Poslední komentáře

Jet-Boot Jack je poněkud neprávem pozapomenutý titul. Je to velmi zábavná plošinovka z dob osmibitů, která je velmi snadná na pochopení a ovládání. Zbytek už je jen o tom dostat do ruky načasování pohybu herního světa.

Principielně jde pouze o to, posbírat všechny noty a vyhnout se u toho překážkám, případně si uhlídat množství paliva. Postava může dokonce přeletět mezeru v podlaze, podmínka je, že nad dírou nesmí zastavit. Trochu zrádné jsou jen pohyblivé plošiny, i když dávají najevo, než se začnou pohybovat, tak je stejně hráč občas natrefí v rozjetí v pohybu a ihned ztrácí život.

Grafická stránka vypadá velmi dobře, zvukový doprovod je příjemný.

Pokud někdy dostanete chuť na retro hraní, mohu tuto hru vřele doporučit.

Dan Strikes Back - jediná počítačová hra, kterou můj táta v životě hrál. A vždycky jsme jej od ní nemohli dostat. Doma jsme ji vždy říkali "holubička", kvůli tomu, že při smrti hráče se jeho postava změní na anděla, který ale spíš vypadá jako bílý holub a odletí z obrazovky.

Princip hry je poměrně jednoduchý, obrazovka je oddělena nás několik sekcí, které musí hráč postupně projít. Dveře další sekce se vždy otevřou po sebrání diamantů. Dají se také sbírat "porosty" plošinek, z nichž občas vyrostou houby, které hráč sbírá s takovým kovovým zvukem. Aby to nebylo tak jednoduché, má hráč protivníka, který se dost podobá záporákovi Evil Otto z Berserku. Také funguje na podobném principu, protože hráče vysloveně sleduje, nepohybuje se na náhodno. Náhodně lítají ostatní potvory ze spodní části obrazovky. K tomu můžou hráče zastavit automatické dveře, které fungují v intervalu. A také ten fakt, že lze snadno skočit směrem dolů, nicméně nahoru se dá zpět dostat pouze, pokud máte po boku zeď ke šplhání.

Cílem je získat obří diamant na poslední obrazovce. Hra má svižný a vtipný hudební doprovod, pěkné ozvučení, a hodně příjemnou grafiku. Je hodně akční, a docela často dostane hráče do neuniknutelné pasti. Ale to je starým hrám patří. Pokud máte chuť zkusit nějakou retro pecku, DSB určitě doporučím. Není zase tolik známá, ale stojí za zahrání.

New York City - The Big Apple je divná hra. To se ale dá říct prakticky o každé hře od Synapse - jsou neobvyklé, obtížněji ovladatelné, těžké a neodpouštějící, často právě ale díky tomu zajímavé a neobvyklé. Nicméně zrovna NYC považuji z jejich her mezi ty nepříliš zábavné. Účel hry popsal poměrně vyčerpávajíce autor popisku, takže nebudu dublovat jeho práci. Bohužel nejzábavnější na hře považuji nakonec to, že si můžu jen tak autem drandit po městě, natankovat, někde pak zaparkovat a pobíhat pěšky. Což jsem taky jako dítě dělal, a snažil se vyhnout vstupu do budovy s mezihrou. Ale o tom by ta hra asi neměla být.

Samotné mezihry jsou velmi náročné na přesnost, kdy každý dotyk pixelu s překážkou znamená teleport zpět na začátek. Obzvlášť mezihru na trhu považuji za vysloveně frustrující zážitek, kterému zdatně sekunduje návštěva pošty. Z těch zábavnějších meziher zase musím vyzdvihnout "jídlomat" a ZOO, které jsou docela v pohodě hratelné, aniž by člověk měl chuť hodit joystick z okna.

Graficky hře nemám co vytknout, sice působí místy zjednodušeně, ale musíme brát v potaz to, kolik obsahu a různorodosti se autorům podařilo vecpat do 64kB RAM. Se zvuky je to stejné.

Dnes bych tuto hru nedoporučil jako adepta na nějaké to retrohraní. Určitě není špatné ji aspoň vyzkoušet, protože je to dosti neobvyklá hra, ale nemyslím si, že by se člověk, který ji nezná z minulosti, u ní dokázal udržet. Na to je často až příliš otravná.

