Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

The Last of Us

  • PS4 95
Komentář obsahuje spoilery, z nichž většinu jsem označila, ale některé menší jsem v rámci smysluplnosti komentáře ponechala. Psychologický rozbor je jen můj názor a pohled.

Zasazení The Last of Us do budoucího světa zničeného a poznamenaného šířením nákazy způsobené agresivní houbou, která z lidí vytváří agresivní a odpudivá monstra, není nikterak rozmanité. Hráč se s postavami pohybuje po zchátralých amerických městech, která, nebýt přítomnosti nakažených a přeživších, ne vždy přátelských, lidí, se trochu svou atmosférou podobají něčemu, co bych označila jako ghost town. Také jednotlivé úkony, z nichž je hra složena, jsou v celé její délce v podstatě stejné, tedy založeny hlavně na plížení kolem nepřátel, konfrontace s nimi a následné vybrakování místností dříve okupovaných těmito nepřáteli. Ač by se z tohoto odstavce mohlo zdát, že jde o hru svým příběhem banální a nezajímavou, hra exceluje tím, že staví na pozorování a spoluprožívání vztahu mezi hlavními postavami a psychologií každé z těchto postav.

Joel zpočátku není nadšený ze svého nového společníka. Já se mu nedivím. Po smrti dcery před dvaceti lety Joel zamknul své nitro, svoji duši a nechal všechnu bolest v sobě. Ta je navíc umocněna jeho výčitkami, neboť z náznaků je patrné, že se své dceři nevěnoval tak, jak by měl a jak by chtěl. Mluvit o své minulosti je pro něho tabu, neboť tyto připomínky až moc "tnou do živého" a až moc připomínají něco, na co se on snaží zapomenout. Dobře to jde vidět po smrti Tess. Jedna z prvních vět, kterou řekne, je, že už o ní nikdy nechce slyšet. To ukazuje, že se Joel vůbec nenaučil zpracovávat traumata a vyrovnávat se s nimi. Jenže před takovou bolestí nejde uniknout tak, že to necháme v sobě dřímat a že bolest budeme ignorovat. Ono nás to totiž jednou dostihne a právě to se děje Joelovi, když potká Ellie. Nechce s ní mít blízký vztah. Jednak proto, že o takový blízký vztah už jednou přišel a nechce to opakovat znovu a jednak proto, že to v něm probouzí výčitky svědomí, že se věnuje Ellie, zatímco své dceři se nevěnoval.

Ellie je zpočátku opakem bručouna Joela a snaží se s ním navázat vztah, i když i ona sama přišla o plno svých známých a blízkých lidí. I přesto že naráží na ledovou bariéru, tak se nevzdává a pořád to zkouší znovu. Snaží se Joelovi zalíbit a chce mu ukázat, že na to má. Snaží se být více dospělou, než doopravdy je, protože vyrůstá v době, kdy není moc čas na to být dítětem. Navzdory tomu Ellie občas do hry přináší až dětskou radost a údiv nad okolním světem, ve kterém, přestože je stižen katastrofou, dokáže najít to hezké. Tím tak ukazuje Joelovi a také hráči, že všechno není tak bezútěšné, jak se zdá být.

Po dlouhém putování si přece jen Joel i přes svou odtažitost vytváří vztah s Ellie, který je ještě více upevněn setkáním s kanibaly. Hraní za Ellie v této části mi nedělalo dobře, což hodnotím jen kladně. Ta bezmocnost a vědomí, že je na všechno Ellie sama a že se svojí fyzickou konstrukcí nemůže v přímém boji rovnat se svým protivníkem Davidem, na mě dolehly plnou silou. Bylo to opravdu psychicky vyčerpávající.

Úplný závěr hry ukazuje, že ne každá hlavní postava musí být kladná a právě díky konečnému rozhodnutí ukazuje Joel svoji lidskost. To spočívá především v tom, že ačkoliv si my jako lidské bytosti rády myslíme, že jsou naše činy racionální povahy a že se řídíme naším rozumem, tak ve skutečnosti jsme řízeni našimi emocemi, které mimo jiné vychází z našich traumat jako v případě Joela. Ten si nemohl již dovolit ztratit podruhé "svou dceru" za žádnou cenu. Když Ellie položila otázku, jestli to, co jí Joel na konci řekl o Fireflies, je pravda, tak si myslím, že sama znala pravdu. Přesto byla ochotná akceptovat Joelovu lež, neboť našla člověka, kterému na ní z jejího pohledu záleželo, který ji chtěl zachránit (narozdíl od Marlene) a to mohlo být, co si přála, neboť vzpomeňme na její rozhovor se Samem, jemuž se svěřila, že se nejvíce bojí toho být sama.

Po dohrání jsem zůstala sedět, poslouchala komorní kytarovou hudbu při závěrečných titulcích a dlouho přemýšlela nad postavami a jejich cestě.
+46

Ghost of Tsushima

  • PS4 75
Prznění dětí, podřezávání kojenců, sekání údů zaživa, věšení chlapců na stromy a spoustu dalších příjemných válečných kratochvílí - to vše je přítomno v Assassin's Creed: Shogun.

Asi je důvod, proč tu v tuhle chvíli jsou jen 3 komentáře. Vždyť Ghost of Tsushima je prakticky Open World: The Game. Prostě neskutečně genericky působící záležitost, která by mě nechala úplně chladným, nebýt pěkného vizuálu a skutečnosti, že mi hru půjčil kamarád.

A nejsem zklamaný. Ano, je to odporně dlouhé, jako všechny dnešní hry. Ano, je tam zbytečně moc lišek, duelů, brnění, cvrčků, chrámů a dalších natahováků herní doby, ale do nich vás nikdo nenutí. To podstatné jsou zábavné souboje a další mechaniky hry, které působí neskutečně plynule a funkčně. Dokonce i kůň není tak blbej, aby narážel čelně do stromů.

Pochválit také musím krutost, která je skutečně všudypřítomná. Tvůrci nám prostě chtěli ukázat, že válka je krutá, byla krutá a bude krutá. A to je poměrně osvěžující. Stejně tak potěší ne tak okaté vedení za ručičku a momenty, kdy skutečně musíte vnímat, co se kolem vás děje. K tomu si přidejte příběh, který neurazí, dialogy, které nejsou stupidní a máte hru, která zabaví na dlouhé hodiny. Ale nejedná se o žádný zázrak a do roka nebudu vědět, že jsem to hrál.

Pro: grafika, scénář ukazující krutost války, prostředí, navádění větrem

Proti: všeho je zbytečně moc, záhadná lana poházená všude po světě

+19 +24 −5

Erica

  • PS4 75
Jste malá holčička, které zavraždí tátu a po pár letech si pro vás přijde policie a vy skončíte v blázinci mezi dalšími dívkami. Psychologické filmy s prostory speciálních ústavů pro mě byly vždy přitažlivé a Erica jako interaktivní film/hra skutečně provází dějstvím, kde nemáte ani maličko předtuchu, co vás čeká nebo na jaké straně stát.

Nakonec se ukáže úplně všechno jinak, ale to bych už moc spoiloval.. Erika jako hlavní postava je na první pohled úplně neškodná dívenka nepolíbená životem nebo násilím či něčím podobným a taky tak mezi ostatními dívkami ze začátku vystupuje, Zároveň se ale musí uznat, že má kuráž, odvahu a vyloženě dychtí zjistit více ohledně vraždy svého otce. Jediné co bych jí vytkl a čeho jsem si všiml asi uprostřed dějství, že v každé scéně má pootevřenou pusu s téměř pořád vyvalenýma očima (přesně jak je na obalu a v logu hry), Asi tak má v divákovi vyvolat větší napětí a emoce, ale v situacích, kdy jde doslova o život, už může takový výraz obličeje spíše působit nepřirozeně (nebo má snad potíže s pantem v puse?).

Interaktivní dějství vám většinou nabídne otevření skříněk, hledání věcí na předem určených místech, obracení listů, zapalování zapalovače, stříhání a vlastně všechny věci, co dělá rukama Erika, děláte vy. Jediné čím může hráč ovlivnit průběh dějství je zvolená taktika odpovědi, kdy stejně dopředu nevíte, co řekne. Otázkou je, zda je to dobře nebo špatně. Volba hráče může ovlivnit i přežití jiných postav (pouze na konci, kdy už stejně další scénu nemají) a stejně tak je i více možností závěru podle toho, jakou stranu si divák vybere. Více ale zklame svoboda, kterou jinak hráč prostě nemá, ale tak to většinou u těchto interaktivních filmů/adventur bývá a jdete pořád jedním směrem.

