Spear of Destiny jsem hrál v době, kdy jsem vůbec netušil, že nějaký Wolfenstein 3D existuje. Tehdy jsem netušil, ani že "Spear" není jménem hlavního hrdiny, leč že je to anglický výraz pro kopí (angličtina mě poznamenala až po roce 2000). Věděl jsem ovšem která ikonka spouští tuto hru a věděl jsem, že je nutno si zapařit "Spéra".

Spear of Destiny mám o něco radši než Wolfa (asi to bude tím, že jsem ho prostě hrál dřív). Ale dnes s ohledem na Wolfa mi příjde, že "Spear" je tak akorát dlouhé, a né moc přeplácané pokračování. Zvláště pak bossové se mi velice líbili, I když pověstné Hitlerovo: "Auf Viedersen" bylo něco., mám je radši oproti těm z Wolfa.

Herní doba a rychlost hry mi přišla tak akorát, nepříliš zdlouhavá, nepříliš spletitá. Na druhou stranu postupně rostoucí obtížnost přináší momenty, kdy hráč musí zpomalit a hledat životy.

Druhá pořádná klasika s velkou dávkou nostalgie- 85%

Wolfenstein je jedn z nesmrtelných klasik mého mládí. Sice jsem ho hrál až po navazující epizodě : "Spear of Destiny", ale i tak mě bavil a párkrát jsem si ho projel.

Wolfenstein je z těch her, které byly hrány stále dokola a to protože, nic lepšího nebylo. Často to pak hráč hrál jen z důvodu aby nějakou misi projel rychleji, aby našel všechny tajné místností, či aby získal všechny poklady, néjlepe na těžší obtížnosti. Tyto prvky jsou velice motivující a vedou k opětovnému hraní, takže časem přestane vadit, i jak příšerným bludištěm je každá mise.

Je to rok 92, takže nelze čekat nějaké velké množství herních prvků a možností, ale o to v této hře nejde. Jde o to co nejdřív získat kulomet a solit do nacistů, co to jen půjde (ani "modrej gestapák" už není tak obávanej, když do něj člověk nasolí dávku z kulometu. Často to člověk hrál jen proto aby slyšel ty komické výkřiky a i když to může znít zvráceně, my jsme se u těch zvuků královsky bavili.

Popravdě Wolfenstein toho moc nenabízí. Dnešní hráče by nejspíše odradilo každé bludiště/mise, ve kterém jde o to samé. Ale je to sakra pořádná klasika a nostalgie.

Na Icewnid Dale II jsem se opravdu těšil. Po prvním díle jsem byl výborně nabuzen na další návrat na "Planinu ledového větru"

Nejpropracovanější stránkou hry, jsou možnosti družiny. Množství ras a jednotlivých povolání nabízí opravdu velký prostor pro různé kombinace, hráč si tak může sestavit družinu přímo na tělo. No jo, ale kdo stráví hodinu (v tom lepším případě) pročítáním všech možných informací a dodatků. Pro mě těch možností už bylo prostě moc, takže když jsem se rozhodoval, jakého paladina si zvolím, jednoduše jsem na jednoho kliknul.
Možnosti a variabilita jsou fajn, ale zde už je ta míra překročena.

Děj se se odvijí velice impulsivně, takže nehrozí, že by hráč procházel nudné pasáže. Oproti jedničce, je tento díl bohatší o vícero vedlejších úkolů a jsou tu i nové prvky, kterými je hra zpestřena.

Problém však nastává v "zásekových oblastech". Již o Icewind Dale I platilo, že bez návodu, se tato hra poprvé hrála obtížně (zvláště pak datadisky). U druhého dílu by se pak dalo říci, že to platí dvojnásob. Novinky jako složité spouštěcí mechanismy, či navolení správného postupu tuto hru dokáží solidně zkomplikovat.Ledový palác a vymýcený les mluví sám za sebe.

Icewind dale II má solidní příběh a řeší zajímavou problematiku. Atmosféra i grafika jsou taky povedené (zvlášt že se grafika o tolik neliší od jedničky). Ale už to nemá tu mrazivou a kouzelnou auru, jako první díl. Na můj vkus je hra řešena příliš globálně Legie zničí svět, musíme zachránit svět. Chybí mi ta družinka, odříznutá lavinou v horách, která prostě řeší co se jim namane a až do konce nikdo neví, že půjde o záchranu světa.

Jak už jsem zmínil, tato hra je docela povedená, na můj vkus však zbytečně komplikovaná. Návrat ke komornější a přímější jedničce by mi vyhovoval spíše.
75%

Drakan je bezesporu velice zajímavým herním počinem. Jako mnoho hráčů, i Já jsem se sním seznámil formou dema a velice rychle si mě získal. Neznám moc her, které jsou simulátorem letu na drakovi a ty co znám, mě absolutně nechytili, proto Drakan považuji za takovou raritu. Tak jsem neváhal a vrhnul se na plnou verzi.

