Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
SoF je herní klasika, prostě střílečka ze staré školy, kdy se hráč musel snažit, aby se dopídil až na konec. Žádné autohealy, žádné ukazatele cesty, ani do očí bijící nápis ‚přebij, brokovnice hladoví‘ Je to zkrátka střílečka, při jejímž hraní nemáte pocit, že vás autoři považují za idiota.

Když se řekne Soldier of Fortune, spousta lidem se okamžitě vybaví: ‚To je ta hra, co tam končetiny létají vzduchem.‘ A i když mají pravdu, SoF není FPSko založené na extrémní brutalitě, ač je spousta hitspotů jednoznačným plusem. SoF vede v level designu, poutavém prostředí i rozmanitosti zbraní a nepřátel. Naopak ztrácí v AI, grafice a chabém, byť pro dané hry nepříliš důležitém, příběhu.

Těžko ale kritizovat umělou inteligenci nepřátel, dnes slaboučkou grafiku nebo mizerný příběh na hře z roku 2000. Tehdy se asi kladl důraz na hratelnost a firmy chtěly spokojené hráče, ne jen ty platící. Zaměřím se spíše na zajímavé a u mne velice vítané aspekty a to z pohledu hráče procházejícího hrou…

Po instalaci a spuštění hry vedou mé kroky vždy do Nastavení. Protože máme rok 2014 a můj stroj není šrot, mohu si dovolit maximální grafiku, která mne však stejně nemůže zbavit dojmu, že je tahle hra skoro patnáct let stará. Co beru všemi deseti je příležitost vypnout zaměřovač! To je teprve legrace když střílím po nepříteli, odhaduji střed obrazovky, munice dochází, já se skoro vidím s nožem v ruce a najednou prásk – zásah do hlavy. Protože jsem příznivce tutorialů, jdu nejprve na výcvik. Ne snad, že bych se bál nějakých novinek, ale zajímá mě, jak si autoři poradili s výcvikem, a musím říct, že vcelku obstojně. Krom klasiky typu nácvik střelby a přelézání překážek tu máme střelnici s řadou cvičných terčů v podobě teroristů a… civilistů. Kvůli absenci mířidel a vypnutí zaměřovače, putuje hned trojice civilů pod drn… Nic moc. Zbývá ještě volba obtížnosti, kterážto přichází s možností, kterou bych si přál mít u každé hry – volitelná obtížnost, neboli sestavte si obtížnost vlastní. A tak nastavuji dle svého gusta - cca 5 ukládacích pozic za úroveň, žádný respawn, větší agresivita nepřátel a maximální omezení nosnosti.

Po spuštění hry a nástinu příběhu se vžívám do role chlapíka, při jehož vymýšlení se tvůrci nechali inspirovat skutečným válečným veteránem J. Mullinsem. Přede mnou je poměrně lineární, byť dobře nedesignovaná řada více než 25 úrovní, kterým vévodí scripty. Hra přede mne nestaví nepřátele jak na běžícím pásu, ale využívá scriptů pomalu na každém rohu. Díky tomu je hra pestrá a já musím být stále ve střehu, protože nevím, zpoza jakého rohu, či z jakých dveří na mě vybafne terorista. Prostředí se často střídá a většinou po třech úrovních následuje přesun jinam. A protože tvůrci nešetří modely nepřátel, texturami ani nápady, je to stále zábava, při které nemám pocit, že jsem to už desetkrát viděl. Tu a tam neutuchající akci přeruší možnost tiché likvidace. Nikdy to není vyloženě nutné, ale vyměnit kulomet za pistoli či sniperku a vydat se na stealth akci je dobré zpestření. Čas od času dojde i na nutnost velmi rychlého postupu kvůli hrozícímu výbuchu. Časomíra ale nikdy není nastavená tak, aby byl výrazný problém. V některých misích se často setkávám s civilisty nebo parťáky. Bohužel hra si se systémem spojenců moc nepohrála a snad ani jednou se nestane, že by se mnou parťák šel a alespoň na chvíli mi pomohl. Pokud k pomoci dojde, pak jen v animacích.

Po celou dobu hry narážím na přesně 12 kusů zbraní, přičemž mnoho z nich má dodatečnou funkci, obvykle něco na bázi granátometu. Každá zbraň najde své uplatnění a každá zbraň zaobírá svojí velikosti 1-3 okénka inventáře. Jelikož jsem na počátku nastavil omezenou nosnost, čelím často rozhodování, co si vzít s sebou. Povětšinou vede nějaký ten automat + sniperka + pistole nebo automat + těžká zbraň. Dále tu jsou předměty jako granáty, lékárničky apod. Úrovně díky tomu nejsou prázdné a rozhodně tu je, co nacházet. Někdy se povede natrefit na něco, co připomíná tajnou oblast, byť oficiálně tu žádné secrety nejsou.

