malarkey
Každý rok si na vánoční svátky volím nějakou výpravnou hru, u které se pár drahných chvil zapotím, momenty s ní si dozajista užiju a při finálním dohrávání si začnu uvědomovat, že už je po Vánocích a blíží se zase klasický průběh nadcházejícího roku. Letos tato volba padla na strategickou hru Shadow Tactics. A dnes, po dohrání, s jistotou můžu říct, že to byla volba dobrá.
Jsem hrozně rád za to, že neustále existují vývojáři, kteří vytváří hry, co udržují žánr taktických strategií, který před léty započali Commandos. S Commandos jsem si užil nejednu horkou chvíli při ukládání a loudování, že doteď mi občas znovu načítání problikává v mysli při vzpomenutí na léta dávno minulá. A zde to tedy, musím říct, nebylo jiné. Nicméně s nadcházejícími roky jsem se (někdy častěji, někdy méně častěji) setkával s hrami podobnými, kdy jsem si je ve většině případů velice užil a zároveň pokaždé zavzpomínal právě na Commandos, kteří žánr etablovali…a hlavně žádná z her už nikdy nebyla tak těžká, jako právě tato. Což je vlastně dobře. Znova bych tu obtížnost zažít už nedokázal. Byť i zde bych mohl, když bych se rozhodl hrát na tu nejtěžší obtížnost, což je fakt. Ale fakt, který jsem upřímně zažít nechtěl. Chtěl jsem se hlavně bavit…a odpočinout si.
Shadow Tactics každopádně jede úplně v podobném duchu jako všechny předchozí hry podobného ražení. Nic zásadního nevymejšlí. Jen přináší nové, dosud neokoukané, prostředí feudálního Japonska, kde se zhostíme role pěti naprostých archetypů žánru, kteří se k Vám postupně přidávají v průběhu hraní hry, které dohromady čítá 13 mnohdy velice vydařených, a sem tam i zapamatovatelných, misí.
První postavou je Hayato. Klasický zabiják, jehož největší výhoda je, že umí na dálku házet shuriken. Jinak je to naprosto klasický standardně osvalený hrdina, který by ve filmovém příběhu hrál hlavní roli a občas by pronesl něco i trošku vtipného. Druhou postavou je pak Mugen, který zastupuje horu masa, která toho dokáže hodně najednou, ale zato velice pomalu. Třetí postavou je Yuki, nejmladší a nejnaivnější postava, která proklouzne všude a zároveň se vzhlédne ve všech ostatních hrdinech. Čtvrtou postavou je Aiko (která si vysloužila i samostatný datadisk). Tajemná Mata Hari, která se dokáže převléknout a splynout s nepřítelem. A poslední postavou je Takuma. Zkušený harcovník, kterému je snad sto let, ale svojí klidnou muškou na pušce střelí nepřítele do hlavy klidně i na sto japonských metrů.
Všichni tito hrdinové jsou absolutní součástí hry. Každý Vám pomůže v něčem, každý je součástí příběhu, každého z nich Vás bude bavit využívat v určitých situacích. Jen škoda, že na úkor velice pěkně zpracovanému prostředí, je příběh až nebývale obyčejný a nezajímavý. Vypráví vlastně příběh, kde současného šóguna začne ohrožovat tajuplný válečník, ze kterého se časem vyklube rodinné drama. Musím říct, že tak, jak jsem si oblíbil postavy, jsem se ale občas ztrácel v samotném příběhu, který s ničím vysloveně zajímavým nepřišel, a tak nezbývalo, než si užívat především úkoly v jednotlivých misích. Předchozí hry jako Commandos nebo Desperados příběh dokázali, řekl bych, vyprávět lépe.
Je to ale ve výsledku to nejmenší, co na této hře je. Pořád se jedná o povedenou taktickou záležitost z německého herního studia Mimimi, které hezkých dvanáct let fungovalo, pár dalších her podobného ražení představilo, než své brány v roce 2023 finálně uzavřelo. Škoda. Shadow Tactics je ale určitě hrou, na kterou budu i po letech vzpomínat a jsem rád, že byla součástí mých Vánoc roku 2024.
