Poslední komentáře
Metal Slug 3
Metal Slug 2
Pro: Level design, nový zajímavý nepřátele, více hratelných postav, nové dopravní prostředky
Proti: Možná by se hodila nějaká hodně výrazná novinka
The Darkside Detective
Je to jednoduché ako facka. Tá hra je milá a to dosť. Vie byť vtipná, tajomná, ale hlavne je zábavná a má svoje neodolateľné kúzlo. Celé je to postavené na riešení 9 prípadov (3 prípady sú bonusové a za povinný z pohľadu príbehu považujem len ten posledný), ktoré riešite v koži detektíva McQueena a jeho jednoduchého parťáka Dooleyho (aka mašina na hlášky). Pri ich riešení som si často (z veľmi pochopiteľných dôvodov) spomenul na Blackwell ságu. Darkside detektívi totižto riešia netradičné prípady a sú za to terčom posmeškov a pohŕdania od svojich kolegov.
Páčilo sa mi, že hoci boli prípady uzavreté, tak sa postavy z vyriešených prípadov vyskytovali aj v iných prípadoch a už detektívov poznali a podľa toho na nich reagovali.
Jediná vec (vlastne 2), ktorá mi na hre vadila, bolo čítanie veľkých textov (myslím veľkosť fontu textov). Hral som na 34 palcovom monitore ale hlavne na 15.6 a nebolo to ono. Pritom v porovnaní s inými adventúrami je podľa mňa textov pomerne málo, no proste sa mi zle čítali. V bonusovom prípade Buy Hard som mal toho čítania už plné zuby, lebo bolo možné na každej obrazovke poklikať kopec predmetov a len pár z nich malo praktický význam. Väčšina opisov predmetov boli len vtipné poznámky a tak je na hráčoch, či im daný humor sedí alebo nie. Keby som chcel veľmi porovnávať, tak by ma napadol aj český Polda, ale toto je predsa len iný typ humoru.
Mňa si hra získala veľmi rýchlo. Tá hra proste nenudí a vždy ma zaujímalo, čo bude ďalej. Zákys som mal len jeden (3. prípad v metre, tak som si zatiaľ strihol inú hru), ale vďaka nemu som dokonale pochopil logiku fungovania vyšetrovania/adventúrčenia a v ďalších prípadoch som už nekysol. Ak sa neviete pohnúť ďalej, tak sa oplatí prejsť všetky obrazovky, prípadne pokecať so všetkými postavami a ono sa už nakoniec niečo stane. Taká adventúrna klasika.
Druhá vec, na ktorú som si chvíľu zvykal, bola statickosť prostredia. Autor hry si to uľahčil, ako sa len dalo, ale napriek tomu z toho vytrieskal maximum. V hre, napr. chýba dabing, no nevadí to. Ďalšia vec je, že postavy nechodia. Na každej obrazovke stoja vždy na jednom konkrétnom mieste a preto ma sprvoti občas pomýlilo, keď som sa pohol na obrazovku doľava a postavy boli na novej obrazovke umiestnené na jej ľavej strane. Mal som vtedy tendenciu myslieť si, že som prišiel z opačnej strany. Spočiatku som si preto myslel, že budem mať problém orientovať sa medzi obrazovkami, najmä keď ich začalo byť viac (hneď v 2. prípade počet obrazoviek výrazne stúpol), ale veľmi rýchlo mi to prešlo do krvi. Našťastie bol prechod medzi obrazovkami otázkou sekundy, takže nič nezdržovalo.
Pred kúpou hry som sa pozrel na jej hernú dobu a zistil som, že sa vymykám normálu. Main story 3.5 hod. a s bonusmi 5.5 hod. ? U mňa sa steam časomiera zastavila na 10 hodinách. Som zvedavý, koľko mi potom bude trvať pokračovanie (Dodatok 12.03.2025: 4 z 9 prípadov za mnou a mám odohratých 11 hodín). Áno, vonku je už (povinné) pokračovanie, takže ma nemusel trápiť otvorený koniec Darkside Detective a ja plynule pokračujem v rozbehnutom príbehu.
Panelak
Pro: Prostředí paneláku, hádanky, atmosféra, zajímavé pojetí, mechanika s obrazy
Proti: Klasický v ničem nevybočující gameplay, předvídatelný konec
Tomb Raider: Underworld
Hra jako taková je zcela rutinní hopkací standard. Věřím, že 90% fanoušků 3d plošinovek ani nevzpomene, že něco takového existuje.
Dramaturgicky je hra neskutečně zastaralá. Lara je "dokonalý" plastikový superstroj stroj bez emocí.
Rozdíl mezi restartem v roce 2013 nebo třeba Uncharted, který vyšel pouhý rok po Underworld je naprosto propastný.
Dnes by taková hra nejspíše neobstála ani na mobilu.
Pro: Má to plošinky a dobrodružné lokace, v době vydání pěkný vizuál, je to Tomb Raider :)
Proti: Naprosto ploché generické charaktery, lokace jsou sice dobrodružné, ale nezajímavé, nic co by tu už nebylo.
Indiana Jones and the Great Circle
Fantasticky zpracovaný, zahraný a namluvený Harison Ford. Výtečné vedlejší postavy. Dechberoucí vizuál a to i v rastru bez PathTracingu. S touto technologií je naopak plynulé hraní vykoupeno krvavými nároky a i na velmi silné kartě budou třeba DLSS berličky.
Celkově Dost možná nejlepší dobrodružství s Indym a včetně natočených filmů..
Pro: Fantasticky věrné zpracování látky, úžasný vizuál, dokonalé skloubení akce a adventury, velmi dobrá optimalizace v rastru
Proti: Zdrcující nároky na HW při použití fotorealistického PathTracingu
Resident Evil Village
Pro: Famózní prostředí, technické zpracování, osvědčené herní mechaniky, bizarní postavy
Proti: Lore Residentů je už dnes jeden velký megaguláš, kde logiku nehledejte.