Zbraní je dost a nepřátel ještě víc. Všechny zbraně, které ve hře najdu, dříve či později potkám v rukou protivníků (vyjma nože). Zatímco někteří nepřátelé jsou velmi přesní, jiní zdá se, netrefí ani stodolu. Zatímco hubení padnou po dvou až třech zásazích z pistole, mohutní svalovci snesou třikrát tolik. Zatímco někteří jdou do boje v triku, další mají neprůstřelné vesty, přilby, chrániče nohou,… A zatímco většina nepřátel jsou muži, občas dojde i na ženy, což je oproti drtivé většině stříleček (i těch dnešních) veliká výjimka. A nakonec, nepřátelé nejsou jen lidé, ale i psi, automatické střílny, vrtulníky či tanky (ano, u posledních dvou se tak nějak předpokládá přítomnost člověka).

Hra rychle plyne, nuda nehrozí a po zhruba osmi hodinách je konec. Moje dojmy jsou veskrze kladné a SoF zaujímá své místo na pomyslné poličce potenciálně znovuhratelných her. Za pár let se k němu nejspíše zase vrátím a co na tom, že už mu táhne na patnáct let? Některé hry jde označit za nadčasové a SoF mezi ně patří.

Pro: Zbraně a nepřátelé, design úrovní, rozmanitost prostředí, systém poškození těl

Proti: Slabá AI, žádní parťáci navzdory potenciálu

+43
  • PC 70
Hledám výtisk časopisu Voják štěstěny z července 89. Tato kódová věta krásně ilustruje atmosféru hry Soldier of Fortune. Typická béčková akce plná teroristů, speciálních jednotek a víceméně realistických zbraní. Zní to jako slušná zábavná a jednoduchá střílečka, což je vlastně nakonec pravda. Když jsem se do hry pustil, měl jsem v hlavě vzpomínky na hraní v době vydání - dobrý engine, důraz na realismus, různorodé lokace a unikátní systém poškození Ghoul. Tato očekávání bohužel hře uškodila, protože řada věcí nezestárla nejlépe. Hned z počátku mě zarazila grafika. Engine z Quake II nevypadá ani dnes špatně, nedávno hraný SiN ho využívá také, ale zde mu to moc nejde. Kombinace realistických prostředí s tmavou úvodní lokací v metru nevypadá zrovna nejlépe a ani následující level ve vlaku není nic moc. Naštěstí už Sibiř vypadá lépe a i některá další místa jsou povedenější. Platí to i o level designu. Začátek se vývojářům zkrátka moc nepovedl. Kdo vytrvá, dočká se několika povedenějších úrovní a hra se vrátí do vod lehkého nadprůměru. Levely mají opravdu různorodá prostředí a za zmínku stojí ještě třeba Tokyo. Úrovně jsou také dost lineární, co osobně moc nemusím.

Již zmíněný systém Ghoul se stará o poškození těl. To bylo v době vydání hodně reflektováno, ale praktický dopad na hratelnost to vlastně nemá. Stejně jako tehdy jsem vyzkoušel chování systému, ustřelil jednu nohu, jednu ruku a pak hrál dál bez jakékoli změny. Realismus je také trochu přeceňovaný, zvláště s ohledem na hry jako Arma nebo Verdun. Na hře pracoval jako konzultant bývalý americký výsadkář a žoldák John Mullins, který zároveň posloužil jako hlavní postava hry - vzhled a jméno. Jestli jsou díky tomu mise reálnější nevím, ale většina zbraní se skutečnosti drží. Pistole, brokovnice, samopal i plamenomet jsou běžně využívané zbraně, jedinou výjimku tvoří mikrovlnná puška. To zarazilo více lidí a vývojáři v jednom z rozhovorů prozradili, že chtěli do hry něco modernějšího a na tomto typu zbraní prý nejedna armáda pracuje. Zajímavě udělaná je i volba obtížnosti, lze si celkem podrobně nastavit řadu faktorů. Nakonec jsem ale stejně hrál na medium.

