Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Annotation of Love

  • PC 65
Jedna z nejkratší her, kterou jsem kdy hrála je právě Annotation of Love. Překvapilo mě, že celá hra je jen o třech krátkých levelech přičemž každý level je doprovázený jednou písničkou. Délka písně udávala i délku kola. Ze začátku jsem si říkala, že je to lehoučký a pak jsem se nestačila divit, jak začalo přituhovat. Ke konci prvního a třetího kola jsem si už říkala, že to snad nedám. Druhé kolo bylo nejpohodovější, protože pexasa mi vždy šla celkem dobře.  

Nejméně mi šel hned první level, protože tady jsem měla jen přeskakovat šípy, ale chtělo to dost přesnosti, která mi moc nešla. V posledním levelu jsem se musela chránit před létajícími talíři, na konci to na mě létalo takovou rychlostí, že jsem si říkala, že si rozbiju myš.  

Dominantou hry jsou určitě písničky. Musím říct, že se mi všechny tři líbili a skutečně pěkně dokreslili atmosféru celé hry.

Pro: hudba, jednoduché pojetí, pěkně odstupňovaná obtížnost

Proti: krátké

+6

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans 2

  • PC 80
K téhle hře už asi navždycky budu mít takový zvláštní vztah. Je první hrou, kterou jsem podpořil už na Kickstarteru, protože se mi líbila jednička a jsem samozřejmě velký fanoušek ústřední dvojice. S Kickstarterem ale souvisí i jedno moje zklamání, protože jsem poslal tvůrcům 25€ s vidinou steam klíčů k oběma dílům a umístění svého jména do titulků po dohrání hry. Za pár dní mi přišla zpráva, že přidali i možnost vlastní fyzické kopie za připlacení 15€, takže jestli si nechci svou pozici upgradovat, šel jsem do toho, protože jsem věděl, že krabičku brácha jistě ocení. To vše bylo před 2,5 roky. Nyní jsem hru konečně dohrál a zjistil, že v titulkách nejsem :( Bohužel se tato odměna nepřenesla na mojí úroveň přispění. Takže jsem zaplatil víc, ale hlavní benefit bohužel nedostal, no byl jsem smutný, ale tak snad někdy příště u jiné dobré hry to vyjde ;) 

Hra samotná je samozřejmě zase jízda plná nostalgie. Člověk poznává scény, nebo inspiraci jednotlivými filmy této dvojice, ale je tu i několik věcí, které pochází z jejich samostatných hereckých projektů, což je taky fajn, protože to vždycky daný protagonista patřičně okomentuje, nebo aspoň udělá narážku. Výběr filmů byl pro mě asi lepší než minule, protože tu jsou k vidění zákusky z jejich, dle mého, nejlepších filmů: Jestli se rozlobíme, budeme zlí, Sudá a Lichá, Jdi na to!, nebo Banánový Joe...

Samotný gameplay je mlátička se vším všudy, oba hrdinové mají své schopnosti, Terence Hill je rychlý a mrštný, Bud Spencer je odborník na hrubou sílu a odolnost. Vždycky jsem měl o trochu radši Buda, takže jsem hru absolvoval za něj, někdy příště si třeba zahraju i za Terence. Hra je rozdělena na cca patnáct 15-30 minutových lokací a ty jsou ještě prokládány minihrami v podobě např. převážení banánů, hraní peloty, nebo švindlování u karetní hry. To všechno tak hodí cca 5-6 hodin fajn hraní.

Za celou hru jsem zmlátil odhadem tak 500 chlápků, což je možná číslo, které za svou filmografii zvládli taky :) Asi dvakrát jsem musel hru restartovat, protože se nějaký klíčový nepřítel bugnul a nebylo možné mu ublížit. Opět mám drobné výhrady k vlastnímu scénáři, nebo spíše k dialogům, působí na mě moc dětinsky, ve filmech byly vždycky vážnější. Občas návaznost scén působí až moc na sílu, aby se propojily reálie z 2 filmů. Dabing je ale fajn pokrok, zvolil jsem si italštinu a ač jsem všechny filmy vždycky viděl jen v češtině, tak mě to do hry celkem vtáhlo. Ocenit je nutné i soundtrack, kde je opravdu hodně známých písniček z filmů.

Hodnotím o kousíček méně než jedničku, novinek není tolik a přesto to vývojářům trvalo více jak 2 roky a to už nemuseli začínat od nuly. I přesto má hra pár chyb, které se daly testováním vychytat. No, ale je to pořád dobré hraní se zábavou a nostalgií, to je přece fajn ;)

Pro: Bud Spencer a Terence Hill, odkazy na jejich filmy, soundtrack, nostalgie

Proti: několik bugů, dětinské dialogy, mohlo to být o trochu lepší

+11

Journey

  • PC 60
Hra má nádherný vizuál, mixující Egypt, Tibet, oceán a závratně vysoké industriály (občas připomínající postapokalyptický Portal 2). Ale stačí to? Mně osobně ne. Chybělo mi hodně, že nevím, proč se plahočím k té Hoře osudu. Proto se také na konci nedostavil žádný pocit uspokojení, že jsem se tam konečně dostal. Vlastně žádný pocit. Na rozdíl třeba od Inside, kdy se dostaví aspoň pocit uspokojení z destrukce zrůdné mašinerie i za cenu vlastního života, přestože nemám sebemenší ahnung, o co sakra jde. Nebo The Forest Quartet, který má na konci obrovské "jo ahá", které chytne za srdíčko. V Journey není nic takového, prostě tam ten panáček (uznávám, že s perfektním outfitem) dojde.

Není zde téměř žádná hádanka a i to pramálo, co se cestou vyskytne, je (bohužel) osvěžující. O nějakém hlubším objevování, odhalování tajemství, překonávání překážek a luštění, jak na to, aby se člověk dostal dál, tady nemůže vlastně řeč. Prostě jen jdete a jdete, až tam dojdete. Kolikrát jsem měl i pocit, že se ta hra hraje tak nějak sama, stačí vlastně jen svištět dopředu (případně vzhůru).