Co do ovládání, konzolovitost je z této hry cítit na míle. A Já coby hrač zaměřený čistě na PC, jsem měl nějakou chvíli potíže s ovládáním (ovládání samotné Rynn). Tato hra klade velký důraz (jako většina konzolovek) na zdokonalení se v ovládání. Obyčejní orkové jsou bez problémů, s postupem hry však přicházejí smrtonosnější nepřátele a hráč zvyklý na ultimátnost Arokha, je se samotnou Rynn v koncích. Všechny možné, krytí se, úskoky a kotouly, všechno to je pěkným spestřením ale pro začátek je těžké si na to zvyknout, a tyto prvky si osvojit.

Hráč může získat několik vylepšení draka (postupně může plivat kyselinu...) a nepřeberné množství vybavení pro Rynn. Výzbroj se mi velice líbila (a nebyly to jen křivky Rynn). Hráče totiž ovlivňují parametry jako rychlost zbraně, váha a její účinost. Vzhledem k tomu, že každá zbraň se postupně opotřebovává, hráč musí volit rozumně. Možnost kombinovat luk a různé typy šípů je velice zábavná.

To co mě ale velice mrzí, je absence dalších příběhových postav (někoho na straně dobrá). Hráč se totiž neustále probijí lokacemi, plnými nepřátel a až na jednoho mága, na nikoho nějak odlišného a přátelského nenarazíte.

Drakan je raritou, která je na poprvé docela obtížná ale velice snadno se dostává pod kůži (z nestvůr, které jsou větší než stodola, jde docela strach). Drakan má své chyby a jeho druhý díl (který se zdá být mnohem zdařilejší) je určen (bohužel) pouze na konzole (možná, že kvůli této hře a prvním dvěma dílům DmC si ji nakonec pořídím.) Se světem Drakanu se tak na PC můžeme rozloučit (Další díly se nám nedostanou).
Druhou stranou mince je však to, že hra tohoto ražení se opravdu nevidí a létání s Arokhem je v pravdě zažitek.
85%

Se Zaklínačem mě pojí mnoho skvělých zážitků a dlouhých hodin hry. Kvůli této hře jsem si pracně vydělal na nový počítač, abych si ji mohl zahrát. První rok na gymnáziu se tak nesl v duchu Zaklínače.

Tématiku Zaklínače jsem znal už dříve a proto jsem byl velice zvědav na jeho herní zpracování. Očekával jsem od toho hodně avšak hra předčila i moje očekávání.

Do hrače je od začátku pumpován silný atmosférický příběh v kombinaci s výbornou hratelností a množstvím zajímavých herních prvků. Na každém kroku hráč objevuje nové informace o tomto světě. Spoilery na minulost a zainteresovanost jednotlivých postav.

Geraltův svět je plný nebezpečí. V divočině číhají netvoři, s tmou se přibližují i k lidským příbytkům. Ve dne však hrozí nebezpečí za strany lidí, kterým jde pouze o svůj vlastní prospěch. Motat se tak v tomto světě plném intrik a nebezpečí je, v roli samotného Geralta z Rivie, zážitkem který se nezapomíná.

Hra se pěkně rozvijí a každá kapitola nabízí solidní porci příběhových zvratů, mnoho questů atd. Snadno se tak stává, že si hráč na konci řekne: "To už je konec?"

Zaklínač zaujme a pohltí. Důraz na denní dobu, či počasí dělá tuto hru realističtější. Propracované charaktery a celkové zpracování společnosti umocňuje zážitek.
Hra kvůli, které by stálo zato si vymazat paměť a projet si ji znovu poprvé.

Hry ze světa Forgotten Realms se vždy vyznačovaly určitou složitostí. V reále to znamená, že hráč se čas od času potřebuje poradit s návodem (pokud se nechce dlouhodobě týrat). Trials of the Luremaster je však z těch, které jsou těžké i s návodem.

Výzva, masochismus, či způsob jak přijít o duševní zdraví, tato všechna označení na tento datadisk sedí. Po vstupu do datadisku Vás uchvátí a již nepustí (protože dokud ho nedokončíte, tak se nevrátíte).

Datadisk prověří jak kvalitu jednotlivých členů družiny (tady to chce už různorodost), tak její vybavenost V jedné pasti jste uvězněni s hromadou zelených slizů. Lze je zabít pouze ohněm, či kyselinou - parta válečníků s meči +4, je kničemu.

Ovšem datadisk není obtížný pouze po stránce síly protivníků ale také co se týče jednotlivých úkolů. Jsou dlouhé složité a lze se vnich snadno splést (chyby přivolávají nová monstra).

