není zase tak špatná jak by se mohlo zdát. Je pravda, že prostředí je takové mrtvé a když zrovna nic nevybuchuje nebo se nestřílí, tak okolí působí prázdně, ale vyloženě ošklivé to na pohled není. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla a když má člověk přehled o bojišti a to v CoD 1 má, tak to nemusí být na škodu. Dále trochu zamrzí modely vojáků, kteří působí poněkud kostrbatě a jejich animace z moc nestojí.

Po zvukové stránce není hře co vytknout – palba z kulometů, do toho vzrušené výkřiky vojáků a ještě výbuchy z granátů, no a když se připočte povedená hudba je z toho skvělá válečná atmosféra. A právě atmosféra hry je jedním z největších lákadel. Momenty jako vylodění na břehu Volhy, obrana mostu u Caen nebo útok na budovu Reichstagu jsou nezapomenutelné.

Zřejmě pro všechny díly CoD platí, že spolubojovníci se ve většině válečných vřav automaticky doplňují, pokud některý z nich zemře, přičemž důležité postavy zemřít nemohou, přestože do nich nepřátelé nasypou klidně celý zásobník. Hráč tedy nemá žádnou motivaci se o své spolubojovníky starat, být neustále s nimi a bránit je před nepřáteli, aby přežili co nejdéle a mohli pomoct v boji. Vcelku škoda nevyužitého potenciálu. Co je zajímavým a vítaným prvkem je možnost pouhým najetím kurzoru zjistit přibližný zdravotní stav a výbavu spolubojovníků. Bylo by to daleko užitečnější, kdyby se jim dalo zadat alespoň jednoduché příkazy – ‚následuj mě‘ a ‚počkej tady.‘

Teď něco k herním systémům – CoD 1 je první a také poslední díl (pokud nepočítáme datadisk) kde neexistuje žádný autoheal a hráč se musí poohlížet po lékárničkách a zároveň si stále hlídat míru zdraví. Jako příznivce tohoto klasického systému léčení mě tedy CoD 1 potěšilo. Taktéž povedený se mě jeví systém zbraní, kdy je možné s sebou vláčet dva velké kousky, jednu pistoli a deset granátů. Granáty kupodivu nemusí být stejného typu, jen je škoda, že mezi nimi nelze přepínat - přeci jen mezi nimi jsou jisté rozdíly. Celkový počet zbraní je tak akorát a hráč má vcelku slušnou šanci, že si vyzkouší úplně všechny, pokud tedy chce (puška FG 42 se vyskytuje jen v první polovině USA kampaně, takže zarytí sběratelé zbraní - pozor na to!).

Na závěr ještě pár postřehů:
1)Na začátku hry je výcvik v americkém táboře. Hráč se tedy seznámí se základy ovládání hry, což se sice nováčkům hodí, ale pro ostřílené FPS hráče jde o nudnou zbytečnost.
2)Ač se to zdá prapodivné je možné útočit zblízka všemi zbraněmi (i granátem). Málokdy však najde útok zblízka uplatnění.
3)Cp, Price zemře při sabotáži Tirpitzu. Nabízí se otázka, co dělá v dalších dílech série. Nebo že by to byl jiný Cp. Price? Možná dvojník, bratr, syn,… nebo snaha vývojářů o body k dobru za oblíbenou postavu.
4)Nechybí zde jízdy ve vozidlech, kdy hráč střílí po všem, co se hýbe a jsou tu i dvě mise v ovladatelném tanku T-34 – vcelku příjemné oživení.
5)Sovětská kampaň je z hlediska počtu misí nejdelší a také nejtěžší. Přestože má opravdu hutnou atmosféru byla pro mě nejzábavnější kampaň Britská.