Kupiec je poněkud neznámá, ale dle mého názoru výborná strategická/textová hra. Osobně znám dobře verzi pro osmibitová Atari, která mi přijde zcela nejpovedenější. Verze pro Atari totiž běží v ČB grafice s větším rozlišením, která působí opravdu dobře a má zajímavou atmosféru. Verze pro Commodore 64 je standardně barevná, a vizuálně nepůsobí tak dobře. Verze pro Amigu je samozřejmě propracovanější, pozadí, barvy, rotující 3D obrázky...ale nemohu si pomoct, Atari verze má prostě nejlepší atmosféru.

Cílem hry je vydělat dostatek peněz na zaplacení výkupného pirátům, kteří unesli manželku hlavní postavy. Peníze lze získat vícero způsoby - obchodováním nebo průzkumem lokací (doly, staré budovy). K dispozici je mapa ostrova, po které se hráč může pohybovat. Pohyb s sebou nese riziko náhodných událostí, na hlavních cestách mezi městy jsou to především potíže s vozem a koňmi, na vedlejších cestách jsou to pak častěji banditi a bažiny. Z měst obsahujících přístav je možné cestovat i pomocí lodě, tam je zase riziko bouří a pirátů.

Ve městech kromě trhu se zbožím lze jít i do hospody, kde lze získat nějaké tipy.

I když se jedná o textovou hru doplněnou obrázky, není potřeba znát a zadávat příkazy z klávesnice. Ovládá se pomocí kontextových nabídek, kde dostupné akce vybereme pomocí joysticku a potvrdíme.

Pro Atari existuje i počeštěná verze (pro ostatní platformy nevím). Tu doporučuji k zahrání i dnes v rámci nějaké té retronálady. Hra se snadno ovládá, je zajímavá a zábavná.

The Great American Cross-Country Road Race je jednou ze svižných a zábavných závodních her na osmibitech. Cílem hráče je vyhrát závod probíhající skrz Ameriku. Jedná se o závod na čas, tedy ne o přímý závod se soupeři (ale občas hráč jejich auta po cestě potká). Cesta do cíle není dána, hráč má k dispozici mapu, a může zvolit, kterou cestou se vydá. Jednotlivé úseky mají různé parametry (provoz, povětrnostní podmínky, stav vozovky), takže by hráč měl zvolit tu nejvhodnější cestu.

Ovládání vozidla je poměrně nezvyklé, neboť je nutno řadit a vůz má omezenou zásobu paliva. Palivo je nutno v případě potřeby natankovat na benzínkách občas se objevujících na kraji silnice. Pokud hráč neodhadne situaci a palivo dojde, je nutno vůz "dotlačit" k následující stanici. To se děje pomocí zběsilého mačkání trigerru. Pomalá jízda samozřejmě stojí hráče čas. Stejným způsobem je nutno vůz odtlačit na benzínku, pokud hráč brzy podřadí nebo nepřeřadí, a přetočí tím motor. Opět je třeba se dostat na benzínku, kde motor (dle zvuků pravděpodobně kladivem) opraví.

Kromě běžného provozu potkává hráč na cestě i policejní hlídky. Na jejich blízkost je upozorněn antiradarem na palubní desce vozu. Hráč má dvě možnosti - buď šlápnout na brzdu, zpomalit na předpisovou rychlost a tou kolem hlídky projet (pomalá jízda stojí čas), nebo na to naopak šlápnout a hlídce ujet. Pokud se ujet nepodaří, je hráč zastaven a penalizován časem.

Hra používá poměrně jednoduchou, nicméně dobře koukatelnou grafiku. Ozvučení je také dobré. Hráno na platformě Atari 800XL, C64 neznám, ale dle rychlého srovnání vypadá velmi obdobně.

Spy vs Spy je jednou z legendárních osmibitových her. Úkolem hráče je ovládat svoji postavičku špiona, získat komponenty dopravního prostředku (v prvním díle letadla) a odletět pryč. Nicméně ve svém snažení není sám, neboť soupeřící špión má stejný úkol (soupeř může být ovládaný počítačem nebo druhým hráčem). Oba hráči se pohybují na stejné mapě (v prvním díle se jedná o budovu), tedy se mohou (a budou) potkávat ve svém snažení. V případě vzájemného setkání většinou dochází k souboji na obušky, prohrávající si vezme podobu anděla a odletí z místnosti, po chvíli se objeví poblíž, samozřejmě penalizován za prohru. Vítěz souboje se ještě vysměje.