Ač mám i originální CD, hrál jsem verzi z GoG. Bohužel ani ta nefunguje na Windows 10 bez problémů a musel jsem použít trik s přejmenováním spouštěcího souboru ze zajímavostí. Soldier of Fortune mě z počátku dost zarazil, ale nakonec naplnil většinu očekávání. Hodnotím sice o něco méně než jsem plánoval, ale stále jde o slušně hratelnou střílečku. S doporučením bych asi dost váhal, jde o záležitost spíše pro fanoušky žánru. Od Raven Software rozhodně existují zajímavější a zásadnější tituly, tohle je spíše to průměrnější z jejich tvorby.
+35
  • PC 90
Slastný pocit mám když do někoho mužu nakouřit zblízka brokovnicí a on se pak v bolestných křečích s rukama plnýma vlastních střev kácí k zemi. Ach něco takového mi zatím žádná jiná hra nedopřála :-)

Přitom SoF je typická koridorovka, ničím vesměs nepřekvapující. Z příběhem tvářícím se tak vážně až to neni občas zdrávo na to jak je jednoduchý a primitivní. A přece jenom je na této hře něco kouzelného a tím je právě ten božský model poškození, který v hráčovi probuzuje ty zvířecí pudy někomu ustřelit hlavu nebo si pohrát s něčími trávicími orgány :-). To je to co dělá SoF jedinečným a zatím se žadný jiný hře nepodařilo něco podobného zopakovat ( v tak zábavné míře, technicky bohužel ano )

Pro: GHOUL ( zásahový systém ), ryzí a svižná hratelnost, zvuky

Proti: jednoduchost

+34 +35 −1
  • PC 80
Pro někoho možná zbytečně brutální a samoúčelná akce, ale pro mě při bližším prozkoumání příjemné překvapení. Soldier si nehraje na nějakou přemýšlivou hru, to je jasné na první pohled. Příběh je jednoduchý jako facka a levely poměrně lineární, ale prostředí jsou promakaná a střílení zábavné a o to hlavně u střílečky jde - bavilo mě to až do konce. Zajímavý je i multiplayer, byť jsem ho hrál jen párkrát.

Pro: zábava, promakané zbraně, prostředí

Proti: linearita, myšlenku to moc nemá :)

+25
  • PC 100
Výborná akční střílečka jak má být a po strejčku Kingpinovi druhá v řadě s destrukčním modelem lidského těla. Levely jsou promakané do posledního detailu a od začátku do konce nepovoluje ve svém tempu. Zdá se mi, že na rozdíl od kingpina má však destručkní model těla propracovanější. Tedy i o to víc je zábavnější. Odstřelování všech možných oudů v brutálním podání, jsem si užíval v této hře, jako v žádné jiné. V jiných hrách člověk šetří náboje, ale tady to člověka svádělo k tomu vždy každého provrtat takovou porcí olova, aby nedopadl na zem v celku.

Pro: brutalita, možnost porcování těl, grafika, akce, levely

Proti: s více zbraněmi by mohlo být více legrace :)

+22 +30 −8
  • PC 70
Tohle teda byl návrat. Soldier of Fortune jsem neměl nijak zafixovaný, jen jako hru s velkou porcí brutality. Proto jsem po zapnutí zděšeně protřel oči, protože první co Vás do nich praští je grafika. Tohle že vyšlo ve stejném roce jako Deus Ex nebo NOLF?

Mám rád oldies gamesy, dokonce i mnohem starší než SoF, ale grafika tady je dnes skutečně odpudivá. Všechno je temné, hranaté, krabicoidní, všechny levely vypadají stejně hnusně ať už jste v New Yorku, Blízkém východě, Německu nebo Japonsku, všude na Vás útočí nedetailní kamenné textury, všude máte pocit že se procházíte nějakou stavebnicí z kostek než skutečným levelem. Nepomohlo lepší rozlíšení, nepomohly větší detaily... na vině je krátké odbobí, kdy končily ručně kreslené enginy, ale ty renderované ještě nebyly bůhvíjak hezké. A na vině je hlavně Quake II engine, protože první dva Qauke považuji díky prázdné, nezáživné a stále stejné grafice za nudu a to už od ranného mládí, kdy mě bavila prakticky každá hra.

O příběhu se rovněž nebudu zmiňovat, protože je nijaký, prostě pronásledujete po všech čertech nějakého záporáka s atomovkami, v hlavní roli máte nesympatického strejce s knírem a veškeré animace jsou v enginu hru. Dost mě pobavil můj parťák, který na začátku každého levelu zmizí a na konci na mě netrpělivě čeká, zatímco já se musím prostřílet hordami nepřátel.