Snad ve všem souhlasím tady s kolegou Dunemasterem. Dlouho jsem se rozhodoval, zda tuto hru zkusit ale oficiální recenze mě od toho pravidelně odrazovaly. Až návštěva tohoto webu a zjištění jaký je názor nás hráčů mě přesvědčil Jurassic Park: The Game sehnat a zahrát. První šok pro mě bylo zjištění, že neexistuje ani neoficiální čeština ale naštěstí už jsem se nenechal odradit a pustil se do hry, načež jsem se nechal pohltit filmovou atmosférou a zdařilými charaktery.
JP je jiný než většina adventur. Ono to totiž snad ani adventura není, neboť neexistuje nic jako inventář, lokace jsou omezeny na maximálně čtyři obrazovky a zpravidla se hraje za více postav najednou. Typickým prvkem, který vás nutí být stále ve střehu jsou tzv Quick Time Eventy - čili rychlé mačkání kláves ve správný čas. Něco takového adventuristé znají třeba z Fahrenheita ale tentokrát je toho ještě více. JP je tedy spíše interaktivní film, avšak povedený film, který rozvíjí příběh prvního Jurského parku, což tedy znamená, že je dobré oprášit DVD s filmem a nejprve si ho celý pustit. Rozhodně pak budete více v obraze a neuniknou vám ani mnohé odkazy na film. Co v tomto směru zamrzí, je fakt, že se tu objeví pouze jedna známá postava z filmu a to veterinář Garry Harding. Tu a tam se také zmíní Hamond, Wu nebo Nedry ale to je tak všechno.
Tvůrci trvdí, že ve hře je jistá nelinearita ale je nutné to brát s rezervou. Někdy je možné danou situaci vyřešit vícero způsoby ale výsledek je stejný. Jediný opravdový rozdíl v ději je až v samotném závěru. Jedno zakončení je opravdu neskutečně naivní a to druhé je zase poměrně smutné a to o to víc, že bych se také tak zachoval... Právě závěr je pro mě tak trochu zklamáním, neboť jsem čekal něco víc. Stačilo by mě klidně i textové osvětlení následujících kroků hrdinů, v jejichž kůži jsem prožíval boj o holý život.
Za nejzajímavější postavu považuji jednoznačně Ninu a tak mě chybí dořešení především jejího příběhu - 1) Nina zemře - co bude s její dcerou Atlantou? Adoptuje ji Gerry nebo ne? 2) Nina přežije - pomůže díky penězům sobě a své dceři? A co vztah s Gerrym, bude něco? Zkrátka ještě alespoň pár vět na závěr by neuškodilo.
JP se sice vyznačuje řadou drobných chyb, které by bylo dobré ještě vychytat, ale i tak působí velice dobře a dokáže zaujmout. Sice bych se rád jednou dočkal pokračování třeba na Isla Sorna ale pochybuji, že se k tomu autoři někdy odhodlají.

Posel smrti je jednoznačně moje srdcová záležitost. Jo, ta doba, kdy jsem coby čtrnáctiletý puberťák nainstaloval Posla a na dlouhé večery se nechal pohltit tajemným, místy až strašidelným příběhem, se nezapomíná. Právě Posel mi otevřel okno do úplně jiného světa adventur, než na jaké jsem byl zvyklý. Právě Posel způsobil, že jsem zanevřel na 'humorné' adventury a právě s Poslem každou podobnou adventuru porovnávám - nutno podotknout, že zatím žádná jiná neobstála. Ani nevím, kolikrát jsem Posla už za ta léta dohrál a ne vždy to bylo za účelem pobavit se, ale mnohdy i kvůli sběru informací - Posel je příběhově hrozně zamotaná hra, obzvláště, když k tomu připočtete další dva díly.

Atmosféra Posla Smrti je jedinečná a nenahraditelná. Je zvláštní, co dokázali autoři vykouzlit z hudby, zvuků a prostředí - ve výsledku z toho běhá mráz po zádech a tak to má být. Člověk si připadá jako kdyby tam opravdu byl... jako kdyby stál kupříkladu na opuštěném hřbitově v noci za zuřící bouřky a lijáku... je až s podivem, že právě 2D adventura dokáže takto vtáhnout do děje.

Dabing Posla je fantastický a snad jedině Mafia se mu může vyrovnat. Skvěle napsané dialogy a skvělí dabéři, kteří se nebojí své role hrát - to je další bod k dobru.
Hlavní hrdina je arogantní a chladný šlechtic, který v sobě dusí životní prohry a tak se patrně hráči dělí na dvě skupiny - jedni Samuela Gordona vůbec nemusí a raději by někoho jiného, protože se s ním nedokážou sžít. Druzí (můj případ) ho berou spíše jako chudáka, kterému se staly špatné věci a to ho změnilo, takže je jeho chování pochopitelné. Ať tak nebo tak je jedna věc jistá - Samuel není typický kladný hrdina a do našeho pochmurného příběhu se hodí.

Závěr Posla smrti je poněkud nejasný. Sice nečekaný ale nejasný a tak se nabízí vícero vysvětlení. Nehledě na to, že samotný příběh má i po skončení spoustu otazníků, což patrně značně pomohlo vzniku dalšího dílu a to přesto, že nebyl vůbec plánovaný.
Jako každá jiná hra má i Posel několik chybek, které naštěstí nejsou tak výrazné a pozitiva je snadno válcují. Za zmínku stojí např.: historická nevěrohodnost nebo trhliny v příběhu, které si pak každý může doplnit po svém (jak byl zabit William? co se stalo v dolech? co zjevení na hřbitově? proč se pomátl James?)
Posel smrti pro mě zůstává stále nepřekonanou adventurou, která se neodmyslitelně zapsala do mé paměti a určitým způsobem mě pomohla v sobě odhalit cosi jako spisovatelské střevo, za což autorům Posla mohu jedině poděkovat. Jen škoda, že nedokázali vytvořit více takto fantastických her.