Erica rozhodně patří k těm lepším interaktivním hrám/filmům a obrovské plus má už jenom to, že vše je skutečně zfilmováno se skutečnými herci ve skutečném prostředí (žádná počítačová grafika). Samotná hra doporučuje ovládání přes hotspot vaší domácí Wi-Fi na dotykovém telefonu, takže ovladač potřebujete jen pro spuštění hry (blbý ale je, že pak nic jiného na telefonu dělat nemůžete, jinak se to hned stopne). Erica má skvělý příběh i tempo, které diváka pohltí na krásnou hodinu a půl jako běžný film, ale pořád tu na ještě lepší hodnocení něco chybí.. možná z toho prostě neměli dělat hru a poslat to do kin.

Nahráno na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=qmQeXxzODy0

Pro: skutečné bez PC grafiky, super nepředvídatelné dějství, postava Erika, ovládání na TV přes telefon

Proti: omezená svoboda, pouze PS4, film nebo hra?

+17

Killzone: Shadow Fall

  • PS4 50
Původní Killzone trilogii jsem si i přes jistá technická omezení konzole PS3 užil a od pokračování s podtitulem Shadow Fall jsem očekával mnohé. V první řadě především bytelnou válečnou FPS, kterou Shadow Fall paradoxně není. Jasně, furt se tam střílí, jasně, stále je to přímé pokračování původní trilogie, ale pocitově je ta hra úplně někde jinde a namísto atmosférické akční hry jsem dostal odosobněný nablýskaný launch titul bez duše, jehož největší devízou je překrásná barevná grafika.

Pryč je ponurý Helghan a jeho úporné dobývání. Nyní se příběh odehrává na oběma stranami obývané Vektě a celá hratelnost spočívá spíše v menších přestřelkách a bloudění po lokacích. První půlka hry funguje vcelku standardně. Příběh působí poutavě, graficky hra vypadá vskutku impozantně a u řady výhledů jsem si říkal, jestli jsem něco podobně detailního u lineární FPS kdy vůbec viděl. A to je prosím Killzone: Shadow Fall už 7 let starý. Nutno však podotknout, že grafika není takhle vypiplaná úplně všude a některé interiéry jsou vlivem nedodělaného či glitchujícího nasvícení docela ohyzdné.

Postupem času ale klasické řadové nepřátele nahrazují jejich odolnější oštítované varianty, vojáci s energetickým polem či hyperodolní roboti. Najednou se velká část nepřátel stává otravnými bullet sponges, před kterými jsem byl nucen neustále prchat. No a znáte to pravidlo: jakmile nestačí na skolení nepřítele pár výstřelů, je to otrava. A vskutku, ze zábavného akčního střílení se stala otravná systematická nuda.

Další problém vidím v mírně otevřeném prostředí, které často působí, jako kdybych hrál na multiplayerových arénách pospojovaných tunely (mulťák jsem nehrál, ale vůbec bych se nedivil, kdyby to MP mapy opravdu byly). Přestřelky jsou často nepřehledné a kvůli tomu, že hra není tak jako předchůdci úzký skriptovaný koridor, trpí tím tempo. Na můj vkus je to všechno až přehnaně komorní a opravdové bitevní vřavy jsem téměř nedočkal. Místo toho jsem neustále hackoval nějaké terminály, odklízel si z cesty jakési krabice s výbušnými robůtky, obcházel automatické věže. Prostě všechno, jen ne nějaká masivní rambo akce. A upřímně, je to na hovno. Podobnou hratelnost v propracovanější podobě čekám od nějakého akčního RPG, ale rozhodně ne od původně lineární válečné sci-fi střílečky.

Během hraní jsem narazil na řadu bugů spojených s ukládáním a jeden z nich byl vyloženě game-breaking (viz). Checkpointy jako takové jsou rozmístěny dobře, ale reloadnutí pozice na několika místech rozbíjí skripty, což je u exkluzivního PS4 titulu docela s podivem.

Killzone: Shadow Fall mě zklamal. Nečekal jsem a ani nechtěl revoluci. Těšil jsem se "jen" na vizuálně vypiplaného nástupce a dostal jsem odfláknutou hru, která mění řadu zajetých věcí, přidává řadu zbytečných prvků a ve výsledku není ani zdaleka tak zábavná, jak by mohla a asi i chtěla být. A lacině useknutý konec tomu jen nasadil korunu.

Pro: grafika a epické scenérie, první polovina hry, občas atmosféra, David Harewood

Proti: zbytečné herní prvky na úkor pořádného střílení, nástup otravně odolných nepřátel v druhé polovině hry, nepřehledný level design, skomírající tempo, zabugovaný save system, neuspokojivý konec

+19

Yakuza Kiwami 2

  • PS4 --
Dohráno a dojmy poměrně rozporuplné. Musím říct, že byť jsem hrál pouze Y0, Y1 a Y2 tak jsem si tuhle sérii naprosto oblíbil a považuji ji asi za mou nejoblíbenější vůbec - marně si vybavuji sérii o více než dvou dílech, která by mě tak pohltila.

Hratelnostně se výrazně neliší od předchozích dílů, ale přesto se mi hrál asi nejlépe.
Pár důvodů proč:
- bitkám s thugy se dá jednoduše vyhnout, pokud nechce být člověk zdržován
- způsob jak získávat zkušenosti a kupovat skilly mi přišel jednoznačně nejlépe vyřešený (naopak od Yakuzy 0)
- získávání zkušeností přes jídlo - a to opravdu nemám rád, když musí ve hrách člověk jíst, ale zde je to ve finále celkem dobře vyřešeno
Jsou to na první pohled maličkosti, ale jsou to asi hlavní změny oproti předchozím dílům, které mi dost zpříjemnili celkový zážitek ze hry, takže tohle na jedničku s hvězdičkou.

Co bylo pro mě naopak asi nejslabší v porovnání s ostatními díly byl příběh. Není špatný, to vůbec, ale...

- asi příběhově nejkratší Yakuza
- bohužel od cca 2/3 hry už celkem předvídatelné i když je konec naroubován na několik plot twistů
- s těmi plot twisty na konci mi to přišlo zbytečně překombinované a přesto že se scénáristi snažili šokovat, tak to prostě nefungovalo a i když se musí Yakuza brát s rezervou, tak závěr nebyl moc uvěřitelný
- naopak se mi líbilo, že autoři se toho nebáli a na konci to byla celkem "jatka"
- Daigo Dojima mi nakonec přišla jako poměrně nepodstatná postava, i když měla potenciál, s tím souvisí to, že nebylo nakonec vysvětleno co s Tojo Clanem
- příběh neměl ani zdaleka tolik silných momentů jako Yakuza 0 nebo 1
- Příběh v Yakuze 0 mi přišel o dost komplikovanější (tam možná až moc), dospělejší a možná né tak záživný, ale nabízel silné scény. V Yakuze 1 (podle mě nejlepší díl zatím) byl příběh nejlépe napsaný, uvěřitelný a okořeněný vynikajícími postavami. U Yakuzy 2 mi v porovnání s ostatními díly chybí nějaké to "nej" v čem by vynikala

Ale aby to nevypadalo že jen kritizuju, příběh je pořád hlavním hnacím motorem a po celou dobu hraní mě zajímalo jak to vše dopadne.

Zbytek jen v krátkosti - miniher je spousta, některé zábavné, jiné méně, focení modelek zaujalo :-). Substories jsou opravdu zase vtipné a japonsky bizarní, až mě udivuje jaké situace dokážou autoři vymyslet :-). Celkově hra se v základech neliší od předchozích dílů, což kvituju a jsem za to rád.

Pro: hratelnostně perfektní, některé minihry, vtipné substories, postavy

Proti: slabší závěrečné vyvrcholení oproti předchozím dílům

+10

Gran Turismo SPORT

  • PS4 100
Jedna ze dvou her a zároveň jeden ze dvou důvodů, proč jsem si pořídil PS4. GT série nás tu provází již přes 20 let a titul s označením "Sport" nás konečně přenáší do časoprostoru online závodů mezi ostatní hráče ze všech koutů světa. Poměřit síly s jinými ostřílenými závodníky byl pro mě nesplněný sen už jako malého kluka a konečně je to tady!

