Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Old Man's Journey

  • PS4 70
Hra jako stvořená do prvního tématu letošní výzvy. Největší lumpárna, se kterou se v Old Man's Journey setkáte, je pošlapání travičky. Tady prostě jeden obtloustlý dědula cestuje přes kopce a bezeslov vypráví svůj životní příběh.

Herní mechaniky mne zpočátku trochu překvapily. Přibližně dvouhodinové dobrodružství je založené na provádění dědy o holi skrz prostředí tím, že samotné lokace přetváříte jejich "taháním". V praxí  tak děláte z hor kopečky a z kopečků rovinky, které na sebe musí navazovat, aby po nich mohl agilní stařík postoupit dál. Mechanika je to vcelku originální, ale nijak zvlášť zábavná. Až na pár rébusů s naháněním ovcí s ní autoři ani příliš neexperimentovali.

Old Man's Journey má přesto co nabídnout. Víc než o hratelnost zde jde o estetično a jednoduchý, přesto silný příběh. Na hru se moc hezky dívá a i když lokací není moc, jsou moc pěkně zpracované. Skvělá je i hudba, která toto krátké malancholické dobrodružství krásně dotváří. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "1. Pacifista –  Dohraj hru, ve které se nevyskytuje násilí." – základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 23. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Mechanika posouvání prostředí; krásná grafika; povedená hudba; melancholická atmosféra

Proti: Herně nic moc; zajímavá mechanika nebyla příliš využita; vážně krátké

+12

The Order: 1886

  • PS4 80
Technicky takřka dokonalý mix walking simu, akční adventury a střílečky, který tak trochu doplácí na to, že končí dřív, než se pořádně rozjede. S ohledem na poměrně negativní ohlasy jsem čekal spíše slabší titul, ale dostal jsem parádně vypadající, atmosférickou, kvalitně napsanou immersive adventuru, která nadchne detailně vymodelovaným steam-punkovým Londýnem alternativního roku 1886. Dobová atmosféra je budována nejen vizuálně, ale i příjemnou filmovou režií scén ve spojení s kvalitním writingem - ať už propracovaného příběhového pozadí šikovně napojeného na reálné události a osoby, tak třeba i precizní mluvy, která v kontextu doby působí velmi přirozeně, nenuceně a neinfantilně (nelze neporovnávat např. s naprosto tragicky napsaným AC: Syndicate). Vlastně mě až překvapilo, jak blockbusterově přístupně, ale zároveň dospěle to celé napsané je.

Hra je svižná, neustále valí kupředu a zásobuje hráče novými a novými vjemy - chvilku se čumendí po okolí, chvíli se utíká, chvíli se střílí. Výtku bych směřoval akorát k černým pruhům, které mají asi jakože evokovat filmovost, ale společně s ne vždy úplně vhodnou kamerou a úzkými koridory spíše brání hráči v už tak omezeném výhledu. Jinak jsou ale přestřelky fajn a není jich tolik, aby se stačil dostavit stereotyp.

Jediný výraznější problém tak vidím v délce celého zážitku. Konec je sice úderný a uzavírá určitý dějový oblouk, ale hra k němu doputuje strašně rychle a to, co se pomalu a velkolepě rozjíždí, nakonec skončí dřív, než skutečně začne. Mnoho motivů tak zůstává nedořečeno a na řadu vyřčených otázek ani nezbyl čas. Zklamání mnoha hráčů se tedy nelze divit, především pokud titul koupili day one za plnou cenu a post-credits scénou teasovaného pokračování se zřejmě ani nedočkají. Ve slevě za pár kaček se ale jedná o hodně intenzivní a zábavný interaktivní zážitek, který by měl (v případné plné palbě) na to atakovat i devítkové hodnocení. Chci víc!

Pro: atmosféra, detailní prostředí, přirozené dialogy, gunplay a hratelnost adventurních pasáží, svižné tempo, audiovizuál

Proti: rychle utnuté a jakoby nedořečené, černé pruhy, titěrné titulky a prakticky nečitelné texty u collectibles

+27

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PS4 90
Herní výzva 2021 - Amerika, jak ji neznáte

Výborné pirátské dobrodružství, které vzalo spoustu mechanik s předchozích dílů, přidalo pár nových a vytvořilo velmi zajímavý a hlavně hodně zábavný guláš. Po dohrání tohoto dílu se v mém pomyslném AC žebříčku tento díl řadí na druhé místo (za Brotherhood), ale byl jsem až překvapen jak moc mě hra bavila.