A hratelnost? Ze začátku jsem byl v šoku. Ze všech stran se na mě valily desítky, stovky absolutně neschopných enemíků, které jsem cupoval a trhal doslova na sračky. Úkoly žádné, nápady žádné, ani sbírání klíčů nebo něčeho, prostě jen dojít z bodu A do bodu B a zabít všechno co se hne. Připadal jsem si, jak kdybych sledoval nějaký céčkový film se Steven Seagelem, ale víte co? Ono mě to nakonec začalo bavit!

SoF je hrou neobyčejně brutální a dá Vám pocit Ramba. Nepřátelům můžete udělat cokoliv - brokovnicí jim ustřelit nohu, ruku či hlavu. Trefit je do koulí pistolí a sledovat jak se svíjí. Roztrhat je na kusy těžkým kulometem nebo zákluzovým dělem, přičemž na zemi dopadne hromada masa. Je to málo? Co takhle si enemíka usmažit plamenometem a koukat se jak se svíjí? Nebo ho uvařit zevnitř mikrovlnami? Či sežehnout kyselinovým granátem. Zbraní je dost, všechny jsou přesné, pocit ze střelby je perfektní a každá dělá nepřátelům něco jiného. Na civilisty se ohlížet nemusíte, hra Vás sice upozorní, ale nic se nestane.

Zkrátka a dobře, někde v půlce jsem si ten masakr začal užívat s pocitem dítěte trhajícího mouše křidýlka a bavil se každou vlnou čerstvého materiálu pro můj mlýnek na maso. Tohle je zkrátka béčková střílečka, nebo spíše doomovka, neobyčejně stupidní a hnusná, ale přitom proklatě zábavná.

PS: Doporučuji nehrát na nejlehčí obtížnost, protože je to jak zapnout si kód na nesmrtelnost.

Pro: Brutalita, účinné zbraně, je to řežba.

Proti: Grafika, primitivní (ale zábavná) hratelnost.

+22
  • PC 90
Jelikož jsem dlouho nepsal retro, tak jsem se rozhodl, že znovu rozehraji moji velmi oblíbenou FPS Soldier of Fortune (která se mimochodem dočkala i druhého, notně zpackaného dílu). Hra se mi dostala do rukou krátce po vydání v roce 2000 a sáhl jsem po ní hned z několika důvodů. První z nich byl ten, že spolužáci ve škole byli úplně odvařeni z toho, že hned v první misi kosíte hnutí skinheads a nebojíte se k tomu využít brokovnici která jim trhá končetiny - a to je vlastně druhý důvod - jelikož míra destrukce těla byla na svou dobu nevídaná, každý se v ní hned vyžíval a já jsem nestál stranou. Za další, SoF přinesl na svou dobu i velmi pěknou grafiku, nad kterou sice dnešní mládež asi ohrne nos, avšak hratelnost zůstala kvalitní a především zábavná, takže se dá přivřít oko. Pojďme si ve zkratce říci, o čem vlastně tento titul pojednává.

Hru vydalo dnes již legendární studio Raven Software, které stojí za mnoha perfektními hrami z pohledu vlastních očí (ať už je to Heretic, Hexen nebo z novější doby Wolfenstein). Příběh je zde sice naprosto triviální a zbytečný, ale přesto si jej dovolím nastínit. Jmenujete se John Mullins (což není fiktivní, nýbrž reálná a hlavně stejnojmenná postava žoldáka, který se dokonce podílel na vývoji hry jako konzultant) a vaši prací je boj proti terorismu (po boku máte věrného parťáka Hawka Parsonse). Jednoho dne, když vtrhnete do metra zabít pár neonacistů, zjistíte, že v jejich čele stojí fanatik, který se nebojí krást atomové hlavice a neváhá s nimi rozpoutat peklo. Běhat tedy budete hlavně kolem bomb a později začnete likvidovat i kumpány, kteří zajistili jejich krádež a zjišťovat, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Na své cestě procestujete skoro celý svět a to se také počítá (namátkou - USA, Irák či třeba Súdán).