Víte Gran Turismo je poměrně netradiční hra a jako realistický simulátor neosloví takové množství hráčů, kteří ocení spíše arkádu. Já se v tomto žánru našel už u prvního dílu. Je nutno říci, že titul "Sport" je zaměřený výhradně na online závody, tudíž tento díl neobsahuje ani takové množství aut jako předchozí díly, ale za to nabídne online režim Sport, kde jsou na každý týden stanoveny 3 druhy závodů s automatickým vyhledáváním protihráčů do maximálního počtu 20 závodníků. Vedle toho máte rozpis sezón/šampionátů, což je soutěž na několik měsíců, v níž se jezdí závody až 2krát týdně v daný čas, na který je třeba se registrovat. Ti nejlepší postupují na offline finále do Monaca. Tohle finále se konalo v období velké ceny F1, takže zde nechyběl ani Hamilton, proti kterému mohli finalisté v GT závodit. Všichni finalisté byli ubytováni v luxusním hotelu u moře a měli možnost se svézt v luxusních autech - ty, které se nachází ve hře, a samozřejmě se hrálo o nemalé prizemoney. Kromě toho, že se tedy dá na šampionátu soutěžit jednoduše na jednotlivce, je tu i soutěž poháru konstruktérů, kde se na trati vyskytují maximálně 2 auta stejné značky.

Kromě režimu Sport hra nabízí i režím Lobby, kde se lze jednoduše připojit na něčí hru nebo si založit vlastní a určovat tak i podmínky tratě, druh vozů nebo pomocníky na trati. V lobby je potřeba mít dobře seřízený router, jinak vám nachází méně her, než byste pro výběr chtěli.

Z čeho jsem měl veliký strach byl systém vyhledávání soupeřů a stabilita připojení (lagy) in-game. Obě obavy jsou řešeny precizním způsobem. Systém vyhledávání je založen na bodovém hodnocení umění jezdce a druhým atributem je jeho sportovní chování. Obě kategorie jsou rozděleny do S, A+, A, B, C, D, E. Pokud tedy jezdíte alá gentlman a jezdíte rychle, stoupají vám oba atributy a dostáváte se k podobným soupeřům. Pokud ale jezdíte na hovada, nejenže vám to automaticky snižuje i první atribut, i kdybyste závod vyhráli, ale zároveň čekejte stejně agresivní protihráče na trati a bude jich dalších 19 =) Co se týče připojení, je to vyřešeno tak, že pokud nejste od soupeře více jak 5 vteřin, jsou v čase znát citlivější reakce protihráčů a to okamžité bez lagů nebo odezvy (pokud někomu připojení padá, jezdí po trati jako duch, ale to se moc nestává). Je to až neuvěřitelné jak hra běží plynule a přitom nehrajete jen proti lidem ze stejného kontinentu.

U mě GT sport nesplnilo jen očekávání ale naprostý sen. Je to u mě historicky 6. hra, které dávám 100%, protože i po roce pořád baví. Lepší online závody se skill rankingem nenajdete.

Pro: vývojáři stále přidávají nové věci, reálné tratě, reálné auta, soundtrack, GT závody, záznamy, online režím

Proti: trochu zmatenější menu, Toyota

+12

Resident Evil 7: Biohazard

  • PS4 90
Resident Evil 7, vyvojari vsadili na svuj prvni dil serie s pohledem z prvni osoby a byla to zmena vice nez dehberouci. Hrac tak proziva vse daleko intenzivneji a prostory, ve kterych travi svuj herni cas, jako by ho opravdu obklopovaly a jako temnota prosakuje zdmi stareho domu, tak i mraziva atmosfera, jakoby se tetelila na rukach hrace a stale vice jej zabalovala do nepropustne mlhy plne napjeti, beznadeje a vsude pritomnych lekacek. Hra vas tedy nenecha ani chvili v klidu, stale vas drzi napnute, ze strachu co bude za dalsim rohem, clovek se boji otacet a vstupovat do novych mistnosti domu, jenze ani stare zname lokace, davno projite, nejsou bezpecne. Nevim zda hrac hraje hru, spis mi prijde, jakoby si hra hrala s hracem. Ne vsechny mistnosti jsou od zacatku pristupne a tak si hrac jen ulevi, kdyz zjisti, ze dvere nejdou otevrit, protoze nechce celit dalsimu zlu, dalsim desivym paranormaliim, ktere ho znenadani obklopuji. Spocatku bezbrany Ethan vyzbrojeny pouze svitilnou si casem prijde na slusny arzenal zbrani a pokud hrac poctive prohledava kazdy kout, tak objevi i par rozsireni sveho batohu, diky kterym s sebou v jednom okamziku muze nosit brokovnici, samopal, granatomet, magnum, plamenomet, pistoli a nuz, samozrejme i peknou hromadu naboju a nejake ty vybusniny a pokud clovek hraje moudre, dobre miri, nehrne se slepe do kazdeho stretu, tak od te doby co se ve hre objevi samopal, tak s naboji jiz problem mit nebude. Pres velke mnozstvi zbrani mam vsak pocit, ze do hry uplne nezapadaji, ze strileni je jen takove spestreni pruchodem hrou, alfa a omega je zde totiz pribeh, prostredi a vsudy pritomna husi kuze, at uz ze zvuku, ktere jsou krajne neprijemne a clovek upada do stavu, kdy zacne byt paranoidni a ma pocit ze je stale nekdo za jeho zady a, ze ho stale nekdo sleduje. Abych se vratil ke zbranim, nepomaha memu nazoru ani to, ze mimo souboje s Bossy, ze kterych me bavil snad jen souboj s matkou Marguerite, se ve hre vyskytuji 3 druhy nepratel a vsichni bohuzel vypadaji stejne, jedna se o jakousi cernou hmotu, humanoidniho tvaru a lisi se pouze svou velikosti a stylem pohybu, za me velike minus a ve hre by vubec nemuseli byt, nejsou bohuzel ani desivi, ani nebezpecni, snesu sice velke mnozstvi kulek, ale jinak jsou temer neskodni, tyto nepratele a ze prostredi lodi neni uz tak dobre, jako desivy dum, beru jako jedine minus, ktere jsem ve hre objevil. Myslim si, ze presne tohle je ten smer, kterym by se serie Resident Evil mela ubirat, nechybi zde ani odkazy na kultovni horrorove filmy, napr. Blair Witch, predchozi hry Resident Evil, ci demo P.T.
+12

Knack

  • PS4 50
Hlavní nápad hry jste vy: Knack! A taky hlavní síla.

Relikvie, různobarevné kostičky, kuličky, trojúhelníčky a podobně, jsou v podstatě základem technologií světa, ve kterém se hra odehrává. Společně se slunečními kameny. Hlavním hrdinou je malý Knack, živoucí a myslící bytost složená z orbu a relikvií. Když říkám malý, je to vlastně docela zavádějící. Velkou část hry totiž budete opravdu velcí, až obrovští - Knack na sebe totiž dokáže vázat další (nejenom) relikvie, čímž se léčí a zvětšuje až do úctyhodných rozměrů.. Je hlavním tahounem příběhu, který je postaven na principu "Knack to zařídí" a "velkého Knacka nic nezastaví". Jinak jsem příběhu velkou pozornost věnovat nezvládla.. Jste vysláni bojovat s orky, ale zrada z vlastních řad vás přiměje ke změně plánů a tak vystřídáte i další nepřátele - lidi, roboty, brouky,... Žádná z postav bohužel není zapamatováníhodná, celé je to spíše na úrovni dětského seriálu.

Co ovšem na dětské úrovni není je obtížnost.. Hráli jsme to v kooperaci, což obtížnost sice snížilo, přineslo to ale spoustu dalších nepříjemností. Hra je o Knackovi. A ten je jen jeden. Druhý hráč se tak chápe role jakéhosi kovového "Knacka", který snad musel být přidán do hry za pět minut dvanáct. Nemá žádná práva. Kamera sleduje pouze hlavního hráče (barevného Knacka 1). Ten také vstupuje do všech animací, a všechny obměny hratelnosti (třeba navazování jiných materiálů než relikvií) se týkají pouze jeho. Druhý hráč tam je, účastní se soubojů. Je nesmrtelný, když zemře, po uplynutí lhůty se může znova obnovit a pokračovat kde skončil. (v případě úmrtí Knacka 1 se opakuje pasáž). Ve hře využíváte super-útoků za sluneční kameny. Zatímco Knack 1 dokáže vyvolat tři typy plošných útoků s masivním poškozením (úder do země a tlaková vlna, vytvoření ničivého relikviového víru a útok na dálku), kovový Knack 2 má jen slabý odvar. Také se neléčí sbíráním relikvií, ale kovem, který padá z nepřátel, které zabil. A už jsem zmínila že se hra tváří jako by tam nebyl? Kamera vás prostě "zapomene pozadu" a mně často nezbývalo než třeba zkusit projít úsek plný pastí a skákání poslepu nebo prostě skočit dolů a obnovit se (bez nasbíraného kovu, tudíž zase malá a s jedním článkem života). Samozřejmě se oba hráči mohou snažit držet se pospolu, ale ne vždy to prostě jde. A počítá se jen zdraví toho prvního...

