Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Polda 7

CrisBentonCrisBenton
Dohráno
  • PC 70
Tak jsem se k tomu konečně dostal. Polda 7. Můj první komentář byl právě z prvního dílu této série a tak bych udělal velkou chybu, kdybych v této sérii nepokračoval. Sice se to trošku protáhlo, ale přece jen jsem se k tomu nakonec dopracoval.

Musím říct, že oproti předchozímu dílu se tam nějaký obrovský posun nekonal. Jedná se opravdu spíš o to, aby hra pobavila. Co se týče dabingu, tak jsem si na něj nikdy u této hry nestěžoval. Takže ani tentokrát samozřejmě dabing nezklamal. FlyGun a Fifqo se opravdu povedli! :-D

Co považuji za skvělou změnu, tak je možné přepínání mezi dvěma postavami a posílání předmětu tomu druhému, což v předchozích dílech nebylo. Zase je to něco nového, takže proč ne.

Bylo fajn se opět vrátit k Poldovi. Hraní jsem si užil.
+10

Posel smrti

jones1240jones1240
Dohráno
  • PC 70
K Poslovi Smrti mě neváže žádná nostalgie. Je to hra, kterou jsem jako malý i mladý hoch prakticky ignoroval spolu s dalšími tituly od Future Games. Je sice pravda, že jsem ji rozehrál, ale její chladný a místy vyloženě ošklivý vizuál mě ihned od hraní odradil. Teď jsem se ale kousl a vrhl se do toho, hlavně kvůli nově oznámenému prequelu, a také proto, abych si smazal jeden velký rest. 

Nebudu to protahovat, protože každý o hře a jejím ději ví, takže to tu shrnu jen na to, co se mi líbilo a nelíbilo.

Co musím určitě pochválit, je atmosféra. Panství Black Mirror je přímo stvořené pro ústřední mysteriózní zápletku, a ambient, který toulky po něm doprovází, to celé umocňuje. Líbilo se mi, jak slyším otřásání okenic pod náporem větru a další zvuky. Ostatní lokace na tom nejsou o nic hůř a atmosféra zapadlého Willow Creek či sanatoria byla špičková. Je sice pravda, že i přes fajn ambient mi bylo líto, že tvůrci nevyužili kvalitního soundtracku k většímu umocnění atmosféry a spoléhali se téměř všude jen na ambient. Hudba bohužel zazní vždy jen na třicet vteřin a konec. Od půlky hry mi opakující se ambient začal vadit, a určitě nepomáhal v zásecích, které jsem ve hře měl. Přece jen líbivá hudba často zjemňuje frustraci. Pro point-and-click adventuru mi zvolení převážně ambientu nepřišlo jako vhodné řešení.

Dalším velkým kladem je příběh, nebo minimálně jeho kostra. Není ale divu, kombinuje vděčná témata typická pro takový žánr. Vyšetřování záhady mě bavilo i přesto, že jsem věděl, jak celá hra skončí, což považuji za velký úspěch vývojářů. Často jsem tak při hraní na tento spoiler zapomněl a byl zvědavý, jak to celé vyústí. Tempu příběhu navíc pomáhá i celkem velké množství obrazovek a lokací, či využívání čtení zápisníků, starých pergamenů apod. Je pravda, že třetí akt byl silně nudný a značně podkopl tempu příběhu nohy, ale po něm se to hned zvedlo. Atmosféra starého panství, která dýchala z každého koutu, vše zachránila a člověk vůbec neměl pocit, že se hra odehrává v osmdesátých letech.

Teď ale přijde kritika, která mi nedovolí hru zařadit po bok klasik jako Gabriel Knight nebo dalších her, které nejsou z naší produkce.

I přesto, že je dabing po většinu doby kvalitní, právě ten pro mě představuje největší střelu do nohy. Kvůli českému jazyku si ještě více všímám děr a chyb v dialozích. Nemůžu si pomoct, ale ptal jsem se i kamarádů, jestli je to jen mnou, nebo zda dialogy opravdu "šustí papírem" a občas nejsou v reakcích postav logické. Po pár ukázkách mi to potvrdili. Jako příklad slouží část, kdy Samuel přijde hledat ztraceného strýce a pacienta do Ashbury. Sanatorium je po zavíračce, a když nahlásí, že chce vidět pacienta, sestra mu odvětí, že mají zavřeno a že má přijít jindy. Samuel začíná horečně říkat: „Pusťte mě prosím dovnitř a vše vám vysvětlím.“ Sestra odpoví: „Ne, to nejde, jste snad lékař? Co tu chcete?“ Samuel na to: „Přišel jsem navštívit Roberta Gordona, vede váš ústav.“ Sestra pak odpoví: „Tak to vás pustím jen proto, že jste Gordon.“

WTF? Proč nejdřív řekl, že jde za pacientem, a pak, že jde kvůli Robertovi? Věděl přece od začátku, že tam Robert je vrchní primář, tak to mohl nahlásit hned. Tento dialog opravdu "šustí papírem" a podobných případů je tam nespočet. Dialogová stránka této hry není žádné terno. Nemluvě o tom, že většina postav je nudná a na jedno brdo. Bohužel to platí i pro Samuela, který je prostě figurka, co posouvá děj. Abych ale nekřivdil, oceňuji možnost volby reakcí v dialozích, což je pěkný detail.

Další problém se týká samotné hratelnosti. Ve hře je dead end a také příšernosti ve stylu potřeby několikrát klikat na nějaký předmět, aby ho hrdina zaregistroval a mohl ho pak použít v dialogu apod. Třešničkou na dortu bylo, že hra po vás chce, abyste pro prozkoumání některých předmětů použili ještě zvlášť pravé tlačítko myši, aniž by hráče na to upozornila, že to využívá. To vedlo hned na začátku k většímu záseku... a těch bylo na začátku dost.

Poslední výtku směřuji k hnusným polygonovým postavám, jejich strnulým animacím a chladnému prostředí. Ano, hra má atmosféru, jak jsem již zmínil, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by to v jiném vizuálním kabátku fungovalo lépe. Tyto realistické rendery postrádají duši a působí zbytečně chladně a suše. Nejsem velký fanda tohoto stylu.

To je asi vše. Hraní mě bavilo. Je to přeceňovaná hra? Ano, je. Všimněte si, že ostatní hry od Future Games už neměly tak dobré hodnocení jako tato. Proč? Protože dojely na absenci nostalgie. Špatné dialogy a nezajímavé postavy jsou něco, co se v jejich hrách opakuje, a už to prosakovalo více a více znatelně. Uvidíme, jak na tom bude prequel, ten skutečně ukáže jejich kvality.

Každopádně jsem spokojený. Dostal jsem mysteriózní fix, a i přes ty neduhy je vidět, že zde byla práce a nějaká snaha vyrovnat se zahraniční konkurenci. Nenudil jsem se a hru opouštím s příjemnými pocity. Budu na ni vzpomínat nebo ji zařadím mezi nejlepší? Rozhodně ne. Bavil jsem se a užil si to? Rozhodně ano.

Pro: Kostra příběhu, atmosféra, zvrat na konci, soundtrack pokud hraje, atmosféra, prostředí, dabing

Proti: Třetí akt, dialogy, nudné postavy, nevyužívání pěkného OST, zbytečné záseky kvůli designu, ne moc pěkný vizuální styl

+31 +32 −1

XCOM 2: War of the Chosen

OndrejVasicek.czOndrejVasicek.cz
Dohráno
  • PC 80
Něco z UFO her mám už nahráno. Hrál a dohrál jsem zcela první X-COM: UFO Defense z roku 93. Miloval jsem to. Dneska už bych tu těžkopádnost asi nedal. Hrál jsem a užil si dlouho X-COM: Apocalypse (než mi odešlo tehdy PC). Zkoušel jsem hry od Altaru, ale moc mě nechytly.

Dohrál jsem samozřejmě i reboot v podobě XCOM: Enemy Unknown a datadisk Enemy Within a oboje zbožňoval.