Nejsem žádný pirátofil, ale v této hře jsem se do role dost ponořil a vlastně samotné pirátství mě na hře bavilo mnohem víc, než asasínství, které je přeci jenom už z předchozích dílů lehce přejedené. Jen tak se plavit po moři, občas zplundrovat nějakou loď, vytvořit svou vlastní pirátskou flotilu, ulovit si nějakého žraloka, probádat tajemná moře, nasbírat si různé poklady na romantických ostrůvcích v Karibiku, ale vlastně si i na hulváta občas někoho zavraždit, to všechno mě po celou herní dobu, která rozhodně není krátká, velmi bavilo.

Po delší době mě u AC série zase bavilo jen tak si procházet světem, objevovat tajemná zákoutí, hledat zbytečné poklady či se plavit po moři. Nepotřeboval jsem nějak extra být hnaný příběhem, ale hezky střídmě jsem si to prokládal. Chvíle plundrování na moři, pak posunutí v příběhu, občas nějaká asassínská zakázka a pak zase objevování krásných ostrovů.

Ačkoliv je grafická stránka hry již na PS4 zastaralá, i přesto má hra ve svém vizuálu velké kouzlo. Všechno působí tak krásně, barevně, romanticky, prostě tropický ráj. Navíc se zde vyskytuje poměrně bohatá fauna a flóra a když jsem poprvé spatřil velrybu, která mi vyskočila před mojí “Královnou Annou“, tak jsem byl v nemalém úžasu.

V rámci exploringu se jedná vskutku o velmi povedený kousek z této série a vlastně to dost táhne samotnou. Tím ovšem nechci říct, že se jedná po příběhové stránce o slabou hru. Příběh je na poměry této série velmi dobrý, sice nějak nevybočuje ve své kvalitě, ale rozhodně táhne a zajímá, opět tu máme spoustu známých osobností zapojených do tohoto fantastického světa, spoustu zrad, převratů a osobnostních vývojů. Navíc je závěr poměrně emocionálně silný a rozhodně ve mně hra zanechala svojí stopu.

Moderní část mě v AC sérii vždy bavila, v tomto díle mi přišla trochu na sílu, ale vlastně samotné hackování a objevování toho, co se skrývá pod pokličkou Absterga, moderních templářů a asasínů je pořád zajímavé a do hry to patří.

Pokud máte rádi exploring, poflakování se po rozlehlém světě, námořní bitvy a lore, který se pod celou sérií skrývá, tohle je ta správná volba. Teď jdu ještě dosbírávat collectibles a trofeje, ne protože bych měl nějakou úchylku (možná trochu), ale protože mě to u této hry prostě baví.

Pro: vše kolem pirátství, lodní bitvy, svět, exploring, hudba

Proti: lehká vyčpělost moderního příběhu, občasná dezorientace v postavách

+26

Heavy Rain

  • PS4 100
Heavy Rain je srdcovka, která ve mně vzbudila neskutečné množství emocí a napnutí do poslední chvíle. V té hře jsem nenašel žádnou větší chybu.

Výborný příběh, skvělá grafika vzhledem k 11 let staré hře, dobře ovládatelné a samořejmě - rozhodnutí ovlivňující následně celý příběh. Ve hře hrajeme za čtyři různé postavy, tedy příběh vidíme ze čtyř různých pohledů. Stačí jedno rozhodnutí, jedno úmrtí jedné osoby a vše je jinak. Stačí jedna chyba, a máte postavy tři.

Když agent FBI bojoval na, tuším, šrotišti, stačilo pár kliků špatně, a byl bych bez Normana, bez agenta, který zde hraje velkou roli, bez kterého bych nejspíš syna Ethana nenašel a nezachránil.