Star Wars Jedi: Survivor
To mě na hře bavilo vůbec nejvíce. Běh po stěně, běh po další stěně, skok "do prázdna" a přitáhnutí se na háku.
Mnohem komplexnější než v Uncharted i Tomb Raiderech.
Technická stránka i patchi 9 není zrovna dokonalá. Je to funkční párkrát to spadlo na plochu a lidi citliví a výkon...
Prostě to často nevytěžuje grafiku na 100% a vypadá to na úzké hrdlo procesoru, kde škvaří jedno dvě jádra a zbytek nedostává "práci".. To je slabina.
Pro: Plošinovkové pasáže, grafika, filmovost, Call má už na začátku sadu dovedností z prvního dílu
Proti: Výkon a stabilita hry i po patche 9
SCUM
Zřejmě jako většinu hráčů, jež SCUM měl zaujmout hned v prvním sledu, mě nalákala premisa ultra realistické simulace těla a jeho metabolismu. Vysazení delikventů na krásami přírody oplývající ostrov, kde se přežívá a bojuje o zásoby nebo vybavení, zlotřilou produkcí reality show, jež nechává mrtvé účastníky ovládat jako loutky diváctvem a okolo skutečně slibně vyhlížejících oblastí umísťuje patroly mechů, poskytuje ohraničení nevybíravému humoru, pod jehož direktivou se spontánně dějí všemožné rozpustilosti. Názorně předvedeno: Vaše postava má hlad, což ji nutí riskovat prohlídku ostře hlídaného stanoviště. Pro nedostatek tréninku a nadváhu, kvůli níž horko těžko přeleze plot, se nicméně o vaší přítomnosti dozvídá mech, který zahajuje palbu a vydává se ve směru hrozby; bez energie a nemotorně utíkáte, ale svištící kulky okolo hlavy a bezvýchodnost situace způsobí, že si váš hrdina nadělá do kalhot, čímž rychlost úprku ještě zpomalí. Když je pak dostižen a popraven, takže po vaší snaze zůstane pouze postava rozstřílená jako řešeto s prosakující skvrnou na zadku a v rozkroku, ponížení je absolutní. Mohlo to dopadnout jinak, kdyby jste mu předtím dopřáli vyprázdnění. Tohle je druh vtipu, který hra tlačí od svého oznámení.
Představa o svobodném rozvíjení postavy se ovšem rozplynula velice brzy po výsadku mého vězně. Zkusil jsem se držet mimo osídlené oblasti, minimalizovat kontakt a pokusit se vyžít s tím, co naleznu v přírodě. Ta mi však připadla žalostně chudá a naváděla k opuštěným usedlostem a městům, v nichž jako jediných se mi podařilo nacházet stravu a upotřebitelnou výbavu. Vitální je po přistání posbírat několik základních surovin a udělat z nich něco s hrotem nebo čepelí k nejnutnější obraně. Zkombinovat to s něčím delším či vrhacím, čím za přispění náhody udržíte nebezpečí v patřičné vzdálenosti. Dejme tomu takový oštěp, který vaše postava sestaví v několika vteřinách, ať už je sebenešikovnější. S tím je připravena na průzkum. Říkal jsem něco o opuštěnosti zón, z čehož jsem vyloučil loutky, vaše předchůdce a zemřelé účastníky. Ty v nich nechybí a prakticky fungují jako zombie.
Jen z toho lze vypozorovat naprosto obvyklé schéma her o přežití, které se zde bez jakéhokoliv osvěžení naplňuje. Je sice zajímavé, že mohu ztloustnout a pocítit minuciózní negativa obezity, méně je mi jasné, proč bych měl a jak toho v této hře, která je založena na exploraci a nevstřícném boji o živiny, dosáhnout. Nabízí se zde spousta risku a možností, v kterých jsem ovšem nenalezl řádnou alternativu. Mezitím se veškerý postup ubírá povšechně k tomu, že procházíte domy, šacujete, co můžete, a po cestě vyřazujete nebo obcházíte živé mrtvé.
Už při pouhém rozvážení koncepce hry napadnou zásadní omezení, která myšlenku věrné simulace kazí. Protože jsem o nich dopředu nepřemýšlel, ve hře mi nachystala jisté zklamání. Hra více hráčů tak například způsobila, že přes detailní zaměření, jímž je rozvoj fyzických dispozic těla skrze aktivity a stravu, chybí spánek. Smrt je řešena respawnem s penalizací. Po určité době od vydání došlo k amplifikaci těchto problémů, když několik finančně a zbrojně zabezpečených skupin hráčů přestalo řešit nemoci, limity metabolismu a samotné smrti, kterou si mohli finančně dovolit, a změnilo styl hry ve vedení soukromých válek.
Každá novinka a zásah vývojářů zároveň vychýlily již tak velmi nešťastný balanc a vzdálily herní náplň svobodě a jedinečnosti, kterou se zdál potenciál nabízet. Z mé zkušenosti to bylo přidání podzemních vojenských bunkrů, v nichž se ukrývá spousta pokročilých zbraní a nebezpečných mutantů. Další krok od toho, co hře zajistilo pozornost, k větší specializaci na boj.
