Max Payne 2, to je prostě majstrštyk. Už první díl byl pecka, ale dvojka všechno posunula na úplně novou úroveň. Pamatuju si, jak jsem tenkrát hru zapnul a hned mě vtáhla. Maxův temnej příběh pokračuje, jen teď je to všechno ještě víc propracovaný, víc emocionální a hlavně – do hry přibyla Mona Sax. Mona! Ta femme fatale s ostřím na jazyku a nebezpečím v očích.
"Max, we've gotta stop meeting like this."
Jedna z věcí, co mě úplně dostala, byla možnost hrát i za Monu. Tahle postava měla tak silný kouzlo, že když jsem poprvé přebral kontrolu, měl jsem pocit, jako bych hrál úplně jinou hru. Její mise byly pořádně intenzivní a krásně rozbily hratelnost. Mona přináší nový pohled na děj, hlavně na tu chemii, co má s Maxem – to jejich neustálý napětí, kdy člověk nikdy neví, jestli si navzájem pomůžou, nebo se zradí.
"The past is a gaping hole. You try to run from it, but the more you run, the deeper, more terrible it grows behind you, its edges yawning at your heels. Your only chance is to turn around and face it. But it's like looking down into the grave of your love. Or kissing the mouth of a gun, a bullet trembling in its dark nest, ready to blow your head off."
Od prvního dílu se zlepšila i grafika, a to fakt výrazně. Každej kout New Yorku je propracovanej do detailu, všechno je temnější, drsnější, a ta atmosféra je vážně něco. Pořád to má ten neo-noir styl, ale je to víc filmový, víc realistický. A co se týče fyziky, tak dvojka přidala slavný Havok engine, což znamená, že každý výbuch, každý rozbitý sklo nebo zásah do nepřítele působí fakt uspokojivě. V tu dobu to bylo úplně něco jinýho, měl jsem pocit, jako bych ovládal akční scénu z nějakýho hollywoodskýho thrilleru.
"As surely as the bullet rips through the victim's flesh, organ and bone, it shatters the image of the man who presses the trigger."
Bullet-time je zpět, a tentokrát ještě lepší. Pocit, když skáčeš do místnosti plný nepřátel a během pár zpomalených vteřin je všechny pošleš k zemi, to je naprosto neskutečný. Navíc teď máš možnost stylově přebíjet zbraně během bullet-time, což dodává ještě větší hloubku a pocit hrdiny z akčního filmu.
"The past is a puzzle, like a broken mirror. As you piece it together, you cut yourself, your image keeps shifting. And you change with it. It could destroy you, drive you mad. It could set you free."
Co mě na Max Payne 2 vždycky bavilo, je ta temná romantika mezi Maxem a Monou. Celá hra se nese v takovým pochmurným duchu, ale jejich vztah jí dodává zvláštní hloubku a napětí. Do toho se přidává výborný soundtrack, díky kterýmu cítíš každej moment ještě víc. Vyprávění příběhu prostřednictvím komiksů je zpátky a zase je to ta stará dobrá atmosféra, co tě vtáhne a nepustí.
"We are willing to suffer, to die for the things we care about. For love, for the right choices. Because of her, I had solved the case. My case, all of it. Who I am."
Max Payne 2 je podle mě absolutní vrchol série. Všechno je lepší – příběh, atmosféra, hratelnost, grafika. Když na něj vzpomínám, mám pocit, jako bych prožil nějakej temnej, tragickej akční film s vlastními emocemi. Jestli jsi fanoušek noir stylu, tak tahle hra je pro tebe povinnost.
"I had a dream of my wife. She was dead. But it was all right."
Pro: hraní za druhou postavu, bullet-time, komiksový feeling, atmosféra
Proti: ovládání, obtížnost, hra není nijak zvlášť dlouhá a je více lineární a pro někoho to může být problém