Naštěstí hra není tak dlouhá, aby začala vyloženě nudit (jako právě zmiňovaný Portal), cestou stihne vystřídat několik různých exteriérů, potkat kolegu, který záhadně mizí někde vzadu, aby se zase objevil nesmyslně vepředu, a mechanické draky, kteří jsou... no, prostě tam jsou. Cestou dokonce stihne umrznout (a to ještě ani ne vlastní vinou, ale jen záměrem designéra). Onen pokus o abstraktní pojetí archetypální teologie samozřejmě chápu, ale obávám se, že skutečná cesta bude končit spíš tím umrznutím mezi desítkami dalších pomníčků.
+7

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

  • PC 75
Tak konečně se mi podařilo nalodit se na tuhle výpravu a zažít ji na vlastní kůži.

No hned na začátku musím říct, že hra mne celkem bavila. První část byla trochu nudnější, ale jakmile se dostanete na loď, tak v týhle části se opravdu dost vyskytují jumpscary, které jsou dobře udělané a hra dostane dobrý spád.

Jenže pak se tempo zase zpomalí a tak už to bude do konce jako na houpačce, kdy někdy dojdou zajímavé pasáže a někdy nudnější. Je škoda, že si hra neudržela konzistentní tempo, určitě by to tomu prospělo. Ale příběh jako takový mne celkem bavil, ale zase není to úplně nic originálního, ale jako vymyšleno to bylo zajímavě.

Co se týče hratelnosti, tak ta se moc nepovedla. Můžou za to i pohledy kamer, které se přepínají a někdy dost nešikovně, naštěstí v důležitých pasážích kamera je ok, takže se to týká jen při pohybu postav. Stejně tak jako QTE, kterých není zas tolik, ale některé zvláště ty, kde mačkáte určité tlačítka jsou fakt špatný a musíte se opravdu hodně snažit aby jste to splnili jak chcete. To trochu i kazí zážitek jelikož i kvůli tomuhle to může dopadnout hůř než myslíte.

Ale jinak je to fajn, hra určitě navádí ke znovuhratelnosti a tady mi to nevadí a určitě aspoň jednou znovu je to potřeba projít protože možností a rozhodnutí, které mají dopad je tu celkem dost a to se cení.

Grafika je stejná jako u ostatních her tohoto studia, tam není o čem. Mne se grafika líbila i když některé animace postav jsou dost krkolomé zvláště v akčních pasážích působily pohyby dost divně.

Jinak pokud neholdujete trochu béčkovějším příběhům a QTE hrám, asi vás tento počin nepřesvědčí o tom, že je to něco co si musíte zahrát. Ale pro lidi jako jsem já by to mohlo posloužit. Hra není zas tak dlouhá, jen pozor, cena je pořád celkem dost vysoká, je lepší to vychytat ve slevách, bundlech apod.

Pro: postavy, příběh, znovuhratelnost, rozohdnutí mají dopad, první půlka má hororovou atmosféru, loď je dobře udělaná

Proti: nešikovná kamera, ovládání, QTE, příběh ke konci už působí odfláknutě

+7

Neverwinter Nights 2: Storm of Zehir

  • PC 75
Hráno v co-opu:

Tak co tohle bylo?

Mám bandu přátel, se kterou hrajeme v co-opu všechno, co se v rámci cRPG žánru namane. Ano, občas se stane, že nějaká hra někomu nesedne a dohráváme pak bez něj/ní, ale že bychom se všichni po pár herních sessionách shodli, že tohle hrát nechceme, tak to tu ještě nebylo. A přitom to na internetech docela chválí, jsou lidé, co tomu narvou 10/10. Proboha proč? Ano, asi si to nezaslouží úplně červený čísla, je to jenom DLCčko, nemůže tak úplně za nedostatky enginu, hra nedostala ani remaster a autoři nejspíš chtěli vyzkoušet více sandboxový styl hry místo příběhového railroadu, ale nedopadlo to.

První problém nastal už při vytváření družiny. Hráči si naimportovali postavy podobně jako při hraní předchozího rozšíření, Mask of the Betrayer, abychom zjistili, že tentokrát se postava pro účely kampaně nijak neupraví. Zůstane jí level, veškeré vybavení, dokonce i schopnosti příběhově vázané k jiné kampani. Postavy se tak musí vytvářet přes lodní deník posádky. Ale to byl zatím jen úsměvný zádrhel. Pro jistotu jen upřesním, že tato kampaň dějově nenavazuje na žádnou jinou hru či rozšíření.

Následně nás překvapila otevřená mapa světa. Storm of Zehir se snaží lehce vrátit ke kořenům žánru, trochu připomíná důkladné prozkoumávání lokací v prvním Baldur's Gate. Příběh samotný vlastně nepůsobí nijak důležitě a družina dobrodruhů jej řeší jen tak mimochodem, zatímco získává bohatství a slávu na Chultanském poloostrově. Hlavní úkolová linie se zabývá obchodnicí Sa'Sani, která se snaží rozšířit vliv své obchodní společnosti. Naše družina tak také dostala možnost zajímat se o obchod, ale se spoluhráči jsme se shodli, že nás více baví zabíjení monster a procházení dungeonů než převážení surovin z města do města. Nabídka šla jednoduše odmítnout a v této části hry, která byla z počátku poměrně zábavná, už o ní nebyla ani zmínka.

S téměř celým prozkoumaným poloostrovem jsme začali cítit, že nějaký výraznější příběh nám prostě chybí. Byla to docela nuda a když nás hlavní úkol poslal portálem (zas a znovu) na známé Mečové pobřeží, tak jsme doufali, že se začne něco dít. Nejenže se však příběh nijak nerozjel kromě nostalgických návštěv známých míst, dokonce nás hra vytrestala za odmítnutí stát se obchodníky. Pro pokračování v hlavní lince je totiž potřeba určité množství obchodních prutů, které se jinak ve hře získat nedají. No a to byla konečná. Dále jsem hru už dohrávala sama.

Jala jsem se tedy zjistit, jak funguje systém obchodování. Naštěstí obchodních prutů nebylo potřeba mnoho, je klidně možné, že jsme je i v nějaký moment hry měli jako odměnu z úkolů, ale některý ze spoluhráčů je prodal. Asi po dvou hodinách jsem pruty získala, aby mě hra naštvala ještě jednou. Přes deník hostů v hostinci jsem smazala postavy bývalých spoluhráčů a měla v plánu dokončit hru sólo, ale jeden z povinných puzzlů na cestě k dokončení hry vyžaduje společníky a nedá se nijak obejít. Naštěstí to už byla poslední překážka, vyřešena opětovným znovuvytvořením družiny, a pak už netrvalo dlouho a Zehirova bouře byla ukončena. Uf!