Trials of the Luremaster je takovou specialitkou (podobně jako Durlagova věž). Je to spíše pro ten typ hráčů, kteří si chtějí vyzkoušet něco obtížnějšího. Datadisk se bohužel nenachází na planině ledového větru a vede z něj pouze jedna cesta. Alespoň je tento přídavek zdarma (ikdyž hráč musí mít celý Icewind dale + HoW).
Hráčům, kteří se na toto chystají, přeji pevnou vůli a trpělivost. Vědomí z pokoření tohoto datadisku potěší. 70%

Heart of Winter je pěkným přídavkem základní hry. Jako většina datadisků přináší nové předměty a monstra. Herní doba se zvýšší asi o deset hodin a nabídne nový příběh s novými zápletkami. Pěkné prostředí Pustolesa nábídne pohled na hřbet světa, z jiného úbočí. Naskýtá tak mnoho příležitostí pro expení družiny a zisk nových předmětů.

Velkou nevýhodou je fakt, že se hráč nemůže vrátit (do základní hry), dokud datadisk úspěšně neukončí. A vzhledem k narušení základní hry, není špatné hrát tento datadisk samostatně (po dokončení základní hry), s původní importovanou družinou.

Hráče také potěší množství odkazů na původní hru. Přítomnost mladého Neda, na jehož staršího příbuzného (opilce starého Jeda) můžete narazit ve Východním přístavě. A samotný fakt, že královna draků je osvobezena díky Vaší družině, když doručíte Ayhonenův meč.

Heart of Winter je pěknou návštěvou další části Hřbetu světa. Hru pěkně zpestřují noví nepřátelé a výzbroj. Na druhou stranu by ale tento datadisk mohl být delší a přinést toho ještě trochu více. 75%

S Icewind Dale mě pojí mnoho pěkných vzpomínek. Byla to první hra ze světa forgotten Realms, kterou jsem hrál a jako taková na mě dokonale zapůsobila.

Ledová atmosféra, kterou na Vás dýchne hřbet světa, dokonale pohlcuje až je hráč rád, že sedí doma v teple.

Možnost zvolit si různorodou družinu také potěší, vzhledem k množství ras a povolání se naskýtá vysoké množství kombinací. Hráč tak může opětovně zkoušet hru, s jinou sestavou, jinou strategií.

Po grafické stránce je hra výborně zvedená, tvůrci si s prostředím opravdu vyhráli a v kombinaci s epickou hudbou se jedná o výborný zážitek.

Icewind Dale jsem opravdu neměl co vytknout do doby, než jsem si zahrál Baldur´s Gate. Z tohoto srovnání si najednou hráč povšimne, že základní hra postrádá vedlejší úkoly (je jich tam opravdu jen pár a úplně triviálních).

Absence nějakých charakterových rysů, jednotlivých postav je také citelně znát (schází to vzájemné remcání postav v družině). A když si můžete vytvořít postavu navíc. když ji zrovna potřebujete a pak ji prostě smazat, může z této hry udělat kolotoč neustálého upravování družiny (na konci můžete stanout s úplně odlišnou družinou).

Icewind Dale má jistě své chyby v porovnání s Baldurś Gate. Působí celkově nedodělaně a jak přes kopírák. Avšak nabízí pěknou hratelnost a atmosférický příběh, ve kterém vaše postavy sice nemají pevnou pozici, či historii ale dokáže pohltit a zabavit na dlouhé hodiny.
Má oblíbená hra - 85%

26.3.2014 - úprava ke komentáři: Vzhledem k Updatu, který vydal Blizzard ku příležitosti Reaper of Souls, zaznamenala hra razantní změny v podobě nových lepších předmětů s lepšími statistikami. Znásobení efektnosti hry a zvýšenené razanci jednotlivých skillů. Jedná se tudíž o celkové zlepšení hratelnosti. Proto jsem hodnocení zvedl na 90%

Osobní tip - celou hru nemá smysl začínat na nižší, než třetí obtížnosti. Vyšší příjem zkušeností, zlata a lepšího vybavení - dělá celou hru mnohem zábavnější. Z mé zkušenosti mohu potvrdit, že hru lze začít s novou postavou i na Torment I, kde už jsou souboje opravdu náročné na taktiku a jedna vteřina může rozhodovat o vítězství anebo prohře.

Původní komentář

Diabla III jsem se velice obával od začátku jeho vývoje. Série Diablo mě totiž přirostla k srdci a nepovedená pokračování nemám rád. Po dohrání dvojky jsem si prostě nebyl jistý zdali může Blizzard nabídnout něco nového, co nebude jen komerční slátaninou.