Jako poslední jsem hrál a dohrál první Xenonauts a užil si je náramně. Byla to skvělá nostalgie.
Spousta mi toho zbývá, rest v podobě Terror form the Deep nebo odbočky jako The Bureau či Phoenix Point.
Do druhého XCOMu jsem naskočil až rovnou s datadiskem War of the Chosen, což zpětně nevím, jestli byl nejlepší nápad, protože prvních deset hodin pro mělo bylo jedno velké WTF. Všude na vás skáčí okna, všude se hlásí něco o pozornost, všude je vám ukazována nějaká nová mechanika, která sice dobře funguje herně, ale není moc intuitivní na pochopení. Například dost dlouho jsem vůbec nedokázal správně koukat na mapu světa a chápat, že světadíl se skládá z několika částí mezi kterými je vždy nesmyslně vakuum. To mě vůbec nedošlo, protože to nedávalo a stále nedává smysl. A takových věci je ve hře spousta – moře mechanik, které nejsou dobře vysvětlené a protože nejsou intuitivní, těžko se chápou. Musíte je odehrát stylem pokus omyl. Ještě doteď mám osypky z dílny, kde můžete „vyvinout“ několik věcí. Jednou vyrobíte předmět, který fyzicky dostanete, třeba brnění, jindy vyvinete vylepšení, které ovlivní všechny vaše současné předměty a povýší vám je a dále už takovou věc logicky nevyvinete a jindy zase vyrábíte věc, ale co ve skutečnosti vyrobíte je otázka náhody (různé granáty, munice, …) Z popisky tohle ale nikdy netušíte. Tzn musíte vždy vše ozkoušet abyste viděl, o co jde. Tajní mise a jejich odměny? To stejné. Až budete číst, že dostanete vylepšení dvojnásobých zkušeností z misí, klidněte své hormony, nic takového nedostanete. Dostanete kartičku, kterou můžete použít...na konci měsíce...pokud máte slot u dané frakce… Ale to vám v té tajné misi zase nikdo neřekne.

O výzkumu se pak vyjadřovat nebudu, to je ještě větší bída, korunovaná navíc tím, že jde o nejhorší popisky, které jsem v životě ve hrách viděl. To co bylo u Xenonauts radost číst a ponořovalo vás to do děje, tohle bylo záměrně napsáno tak, aby to nedávalo smysl. Geniální dávka 3-5 odstavců vždy o ničem, navázaná často ziskem nějakého nesmyslného vylepšení nebo předmětu.

A hejt se nezastaví. XCOM 2 drží další prvenství. Nejhorší UI za poslední roky a nejneadekvátnější neoptimalizace. Do hry jsem musel dat několik desítek modů – žádný z nich neměnil ani kousek hratelnosti, všechny jen vylepšovali naprosto nepochopitelné UI nedodělky. Bez módů by byla hratelnost mnohem větší utrpení. Přesto i s nimi to bylo často o nervy.

Ale jedeme dál. Příběh je podivný skok, který nenavazuje na první díl, respektive nevysvětluje, jak se tam dostal. Dále pak pokračuje klišoidně, že je vám za scénáristy až trapně. Jakýkoliv dialog v rámci trhavé předrenderované ošklivé cutscény bolí vaše uši i mozek. Ve Firaxisu na tuty někdo dostal peníze za to, aby to bylo cringe až na půdu, nebo nedostal za svou práci zaplaceno vůbec. Jedno nebo druhé mohlo vést k něčemu tak amatérskému.
Uf, tak půjdeme do finále, ať se konečně dostaneme k těm 20% hodnocení, ne? Hm, ale proč je tam 80%. Protože se to naprosto skvěle hraje :D Ale naprosto. Jak taktická část na mapě tak především souboje jsou obrovské strategické pole. Jasan, hrajete dle podivných pravidel vytržených z kontextu reálného světa, na která musíte přistoupit. Musíte akceptovat všechny ty podivné schopnosti, které postavy mají, protože 90% z nich je nereálných a nijak k postavě nesedí ani nedávají v realitě smysl, ale herně jako celek fungují skvěle. Je to spíš taková elektronická komplexní deskovka. Po určité době je toho hodně, těch kombinací je přehršel a pokud opravdu chcete být silní a využít svého potenciálu, musíte se do hry ponořit a využívat vše, co jde a kombinovat, kombinovat, kombinovat. A že vám pak hra dá obrovskou sílu sílu jak bojovat s vyvolenými, kteří na začátku oprávněně vyvolávají strach.

XCOM 2, společně s War of the Chosen, se nijak v UFO sérii her neztratí. Má nejstrategičtější a nejzábavnější herní část. Je škoda, že ostatní věci jsou tak hrozně podprůměrné. Na druhou stranu, ani ostatní hry v nich nikdy moc neexcelovaly.

Hrozně bych si ale přál, kdyby jednou vyšel XCOM, který se bude brát vážně, který bude mít dospělý neotřepaný příběh a QoL části hry budou o level výše.

Přesto zatím – povinnost pro každého fandu UFO her.

Pro: hratelnost

Proti: vše ostatní - příběh, grafika, optimalizace, hudba, texty, smysluplnost, ...

+11

Draugen

CathanCathan
  • PC 70
Největší hřích Draugen je fakt, že dřív zamrzne peklo, než by tato hra byla v něčem, byť jen vzdáleně inovativní. A to v absolutně každém jednotlivém ohledu – příběh, gameplay i hudba. Vše působí mdlým a nevýrazným dojmem. Miluji walking simulátory, patří k mým oblíbeným žánrům, ale tvůrci už dávno pochopili, že pokud má tento žánr přežít a zaujmout širší publikum, musí přinést něco navíc, nějaký výrazný prvek či "chyták". Draugen bohužel nenabízí vůbec nic.

Je velká pravděpodobnost, že už po dvaceti minutách odhadnete celý (a to nepřeháním) zbytek příběhu, včetně zásadních zvratů. Příběh je sice melancholický, v několika bodech krutý a smutný, ale nepřekvapí, neošálí ani nijak nenadchne. Hra vás vede za ručičku od začátku do konce, a to natolik, že nemáte příležitost cokoli skutečně zkoumat nebo objevovat nad rámec toho, kam vás lineárně směřuje děj. Konverzace s vaší společnicí, které by mohly být klíčovým prvkem hry, jsou tak osekané, že mě jejich nevyužitý potenciál doslova šokoval. A co je horší, iluze volby je přesně tím – pouhou iluzí. Hra nenabízí žádné alternativní konce, žádné větvení příběhu, ani dialogy nemají žádný skutečný vliv na směr nebo podobu samotné cesty.

Přesto musím uznat, že některé momenty příběhu, zejména závěr, mají svůj působivý aspekt. Pokud by Draugen byl pouhým prologem k něčemu většímu – což závěrečné titulky naznačují – nezlobil bych se. Naopak, k postavám bych se rád vrátil. Bohužel mám pocit, že v roce 2025 už je to ztracená naděje. A to je velká škoda, protože potenciál tu rozhodně byl.
+20

Still Wakes the Deep

GarretGarret
Dohráno
  • PC --
Originálním zasazení na ropnou plošinu kdesi nad Skotskem s sebou nese malý jazykový handicap, protože i kdyby vás nevykolejila ani amerikánština z bronxovýho ghetta, tady budete rozumět tak každé druhé slovo. Zapnete titulky a stále máte problém pochytit vtípky a narážky. Takže přepínáte titule do britské angličtiny a přestože těm klingonům stále příliš nerozumíte, přijde vám ten dabing prostě boží.

SWD je hodně intenzivní immersive walking sim, bez hádanek nebo nějaké komplikovanější interakce. Neokoukané prostředí v UE5 vypadá fantasticky a dvakrát jsem se přistihl, jak uchváceně pozoruju realisticky nasvícený pisoár nebo mýdlo pohozené v umyvadle. Zvuky nezůstávají pozadu a hlavně se sluchadly to má brutálně hutnou kulisu, od jemného ševelení deště za okny, přes skřeky postav za zdmi, až po ohlušující dunění rozbouřeného moře.

Nechci přehánět, ale chování hozených předmětů vůči pevným povrchům mi vyrazilo dech... no, minimálně jsem zvedl nadšeně obočí. Hrníček se odrazí nejen naprosto přesně v úhlu, ale po dopadu se začne kroutit gyroskopickým efektem jak káča, než po chvilce ztratí dynamiku a zastaví se. A plechovce ve spreji ještě navíc odletí plastový aplikátor. Za to jsem ochotný odpustit i to, že se dráty pohybují ve větru ve 15fps nebo to, že jsem musel smazat 6 videí splash screenů, aby hra nestartovala jednu minutu (a to mi tam stejně zůstaly tři disclaimery).

Na horory s klávesou pro "pohled za záda" nejsem dost statečný, ale tohle je tak skvěle zahráno, namluveno a odvyprávěno, že jsem na těch pět hodin zaťal zuby a překvapivě si to dost "užil".

Hodnocení: ✰✰✰✰
+14

Mafia II

ChudinatorChudinator
Dohráno
  • PC 80
Mladý Vito se nechce smířit se svým osudem chudého, údřeného imigranta a chce se odlišit od svého otce. Vydá se tedy na dráhu zločinu, kde ho však krom peněz, úspěchu a respektu čekají taky opakované pády až na samotné dno.
Gameplay je moderní, akční s dobrým systémem krytí a střelby. Grafika je na svou dobu pěkná a jako v jedničce se můžeme těšit na stará vozidla. Skvěle se taky vizuálně povedlo město, které je bohužel zase spíš kulisa pro příběh, než opravdová součást hry.