Když jsem se doslechl, že má vyjít nový Painkiller a že to má být remake původní hry, říkal jsem si: hurá, bude to pecka jako Serious Sam HD – čili nový engine, nové efekty, textury a nové mody pro multiplayer a hlavně coop mod. Bohužel realita je jinde. Ano, máme konečně slušnou grafiku, pěkné modely potvor a zbraní, opravdu kvalitní animace a další věci, jenže pak tu máme celou plejádu neduhů, které v mých očích srážejí tuto HD verzi hluboko pod původní hru.

Z 24 úrovní z Painkillera a 10 úrovní z BooH se nám HD verze smrskla jen na 10 úrovní z Painkillera a 4 úrovně z BooH přičemž místy nejde o kdovíjak povedené úrovně. Proti Opeře, Bláznivému parku, Sirotčinci, či třeba Atriu nic nenamítám ale Továrna, Koloseum nebo i Hřbitov jsou podle mě příliš nudné a nezajímavé úrovně. Zkrátka se daly vybrat lepší. Ovšem pokud by byli tvůrci co zač, nemuseli nic vybírat a zpracovali by rovnou všech 34 úrovní, případně by v rámci DLC časem přepracovali i další pokračování (Overdose a spol.) Zkrátka tak, jak by se na kvalitní HD remake slušelo.

Nejen počet úrovní se nám však smrsknul – nejinak dopadli i nepřátelé. Ta tam je rozmanitost druhů monster, kdy jste se v každé úrovni mohli těšit na tři-čtyři nové kousky. Potěší alespoň jedna zcela nová zbraň, která je svými funkcemi opravdu geniální.

Typickým Painkillerovským prvkem jsou tarotové karty. Sice tu není žádná karta, kterou by hráči původního Painkillera neznali, ale potěší skutečnost, že jich tu je hodně a že z některých úrovní je možné vyhrát až dvě karty. Tento prvek značně pomáhá znovuhratelnosti alespoň některých úrovní, když už ne celé kampaně. A jen tak mimochodem - absolvujte tutoriál, protože i tam jde vyhrát karta. :)

Pak tu máme řádku, sice malých, ale nepříjemných skutečností…
- Už nejde vypnout bojová hudba a nastavení hlasitosti je pro ambient i bojovou hudbu stejné, takže kdo metal nemusí, má smůlu.
- Nová hudba je v porovnání s původním soundtrackem otřesná a bez nápadů – ještě štěstí, že většina skladeb je původních.
- Dříve pohyblivé předměty (žídle, bedny, dveře,…) jsou pryč a nebo jsou zcela statické, takže okolí vypadá úplně mrtvě.
- To samé stromy nebo tráva – nic se nehýbe. Pamatujete na starou závěrečnou úroveň Pekla? Tak takhle mrtvě se tváři všechny úrovně.
- A aby toho nebylo málo, chybí efekty počasí (déšť, sníh, vítr) přestože i v původní hře počasí bylo a krásně dokreslovalo atmosféru.

Nemůžu nezmínit také Coop mod, který sice potěší ale nenadchne, neboť působí příliš jednoduše – žádné nastavování počtu životů, munice, zdraví, atd. Jen dva hráči (opravdu jen dva) procházejí úrovněmi a likvidují monstra přičemž vůbec nemusí spolupracovat, neboť veškeré předměty jsou pro oba, stejně tak karty mají stejné a přeměna v démona nebo sebrané zlato je taktéž dohromady – zkrátka prostor pro taktizování a domluvu tu není.

Podtrženo sečteno je Painkiller HD pro mě, jakožto pro fanouška původního dílu zklamáním. Opět je z toho vidět lacinost a zbytečná osekanost ve snaze urychlit vývoj hry a vytěžit co nejvíc. Tohle byla šance (a věřím tomu, že poslední) jak Painkillera oživit a vrátit na výsluní old-school řezaček. Tak nějak jsem doufal, že se nakonec dočkám i dalších přepracovaných dílů, možná i zbrusu nových, ale místo toho Farma zatloukla poslední hřebíček do démonské rakve. Někdy se stane, že když vyjde HD remake, můžete použít placku původní hry jako podtácek, protože není sebemenší důvod se k základní verzi vrátit. Painkiller HD je jiný – díky němu máte HD podtácek.

Jedna z nejkrásnějších a nejemotivnějších adventur, jaké jsem kdy hrál. Dobrodružná cesta, napříč originálními, graficky skvěle zpracovanými a rozsáhlými lokacemi, která pomalu mění i hlavní hrdinku Kate Walkerovou. Žánrově se příběh pohybuje spíše na úrovni pohádky, ale nabízí i mnoho otázek k zamyšlení (plnění dětských snů, pomíjivost slávy,...). Za zmínku stojí i překrásná hudba,která zaznívá vždy, když dojde k určitému postupu a i když jsou skladby jen 4, krásně se poslouchají.

Poněkud horší jsou pak charaktery postav. Některé působí bohužel vyloženě směšně, až křečovitě (rektoři, důstojník) a některé naopak nepostrádají patřičnou hloubku a věrohodnost, což je jen dobře. Místa, kterými procházíte na mě působila opuštěně a pochmurně, jakoby byla odříznutá od světa, což vyvolávalo zajímavou atmosféru, jenže tu často kazila přítomnost mobilního telefonu, přesněji častých telefonátů od nejrůznějších známých, které Kate má. Mobil se tak stává jakýmsi spojením s životem hýřícím světem a pocit opuštěnosti se vytrácí.