Jak už jste asi pochopili z mého prvního odstavce, základním kamenem zde bude krev, řežba a frenetická akce. Páchat zlo (nebo dobro?) budete s více než desítkou zbraní od základní 9mm pistolky po bazuku. Musím uznat, že zvuky, jež se linou s reprobeden při střelbě například z brokovnice či desert eaglu vám dodávají pocit nepřemožitelnosti a když vypálíte z hlavně, ozve se opravdu masitá rána, která vymrští projektil takovou silou, že protivníkovi buď utrhne celou hlavu, nebo mu naseká končetiny jako by se nacházel na bouracím prkně v řeznictví. UZI zase dokáže nepřátelské vojáky roztancovat ve stylu makareny a jakmile se doklepou sesunou se na podlahu a tam vykrvácí. Pocit je to k nezaplacení a minimálně v prvních misích si budete připadat nesmrtelní.

Pak ovšem začne přituhovat a vy začnete umírat. Bude to především skladbou levelů, množstvím nepřátel, které na vás hra pošle a jejich silou (převážně proto, že se jim dostanou do ruky silnější zbraně, ať už plamenomety nebo sniperky). Čím dál se budete dostávat při hraní, tím více musíte začít počítat s krytím a naplánovaným postupem. Když jsem hru hrál poprvé jako kluk, měl jsem problémy i s obtížností easy, tentokrát jsem to rozjel na medium a měl jsem místy co dělat (především proto, že čím těžší obtížnost zvolíte, tím méně vám hra dovolí ukládat) abych se dostal na konec úrovně. Když už se tady bavím o enemáčích, je potřeba dodat fakt, že vám většinou nabíhají přímo před zaměřovač (umělá inteligence zde ještě nebyla to pravé ořechové), to se však kompenzuje jejich množstvím (objevují se vám za zády na již vyčištěných místech) a zároveň pozicemi, ze kterých mají na vás dobrý výhled (většinou před hledí sniperky). A aby toho všeho nebylo málo, do cesty se občas připlete i civilista, který by měl být ušetřen kulky (ať už vaši či ne).

Pojďme však mrknout na levely samotné. Jak jsem již na začátku zmínil, hraní vás zavede na různá místa na zeměkouli a nutno podotknout, že když už navštívíte třeba Irák, neuvidíte sice nic než písek a mešity, ale také uslyšíte skutečně exotické jazyky (které budou vojáci cedit přes zuby především před úmrtím až budou stékat ze zdi). Doba, ve které hra vyšla, však přináší další neduh a to je zasekávání o textury a to hlavně ve chvílích, kdy to nejméně potřebujete. Je třeba prolézt skrčený kanálem? Dnes by to nebyl problém, tady ovšem musíte hodně dobře mířit, aby vás neviditelná stěna pustila o kousek dál. Vyjít schody nebo někam vyskočit zde také není úplně v pořádku. Úrovně na dnešní dobu budou asi působit fádně a prázdně, ale vězte, že akce a zábava tohle všechno vyvažuje měrou vrchovatou.

A co na to hratelnost? Inu, pokud si po spuštění (pakliže hru vůbec spustíte, měl jsem co dělat aby se mi to povedlo) skočíte do nastavení kláves a přehodíte je do dnešního standartu tedy WASD, nebudete mít vůbec problém hrát. Co však může zamrzet je fakt, že granáty házíte po zvolení s inventáře potvrzovací klávesou (kterou například použijete lékárnu či jiné serepetičky), takže na machrovinky typu "G" nebo prostřední tlačítko myši zrovna zapomeňte - volba je jen jedna a to je potvrzení toho co vyberete z batohu. Dnes, 15 let od vydání, jsem se u hraní pořád výtečně bavil a vzpomínal na časy školou povinné při který platilo jediné pravidlo - hodit aktovku do kouta a jít kosit. Nastává jedna otázka, bude hraní této vykopávky bavit i moderní a mladé publikum? Myslím, že bude, zvláště v případě, že máte rádi FPS akce, kde se místo přemýšlení střílí a čas při tom perfektně utíká - tohle přesně je Soldier of Fortune - hra, která si na nic nehraje a svoji roli plní na výbornou. Nyní mě omluvte, čeká mě ještě pár posledních úrovní , které musím dotáhnout do konce, abych viděl (po desáté) finální titulky.

Pro: - Krev a létající končetiny - Frenetická akce - Skvělé zvuky zbraní

Proti: - Záseky o neviditelné stěny - Respawn nepřátel za zády - Problémy se spuštěním na moderním systému

+20
  • PC 80
Je to k podivu, ale první díl drsňáka Mullinse jsem k mému politování kdysi minul a byla to velká škoda.