Prvním čím na mě hra zapůsobila, byly všechny možné připomínky na první díl. Počínaje remixovaným soundtrackem Diabla 1 při instalaci, konče mnohými odkazy v průběhu hry. Co by fanouška jedničky, si mě tyto věci opravdu získaly. Celá hra je až "nezdravě" propěchována takovými spoilery, u kterých se pamětník usměje a nováček pronikne do historie. Ačkoli na různé hráče může tento fakt působit negativně, mě vskutku oslovil.

To co ale úplně nebylo vychytáno jsou postavy. Né, že by se navzájem nelišily, či byly nezáživné, ale do Diabla mi ta kombinace prostě nesedí. Celé to až příliš smrdí exotikou a schází tomu ta Diablovská "gotičnost". A vzhledem k grafické stránce Witch Doctor či překrášlený wizard působí divně.
Na druhou stranu je zajímavá hratelnost některých postav. Vzhledem k skillům a strategií je mnohem složitější hra za Demon huntera, či Wizarda oproti ostatním.Fakt, že s Demon hunterem prostě musíte stále unikat a nenechat se chytit(zvlášť u Diabla). A u monka stačí jen stát, stále dokola mlátit a Diablo si ani neškrtne.. Odlišné postavy zajištují odlišné herní strategie- menší šance stereotypu.

Absence kupování skillů je dvousečným mečem. Postava je sice pevně daná a neměnitelná, ale možnost vyzkoušet si různé kombinace to vyvažuje. Zvláště když se člověk baví různými kombinacemi skillů a hledá ty nejlepší a nejsmrtonosnější.

Prostředí je až na druhý akt (asi již tradičně) docela zdařilé. Už jsem vzdal naděje na návrat k tak atmosférické hře, jakou byla jednička. Ale prostředí je i tak zajímavě podáno. Trosky starého Tristramu byly velice povedéné, ta nostalgie je tam všude. Ale stejně jako u dvojky, ta poušť v druhém aktu mi tam stále nesedí. Ovšem Areat a samotná nebesa, u toho jsem prostě žasl.

Celkově je hra zábavná a až na pár míst docela dobře hratelná. Od předchozího dílu mnoho přebrala, ale také přinesla několik novinek. Bohužel změnu používání elixírů (zvláště absenci mana a Rejuvitation potion) a automatické vlastnosti town portal, beru jako zprznění. Absence samostatné tabulky CHAR a volitelné budování jednotlivých parametrů je také neštastné.. Aspoň to trochu vykompenzuje větší inventář a více složek zbroje. Avšak původní rozmanitost speciálních předmětů, je ta tam (Větší rozmanitost a zlepšení celkové hry, až na vyšší obtížnosti). V podstatě se liší jen v tom, do kterého atributu přidávají ale jejich přínos je neznatelný. A s Npc se dalo taky trochu více vyhrát.

Diablo 3 je starou hrou v novém, velice slušivém kabátě. V podstatě nepřináší hráčům mnoho nového. Otázka však zní, jestli právě stím nejsou hráči spokojení, protože hodně překopané Diablo, už by snad nebylo Diablem. Hra nabízí solidní příběh toho Diabla tam fakt museli nějak vecpat, dobrou akci, různorodá kvalitně zpracovaná prostředí nebesa se opravdu otřásala, každý chtěl vidět démonsko andělskou bitvu. Pamámětníkům jedničky pak pěkné vzpomínky.
Bavil jsem se ale chtělo by to ještě trochu více, snad datadisk nebude rozsudkem smrti. 70%

Datadisk LoD na mě příjemně zapůsobil a pozvedl celé Diablo 2, o pěkný kousek výše.
Nabídka k vyřízení posledního bratra, se zkrátka neodmítá.

Malebné prostředí pátého aktu, navozuje výbornou atmosféru blížícího se střetu. A že tato finální konfrontace nebude jen tak nějaká, dosvědčují hordy obléhající Harrogath.

Datadisk přinesl dvě nové postavy a "hromady" nových předmětů. Hlavním plusem je fakt, že na dosažení skillů 30 levelu, už hráč nemusí neustále procházet stejné lokace, ale může jej získat v pátém aktu, kde přichází opravdu mnoho příležitostí, k jejich využití.

Z tohoto datadisku musím zdůraznit hudební stránku. Zkrátka ta hudba sedí, když vybijíte dlouhé voje nepřátel a ničíte jejich ležení.

Nové možnosti a kombinace (předmětů) tak nabízejí hře nový rozměr. A potěší i tak malá novinka jako nový žoldák.

Pokud ještě existuje někdo, kdo hraje pouze základní hru, měl by tento datadisk ihned vyzkoušet, protože celou hru vylepšuje. Hráč se hlavně dočká zakončení příběhu. Nové předměty a kombinace spojené Horadric Cube poskytují prostor pro vylepšování postavy. Z této hry se tak dokáže stát opravdu "dlouhodobá" činnost.
95%

Diablo 2 je bezpochyby hra, která svůj předchozí díl překonala a celou sérií ještě více proslavila. Dlouhou dobu jsem hrál pouze první díl, na který dodnes nedám dopustit, ale v roce 2006 bylo na čase vyzkoušet toto pokračování.