Pro: Zpracování mapy světa je docela fajn, byť by pohyb po ní mohl být trochu rychlejší

Proti: Systém obchodování, nutnost společníků na jeden moment ve hře, naprosto nezajímavý příběh

+11

Twelve Minutes

  • PC 70
Po seriálu Za Rozbřesku, kde hlavní představitel prožívá ten samý den dokola, jsem dycky si chtěl zahrát i hru s takovým námětem a po dlouhém čekání jsem se i díky výzvě k ní dostal.

No, řekněme si to narovinu, mohlo to dopadnout i lépe, ale i hůře. Co určitě stojí za pochvalu jsou 3 hlasy herců, kteří propůjčili své hlasy postavám. Ne, že by teda jejich výkon byl na Oscara, ale je fajn slyšet Dafoův hlas. Je pravda, že Maccavoye jsem fakt nepoznal, ale co se týče tohohle aspektu, to bylo na jedničku.

Jenže teď se dostáváme k samotnému hraní. Hrál jsem to na ovladači a ovládání se relativně dalo, nic spešl ani nic co by mne otravovalo, prostě takový standart, hlavní postava dělala to, co jsem po ní požadoval a to svůj účel spnilo. Co byl ale problém, tak jsem narazil na jeden bug, kdy se jedna postava chtěla dostat přes mne, když jsem ležel na zemi a to se muselo vyřešit jen vypnutím a zapnutím hry naštěstí, ale to mne moc nepotěšilo.

A taky mne nepotěšil ten aspekt té opakující se smyčky. Na jednu stranu jsem se těšil, co nového objevím, ale na druhou stranu, když už jsem procházel více příběhem a trochu tušil, co by se mohlo dít, mne to začalo trochu rozčilovat. Zvláště pokud uděláte nějakou věc blbě, zase se vrátíte na začátek a musíte všechny úkony, které jste dělaly předtím, znovu celé opakovat. A to bylo celkem frustrující, jelikož občas těch úkonů nebylo málo. Zvláště když jsem se zasekl a nevěděl jsem jak dál, tak jsem musel zkoušet všechno možný a už chápu tu délku hry, protože jinak by se to dalo zvládnout za daleko menší hrací dobu.

Ale asi chci moc, přece jenom hra je o opakujícím se dnu a to splnila. Příběh mne tolik neoslnil a i když jsou různý konce, bohužel ve mne nedokázal vyvolat pocit, abych si to potřeboval zahrát znovu. Proto to hodnotím jako takovou dobrou jednohubku, ale upozorňuji předem, že je lepší si počkat na slevu protože tahle hra za 20 Euro opravdu nestojí. Bohužel.

Pro: zajímavý námět, pohled zeshora, dabing

Proti: cena, občas frustrující, obsahuje bug, hra se dá dohrát za relativně krátkou dobu, příběh není tak poutavý

+9

Bzzzt

  • PC 85
Plošinovky nejsou žánr, který bych vyhledával nějak často, ale čas od času si nějakou kratší zážitkovou záležitost s důrazem na atmosféru a příběh dopřeju rád. Bzzzt na to jde ale úplně opačně. Je to skutečně retro plošinovka zaměřená na skill hráče, kde příběh hraje spíše až, ne druhé, ale rovnou třetí housle. A upřímně, kdyby to nebyla česká hra a nebyl okolo ní tehdá takový humbuk, asi bych ji i směle ignoroval. A byla by to asi škoda, protože i když asi nejsem typ hráče, který by dokázal tenhle žánr naplno docenit, musím říct, že jsem se bavil. A jakmile jsem překonal krušnější začátky, bavil jsem se opravdu skvěle a dostával se do takového toho úporného herního transu, který pamatuju naposledy z dětství.

Hlavně z toho důvodu, že Bzzzt je fakt skvěle ovladatelný a dost možná jsem nehrál plošinovku, u které bych měl tak přesvědčivý pocit, že mám její ovládaní tak pevně v rukou, jako tady. A čím větší skill jsem ve hře získal, tím lepší pocit z hraní jsem měl a chtěl získávat i maximální score. Bzzzt není lehká hra, ale není ani vyloženě těžká (když jsem ji zvládl i já). Na hráče nečekají žádné vyloženě zákeřnosti, hra pouze vyžaduje svalovou paměť a chce po hráči, aby se každou z 52 úrovní precizně naučil. A právě díky ovládání je toto učení skutečně radost, protože jsem si byl vědom, že každý fail byl můj, nikoli hry. S čímž souvisí i precizní výstavba úrovní, které jsou designované svým tempem pro speed runnery a zpravidla nejlehčího průchodu jsem docílil vždycky, když jsem okamžitě vyrazil a držel se zamýšleného tempa.

Příjemným osvěžením byl shoot 'em up level a v posledním updatu Karel Matějka přidal i desítku challenge secretů zapuštěných do původních levelů. Zejména pasáže inspirované původním Arkanoidem nebo Donkey Kongem byly super. Dokázal bych si představit v případném DLC nebo rovnou pokračování takových hrátek i více.

Dohráno na Normal na 100 % za necelých 12h (bez insane achievementu, masochista zase nejsem).

Pro: hratelnost, ovládání, férová výzva, grafika, chytlavá hudba

Proti: příběh a dialogy

+19

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PC 65
Žádnou "asasínskou" hru jsem dosud nehrál a když jsem tak občas koukal na jejich gameplay videa, ani mě to moc nemrzelo. Přišly mi hrozně konzolovité, s podivným ovládáním, nudné a příběhově nezajímavé. Black Flag jsem si tedy kdysi pořídil ve velké slevě, protože jsem měl za to, že by to mohlo být něco trochu jiného. A z části jsem měl pravdu.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že co se odehrává na moři, je hodně povedené a co se odehrává na souši, je o ničem. Alespoň na mě to tak působilo, protože "akrobatickému běhu", což má být hlavní deviza hry, jsem na chuť nikdy úplně nepřišel. Často jsem měl pocit, že hru nehraju, ale že ona hraje mě a občas prostě stačilo držet klávesu pro pohyb vpřed + akrobatický běh a Edward už se o vše bez mého přičinění postaral sám.