Na hře je vidět, že původně měla obsahovat větší množství vedlejších úkolů a místy se to už autoři nesnažili ani zamaskovat. (například když Derek opakuje, jak pro vás zrovna dneska nic nemá). V Empire Bay nemáte kde vydělat peníze a když už je máte, tak je nemáte za co utratit. Nejlepší je tedy se nechat vést misi za misí po příběhu a v otevřeném světě moc dlouho ani neprobíhat.

Hra je tedy velmi okatě osekaná z původních plánů az na dřeň - na hlavní příběh, který je, ale skvělý a sám o sobě určitě stojí za zahrání.

Pro: Grafika, příběh, akce, vozidla a jízdní model

Proti: Nic navíc

+12

Only Up: Lizards Must Fall

ChromistrChromistr
Dohráno
  • PC 50
Poslední díl skákaček Only Up! v porovnání s přechozím dílem nepřináší nic nového kromě prostředí, kterým je středověk podmaněný ještěry. Jako v každé hře tohoto typu, máte za cíl překonat překážky a doskákat až na nejvyšší bod, kde v tomto případě svrhnete krále ještěrů do propasti a tak zvítězíte. Žádný hlubší příběh není.

Pro usnadění hra obsahuje checkpointy, ke kterým se můžete vracet v případě neúspěšných skoků/pádů. Checkpoint aktivujete strčením ještěra, který kolem sebe má bílé kolečko, do hlubiny. Ostatní ještěři hráče při přiblížení odstrčí do pryč (kromě těch modlících se).

Hra běží na Unreal Enginu a jde znát, že většina věcí ve hře je z asset storu.
Dohrání celé hry časově vyjde na cca 1 až 2 hodiny, v závislosti na tom, jak se bude dařit skákání. Hra se dá hrát jak v singleplayeru, tak i online s více hráči, nicméně kromě nejrychlejšího času zde není nic v čem jiném soutěžit - jenom prostě tam nejste sami.

Koho tyhle hry baví, asi není vyloženě důvod si ji nezahrát. Ale nejedná se o nějak dobře a originálně udělanou hru, s tím je třeba počítat. Opotřebovaný mezerník je samozřejmostí.

Pro: možnost hrát s více hráči

Proti: nulová inovace a nižší obtížnost oproti předchozímu dílu (pokud hledáte výzvy), recyklované assety, až příliš mnoho checkpointů

+6

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 80
Každý rok si na vánoční svátky volím nějakou výpravnou hru, u které se pár drahných chvil zapotím, momenty s ní si dozajista užiju a při finálním dohrávání si začnu uvědomovat, že už je po Vánocích a blíží se zase klasický průběh nadcházejícího roku. Letos tato volba padla na strategickou hru Shadow Tactics. A dnes, po dohrání, s jistotou můžu říct, že to byla volba dobrá.

Jsem hrozně rád za to, že neustále existují vývojáři, kteří vytváří hry, co udržují žánr taktických strategií, který před léty započali Commandos. S Commandos jsem si užil nejednu horkou chvíli při ukládání a loudování, že doteď mi občas znovu načítání problikává v mysli při vzpomenutí na léta dávno minulá. A zde to tedy, musím říct, nebylo jiné. Nicméně s nadcházejícími roky jsem se (někdy častěji, někdy méně častěji) setkával s hrami podobnými, kdy jsem si je ve většině případů velice užil a zároveň pokaždé zavzpomínal právě na Commandos, kteří žánr etablovali…a hlavně žádná z her už nikdy nebyla tak těžká, jako právě tato. Což je vlastně dobře. Znova bych tu obtížnost zažít už nedokázal. Byť i zde bych mohl, když bych se rozhodl hrát na tu nejtěžší obtížnost, což je fakt. Ale fakt, který jsem upřímně zažít nechtěl. Chtěl jsem se hlavně bavit…a odpočinout si.

Shadow Tactics každopádně jede úplně v podobném duchu jako všechny předchozí hry podobného ražení. Nic zásadního nevymejšlí. Jen přináší nové, dosud neokoukané, prostředí feudálního Japonska, kde se zhostíme role pěti naprostých archetypů žánru, kteří se k Vám postupně přidávají v průběhu hraní hry, které dohromady čítá 13 mnohdy velice vydařených, a sem tam i zapamatovatelných, misí.

První postavou je Hayato. Klasický zabiják, jehož největší výhoda je, že umí na dálku házet shuriken. Jinak je to naprosto klasický standardně osvalený hrdina, který by ve filmovém příběhu hrál hlavní roli a občas by pronesl něco i trošku vtipného. Druhou postavou je pak Mugen, který zastupuje horu masa, která toho dokáže hodně najednou, ale zato velice pomalu. Třetí postavou je Yuki, nejmladší a nejnaivnější postava, která proklouzne všude a zároveň se vzhlédne ve všech ostatních hrdinech. Čtvrtou postavou je Aiko (která si vysloužila i samostatný datadisk). Tajemná Mata Hari, která se dokáže převléknout a splynout s nepřítelem. A poslední postavou je Takuma. Zkušený harcovník, kterému je snad sto let, ale svojí klidnou muškou na pušce střelí nepřítele do hlavy klidně i na sto japonských metrů.

Všichni tito hrdinové jsou absolutní součástí hry. Každý Vám pomůže v něčem, každý je součástí příběhu, každého z nich Vás bude bavit využívat v určitých situacích. Jen škoda, že na úkor velice pěkně zpracovanému prostředí, je příběh až nebývale obyčejný a nezajímavý. Vypráví vlastně příběh, kde současného šóguna začne ohrožovat tajuplný válečník, ze kterého se časem vyklube rodinné drama. Musím říct, že tak, jak jsem si oblíbil postavy, jsem se ale občas ztrácel v samotném příběhu, který s ničím vysloveně zajímavým nepřišel, a tak nezbývalo, než si užívat především úkoly v jednotlivých misích. Předchozí hry jako Commandos nebo Desperados příběh dokázali, řekl bych, vyprávět lépe.

Je to ale ve výsledku to nejmenší, co na této hře je. Pořád se jedná o povedenou taktickou záležitost z německého herního studia Mimimi, které hezkých dvanáct let fungovalo, pár dalších her podobného ražení představilo, než své brány v roce 2023 finálně uzavřelo. Škoda. Shadow Tactics je ale určitě hrou, na kterou budu i po letech vzpomínat a jsem rád, že byla součástí mých Vánoc roku 2024.
+24

Icewind Dale II

PeachPeach
Dohráno
  • PC 85
Hráno v co-opu:

Má cesta po Forgotten Realms v kooperativním hraní se nachýlila ke konci. Larian s tím taky sekl, a tak to vypadá na dlouhou dobu, a možná už napořád, poslední komentář z tohoto generického, přeplácaného, ale nádherného světa. Tentokrát mi jeho napsání trvalo obzvlášť dlouho, protože jsem nejdříve chtěla dohrát také novou fanouškovskou modifikaci "Enhanced Edition", která nedávno vyšla, a zmínit se i o ní. Musím říct, že na Baldur's Gate, Neverwinter Nights a Icewind Dale budu moc ráda vzpomínat a byť tento druhý díl poslední zmíněné série nepatří zrovna k těm nejlepším cRPG videohrám, tak byl velice zábavný a přinesl přechod na třetí edici Dungeons and Dragons v rámci nadčasového Infinity Enginu. Takže konec neintuitivnímu THAC0, záporným AC, podivným restrikcím na multiclassy a minimálním možnostem customizace charakterů. Pořád se to drží v relativní jednoduchosti, nejsou zde například žádné prestige classy, ale minimálně seznam featů jsem ocenila.

Stejně jako první díl Icewind Dale, ani zde nemáte žádné naverbovatelné společníky, musíte si celou skupinu sami vytvořit, a hra se soustředí hlavně na boj. Přesto mi přišlo, že příběhově je na tom hra o něco lépe. Je nápadité, že se jako hráč vracíte na Planinu ledového větru po třiceti letech a snažíte se uklidit po dobrodruzích z prvního dílu, kteří sice vyřešili akutní problémy, ale semínka těch dlouhodobých nechali vesele růst. Třicet let je pro některé obyvatele Forgotten Realms poměrně malý zlomek jejich života, a tak nechybí ani řada setkání se známými tvářemi. Trochu ubrat na množství nepřátel, přidat pár příběh ovlivňujících rozhodnutí a mohla to být velice dobrá příběhovka.

Jsou zde však i prvky, které mi vadily. Když lokaci přeexpíte, nedostáváte žádné expy z nepřátel. To nemám ráda. Souboje jsou pro mě mnohem zábavnější, když z nich mám nějakou odměnu (loot je také dost nevyrovnaný, často žádný). Také AI nepřátel mi ve srovnání s Baldur's Gate II (o dva roky starší hra) přišla velice špatná, a hlavně by to chtělo poladit vyváženost magických předmětů. Přišlo nám, že i ke konci hry je většina předmětů hrozně slabá a téměř k ničemu.