Nicméně souboje jeden na jednoho jsou zde spíš jako doplněk, hlavním a nejvtipnějším způsobem, jak znepříjemnit život soupeři je kladení pastí - různé nástražné dráty, kbelíky, bomby v šuplíku...Vše je velmi pěkně komiksově zpracováno (ostatně hra vychází z komiksu vycházejícím v časopise Mad).

Jedná se o velmi zábavnou hru, doporučuji si zahrát i dnes. Navíc jedno kolo není většinou nijak časově dlouhé, tak se může jednat o herní rychlou jednohubku na retrozahrání. Hlavně ve dvou lidských hráčích se jedná o neskutečnou zábavu dodnes.

Jinak jakou platformu zvolit? Mám odzkoušené osmibitové Atari, Commodore 64 a Atari ST. Na ST je to poměrně zklamání, neboť hra není nijak vylepšená oproti osmibitové platformě. Doporučuji verzi pro C64, která nabízí příjemnější barvy (u prvního dílu je to ještě celkem jedno, ale u těch dalších, které se odehrávají na ostrově a na ledovci jsou barevné přechody u Atari moc ostré a popředí zaniká v pozadí). Na Amize jsem zrovna tuhle hru nezkoušel, ale dle YT vypadá prakticky stejně jako na osmibitu Atari a ST, takže opět zklamání z nevyužitého potenciálu platformy. Sáhněte po verzi C64.

Rally Speedway je jedna z takových zábavnějších závodních hříček. Celkem upřímně se závodnímu žánru na osmibitech příliš nedařilo, HW byl většinou příliš omezený na nějaké zajímavější provedení (buď byly dosti jednoduché, nebo lépe zpracované, ale pak se většinou zase nedalo mluvit o plynulém zážitku). RS je graficky celkem jednoduché, hráč má pohled na celou herní scénu zezhora. Hra je dosti svižná a auto celkem rádo smykuje, takže není obtížné skončit v blízkém stromu nebo v domě. Havárie je poměrně vtipně animovaná, neboť auto skončí okamžitě v plamenech, načež se z něj v kotoulech vyvalí řidič, aby uhasil plameny, a nakonec ještě vztekle na hořící vůz zamává.

Hra dvou hráčů bohužel není vyvedena příliš dobře. Jelikož oba hráči jedou na jedné obrazovce, tak pokud nemají oba velmi srovnatelné schopnosti, tak si věčně ujíždějí.

Každopádně v rámci retrohraní mohu tuto hru doporučit, je to taková svižná zábava na půl hodiny (ale jen sólo hru).

Asi jedna z nejslavnějších plošinovek na osmibitové platformě. Celkově se nejedná o nějak extra dlouhou hru, ale má několik zákysových míst, které umí hráče potrápit. Především dnes už z nepředstavitelných důvodů - např. místnost, kde jsou dlouhé "hřebeny", na kterých běhají dvě tečky, které hráče usmrtí (lépe to popsat neumím, asi se má jednat o nějakou past s jedoucími noži). Ta je zrádná v tom, že mnoho lidí, včetně mne, hrálo hru na černobílé TV (často Tesla Pluto, Merkur...), a zmíněné smrtící tečky nebyly na takové TV prakticky vidět. Jinak možná trochu zklamáním byl záverečný boss, dá-li se tak nazvat. Prakticky mu stačí "zelektrizovat" vypínačem křeslo a je po něm. Teda kdo by si dobrovolně dal napojit křeslo na elektriku a kousek od sebe dal vypínač :-D

Jinak asi nejzajímavějším prvkem hry je to, že jednu z ostatním postav hry (ve hře se ještě objevuje nindža bojovník a sumo zápasník) může ovládat druhý hráč - konkrétně sumo bojovníka. A tato postava není omezena na pozici přítel/nepřítel. Druhý hráč tedy může buď prvnímu hráči pomáhat, že mu drží nindžu od těla, nebo mu mohou dávat nakládačku společně. Nicméně další postavy se neobjevují na všech obrazovkách, takže druhý hráč často jen kouká. Vtipná vychytávka od autorů hry je ta, že logicky spoustu lidí napadlo, že když aktivují mód dvou hráčů i když hrají sami, tak jedna z postav bude prostě stát a nebude hráče otravovat. Ale na to autoři mysleli, a druhé postavě běží timeout, a pokud se po určitou dobu nehne, přebere ovládání opět počítač. Samozřejmě to jde i v sólo hře obejít, stačí mít připojený druhý joystick a pravidelně do něj ťuknout.