Syberia je jedna z mála adventur, kterou jsem si při druhém hraní užil snad ještě více. Nestaví totiž na přeplněném inventáři (dokonce ani nedovoluje kombinovat mezi sebou předměty) ale zato obsahuje mnoho "prázdných a vycpávkových" obrazovek, kterými probíháte sem a tam a pokud dopředu nevíte, co dělat dál, můžete se takto zaseknout na hodně, hodně dlouho. Na první (a ještě na pár dalších) pohledů jsou lokace krásné a je na co se dívat, ale když jimi procházíte desetkrát už to není ono.

Nakonec ještě pár slov k herním mechanismům. Obvyklé prohlížení a komentování aktivních předmětů naprosto chybí, takže se jednak nedozvíte nic o okolí a druhak nezjistíte nic o názorech Kate (samozřejmě se dozvíte kupu věcí z rozhovorů ale to je něco jiného). Může se to zdát jako nevýhoda ale má to minimálně jedno pozitivum v rychlejším spádu hry. Jasné negativum však vidím v neoznačených východech z obrazovek, kdy dopředu nevíte, kam se dostanete. Jediné, co vás upozorní na možnost přechodu je rozsvícení kursoru, ale bez udání směru, takže může dojít k tomu, že zkrátka přehlédnete další cestu, když jsou dvě blízko u sebe. Další zápor, i když ne zcela jednoznačný je v neodebírání témat při hovorech. Můžete se za postavami stále vracet a mluvit o tom samém, ale někdy dojde ke změně, kdy stejné téma vyústí k novým informacím, ale vy to nezjistíte, dokud rozhovor nezahájíte.

Podtrženo sečteno - Syberia je adventura na dlouhé večery, která zajistí nezapomenutelný zážitek těm, kteří upřednostňují kvalitní emotivní příběh před spoustou ryze logických problémů.

Reccuring Evil je v pořadí už šestým dílem Painkillera. Po neúspěchu minulého dílu, kteří mnozí hráči kritizovali přichází snaha o klasičtější pojetí. Hrdinou je opět Bill Sherman známý z Resurrection a příběh navazuje na události v minulém dílu.

Grafická stránka hry je takřka nezměněná. Design úrovní je však povedený a některé efekty (světlo skrze stromy) působí moc pěkně. Vyprávění příběhu je ale stále prostřednictvím posunujícího se textu.

Nedočkáte se zde žádné nové zbraně a ani monstra (pouze boss a i ten je jen mírně odlišný od známého bosse). Nepřátel je ale v úrovních mnoho - přibližně 600 až 800.

Karty žádné nové nejsou. Ty co vyhrajete patří k průměru z hlediska užitečnosti.

Je zde pouhých 5 úrovní, což tedy znamená téměř 1/5 toho co nabízel první Painkiller. Úrovně jsou ale propracovanější a větší než u předchozího dílu. Podíváte se na dálnici, do skladišť nebo třeba do východoasijského chrámu. Na konci hry potkáte klasicky bosse ale ten nejde zabít na jinou obtížnost než je Trauma, což vyžaduje opakované hraní. Tento způsob je poměrně nešťastný, protože Trauma je velice obtížná i pro zkušené hráče.

Recurring Evil je tedy jakousi kombinací Resurrection a Redemption. Z každého si bere něco ale na úroveň prvních tří dílu nedosahuje ani omylem. Je vidět, že aby další díly získaly takovou slávu jako první Painkiller bude třeba mnohem více.

Začalo to jako modifikace a skončilo jako ždímačka peněz. Redemption měl být skutečně původně jen modifikací jiného dílu, ale nakonec se stal plnohodnotným placeným pokračováním, protože vydělat prachy chce přece každý a tak se vesele razí tato myšlenka – i sračka se má zpeněžit, vždyť on si ji nějaký blbec koupí a já vydělám. Příběh… příběh? No, příběh je vlastně textík valící se po obrazovce a říkající cosi ve smyslu, že propojí všechny předchozí díly, aby to vypadalo jako opravdové pokračování.

Tentokrát hrajete jak za Daniela tak za Beliala a zbraňový arzenál je tak největší ze všech předchozích dílů. Nové zbraně však nečekejte a též nečekejte, že ty staré zbraně budete po mapách nacházet – máte je hezky od začátku a vzhledem k náplni hry vám bude většina k ničemu, neboť valící se hordy nepřátel v malé aréně je to jediné, co vás čeká a ne každá zbraň má masový potenciál ničení. Nejsou tu takřka žádní noví nepřátelé (jen boss a má pouze jiné vlastnosti).