To tedy neplatí úplně vždy, protože ač jsou jeho gymnastické kousky efektní a efektivní, nejde mi do hlavy, proč proboha nemám možnost sprintovat bez akrbacie. Tedy bez toho, že by se Edward automaticky pokoušel vylézt na cokoliv, co jen trochu vyčnívá? Zvlášť v pasážích, kdy mám někoho pronásledovat, potichu sledovat (a že takových pasáží je, dokonce i v námořní variantě, kdy se občas "plížíte" s lodí) nebo se plížit bez možnosti odhalení. Takové mise jsem opravdu nesnášel a zatímco stealth hry mám docela rád (zrovna teď hraju ještě třetí Splinter Cell), tady jsem u každé skřípal zuby. Takže mám smůlu, buď musím chodit pomalu jako hlemýžď nebo trnout strachy, abych náhodou nezavadil o nějakou stěnu/dveře/sloup/strom, protože jinak mě strážní uvidí a následuje "desynchronizace".

Navíc ani soubojový systém není kdovíco, prostě stačí zuřivě klikat (nějaké přesné načasování potřeba opravdu není), sem tam zmáčknout E a když je souboj obzvláště vypečený, podržet dokonce i mezerník!

Proto jsem měl mnohem raději části na moři. Jakmile po cca 15 hodinách skončí tutoriál a hra mě konečně nechala dělat si, co chci, mohl jsem se do hry ponořit naplno a užívat si tu volnost. Postupné vylepšování lodě, dobývání pevností, doplňování posádky, rabování ostatních plavidel... to vše mě zprvu neskutečně chytlo.

Jenže zhruba v polovině hry, kdy jsem měl loď vylepšenou téměř na maximu (bez vylepšení, na které jsou potřeba speciální plány, ty se mi nechtělo shánět), se dostavil stereotyp. Všechno se mi tak nějak už okoukalo a fakt, že nemůžu plout 2 minuty bez toho, aby na mě nějaká loď nezaútočila, mně taky zrovna dvakrát na náladě nepřidával.

Do toho je potřeba přičíst ještě takové drobnosti, jakože vzhled mé lodi zůstává totožný (proč se nemůže třeba s narůstajícími upgrady zvětšovat?), možností vylepšení zas tak moc není (v podstatě se "jenom" zvyšuje damage různých děl nebo výdrž lodi) a posádka je mimo přepadávání lodí taky jen kulisa. Na to jsem přišel v momentě, kdy jsem v jedné misi nalákal pronásledující vojáky na svou loď a moje posádka se v klidu dívala, jak jim jejich kapitána tluče parta vojáků.

Tak jsem se pokusil hru co nejrychleji dohrát, jenže spousta hlavních misí se odehrává na souši... a ty mě prostě zoufale nebavily (viz výše). V praxi to tedy vypadalo tak, že jsem přišel domů z práce, umyl nádobí, vynesl koš, vytřel podlahu a splnil jednu hlavní misi v Black Flag. Přičež nejvíc z toho mě bavily právě ty domácí práce, protože u nich jsem mohl poslouchat hudbu nebo nějaký zajímavý podcast.

Z dohrání hry se stala útrpná rutina. Edward mi jako hlavní postava taky dvakrát sympatický nebyl (což byl asi trochu záměr), příběh jsem moc nepochopil, přišel mi zmatený a ani mě moc nezajímal. Jenom jsem se divil, proč autorům přišlo jako dobrý nápad dávat do pirátsky laděné hry hlavní mise odehrávající se v současnosti. Naštěstí jich nebylo tolik, ale i tak. 

Aspoň už tedy vím, že další asínské hry vynechám, protože bych si je patrně užil ještě méně.

Herní výzva 2024 - Nemova říše (HC)

Pro: S trochou nadsázky: vše na moři

Proti: S trochou nadsázky: vše na souši

+17

Halo 3: ODST

  • PC --
V roce 2007 si Bungie vyjednali odchod z područí Microsoftu, výměnou za Halo 3. Ukázalo se ale, že Microsoft chtěl vytvořit pokračování značky a Bungie zahájili práce na dalším dílu (Halo 4, později přejmenováno na Reach). Zároveň se zavázali pomoct s vytvořením hry Petera Jacksona, která ale nakonec nevyšla a Microsoft tak přichystal pro Bungie ještě jeden úkol - datadisk pro Halo 3. Měli na to pouze malý tým lidí vzhledem k tomu, že větší část týmu pracovala na Reach. Plán byl jasný: rok práce, vydání na jaře 2009, účtovat si $30. Slíbit málo, dodat více. Protože ale pro prázdniny 2009 chyběl Microsoftu na Xbox nějaký zásadnější titul, rozhodli se vydání datadisku pozdržet a vydat ho za plnou cenu $60, což na jednu znamenalo větší zisky také pro Bungie, zároveň se ale oni sami cítili provinile, že své fanoušky uvedli v omyl.

Příběh jednotky ODST (Orbital Drop Shock Troopers) se odehrává paralelně s druhým dílem a přestože mám raději komornější vyprávění než mezigalaktické eposy, absolutně to u mě necvaklo. Retrospektiva hře nesluší, příběhy neznámých vojáků mě nezajímaly a nezachrání to ani filijón.

Nově je tady jakýsi HUB v rámci města New Mombasa, který má takový ten sajbrpankovo-desuexovský vibe a slouží jen jako prostor pro odstartování jednotlivých levelů. Atmosféra je hodně noire, všude je tma a bez visoru nejde nic vidět - a to je můj první problém se hrou. Totální tma. Tu může přeříznout jen visor, který nechá obtéct všechny předměty okolo, sám o sobě ale příliš světla zprostředkovat nedokáže. Do toho hraje celkem fajn, ale absolutně se nehodící (píchací) jazz a těch pár přestřelek v rámci HUBu spíše zdržuje od reálných misí.

Velmi rychle jsem si uvědomil, že bych to dohrával jen s nechutí. Obtížnost dost zásadně klesla, nepochopitelně nejde vypnout film grain a co mi pilo krev naprosto monumentálně byla pípající nízká hladina zdraví. Pípá konstantě, pokud zdraví klesne, což u mě vedlo až k úplnému vypínání zvuku.

Tohle nevyšlo, taxnad Reach...
+9

Burnhouse Lane

  • PC 85
Někdy se člověku podaří zahaluzit, překvapí sám sebe a úspěch se dostaví hned napoprvé. Ve většině případů je však nutné vzdělání a praxe.  

Měl jsem kámoše, který se 2x neúspěšně pokusil o sebevraždu. Jako správný přítel na telefonu jsem mu poradil, ať si zabíjení nejdřív vyzkouší na někom jiném. Pak u mě zazvonil, že prej si to jde zkusit na mě. No tak to si zkus a zabiju tě! Rozeřval jsem se a práskl dveřma. Znovu jsem ho viděl až napudrovanýho v rakvi. Napotřetí se mu to konečně podařilo. Chvála Bohu.   