Většinu těchto problémů však řeší nová fanouškovská modifikace "Enhanced Edition", kterou jsem zmínila v úvodu. Akorát v současné době nefunguje v multiplayeru (a asi ani nikdy nebude). Pokud však máte v plánu rozehrát singleplayer IwDII, tak neváhejte, protože přidává hromadu kouzel a předmětů, rebalancuje spoustu mechanik, usnadňuje například lootění po vzoru Beamdogských oficiálních Enhanced Editions ostatních Infinity Engine her a dokonce přidává řadu společníků do party. Navíc se nejedná o nějaká nově vymyšlená NPC, ale postavy, které v původní hře jsou, jen nejdou přijmout do družiny. To hodně oceňuji. Navíc někteří jsou hodně originální ve srovnání s Baldur's Gate či Neverwinter Nights. V neposlední řadě tento mod také mění několik questů a lokací, které jsou v originále příliš zdlouhavé a nudné.

Jediné před čím musím varovat je obtížnost. Možná jsem prostě jen lama a tahali to moji kamarádi, ale originál v co-opu mi přišel mnohem snazší než Enhanced Edition. Také instalace by mohla být jednodušší, chápu, že řada expertů ocení naprostou svobodu volby jednotlivých úprav, ale já prostě chtěla as intended stav. Jediná subjektivní vada na kráse, kterou tento mod naopak přidal, je tak ošklivost portrétů nových společníků, ale to vyřešila AI a jejich nahrazení za upravené. Velký palec nahoru, že se ještě dneska modeři zabývají těmito starými, téměř zapomenutými hrami.

Dohráno za 62 hodin.

Pro: Nostalgický návrat na Planinu ledového větru, skvělé fanouškovské Enhanced Edition

Proti: Nechybělo zas tak moc a mohlo to být super příběhové cRPG ve stylu Baldur's Gate II, ale autoři to chtěli snazší a šli cestou lineárního postupu a hlavně narvat tam co nejvíce soubojů

+33

Ready Or Not: Dark Waters

DEUDEU
Dohráno
  • PC 80
Dark Waters je druhým DLC pro hru Ready Or Not. Po hurikánu Antonio, který z úrovně páté kategorie naprosto zpustošil zasaženou oblast, došlo k atentátu na nově zvoleného guvernéra. Ten byl naštěstí neúspěšný, ale teroristé říkající si United Peoples Front následně zaútočili na ropnou plošinu společnosti Heavywell. Z ní je hlášeno několik mrtvých a velká část zajatých civilistů.

Opět tedy vyrážíte do akce s vaším SWAT týmem. Budete vysláni na zajišťování luxusní jachty, na zmíněnou ropnou plošinu a například i do ostrovního letoviska. Teroristé, kterým půjdete po krku, jsou velmi dobře vybavení, vycvičení a nepůjde o žádnou procházku růžovou zahradou. Za odměnu dostanete další várku vybavení, zbraní, nové uniformy a nové achievementy.

DLC kvalitou nikterak nezaostává za svým předchůdcem a nebál bych se říct, že se obtížností blíží misím ve vanille. Hlavním tahákem opět bude plnění misí na co nejlepší hodnocení od F-S. Nyní vás do oblastí premiérově přepravuje vrtulník, případně loď, protože vozidlem se na ně dostat nemůžete. Lze využít i spolupráci a navigaci, kdy vám pilot díky pohledu z ptačí perspektivy může hlásit pozice nepřátel.

Bohužel opět dostáváte jen tři nové mise. Alespoň jejich obtížnost je vyšší a zejména mise v ostrovním letovisku vám zabere několik pokusů, než ji úspěšně zdoláte. Opět jde ale o zábavu maximálně na dvě odpoledne. Hra nicméně neztratila nic ze své surovosti a opět cílí výhradně na dospělé publikum.

Pro: nové lokace, nové tematické zaměření, obtížnější než Home Invasion, nové zbraně, uniformy

Proti: opět příliš krátké

+6

War Mongrels

DEUDEU
Dohráno
  • PC 70
Před více jak třemi lety jsem se dostal po hodně dlouhé době ke hraní RTS z doby druhé světové války. Šlo o Partisans 1941, boj v sovětských řadách proti nacistům jejich vyhánění ze SSSR. Ostřílený všemi díly Commandos s výjimkou Strike Force a remastrovaných verzí jsem po vyzkoušení dema Commandos: Origins po pár týdnech pořídil ve slevě War Mongrels a nelituji. Izometrická RTS od Destructive Creations je dalším příspěvkem do početné žánrové rodiny, kde se opět staráte o tým, kde každá postava umí něco jiného a kombinací jejich schopností musíte úspěšně přejít přes nepřátele a splnit úkoly. Tentokrát se boje budou odehrávat na východní frontě a ve střední Evropě.

Ve hře se vžijete do dvou Němců, bránících východní frontu kdesi v Bělorusku. Byli jste tam posláni za trest, jelikož jste doma odmítli střílet do "zrádců" zajatých nacisty. Ovšem poté, co váš náklaďák vybouchne a jediní dva Němci přežijí se v jejich kůži rozhodnete dezertovat. Musíte si přitom proklestit cestu řadami něměckých a především sovětských vojáků. Po úspěšném útěku Manfreda a Ewalda potkáte Litevce Lukase, který vás naverbuje do odboje způsobujícímu nacistům značné ztráty. Odboj si ale zároveň uvědomuje, že Sověti nebudou žádnou výhrou. Ve hře je celkem 12 misí, kdy budete působit nacistům škody pomocí malých týmů. Budete například osvobozovat zajatce určené k likvidaci, připravovat půdu pro povstání, utíkat z vězení a na chvíli zavítáte i do Francie, kde pomůžete tamnímu odboji v likvidaci důstojnického štábu. V misích bude přítomnost dobových symbolů i chování. Čekejte tedy svastiky na každém rohu, vojáky salutující na počest vůdce s odpovídajícím hlasovým doprovodem, propagandu z tlampačů a v neposlední řadě i viditelnou genocidu, kdy se budou po okolí válet mrtvá těla zabitých vězňů nebo budete svědky přímo jejich zabíjení pomocí plynu. Autoři šli v autenticitě dál, než bývá dnes obvyklé, a proto hru doporučuji spíše starším ročníkům.

Váš tým se skládá ze sedmi hrdinů, kde každý umí něco jiného. Ewald je drsňák a zastane práci, kdy je potřeba síla. Manfred se umí maskovat do uniforem vojáků, stříhat ploty nebo vypínat alarmy. Lukas je štíhlý jako pírko a dostane se pomocí háku i na vyvýšená místa. Dvojice drsňáků Lead a Rubble se skvěle doplňuje házením cigaret, nožů a používáním odstřelovací pušky. No a úplně na závěr zde máme Grétu a Joachima. Na něžné pohlaví je potřeba dávat velký pozor. Její nenávist vůči nacistům je převeliká a umí velmi dobře zacházet zejména s baterkou a tlumenou pistolí. Joachim se umí díky své němčině velmi dobře maskovat důstojnickými uniformami a využívat situace ve prospěch týmu. Co se týče vašich nepřátel, budete čelit protivníkům s puškami, samopaly, důstojníkům, kteří dokáží odhalit maskování v uniformě vojáků a na závěr i psům. Ti mohou být součástí hlídky a odhalí i Joachima v oficírské uniformě. Holt nějaká německá psí supervýchova. Jak postupujete misemi, je hra doplněna filmovým doprovodem. Nejsem si jistý, zda "Gorillaz" styl je pro WW2 vhodný, nicméně značně prohlubuje sklíčenou a depresivní atmosféru té doby.

Technická stránka hry je největším kamenem úrazu. Ve hře jsou přítomny bugy, kdy se například vaše postavy zasekávají o překážky a jediným řešením je opětovné nahrání pozice. Někdy vaše postavy nereagují na příkaz na pohyb, provedou pouze část příkazu, kdy se pouze pohnou a nezaútočí, nebo nejsou schopny zvedat mrtvoly ze země. AI je taktéž nepředvídatelná. Někdy reaguje a vyhlásí alarm naprosto nelogicky když vás viděl nepřítel sekundu na dálku, jindy protivník naprosto nereaguje na střelbu v blízkém okolí. Civilisté se někdy leknou vytažené zbraně nebo vaší přítomnosti a jindy naprosto ignorují masivní jatka hned vedle nich. S těmito zásadními nedostatky neměla být hra vůbec vydána, protože výrazným způsobem ničí hratelnost. Bez nich by se jednalo o devadesátkovou hru, protože atmosférou a zpracováním misí se řadí na nejvyšší úroveň. Na výběr je i pestrá škála obtížností. Já zvolil druhou nejtěžší Hard, přičemž nejtěžší Challenge nelze ukládat.