Ani žádné nové karty nečekejte. Ty které vyhrajete patří k těm nejlepším ze všech a úkoly pro jejich vyhrání také nejsou nijak těžké.

Úrovně jsou menší než většina jiných a je jich pouze 6, což je ve výsledku zhruba tří hodinová čistá herní doba. V úrovních navzdory jejich krátkosti potkáte stovky nepřátel. Obvykle vás čeká v každé úrovní kolem 1000 nepřátel, což je opravdu mnoho. Určitě si rychle všimnete, že tyto úrovně jsou poměrně přehledné a neobsahují žádné složité prostory, což je dáno tím, že jde o upravené multiplayerové úrovně. Ano, autoři nebyli schopní ani vytvořit novou úroveň. To pouze vzali starou – tam přihodili spínač nepřátel, tu přidali zeď, jinam zase dali checkpointy a nakonec tam plácli hromadu nábojů. Obvykle se za to neplatí (fan báze Painkillera tvoří podobné předělávky zadarmo), ale proč nerazit silně kapitalistickou teorii zmíněnou na počátku, vždyť k čemu je vděčný hráč, když z něj nevyždímu ani euro? Zpátky k úrovním – dostanete se do velkého hradu, podzemí, katedrály a dalších. Všechno je hnusné a bez sebemenšího nápadu. Dá se říci, že žádná úroveň neobsahuje nic co by stálo za to si ji zahrát. A boj s bossem opět svedete na konci běžné úrovně, jak tomu bylo u minulého dílu.

Je tedy jasné, že Redemption nepřináší nic nového a jsou dvě možnosti jak ho budete vnímat – ti, co nic neplatili se budou smát nad hloupostí samotné hry a budou se smát i důvěřivým blbečkům, co za to zaplatili. No a ti blbečci, mezi které se řadím i já, budou smutnit nad tím, že vzali pár stovek korun a hodili je do kanálu.

Resurrection je další díl Painkillera a též prvním ze série nikoli druhé, ale snad rovnou čtvrté jakosti. Příběh je tentokrát o Billovi což je zabiják, který při své poslední akci omylem zlikviduje nejen sebe ale i autobus plný nevinných lidí. Skončí pochopitelně ve známém očistci, kde se snaží převzít vládu anděl Ramiel a démon Asgaroth. Příběh je poměrně chabá záležitost, stejně jako minule, ale alespoň, že je výpravěn zajímavým způsobem – komixem ala Max Payne.

Grafika prodělala dvě větší vylepšení. Prvním je dynamické osvětlování – rakety, elektro a další projektily vytvářejí kolem sebe světelnou stopu. Dále zde jsou efekty hustého deště a větru. Přibylo pár nových modelů a textur, ale není jich mnoho. Bohužel v modelech a texturách je ve hře samotné mnoho chyb. Někdy textury chybí, jindy je možné propadnout skrze mapu apod. Aby toho nebylo málo, občas nejde načíst uložená pozice ani spustit hra. A to nemluvím o plejádě chyb a nedodělků. Zkrátka je zde mnoho nepříjemných bugů, které výrazně snižují celkový dojem. No, co si budeme namlouvat – tvůrci to posrali a to tak brutálně až je to k vzteku. Takhle zabugovaná hra se jen tak nevidí. Přitom koncept tohoto Painkillera má velký potenciál, neboť představuje jiný styl hraní založený na pomalém postupu a silně atmosférických úrovní. Je zajímavé prodírat se úzkými tunely, procházet starými polorozpadlými domy, či překonávat veliké propasti, jenomže hra, která je přeplněná bugy a nedodělky nedokáže vtáhnout hráče do ponuré atmosféry. Je prima sledovat horskou scenérii s vodopády, jenže když vidíte, jak tekoucí voda problikává červenými čtverečky, je to v háji. A při chůzi temným údolím se nemůžete nechat pohltit působivým větrem a lijákem, protože si říkáte, kdy hra zase spadne. Zkrátka Resurrection mohl být důstojným pokračováním PK, kdyby si tvůrci dali záležet na optimalizaci a vychytání všech bugů a chyb.

Zbraně jsou použity z Painkillera, ale najdete zde alespoň jednu novou. Její funkce jsou však velice podobné některých jiným zbraním, čili opět jen nedotažený pokus o novinku. Nových nepřátel je zde jen pár, přibližně deset, což opravdu není mnoho. Zbylá monstra, která potkáte jste již mohli vidět v předchozích dílech. Vzhledem k pouhým šesti úrovním vás čeká jen jeden boss. Ano – pouze šest úrovní a jeden boss, ale zase je tu řádka minibossů, ačkoli kvalita soubojů s nimi je samozřejmě nízká.

S kartami je to ještě mnohem horší. Najdete zde pouze jednu novou kartu (stříbrnou). Ostatní karty jsou staré, ale alespoň, že vesměs hodně dobré.