V Diable 2 jsem se velice těšil na množství odlišných postav. Pět opravdu rozdílných postav je vítanou změnou oproti jedničce. Zvláště pak potěší tři různé typy skillů, které mezi sebou lze kombinovat. Hráč tak může zkoušet jiný typ hraní za stejný typ postavy

První akt na mě dýchl tou správnou Diablovskou atmosférou a Já se jen těšil jak to bude pokračovat. Ovšem to co mě zarazilo byla změna ukládání hry a fakt že s ukončením hry dochází k respawnu nepřátel. Ovšem na to všechno se dá zvyknout.

Bohužel Diablo 2 už nedisponuje takovou atmosférou jako jednička. Druhý akt mi přišel příliš světlý Poušť mi v Diable nikdy moc neseděla. A i další jinak zdařilé akty, již nemají tu hororovou atmosféru prvního dílu. Respektive Diablo má dobrou atmosféru, ovšem né tak silnou jako v jedničce.

Přijemnou novinkou je množství předmětů a herních prvků, které dvojka obsahuje.
Hra tak dokáže zabrat delší dobu a hráč si může s některými věcmi opravdu vyhrát. Již zmíněné oživování nepřátel dovoluje hledání lepších předmětů, či kompletování setů.

Možnost hrát za stejnou postavu znova a to na vyšší obtížnosti je také fajn. Hráč si může vyzbrojit postavu podle svých představ a poměřit se smrtonosnějšími monstry.
A vzhledem k tomu, že pouze na vyšších obtížnostech lze získat určité předměty, stává se z celé hry nekonečný běh za sebevylepšením.

Hra je striktně lineární a questů poskrovnu ale přiznejme si, že to je to Diablo co prostě máme rádi. Potěší aspoň s akty se měnící Npc a možnost různých žoldáků, kteří v záchraně světa dopomáhají.

Diablo 2 je hra, která opravdu první díl předčila. Bohužel pro mě bude stále na druhém místě, jednička u mě prostě kraluje. I tak si ale rád zahraji, toto zdařilé pokračovaní.

Commander Keen Episode 4: Secret of the Oracle je po prvních třech dílech, příjemným osvěžením. Ovládání hry bylo zjednodušeno, obtížnost si lze zvolit a grafická stránka zaznamenala příjemný skok.

Commander Keen byl jedna z prvních her od id Software, kterou jsem hrál. A oproti takovým hitům jako byl Wolfenstein 3D, čí Spear of Destiny, tato hra vynikala svoji nekrvavostí. Omráčené potvůrky jsou pěknou změnou oproti smrtelným výkřikům gestapa.

Mapa, stejně jako v předchozích dílech, obsahuje celou planetu. A stejně tak je kladen důraz na typy lokací (Na severu hory a ledové jeskyně. Na jihu zase pyramidy....). Vývojáři si pohrály s typy monster, člověk tak objevuje nová monstra s novými lokacemi (v prvním díle byla stejná monstra na začátku, i na konci).

Oproti předchozím dílům musí hráč projít více lokací, potřebných dědků je zkrátka mnoho.

Pěkná hra, kterou si lze zahrát i dnes za pomoci Dos Boxu. Člověk si tak může znovu prožít to, co před patnácti lety. Z nostalgie - 100%

Tak můj Warcraftovský maraton vrcholí a Já jsem se konečně dostal k tomu, kvůli čemu jsem ho započal.

Od Warcraftu 3 jsem si hodně sliboval a můžu říci, že mě nezklamal. Zapojení hrdinů, coby nejdůležitější a nejsilnější části armády se mi velice zalíbilo (Vzhledem k tomu, že je člověk může oživovat, hráč se nebojí jejich nasazení ). Co se týče hrdinů, několik Rpg prvků snimi spojených je pěkným zpestřením hry ( např. léčivé elixíry, obraný equipment, levelování...).

S tímto klíčovým zapojením se mění i forma příběhu. Příběh je vyprávěn a posuzován jednotlivými postavami. Hráč tak může nahlédnout na konflikt z více stran, pohledů postav. Příběh je tak emotivnější a epičtější.

Většina misí se skládá z povinných a vedlejších úkolů. Vedlejší úkoly jsou spíše pro zpestření hry a zlepšování hrdiny (zkušenosti, nalezené předměty). Na normální obtížnost se dá v pohodě všechno zvládat. Na tu těžkou se již jedná o výzvu.