Po smrti svého manžela se rakovinou prolezlá Angie Weather rozhodne spáchat sebevraždu hozením mašle. Už z amatérského vázání smyčky mi bylo jasné, že se jí to nepovede a taky že ne. Smůla pro ni, dobře pro nás. Cesta do hlubin umírající duše právě začíná.  

Stejně jako předchozí zářezy od Harvester Games - Cat Lady/Lorelai - přináší i BURNHOUSE LANE hororově laděný příběh proklepávající psychický stav všech jeho účastníků. Není už tak temný ani depresivní, ale stále má v sobě slušnou dávku bizáru. Velmi rychle se zamotá ovšem k jeho rozmotání není potřeba nic chlastat, píchat, sypat, hulit ani smažit.  

Angie ví, že brzo zařve, ale od neznámé bytosti dostane nabídku, že po splnění pěti úkolů, zařvat nemusí. Při svém putování se dostává mimo realitu všedního dne. Z vidlákova na obskurní místa plná podivných lidiček a zvířátek. Ne každý si chce povídat a ne každé si chce hrát. Krev, samá krev...  

Dialogy nabízejí mnoho možností, jak si svěřenou postavu profilovat. Angie může být hodná, zlá, fikaná, blbá, vtipná, namyšlená, lhostejná... Kromě klasického adventůření není nouze o nervy drásající akci a hopsandu s kouzelnou čičinou.  

BURNHOUSE LANE podává mistrovský výkon v designu hádanek, jejich přirozeného začlenění do herního světa a následného logického řešení, které je zábavné hledat. Po chvíli má sice Angie v kapse zastavárnu plnou zbytečného harampádí, ale jeho použití dává na místě určení vždy smysl.  

Po aplikaci metody 3V (VodhadVodVoka), která je přesnější než metoda 3O (OdhadOdOka), musím zásadně konstatovat. Co se hlavolamů týče, patří BURNHOUSE LANE k tomu nejlepšímu v celé historii adventur. Na Realms of the Haunting se pochopitelně nechytá, ale na bednu se dostane. Všechny "všechno na všechno zkoušej" hovadiny byly totiž automaticky diskvalifikovány.  

BURNHOUSE LANE obsahuje velké množství pěkných nechutností, které ti způsobí šimrung mezi nohama, ať už tam máš cokoli. Věkové omezení 18+ je ale přehnané, protože když jsem si v sedmé třídě koupil první pornočasák, bylo tam napsáno - nevhodné pro děti - a stačilo to. Jeho čtení mi dalo mnoho cenných rad do života. O 5 let později by už bylo pozdě. Než někoho omezovat sociálními konstrukty bylo by pro BURNHOUSE LANE výstižnější - libtardům vstup zakázán. Krvavá Máša sice vypadá jako přerostlá opice, ale ČokoAfro tu není. Týrání ženštin je oblíbená kratochvíle vysmahlýho pánbíčkáře a maso se tu žere i lidské. Varováni jste byli, ale to nejhorší vás teprve čeká, když to přesto zkusíte. Ale copak ty dobytku, jsi zvědavej? Tak jdi do toho!   

Celkový dojem a výsledné hodnocení sráží o ždibec dolů způsob ukládání. Hra se uloží pouze na předem daných místech, kterých je málo, lze je snadno minout a je nutné se k nim vracet. Díky akčním pasážím, kde může čekat nečekaná smrt, je pak nutné znovu řešit už jednou vyřešené problémy. Stane se to sice jen párkrát, ale vždy to dokonale rozbije pečlivě budovanou atmosféru.  

Tak jako tak je BURNHOUSE LANE nejlepší adventura za posledních 10 let a vsadím botu i s ponožkama, že dokud se nerozpadne EU, tak nic lepšího nevyjde. Už aby to bylo!    

Ovšem nesmím zapomenout na labužníky...  

...v BURNHOUSE LANE mi bylo po dlouhé době umožněno sednout si jako žena na záchod a pustit splávek fest. Uchu lahodící tón močopádu byl však patrně náhodně vybrán z nějaké zvukobanky. Místo keramických útrob mísy to totiž znělo jakoby někomu chcala do huby. Podobných eňo ňůňo vypečených momentů je možné najít požehnaně. Stačí mít oči na šťopkách  a nestát a nesrát při zdi. Když už nic jiného, tak tohle prostě chceš zažít. A proto bez remcání v krámu kupuješ a plusem děkuješ.
+8

Warhammer 40,000: Rogue Trader

  • PC 85
Kombinace slov RPG a Owlcat Games jsou zárukou dobře strávených 100+ hodin. Dokonce takovou zárukou, že jsem šla do, pro mě do neatraktivního a v podstatě neznámého, settingu Warhammeru 40.000 a to ještě za plnou cenu. Vyplatilo se to, Owlcat nezklamali.
Jedná se o velmi hutnou hru s obsáhlým lorem, složitými komplexními pravidly soubojů zapříčiněné hlavně obrovskou škálou vlastností a dovedností postav. Díky tomu jsou v pozdějších fázích hry souboje neskutečně zábavné a odměňující, když zvolené buildy charakterů fungují jako mašiny na zabíjení (Heinrix van Calox ftw!) a daří se kombinovat různé podmínky jednotlivých akcí, itemů a skillů do řetězce, kdy ani nestíháte číst výši uděleného poškození nepřátelům. Je to určitě jedna z nejsložitějších her, ne-li ta úplně nejsložitější, kterou jsem, kdy hrála.

Jenom vybírání dovedností při postupu na novou úroveň trvá z počátku klidně i pět minut pro jednu postavu. V aktivní družině jich je šest, další 4 potom čekají na lodi. Úrovní je ve hře 55, takže jsem z celkových 103 hodin reálně mohla strávit kolem 30 hodin (někdy to šlo i rychleji) postupem na vyšší úroveň. Jestli tato statistika o něčem vypovídá, tak rozhodně o monumentálnosti hry anebo taky o tom, že se neumím rychle rozhodovat.