SCUM se tím zároveň pokusilo o navození smysluplnosti, kterou by byl únik z ostrova a boj proti korporaci v pozadí reality show. Bunkry a odhalování zkaženého ovoce je jakýsi aperitiv, který má vést ke vzniku hnutí odporu. Považuji to za zbytečné. Z materiálů poskytnutých podporovatelům je znát, že svět mimo ostrov je kyberpunková dystopická megapole, jejíž obyvatelé unikají od svých útrap tím, že sledují pořad, jehož se účastníme. Kam tedy utíkat a za co bojovat? Hypoteticky vzato, být v reálném ohrožení, útěk by jistě měl smysl; nicméně jsme ve hře. Hráči, stejně jako diváci dotyčné reality show, do dění na ostrově naopak prchají a čekají od něj vzrušení, které jinde nenachází. Sama smrt, jež by mohla být důvodem k útěku, je odvelena na pozici regulujícího herního mechanismu. Jaký smysl má potom uniknout?
Napadlo mě, jak zajímavé by bylo stát před volbami nevšedního typu, o něž si přitom nápady říkají. Není v dané situaci tím nejetičtějším se raději zabít? Udělat to způsobem, který by zamezil ohrožení ostatních, kdyby se diváci pokusili tělo vězně posmrtně ovládat jako loutku? Vrhnout se z útesu? Použít trhavinu? Obávám se, že je to lhostejné, a celá záležitost s loutkami je pouze alibi pro to, že se na ostrově spawnují zombie. Nedovařené a vystihující mé chápání hry jako takové.
Nedostal jsem ani v nejmenším, co si moje bujná představivost vysnila, ale čas se hrou byl uspokojivý, navzdory vypsaným negativním dojmům. Hru považuji v současnosti za dohranou. Nastat však nějaká zásadnější změna v jejím vývoji, byl bych ochoten se k ní vrátit.
Sifu
Ve hře vás čeká pět misí/prostředí vždy zakončené bossfightem. Příběh je vyloženě spartánský, prostě cesta za pomstou. Nenáročná grafika má díky stylizaci své kouzlo. Fanoušky imerze potěší i kantonský či mandarínský dabing. Prostředí je chytře rozvrženo s pár zkratkami, zkratkou se vyhnete souboji ale i obvykle ztratíte možnost si vzít nějaký ten bonus u svatyně.
Vše je vlastně podmíněno boji a dá se říci, že bojům s bossy. Ostatní protivníci vás mají jenom pozdržet a pošramotit. Občas vás bohužel hra vypeče, buď nepočítáním zásahu na schodech nebo vám kamera zamíří do zdi. Boj samotný je však opravdu komplexní a moc zábavný. Nezáleží asi ani tak na nějakých velkých kombech, spíš jde o správné načasování a užití těch základních. Také se mi moc líbilo, že techniky hodně vycházejí ze skutečnosti a boj tak vypadá realisticky.
Nejzajímavějším prvkem je asi stárnutí hlavní postavy. Jakmile ve hře zemřete, neznamená to konec. Můžete navázat kde jste skončili, ale zestárnete, přičemž když umíráte opakovaně tak se zrychluje i stárnutí. Postava stárne nejen vizuálně, ale také některé dočasné dovednosti můžete získat jen do nějakého věku a celkově se vám věkem snižuje zdraví a zvyšuje útok.
Hra se mi líbila a až trochu pomine frustrace z její obtížnosti tak se k ní rád vrátím:)
Pro: komplexní, zábavný a v rámci možností realistický boj, stylizované a promyšlené prostředí
Proti: slabý příběh, občas kamera, frustrace pro neumětely
Tomb Raider
Příběh je trochu slabší, ale charaktery postav jsou dobře vykresleny. Samotný herní loop je až překvapivě plynulý a návykový. Akční stránka zábavná, zbraně člověk doopravdy použive všechny a jen luk nestačí. Zlepšování zbraní dává smysl a je citelné, trochu horší je to ale s dovednosti Lary. Ty mi případaly tak trochu navíc.
Raidování hrobek je super zpestření a hlavně je to i zábavný environmentální puzzle, bavily mne všechny a ani u jedné se nedostavila frustrace. Trochu frustrace se ale dostavila u QTE, které byly občas topornější a nelogicky mapované - z dnešního pohledu.
Wolfenstein: Youngblood
Pro: Gun play, změna hlavní postavy, design budov, coop, soundtrack
Proti: Levelovaní, otevřenější lokace, znovu spawnovaní nepřátel, vedlejší mise, málo checkpointu, příběh, rádoby cool vtipy
Maid Cafe on Electric Street
Úvod se s hráčem nijak moc nemazlí, ale ten pomine rychle. Hráče probudí mladičká stydlivá maidka Shiro, která je vstupem nového zákazníka polekána a ukryje se za pultem. Po probuzení rozpačitě nabídne šálek kávy, nicméně tento úkon je nad její síly a hráč musí pomoci. Nakonec zoufalá Shiro příhodně nabízí pozici provozovatele kavárny s ubytováním v horním patře.
Je však potřeba řešit palčivé problémy – nedostatek financí, nedostatek personálu, nedostatek zákazníků a navíc konkurenci opodál. Tady začíná pro hráče velký úkol a prostor pro realizaci.
Na hře mě nejvíce překvapil fakt, že je vytvořena malým čínským indie studiem Adventurer’s Tavern o šesti lidech, kteří mají zálibu v japonské popkultuře a otaku scéně, což jsem se všechno dozvěděl až po prvním dohrání. Sám hlavní autor je patrně velkým fanouškem maid café a rozhodl se všechny své nerdovské záliby vložit do hry.
On sám figuruje jako jedna z postav ve skrytém obchodě a díky němu jsou ve hře dostupné mraky merche odkazujícího na jiné existující indie hry (collaby).
Hra používá příjemný pixel art, relaxační hudbu a snaží se navodit pohodovou atmosféru napůl rušné ulice s obchodními centry v kontrastu se zapadlými obchůdky (údajně přímo inspirované skutečnou ulicí v Ósace, Nipponbashi). Postavy se po ní pohybují viděné z bočního pohledu a lezou do domečků. Na ulici je napojena ještě jedna další a dohromady nabízejí velké množství různých stánků, obchůdků a služeb. Nechybí ani vlakové nádraží, kino, herna, kartičkové doupě, karaoke, onsen nebo třeba chrám. Velmi mě bavilo se touto čtvrtí pohybovat a promlouvat s obyvateli, avšak jakmile jsem si vydělal na kolo, pohyb byl ještě rázem příjemnější.