Jinak graficky i zvukově je na poměry osmibitu velmi pěkně zpracováno.

Tato hra je klasická 2D plošinovka, tedy žánr, který zažíval na osmibitech svoji největší slávu. Zajímavostí (nicméně v té době to nebylo zase tak neobvyklé) je to, že hru stvořil jediný člověk, Chris Murray, a to ve svých pouhých šestnácti letech. Hlavním hrdinou hry je malý královský Henry (opravdu malý, když jej člověk porovná s velikostí ostatních předmětů ve hře), který prochází svůj dům místnost po místnosti. Pro postup do dalších levelů je třeba posbírat předměty v místnosti, sebrat klíč a odemknout východ.

V cestě mu stojí různí nepřátelé, většinou různé oživlé předměty odpovídající typově aktuální lokaci. Postava nemá žádný ukazatel energie, jakýkoli drobný dotek s nepřítelem či nástrahami prostředí znamená okamžitou ztrátu života.

Grafická stránka hry je velmi povedená, inventář místnosti odpovídá jejímu určení, obrazovky jsou vizuálně bohaté, je stále se na co dívat, a každá místnost je úplně jiná. Mezi levely vidíme Henryho procházet mezi dveřmi. Zvukové efekty dobře samotnou hru doplňují.

Hra je náročnější na přesnost, neboť kromě nepřátel a prostředí, je hra dosti přísná v dovolených skocích, a i když často vypadá plošina dostupná (doskočitelná/seskočitelná), hra krok vyhodnotí takový krok jako ztrátu života. Naštěstí na druhou stranu hra má neomezené pokračování, takže i když se po ztrátě všech životů vrátí na úvodní obrazovku, po spuštění další hry se hráč vrací na začátek poslední hrané místnosti, takže nemusíte celou hru odznova.

Když se podíváme na obě platformy, tak v tomto případě má verze pro Atari jasně navrch. Varianta pro C64 má znatelné nedodělky, které vyplují při přímém porovnání. Např. v prvním levelu je jednou z překážek trojice bot, které se pohybují v pravidelném rytmu. Zatímco u Atari bota plynule vystoupá směrem vzhůru a pak se žuchnutím rychle spadne dolů, u C64 vyskáče po neplynulých skocích nahoru a pak se najednou teleportuje zpět na zem. Podobně druhý level, tam zase umělé zuby u Atari začnou v průběhu levelu „klapat“ a tvoří překážku, jejíž překročení je třeba načasovat, u konkurenta tato animace chybí a lze jejich vrchní část vždy v pohodě proskočit bez ztráty života. A tak by se dalo pokračovat.

Podobně působí hudba i zvuky, ty nejsou ani u Atari nijak excelentní, nicméně u konkurence je to ještě horší, zvuky a hudba jsou nevýrazné, navíc spousta zvukových efektů úplně chybí.

Jinak samotná grafika, když pomineme pokažené a chybějící animace u verze pro Commodore, je velmi hezká u obou konkurentů. Nicméně u C64 je o něco příjemnější na pohled, Atari používá dost kontrastní barvy, u konkurence vypadá obraz uhlazenější, neboť nemá tak ostré barevné přechody.

Ještě musím zmínit jeden rozdílný prvek, u Atari verze hry je postavička znatelně větší a celá hra má mnohem rozvážnější tempo – pohyb postavy, nepřátel, skoky – to vše je mnohem pomalejší než u verze pro C64. Mně osobně toto tempo vyhovuje, takže stále plně preferuji provedení v podání Atari, ale umím si představit, že naopak mnoha hráčům bude spíš vyhovovat svižnější a záživnější verze u konkurence.