Jak bylo řečeno, Resurrection nabízí pouze 6 úrovní! Zní to strašně, když si vezmete, že i BooH jich měl deset, což bylo pro přídavek podobného typu adekvátní počet. Nicméně úrovně v Resurrection jsou velice rozsáhlé. Některé jsou tak velké, že zahrnují i více než 600 nepřátel a dohrát je, může trvat až dvě hodiny. Tudíž je herní doba mnohem větší, než se na první pohled zdá. Také již nedochází k tak častému uzavírání prostor jako u předchozích dílů. To někdy umožňuje postupovat vícero cestami. Nápad je to dobrý, ale design úrovní je ošklivý a navíc engine nedokáže vykreslit příliš velká prostranství. Opět vás čekají různá místa. Dostanete se do rozlehlých hor, opuštěného města či na pobřeží moře. Boj s bossem svedete právě v úrovni u moře, která je jinak běžnou úrovní s monstry, ale na konci je onen boss – kdo by se chtěl crcat s novou úrovní, že?

Resurrection je mnohem horším dílem než ty předchozí. Je to katastrofa, prostě hnus, kterému chybí asi tak rok vývoje. Vzhledem k všudypřítomným chybám, horšího designu úrovní, jen pár novým prvkům a zbytečné rozsáhlosti úrovní tento díl nezaujme nové hráče a ty staré odradí. Vydrží masochisté a fanoušci PK a i ti si budou místy zoufat. Painkiller jako značka měl velmi dobré jméno… až doteď.

Herní doba - cca 07:30

Overdose je druhým sequelem Painkillera a tak jako vždy jde o samostatně spustitelný přídavek. Vývojáři tentokrát pocházejí z ČR a rozhodli se Overdose oživit zcela novou hlavní postavou – Belialem, který je synem Sammaela (známého z prvního dílu) a jakési nedůležité démonky. Souvislost s předchozími díly je tedy pouze přes postavu Sammaela. Od tohoto dílu též brutálně upadá kvalita příběhu na pozadí. Zatímco původní Polští autoři dokázali navzdory stylu hru vymyslet jakš takš ucházející příběh a dokonce ho zprostředkovat zdařilými animacemi, Čeští tvůrci přišli s ubohostí v podobě prosté pomsty, kterou nám ukazují prostřednictvím ‚oživlých obrázků.‘

Po grafické stránce není příliš mnoho novinek. Přibyly samozřejmě nějaké nové textury, modely a další, ale nic výrazného. Nový obsah, jinak stejná hra. Na druhou stranu, proč ne?

Co však má hru oživit je řada nových zbraní (celkem osm kusů – 16 funkcí), ale některé zbraně mají velice podobné funkce jako staré kousky. Co nové je, je mnoho úplně neznámých nepřátel, kterých jsou desítky. Tentokrát vás čekají i mnohá stará monstra z obou předešlých dílů. Výsledkem je úplně nejvíc různých druhů nepřátel ze všech Painkillerů. Setkáte se tu také se třemi bossy, přičemž opět půjde o skvělé a obtížné souboje.

S kartami je to bohužel horší. Těch nových je pouze 5 z toho 3 jsou zlaté a 2 stříbrné. Ostatní karty jsou z minulých dílů ale obecně se dá říci, že jde o ty nejhorší karty vůbec. Z toho důvodu nebudou hrát karty takovou roli jako dříve a nějaké výrazné usnadnění se nedá očekávat. To může být sice plusem (obtížné situace budou stále obtížné a budou představovat výzvu) ovšem také to poněkud sráží motivaci karty sbírat. Když víte, že odměnou za velmi obtížné úkoly, vám bude nějakých 20 bodů brnění navíc… má to cenu? Pro fandy sběratele určitě, pro ty jež chtějí pouze dohrát hru asi těžko.

Úrovní je hned 17, což je poměrně hodně. Bohužel jsou některé z nich příliš zjednodušené a obvykle zde nejsou téměř žádné výškové rozdíly. Nebudeme si nic nalhávat a řekneme to narovinu – design map je zoufale nudný a neustále jde jen o prázdné obdélníkové arény, které oživují maximálně nějaké ty překážky jako kameny, či sloupy. Úrovně jsou rozděleny do tří kapitol a na konci každé z nich čeká boss. Zase vás čekají nejrozmanitější úrovně od těch ze starší doby, jako jsou třeba pouště s egyptskými stavbami, antická města, hrady ale i další poněkud modernější jako je zvířecí farma, atomová elektrárna, filmová studia atd. Tentokrát se zde objevují i úrovně vyloženě smyšlené jako například asteroidy, vesnice s nezvyklou architekturou ukryté v bažinách, či válečné vzducholodě z jakési podivné alternativní budoucnosti. Čekají vás samozřejmě úrovně speciálně pro boj s bossy. V jednom případě však nepůjde pouze o běžnou finálovou úroveň, ale o spojení klasické úrovně s bossem na jejím konci. Osobně to za moc dobrý tah nepovažuji. Přeci jen mám radší klasické souboje v malých arénách.