Hráč musí co nejdříve naverbovat další členky personálu. Někoho do kuchyně a někoho pro obsluhu. To se časem samozřejmě podaří a dohromady vytvoří skvělý kooperační tým. Shiro je plachá otaku, Miyu vášnivá gamerka, Favna je archetyp malé temné anime gotičky a Honoka pragmatická dívka z chrámu, která se musí starat o své malé sestřičky. Jsou tam ještě dvě další potenciální postavy k odemknutí, ale nechám je zahalené tajemstvím.
Gameplay je pomyslně rozdělen na dvě části. Ráno začíná služba v kavárně a hráč přidělí role maidkám. Sám pracuje v obsluze po boku ostatních. Do podniku chodí zákazníci a usednou ke stolu, takže je nutné od nich převzít objednávku, donést jim jídlo a vybrat peníze. To vše se děje v určitém časovém okně představujícím několik hodin dne. Pak obvykle nastává příběhová část, kdy se něco řeší, postavy mezi sebou komunikují (všechny holky jsou skvěle nadabované) a pak možná zbyde nějaký volný čas, kdy hráč může jít do města třeba nakupovat, nebo se najíst a podobně.
Nakupování má tady velký význam, zejména pokud se hráč chce věnovat rozvíjení romantických vztahů s maidkami (dárečky a skill pointy z knih pro navyšování pracovních statistik maidek). Také je nutné co nejdříve nakoupit recepty pro výrobu kávových nápojů, díky nimž se zpřístupní ingredience v ledničce. Do kavárny totiž také nečekaně přicházejí speciální zákazníci (obvykle nějaké známosti maidek), jimž je potřeba naservírovat konkrétní nápoj podle jejich popisu nebo chutě. Přiznám se, že k tomuto účelu jsem se musel koukat do návodu, protože jsem často nebyl schopen rozklíčovat, co kdo vlastně chce. A když jsem se receptem netrefil, pak se zhoršil i vztah se související maidkou. Takže první, co jsem musel hned v začátku nakupovat, byly recepty. Ale naštěstí jich nebylo moc.
Utrácet lze za všechno možné, třeba za sběratelské předměty jako anime figurky, hračky v plastových kapslích z automatů, plyšáky z chňapáků, hry na smyšlené konzole, knihy a mangy, filmové plakáty, herní kartičky… Je toho celkem dost, ale přišlo mi to zábavné a za sesbírání všech artiklů jsem dostal po značném úsilí poslední vytoužený achievement od Steamu.
Jinak hra nabízí rovnou několik možných zakončení, mezi nimi je i pár špatných. Není těžké se k nim dostat, ale hráč už musí vědět, co a jak provést. Proto jsem po prvním průchodu hrou odehrál i druhý NG+, kde se mi podařilo splnit i všechen zbytek. V závislosti na množství vedlejších aktivit a cílů se hra může o pár hodin protáhnout, nicméně obecně je hra poměrně krátká a klidně bych ji uvítal o něco delší (ke stávajícím dvěma letním měsícům ve hře bych klidně ještě jeden měsíc přidal). Kupodivu mě to chytlo a navzdory jednomu hloupoučkému úkolu (s duchem) a pozdějšímu lehce repetitivnímu gameplayi jsem si ji užil až do konce.
Pár dní před mým zahráním do hry přibyl update s menší separátní minihrou (Rin’s challenge), kde se hráč musí prokousat skrz čtyři hádanky v únikových místnostech. Hned v té první jsem strávil několik hodin, než jsem přišel na to, o co vlastně v těch hádankách jde a jak se tedy mám dostat ven (tím spíš, že jsem nenašel nikde žádný návod), pročež jsem na sebe náležitě hrdý. Doporučuji také vyzkoušet, i když za to bohužel není žádný achievement (aspoň v tuto chvíli ne).
Hra je nejspíše pro ty, co mají rádi maidky (plus maidky v yukatách), kafe, otaku a celou japonskou popkulturu. Dohromady dohráno se všemi achievementy asi za 40+ hodin.
Herní výzva 2025 – 1. Dohraj hru, ve které vaříš či servíruješ kávu nebo čaj. (Hardcore)
Pro: Relax; holky; Ósaka; práce v kavárně
Proti: Lehce repetitivní; těžké uhodnout nápoj k přípravě; některé částky za merch dost vysoké
Recall: Empty Wishes
V centru dění stojí mladá studentka Yonny, která se vydává na podivnou cestu balancující mezi realitou a snem, aby odhalila důvod náhlého zmizení svého mladšího bratra. Pomáhá jí nejen její kamarádka, ale také zvláštní zařízení připomínající dětské sluchátko, díky němuž se dokáže přenést do nitra různých postav. Skrze jejich vzpomínky a útržky informací se tak postupně skládá mozaika událostí, které vedly k bratrovu zmizení.
Příběh je hlavním pilířem celé hry, a proto se nebudu pouštět do detailů, abych vás nepřipravil o překvapení. Musím ale pochválit způsob vyprávění – hra nemá hluchá místa, zajímavě kombinuje perspektivy i pohledy jednotlivých postav a nelineární struktura vás neustále drží v napětí. Postavy jsou dobře napsané a prostředí věrně zachycuje taiwanskou atmosféru začátku 21. století. Je sice pravda, že některé dějové linky by si zasloužily větší rozpracování či důstojnější zakončení, ale i tak mě příběh bavil po celou dobu. Jedinou kaňkou je pár překladových chyb, které ale nijak výrazně neruší.