Už je to moc dlouhé. Závěrem - chtěla jsem dát víc, protože mě to navzdory všemu bavilo. Ale co nám ta kooperace přinesla za momenty, nemůžu to přehlédnout. A když ani příběh není ničím výjimečný a jeho podání moc nezaujme, jediné, co vlastně zbývá jsou svižné a zábavné souboje v prostředí, které je (sice s obměnami) stále to stejné a po čase toho máte tak akorát...

Pro: super nápad (malý až obří Knack), svižné a obtížné souboje

Proti: nedomyšlená kooperace (především kamera!)

+11

13 Sentinels: Aegis Rim

  • PS4 90
Určitě to znáte. Čas od času se objeví herní klenot, který je v určitém aspektu velmi originální a naprosto vás tím pohltí. O to zajímavější je vidět, jak je herní medium originálně využíváno pro vyprávění příběhů. V minulosti mě uchvátilo Life is Strange svým překvapivě emotivním příběhem středoškolaček, do nějž mohl hráč zasahovat. Pokračovalo to třeba jedinečným Hellblade a jeho nahlédnutím do hlavy psychicky narušeného člověka nebo nevídaně dospělým podáním příběhu se značným přesahem v druhém Last of Us. Čím to, že 13 Sentinels se u mě nesmazatelně zapíše mezi tyhle hry?

Všechny zmíněné hry nabízejí lidem blízká témata, které ač jsou herně obohaceny o různé sci-fi/fantasy prvky, tak se stále snaží neztrácet původní myšlenku a útočit na emoce především díky tomu, že řeší reálné problémy, které rezonují naší společností. 13 Sentinels tohle nenabízí a jde o čistokrevné sci-fi. Jeho síla však tkví ve způsobu vyprávění. To je totiž nelineární a nabízí tak v podstatě každému unikátní průchod. Ve zkratce to znamená, že osudy jednotlivých postav můžete vidět v téměř libovolném pořadí a volně mezi nimi přeskakovat dle potřeby. V dějové lince jednoho však vidíte i postavy další a pro souvislosti je potřeba prožít děj i z jejich strany, případně ze strany několika dalších. Zajímavý je však také fakt, že jednotlivých 13 příběhů v jistém smyslu funguje i samo o sobě a autoři tak v každém lehce mění jakýsi pocitový přístup, ač hratelnost je vlastně stále stejná.

Zlé jazyky by mohly říct, že zde forma vítězí nad obsahem, nicméně jsem toho názoru, že i kdyby byly jednotlivé kapitoly seřazeny chronologicky, tak jde stále o jeden z nejlepších a nejpromyšlenějších herních příběhů. Ten na první pohled vykrádá vše, co vás napadne, a co víc, některé kapitoly jsou vyloženě kopie různých děl, což sám autor přiznává. Poznáte tak třeba Válku světů, Terminátora, E.T., Zdrojový kód a spoustu anime či mangy, které jste nejspíš neviděli a nečetli. Můžete tak usoudit, že to je ve výsledku slepenec cizích nápadů, což je samozřejmě pravda, ale je to poslepované zatraceně dobře. Tím, že má hra 13 protagonistů, je neustále postaráno o nové zvraty a napětí vás tak bude hnát stále kupředu.

Nicméně nebyli by to Japonci, kdyby se to celé bralo čistě vážně, tudíž nemusíte mít strach o nějaké odlehčenější momenty. Podstatná část hry se odehrává v roce 1985, tudíž hra často působí až nostalgicky pohodovým dojmem (Ano, často cítím nostalgii k době, kterou jsem nezažil) a protagonisté jsou středoškoláci, což znamená, že je prostor i pro skvěle podané vtípky s občasnými sexuálními narážkami. Jednotlivé postavy jsou samozřejmě napsány unikátně a neměl jsem pocit, že by tam některá z nich byla navíc nebo se tvůrci opakovali, ač je jistě nevyhnutelné, že si každý najde ty oblíbené a naopak méně oblíbené. U některých za to může povaha, u některých zas zábavnost jejich dějové linky, některé však značně vyčnívají celkově (Natsuno a její "E.T." příběh).

Slušilo by se možná říct, že ve své příběhové lince není 13 Sentinels úplně tak adventura, jakou si nejspíš představujete. V podstatě je to několik desítek hodin koukání na konverzace a od žánru visual novel ji dělí jen možnost pohybovat s postavou po obrazovkách a občas spustit interakci s předměty. Žádné hádanky však nečekejte. Hraní vypadá většinu času tak, že sedíte a mačkáte X, nic víc. Od toho tu však je strategická linka, což je velmi zábavná minimalistická RTS mini-hra proložená krátkými konverzacemi našich hrdinů. Jsem asi jeden z mála, komu přišla zábavná a klidně by ji v příběhové formě ještě o pár úrovní rozšířil, nicméně v opačném případě se není čeho obávat, protože na normal obtížnost je velmi jednoduchá a nezabere příliš času.

13 Sentinels má už teď svou budoucnost jistou, tedy minimálně v našich končinách. Exkluzivita na jednu platformu a anime stylizace z ní udělá hidden gem a i milovníci dobrých herních příběhů budou o tenhle skvost často ochuzeni. Osobně mám jednu jedinou výtku a to tu, že i přes krásnou 2D grafickou stránku bych spíš uvítal filmovější pojetí ve 3D. Nicméně něco takového je nejspíš finančně neúnosné, kor pro japonské studio. Budu tedy rád, pokud někoho z vás tenhle komentář přesvědčí ke koupi a hra hned nezapadne. Stojí to za to.

A Yuki je best grill.

Pro: Výborný a originálně odvyprávěný příběh, Rozmanité charaktery, RTS část, Yuki

Proti: 3D grafika a filmové pojetí by to dovedlo k dokonalosti

+20

Shadow of the Colossus

  • PS4 85
Do třetice všeho dobrého. Po solidním Ico a božím The Last Guardian jsem se vrhnul na remake Shadow of the Colossus a už teď musím říct, že mi tenhle svět bude fakt chybět. Ač nejsou zmiňované tituly dějově nijak explicitně propojeny, z různých náznaků a celkové stylizace prostředí je jasné, že se jedná o jedno universum, byť časové i místní zasazení není pro jednotlivé hry konkrétně určeno. Stejně jako bratříčci i Shadow of the Colossus pracuje s minimalistickým příběhem, kde není řečeno nic přímo, ale jeho největší síla tkví v prazvláštní posmutnělé atmosféře a celkovém tajemnu, které zahaluje velice zajímavou mytologii.

Shadow of the Colossus mě dlouhá léta děsil a zároveň trochu odrazoval faktem, že se prakticky jedná o 16 za sebou jdoucích bossfightů (a ty já příliš nerad). To je v zásadě docela výstižné tvrzení, ale v SotC nejsou bossfighty úplně klasické bossfighty. Místo aby hráč do bossů bez ustání bušil a snažil se vysledovat nějaký jasně daný pattern, tady jsou to spíše takové puzzly. Zatraceně zábavné puzzly. Jakmile hráč nalezne správnou taktiku, není (alespoň na střední obtížnost) posléze problém jednotlivé kolosy porazit. Nejvíc frustrujících momentů u mě plynulo buďto z ovládání a nebo že jsem nevěděl, jak kolosa načnout.

Občas bylo na hře cítit stáří originálu. Tvůrci se v remaku příliš nesnažili vyladit některé designové nedostatky (15. kolos - na dvou místech zcela nejasný postup, 2. kolos - nechvalně proslulý jump apod.), které tu a tam způsobí pekelně frustrující moment. Kamera taky nefunguje vždycky úplně ideálně, ale to už je takový trademark této trilogie.

Přesuny po liduprázdné krajině jsou super kochačka a zároveň prohlubují melancholickou náladu celé hry. Pocity osamělosti a opuštění z obrazovky přímo sálají. Dopomáhá k tomu i hudba, která ve správných momentech naznačuje nejednoznačnost hráčova konání. Brzy jsem si začal pokládat otázky typu: co tu vlastně dělám? Kdo je ta tajemná dívka, kterou se snažím zachránit? Proč vlastně ty kolosy zabíjím, když oni na mě prakticky ani neutočí? Co je zač ten hlas, který mě vede na své cestě? Nevyužívá mě náhodou?

Oproti Ico a TLG je SotC poměrně hodně schematický a po 2 zabitých kolosech mi bylo jasné, že odpovědi se dozvím až na konci. Začal jsem se proto soustředit na samotné kolosy a po dohrání musím uznale pokývat hlavou, že takhle zábavné bossfighty se jen tak nevidí. Každý kolos je jiný, na každého platí trochu jiná taktika, kterou je potřeba vypozorovat. Často je i potřeba využívat okolí. Po několika menších a překvapivě jednoduchých kouscích se začaly objevovat pořádně velké potvory v ničem nezadající si s titány v God of War. A ani po 16 poražených kolosech nemám dost. Chci dvojku!