Podtrženo sečteno je Overdose vcelku povedeným pokračováním, přinášejícím mnoho nového. Rovněž však nechybí recyklace starých věcí, jež jsou pouze zabaleny do nového obalu. Rozhodně nejde o nejlepší díl série, ale i tak se jedná o slušnou zábavu v trochu odlišném byť prostším hávu. Pro hráče, kteří se se hrou seznamují poprvé jde stále o dobrou volbu, jen je nutné dávat pozor na mnohem větší obtížnost než tomu bylo dříve a počítat se stereotypem, který se rychle dostaví, nezvolíte-li vhodné dávkování – třeba jen jednu úroveň za den.

Herní doba - cca 07:30

Battle out of Hell je první přídavek Painkillera. Prakticky vzato se jedná o samostatně spustitelnou hru, stejně jako všechna následující pokračování. To znamená, že hráč vůbec nemusí vlastnit základní hru, aby si datadisk zahrál. Čili pokud nemůžete původního Painkillera nikde sehnat ke koupi, klidně sáhněte po BooH. V poměru k obsahu je sice dražší a tedy i kratší, ale stejně kvalitní jako Painkiller

Narozdíl od původní hry BooH doznal menších grafických úprav, které zahrnují například efekty mlhy, či sálajícího tepla. Engine Painkillera sice není nijak přelomový, ale určité rezervy v sobě stále má a hlavně působí nadčasově.

Zbraně jsou použity z původního Painkillera, ale přibyly nám dvě nové (mající celkem 5 nových funkcí). Jsou zde samozřejmě noví nepřátelé, kterých jsou desítky a co je zvláštní – nesetkáte se s žádným monstrem, kterého byste již znali z předchozího dílu, takže všichni nepřátelé na které narazíte jsou zcela noví a neznámí. Vzhledem k tomu, že jich je na čtyři desítky, je to docela síla. Hoši stojící za původním Painkillerem se holt vytáhli. Kromě toho, přestože není hra dělena do kapitol, se potkáte se dvěma bossy, se kterými vás opět čekají zajímavé a velkolepé bitvy.

Nových karet je stejně jako úrovní – tedy 10, přičemž 5 z nich je zlatých a 5 stříbrných. Obecně se dá říci, že jsou karty mnohem účinnější, ale je také těžší je získat. Obtížnost se vůbec zvedla. A stejně jako u základu, potřebujete určitý počet karet (9), abyste si mohli zahrát nejtěžší Trauma obtížnost. Znovuhratelnost je tedy i tentokrát na místě.

Úrovní je, jak už jsem zmínil 10, což je méně než polovina prvního dílu, ale BooH je koncipován jako datadisk, tudíž je jeho zhruba poloviční délka pochopitelná a vcelku rozumná, řekl bych. Jedna úroveň je na první dvě obtížnosti uzamčena, což tedy vyžaduje hraní minimálně na třetí obtížnost, chcete-li si projít celou hrou. Všechny úrovně jsou propracované a velice zajímavé – kvalitou se hravě vyrovnají těm z původní hry. Podíváte se na různá místa z různých historických období, jako například do Kolosea, Leningradu, Zábavního parku a dalších. Nebudou chybět ani typické velké arény pro boj s bossy.

Battle out of Hell je tedy velice vydařeným dílem, který v některých věcech dokonce převyšuje původní Painkiller. Pro pochopení příběhu je nutné začít prvním dílem, ale pokud vám o příběh nejde, není důvod proč se s Painkillerem poprvé neseznámit skrze BooH.

Herní doba - cca 05:00

Painkiller se velice podobá známému Serious Samovi ve kterém šlo jen o zabití všech monster, které na vás vyběhnou a následný přesun do další lokace. Tento základ je u Painkillera stejný ale zatímco SS sází na různorodost protivníků, na jejich odlišnou taktiku, na vtipy, odlehčenou atmosféru a coop mod, Painkiller se zaměřuje na rozmanitost úrovní, originální zbraně a jakési archievementy v podobě karet jež dodávají hráči nové schopnosti. SS i P mají každý své klady i zápory a přestože mají stejnou myšlenku, dělí je od sebe celá řada věcí, takže se nedá říct, že hráč, který si oblíbil jednu hru, bude spokojený i s tou druhou.

Grafická stránka Painkillera ve své době sklízela úspěchy, ale ani dnes není nijak špatná a ti kteří neholdují na moderních hrách a nevybírají hry jen podle grafického zpracování budou spokojeni. Nečekejte žádné bombastické efekty ani jemné detaily textur. Ani s odstupem let však není Painkiller ošklivá hra.