Rogue Trader je udělaná podle klasického Owlcat rukopisu – dlouhatánský hlavní příběh plný různých zvratů, který ale ke konci ztrácí dech, třetí kapitola, která jako by z oka vypadla čtvrté kapitole z Pathfinderu WotR (ugh, už ne prosím), spousta vedlejších questů, ve kterých se nedá moc dobře vyznat, protože deník nefunguje úplně spolehlivě a na mapě se vedlejší questy neukazují, deset úžasných companionů, kteří tvoří epickou retinue a hned bych s nimi zašla na skleničku Amasecu, zábavné, tentokrát tahové souboje střídané nezábavným prozkoumáváním vesmíru a scanováním planet alá Mass Effect, doplněné o neuvěřitelně otravné souboje vesmírných lodí (zlatý management království). To vše zabalené v zabugovaném a depresivním Warhammerovském kabátku.

Je to takový mix Shadowrunu – špinavá budoucnost plná augmentu, mutací, tahových soubojů a hromady textu a létání ve vesmíru jako ve zmíněném Mass Effectu. Někomu to sedne jako prdel na hrnec, někdo jiný by to zase ihned refundoval. Já se většinu času císařsky bavila, nicméně mi předchozí Pathfinder přišel o chlup lepší, hlavně z hlediska znovuhratelnosti.

Tento komentář bych ráda věnovala Charllizemu, se kterým jsme se společně na tuhle hru těšili. Bohužel už se jí nedočkal, ale myslím, že by se ti, kámo, líbila.

Pro: neokoukaný setting WH 40K, společníci, příběh, zábavné souboje, hromady skillů

Proti: bugy, nudné vesmírné souboje, absence ukazatele questů a zbytečné pendlování vesmírem, sodoma gomora třetí kapitola

+14

Dead Island 2

  • PC 90
Konečně po deseti letech čekání jsem se mohl vrhnout opět do světa mordování zombies. Je zázrakem, že Dead Island 2 po těch pletichách nakonec vyšla plus jsem ještě musel vydržet rok čekat kvůli Epic exklusivitě. Nakonec se ale čekání vyplatilo, protože Dead Island 2 poctivě šlape po vrcholcích svého žánru.

Nejlepší na DI2 je to, že si na nic nehraje. Hra nechce být vážná, realistická a ani korektní. V podstatě si ze sebe dělá prdel nebojí se i si trochu utahovat z JůeSeJ. Příběh asi nikoho nepřekvapí v dnešní době. Zombie infekce, uzavření města, skupiny přeživších schovávajíc se v úkrytech, laboratorní experimenty. Co mě ovšem překvapilo, tak DI2 na to ale jde z jiného úhlu než se z počátku může zdát. Dnešní zombie tématika je strašně lehce předvídatelná a já si celou hru myslel, že vím jak to dopadne, kdo je padouch, kdo oběť, proč co a jak. A jak jsem si mýlil, když mi hra naservírovala finále hry plus se do toho přimotaly vynikající DLC Haus a SOLA, kde se bizarnostmi nešetří v dobrém slova smyslu. Hodně mě i táhnul téměř všudypřítomný humor, který ke mě sedí a nejednou jsem se dokázal od srdce zasmát. 

Hra se ale nebojí občas trochu odklonit na tu temnější stranu a přinášet tragické osudy jiných přeživších, které posloucháte z nalezených hlasových zpráv či čtete z jejich dopisů na rozloučenou a podobně. Atmosféra se rozhodně v určitých částech hry dala krájet. Z počátku hra i působí celkem vesele, jak si tak pobíháte po prosluněném Los Angeles a kocháte se krásnou grafikou. Ovšem poté si dáte pár příběhových questů za tmy a občas i naskočí husí kůže z všudypřítomných skřeků. Nicméně hra je za tmy opravdu tmavá a baterka, kterou obdržíte toho moc osvítit nedokáže, čili se musíte orientovat i po sluchu. Rovněž oceňuji i kvalitní různorodost prostředí a nápaditost prvků, které jednotlivé lokace obsahují. Jako příklad zmíním lokaci ve filmařském studiu, kde si procházíte například jednotlivé scénky ze sitcomu, bojiště druhé světové, hrobky v džungli anebo obří hororový plac s příjemným překvápkem na konci. 

Co rozhodně patří mezi největší tahák DI2 je porcování zombíků. To je zde vytvořeno do nejmenších detailů a doslova jdou nepřátelé brutálně zohavit. Kromě sekání jednotlivých končetin můžete například odkrýt mozek nebo vnitřnosti a dokonce na jejich kůži jde vidět, když je poškodíte ohněm, kyselinou anebo proudem. Toto vše je podkresleno celkem zajímavými zvukovými efekty od různých čvachtání či křupání. Milovníci Gore si v tomto ohledu přijdou na své. Zbraně dostanete jak kontaktní, tak střelné. Všechny zbraně si jdou upravit tak, aby nejvíce vyhovovali vašemu stylu hraní a dokonce si za poplatek můžete zvyšovat jejich úroveň pokud vám daná zbraň vyhovuje anebo nenajdete lepší téhož druhu. Hra obsahuje i pár legendárních kousků, bohužel na 90% z nich narazíte až úplně ke konci hry, což mi ve hrách vždycky neuvěřitelně irituje. A u DI2 obzvlášť, protože by se to dalo omluvit režimem New Game +, ale ten jaksi chybí.

Grafika je krásná. Dají se najít senzační scenérie, modely Infected nemají chybu. Celkově leveldesign je na špičkové úrovni. Animace bojů jsou prostě perfektní, jak krásně uspokojující může být combat, když se na něj dá dobře dívat. Jediné co celkem pokulhává jsou NPC, kteří nejsou moc důležití. Ti v podstatě stojí na jednom místě a nic nedělají a jejich mimika je skoro nulová. 

Tak snad se třetího dílu dočkáme co nejdříve!

Herní doba: 41 hodin
Postava: Dani
Počet zabitých Zombies: 6941
Dohráno na 90% se všemi achievementy.
+10

Endless Fables: Shadow Within

  • PC 50
O něco lepší než předchozí díl, ale stále to nedosahuje nějakých zářných kvalit.

Příběh byl o něco zajímavější (ačkoliv předvídatelný) s low-cost Sandmanem v hlavní roli. Celkem mě i bavil hraný německý přízvuk jedné z hlavních postav. Jak je ve zvyku HO adventur, příběh se postupně stával mišmašem největšího kalibru. Celé fantasmagorii nasadila korunu bonusová kapitola, která opravdu neměla ani hlavu ani patu. Tam už ale bylo hodně znát, že ani samotní tvůrci hry to neberou moc vážně.