Ačkoli by tato hra svým názvem evokovat spojitost s legendárním Blue Max, není to tak. Red Max je trochu zvláštní hra, která ponejvíce připomíná The Last V8. Pohled na herní plochu je z vrchu, a polovinu obrazovky tvoří přístrojový štít. Ujímáte se zde role motorkáře, jehož cílem je plnit úkoly zobrazené na obrazovce přístrojového štítu (deaktivovat miny, zapnout napájení, posbírat posádku…) a pokračovat k východu do dalšího levelu. V cestě mu stojí různé překážky, jako laserové brány a ploty, které je buď nutno s vhodným načasováním projet nebo deaktivovat spínačem (deaktivace má časový limit).

Prostředím hry je cizí planeta (nazývaná Astroworld) připomínající vzhledem v prvním levelu měsíc, v dalších spíše Mars. Hráče chrání před prostředím štít, který se ale kontaktem s lasery poškozuje (a zapnutá laserová brána je vždy instantní ztráta života). Zároveň má hráč omezené množství paliva, které lze doplnit sebráním palivových kanystrů.

Hra má zajímavé téma, a velkou výzvou je ovládání, které je náročné na přesnost. Musíte počítat s tím, že motorka má nějaký poloměr otáčení a setrvačnost plynu.

Srovnání mezi platformami je tady poměrně lehké, herně jsou velmi obdobné, a grafika působí podobně dobrým dojmem, byť u C64 je v přímém srovnání o něco detailnější (stíny, detaily přístrojového štítu). Atari verze se zase o trochu lépe hraje, protože samotná motorka je menší, a na malé herní ploše se tak snadněji manévruje (když štít zabírá víc než polovinu obrazu). Hudba a zvuky jsou u C64 takové mdlejší. Naopak u verze pro Atari zvuky znějí, jak by člověk očekával.

Action Biker je poměrně zvláštní hra. Hráč se v izometrickém pohledu pohybuje na motorce, a úkolem je sbírat předměty v podobě blikajících patníků, které se postupně objevují porůznu na celé mapě (patníky jsou pořád stejné, co bylo zrovna sebráno je vidět na textovém popisu dole na obrazovce). Hra má i drobný příběh, hrajete za postavu jménem Clumsy Colin, a to co sbíráte, jsou vylepšení pro vaši motorku, se kterou se chystáte na závod. V časovém limitu musíte posbírat veškerá vylepšení a nakonec se zúčastnit závodu na rovince.

Takhle to může znít poměrně nudně. Gró hry je však v přesnosti, hráč nesmí do ničeho narazit a předměty k sebrání se objevují na různých plošinách, za mosty, vodou, v bludišti, za rampami atp. Motorku můžete přepínat mezi rychlým a pomalým rychlostním stupněm (jakmile se podaří sebrat patník s převodovkou), jízdou spotřebováváte palivo, které lze doplnit u pumpy uprostřed mapy (tam hráč začíná). Ve hře nejsou žádní nepřátelé, jen vy, vaše přesnost, a časový limit, do kterého je třeba posbírat maximum vylepšení.

Grafická stránka hry je poměrně jednoduchá, nicméně je přehledná a jasně víte, co znázorňuje. Verze pro C64 je mnohem na oko příjemně barevnější, detailnější a působí na pohled lépe. A nelze zde nezmínit, že za úvodní hudbou stojí legenda chip music – Rob Hubbard, byť zrovna tento song bych do jeho zlaté kolekce nezařadil. A pokud jde o ní, tak ta na C64 zní lépe také, nicméně v obou případech se jedná o hrubé podcenění schopností počítačů. Celkově je ale varianta pro Commodore povedenější ve všech ohledech.

Misja je jednou z typických polských her a absolutního konce slávy osmibitové platformy Atari. Hra nabízí na poměry osmibitů atraktivní grafiku a velkou rozsáhlost. Na druhou stranu je extrémně neúprosná, neboť servíruje nepřátele jak na běžícím páse, a hráč má pouhý jediný život, ztráta veškeré energie se rovná návratu na úvodní obrazovku. S municí (střelivo a granáty) se také nepředá. Continue neexistuje a ukládání samozřejmě taky ne, jsme na osmibitu. A k tomu navrch časový limit. Pfu.