Pro: s důrazem na autenticitu zachycená východní fronta, atmosféru přiživující filmečky, sedm rozdílných postav, více obtížností

Proti: zpackaná technická stránka hry v podobě zásadních bugů a glitchů kazících hraní, nelogická AI

+5

Cat Quest

RedRed
Dohráno
  • PC 40
Cat Quest je akční RPG v té nejjednodušší podobě. Máte velkou mapu s pár dungeony a v ní opakujete mantru - přiskočit k protivníkovi, zasáhnout ho a odskočit před jeho útokem. Takto jedete celou mapu, občas použijete nějakou plošnější variantu útoku (magie). Je tu nějaké vybavení, ale jsou to jen čísla navíc, můžete tak zvýšit obranu, útok či manu.

Hodnotou navíc oproti jiným RPG na krácení času jsou vtipné dialogy a stylizace. Jedná se o kočičí svět a mnohé názvy jsou slovní hříčky. Po pár hodinách soustavného hraní vás to i přes úvodní pawriocity a okouzlující clawlines omrzí. Pokud hledáte RPG s komplexním příběhem a systémem tak ruce pryč. Pokud hledáte RPG na zkrácení času na zastávce, tak je Cat Quest dobrá volba.

Pro: jednoduchý systém, slovní hříčky

Proti: jednoduchý systém, slovní hříčky omrzí

+16

Indiana Jones and the Great Circle

GarretGarret
Dohráno
  • PC --
Nepatřím mezi cílovku Indyho, filmy jsem nepolíben a přestože mám Infernal Machine a Emperor's Tomb zaškatulkované jako slušný průměr, o tenhle díl bych zájem neprojevil, nebýt nadšených reakcí.

Rozdělení na tři otevřenější lokace mi naprosto vyhovuje a jak Vatikán, Gíza tak i Thajsko vypadají naprosto fenomenálně. Hlavně Vatikán jsem s Google Maps porovnával možná až nezdravě dlouho. Množství vedlejších úkolů a sběratelských předmětů je na takovou hru úctyhodné a jsem rád, že se nejedná o laciné sbírání vlaječek na nesmyslných místech (ala Assassins's Creed), ale o skutečně zajímavé nebo užitečné věcičky, často spojené s unikátní lokací nebo hádankou.

Je škoda, že jsou jednotlivé přechody mezi hlavními lokacemi vyplněny lineárními koridory, které sice stále vypadají fantasticky (hlavně Šanghaj), ale postrádají takové to archeologické ňahňání kolem. Jsou přehnaně akční, často až do úplného extrému ve stylu on-rail shooteru. Tyhle části mě naprosto nebavily a korunu tomu nasadilo zakončení, u kterého jsem padal ze židle. Ona ta příběhová zápletka je celkově primitivní a nikterak nápaditá, ale že se to stočí do takové srajdy, to jsem opravdu nečekal.

Bojový gameplay je zaměřený především na používání pěstí a všeho, co leží kolem. Obušky, košťata, láhve, berle, pánve, hasáky, mandolíny, kladiva, trubky, šroubováky, votvíráky, rovnáky i vohejbáky - je to jedno. Všechno můžete vzít do ruky a omlátit to náckům o hlavu, o xicht nebo o koule. Indy zároveň disponuje dost možná nejrealističtější animací přebíjení revolveru v historii videoher. Vlastně všechny střelné zbraně vypadají a zvučí opravdu parádně a samozřejmě je můžete otočit a omlátit je náckům však víte o co. Paradoxně je to jejich nejefektivnější použití, protože účinnost střelby je tak nízká, že ani brokovnice nemusí zabít skopčáka na tři rány do hlavy, pokud je zrovna nasranej. Když nezačne střílet Indy, nestřílí ani nepřátelé. A Indy má dvě traverzy místo pěstí a dokáže jimi vymlátit celý tábor a pomalu se u toho ani nezapotí... na nejvyšší obtížnost.

Dlouhou dobu to bylo jasných pět hvězd, kvůli příběhu by to bylo za čtyři, ale kvůli lineárním částem je to za tři. A taky kvůli Džíně. Indyho "bondgirl" je sice odvážná a svými pěstičkami se klidně postaví náckovi s kulometem, ale zároveň dokáže překážet před xichtem při řešení hádanek a pokud neustále dokola opakuje ty stejné hlášky, jen abych udělal to co po mě chce, mám chuť ji vzít traverzou po hlavě. Naštěstí je Džína alespoň pro nepřátele neviditelná a nesmrtelná. A umí se teleportovat. Když mi něco vykládala za zadkem, já otevřel dveře a ona se objevila přede mnou, úlekem jsem jí vzal pravým hákem. Problém je, když se zastaví v úzké chodbě, protože Džína je tvrdohlavá, neprůchozí a jak už jsem zmiňoval, taky nesmrtelná...

Tří-áčková produkce je znát na každém kroku - filmovost, výprava a výkony herců jsou top. Celková vyladěnost hned po vydání je na dnešní poměru solidní husarský kousek. Jen kousíček před koncem mě potkal nepříjemný bug, kde nebylo možno zmáčknout tlačítko patra ve výtahu. Jedinou možností bylo opakovat celý level, tedy vrácení se asi o půl hodiny zpět. Jinaxem narážel spíše na menší glitche nebo chyby v opakujícím se dabingu (Indy neustále opakoval stejné věty z hlavního questu u vedlejších úkolů). A bez tak za to mohla Džína!

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 28hod
+19 +20 −1

Pathfinder: Wrath of the Righteous

JabJab
Dohráno
  • PC 90
WotR je dlouhé RPG. Dokonce tak dlouhé, že kdyby bylo o polovinu kratší, tak by stále bylo dlouhé. Na nižší obtížnosti bude hrací doba okolo dvou set hodin. Na vyšší se zapnutými souboji na kola... Pokud máte práci a rodinu, tak to možná bude hra na zbytek Vašeho života.

Jsem na vážkách, zda jde o nejlepší RPG na Unity Engine (samozřejmě dalece za Disco Elysium), které jsem hrál. Určitě mě bavilo více než Pillars of Eternity či Tyranny. Zase ale mělo horší spád, děj i méně zajímavý svět než Shadowrun: Dragonfall - Director's Cut nebo Torment: Tides of Numenera.

Kde WotR vyniká než všechny uvedené je prostě ten obří svět se spoustou možností. Byť k těm se zase dostanete většinou jen v rámci nové Mythic Path a tedy i nové hry. Nicméně každé hraní za novou Mythic Path má skutečně odlišné velké porce děje a je tak zábava to projíždět znovu. Jeden zodpovědný gameplay i s DLC vyjde, jak uvádím výše, asi na dvě stě hodin hrací doby. Mythic cest je šest základních a čtyři vedlejší. Tady je prostě při násobení hrací doby ta porce zábavy, kterou WotR přináší, naprosto unikátní. Po druhém dohrání za Azatu jsem tak zvýšil hodnocení o deset procent a WotR zařadil na deváté místo svého seznamu Top 13 (nyní) RPG (viz můj profil).

Tady už by se dalo ale i trochu kritizovat, že WotR hráče kvůli některým rozhodnutím i přímo zdržuje. Loadingy jsou všudypřítomné a i s SSD trvají poměrně dlouho. Na druhou stranu možná to byla cena za to, že jsem na své obstaróžní Nvidii 1070 mohl hrát ve 4K. Tak či tak právě k tomu zdržování hráče systémem i mechanikami hry se budu v komentu vracet často.

WotR je neskutečně komplexní hra s hromadou možností ve vývoji postav. Pokud se v tom ale nechcete rochnit, tak se vám levelování všech družníků (kterých můžete mít v aktuální moment i kolem tuctu) bude velmi rychle zajídat. Naštěstí prý jde nějak levelování přednastavit. A tedy někde na internetech najít build nebo jej sám vytvořit a pak jej zadat do hry, aby podle něj družník povyšoval na novou úroveň.

Naopak ovládání Crusade v HoMaM stylu mě téměř vůbec neuráželo. Nebyl to vrchol žánru, ale celkem zábavné to bylo. A zase pojďme ocenit, že RPG má v sobě zabudovanou plně funkční tahovou strategii. Trochu tedy pije krev, že AI spawnuje nové armády daleko ve Vašem zázemí. Ještě jsem vysledoval, že přesně tam, kde máte nejmenší možnost reagovat adekvátní armádou. Ale tak vždy to nějak šlo řešit. Byť občas to bylo tak tak.

Když se ale ještě znovu vrátím k těm zdržujícím mechanikám hry... Na strategické mapě se přesunují nejen Vaše armády, ale i družina Vašeho hrdiny. A té to při cestě na více dní trvá opravdu dlouho. Sledovat modrého jezdce, jak se pomalu šourá po mapě... Velmi rychle se to ohraje a určitě to šlo vymyslet lépe. Bohužel i teleporty je možné stavět až od druhé úrovně pevnosti, což opět trvá strašně dlouho. Samotné tempo hry je občas také unylé. Některé lokace jsou úplně zbytečná vata. 