Hádanky a hledačky opět běžné (ne)obtížnosti s žádnou záludností. Hraní pěkně odsýpalo, nápovědu jsem použila jen jednou, když jsem přehlédla zakasaný papír na jedné obrazovce a nemohla jsem se hnout dál.
+10

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans

  • PC 80
  • Switch --
Tato pixelová jednoduchá, ale chytlavá hra vzdává hold nejenom dvěma legendárním velikánům akčních filmů, ale taky automatovým arkádovým mlátičkám.
Trhlý příběh, hromady nepřátel občas se měnící hratelnost, která nabourává stereotyp z jinak opakovaného mačkání 2 tlačítek a mlácení hlava nehlava. Super odpočinková záležitost.

Pro: Grafika, hudba, příběh, mlácení

Proti: Občasné chyby

+10

Quake II

  • PC 65
Další z vykopávek pokořena, za mlada jsem ochutnal jedničku a třetí Arenu, dvojka mé pozornosti záhadně unikala. Co se týče příběhu ( no jakýpak příběh, tady jde o vykostění všeho, co se hýbá  :-) ) , s jedničkou nemá kromě titulu, nic společného. Jakási nemilosrdná kybernetická mzácká civilizace Stroggů zaútočí na modrou planetku, aby z ní “vytěžili“ pro ně důležitou surovinou – lidské masíčko.  

Ještěže má lidská rasa v záloze mariňáka Bittermana, který je vyslán na domovskou planetu těch cizáckých šmejdů a postupně plní různé úkoly v celkem 39 vrstvených levelech planety, posílaných mu na hojně na terminál. Arzenál zbraní je pestřý od klasických palných, až po granáty, blastery a raketomety – největší problém bylo zvyknout si na pomalou brokovnici.  

Kolem a dokola typická řežba konce minulého století, opakující se prvky jak v rámci monster nebo prostředí, ale ta hudba a poletující mouchy nad nasekaným masem budou k zapamatování - hodnotím stejně jako díl číslo jedna – 65 %
+9

Stargunner

  • PC 65
Stargunner je čistokrevný shoot'em-up a tahle informace ho popisuje téměř dokonale. Přesto bych rád zmínil několik detailů. Ve čtyřech epizodách letí vaše raketa zleva doprava a likviduje hordy nepřátel. Těch je dostatek různě se chovajících druhů s různou nebezpečností. Každá epizoda má trochu jiné prostředí, ale držíme se sci-fi. K likvidaci slouží pěkná řádka zbraní. Osobně jsem si dost oblíbil slabší, ale automaticky zaměřující Ion Cannon.

Na pořádnou výzbroj je nutná hromada kreditů a velkou část z nich utratíte za životy. Moje největší výtka vede k obtížnosti. Jasně, tento žánr je vždy náročný, ale zde je vše dost nevyvážené. Prostě najednou přijde mise, kterou jsem opakoval snad dvacetkrát, ale další tři k dokončení epizody už pohoda. Bossové jsou povedení, ale jejich náročnost je také dost nevyrovnaná. Pochválit musím grafiku, která i dnes vypadá velmi pěkně. Potěší animace na konci epizod, příjemné překvapení. Jsou totiž pouze na konci tří dříve placených epizod a dříve jsem vždy hrál jen shareware. Manuál je naprosto klasický, ale může posloužit jako pohodlný popis zbraní, což ve hře není tak přehledné. Celkově je Stargunner dobrá hra s pár frustrujícími úseky, ale pro fanoušky žánru stojí za zahrání. Congratulations, Stargunner!
+12

Sniper Elite V2

  • PC 60
Po docela slušném prvním díle Sniper Elite se dalo čekat, že pokračování bude následovat a i vzhledem k tomu, že jsem si první díl střihnul s poměrně velkým odstupem, jsem se k dvojce dostal zase až po 12-ti letech od vydání. Tentokrát se děj točí kolem konce 2WW, kdy Árijcům regulérně teklo do bot a soudruzi začali věšet rudé vlajky po celém Berlíně. Jen aparátčíkům se zachtělo vyvíjené technologie, která by se jim mohla hodit a tak se dostali do hledáčku vědci zapojení do výzkumu V2 raket – no a hlavní sniper má za úkoly ony klíčové figrky odstranit, aby se technologie nedostala do nepovolaných rukou.

Takže se společně ocitáte hluboko v nepřátelském území, kde Vám nepůjdou po krku nejen Němci ale i Rusové, společně se vším vybavením, které jim na konci války zbylo. Nezbývá než si sbalit flintu s náboji, do kapes nastrkat miny, granáty a další potřebný matroš a vyrazíte na lov nejlepším německých mozků.

Co se týče inteligence vojáků, je teda dost chabá, řekl bych že jsou to prakticky jelita, přesto Vás každý vojín dokáže sejmout na 100 metrů samopalem – no ještěže kabrňák několik zásahů vydrží - kdežto hráč musí přepečlivě mířit optikou. Průchod lokacemi taky není úplně příjemný – dveře nejdou otevírat, překážky přeskakovat nebo se něčím proplazit. Ve výsledku se dá pochválit jedině slušnou grafiku a pocit ze střelby, samozřejmě slow motion letící kulky a její následný průlet nebožákovým tělem, drtícím kosti a orgány. Pro mě to bylo zklamání, po jedničce se jsem čekal lepší zábavu, no ale dám ještě šanci dalšímu dílu – 60 %
+7

LIMBO

  • PC 75
Herní výzva 2024 - Ve stínu pixelů 

Doslova elektrizující herní zážitek, který ve vás vyvolá spoustu zajímavých emocí. Hra sází úplně všechno na hutnou atmosféru, která neustále navozuje pocit strachu a úzkosti a vás, jako hráče, tak neustále žene vpřed, kdy utíkáte před… no, já vlastně nevím před čím…

Hratelnost je velmi jednoduchá, vystačíte si s jedním akčním tlačítkem a základním pohybem. Hádanky patří spíš mezi ty jednodušší, jelikož já, jako člověk, co u většiny adventur trpí svou blbostí, jsem ve hře neměl v podstatě jediný závažnější problém. Pár menších, kdy jsem se po 10 minutách praštil dlaní do čela, to jo, ale skutečně jen pár.