Cílem hráče je projít základnu a posbírat 4 kanystry (bomby) , které je třeba poté vložit do reaktoru, což vede ke zničení nepřátelské základny. Po aktivaci bomb začne okamžitě běžet neúprosný časový limit (myslím že cca 1,5 minuty), kdy hráč musí doběhnout k vrtulníku a odletět.

V cestě stojí hráči množství nepřátel, od klasických pěšáků s pistolí, přes robotické raketomety, miny, po různé automatické střílny a laserové pasti. V cestě také stojí zavřené dveře, které je nejdříve nutno odemknout. Celkově je po hráči vyžadována znalost a orientace se v herní mapě. Pro nás obyčejné smrtelníky vyšla tenkrát v časopise Excalibur kompletní mapa hry - velmi užitečná.

Zvuky jsou bohužel extrémně jednoduché, většinu doby je hra tichá, jen sem tam písknutí výstřelu.

I přes poměrně neúprosnou náročnost je Misja jednou ze zapamatovatelných her. Pěkná grafika, velmi dobrá atmosféra a zábavné provedení. Dle mého názoru je to jedna z nejlepších 2D plošinovek na platformě.

Choplifter byla jedna z mých oblíbených her na Atari 800 XL. Princip byl velmi snadný na pochopení, ovládání také tak. Na Atari má hra jednoduchou ale příjemnou grafiku a poněkud chudší zvuk.

Nevýhoda hry je, že střílení po nepřátelských tancích a záchrana postaviček začne být po chvíli dosti repetitivní. A také že nepřátelské tanky mají takovou nepříjemnou vlastnost objevit se na rohu obrazovky a střelit po vás granát, kterému se prakticky není možné vyhnout.

Nicméně je to jedna z her, kterou bych doporučil zahrát i dnes v rámci retrohraní, neboť je opravdu snadno pochopitelná, zábavná na pár desítek minut a pak v klidu odložitelná.

Jedna z pozdních her na platformu Atari od polských sousedů. Úkolem hráče je projít labyrint bunkru Wolf's Lair a posbírat všechny části schématu tajné německé zbraně (raketa V-1).

Jelikož v té době už byly schopnosti Atari dobře známy, tak hra nabízí velmi atraktivní grafiku s pěknou animací hlavní postavy. S ozvučením je to horší, neboť celou hru (včetně úvodní obrazovky) hraje pořád dokola jedna stejná nedlouhá skladba, což po chvíli začne lézt na nervy.

Já nabízí i neotřelý prvek ukazatele životů. Ten je tvořen že dvou částí - jídlo a pití. Oba ukazatele postupně klesají (rychleji při kontaktu s nepřítelem) a je třeba je pravidelně doplňovat. Nicméně u jídla, když má postava vysoký status, tak po snědení dalšího jej vyzvrátí a hodnota se nezvýší. Pití funguje vždy.

Jako nepřátele jsou ve hře různí roboti a pasti v podobě automatických zbraní (ty způsobí okamžitou smrt postavy).

Hráč musí i rozmýšlet dopředu své kroky, protože je snadno možné si uzavřít cestu a zůstat ve smrtelné pasti.

Každopádně se jedná o velmi zajímavou a neobvyklou hru s pěknou grafikou, jedna z těch, co si člověk pamatuje i po letech. Což dokazuje i to, že to byla jedna z her, kterou jsem zdůraznil ve svém seriálu o renovaci Atari 800:

Projekt 800 - Hry

Tumble Bugs je velmi neobvyklá hra. Oslovila mne mnohem víc než klasický Pac Man, ke kterému má herně blízko. Pohyb pod zvětšovací "lupou" dává hře zajímavý nádech. Tím, že trochu mate hráče v rozhledu do okolí jej nutí více sledovat "malou" část bludiště a odhadovat nepřátele ve slepé zóně.

To že již projitá místa lákají nepřátele nutí hráče postupovat vpřed. Grafika je velmi jednoduchá, ale přehledná.

Hru jsem hrál na Atari 800XL a co bylo v té době velmi nestandardním prvkem, tak že při úmrtí hráče pronesl počítač syntetizovaný hlas, a existovala dokonce počeštěná verze, kde se ozvalo "Dej pozor!".