Pro: umělecký design - atmosféra, grafika, hudba; hratelnost, monumentální kolosy, skvěle rozanimovaný Agro, liduprázdné pláně, konec

Proti: občas kamera a neresponzivní ovládání, pár designově ne úplně zvládnutých momentů, jistá schematičnost

+29

Transformers: Battlegrounds

  • PS4 50
Transformers: Battlegrounds by asi chtěli být takovým XCOMem pro děti. Dle mého názoru však ani u nejmenších hráčů příliš neobstojí. Na to je hratelnost příliš sterilní, grafika ošklivá a obsahu málo. Jasně, nejsem úplně cílovka. Ideální věk jsem přešvihl tak trojnásobně a skládací plecháče jsem neměl příliš v lásce ani jako dítě, herní žánr tahové strategie mi však naopak sedí náramně.

Jádro tahových soubojů je osekáno na dřeň. Prvních několik misí z celkem asi dvaceti vám to vlastně ani nebude připadat, záhy se však dostaví nuda. K té dopomáhají i dost fádní a zapomenutelné schopnosti hratelných robotů a hodně ubohá náplň misí, ve kterých jde prakticky jen o vykosení nepřátelských Decepticonů nebo přesun na předem určené místo.

Battlegrounds na první pohled nevypadají příliš dobře, fanoušci na hře u launch traileru nenechali nit suchou. Pestrobarevné provedení děti možná ocení, to však nemění nic na tom, že vizuálně je co do detailů hra hodně skoupá a prostředí tak vypadá sterilně a nezáživně. Jízlivé narážky na vizuál jak z PS2 tak nejsou úplně neopodstatněné.

Jednotlivé schopnosti mají sice zvláštní účinky, ale hra je i na nejtěžší obtížnost dost jednoduchá (až na polovinu jedné mise, kde máte k dispozici pouze Bumblebeeho), takže kdovíjak přemýšlet a taktizovat není potřeba. Transformers: Battlegrounds jsou prostě obětí přehnaného zjednodušování a připočteme-li nevalnou délku kampaně (kolem deseti hodin), je vcelku problém ji doporučit komukoliv jinému než právě malým fanouškům Transformerů. I pro ně je však na trhu spoustu daleko zajímavějších a zábavnějších her. Navíc za rozumnější cenu než tisícovku, co Battlegrounds momentálně v obchodech stojí.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Slušný dabing postav; z počátku celkem zábavné; netradiční žánr pro děti; lokální multiplayer

Proti: Plochá hratelnost, kvůli které hra brzy nudí; nezajímavé schopnosti; mizerná grafika; stereotypní náplň misí; málo obsahu;

+7

God of War III

  • PS4 85
God of War III je opět pořádná řežba, která přináší jen kosmetické změny oproti předchozím dílům. Ze začátku mě trochu iritovalo, že je to pořád stejné. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že tomu dám tentokrát nižší hodnocení. Po několika hodinách hraní, kdy jsem se pořád nemohl odtrhnout od televize jsem to nakonec uznal. Hra má dynamiku a tempo, které nedovolí nudit. Již popáté to samé a opět to funguje. Opět to má koule rvoucí bitky v závěru. Opět jsem měl pocit, že hlavní boss nebyl takový ten panák na odstřel na konci. Jeho poražení vyžaduje velké úsilí. Všichni bossové (a že jich tu je) nejsou žádná ořezávátka.

Kratos je sice silný a nemilosrdný bojovník. Proti němu ale stojí bohové a na první pohled to vypadá, že nemá šanci. Oproti předchozímu God of War II je to pořád stejná hra. Stejný výtvarný styl, stejná kamera, stejný soubojový systém. Přibylo trochu víc hádanek, které ale nejsou těžké ve smyslu brutálních časových limitů. Na jejich řešení je dostatek klidu. Na čem hra stojí jsou souboje s bossy. Až v tomhle díle je to pořádný masakr bohů, polobohů a titánů. A stejně jako minule je to narvané quick time eventy, které sice působí už trochu zastarale. Ale proč ne. Efektní filmové záběry se musí něčím vykoupit.

Příběh ,jednoduchý jako vždycky, dosahuje úrovně Kratosova duševního nalazení. Diskutovat s tebou? Radši tě zabiji já a zabodnu ti do hlavy božský meč. V hlavě má Kratos pomstu a za tou jde hlava nehlava. Nějaké smíření neexistuje. Jen zabít všechny bohy, co mu stojí v cestě a v lepším případě si přisvojit jejich zbraně. Některé schopnosti, jako třeba křídla si Kratos přinesl z předchozího dílu. Kdyby někdo nevěděl, kde je vzal. Poprvé v sérii jsem využil skoro všechny schopnosti. Na každého bosse platí trochu jiná taktika a má jinou slabinu.

Ovládání je opět geniálně automatově jednoduché. Nepřekáží v řežbě. Občas sice některý úhel kamery zmate, ale není to nic nepřekonatelného. Mě tohle sedí. Příběh je jednoduchý ale úderný. Je to epické, brutální a nemilosrdné. 60 snímků v remasterované verzi je také fajn. Zároveň se ale těším na nějaký posun, který očekávám v momentálně posledním God of War.

Pro: zábavná jízda od začátku do konce, dávkování bossů a postupné zvyšování obtížnosti, Kratos opravdu není kladný hrdina, stejný koncept i po páté funguje, epické až na půdu, příjemné hádanky

Proti: už to přeci jenom začíný být trochu stejné, někteří s bossů si tak krutou smrt nezasloužili, quick time eventy jsou použity až moc často

+17

Tesla vs Lovecraft

  • PS4 60
Jasně, Tesla vs Lovecraft nevypadá na první pohled kdovíjak hezky ani zajímavě, v jádru jde však o sice vlastně dost jednoduchou, ale funkční a v kratších herních seancích i obstojně zábavnou hru.

Tento izometrický "twin stick shooter" svojí náplní úplně nevybočuje ani nepřekvapí. Naštěstí mu však nechybí sice okoukané, ale funkční základy doplněné o slušné množství udělátek a perků, které vám dopomáhají posílat zástupy "lovecrofstovských" monster do horoucích pekel. Možností je obstojné množství a hlavně v počátečních úrovních na možnosti krásně přibývají. Postupem času však vše zejména při delších herních seancích upadá do stereotypu a vcelku omezený počet nepřátel tomu jen dopomáhá.

K úplnému dohrání je potřeba připravené levely projít ve třech obtížnostech. Každou lokaci tak navštívíte třikrát. Vzrůstající výzva je citelně znát a v pár vypečených úrovních se vcelku zapotíte. Díky systému relativně drahých permanentních vylepšení je však víceméně otázkou času, než se úspěšně probijete na konec. Osobně mi dohrání (a zároveň i platinová trofej) zabralo dvanáct pečlivě dávkovaných hodin.

Recyklování lokací, nepřátel i absence snahy o různorodější náplň misí hře škodí. Jádro hry je však v naprostém pořádku a Tesla vs Lovecraft skvěle funguje jako odreagovačka na půl hodinky, či doplňkový kousek k něčemu většímu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 62 %; 4. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Jednoduchá akční hratelnost; systém perků a vylepšování postavy; zábavné v malých dávkách

Proti: Stereotypní při delším hraní; recyklace úrovní; nenápaditý design a vizuál lokací

+6

Uncharted: The Lost Legacy

  • PS4 80
Uncharted série se definuje jako akční adventura a ani u The Lost Legacy se nic nemění. Vlastně je to hratelně trochu lepší čtyřka a příběhově minimálně velmi příjemná záležitost. Nate pověsil lovení pokladů na hřebík, takže naším novým hrdinou, vlastně hrdinkou, je Chloe Frazer, kterou si jistě pamatujete z druhého a třetího dílu, a za parťačku si vybrala Nadine ze čtyřky. Ač by možná byly pochybnosti, že to těm dvěma rošťandám nebude klapat, všechny byly vyvráceny. Chloe už sympaťačka je, ale Naughty Dog studiu se povedlo příjemně polidštit i právě Nadine, která nám po titulu Thief's End zanechala v puse pachuť "příjemná jak prdel". Cesta za bájným klem je pochopitelně sbližuje a nás hráče k nim. U Uncharted série samozřejmě nesmí chybět humor, který se tu opírá i o bratry Drakeovy a nezaostává ani dramatická část příběhu. V jeden moment máte až pocit, že se příběh zvrtne až do opravdu vyspělých rozměrů, ale nebojte, humor to zase vrátí do normálu. S příběhem nemám problém, je to ideálních 8 hodin zábavy, akce, odhalování, sbližování a wow momentů.