Ve hře je zábavné především to, že si nikdy nejste zcela jistí, co vás za dalším stínem čeká. Jaká smrt vám hrozí. Ale není to úplný děs, který vás hrou provází, spíš taková ta lehčí úzkost a strach z neznámého (i když pro arachnofobiky tu je jedna výživná pasáž). Nejen vizuální stránka, ale i hudební podkres ve vás bude vyvolávat pocit prázdnoty. Velmi doporučuji si projít bonusový level, který tohle všechno dovádí k úplné dokonalosti.

Ačkoliv hru hodnotím jako velmi dobrou, kdy se tvůrcům povedlo v minimalismu dosáhnout nadstandardně silného zážitku, tak mám pořád pocit, že se jedná spíš o takovou velmi příjemnou hříčku. Není to hra, kterou si budu každých pár let připomínat a vzpomínat na ní, spíš to beru jako takové zpestření klasického života hráče.

Pro: atmosféra a vyvolávání pocitů v hráči, audiovizuál, práce s náznaky

Proti: obecně je o dost silnější začátek než konec, neznovuhratelnost v kombinaci s krátkostí

+21

Endless Fables: Dark Moor

  • PC 40
Ačkoliv často pochybné kvality, hidden object adventury jsou pro mě komfort a žánr ke kterému se budu stále vracet. Bohužel tahle cca 3hodinová jednohubka patří k tomu horšímu. Nepřestává mě totiž překvapovat (a děsit) jak moc překombinované ty příběhy jsou. Zpravidla od těchto her totiž neočekávám příběh, na který budu vzpomínat do konce života.

O to víc mě vždycky pobaví, jak z jednoduché zápletky, hra skáče z žánru do žánru, a vlastně člověk ani nedokáže pořádně vypíchnout v jakém období a zemi se postava ocitá. Ve zkratce: po dohrání a zavření hry, po hodině ani pořádně nevím, o čem to vlastně všechno bylo.

Tomu negativnímu hodnocení moc ani nepomohlo šílené zanimování obličejů mluvících postav, říkám to snad u každé HO hry, kterou komentuji, ale tady to tomu nechtěně dodávalo k tomu hororu... neb ještě neposedlé dítě, vypadalo jak z Exorcisty.

Kromě výše uvedených nedostatků, kvůli kterým to nedostane ani 50%, se ale jinak jedná o celkem standartní HO adventuru. Celkem vyvážený poměr hádanek a HO obrazovek. Hádanky jsem neměla potřebu přeskakovat, nikde jsem se vyloženě nezasekla, vizuál (až na ty animace) ok. Dost mě pobavil vizuál některých "démonů" (kombo očních bulv, strašáka a vrány), opravdu nevím v čem ti, co to dávali dohromady jedou.
+12

DiRT 3

  • PC 75
- Šéfe, kolik tam chcete nepřeskočitelných keců a animací?
- Ano.

Není to tak neskutečně repetitivní, jako byla dvojka, ale pořád to není ono. K dokonalosti byl, řekl bych, dotažen arkádový jízdní model, který je relativně v pohodě i se všemi assistenty off (tak jsem to hrál a dohrál). Pohled z cockpitu opět bohužel jen ten vzdálenější s celým volantem.

Rally: Jasně nejzábavnější herní režim. Dokonce už se nestane, že jedete identické RZety za sebou. I tak se ale tratě dost opakují. Nemohl jsem si nevzpomenout na úžasnou variabilitu u Colin McRae Rally 3 , kde si člověk užíval, že si vybere jedno auto a skutečně se vcítí do role řidiče rally. Problém v začátcích je, že RZety trvají 90 sekund, což evokuje hru na mobily. Později už to je lepší, ale víte jak... zase jsem si říkal, jak by bylo skvělý vzít tuhle grafiku, tenhle jízdní model a k tomu tratě z Mobil 1 British Rally Championship . Bože, to by byla bomba.

Rally Cross: Celkem v klidu režim. Ale na předposlední obtížnost se mi asi nikdy nepovedlo nevyhrát. AI naštěstí neprasí jako v pozdějších hrách Codies (viz GRID Legends . Ke konci už měly závody zbytečně moc kol, což výzvu nijak nezvyšovalo, když člověk byl už od druhého kola první. Jasně, měl jsem tam ještě ten jeden stupínek obtížnosti, jenže... to bych se pak zase nechytal v jiných disciplínách. A neustále to přenastavovat, protože hard je hard jen někdy a jindy ne... meh.

Trailblazer: Druhá nejzábanější disciplína. Rally tratě a přemotorované monstrum. Z logiky věci chybí navigátor, ale zrovna tady by se hodil nejvíc.

Landrush: Dojet na bedně problém nebyl, ale dojet první... to se mi povedlo málokdy. První se kolikrát utrhl o půl kola a já fakt nevím, co jsem tam měl dělat víc. Ke konci hry strašné množství kol, až to začala být nuda.

Head2head: Jedete třikrát to samé na nudné trati. Jako finále soutěže to třeba v CMR3 a 4 fungovalo, samostatně ani omylem.

Gymkhana: No comment. Nehodí se to tam, je to nuda. Že to relativně fungovalo v DiRT: Showdown o rok dřív fakt neznamená, že to měli nacpat i do normálního Dirtu.

No a to je celý. Dvojku jsem pro ubíjející repetitivnost nedohrál, tady jsem dojel základní hru (velký pyramidy v menu) a na malé už kašlu. Stále u mě jasně vítezí první Dirt, který sice už taky nebyl moc o rally, ale zároveň byl výrazně různorodější. Zde trochu pomáhají různé denní doby a počasí, za to pochvala.

Krom nepřeskočitelných keců a animací, kdy budete neustále znásilňovat nějaké tlačítko pro přeskočení, ale stejně to nepřeskočíte, jsem ani nepochopil, k čemu je systém XPs. Ty jsou různé podle toho jaké si vyberete auto a jestli s ním splníte milník. No... takže jsem si vždy vybral auto, které slibovalo nejvíc XP (nejhorší auto 100 XP, nejlepší 2250... jako fakt?). Vůbec netuším, jestli mi ty XP ale k něčemu byly.

Grafika je skvělá, jediná škoda jsou opět chybějící noční stíny.

S každým dalším dílem začínám víc doceňovat ty starší díly. Teď jen fakt nevím, jestli je to mnou, nebo těmi novějšími hrami...

Pro: Grafika, jízdní model

Proti: Repetitivnost (opakování disciplín a tratí), Gymkhana, zbytečný systém XPs a zejména nepřeskočitelné kecy a animace

+11