Jde o nekompromisní střílečku, která si nehraje na žádný složitý příběh, ale přímočaře Vás žene kosit protivníky ve spletí chodeb metra, súdánských jatek, šibiřskou zimou newyorskými či japonskými budovami, iránskými chodbami a střechami až k německému zámku k finálnímu souboji s ultrazlým padouchem Dekkerem, který nechce nic jiného než sprovodit lidstvo za pomocí jaderných zbraní.

Jednomu může vadit ne moc odolná umělá inteligence protivníků, ale čert to vem, když jim při tom všem střílení a kuchání poletují kolem torz jejich vlastní ustřelené končetiny, jeden se prostě musí bavit a brodit se tou krvavou lázní za další roh - i když, to pak někdy v přemíry nadšení schytá z brokovnice nebo těžkého kulometu i nebožák nevinný rukojmí či kolemjdoucí nebo ta nebohá kravka - dostal jsem jich 16, ale jak se říká, když se seká les, lítají třísky :-)

Pro: Zábava, přímočarost, zbraně

Proti: lehčí UI, grafika

+20
  • PC 90
Předem bych chtěl říct, že hru Soldier of Fortune jsem si svého času pořídil hlavně s příslibem velkého násilí. Které jsem vyžadoval, a vyžaduji ho dodnes. Protože věřím, že když to někomu z bezprostřední blízkosti našijete brokovnicí do nohy, tak mu uletí i v reálu. Hezký pohled by určitě nebyl ani na hlavu. Proč taky ukazovat válku v růžových barvách. Autorům v tomhle fandím. Nejsou to žádní pokrytci a na cenzuru kašlou.

Celá hra se nese v duchu stálého chození vpřed, kosení tupých nepřátel skvělými zbraněmi a absencí jakékoliv hádanky. Za což jsem rád, protože hádanky by akorát brzdili pohodovou a nenáročnou hratelnost. Zbraně jsou opravdu skvělé a vyřádíte se ze všemi do sytosti. Jsou skvěle ozvučeny. Například s kulometu opravdu cítíte tu sílu při porcování nepřátel. Inteligence nepřátel je na mizivé úrovni. Běží k vám a střílí. V první verzi hry dokonce nereagovali na vyklonění zpoza stěny. Akorát čekali, až je třeba pistolkou postupně střelíte do hlavy (to bylo naštěstí opraveno). No co, hlavně, že je co na odstřel.

Nepřátelé jsou stejně odolní jak na začátku tak na konci (i když ke konci jsou někteří slušně obrnění). Nedalo mi to a zkusil jsem hru projít jenom s pistolí, a ono to opravdu jde. I ze super statistikou střel do hlavy či do krku.

Hra je bez technických chyb a tudíž skvěle hratelná. Měl jsem u ní podobné pocity jako u hraní Dooma. Zásahové zóny jsou zábavné jako hordy nepřátel. Prostě super, jenom škoda, že je to tak krátké.

Pro: pistole a celkově super zbraně, ozvučení, přímo brutální zábava

Proti: délka (ale to si u dobrých her říkáme vždycky)

+18
  • PC 60
V Soldier of Fortune jsem se poprvé setkal se zásahovým systémem, kdy nebyl problém nepřátelům ustřelit ruku, nohu nebo dokonce i hlavu. Jelikož jsem tehdy ještě navštěvoval základní školu a většina opravdu akčních filmů byla mými rodiči zakázána, můj zážitek se zmnohonásobil.

Pamatuji si, že první mise mě bavila natolik, že jsem jí hrál snad desetkrát, přičemž pokaždé přežil jiný počet rukojmích a při pohledu na zdejší gameplay se mi všechny vzpomínky na ní zase vracejí.

První Soldier of Fortune má ale také nějaké ty nedostatky, jako je béčkový příběh, který jsem v době hraní ani nevnímal, linearita anebo nereálné zbraně, jenž se zvlášť ke konci začínají ve větší míře objevovat, ale přesto se jedná o nadprůměrnou hru, která si se ve své době jistě své příznivce našla.

Pro: zásahový systém, první mise, hudba

Proti: příběh, linearita, nereálné zbraně

+17
  • PC 90
Tak tahle střílečka patří do nejvyšších pater mého TOP žebříčku. Tehdejší brutalita je dnes spíše úsměvná, ale tehdy to bylo fakt něco. Ustřelené končetiny, zohavené těla, to vše vám hra servírovala jako na běžícím páse. Ale dá se nepříteli vystřelit zbraň z ruky a on se vzdá. Musíte se ale trefit, ať mu neustřelíte celou ruku :-) . Graficky je to dnes k smíchu, ale tehdy to byla celkem pecka. Leveldesign se mi tehdy líbil. Takové ty arabské státy byly skvělé. Taky se mi to líbilo na sibiři. Zbraní je ve hře dostatek. I když ke konci už to začíná smrdět scifim, ale stejně, tohle je střílečka jako řemen a když si chci někdy zahrát klasickou lineární střílečku, tak sáhnu po Soldier of Fortune a s chutí hru přejedu.