V průběhu celé hry jsem byl plný napětí, a plně jsem se vžil do postav, za které jsem hrál. Ve hře jde o dopadení origami killera, který unáší malé děti. Měl jsem zde spoustu kandidátů. Nejdříve mě napadl Ethan, poté psychiatr Ethana, nakonec to byl ale soukromý detektiv Scott, z čehož jsem byl velmi překvapen.

Hra má skvělou atmosféru, kterou má snad každý hráč při této hře. Každým dnem jsem se těšil, až hru zas rozehraju. Za mě topovka, řadím mezi TOP nejlepší hry - 100%.

Pro: Atmosféra, příběh, grafika, hratelnost, příběh zavísející na rozhodnutí

Proti: Občas trochu zlobila kamera

+18 +19 −1

Kingdom Hearts: Melody of Memory

  • PS4 80
Série Kingdom Hearts u nás moc nefrčí, zejména v Asii jde však o obrovskou hitovku a není proto až takovým překvapením, že hudební odbočka Kingdom Hearts: Melody of Memory je už cca čtrnáctým přírůstkem do série (záleží na způsobu počítání).

Právě Melody of Memory si dává za cíl prakticky nesplnitelný úkol. Snaží se zmapovat dosavadní děj předchozích her a to formou rytmické hry. V bonbónkové raketce se tak pendlujete mezi desítkami ikonických světů, z nichž mnohé znáte z Disneyovských potažmo Pixarovských animáků. Světy v sobě skrývají jednu až dvě melodie, co se objevily v některé z předchozích her. Melodie samotné jsou přetavené do úrovní, na jejichž konec se musí vybraná trojice hrdinů prosekat skrz zástupy různorodých nepřátel.

Hra stojí na bohatém základu více než desítky předchozích her, nabízí proto opravdu mamutí nálož obsahu v podobě povedených skladeb. Po stránce hratelnosti hra baví velmi dobře a procházení úrovněmi je krásně návykové. Není to sice kousek, u kterého vydržíte čtyři hodiny v kuse, při každém dalším spuštění se však budete na hraní těšit. A to se počítá.

Kvalitní hudební základ, doplněný o zdánlivě jednoduchou hratelnost, funguje po většinu času znamenitě. Problém nastává v několika málo úrovních, kdy dění na obrazovce nekoresponduje úplně přesně s rytmem hudby a díky tomu je průchod melodií na nejtěžší obtížnost celkem peklo. Při větším chaosu na obrazovce mi občas přišlo, že systém neregistruje mačkání tlačítek gamepadu úplně přesně. Oba zmiňované neduhy jsou však naštěstí spíše ojedinělým nešvarem.

Hratelnost tedy většinu času dobře funguje a hra baví. Při své cestě vesmírnou mapou odemykáte střípky příběhu. Pokud však neznáte pečlivě předchozí díly, nebudete se absolutně chytat. Melody of Memory sice není mým prvním setkáním se sérii, osobně však ústřední příběh Kingdom Hearts (ty vedlejší dílčí jsou celkem fajn) považuji za největší slabinu celé série. Je neskutečně zmatený, překombinovaný a v konečném důsledku nepůsobí promyšleně, jak by si asi autoři přáli, ale spíše jako úplný nesmysl plný dvojníků, dvojníků od dvojníků, alter eg a různých verzí už tak debilních postav. V KH: MoM dávku příběhových peripetií užijete nejvíce v úplném závěru, kde vás čekají dlouhé minuty příšerných dialogů, které vás budou nejspíše vyloženě s*át. Vyjma závěru vás však nikdo ke sledování scénáristického zoufalství nenutí.

Hru je naopak třeba pochválit, kolik obsahu hráči servíruje. Základní dohrání zvládnete nejspíš za něco kolem desíti hodin, obsahu se zde však skrývá na další desítky. Připočtu-li si k tomu možnost hrát v coopu, nebo v kompetitivním multiplayeru, kde házíte soupeři klacky pod nohy v podobě zákeřných triků, vychází mi Kingdom Hearts: Melody of Memory jako výborná volba pro fanoušky žánru. Má sice pár nešvarů, to pro žánr důležité však dělá skvěle.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Obrovské množství písní a melodií; funkční hratelnost; tuny dalšího obsahu; skvělá hudba; pro fanoušky série krásný pocit nostalgie

Proti: Horší grafika; hráči neznalí série nemají šanci příběh pochopit; debilní scénář

+10

RiME

  • PS4 75
Rime je audiovizuálně krásná hra se skrytým poselstvím, které bude leckomu až do konce utíkat (tak jako mně) a se kterým se ne každý dokáže plně ztotožnit. Člověk by skoro i řekl, že předešlou větou je vlastně shrnuto vše podstatné a jakýkoliv další text bude už jen taková ta omáčka kolem.