Jednou z nejlepších novinek jsou dvě nově hratelné rasy. Nemrtvá pohroma a Noční elfové mě velice zaujali, zvláště jejich originální zpracování. Oproti předchozím dílům, je mezirasová odlišnost na maximu (Ani základní dělnické jednotky nemají stejné atributy) . Líší se způsob těžby, cena atd. Aby se hráč dokázal efektivně bránit, musí zapojit celou řadu různých jednotek. Žádná frakce nemá univerzální jednotku, která by byla jednoduchou odpovědí na všechno.

Co však naštve každého hráče je malý populační limit. Oproti původním dvou stům, je limit devadesát míst opravdu směšným číslem (zvláště když pokročilejší jednotky zabírají od tři míst nahoru).

Atmosféra je příjemná, zvláště když je umocňována mezilevelovými videosekvencemi. Jediné co mě trochu zklamalo, je grafika. Né, že by nebyla dobrá ale schází mi to temnější pojetí prvního dílu. Ovšem Azeroth drancovaný Plamenou legií byl temný dostatečně. Velice potěšujícím je množství a různorodost prostředí, které hráč postupně odhaluje. A zvláště pak množství tvorů, kteří v těchto lokalitách žijí.

Warcraft 3 Reign of Chaos je pěknou zábavou na pár hodin, která s postupně se měnícími frakcemi zaujme a nenudí. Nabízí pěkný příběh, který se do poslední fáze nepřestává vyvijet. Čtyři odlišné rasy, každá originálně pojatá, pak zaručuje nestereotypní hraní. Zainteresovanost jednotlivých postav a jejich mocné proslovy pak umocňují požitek. 90%

Jedna z prvních her, které jsem vůbec hrál, a kterou si rád zahraji i dnes.

Na Cosmu se mi vždycky nejvíce líbila grafická stránka hry. Těch "pár" barev, kterými tato hra disponuje, mě dokázali nadchnout a dál si představovat Cosmův svět. Mohl bych to nazvat pastvou pro oči.

Odlišné levely s různorodými nepřáteli, jsou velice pěkně zpracovány. Třeba mise v bouřícím, nočním lese je výborně atmosférická. Na své cestě se podíváte třeba do továrny, ledové jeskyně, či houbového města.

Hra je sice velice prostá, žádné složitosti ani obtížné herní prvky tu nehledejte, jsme v roce 1992. Jedná se o prostý úkol - dostat se z bodu A, do bodu B.

Zkratka jedna z her, se kterou se pojí notná dávka nostalgie. Tak proč si nezahrát něco, co není úplnou, krvavě masakrátorskou střílečkou.

Bulanci pro mě byli klasickou hrou, kterou se zabijel čas ve výpočetce. Propařil jsem tak dlouhé hodiny, zatímco se vyučující snažil o vysvětlení látky.

Tato hra svojí absurdností opravdu kraluje. V které jiné hře se mezi sebou zabijí polštáře. Audio-vizuální stránka bulánků úplně sedí. To pohádkové zpracování jen umocňuje ten fakt, že se tu kuchají polštáře jeden s druhým. A pak když zazní zvuk chcípajícího bulánka, člověk si říká: "Co to sakra hraju?".

Bulánci jsou primárně multiplayerovou záležitostí, což je velká škoda. Samotný hráč se pořádně zabaví jen na mapě Exitus. I ve hře s několika hráči, jsme hráli spíše exitus.
Tato hra je dobrá na odreagování ale nato jaký by mohla mít potenciál, je to málo. Větší množství map, hlavně podobných "Exitu", bu tuto hru výrazně zpestřilo.

Avšak je to klasika, u které se člověk prostě vyblbl a přišel si na svoje.....75%

Tuto hru jsem si nechtěl kupovat hned v den jejího vydání. Uvažoval jsem takto: "Čím později si ji koupíš, tím později ji dohraješ = tím menší dobu budeš naštvanej, že ještě není pokračování". Avšak jak už to tak bývá, čtyři dny po uvedení do prodeje jsem měl i já svojí krabičku. Následně po 24 hodinách jsem proklínal obchodní strategii Blizzardu, a to jak jim z tohoto důvodu, vydávání nových her trvá (v duchu přemýšlíce, jak to bude dál).

Příběh se nám pěkně rozvijí a aby to nebylo příliš suché, tak nabírá na obrátkách. I když platí už zažité klišé, všech tří hlavních postav - Kerriganová půjde za svou pomstou kamkoli a spálí všechno co se jí postaví do cesty. Raynor, ten za ní poběží a bude jí bránit vlastním tělem. A Zeratul, i přes blížící se konec vesmíru, furt chodí po památkách
Jenom nechápu, jak chce Blizzard všechno nacpat do další epizody, protože Hots mnoho věcí neuzavřelo. Takže buďto jsem čekal až příliš, nebo si Blizzard brousí drápy na další díl (z komerčního hlediska dosti pravděpodobné)

Grafická stránka hry prošla znatelnou změnou (jednotky atd.) A soundtrack pro tento díl působí správně depresivně, jako valící se roj.