Textů je hodně, byť ne závratně moc. Ale kompletní dabing tu chybí naprosto neskutečně. Mnohé dialogy jsou jen standardní proklikávací trash. Kvalita textu obecně kolísá. Často i u družníků, byť ti toho vzato kol kolem neříkají až tak moc. A jejich osobní příběh a vývoj jejich charakteru je vlastně pravidelně docela krátký. Nejvíce jsem si oblíbil hedonistického Daerana, kterého doporučuji i do "dobré" party. Hodně fajn je i naivní Ember, která však svým přesvědčením může obrátit snad i samotné peklo. Arueshalae jako zástupkyně napraveného hříšníka je také fajn a zvolil jsem ji i pro romanci. Lanna a Woljifa bych volil v dalším sledu (oba jsou ok). Také Regill je se svým "účel světí prostředky" celkem zajímavý. Někam k tomu druhému sledu bych řadil i Ulbriga, z DLC The Last Sarkorians. Jinak už je to slabší, byť přímo mě snad neurážel žádný companion.

V mnoha ohledech je WotR komplexní a obří. Jinde naopak nestíhá. Děj je epický prakticky od první úrovně a nedává téměř smysl, proč je Váš charakter zvolen za velitele páté křížové výpravy proti démonům. Při tom všem se ale kolikrát zapomnělo na popis i mocnějšího vybavení a jeho historie (i po jejich detailním rozkliknutí), kde mají stařičké první dva Baldur's Gate citelně navrch. Tady by si takové epické RPG určitě zasloužilo větší důraz na detail. Také už mohlo být v roce 2021 vyřešeno AI družníků, aby střelci neblokovali vchody Vašim bojovníkům. Ale to je detail.

Měl bych také výhradu k Lawful možnostem, kdy se můj paladin jen horko těžko mohl držet v Lawful Good spektru (opakovaně jsem musel použít Toy Box, abych mu přesvědčení upravil a mohl tak brát další úrovně paladina). Tohle nejsou Lawful možnosti, to jsou možnosti absolutního sociopata. Popravovat ve velkém bez soudu přece není v očích LG Paladina "spravedlnost".

Toy Box si určitě někde stáhněte. Párkrát jsem s jeho pomocí opravoval nějaký bug. Ale hodí se obecně pro boj s mnohými mechanikami hry, které jsou zbytečně restriktivní (například některé timery). Ono i vynalézání mnohých dekretů na strategické mapě je neúměrně a stupidně dlouhé.

Za WotR je ohromné množství práce jeho autorů. Bohužel se také mnoho věcí nepovedlo a nedá se to opravit, pokud by se nepřekopaly části hry. Toy Box stáhnutelný na "čítování" je tu prakticky nutnost. Už jen to pak ukazuje, že ne všechny mechaniky hry jsou zdařile zpracované. Pokud máte ale hodně času, tak tomu dejte šanci. Zejména na druhý průchod za jinou mythic path už uvidíte, jak moc je to, i přes ty chyby, promakaná hra.

Pro: Kvantum možností v rámci obří hry, strategická tahovka ve hře, optimalizace pro starší hardware

Proti: Většinou bez dabingu, občas unylé tempo hry, mnohé mechaniky vysloveně hráče zdržují, chybí popisky historie mnohých mocných artefaktů, ne vždy funkční AI družníků

+31

Wilmot's Warehouse

hatifnathatifnat
Dohráno
  • PC 75
Hra pro lidi, které baví třídění – relaxační, stresující, případně obojí zároveň, podle osobního nastavení příslušného hráče.

Byla by skoro dokonalá, mám ji teď rozehranou asi popáté a pořád mě baví, i když nového zboží, které jsem ještě neviděla, už moc nepřibývá, ale v druhé půli to vždycky znova drhne a konec je vždycky znova takový antiklimaktický.

Každá hra vám náhodně přidělí 200 z celkových 500 možných druhů zboží, které přibývají vždy po 4. Vykládka nových druhů zboží nevyhnutelně přináší střídavě očekávání a zklamání: jste zvědaví, co nového mezi nimi bude, jestli vám pěkně doplní rozrůstající se skupiny třeba nářadí nebo galanterie – někdy ano, přibude něco hezkého/zajímavého, ale často jsou to bohužel samé nebo skoro samé kraviny (nicneříkající tvary, příspěvky do soutěže "poznej, co je to za bazmek").

Za včasný výdej zboží dostáváte hvězdičky, za které si můžete kupovat vylepšení: některá zrychlí pohyb po skladě nebo usnadní manipulaci se zbožím, jiná uvolní místo ze začátku zabrané pilíři. A to je potřeba, protože zboží se naskladňuje víc, než vydává, takže sklad se plní a plní. Když jsem občas něco nestihla doručit, protože se mi s věcmi v přeplněném skladě už špatně manipulovalo, nevadilo mi, že jsem nedodala požadované zboží svým spolupracovníkům (co je mi do nich), ale že jsem se tím pádem nezbavila pár věcí, kterých jsem se zbavit mohla, a promarnila tak možnost uvolnit si trochu místa.

Poslední 4 druhy zboží už vám jen ukážou a ani nenaskladní a hra končí. Hráči se tím upře to nejvyšší uspokojení, kdy by si v subjektivně ideálně uspořádaném skladě mohl alespoň chvíli po svém a bez stresu hospodařit. Jedna recenze na steamu, která celou hru analyzuje coby metaforu fungování kapitalismu, to označuje za součást záměru: ve chvíli, kdy by zaměstnanec (aka bezvýznamná pracovní síla) mohl konečně začít sklízet plody své práce, je zaměstnavatelem, který už ho díky robotizaci nepotřebuje, nemilosrdně vykopnut. Což lze ocenit jako koncept (pokud to tak opravdu bylo myšleno), ale z hlediska hratelnosti to člověka moc nepotěší. (Robota jako jedno z vylepšení – tehdy má člověku ještě pomáhat, ne ho nahradit – jsem si koupila jen v první hře a brzy ho odstavila do kouta, protože třídil špatně, respektive jinak, než jsem chtěla já, a předělávat to po něm dalo víc práce, než všechno rovnou udělat sama.) Mrzí mě, že pro nedostatek save slotů – jsou jen 3, z nichž jeden jsem vyhradila dceři – si člověk všechna svá stará skladiště nemůže schovat. Rozdíl mezi tím prvním, které vznikalo, když jsem ještě nevěděla, jak se hra vyvine, a tím posledním je obrovský a zajímavý, ale byla bych si opravdu ráda schovala všechny.

Hra nabízí expert mód, který ale jen umožňuje zkrátit si čas na třídění/doručení, časově omezit normálně nečasovanou fázi nebo skrýt objednávky, ani jsem ho nezkoušela, nepřišlo mi to jako čímkoli zajímavá challenge. A také co-op mód: upřímně si neumím představit, že by tuhle hru chtěl kdokoli v co-opu hrát. Každý si třídí podle svého a svým způsobem, já bych určitě nechtěla, aby mi do toho někdo mluvil, a být jen pomocná síla by mě už vůbec nebavilo.

Pro: třídění, variabilita vytváření skupin

Proti: příliš mnoho divných/nicneříkajících/nezajímavých kousků zboží v jejich celkovém poměru, přeplněnost skladu v závěru hry, nemožnost pokračovat v přijímání a vydávání zboží alespoň nějakou dobu po zkompletování sortimentu, málo save slotů

+10

The Book Of Unwritten Tales

Han22Han22
Dohráno
  • PC 80
Book of Unwritten Tales jsem si stáhl hlavně kvůli překrásné grafice, protože jsem si chtěl zase jednou něco, u čeho bych se mohl kochat. A grafika ani všechno ostatní mě rozhodně nezklamalo. Je to adventura z přelomu dekád přesně v té podobě jaké se mi nejvíce líbí.

Překrásné lokace, fantasy svět, klasické 2D zobrazení, 4 kapitoly nabité dějem i kombinacemi. Hru sice od začátku do konce provází jedno klišé za druhým - ostatně hned první postava kterou potkáme se jmenuje MacGuffin, ale autoři ten příběh odlehčují humorem jak se dá. A přes ten humor to není úplná šaškárna, ale pořád to funguje jako poměrně epické vyprávění.

V klasickém fantasy světě plném čarodějů, elfů, trpaslíků, gnómů, orků či trollů zuří mnohaletá válka bez konce. A zmíněný MacGuffin objeví stopu na artefakt nevídané moci, který by svému držiteli splnil všechna přání. O arfekt i MacGuffina proto projeví zájem trošku směšný záporák Munkus, který se bojí jen své matky (nedivím se) a z příběhu se postupně vynořuje trojice hrdinů.