Hratelnost je příběhu zcela podřízena a nesnaží se vás nijak zdržovat. Hádanky jsou jednoduché a spíše doplňují atmosféru, než aby představovaly výzvu. Hra střídá klidné adventurní pasáže, kdy si povídáte s postavami, s těmi, kde prozkoumáváte rozmanitější lokace a řešíte drobné rébusy. Pokud očekáváte náročný hororový titul, můžete být zklamáni – tady jde primárně o narativní zážitek, ne o survival hru plnou výzev.
Přesto se zde hororové prvky objevují. Hra skvěle kombinuje lidská dramata s jemně hororovou atmosférou, přičemž jumpscary nečekejte – napětí je budováno skrze prostředí a výborně zvládnutou atmosféru. Vizuální styl kombinuje pixel art s nádhernými ilustracemi, což funguje skvěle. Hudba a zvukové efekty pak celý dojem ještě umocňují. Například závěrečná skladba je nádherná a i po dohrání si ji stále pouštím.
Jedinými většími výtkami tak mohou být absence dabingu a kratší herní doba, i když osobně jsem ji ocenil – hra přesně ví, kdy skončit, a nepůsobí uměle natahovaně, A to se v dnešní době her, které často uměle natahují čas, počítá.
Pokud hledáte kompaktní emoční příběh, ideální třeba na večerní seanci, a pokud vás hry jako Under the Moon oslovily, rozhodně bych do toho šel. Cena kolem 14 eur se může někomu zdát vyšší, ale já ji považuji za adekvátní, a pokud váháte, počkejte na slevu. Jsem rád, že takovéto menší, ale intenzivní hry stále vznikají, a tahle mě rozhodně potěšila. Nejedná se o nic revolučního, ale jako silný příběhový zážitek funguje skvěle.
Pro: Příběh a délka, Atmosféra a Soundtrack, Vizuální styl
Proti: Pro některé absence dabingu a jednoduché puzzly, Linky některých postav by chtěli doladit
Machinarium
Na hru jsem poprvé narazil na střední škole, kde se o ní mluvilo jako o "dokonalém prostředku k rozvíjení intelektu a logického uvažování". Už tenkrát mě Machinarium oslnilo svým grafickým zpracováním. Bohužel nedošlo k tomu, abych se v té době o výjimečnosti této hry přesvědčil na vlastní oči. Nakonec jsem se k Machinariu přeci jen dostal díky hře Pilgrims a studiu Amanita Design jsem naprosto podlehl.
Vítejte v Machinariu! Ve městě plném matic, šroubů, mechanických součástek a rozkošných plechových bytostí. Jakmile se ocitnete v Machinariu, není cesty zpět. Stáváte se součástí světa, který okouzluje nejen svou atmosférou, ale i smyslem pro detail. V kůži plechového robota Josefa se vydáváte na cestu plnou zákeřných hádanek, která vede nejen k osvobození Josefovy lásky, ale i k záchraně samotného města. Během toho vás doprovází krásná hudba, která podtrhuje výjimečnosti této hry.
I v této hře narazíte na nespočet nelogických úkolů, které budete muset zdolat. Většina z nich by šla vyřešit hravě a jednoduše, ale tvůrčí tým přišel s nepraktickým způsobem, který je místy demotivující. Některé úkoly jsou také navzájem propojeny a pro jejich vyřešení je zapotřebí projít všechny dostupné lokace. Několikrát jsem tedy přecházel z lokace do lokace a hledal předmět nebo způsob, který by vedl k vyřešení úkolu číslo tři. Jakmile jsem vyřešil úkol číslo tři, musel jsem se vrátit k úkolu číslo jedna, který jsem potřeboval k tomu, abych vyřešil úkol číslo dva. K vyřešení těchto úkolů místy vede naprosto nelogická cesta, nad kterou si i ten nejpraktičtější člověk láme hlavu. Machinarium se sice tváří jako logická hra, ale některé úkoly a hádanky jsou nastavené tak hloupě, že i ti nejbystřejší hráči mají potřebu vyhodit počítač z okna.
V případě nouze je tu systém nápověd, který, když si nevíte rady, můžete využít. Nemile mě překvapilo, když jsem zjistil, že systém nápověd funguje na bázi primitivní minihry. Sice mě zaujal nápad, že si nápovědu musíte „vybojovat“, ale když systém opakovaně používáte, začne vás to otravovat. Nejhorší je, že čím častěji jej používáte, tím víc se na systém spoléháte v situacích, kdy to není zapotřebí. Hru jsem si užil, ale místy jsem byl vyčerpaný z toho, že jsem nevěděl, co přesně mám dělat. Hra vám moc vodítek nedá a jediným způsobem, kterým vám pomáhá, jsou komiksové bubliny, na které se v mnoha případech nemůžete spolehnout.
Příjemným překvapením, na které doteď rád vzpomínám, byly arkádové automaty. Nepatřím ke generaci, která tyto „revoluční mašiny“ zažila. Do „rukou“ se mi tedy konečně dostalo něco, na co jsem si již několik let chtěl sáhnout. I přesto, že se nejedná o originál, jsem si hraní českých Space Invaders užil. Takové maličkosti dokážou nadchnout nejednoho skalního fanouška.
K Machinariu mám řadu výhrad, ale i tak ji považuji za jedinečný zážitek. Veškeré zásluhy má nádherné grafické zpracování, které bych zařadil mezi jedno z nejlepších, co jsem u Amanita Design viděl. Hře by pravděpodobně prospěl propracovanější příběh, ale nejedná se o něco, co by hře snižovalo na kvalitě. Machinarium je ve výsledku skvělá hra, která by neměla uniknout žádnému fanouškovi adventur.