U her tohoto typu jsou důležité prostředky k likvidaci monster, čili dostupné zbraně. Těch sice mnoho není, vlastně jen 5, ale vzhledem k tomu, že má každá minimálně dvě funkce je počet dostatečný (celkem 13 funkcí). Kromě toho jsou zbraně vysoce originální a najdete zde kousky, které u jiných FPS nemají obdoby nebo jste snad už někde viděli strojek na metání shurikenů neboli vrhacích hvězdic? :) Co se týče nepřátel tak v každé úrovni najdeme přibližně tři nové druhy, což je jistě dost, ovšem… pokud mám Painkillerovi něco vytknout pak bezpochyby běžná monstra. Jsou jich desítky druhů, avšak řada z nich má jen jeden cíl – hnát se za vámi a praštit vás. SS předvedl podstatně méně monster, ale byly mezi nimi značné rozdíly a boj s nimi byl dynamický, jelikož na každého platila trochu odlišná taktika. V Painkilleru to tak slavné není. Naštěstí se vše snaží zachránit ta různorodost. V případě bossů je to mnohem lepší, neboť se jedná o hotové obry, kteří se povětšinou nedají jen tak zastřelit. Mnohdy je zapotřebí najít nějakou fintu a též je zapotřebí umět si poradit se spoustou různých útoků, jimiž bossové disponují.

Každý Painkiller je obohacen o možnost získávání karet za určité úkoly. Je to jakási verze dnes často viděných archievementů, za kterými se hráči ženou, aniž by k tomu měli smysluplný důvod – nebo vám snad svítící obrázek k něčemu je? Karty jsou však o něčem jiném, neboť každá karta může propůjčit určitou schopnost ulehčující hru, jako například větší poškození, sběr duší na dálku, rychlost atd. V každém Painkilleru čeká za každou úroveň přesně jedna karta a tyto karty je možné nakupovat za získané zlaťáky, které se povalují všude možně po úrovních. Karty se dělí na zlaté a stříbrné, přičemž ty zlaté mají omezenou dobu trvání, kdežto ty stříbrné fungují po celou úroveň. Počet karet ovlivňuje ještě jeden faktor a to přístupnost nejvyšší obtížnosti – pro její zahrání potřebujete 23 karet.

Úrovní je 24 přičemž jsou rozděleny do 5 kapitol (na konci každé kapitoly je boss). Některé úrovně však nejsou přístupné na všechny obtížnosti, což si vynucuje opakované hraní, to pokud chcete projít opravdu vším co Painkiller nabízí. Na nejlehčí obtížnost jsou uzamčeny 3 úrovně a s každou vyšší obtížností se jedna úroveň zpřístupňuje. Abyste si zahráli všechny úrovně, musíte projít hrou minimálně dvakrát a ještě získat alespoň 23 karet. Jinými slovy znovuhratelnost je očekávána, jenže právě v tom tkví kámen úrazu. Komu se bude chtít absolvovat celou hru znovu kvůli jedné, či dvěma novým úrovním?! Mělo být možné nejprve zvolit úroveň a až poté vybrat obtížnost. Některé úrovně by hráč nemohl hrát pokud by nesáhl po vyšších obtížnostech, ale nemusel by kvůli nim hrát celou kampaň znovu. Tohle se Painkilleru moc nevyvedlo.

Rozmanitost úrovní je obrovské plus a hráč není vázán prostředím ani historickou dobou jako tomu je u naprosté většiny podobných stříleček. V Painkileru procestujete středověké hrady, pohřebiště, katedrály, orientální paláce, ale i novější místa jako je věznice, nádraží, vojenská základna, doky, mostní konstrukce a mnohé další. Závěrečné úrovně kapitol bývají mnohem menší a stylizované do jakýchsi arén ve kterých svedete souboj s bossy. Ani tyto úrovně však nejsou nezajímavé, neboť prostředí každé z nich je jedinečné a kolikrát vyloženě vražedné.

Nedílnou součástí Painkillera jsou tajné oblasti, které obvykle obsahují munici, brnění, či zlato navíc. Zatímco ve spoustě jiných her, kde jsou secrety přítomny, stačí prošmejdit každý kout, či otevřit skryté dveře, Painkiller představuje opravdovou výzvu. Drtivá většina secretů se dá získat za pomoci velmi přesného skákání a to vyžaduje nejen bedlivě sledovat okolí a pátrat po secretu, ale především vymyslet, jak se k danému secretu dostat a též se naučit svoji postavu ovládat. Může to znít divně, ale není to vůbec jednoduché. Jsou tu perličky jako například zvýšení rychlosti za pomocí řetězce skoků, anebo možnost vytvořit si pomocí jedné zbraně ‚odrazový můstek.‘ Secrety jsou tak dělané především pro poctivé hardcore hráče a nejen pro ty, co se ženou za závěrečnými titulkami a míjejí to, co dělá Painkiller Painkillerem.

Co říci závěrem? Painkiller je stará dobrá odreagovačka, která má co nabídnout i současným hráčům, kteří nepotřebují velké výbuchy, hromady scriptů a maskovanou primitivnost viděnou v dnešních FPS, které nemají daleko od nálepky ‚pro blbce.‘ Painkiller si na nic nehraje, vytahuje na hráče frenetickou akci i jednoduchý koncept a přesto dokáže pobavit.

Herní doba - cca 10 hod.