1. Elfka Ivo trošku snobská profesionální hrdinka, která je sexy... no a dál už nic moc.
2. Malý gnóm Wilbur, který ač vyrůstá mezi spoustou úžasných vynálezů touží po tom stát se mágem a jehož pozitivní přístup a boj s vlastním strachem z něj dělá nejsympatičtější postavu.
3. Pašerák Nate, který myslí jen na sebe a až v průběhu příběhu se mění na klaďáka, ale ne zas moc a jeho cesta k hrdinství je plná podvádění a občasného škodění.
+ ještě si zahrajeme za jakousi bleptající příšerku, která toho moc nesvede, ale snaží se.
+ plus ještě jako doprovod je tu malinký ptáček Tschiep Tschiep

Příběh Vás provede všemi možnými i nemožnými fantasy lokacemi, nechybí působivá duchařská scéna, monumentální sídlo záporáka či městečko kde cestu dál blokuje otravný strážný a Wilbur se tak musí opravdu stát mágem. Na konci nechybí ani cestování časem a příběh je víceméně uzavřený, ale zároveň nechávající možnost pro pokračování. Humoru je tu taky dost, ze všeho nejvíce mě dostala dvojice postav hrajících RPG z našeho světa a admin-opičák či jedna doslovně převyprávěná scéna ze Star Wars. A samozřejmě pár ulítlých postav, kterým vévodí smrťák v depresi z toho, že v adventurách nikdo neumírá :)

Hraje se to opravdu báječně a zpočátku i jednoduše. Jeden kurzor na všechno, tlačítko na zobrazování aktivních míst, nepotřebné aktivní místa mizí, hlásí se jen použitelné kombinace. Autoři hru zpestřují tu minihrou (míchání lektvaru, lukostřelba) tu stealth dungeonem ve stylu izomerických RPG. A funguje i více hrdinů. Občas máte k dispozici jednoho, občas dva podle vývoje příběhu, v jednom výborném prostorovém puzzlu dokonce tři, ale vždy to parádně vyplývá ze hry, příběhy navazují, neruší se. Hrdinové si vyměňují předměty, občas musí něco synchronizovat, ale většinu hry hrajete za jednoho, protože to je princip klasické adventury.

Jak jsem psal, zpočátku je to jednoduché - pár obrazovek, rychlý postup. Už v druhé kapitole přituhne (tuna provázaných úkolů) a na konci se tvůrci utrhnou ze řetězu a Natův quest stát se válečníkem se táhne hodiny. Book of Unwritten Tales je opravdu megalomanský dlouhá a ke konci až příliš natahovaná, ale není to tím, že byste měli moc aktivních míst, zasekávali jste se, nevěděli jak dál. Na všechno se dá přijít, ale těch úkolů je tolik, že nevíte kde vám hlava stojí.

Book of Unwritten Tales je opravdu výborná hra která vydrží spoustu hodin. Jediné co bych vytknul je poměrně klišovitý svět a příběh a že to v podstatě není výzva. A třeba takový Chains of Satinav/Memoria nebo Whispered World z podobného žánru mě dostaly více. Proto 80%.
+14

The Adventures of Mr. Bobley

JumasJumas
Dohráno
  • PC 60
To si takhle jednou Jan Žižka (ne ten jednooký z Trocnova) řekl, že bude tvořit hry. Nejprve vzniklo pár freewarovek do soutěže Becherovka Game, ale vrhl se i na placené tituly. Mr. Bobley je má první zkušenost s tímto vývojářem a rozhodně ne špatná.

Ano, jde o hříčku s jednoduchou grafikou, stupidním příběhem a prapodivným ovládáním, ale já se při řešení jednotlivých hádanek v každé úrovni celkem bavil. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, takže na správný postup lze přijít vcelku rychle. Horší je to s převedením myšlenky do praxe, protože již zmíněné ovládání, které nejde přenastavit, není moc intuitivní a často jsem stiskl jinou klávesu, než kterou jsem zrovna měl. Moc nepomáhá ani fixní kamera, která občas zapříčiní, že celou obrazovku zakryje obří objekt nebo se zobrazí pouze textury.

U hry jsem se občas pěkně navztekal, to nebudu zapírat. Přesto si myslím, že za vyzkoušení Mr. Bobley stojí a ty dvě Eura si případní hráči mohou nechat vrátit, když je do dvou hodin hra nechytne. Simulátor skiareálu od stejného autora možná někdy vyzkouším, ale Facteroids mě moc neláká.

Pro: Mr. Bobley, řešení hádanek, hudba

Proti: ovládání, kamera

+9

10 Dead Doves

jones1240jones1240
Dohráno
  • PC 90
Herní Výzva 2025 - Bdím či Spím - Normál (dá se i na HC)
 
Wow! Wow!

Píšu to minuty po dohrání a jsem v silně rozčarovaném stavu. Tahle na první pohled typická PSX hororovka toho skrývá tolik, že je veliká škoda, že zapadne. Nejen kvůli tomu, že si hráči to automaticky spojí s jumpscare hrami z toho žánru a budou následně zklamaní, ale také to může spoustu potenciálních zájemců odradit. Přeci jen, her s tímto vizuálem vzniká přemíra a lidi už jsou jimi přesyceni.

Byla by ale škoda, pokud by si jakýkoliv fanoušek hororů nechal tento skvost ujít. Je to hra, jenž nabízí neskonalou hloubku, silný příběh, Lynchovskou atmosféru, hravost, vizuální hrátky a to vše v trochu zavádějícím Blair Witch kabátku. Pojďme ale nejdříve na příběh.

Sledujeme tu dva kamarády, Marcuse a Seana, jenž se vydávají do Apalačských hor za nalezením bájné legendy jménem "Ant Farm". Celá výprava má navíc sloužit jako jejich poslední velká cesta a možnost si zavzpomínat na své mládí. Brzy ale zjistí, že tahle výprava skýtá mnohem více, než čekali. Brzy je tak čeká spád do čiré noční můry, oživlého lesa, absurdních výjevů a propadu do šílenství a vyrovnávání se svou minulostí.

Příběh může dle popisu znít průměrně, ale věřte, že jeho průběh má od toho daleko. Nechci spoilerovat, jelikož tu jde o ten zážitek. Jasně, nejradši bych vám to tu všechno vypsal, abyste viděli, jak je to skvělý, ale tím bych vám zkazil zážitek, takže mi zbývá jen doufat, že dáte na moje doporučení a půjdete do toho. Je to v nitru osobní a silně psychologický příběh, jenž ale i využívá hororové tropy a události souběžně s tím. Vy tu totiž krom psychiky hlavního hrdiny odkrýváte i tajemné legendy o lese, ve kterém se nacházíte, a co se v něm asi stalo. Tohle vše je navíc podpořeno skvělou prací s vizuálem a atmosférou, kdy hra kombinuje jak surrealistické obrazce, tak i různé grafické styly, kdy postavy mají obličej slepený z ústřišků novin apod. Určitě se nemusíte bát, že se jedná o klasickou unylou nudu, co jen spoléhá na nostalgickou PSX stylizaci a konec. To tu fakt nehrozí, tvůrci to ždímají na maximum a ještě si s tím vizuálem hrají a mění ho. Dovolil bych si tvrdit, že tohle je taková AAA hra mezi PSX look-alike tituly.

Takže ano, příběh, vizuál a samotné vyprávění jsou top notch, ale co postavy? Těch tu není mnoho a nejdůležitější je váš kámoš a parťák Sean, jenž se stará o velkou část humoru, a je to fajn sidekick. Samozřejmě má větší hloubku než to. Co ale chci vypíchnout, je organický banter a chemie, kterou postavy mají. Vždy, když jsou spolu, tak máte opravdu pocit, že to jsou kámoši, kteří toho spolu dost prožili, a dodává to i organičnost celému ději. Právě díky jejich humorným prupovídkám, hašteření se do nich více vžijete a celá atmosféra a horor fungují o to lépe.

Kde to pak může ale už lehce drhnout, je samotná hratelnost. Takhle, ona je sama o sobě fajn, ale pár zadrhelů má. Celá hra je váš klasický horor s fixní kamerou alá Resident, akorát s tím rozdílem, že se tu nebojuje a jedná se o více adventurně narativní zážitek. Puzzly tu jsou, ale jdou spolu s explorací. Máte například jednu velkou otevřenou lokaci, která se skládá z cca 18 obrazovek, a vy, jak jimi procházíte, tak postupně nacházíte a odemykáte další a další věci potřebné pro postup v příběhu. Nikdy jsem neměl žádný velký zásek, jelikož pokud budete pečlivě procházet a všímat si okolí, tak vše, co najdete, si ihned spojíte s tím, na co to máte použít. Takže za to palec nahoru. Na druhou stranu vám ale tyto jednodušší puzzly může ztížit právě fixní kamera. Často tak k předmětům musíte přijít pod nějakým úhlem, abyste s ním mohli interagovat, někdy zase je něco umístěno tak, že když se k tomu přiblížíte, tak kamera začne poskakovat mezi dvěma úhly a zamezuje náhlednutí třeba do krabice atd. Není to nic, co by vám výrazně zhoršilo hru, ale zamrzí to.