Pár slov tu ještě přeci jen ale nechám. Rime je hra, která na první dobrou působí jako stvořená pro mě. Mám rád tyhle indie adventury s osobitým vizuálem. A ani mi nevadí, tak jako i v tomto případě, že nejsou založeny na těžkých hádankách a člověk tou hrou celkem bez obtíží proplouvá. S čím jsem se trochu míjel bylo ale hlavní téma hry. Jedním z důvodů je, že jsem se vlastně s ničím takovým ještě takhle blízko nesetkal. Druhý důvod je ten, že mi to téma bylo skoro až do samotného konce utajeno - uznávám, že možná i mou nepozorností. Tak či onak, člověk zpětně (po přečtení pár komentářů tady na DH) musí ocenit, jak výborně hra téma ztráty zpracovává. Když si odmyslím hlavní myšlenku, stále tu je pěkně zpracovaný svět se zajímavou grafikou, která určitě nikoho neurazí a umí vykouzlit i pěkné scény. A hudební podkres, který skvěle zvládá dokreslovat atmosféru zrovna procházenými stádii. To je prostě Rime.
+13

Days Gone

  • PS4 85
Na Days Gone jsem se strašně těšil. Otevřený svět, krajina, příroda, konec světa, dva motorkáři a přeživší s freakery (nakažení lidé - zombie). No, čekal jsem více. I když se příběh povedl a velice se mi líbil, stále se ocitáme v situaci, kdy jsou miliardy lidí na světě nakaženy. Námět o konci světa už tu ale byl u The Last of Us. V Days gone to pojali maličko jinak, a to způsobem open-world, což se rozhodně cení, S tím si pohráli a taky se jim to povedlo. Hře jsem dal několik desítek hodin. Ke hře jsem měl různé názory, které se v průběhu hraní často měnily.

Můj pohled na hru ovlivňovaly bugy, kterých tam byla spousta. Musím říci, že to v Bend Studio částečně odflákli. Bugy, které se mi stávaly opakovaně, jsou třeba projití motorkou, zvířetem, mrtvolou, ruka se zbraní skrz zeď, chůze po schodech, kdy se Deacon (postava, za kterou hraji) chodidlama ani schodů nedotkne -> zajímavé! Co mi ale hodně vadilo, byla mimika mnou osvobozených lidí, kteří mi za mou záchránu i pokřikováním děkovali, obličejem to ale najevo nedávali. Byli jako roboti :D. Ale kritiky bylo dost.

Rád bych pochválil grafiku a zpracovaný otevřený svět i s dojemným příběhem, kdy člověk častokrát nevěděl, kdy to skončí a hlavně, jak to skončí. Ta krajina, přiroda, pohoří a řeky... To je jedna velká radost. To se jim naopak velice povedlo. Ještě musím zmínit tu krásnou hudbu, která tam tak ladila, která se mi moc líbila a řadím ji mezi nejlepší herní hudbu. I když byly občas mise stereotypní, bavily mě.

Kdyby hru ještě opravili a odstranili bugy, rozhodně by to více hráčů přilákalo. Days gone je totiž na internetu s bugy známo. Nyní dávám 85 %.

Pro: Grafika, open-world, příběh, hudba

Proti: velké množství bugů, stereotypní mise, mimika lidí, občasné výpadky titulek

+18 +19 −1

Yoku’s Island Express

  • PS4 90
Trestuhodně zapadlý skvost. Yoku’s Island Express je tím typem her, kvůli kterým tak rád hraji. Mísí v sobě několik zdánlivě neslučitelných prvků hratelnosti i žánrů samotných a výsledný mix až překvapivě kvalitně baví.