Heart of Swarm je oproti WoL, podobnější Warcraftu 3. Hráč má povětšinou k dispozici hlavní postavu, či jinou hrdinskou jednotku, která vydá za půlku armády.
Obtížnost se oproti WoL trochu zvedla, hlavně kvůli Kerriganové v čele armády, avšak na normal je hratelnost stále příjemná.

Avšak kampaň je příliš krátka. Pouhých dvacet misí dlouho nevydrží a těch sedm evolučních nestojí za řeč. Povětšinou je každá mise otázkou 30-40 minut. A je málo těch, ve kterých by neomezoval nějaký limit.

Hra přináší pár novinek a hodně map do multi-playeru, hráč může přepínat mezi nastavením z WoL a z Hots. Dále se objevuje ukazatel počtu dělníků při těžbě surovin, ovšem zmizel původní panel příkazů.

Heart of the Swarm je výborným pokračováním příběhu. Sice nepřineslo vše, co jsem očekával, (na to si počkám v další epizodě), ale i přes krátkou kampaň 90%

Příchod Starcraftu II znamenal pro mnohé hráče, podobně jako pro mě, opravdový zázrak. To po čem každý dychtil přes deset let se stalo skutečností a každý jen toužil ponořit se do tohoto oblíbeného universa a vnímat tento příběh vším, čím to půjde.

Jako vždy je příběh nejsilnější stránkou hry a vskutku se na něj vyplatilo počkat. Děje jsou teď mnohem emotivnějši, osobitější a s podporou výborných filmečků, se dostávají hlouběji pod kůži.

Zatímco všichni fanoušci čekali dlouhých dvanáct let, v sektoru Koprulu uplynuly jen čtyři roky. A tu dvanáctiletou Propast od předchozího dílu, Blizzardi překonali na jedničku. Návaznost nepůsobí kostrbatě, naopak množství odkazů na minulost (první díl s datadiskem) je příjemnou rekapitulací předchozí hry (a věřím, že jsou hráči, kteří se tak dostali k původní hře).

Mise jsou rozděleny do několika celků a jelikož různé mise otevírají různé jednotky, může hráč zkoušet stále jiné kombinace. Hra se stává mnohem variabilnější ať už jde o verbování žoldáků, výzkum protoských a zergských technologií, či trvalá vylepšení pro určité jednotky.

Maximálním oživením jsou gradujici mise. Starcraft II je oproti jedničce velice zrychlený a aby se hra příliš netáhla, hráč musí co chvíli něco zachraňovat, před něčím utíkat, či něco prostě vyrabovat jako první. A když si chce ještě splnit bonusové úkoly, opravdu toho času moc není. Třešní na dortu jsou v tomto případě tři páry alternativních misí, ze kterých si zvolíte. (Moc tomu nefandím, protože pak může docházet k nesouvislostem v dalším pokračování).

Grafika i hudba byly také znatelně předělány. Mě osobně se tedy více líbilo zpracování z jedničky, ale to dvojkové taky není špatné.

Došlo však ke znatelným změnám jednotlivých ras (v zájmu lepšího vyvážení). Zergové spíš než hmyzí emzáci, teď působí jako rakovina. Protosové jsou zase zářivější a nazdobenější, až to působí přeplácaně. Rozvoj nových jednotek na úkor některých původních zamrzí. Absence Lurkera, či Defilera připomenou jen jejich kosti, které můžete nalézt. A některé Teranské jednotky získáte jen, "když je vytáhnou ze šrotu".
Na druhou stranu však bylo jasné, že po dvanácti letech to nebude původní Starcraft jen v jiném saku.

Hra podporuje výborný multi-player (na který je hlavně zaměřená) a nabízí též mody jako Chalenges atd. Achievementy, jejichž splnění zvyšuje hráčovo skore, nutí hráče dělat větší šílenosti na vyšší obtížnosti a za kratší dobu. Ze hry se tak může stát záležitost, trvající dlouhé měsíce.

Nutnost internetového připojení dokáže naštvat, avšak pro hráče, kteří se nespecializují na multi-player je tu možnost Offline modu. Základní hra a několik modů se tak dá hrát i bez připojení.

Takže nezbývá než doufat, že Blizzard urychlí vývoj dalších pokračování a těšit se. Druhý díl této legendární strategie je sice hodně překopaný, nicméně velice zábavný a navykový takže 90%

Není nad dobrou hru, která dokáže pohltit. A ještě lepší je, když se přidá pokračování, které svou herní intenzitou, původní hru prostě překoná. Starcraft se svým datadiskem prostě tvoří výborný celek.