Po herní stránce přibylo pár drobností. Samozřejmě nějaké bambitky, nově můžete s Chloe vylamovat zámky a v truhlách hledat zbraně či cetky, a jelikož žijeme v 21. století, v době elektronické, Chloe se podle toho náležitě chová a vzala si sebou mobil (jistě vodotěsný s odolností 3310), se kterým tu a tam cvakne nějakou pamětihodnou scenérii nebo okamžik. V předešlé hře jsme měli možnost jezdit takovým pokusem o otevřený svět a tu možnost máme i v The Lost Legacy. Hlavní náplní je postoupit příběhově dopředu, ale máte i možnost sesbírat kolekci disků, které vám zpřístupní takovou zajímavou bižuterii. Samozřejmě volitelná aktivita. Akce i stealth mi přišly opět o něco lepší, ale řekl jsem si, že si pocit z dobrého gameplaye zkazím vyšší obtížností. Nevím, proč si to dělám. Mise s vlakem a vrtulníkem mi ukradly pár měsíců života. Kolem a kolem je to ale skvělá hra a sérii zaručeně nedělá ostudu, protože to má všechno, co na Uncharted máme rádi. Se zvědavostí čekám na nějaké oznámení od Naughty Dog.
+9

Journey

  • PS4 85
Hra pro prožitek. Hra pro pocit. Smysl pro poetiku větru, lehkosti, plynulosti a putování. Spojení obrazu a hudby. Umělecký zážitek, který hraješ. Slovíčko hraješ můžeš nahradit slovíčkem procházíš. Na první pohled se toho neděje přiliš. Chce to zastavit se, nebo zpomalit. Tady nejsi zahlcován přemírou aktivit, aby ses jednoduše zabavil. Tady putuješ.

Ano, hry mají i tuto moc. Hry můžou být i takto krásné. Tohle jsou hry pro mě. A teď nemluvím o uměleckých menších hrách bez komplikovanějšího gameplaye. Žánr tady nehraje roli. Jen mi dejte hru, která mi ukáže ten pocit, ten prožitek. Jako Journey.

Internetové spojení tady taky zafungovalo a potkáš i jiné hráče. Jenomže tady si s nimi netvoříš týmy nebo něco takového. Jsou to poutníci, jako ty, se stejnou cestou, potkáš je, pak je ztratíš. Tancujete spolu, zpíváte si, povzbuzujete se. Můžete spolu i meditovat.

Krásná hra.
+13

Frostpunk

  • PS4 90
Nečekal bych, že mě dokáže budovatelská strategie až tak moc vtáhnout do děje. Z Civilizací jsem zvyklý na uměle nastavená vítězství typu postav jako první tuhle stavbu apod. Vlastně mě kromě vítězství ani nějak osud národa nezajímal. Frostpunk dokázal navodit neskutečně zoufalou, mrazivou a tragickou atmosféru na samém konci existence lidstva, kde hraje na tu nejzákladnější lidskou potřebu - přežít. Postupně klesající teplota, strach a obavy, co přinese další den, mě donutily odehrát hru na jeden zátah až do pozdních ranních hodin.

Zamrzel snad jen trochu odfláknutý závěr s nějakým vhodnějším filmečkem, ale ze všeho nejvíc mi vadila nemožnost prohlédnout si pokročilejší tech tree a zákony, dokud je nevynaleznu nebo nezavedu, což je sice možná reálnější, ale na strategii a plánování to má dost neblahý vliv.
+11

Death Stranding

  • PS4 85
Ahoj, já jsem Sam, poslíček společnosti Bridges, a mám tu pro Vás zásilku. Vyplníte mi prosím ještě krátký dotazník? Doba doručení, stav zásilky, spokojenost s kurýrem a tak dále, znáte to. Ano ano, já vím, stav balíku není ideální, čekala jste dlouho a má mimika pomalu už ani neví co je to úsměv, ale víte jaké to je? Z distribučního centra je to sem téměř přes celý kontinent USA, výstavba dálnic bohužel nejde tak jak jsem na začátku čekal, cestou jsem potkal několik mezků, kteří by mě pro Vaši zásilku spodního prádla bez zaváhání poslali na onen svět (ještě že mi neříkají navrátilec jen tak pro nic za nic), a slyšela jste už o VV? S nimi se do křížku rozhodně pustit nechcete. Tak, to by bylo skoro vše. Než ale odejdu, mohu Vám ještě nabídnout členství v našem novém projektu UCA? Získáte tím přístup ke znalostem celého lidstva a chirální tiskárnu navrch. Ne ne, žádný háček to nemá* (*jen tím posilujeme chirální bouře a nevíme, zda naši síť náhodou nevyužívají teroristi, nic co by stálo za řeč). Děkuji za spolupráci, uvidíme se u další objednávky. Toliko ze života poslíčka, který má pomoci vybudovat novou Ameriku.

Death Stranding je zvláštní hra. Po prvních ukázkách jsem se nesmírně těšil, pak jsem ale zjistil co bude náplní hry, a mé nadšení trochu opadlo. Když jsem se ale nakonec ke hře dostal (díky slevě v obchodě) a rozehrál ji, tak světe div se, ono mě to chytlo. Naložit kontejnery na záda, donést je objednateli, cestou postavit pár staveb aby se mi tu příště šlo snáz... a člověk se ani nenaděje a během 64 hodin odnosí téměř osm tun nákladu. Můžou za to hlavně dvě věci.
Zaprvé, všechny ty vymoženosti a vychytávky pro doručování jsou tu dávkovány postupně. Na začátku má člověk radost, když přes řeku položí žebřík, pak povýší na stavbu mostů, přejde k impozantnímu plánu jak propojí celý kontinent dálnicí a nakonec si vybuduje síť lanových skluzů, která dělá z doručování co se týče rychlosti otázku okamžiku. Tvůrci prostě dobře věděli jak hráči postupně vše nadávkovat.
A tou druhou věcí, která člověka drží u hry, je příběh a vše kolem něj. Na začátku správně tajemný a originálně působící, aby mě zajímalo jak se to nakonec vyvrbí, to vše podpořeno hereckými výkony (nepamatuji hru kde by bylo tolik filmových hvězd). To vše ještě podpořeno nádhernou přírodou Islandu, tedy vlastně, ehm, Ameriky, a meditačním soundtrackem.

Takže doručování bylo nakonec zábavné, ale několik negativ s sebou také neslo. Místa s VV člověka rychle začnou štvát. Ze začátku se jimi plížíte, později je lze vystřílet, ale nakonec se stejně ukáže nejlepším řešením se jim vyhnout. To samé se týká střetů s mezky či teroristy. Na začátku jsem se bál, že to bude hra jen o doručování bez akce, a nakonec mě paradoxně ty akční pasáže začaly vadit a já chtěl jen doručovat. Protože už jen to samotné doručení balíku cestou přes řeky a hory je kolikrát pořádná výzva.
Co mi dále vadilo byla prázdnota světa. Nemyslím tu venkovní, tam je to pochopitelné, ale když vezmu v potaz interakci s bunkry, tak to vypadá jako kdyby v celé Americe žilo tak 30 lidí maximálně. Nehledě na to, že všechny bunkry navíc vypadají stejně. Kolikrát mi to připomínalo nezávislou indie hru.

Na závěr snad jen řeknu, že jsem se bavil. Nebudu zastírat, že jsem čekal přeci jen o něco více, ale příběh byl dostatečně poutavý, doručování zábavné, postavy zvláštní, ale zajímavé. Nicméně mám pocit, jako by někdo narouboval dohromady obyčejnou hru o doručování zásilek a velkofilm s ambicemi na filozofický přesah (já si užil obojí). Každopádně, po uvážení všech aspektů, Hideovi Kodžimovi dávám nakonec 80 "lajků".
+18

FIFA 21

  • PS4 65
FIFA 21 má podobně jako každý rok hodně much. Nemám ale rád, když někdo píše, že je to stejný ročník jako loni, že nejsou žádné změny nebo že jde jen o aktualizaci soupisek. Je to prostě fotbal, tak nevím, zda od toho někdo čeká jetpacky, střelné zbraně, nebo co by přesně bylo považováno za "změnu". A už i tady v diskusi čtu, že je to to samé jako FIFA 20 a ten samý člověk napíše, že se hraje jen na protiútoky. Takže si to rozebereme, trošku detailněji... FIFA 20 na protiútoky opravdu stavěná nebyla. Stačí se podívat na jakýkoliv zápas zkušených hráčů. Vždy šlo o obléhanou, kde horší hráč z protiútoku udeřil jen velmi těžko. Takže bych rád tohle tvrzení o "stejné jako FIFA 20" popřel (respektive ho dotyční popírají sami), abychom se dobrali trošku objektivního pohledu. Píšu to jako člověk, co nemá problém každý rok odehrát 1000-2000 zápasů i více a téhle hře si troufám tvrdit, že velmi dobře rozumím. Teď už ale šup pryč od mého rozhořčení nad tím, že se každoročně objevuje až moc kritiků, kteří neobjeví pokročilé mechaniky a nejsou ochotní hře věnovat dost času, ale mají jasný verdikt plynoucí spíše z neznalosti, než opravdových nedostatků hry.