Nový pošťák kouzelného ostrova brouk hovnivál Yoku se hned po uvedení do úřadu vydává na pouť za záchranou mírumilovného ostrova a jeho roztodivných obyvatel. Yoku s sebou všude vleče kuličku (naštěstí ne z hoven), se kterou je svázaný šňůrkou. Po prostředí se přitom neposouvá za pomocí klasického poskakování po překážkách, ale pomocí odrazových plošinek jako v pinballu.

Samotný ostrov je překrásně zpracovaný a je až po okraj napěchovaný skrýšemi a hádankami. Pinballovou hratelnost autoři provázali s prvky metroidvanie, takže na některá místa se dostanete až po získání určité dovednosti. Zmíněná kombinace funguje překvapivě skvěle a studio Villa Gorilla u mě sbírá plusové body za odvahu zkusit něco zcela jiného a další za to, jak dobře svůj nápad uvedli vývojáři do praxe.

Leveldesign ostrova je na špičkové úrovni a jednotlivé části ostrova je radost postupně objevovat. Z otevřeného prostředí hra plynule přechází do uzavřenějších části evokujících klasické pinballové stoly a v obou případech výborně baví. Sám jsem byl překvapen, jak moc se mi výsledný konktejl hratelnosti líbil, pinballu totiž rozhodně kdovíjak neholduju.

Yoku’s Island Express je na první pohled možná prazvláštní mišmaš ve sladké grafice, po půl hodince hraní se však do neotřelého konceptu hry zamilujete. Vlastně jsem uvažoval ještě o půl bodíku nadšenější známce než je konečná devítka, při vyzobávání neobjevených tajemstvích po konci příběhové části hry však budete přeci jen chvílemi skřípat zuby nad absencí pohodlnějšího rychlého cestování a i neposedný Yokův balónek dokáže občas frustrovat. To jsou však jen maličké vady na kráse tohoto obrovského překvapení, které vážně doporučuji vyzkoušet, něco takového jste totiž ještě nehráli.

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 15. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Parádní leveldesign; naprosto originální mix žánrů; krásná grafika; příjemná hudba; spousta zákoutí k objevení; ostrov a jeho roztodivní obyvatelé

Proti: Úmorné cestování mapou, zvláště po dohrání příběhu

+16

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS4 65
Star Wars Jedi: Fallen Order je rozporuplná hra. Možná tak rozporuplná jako nové Star Wars filmy (pokud tedy nemáte nové Star Wars filmy za úplné dno). Některé věci dělá dobře, ale je tu i halda blbostí, které při hraní vadí či dokáží dokonce znechutit.

Hned příběh je dost rozporuplně podaný. Není to nic převratně složitého, je zasazený do zajímavé doby v rámci universa a má něco do sebe, ale zároveň je dávkovaný dost nezáživně a začal mě zajímat až na konci. A jednou z věcí, kterou z tohoto viním, jsou vaši společníci na lodi. Cere a Greez totiž nesnesitelně nudí za vlast a rozhovory s nimi jsem protrpěl. Jenže pak hurá! Přidala se nová postava - Nightsister Merrin. Zajímavá, tajemná, chtěl jsem se o ní dozvědět více. Škoda, že se přidala až na úplném konci hry :/ Jinak úplný závěr hry se mi líbil dost možná nejvíc, jak po příběhové stránce, tak po hratelnostní. Vlastně mi přijde, že hra končila v nejlepším.

Rozporuplné jsou i souboje. Cal má v repertoáru mimo světelného meče samozřejmě i sílu. A používání síly samozřejmě vyčerpává...ehm...sílu. Jenže síla je podle tvůrců i používání dvou mečů a každé malé kombo. Sílu spotřebovává téměř vše. Díky tomu jsem si připadal jako nejslabší padawan ve vesmíru. Naštěstí jde sílu doplňovat klasickým útokem, někdy je to ale takové...otravné. Super byly ale souboje s bossy, hlavně ke konci, kdy už Cal konečně trošku něco umí. A tím trošku myslím opravdu trošku. Nabídka dovedností totiž není nic úchvatného a ani bohatého.