Pro: grafické zpracování, atmosféra města Machinarium, Josef, Space Invaders, příjemný humor, hudba, ovládání
Proti: místy složité a nepraktické úkoly/hádanky, absence kvalitního příběhu, systém nápověd
Alone in the Dark
Jenže většinu ostatních aspektů zvládá hra velice dobře. Atmosféra se dá krájet, ozvučení je skvělé a i ten zvláštní dabing se vlastně ke všemu vcelku hodí. Jakkoli mi příběh ve dvou třetinách přišel přeplácaný vším možným, ke konci začal i trochu dávat smysl. Dohrání za druhého protagonistu doplnilo několik hluchých míst a nakonec musím uznat, že jsem si ho i užil.
Prozkoumávání blázince a poznávání místních obyvatel jednoznačně představuje tu nejzábavnější složku hratelnosti. Postupné odemykání dveří a hledání poznámek, knih, deníků a všeho možného i nemožného utváří povedenou skládačku občas přerušenou fantasmagorickými výlety do "jiného světa", které mně, přiznávám, bavili podstatně méně.
Ve výsledku tu máme povedený horor. Horší už je, že jich máme hodně podstatně povedenějších. S podobným tématem lépe pracuje The Evil Within. Soubojovou složku zase zvládají lépe moderní remaky klasických Residentů. Nicméně tento přírůstek do, již poněkud zapomenuté, série stojí pro fanoušky žánru alespoň za vyzkoušení.
Flight of the Amazon Queen
Primárně vtipné adventury moc nemusím. Když už devadesátková oddychová šílenost tak bych spíš ocenil něco ve městě typu Tamča a Tyrča spíš než toulání po džungli a nějakém chrámě (tam už moje pobavení skončilo úplně). Vtipné konkurenční devadesátkové adventury často dokázala pozdvihnout ještě větší ujetost a nekorektnost. Například proč očividní němečtí náckové nejsou dabováni s vtipným německým přízvukem a používání všechno na všecho nevede k vtipným situacím? Tady je nejčastější odpověď je že něco nejde, což je při větším počtu nemizících předmětů otrava.
Na druhou stranu audivizuálně je hra pěkná, herní mechanismy fungují, dabing je ok. Prostě hra technicky bez problému jako konkurence funguje. Což je neuvěřitelné, protože ji víceméně dělali dva lidi. Doporučuji si přečíst něco o vývoji hry, buď je to ke stáhnutí u hry (GOG) nebo online třeba zde. Lucas Arts byla obrovská společnost s bianco šekem a licencí. Tohle byli dva nadšenci, kteří vytvořili konkurenční hru s postavami svých kamarádů a velkým bojem vůbec hru nějak vydat. Výhledově je možné pokračování, i když je to bokovka autorů, podle vlastních slov na několik let http://amazonqueengame.com.
Pro: funguje bez problémů, dabing a grafika
Proti: na vtipnou dobovou adventuru nemastné neslané
Sid Meier's Civilization VI
Proti: Pomalé, bezpředmětné, nepřehledné
Coffee Talk
Princip hraní je prakticky jen o tom vnímat příběh, kecat s návštěvníky a sem tam připravit nápoj. Zvláštní pak je, že zde není možné příběh ovlivňovat, protože příběh postupně plyne dál, aniž bych jako hráč měl možnost třeba volit nějakou variantu odpovědí. Jediné, co mohu dělat, je vhodně volit tři hlavní ingredience do objednaných nápojů. Pokud je zvolím špatně, host o tom akorát prohodí jednu či dvě věty a následně všichni pokračují v rozhovoru a na vývoj příběhu to má nulový vliv. Jen ve finále nezískám některý z achievementů. Zajímavá je i možnost dělat na nápoje latté-art. Jsem ale rád, že to na hru nemělo žádný vliv, protože zrovna tyto obrázky mi absolutně nešly.
Chápu, že tento druh hratelnosti může být pro mnoho hráčů značně nudný, pro jiné to pak může zase být fajn, protože se budou soustředit prakticky jen na příběh. Já naštěstí patřím do té druhé skupiny a hru vnímám podobně, jako kdybych se koukal na film či četl knihu s bonusem v podobě jednoduchých animací postav a jejich emocí.
Hlavní úlohu zde tedy hraje příběh a charaktery jednotlivých postav. Osobně mi byli nejsympatičtější plachá mořská víla Aqua, vlkodlak Gala, kočkoholka Rachel a samozřejmě štamgastka Freya. Dost mě překvapilo, když se ve hře objevil (nebo objevili?) mimozemšťan Neil. Osobu ze vzdálené galaxie jsem fakt nečekal. Příběhy se pak pochopitelně točí kolem životů návštěvníků, plus hodně o psaní Freyi. Zde mě celkem pobavilo povídání o námětu, kdy na světě žijí jen lidé a přitom je v něm rasismus. Jinak doporučuji po dohrání rozjet hru ještě jednou od začátku. Průběh je po většinu času stále stejný, avšak pár odlišností se občas najde a hlavně to vede k trošku jinému závěru a zajímavým informacím o jedné důležité postavě. Víc už ale raději nebudu ani naznačovat.
Audiovizuální podoba hry mi přišla dost sympatická. Zasazení do pixel artu mi v tomto případě přišlo jako zásah do černého. Všechny postavy vypadají dobře, dá se říct i roztomile. Jejich animací zobrazující emoce není nijak přehnaně moc, až by se dalo říct, že v tomto případě méně rozhodně znamená více. Do toho všeho hraje parádní hudební soundtrack, který do kavárny perfektně zapadá. Jen škoda, že mi prakticky žádná skladba neutkvěla v paměti.