Vezmeme to hezky od začátku, ať to máme pohromadě. Jak píše Vedus, cover art je odporný, udělaný snad v malování. EA asi vypršela licence na fotošop Takže první dojem když vám tohle dorazí domů je prostě hrozný. Co ale po zapnutí?
Nejdřív mrkněme na jednotlivé režimy:
Kariéra nabízí rovnou několik novinek a tou nejdůležitější je jednoznačně interaktivní simulátor, díky němuž konečně můžete zasahovat do zápasů i když je simulujete. Měníte taktiky, střídáte hráče a nebo i přímo naskočíte do zápasu v libovolné minutě. Tohle je hodně fajn přídavek, za který bych EA pochválil, ale ne zase moc, protože tohle má být standard už deset let. Dál se musíte starat o tréninky a udržování zápasové praxe, kterou paradoxně hráčům dává i trénink (LOL). A taky se musíte starat o morálku v klubu, což děláte papouškováním odpovědí, kterými vychválíte své hráče do nebes i když vlastně předvádějí bídu. S morálkou totiž budou mít výrazně vyšší hodnocení. Celkově je v kariéře dost věcí trošku hloupých (jde ale především o principy - rozšiřovat značku pořízením úplně zbytečných hráčů je krásný příklad) ale pokud se tyhle principy vylepší, dává se kariéra na celkem dobrou cestu.

Volta - tentokrát nenabízí žádný rádoby supervypiplaný příběh, jen jednoduchou ukázku v podobě asi hodinku a půl trvající cesty na velký turnaj, kde si zahrajete s hvězdami světového fotbalu minulosti. Jinak se můžete soustředit čistě na online a budování týmu. Tady naštěstí bez mikrotransakcí. Celkově je zábavnější a svižnější než minulý rok.

FUT - náhodný generátor peněz pro EA pořád funguje stejně dobře. Je náročný na peněženku i nervy, ale stejně ho většina komunity s radostí bude hltat a hrát dlouhodobě. Zase od píky budujete svůj tým a letos jsou rozdíly tak značné, že bez finanční investice to budete mít v začátku sezóny fakt těžké, dlouhodobým hraním ale rozdíly přece jen smažete. (jo a pokud chete nějaký ten pack luck, doporučuju do hry jít každý rok s novým účtem, těm to totiž padá výrazně lépe, EA se totiž snaží hráče nalákat k tomu, aby u FUTka vydrželi, zatímco pravidelní hráči ostrouhají, máme s kamarády celkem dobře otestováno, že neaktivní účty a účty úplně nové po svém návratu/nastoupení do hry ve většině případů dostanou mega drop, o kterém si my dlouholetí hráči můžeme nechat jen zdát. Přidává se kooperační hraní Rivals a Squad battles, což je super přídavek, pokud máte s kým hrát. Jo a taky mizí nenáviděné kondice, takže vás už v podstatě nic nebude zdržovat od hraní v plné palbě, což je fajn.

Teď k hratelnsoti:
Obránci jsou fakt špatní. Jakože hodně. Chovají se nelogicky, propouštějí balóny, které jim chodí vyloženě pod nohama a vypouštějí souboje, které by vyhráli. Dalo by se říct, že jsou tak nějak rozbití a budou potřebovat trošku upravit, aby se dalo mluvit o příjemném zážitku ze hry. Na to se u EA nedá moc spolehnout, ale uvidíme, co udělá next-gen. Největší nedostatky obránců - poziční hra, pomalé schopnosti reakce na změnu směru (mnohem horší než loni i když naopak změny směru jsou letos rychlejší) a špatná dovednost zachycování přihrávek. Na statistikách přitom moc nezáleží, zažil jsem s top obránci i bídáky třetí kategorie.
Přihrávky, přepínání hráčů, zákroky - tady je další průšvih jako hrom. Spousta věcí, ve kterých vám hra jistým způsobem pomáhá, vám letos bude hru spíše kazit. Nahrávky místo na křídlo s klidem pošle hra na vašeho krajního obránce (který je za vámi), po jemném ťuknutí na tlačítko nahrávky vám vyšle dělovou nahrávku přes půl hřiště místo na hráče, kterého jste zamýšleli 5 metrů od vás. Asistence stínování vás v některých momentech brutálně zpomalí a nemůžete kvůli ní už reagovat na soupeřův pohyb. Bez zaplých asistencí se ale bohužel příliš v online neobejdete.

Do útočné hřy se přidává několik novinek a těmi největšími jsou manuální náběhy, díky nimž můžete určit přesný směr, kam bude útočící hráč nabíhat. Skvělé pro rozbití soupeřovy obrany, ale chce to chvíli cviku, takže já osobně zatím používám docela málo. Druhá stěžejní novinka je agile driblink - nerealisticky vypadající, bleskový pohyb s míčem, který vám umožní objejít kteréhokoliv obránce, ale musíte ho správně provést a to není jednoduché. Za mě hratelnostně určitě plusko, ale je to fakt až moc do očí bijící.

No a pak je tu hrozný kolizní systém, animace srážek a rozhodčí. Tohle se EA zase moc nepovedlo. Kosa zezadu není mnohdy ani faul, srážky absolutně bez míče, které vás připraví o možnost nahrát se neřeší a celkově se budete cítít opravdu jako skuteční fotbalisti, kteří se bezmocně domáhají odpískání faulu i když vědí že je to marné. Aspoň, že se přidalo tlačítko na odmítnutí výhody po faulu. Další věc, co už měla ve hře být deset let. Když se hráči srazí, zůstávají v sobě často zaklesnutí, nemotorně se přeskakují a přepadávají přes sebe, takže to vypadá spíš jako groteska a vy se k míči prostě nedostanete. Frustrující.

Tohle slovo vlastně shrnuje zážitek z letošní fify, protože kvůli bránění si kolikrát připadáte vyloženě bezmocní. Uvidíme, jak se hra posune s budoucími patchi. Většinou to bývá spíš k horšímu, takže moc radši nečekám.
Jinak řečeno: režimy obecně fungují dobře, hratelnost zatím dost hapruje a sráží potenciálně dobrý fotbalový titul

Pro: simulátor v kariéře, FUT co-op, lepší Volta, ofenzivní inovace

Proti: Bránění a asistence ve hře, kolizní systém a fauly, ve FUT velké rozdíly mezi hráči, nelogické věci v kariéře

+14

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS4 75
Kdysi dávno v jedné daleké, předaleké galaxii se pejsek a kočička rozhodli udělat hru. Kočička ale netušila, jak se vlastně taková hra dělá. Pejsek jí poučil, že taková hra se dělá tak, že vezmeš to nejlepší z jiných populárních her a pak je ta výsledná hra taky nejlepší. Kočička dala pejskovi za pravdu, a tak se vrhli do dělání Star Wars Jedi: Fallen Order.

Dějově bych nepopsal Fallen Order jako zrovna nejoriginálnější, co se zápletky týče. Dokázal si ale udržet moji pozornost, bavil mě, a i občas překvapil. Některé pasáže mi ale přišili zbytečně natáhnuté a nudné. Konec hry mě zase nechal lehce rozpačitého, přesto že mi je jasné, proč je takový, jaký je.
Řekl bych, že podobně jako u série Uncharted hraje děj až druhé housle a spíše se více zaobírá postavami a vztahy mezi nimi. Ovšem neřekl bych zase, že má Fallen Order takový šarm a vervu jako zmiňovaná dobrodružná klasika od Naughty Dog. Posádka lodi Mantis mi nebyla zpočátku nijak moc sympatická, ale skrze dialogy, kdy se postavy o sobě více rozmluvili mi dali možnost, abych si k nim vybudovat nějaký vztah. Bohužel mi ale moc nesedl hlavní představitel celého příběhu Cal Kestis. Zde bych ale nevinil scénáristy nebo samotný herecký výkon. Na druhou stranu jsem si zamiloval malého, roztomilého androida BD-1, který vám po celou dobu hry bude dělat pomocníka.