Pro: Na to že se jedná o téměř lineární střílečku, tak to není stereotypní ani nudné. Dobře udělané levely.

Proti: Asi si to zase nainstaluju.

+16
  • PC 90
Soldier Of Fortune je bezesporu jedna z nejvydařenějších akčních stříleček z pohledu první osoby ze staré školy. Pravda, je to hra, která nedávno oslavila 16 let od jejího vypuštění do herního světa, ale to jí ani po tolika letech neubírá nic na své výborné hratelnosti a skvěle propracovanému designu jednotlivých levelů. Umělá inteligence možná není na nejvyšší úrovni a příběhová linie možná trochu pokulhává, ale co více bychom chtěli od hry vydané v roce 2000.

Když jsem hru před více jak deseti lety hrál poprvé, snažil jsem se jí co nejrychleji dokončit rychlým postupováním od jednoho levelu ke druhému, aniž to ve mně zanechalo nějaké leveldesignové vzpomínky. Dnes jsem ke hraní přistupoval tak, že jsem si užíval každičký metr herního prostoru. Kam se dalo, tam jsem vstoupil, všechno řádně prozkoumal, střelbou zničil každý předmět, který rozstřílet šel a pozabíjel všechny nepřátele, na které jsem narazil. Zamrzel mne snad jen občasný respawn protivníků, který se ve hře objevuje, ale nejde o nic tragického. Místy jsem si hold zastřílel trochu více a až pak pokračoval ve hraní dále a znovuobjevší nepřátelé nechal živé a čekajíc na Johna Mullinse navždy.

Za zmínku stojí především velmi propracovaný model poškozování těl všech protivníků, kteří se proti mně mnohdy bezhlavě vrhají. Čím více jsem ve hraní pokročil dále, tím více jsem si užíval i zabíjení. Oddělit občas od těla hlavu a poté všechny končetiny a nechat jen torzo těla, dává hře jakousi přidanou hodnotu, kterou však nemusí všichni využít. Mnohým naopak stačí jen běžná rána či rány do těla k usmrcení protivníka. Ostatně, i já to takto prováděl, nehledě na to, že k rozporcování všech těl na největší počet kusů bych potřeboval hodně střeliva, kterého je na druhou stranu hojnost a až na jeden či dva případy, kdy mi všechny náboje došly a já byl odkázán jen na nůž, jsem si na jejich nedostatek nemohl stěžovat.

Za celou dobu hraní se mi nestalo, že bych se někde zasekl nebo si nevěděl rady kudy dál a tak jsem za skvělého zvukového doprovodu směle postupoval různými lokacemi a místy jako New York, Uganda, Kosovo, Sibiř, Irák, Sudán, Tokyo a Hanover, až se mi nakonec přeci jen podařilo vyzvat na přímý souboj úhlavního nepřítele Sergeie Dekkera, zničit ho a zachránit tak ruské jaderné hlavice a alespoň oddálit hrozící katastrofu, přinejmenší do příštího dílu s podtitulem Double Helix, na který se už teď velice těším.

Pro: Hratelnost, leveldesign, rozmanitost zbraní

Proti: Místy horší AI, herní příběh, pro někoho zastaralá grafika

+16
  • PC 75
John Mullins a The Shop :) Svého času opravdu propíraná hra, o kterou člověk v diskuzích na internetu zakopával neustále. Ghoul systém (myslim, že tak se to jmenovalo) zásahových zón dal nám, těm lehce vyšinutým, možnost se opravdu vyřádit. Povzdvižení, které se okolo tohoto systému utvořilo, hře lehce pomohlo, neboť v ostatních ohledech se (alespoň podle mého názoru) povětšinou jednalo o průměr.