Také občas je na škodu, že postava ne vždy reaguje, jak má, a několikrát se mi stalo, že se během útěkových sekvencí nerozeběhla či se pohybovala, jak kdyby byla v podivné křeči, či se o něco zasekávala. Krom toho to jinak běželo bez chyby a nijak to nenarušovalo atmosféru. Ta je každopádně výborná a moc cením, jak si tvůrci hráli s jumpscary a nespoléhali se na levné strašení. Místo toho vkusně pracovali s hrou stínů, zvuky a okolím, díky čemuž bylo dost jumpscarů kreativních. I bez nich ale hra funguje a občas jsem se fakt bál to hrát v noci, jelikož na vás furt něco šeptá apod.

Když jsem načal ty zvuky, tak jen ještě musím vytknout špatný mixing soundů. Někdy jsou hlasy postav zbytečně udušeny, někdy zase řve hudba a dabing jde špatně slyšet. Často se tak stávalo, že nazvučení bylo nevyvážené. Jinak je ale dabing fajn a i soundtrack, jenž skvěle pomáhá celé atmosféře.

No, tím to asi ukončím. Pokud chcete jiný horor, něco, co vás vcucne a vyplivne zničeného, tak tady máte. Serte na český panelák, jenž nesahá této hře ani po kotníky. Tady dostanete skvělý psychologický horor, jenž na to jde trošku jinak, a budete se u něj bát, smát a hltat ho každým douškem. Fakt to doporučuji, je to neskutečný hidden gem a hororová pecka posledních let.

Pro: Příběh, postavy, mix humoru a hororu, atmosféra, surrealismus, fajn obtížnost puzzlů, chytré jumpscary, délka 6-7 hodin

Proti: Problémy s kamerou či pohybem postavy, nevyvážený zvuk.

+13

Short Trip

KattKatt
Dohráno
  • PC 85
Kdo by si nechtěl zkusit roli kočičího tramvajáka v krásně kreslené a relaxační hře? Já neodolala, ale největším fanouškem této hry je u nás doma rozhodně moje čtyřletá dcera. Poctivě zastavuje na zastávkách a při rozjíždění zacinká. Pak zacinká znovu. Pak ještě jednou. Pak znova, znova a znova. „Přestaň mačkat ten mezerník!!“ Jinak je to opravdu relaxační zážitek.

Autor hru kreslil 5 let, což je úplně nepředstavitelné, jelikož její dohrání trvá pár minut. Nicméně je to krásné umělecké pokoukáníčko a doufám, že to není jeho poslední počin. Ráda bych si zahrála klidně i za kočičího kapitána nebo pilota.

Pro: vizuál, nápad

Proti: cinkání tramvaje v rukou čtyřletého dítěte

+5

A Vampyre Story

Han22Han22
Dohráno
  • PC 80
Vampyre Story jsem zkusil abych tak nějak navázal tématicky na všechny ty Drákulovské hry a také proto, že to byla poměrně známá adventura v roce 2008. Dopředu jsem si přečetl, že hra nemá konec, což je pro mě sice naprosto zásadní mínus, ale v podstatě jediný.

Vampyre Story má sice hororový námět, ale je to ryze komediální adventura. Odpovídá tomu sice temná, ale barevná, pohádková a karikovaná grafika i styl hraní, který se zaměřuje na spoustu naprosto šílených kombinací jak z devadesátek. Hra ale nehraje nefér - nejsou zde žádné časované akce, nečekané triggery nebo objevující se aktivní místa. Co jde použít nebo zkombinovat, to hrdinka buď udělá, nebo řekne že teď nevidí důvod, možná později. Naprosto výborný nápad je ukládání obrazů věcí do inventáře. Mona je chytrá (no i když...), netahá sebou všechno, ale poznačí si, že tohle by se ji mohlo hodit a případě nutnosti se pro věc vrátí. V inventáři (stylovém ve tvaru rakve) tak máte kromě klasických předmětů i obrazy, ale všechno můžete kombinovat, zkoumat či používat na okolí, jak kdybyste to měli u sebe. Parádní nápad.

Co dál? Funguje tu Tab na zobrazování aktivních míst, mezerníkem přeskakujete dialogy či chůzi a pravou myší skočíte rovnou do další obrazovky. Hra neobsahuje žádné puzzle, složité hádanky, ale náročná je v tom, že podobně jak ve starých adventurách máte třeba 15 obrazovek (2. kapitola) a ve většině z nich je 10-20 aktivních míst. 95% z nich je k ničemu, ale to netušíte. A aby toho nebylo málo, tak všechno zkoumáte čtyřmi způsoby - prohlédnout, promluvit, vzít/použít a doletět. Ve výsledku tak trávíte desítky minut zkoumáním všech nelogických možností a následně i používáním všeho na všechno, protože kombinace jsou naprosto šílené. A vůbec to nevadí - protože je to prostě sranda. Každá i nesmyslná akce vyvolá nějakou hlášku či jiskrný dialog.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu - settingu a humoru. Mona de Lafite byla operní zpěvačka z Paříže konce 19. století, kterou na hrad unesl upír Shrowdy, proměnil ji v upírku a pár let ji držel. Shrowdy v intru natáhne bačkory, ale zbyde po něm nasraný duch a kletba, která Moně brání opustit hrad. V první kapitole se tak dostáváte z hradu, v té druhé bloudíte městečkem a sháníte věci na cestu dál, ideálně zpět do Paříže. Mona na to není sama, celou dobu má na ramenou mluvícího netopýra Frodericka, který slouží jako pomocník, rádce, předmět v inventáři a nekonečný zdroj vtipů, narážek a srandiček.

Mona je dámička, v některých věcech mírně nablblá, odmítá přijmout že je upírka (pije slaný Merlot :D) a je schopná si povídat se vším včetně 90% neživých objektů. Froderick je chytrák, trošku zmetek a čuně a má na všechno komentář. Oba se hádají, uráží, zesměšňují, ale nehnou se od sebe na krok - mezitím hážou tuny a tuny hlášek, odkazů, slovních hříček. Nechybí tu různé přesmyčky, prolamování čtvrtého rozměru, odkazy na hry, moderní věci (I Like Windows But I´m Not Too Fond of Gates), popkulturu. Spoustu věcí jsem nepochytil ale i tak toho bylo dost. Užíval jsem si filmové odkazy (Hitchcockovy filmy, Drsný Harry) a u písničky Who Let The Dogs (pardon Wolfs) Out jsem šel do kolen. Vtipné jsou i postavičky kolem (snobský gargoyl, myši mafiáni), Shrowdy pitomec, kterého všichni pomlouvají. Jako zázrakem se hra vyhýbá veškeré trapnosti, vulgaritám i pitvoření a výsledkem je inteligentní (nikoliv intelektuální) humor, kde jsem každou chvíli vybuchl smíchy. Výborné je, že hra dodržuje všechna upírská pravidla, Mona se tak umí proměnit (nerada) v netopýra, na pár míst nemůže protože kříž, česnek atd a párkrát se musí "najíst". 

Každopádně Vampyre Story navzdory mému suchému komentáři opravdu vtipná adventura, Nemá úžasný příběh, rychlý postup ani výborné hádanky, ale bavila mě od začátku do konce. A konec, který bohužel není je jedinou vadou na kráse.
+15
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • jvempire Gothic +32
    Napsal jvempire, 19 dní
    Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat…
  • Garret Kingdom Come:… +26
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal Garret, 13 dní
    Vávra v jednom z rozhovorů uvedl, že hry dnes nejsou dělány jako zážitek. Když se nad tím…
  • adam.kulhanek Fallout Tactics:… +25
    Fallout Tactics: Brotherhood of Steel
    Napsal adam.kulhanek, 19 dní
    Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých…
  • jvempire Kingdom Hearts +25
    Napsal jvempire, 26 dní
    Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám…
  • CrisBenton The Elder Scrolls… +22
    The Elder Scrolls IV: Oblivion
    Napsal CrisBenton, 12 dní
    Tak po dlouhé době jsem zase něco dohrál, pač nebylo moc času. Na předchozí hře Morrowindu…
  • S4TW Kingdom Come:… +22
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal S4TW, 25 dní
    Herní výzva 2025 –  Zločin a trest     Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct,…
  • ActualPigeon5 Kingdom Come:… +21
    Kingdom Come: Deliverance II
    Napsal ActualPigeon5, 25 dní
    Tak po 145 hodinách mě dojely titulky a i když je to z mnoha pohledů fantastická hra, tak ta…
  • jvempire Stray +21
    Napsal jvempire, 21 dní
    Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se…
  • Subject 13 Star Wars:… +21
    Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords
    Napsal Subject 13, 15 dní
    Jsou hry dobré a špatné. Jsou hry co se povedly a nepovedly… a potom jsou tu druhé KotORy.  …
  • jvempire Kvark +20
    Napsal jvempire, 14 dní
    Stříleček sázejících na nostalgii je poslední dobou čím dál víc a překvapivě i těch…