Pokud by si hráč neužil dostatek zábavy v přípravě teplých nápojů, je zde k dispozici challenge mód, kde je potřeba v časovém limitu připravit požadovaný nápoj s tím, že v případě správné receptury hráč získá pár vteřin do časomíry navíc. Ze začátku hosté přímo zmiňují, jaké ingredience by měl nápoj mít, avšak později už chtějí něco ve stylu: Něco extra horkého, mírně sladkého a jemně hořkého. V tom okamžiku teprve začala ta pravá výzva. A popravdě, bez taháku bych achievement za 50 správných nápojů jen tak nedostal.
Jak už jsem zmínil výše, tato hra není pro každého. Mně ale sedla hodně dobře, takže mé vyšší hodnocení berte s rezervou. Ač sám kafe nepiji, překvapilo mě, jak zábavné může být hrát za baristu v kavárně. A taky kolik různých zajímavých nápojů se dá s několika surovinami nakombinovat.
Moonscars
Tvorcovia z Black Mermaid sa k titulu vyjadrili, že cieľom bolo spracovať akčnú plošinovku, ktorá však bude obsahovať prvky souls hier. Kým akčné 2D plošinovky som už v minulosti hrával, moje skúsenosti so souls like titulmi sa rovnali obrovskej nule. Stihol som však zistiť, že svojich hráčov rozhodne nešetria a existuje v ňom iba jedna náročnosť. A ľahká ani stredná to rozhodne nie je. V prípade Moonscars sa však úplne nedá hovoriť o souls like hre. Niektoré elementy tu rozhodne sú, no primárne by som to mohol označiť za náročný hack and slash titul.
Umelá inteligencia oponentov inak funguje, ako by asi mala fungovať. Vedia vás potrápiť, nedajú vám vydýchnuť a nemajú problém sa na vás vrhnúť i všetci naraz. Avšak každý nepriateľ má presne daný spôsob útoku, ktorý bude neustále opakovať. Už na prvý pohľad tak budete vedieť, akú metódu útoku použije a vďaka červeným očiam, ktoré na blížiaci sa útok upozorňujú, viete aj odhadnúť, kedy sa na vás vyrúti. Následne odrazíte útok a zasadíte silnú ranu. Chce to trochu cviku, ale svoj účel to splní.
Aby ste to však nemali až tak jednoduché, postupom času sa bude zapĺňať mesačná línia. Čím viac nepriateľov porazíte, tým väčší bude jeho hlad, až sa objaví krvavý spln, ktorý sa nazýva aj dravý mesiac. Počas neho budú nepriatelia silnejší a odolnejší proti vašim útokom. Vy však máte možnosť tento efekt zrušiť pri temných zrkadlách, ktoré slúžia ako vaše checkpointy. V menu si môžete zvoliť uspokojenie dravého mesiaca pomocou takzvaných “glands”, ktoré budete môcť nazbierať počas hry. No na druhej strane – počas neho vám nepriatelia poskytnú väčšiu dávku kostného prachu. Zaň môžete inak kupovať špeciálne talizmany, alebo ním odblokovať mocnejšie kúzla.
V hre zohráva dôležitú úlohu aj šprint. V prípade, že totiž prešprintujete okolo nepriateľa, jeho útoky vám neublížia. Celkovo musím vyzdvihnúť skvelo spracovaný súbojový systém. Je ohromne rýchly, všetko okolo vás sa hýbe, máte možnosť skákať, využívať kúzla a okrem toho je hlavná hrdinka so svojim mečom poriadne nebezpečná. Jeho používaním si dopĺňate aj svoj “ichor”, ktorý slúži na zosielanie kúziel, no rovnako sa s jeho pomocou i liečite. Okrem neho však máte ešte aj špeciálnu zbraň, ktorú si môžete vybrať z piatich možností. Každá z týchto má svoju výhodu, no myslím si, že najlepším vylepšením vášho boja bude harpúna, ktorú môžete po nepriateľoch vrhnúť a následne sa vráti k vám. Ostatné možnosti sú kladivo, ozubené kolo, oštep alebo vírové seknutie. Vyskúšajte všetky a uvidíte, ktorá vám bude vyhovovať najlepšie.
Ďalší aspekt, ktorým si ma hra vcelku získala, je solídne spracované užívateľské rozhranie. V menu sa dá jednoducho orientovať, vaše kúzla si budete môcť odblokovať prostredníctvom prehľadnej mapy, pričom ku každému dostanete aj dostatočný popis ohľadom funkcií. Máte tiež rozdelený inventár na kľúčové predmety a talizmany, ktoré vylepšujú vaše schopnosti. Občas som mal síce zopár navigačných problémov, nakoľko je potrebné si zapamätať, kedy prepínate okná pomocou Q a E a kedy pomocou 1 a 2. No s výnimkou toho je rozhranie viac než dobré. Užitočnou pomôckou vie byť aj mapa celej hry, na ktorej nájdete všetky potrebné checkpointy a rovnako aj posledné miesto, na ktorom ste zomreli. Odhaľovať si ju však budete postupne sami.
Vizuálne spracovanie je takisto dostačujúce. Pixelartová grafika je rozhodne kvalitná, jednotlivé pozadia dotvárajú celkovú atmosféru a je super, že počas niektorých oblastí sa dočkáte aj jemných zmien. Najlepším príkladom je podľa mňa, keď sa dej presunie z hradu do temných oblastí, v ktorom vaša postava stratí svoj červený odev a celá hra tak bude vyzerať oveľa tmavšie. Súčasne však nestratí nič zo svojej viditeľnosti a to je pekná maličkosť, ktorá ma určite potešila. V každej oblasti je skrátka cítiť, že sa ocitáte niekde inde.