Pro: Ghoul system, zbraně a realismus obecně, Quake 2 engine (ano, to je plus :D)

Proti: Leckdy trochu strohý design levelů a absolutní linearita

+15 +16 −1
  • PC 95
Hrál jsem tehdy u kamaráda, neměl jsem ještě svoje PC, ale na SoF mám teda výborné vzpomínky. Perfektní vychytaná akce, kde jste nic nedostali zadarmo. Zásahový systém tehdy absolutní bomba, ani dnes nemá spoooousta her tuhle složku tak dokonale vychytanou. Nebo jestli ano, není to rozhodně poznat. Nejlepší boje byli proti zásahovým jednotkám (vypadali jako S.W.A.T.), slaňovali a skákali oknama do místností, mířili až nechutně přesně. Prostě parádní hra, dost brutální, ale ne bezhlavá. Přemýšlet se muselo, někam naběhnout Rambo stylem jednoduše nefungovalo. Nejlepší hra té doby bez pochyb.

Pro: Grafika, zásahový systém, účinek zbraní, tvrdá řežba bez milosti, krev.

Proti: Nic mě nenapadá.

+15
  • PC 90
Z dnešního pohledu již slabší grafika, prostředí ve kterém se pohybujete není nijak rozsáhlé, malý dohled, vše působí poněkud rozměrně. Tipnul bych si že engine, na kterém hra běží, je na úrovni Quake 2... Levely nejsou nijak složité, ale docela dlouhé. Většinou vede jedna cesta k cíli, na které se nedá zabloudit, sem tam se dá si nadběhnout, např. prolezením klimatizace vykosíte místnost, do které by jste normálně šli dveřmi apod. Úkoly jsou jednoduché, vyskákat po bednách, přelézt trubku, otočit někde kohoutem, zmáčknout tlačítko... Dnes je to fakt nehratelný, až skoro nudný. Není divu, psal se rok 2000 když tahle hra vyšla a tenkrát to byla opravdu vyjmečná FPS. SoF měl za úkol určitě ukázat něco jiného, než promyšlenost levelů a to také splnil. Protivník se po zabití nesložil ve hromadu sraček jako doposavaď, ale reálně odlétával, otáčel se ve vzduchu, přišel o hlavu nebo nohu, realita byla dost věrohodná. Zbraň nebyla jen mrtvý klacek, Mullins si ji neustále prohlížel, šteloval, nebo si s ní můžete stiskem spec. klávesy i házet. Výborná byla rychlost se kterou Mullins zbraně nabíjel, takže se vám nestalo, že vás někdo oddělal při výměně zásobníku. Zvuky zbraní jsou na dobré úrovni. Za zmínku stojí brokovnice, pistole .44 nebo MG, s němi je radost hrát. Naopak zbraně jako plamenomet, mikrovlnka, jsou spíše nepoužitelný, škoda že granátomet má tak malou účinnost. Hudba je poměrně jednoduchá až trapná, ale co vás 100% na ní dostane je přimíchávání druhé dramatizující hudby při přesile protivníků a zhoršování vaší situace, naopak zklidňování a návrat do normálu po vyhrané přestřelce. Je specifická a vždy dobře zapadá do prostředí, ve kterém se právě ocitáte. Ve hře jste neustále navigováni vysílačkou a některé hlášky mě docela rozesmáli, vzpomínám si např. na latríně při střelení do hovna právě zabitého teroristy vás Hawk okřikne: rozpočet Shopu není tak velký, abys mohl střílet municí i do hoven :) Nebo když u závěrečného bosse zabijete všechny jeho zbývající vojáky, zahlásí naštvaně: co si člověk neudělá sám, to nemá. Vytáhne zbraň a jde vás kosit :) Atmosféru to má výbornou a věřím, že kdo si to zahraje i dnes, tak neprohloupí, nakonec vás to stejně dostane.

Pro: Realita zásahů, rychlost akce, napětí, mraky nepřátel, zbraně-rychlý reload, zvuky, hudba stupňující napětí.

Proti: Grafika z dnešního pohledu již zastaralá, levely a úkoly poměrně jednoduché.

+15
  • PC 85
Tuhle hru jsem hrál ještě za mlada, kdy jsem se s akčními hrami setkával jen málo.SoF ale neni špatný, syrově brutální, s dobrým příběhem a sympatickým černochem Hawkem,jehož smrt je mnou považována za jednu z nejhorších událostí,které mne během hraní her kdy potkali. Přes zakalené recenze v (zakalených) počítačových herních časopisech je tohle tutovka, která strčí do kapsy i bezhlavé krvavé orgie typu Quake a Doom. Tohle je teprve muj ty čerte pravá klasika. Počty ustřelených končetin šli do tisíců!

Pro: Nádherně brutální, sympatičtí hrdinové i záporák, weapons, brokovnicí do slabin.

Proti: Chtělo by to mnohem víc!

+12