Každý byl zvědavý, jak bude hra pokračovat. Hráči jsou rozestavěni a v nastálem chaosu, záleží jen na nich, jak se zachovají. Pěkný filmeček na konci původní hry sice nadchnul ale datadisk odhaluje, že všechno už bude jenom horší.
Vše se žene dál a ten konec je správně temný..

Do hry byly přidány nové jednotky, hrdinové, schopnosti a světy. Hráč má tak šanci prozkoumat nové aspekty tohoto universa. Byla i zvýšena obtížnost (sice vůbec v porovnání s Beyond dark portal k Warcraft 2), hra je tedy větší výzvou a člověk musí kombinovat jednotky komplexněji.

Brood War je poviností pro každého, kdo hrál základní hru. Zpestřuje herní požitek a co se týká multi-playeru, nikdy nenabízel lepší možnosti. Takže proč se nenechat pohltit tou výbornou atmosférou a vést kteroukoli ze tří ras k vítězství. Ta návykovost je šílená, naštěstí už existují pokračování.
100%

Starcraft je pro mě asi nejoblíbenější hrou od Blizzardu. Nabízí totiž všechno proto aby si ji hráč zahrál a pak i po pěti letech, když se k ní vrátí, je pohlcen a baví se u ní jako poprvé.

Starcraft je coby Blizzardovská strategie, opravdu přelomová. Samozřejmě, že tvůrci tu použili již osvědčené prvky z obou Warcraftů, proč by taky ne. Všechno však splynulo do konzistentí hry, která tyto prvky ještě rozšířila.

Většina strategií se moc nezaměřuje na diferenciaci jednotlivých frakcí. Jednotky a budovy se liší, v tom horším případě pouze barvou, v lepším pak i tvarem a grafikou.
Každá jednotka má svůj ekvivalent na straně nepřítele.
A to je základní več, kterou se Starcraft liší. Málo která budova, či jednotka má svůj ekvivalent u jiné rasy. Všechno se liší na základě dostupnosti (cena, nutné budovy a technologie), působnosti (útok pozemní, vzdušný) a dalších funkcí. Hráči tedy nehrozí, že by hraní bylo stereotypní, za každou rasu musí volit jinou strategii a taktizovat vůči odlišnému nepříteli.

Příběh je výborně propracovaný a skvěle vyprávěný. Oproti prvním Warcraftům už tu nedochází k příběhovým nesouvislostem. Jednotlivé kampaně (za každou rasu jedna) na sebe navazují a každá tak nabízí jiný pohled na tento konflikt. Velký důraz je tu kladen na briefingy a zapojení jednotlivých postav v něm. Oproti Warcraftům jsou hlavní postavy propracovanější a provazanější.

Důležitým prvkem je i zasazení do žánru, coby sci-fi. Přece jenom sci-fi nabízí jiné možnosti a děje než fantasy. A vzhledem k tomu že Warcrafty jsou fantasy, je toto výbornou změnou. Příběh tedy zaujme i otázkami které vyvolává a nejsou tak moc cizí i naší době.

Grafika a hudební doprovod jsou další skvělou kapitolou. Zase je tu ta výborná diferenciace mezi jednotlivými rasami. Zatímco Terrani navozují pocit divokého západu, mocní Protosové působí až posvátně a úctyhodně. Množštví odlišných světů a bojišť tak jen umocňuje zážitek.

Starcraft je zkrátka zárukou kvality, která i po více jak dekádě let, dokáže zaujmout a bavit. Důkazem jsou i stále pořádané turnaje v této hře. Výborně zpracovaný multi-player nabízí dost zábavy i dnes. Nezbýva tedy než tuto hru doporučit a dát ji 100%

"Pěkný počin z dávných časů", tak bych mohl pojmenovat Duke 1. Na tuto hru nedám dopustit a čas od času si ji zahraji. A i když samotná hra (vzhledem k roku 1991) toho tolik nenabízí, stále mě dokáže uchvátit na několik hodin.

Duke Nukem je hra, kde je potřeba hodně střílet, hodně skákat a hlavně neodstřelovat ty dobré plechovky s kolou. Sice někdy příjdou zákysy, kdy hráč spadne před koncem mise zase na začátek ale většina misí je přehledných a hrozí to minimálně.

Asi nejvíce se mi na této hře, líbí její grafická stránka. Je velice jednoduchá a přesto kouzelná (narozdíl od druhého dílu). Nízké množství barev je tu plusem a všechno tak navozuje pěknou atmosféru.

Duke toho moc nenabízí. Pro mě je však částí meho dětství, které jsem si s touto hrou pěkně užíval. Nové hráče moc nezaujme ale pro starší je to pěkná nostalgie.
80%