Jsem hrozně rád za to, že neustále existují vývojáři, kteří vytváří hry, co udržují žánr taktických strategií, který před léty započali Commandos. S Commandos jsem si užil nejednu horkou chvíli při ukládání a loudování, že doteď mi občas znovu načítání problikává v mysli při vzpomenutí na léta dávno minulá. A zde to tedy, musím říct, nebylo jiné. Nicméně s nadcházejícími roky jsem se (někdy častěji, někdy méně častěji) setkával s hrami podobnými, kdy jsem si je ve většině případů velice užil a zároveň pokaždé zavzpomínal právě na Commandos, kteří žánr etablovali…a hlavně žádná z her už nikdy nebyla tak těžká, jako právě tato. Což je vlastně dobře. Znova bych tu obtížnost zažít už nedokázal. Byť i zde bych mohl, když bych se rozhodl hrát na tu nejtěžší obtížnost, což je fakt. Ale fakt, který jsem upřímně zažít nechtěl. Chtěl jsem se hlavně bavit…a odpočinout si.
Shadow Tactics každopádně jede úplně v podobném duchu jako všechny předchozí hry podobného ražení. Nic zásadního nevymejšlí. Jen přináší nové, dosud neokoukané, prostředí feudálního Japonska, kde se zhostíme role pěti naprostých archetypů žánru, kteří se k Vám postupně přidávají v průběhu hraní hry, které dohromady čítá 13 mnohdy velice vydařených, a sem tam i zapamatovatelných, misí.
První postavou je Hayato. Klasický zabiják, jehož největší výhoda je, že umí na dálku házet shuriken. Jinak je to naprosto klasický standardně osvalený hrdina, který by ve filmovém příběhu hrál hlavní roli a občas by pronesl něco i trošku vtipného. Druhou postavou je pak Mugen, který zastupuje horu masa, která toho dokáže hodně najednou, ale zato velice pomalu. Třetí postavou je Yuki, nejmladší a nejnaivnější postava, která proklouzne všude a zároveň se vzhlédne ve všech ostatních hrdinech. Čtvrtou postavou je Aiko (která si vysloužila i samostatný datadisk). Tajemná Mata Hari, která se dokáže převléknout a splynout s nepřítelem. A poslední postavou je Takuma. Zkušený harcovník, kterému je snad sto let, ale svojí klidnou muškou na pušce střelí nepřítele do hlavy klidně i na sto japonských metrů.
Všichni tito hrdinové jsou absolutní součástí hry. Každý Vám pomůže v něčem, každý je součástí příběhu, každého z nich Vás bude bavit využívat v určitých situacích. Jen škoda, že na úkor velice pěkně zpracovanému prostředí, je příběh až nebývale obyčejný a nezajímavý. Vypráví vlastně příběh, kde současného šóguna začne ohrožovat tajuplný válečník, ze kterého se časem vyklube rodinné drama. Musím říct, že tak, jak jsem si oblíbil postavy, jsem se ale občas ztrácel v samotném příběhu, který s ničím vysloveně zajímavým nepřišel, a tak nezbývalo, než si užívat především úkoly v jednotlivých misích. Předchozí hry jako Commandos nebo Desperados příběh dokázali, řekl bych, vyprávět lépe.
Je to ale ve výsledku to nejmenší, co na této hře je. Pořád se jedná o povedenou taktickou záležitost z německého herního studia Mimimi, které hezkých dvanáct let fungovalo, pár dalších her podobného ražení představilo, než své brány v roce 2023 finálně uzavřelo. Škoda. Shadow Tactics je ale určitě hrou, na kterou budu i po letech vzpomínat a jsem rád, že byla součástí mých Vánoc roku 2024.
Walome
Fencer
karadum
Jumas
Red
porky
Vurhor
DEU
Leffi
IceCreamYouScream
Thrawn89
BUMTARATA
Karasman
Starletka
Maríca
rikuhahl
iggythegrifter
pajmič
SimonEndt
Ashe
Colby Sawyer
Pro: moc hezká grafická stylizace, animace smrtí, prostředí,
Proti: klidně bych zvýšil obtížnost (větší hlučnost pistole, horší pohyblivost snipera, bez bezedných keřů)