Zvláštní mi přijde i obtížnost, není problém zabít hromadu stormtrooperů, aby mě pak dokonale rozbil blbý kozoroh nebo co to bylo. Ale ok, na každého nepřítele patří jiná taktika a tahle hra nedá nic zadarmo. Horší je, že hra používá Dark Souls systém checkpointů. Takže v případě smrti se objevíte na naposledy navštíveném meditačním kruhu. A všichni nepřátelé se ihned respawnují. Dobrá, je to loading, to se dá ještě pochopit. Jenže ani se respawnují i v případě odpočinku ve zmíněném kruhu! Ale úplně stejně. Zabili jste žábu u rybníka? Je tam zpět. Zabili jste osm vojáků na mostě? Jsou tam, stejně rozmístění, úplně ti samí, včetně bot a pihy pod nosem. Já už to pak znovu nezabíjel, a to ani když jsem se po osmé vracel k bossovi, který mě zabil.

Na PS4 zamrzely pády FPS na Kashyyyku, kde se hra vyloženě sekala, zbytek planet byl naštěstí v pohodě. Lokace jsou různorodé, každá planeta má své kouzlo a tou nejzábavnější je právě Kashyyyk. Jen je škoda, že architektura levelů je všude stejná, takže přestože každá planeta vypadá jinak, v jádru se hraje vlastně stejně.

Přestože to může znít až moc negativně, po hratelnostní stránce ta hra až tak špatná není, je rozhodně nadprůměrná. Občas souboj, tu a tam hádanka, pěkné lokace, rozhodně se nějak špatně nehraje. Veškeré mechaniky jsou převzaté z jiných her, tuhle lépe, tuhle hůře. Ale je škoda, že tvůrci nepřišli s ničím novým či alespoň nepřišli s vylepšením stávajícího. Žádné nové nápady, vše už jsme viděli.

Grafika je pěkná a některé scenérie dechberoucí. A výborná je samozřejmě hudba, Star Wars motivy zní vždy dobře.

Je to škoda, stále si myslím, že Star Wars má obrovský potenciál na vyprávění příběhů, zvlášť pro videoherní svět je toto universum jako stvořené. Tady to dopadlo sice trochu rozporuplně, ale i tak jsem se ve výsledku u hry většinou bavil.
+32

Mafia: Definitive Edition

  • PS4 85
Stejně jako pro spoustu dalších českých hráčů je pro mě Mafia srdeční záležitostí. Miluju jedničku, mám moc rád dvojku a dodnes se mi chce z promarněného potenciálu trojky plakat. Právě autoři trojky, kteří jakoby nepochopili, co na sérii tolik milujeme, vytvořili remake nejen ve své době přelomové hry Mafia: The City of Lost Heaven.

Vždycky jsem prohlašoval, že mi na PS4 chybí dvě hry... Zaklínač 2 a právě Mafia, vzhledem k předchozím zkušenostem se studiem Hangar 13 však šla u remaku velká očekávání ruku v ruce s obrovskými obavami. Teď po dohrání konečně můžu prohlásit, že se obavy ukázaly jako liché. Díky bohu.

Mafia: Definitive Edition je totiž citlivou předělávkou herní modly, která by neměla vyloženě na*rat ani pravověrné fanoušky (osobně vnímám zdejší hodnocení pod 50 % jako ubohé výkřiky nostalgií zaslepených "fanboyů", kterým není radno věnovat přílišnou pozornost). Vývojáři hru zmodernizovali do únosné míry a stále v ní je třeba v těžkopádném ovládání cítit jisté staromilství. Famozní příběh (za ty stovky odehraných her ho stále považuji jako jeden z úplně nejlepších) i nálada hry zůstaly víceméně nezměněné, i když uznávám, že do scénáře autoři občas sáhli malinko více, než by bylo záhodno a některé ikonické hlášky jsou bohužel nenávratně pryč. Některé změny mi nebyli úplně po chuti, stejně jako mnoha dalším fanoušků. Jde však o silně subjektivní věc a mám dojem, že na detailech co autoři v remaku zhoršili/zlepšili, bychom se jen těžko shodli.

