Diskuze

Tak jo, je to tam. :) A mám tím pádem splněný další krok herní výzvy, ale nevím, jestli stihnu všechno do konce roku.

Tak jsem to dneska dokončil, celou hru včetně obou DLC. Je to opravdu mnohem lepší hra než jednička. V mnoha ohledech vážnější, temnější, propracovanější. Naštěstí to nabízelo, stejně jako Control, možnosti úpravy obtížnosti, a tak úroveň stresu zůstávala relativně nízká, byť lekačky šly jen ztlumit, a ne vypnout úplně, a fakt jsem je nesnášel.

Wakeův temný New York mi dal vzpomenout i na první hry s Maxem Paynem (ostatně tam taky hráč na začátku pobíhá v temném metru). Je až škoda, že z něj nevidíme víc. Času tam strávíme sice víc než dost, někdy až na únosné hranici stereotypu, ale vlastně jde jen o pár ulic a budov. Totéž vlastně v příběhu Sagy, Bright Falls je v podstatě mrtvé město, ve kterém se téměř nedá s nikým mluvit a nic dělat. Ale hlavní dějová linka plná napětí hráče vtáhne tak, že si relativní prázdnosti a omezenosti prostředí všimne až když se nad tím zamyslí.

Líbí se mi nejednoznačnost velké části dějových prvků, je zde spousta možností interpretace, spousta věcí, které hráči hlodají v hlavě, a jednoznačné odpovědi hra neposkytne. Strávil jsem dlouhé hodiny čtením teorií ohledně toho, jaký vztah k sobě mají Wake, Zane a Scratch, jak přesně funguje Dark Place, a jestli náhodou hra není tak trochu alegorie na deprese, nebo alkoholismus, nebo kdo ví co dalšího. Je přeci zvláštní, že vyhořelý, depresivní a alkoholický Alan se v Dark Place plácá (ha!) dlouhých 13 let, zatímco vyrovnaná Saga pošle své démony do háje během pár minut, a za chvíli je zpátky v reálném světě. A ostatně Door naznačuje, že si za své problémy Alan může sám, protože se drží nesmyslných arbitrárních pravidel... Třeba v takovém Oceanview Hotelu jsem měl fakt nepříjemný pocit, když se scény s každým přepsáním stávaly více násilnými a krvavými, protože Alanovi připadalo, že to tak správně sedí do příběhu.

Samotnou kapitolou je hudba. Yötön Yö a Herald of Darkness se nepochybně stanou stálou součástí mého playlistu. Ale i skladby na pozadí jsou povedené a navozují tu správnou hororovou atmosféru.

Co se DLC týče, šlo v podstatě o jednohubky, které popravdě trochu narušují ucelenou atmosféru hry tím, že ji více propojují s dalšími Remedy hrami, ale zábavné rozhodně jsou. Nejvíce asi The Lake House, které je snad i děsivější než původní hra, a z toho, co dělali Dr. Marmontové, docela mrazí. Otázkou je, jestli byli takhle zkažení sami od sebe, nebo jestli to způsobil Alan, či snad Dark Place?

Na závěr už snad jen – RIP James McCaffrey. Naprosto ikonický hlas Maxe Payna, a nyní i Alexe Caseyho. Radost to poslouchat. Za sebe bych jako náhradu navrhnul dabéra BoJacka Horsemana, podobnost hlasů tam celkem slyším.

Já jsem se nevyjadřoval k tomu, co musí odehrát, ale k tvému tvrzení. Postupně se ukázalo, že všechny ty "easter eggy" v hrách Remedy vedly k tomu, že jde o propojený vesmír, nejsou to samoúčelné easter eggy. Čili věřím, že se různé narážky na Alana Wakea i on samotný objevují v Quantum Breaku, protože jde o sdílený vesmír.

@jones1240 (02.11.2024 21:29): Quantum Break svět sdílí stejně jako Max Payne. Čili oficiálně ne kvůli právům, ale neoficiálně ano. Koneckonců Alan Wake jako postava se objeví v televizi hned na začátku Quantum Breaku, tak jaképak nesdílí svět.

Mimochodem jsem si v minulých dnech znovu zahrál jedničku, abych si to připomněl. Zarazilo mě, že to je o dost víc akční a monotónní, než jsem si to pamatoval. Dal jsem to na pár zátahů, a vlastně těžko si vybavit situace, ve kterých by nešlo o pobíhání lineárními lokacemi a střílení do nepřátel. Dvojka tedy, soudě dle první kapitoly, přinese mnohem zajímavější zážitek – více dialogů, atmosféry, spojování vodítek... ale taky mnohem více děsu. Co se stane v márnici, to muselo být každému jasné předem, ale stejně jsem byl posraný až za ušima, a celou sekvenci opakoval asi třikrát, jak jsem byl vyklepaný. Takže myslím, že další kapitolu si preventivně nechám na denní světlo.

Ještě tedy musím pochválit fakt skvělou grafiku, která je i přestože to rozjedu na nejnižší detaily skutečně úchvatná, a její realističnost přidává na děsivosti.

Rozehráno. U prologu jsem se asi třikrát málem posral, a to mám nastavení lekaček na low. Detektivování už jde, ale docela se bojím, co všechno se ještě bude dít.

Zajímavé je, že můj parťák je Max Payne jak vzhledem, tak hlasem, ale jmenuje se stejně jako fiktivní postava napsaná Alanem Wakem. To je velmi... Lynchovské.