Joust je jedna z principiálně velmi jednoduchých, ale přitom zábavných hříček.

Úkolem hráče je letět (na pštrosovi) a srážet ostatní soupeře. K tomu někdy že zničených soupeřů vypadne vejce, které je třeba rychle sebrat, nebo se z něj opět vylíhne další soupeř. Jsou tu i bonusová kola zaměřená pouze na sbírání těchto vajec.

Princip hry je takto extrémně jednoduchý, a jeho zábavnost leží na herních mechanikách. Hráč nelétá nahoru a dolů, může pouze triggerem mávat křídly, což ho vynáší nahoru, dolů se dostává pouze gravitací. Veškeré pohyby mají určitou setrvačnost.

Srážení soupeře se vypočítává že vzájemné polohy při nárazu - kdo je výše, vyhrává.

Na herní obrazovce komplikují pohyb pevné plošiny. Pštros hráče také při nešikovném přistání nestihne vysunout nohy, což způsobí velmi vtipné skákání po břiše (méně vtipné, když kvůli skákání, které se nedá ovládat, hráč skončí utopený na spodní části obrazovky, nebo ho sundá soupeř).

Princip pohybu dělá hru hodně zábavnou, a ve dvou hráčích se jedná o excelentní zábavu.

Mám odehráno na Atari 800 a ST, překvapivě přes mnohem lepší HW parametry jsou rozdíly mezi verzemi minimální (proto výrazně menší hodnocení pro ST, tam se mohli zmoct na více).

Velmi zajímavá, bohužel i velmi obtížná a trochu podivná hra, nicméně to by se dalo říci prakticky o každé hře od Synapse software.

Grafika a zvuky jsou velmi hezké, a patří rozhodně k tomu lepšímu, co si pamatuji z osmibitového Atari (NES verzi neznám). Každopádně v dětství to byla neporazitelná hra. Zatímco první levely byly s pochopením ovládání poměrně jednoduché, každý další level pak přitvrdil s razancí kladiva - hra vůbec neotálela naservírovat značné množství nepřátel. V pozdějších levelech musí být hráč neustále v pohybu a skákat s absolutní přesností (kousek vedle a hned následoval smrtelný pád, který již hráč nemohl ovlivnit).

I tak mám na tuto hru úžasné vzpomínky, protože je opravdu zajímavá, a bavila mne i tématicky, jelikož už od dětství jsem si rád zapojoval všemožné dráty :-)

P.S. Omlouvám se za opakování slova zabít, které jsem napsal do popisu hry, ale bohužel, ztráta života v této hře je něco, co bude začátečník prožívat tak co dvě minuty, a ani pokročilý asi nedá tuhle hru bez ztráty kytičky...

Boulder dash je jedním z klasických kousků pro osmibitové počítače. Jako to bylo tehdy zvykem, autorem hry je prakticky jen jeden člověk - Peter Liepa.

Hru definuje poměrně jednoduchá, ale pěkná a přehledná grafika. Dál je to hra na pomezí logické a akční. Hráč totiž musí projít bludištěm plného kamenů. Kameny mají určité vlastnosti - padají dolů, pokud padnou na další kámen, tak sklouznou a hráč může posunout kameny pouze do stran a jen jeden naráz. je třeba neustále myslet několik kroků dopředu, protože je velmi jednoduché se mezi kameny uzavřít a pak nezbývá než reset místnosti. K akčnějšímu pojetí hry přichází v momentě, kdy se objeví nepřátelé. Ti jsou naprosto hloupí a pouze sledují předem určený pohyb, nicméně jsou dost rychlí a vloženi hráči do cesty, takže jsou dost nepříjemní. Na vyřešení je pouze omezený čas, v některých levelech se i rozlévá láva a dokáže hráči zatarasit cestu ještě dřív, než časový limit.

Musím zmínit i dostupný kit, kde bylo možné jednoduše navrhnout vlastní místnosti a ty uložit na kazetu/disketu u osmibitového Atari. To tenkrát nebylo vůbec obvyklé (jediná další hra, co mne napadá, že to uměla, byl Robbo).

Budu tady předchozímu recenzentovi v opozici, ale já si myslím, že tato hra má stále i dnes co nabídnout. Je to akční logická bludišťovka s ikonickou grafikou.