Na Mafii není tím největším tahákem převratná hratelnost. Je jedinečná v tom, jak každá z dvaceti dostupných misí vypráví vlastní příběh a přitom utváří celkovou velkolepou story o zhrzených amerických snech, rodině, přátelství a zradě. To vše se zadařilo přenést i do remaku a za to patří vývojářům dík. Český dabing se díkybohu povedl a až na pár zaškobrtnutí se může prakticky měřit s původní legendou.

Hru jsem za nějakých dvacet hodin odehrál na klasickou obtížnost a i když mě některé pasáže potrápily (přiznám se že nechvalně proslulý závod jsem kroužil skoro tři hodiny) přijde mi, že je hra i na nejtěžší obtížnosti díky hojným checkpointům přístupnější než její předloha.

Vzhledem k tomu, že chybí smysluplnější sandboxový mód, nejsem úplně nadšený z toho, jak autoři zasypaly Lost Heaven sběratelskými předměty. Vyjma kartiček z postavami nejsou příliš zajímavé a jezdit ve volné jízdě nazdařbůh po městě a hledat zašité lišky kdovíjaká zábava není. Ale co, nikdo nás ten virtuální bordel sbírat nenutí, trpí tak jen má dušička poctivého sběratele trofejí :).

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "3. Remaster: Dohraj remaster nebo remake jakékoliv hry." – základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 189. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Citlivý přístup k herní legendě; bezkonkurenční příběh a postavy; jízdní model; náplň misí; hudba (byť chybí některé známé skladby); atmosféra

Proti: Volná jízda postrádá větší motivaci; dlouhé načítání; chybí některé skladby v soundtracku; ne všechny změny jsou k lepšímu; občasné grafické a zvukové bugy i přes půl roku po vydání

+16 +17 −1

Dragon Age: Inquisition – Trespasser

  • PS4 90
Ačkoliv souhlasím s místními komentáři, tak jsem se rozhodl přeci jen něco napsat. Je to ale čistě ze sobeckých důvodů. Budu tak mít odškrtnuto, že jsem DA:I dohrál i s DLC. Takže jdeme ve zkratce na to.

Trespasser nepřidává po gameplay stránce nic novýho. Co je ale obrovský zvrat, tak rozšíření v rámci story. Jak jsem si stěžoval na plochost dějový linky u základní hry, tak jsem byl tady v šoku. Jakoby si Bioware uvědomilo, že vlastně umí psát dobrou story. Nechybí tedy nic, co máme rádi. Bodáni do zad, uzavření děje, rozšíření a hlavně ukončení dějový linky DA:I. Ono se to má tak. Základní hra vám nedala technicky vzato žádný konec a to je, co si budeme, naprostý kopanec do koulí těm, kteří přežili minimálně těch 50h těžce průměrnýho gameplaye. Teprve až potom vám za přirážku dodají tvůrci úctyhodný uzavření, který je lepší, než celá story v původní hře. A má otázka tedy zní - proč? Z marketingovýho hlediska to dává hnusný smysl. Chceš uzavření? Sralo tě těch 50h plácat se v kýčovitým příběhu? Tak budeme "fér" a za 15e si můžeš spokojeně hru dohrát. Celkem hnus, co? Nemějte ale obavy. V dnešní době jsou dlc naštěstí součástí GOTY edice, která se dá sehnat za pár šupů. Dokážu si ale představit frustraci těch, kteří zakoupili hru v době vydání. Celkem podraz, který jen těžce zkousávám.

Jenže kromě toho nemám tak nějak co vytknout. Je to původní DA:I, kde je story ale zábavná a zajímavá. Možná jsem byl v šoku, protože jsem nečekal takový zlepšení. Se zakončením z Trespasser si u mně tvůrci kvalitativně celkem přilepšili. Chci se plně vyhnout spoilerům (u 5 let starýho dlc k 6 let starý hře :) ), takže chci jen poradit všem, kteří zakoupili v nějaký slevě DA:I GOTY edici. Ještě prosím mějte trpělivost a zahrajte si toho DLC. Je to esenciální rozšíření příběhu. Nic negooglete, vyhněte se spoilerům, pokud je nevíte. Prostě do toho skočte. U Trespasser se to opravdu vyplatí, když už jste prošli základ.