Musím vyzdvihnúť aj súboje s bossmi. Nechcem o nich hovoriť veľa, no je dobré pochváliť tvorcov za to, ako sa im podarilo ich nadizajnovať. Každý jeden má iné metódy útoku a platí na neho úplne iná taktika. Kým v prípade prvých dvoch je potrebné, aby ste ich porazili raz, pri ostatných už minimálne dvakrát (v jednom prípade dokonca trikrát, ale do súboja vstúpite dva razy). Záverečný súboj následne prináša niečo nové, no rovnako sa v ňom objavia aj útoky už vašich porazených súperov. To dodáva celému záveru dojem, ako keby ste mali poraziť všetkých predošlých nepriateľov naraz. Tak to síce úplne nie je, no keď sa tam dostanete, pochopíte čo som mal na mysli. Vo výsledku teda môžem povedať, že hra vyzerá dobre, hrateľnosť a súboje sú solídne a rozhodne som sa počas tých niekoľkých hodín nenudil.
Počas hrania som však narazil i na viacero problémov. Prvým, veľmi zásadným je fakt, že hra má z času na čas tendenciu s vami trochu vybabrávať. Neviem či to spôsobujú bugy, či to je chyba v programovaní, alebo vám chcú len tvorcovia skomplikovať život, no v hre sa objavujú i nepriatelia, ktorí vedia lietať. Na tom by nebolo nič zlé, no keď sa na vás vrhajú zo steny alebo rovno zo stropu, vy ich tam nemôžete zasiahnuť, no oni vás áno. Takéto situácie vedia byť následne frustrujúce, no, našťastie, sa mi to nestávalo až tak často.
Taktiež platí, že hoci je umelá inteligencia funkčná, vyskytli sa i prípady, že sa mi podarilo poraziť silných nepriateľov tak, že sa teleportovali na ostne, alebo na ne dobrovoľne nakráčali. A toto sa dialo relatívne často. Čo sa zase týka kúziel, niektoré úplne nesplnili moje očakávania. Je tu zopár užitočných ako napríklad kamenné piliere, priateľský klon alebo hrdzavé zbrane, no v prípade iných som mal pocit, že vám v hre veľmi nepomáhajú. Nie je tu síce žiadne, ktoré by svojim spracovaním pôsobilo zbytočne, no reálne ich budete rotovať asi len zopár. Menšou výhodou je však to, že aj keď si môžete primárne nastaviť len dva kúzla, pomocou tabulátoru sa kedykoľvek môžete vrátiť do menu a vymeniť si ich. Hra sa následne pozastaví a dá vám to možnosť trochu experimentovať aj počas boja. Toto je fajn.
Dosť ma však mrzí ešte jedna vec. Jedným z dôvodov, prečo som sa rozhodol dať Moonscars šancu, bol jeho námet. Príbeh o hlinených bojovníkoch, ktorí nevedia ukojiť svoj hlad, stvorení “sochárom”, no pritom ani sami vlastne nevedia, aká je ich reálna funkcia. Kde sú vlastne ľudia a existuje ešte vôbec život? Alebo je svet mŕtvy? Hra rozhodne prináša veľkú dávku zaujímavých otázok, no s odpoveďami je to podstatne horšie.
Na to, aby ste príbeh plne pochopili, je totiž potrebné spraviť niektoré úlohy v určitom poradí a najmä v určitom čase. Lenže niekedy je ťažké sa k určitým bodom dopracovať. Je tu veľké množstvo secretov, ktoré pokračujú v príbehovej línii a ktoré proste nemusíte objaviť. Vďaka tomu vyšumia niektoré momentky úplne do prázdna a je to podľa mňa škoda. Viem, že v prípade takýchto titulov mnohých príbeh až tak nezaujíma. Majú len chuť rozsekať čo najviac nepriateľov a užiť si zábavu. Beriem. Pre mňa je však príbeh dôležitým elementom a tu som mal pocit, že ho tvorcovia mohli spracovať o niečo lepšie.
Za zmienku stojí aj to, že počas finálnej časti hry budete mať po celú dobu aktivovaný dravý krvavý spln. Nie je možné ho zrušiť a tak sa pripravte na veľkú dávku zomierania. Z príbehového pohľadu rozumiem o čo tvorcom išlo a dáva to zmysel. Týmto spôsobom sa im však podarilo rozbiť svoje vlastné tempo, ktoré dovtedy fungovalo dobre. Na to, že som do hry vstupoval ako úplný “noob”, ku koncu som sa už naučil celkom dobre ovládať jednotlivé mechaniky. Vyššia náročnosť na záver by teda nebola zásadným problémom, nebyť jedného rozhodnutia a tým je zásobovať niektorých nepriateľov štítmi, ktoré môžete preraziť len pomocou kúzla. Situácie na bojisku sa niekedy stávali až tak neprehľadnými, že som sa cez jedno miesto trmácal asi 15 minút. Toto začalo výrazne prehlbovať moju frustráciu a možno aj z toho dôvodu v závere neprišla očakávaná eufória, no len spomínaná úľava.
Vo výsledku tak u mňa Moonscars stratil niekoľko bodov, ktoré ho mohli posunúť o niečo vyššie. Finálna časť je totiž nadizajnovaná takým spôsobom, že som samotných autorov miestami až preklínal. Sľubovali síce vyššiu náročnosť, no myslím, že tu to trochu prestrelili. Je to ako keby ste sa z náročnosti “hard” odrazu presunuli na “hardcore”. Napriek všetkému som však rád, že som sa k tomuto titulu dostal. Napriek častým zlyhaniam som sa určite nenudil, a chcel som stále pokračovať ďalej a ďalej. Stálo to však za tie nervy? Svojim spôsobom áno, no nabudúce sa radšej vrátim k niečomu tradičnejšiemu a oddychovejšiemu.
Pro: Různorodost nepřátel, pořád dobrá adrenalinová akční řežba
Proti: Level design ne tak dobrý jako v minulých dílech, rozvrženost hry, příliš dlouhé určité bossfighty