Audiovizuál hry se dočkal velké péče. Ve hře se vyskytuje několik planet, přičemž každá z nich má svoji osobnost, své kouzlo a atmosféru. Zároveň každá lokace, každá scenérie je krásná a propracovaná do detailu. Nejednou jsem se zastavil, abych se půvabnými panoramaty pokochal. Osobně bych vyzdvihl scény, kdy jsem měl před sebou nějaký mohutný, monumentální prvek. Například hned v úvodní lokaci na vrakovišti stojíte před obří lodí Republiky, která je postupně rozkládána nebo na planetě Kashyyyk musíte doplavat k AT-AT a vylézt na něho. V podobném duchu se nese i zdařilá hudba, kdy mě nejvíce zaujal kouzelný, tajemný a do jisté míry až pohádkový soundtrack na planetě Bogano. Zvuk je také společně s animacemi vydařený a souboje vypadají a zní skvěle.

Co se týče hratelnosti, tak Star Wars Jedi: Fallen Order je takovým mixem Dark Souls a již zmiňovaného Uncharted. Hlavní náplní hry je umírání, odrazování útoků, uhýbání, levelování, časování, odrazování útoků, healování, blokování a v neposlední řadě i odrazování útoků. Sem tam si také po stylu Nathana Drakea užijete řešení jednoduchých puzzlů, skákání, padání, ručkování, houpání, lezení a občasnou frustraci z toho, jak je hlavní hrdina neschopný, protože nedělá, co chcete.
Hratelnost alá Dark Souls a značka Star Wars si sedly jako zádel na hrnec. Neřekl bych ale, že je Fallen Order nějak nesmyslně obtížnou hrou, spíše nekompromisní. Na obtížnost Jedi master jsem sice občas chytal rapla, ale většinou jsem si za to mohl sám svojí chybou z nepozornosti, špatně načasovaným krytím a podceněním nepřítele. Ona stejně většina bojů probíhá tak, že počkáte, než nepřítel zaútočí, vy ve správný moment odrazíte útok, zaútočíte a zase od začátku. Vždycky se ale dá rozpoznat, kdy nepřítel zaútočí a je jenom na vás se naučit moment načasování, které je v této hře stěžejní. Nepřátelé sem tam občas dělají neblokovatelné útoky, kterým se jednoduše stačí vyhnout. Ovšem je ale nešvar bojovat s větší skupinkou nepřátel, kteří na vás jdou najednou a můžou vás opeškovat, i když jste uprostřed spešl útoku. Tak jako tak mi i na nejzáludnější bosse stačili dva, tři, čtyři, pět pokusů a dalo se to. U dvou jsem byl nucen sáhnout po strýčkovi Googlovi. Také silně doporučuji, což si ale myslím, že je logické, když narazíte na souboj trooperů s místní faunou, počkejte si na samotný závěr a pobijte to, co zbylo. Také radím shazovat silnější vojáky z útesů, když jsou k vám otočení zády.
Způsob vylepšování postavy zde probíhá pouze za pomocí perků. V meditačních pointech, které se válí různě po galaxii, a u kterých se mimo jiné spawnete, když umřete, si kupujete skilly, nebo chcete-li perky za skill pointy, které dostáváte za zabíjení nepřátel a exploraci prostředí. Mezi tyhle skilly například patří, že se naučíte nějaký speciální útok, či si stávající vylepšíte nebo si můžete zvýšit maximální životy a Sílu. Explorací prostředí je myšleno to, že nalézáte různé fragmenty událostí, které se na dané planetě staly. Můžete také nalézat truhly, které vám ve většině případů dají pouze kosmetické úpravy jako například poncho pro Cala, skin pro BD-1 a loď Mantis nebo různé díly do světelného meče. Je tu také jeden druh bedny, který vám permanentně přidá navíc jeden heal stimp, který vám při nouzi nejvyšší přihraje BD-1.

Ovšem nic se neobejde bez záporů. Například mě iritovalo nesmyslné rozmístění meditačních pointů, kdy například před jedním obtížným boss fightem musíte bojovat s dvěma běžnými bojovníky, což je prostě otravné a zbytečné. Naštěstí si ale nemusíte dokola poslouchat dialog mezi Calem a bossem a můžete jít rovnou na věc. Jindy zase před místností, kde máte také poměrně dlouhý a neúprosný souboj s několika protivníky, musíte odstranit dva běžné a šíleně otravné scaut troopery.
Nakousl jsem exploraci, kde mně zase vadila nepřehlednost. Planety jsou sice lineárnější i přesto, že se tváří otevřeně, ale často jsem se ztrácel. Zejména vždy zpáteční cesty na loď Mantis se mi nepříjemně protáhly. Nejvíce jsem se vytočil na planetě Zeffo, kdy jsem půl hodiny bloudil sem a tam, nemohl jsem najít cestu zpátky, až do momentu, kdy jsem si všiml naprosto nenápadné cestičky, která se pořádně ani neobjevovala na mapě.
Zároveň „hopsací“ části také nejsou precizně zmáknuty. Například jsem musel jednu skákací sekvenci opakovat desetkrát, protože se Cal za žádnou cenu nemohl zachytit stěny a vždy spadnul. Možná jsem dělal něco špatně, ale video na youtube mě utvrdilo v tom, že jsem skákal ze správného místa, jen Cal nedoletěl tam, kam jsem chtěl.

Mé největší výtky však ale směřují k technickému zpracování.
Mám na mysli například špatnou optimalizaci, kdy jsem místy měl neskutečné framedropy, když jsem byl někde, kde se toho moc odehrávalo, avšak snímky mi padaly jak mouchy i v místech, kde bych to tolik nečekal.
Do neúprosných mez to zaběhlo na planetě Kashyyyk, kde jedna cutscéna běžela bleskovou rychlostí jeden snímek za půl minuty, až jsem se obával, jestli můj PlayStation není v posledním tažení. Po vytištění konzole problémy neustaly. Textury se skoro neustále nestíhaly načítat a budou vás iritovat i dlouhé načítací doby, což je celkem nešvar u hry, která je dělána s tím, že bude hráč často umírat.
Nespočetněkrát se mi stalo, že jsem viděl nepřátele (a jednoho bosse), kteří na mě zřejmě za účelem provokace dělali t-pose, přičemž měli mezi nohami zaraženou svoji zbraň. Jindy se mi stalo, že jsem narazil na bosse, který mě zabil, ale když jsem se spawnul a doběhl na místo, kde mě zabil, tak už tam nebyl. Potkal jsem ho ale zase až při zpáteční cestě, kdy už jsem ho nemusel vůbec hrotit.
Umělá inteligence je místy nulová, kdy například stormtrooper stojí za překážkou, jelikož se o ní zasekl, a střílí do ní. Ovšem hodí se to v momentě, kdy má raketomet a střílí svojí nerozvážností do vlastních. Jindy na vás nepřátelé jenom tupě zírají a začnou něco dělat v momentě, kdy se k nim přiblížíte na jeden centimetr.
Stal se mi také vtipný moment, kdy mě purge trooper slovně napadal, že jsem slaboch, ale hned na to si ho tam podaly čtyři přerostlé krysy. Obecně hlášky nepřátel jsou občas vtipné.

Abych se vrátil k úvodu. K této hře, nebo respektive k dortu pejska a kočičky, jsem zpočátku přistupoval s nepatrnou skepsí. Očekával jsem průměrnou hru, která by mě po dohrání nechala chladným a než bych řekl švec, tak bych na ní zapomněl. Ovšem ono se tak nestalo a byl jsem příjemně překvapen. Star Wars Jedi: Fallen Order není v jádru vůbec špatná příběhová hra. Je vidět, že na ní vývojáři nechali kus poctivé práce – senzační audiovizuál, zábavná hratelnost a pohodovej příběh. Ovšem na druhé straně mince tu jsou znatelné nedostatky, viz. špatná optimalizace nebo nesmyslné bugy. Přesto ale nad nimi dokážu relativně přimhouřit oči, protože mám ze hry jako z celku dobrý dojem a užil jsem si ji. Jsem zvědavý, jakým směrem se (doufám) nově nastartovaná série ubere a těším se opět, až uvidím na rameni Cala Kestise přichytnutého BD-1.
+18

Rocket League

  • PS4 75
Tuto hru mám celkem oblíbenou. Občas si s kámošema zahrát, to je fajn. Dokud se to neprotáhne dlouho do noci. Ta hra se stává velice oblíbená a já to mám podobně, člověk při hraní nevnímá čas o je normální, když se vám stane ze dvou zápasů deset :D.

Není to žádná kravina, kde jen jezdíte autíčkama. Však si to zkuste :D!

Hře dávám 75%, ne že by měla nějaké chyby, ale jsou hry, na kterých se hold pracovalo déle a kterých bychom si možná měli cenit víc. Tím rozhodně nechci shazovat tuto skvělou odreagovačku Rocket League!

No nic, dostal jsem chuť na další zápas, tak valím xd.

Pro: Zdarma, sranda, nápad, originál

Proti: Mírně návykové :D

+3 +4 −1