Jen aby bylo jasno. Hodnocení je čistě směřováno právě na DLC. Gameplay základní hry stojí pořád za (průměrný) prasklý párek.

Pro: konečně úctyhodný ukončení

Proti: nesmyslná monetizace

+11

Control

  • PS4 90
Komentář se vztahuje na Ultimate Edition, která obsahuje obě vydaná DLC. O nich v tomto komentáři krátce taktéž.

První hodina hraní byla zvláštní. Člověk je vržen do víru dění, moc nechápe o co tu běží, děj působí chaoticky a tak nějak neuchopitelně, na gameplay jsem si musel zvykat o trochu více než v jiných hrách... Ale čert vem ty první okamžiky. Postupně si mě Control zaháčkoval (stejně jako Max Payne či Alan Wake) a já se od hraní nemohl i přes pro mě několik nepochopitelných rozhodnutí vývojářů odtrhnout. Každopádně je nutné si přiznat, že se rozhodně nejedná o bezchybnou hru, a určitě by jí trochu delší doba vývoje prospěla.

Old House, kde se celá hra odehrává, je super. Ne ve smyslu perfektního level designu, ale svou atmosférou a historií, se kterou si tvůrci opravdu vyhráli. Na každém kroku člověk nachází záznamy, zprávy a audionahrávky doplňující jak pozadí příběhu, tak i pozadí celého herního světa. Jen škoda, že ačkoliv si s těmi "collectibles" dal určitě někdo strašnou práci, jejich množství mě nakonec udolalo a já je přestal číst. Celkově se mi ale koncept "paranormálního oddělení" velmi líbil. Radost mi tvůrci udělali i herní hrdinkou, zrzkou (ne že by na tom záleželo, i když...), Jesse. Možná nepůsobí zrovna nejpropracovanějším charakterem v herním průmyslu, ale já si jí oblíbil hned na začátku. Hodně se mi líbily i její myšlenkové pochody při rozhovorech a sem tam vtipné průpovídky během hraní.

A pak je tu gameplay, věc, na které tvůrci staví nejvíce. Akce je zábavná. Používání zbraní mě moc netáhlo, ale létat po aréně, vrhat po nepřátelích předměty nebo je rovnou dostávat pod svou kontrolu, v tom jsem se vyžíval. Ano, nutno přiznat že tvůrci to s množstvím soubojů občas trochu přehnali a člověk neušel pár kroků bez toho, aniž by se na něj nevyrojili noví nepřátelé, ale i tak byla akce přes svou pozdější repetitivnost zábavná po celou dobu hraní.

Trochu větší negativum mám k příběhu. Rozhodně neříkám že by byl špatný nebo nezajímavý, ale nemohl jsem se prostě zbavit pocitu, že by šel podat o něco více osudověji. Chybí mi tam prostě emocionální tečka na konci, taková ta pomyslná třešnička na dortu. Ne že by bylo nutné přepisovat scénář, jen to finále se prostě mohlo vygradovat lépe. Nicméně nabízí spoustu možností pro pokračování, tak uvidíme co mají lidé z Remedy v plánu dále.

Z dvou vydaných DLC mě mnohem více bavilo AWE. Může za to zejména navázaní na svět Alana Wakea a pak jeho prostředí. To se sice téměř neliší od původní hry, ale stále z toho vychází lépe než druhé DLC Foundation, které se, jak už název napovídá, rodehrává v základech Starého domu. Nemůžu si pomoct, ale představoval bych si něco zajímavějšího než jen obyčejný systém jeskyní, který nám byl naservírován. Příběhově taktéž vyhrává první zmíněné DLC.

Kolem a kolem, hru jsem si opravdu užil. Své chyby má, ale zase tolik věcí dělá tak dobře, že nemůžu jinak než se těšit co nám v budoucnu přinese spojení Controlu a Alana Wakea. Snad nebudeme muset čekat dlouho.
+18

Marvel's Spider-Man: Miles Morales

  • PS4 85
miles morales se nevyhne porovnání k původnímu spider-manovi a těch pár změn, kterými prošel nebyly vždy k lepšímu. jde na něm vidět, že je brán jen jako intermezzo před druhým dílem, jelikož se mu nedostalo tolik polishe a běžne se mi stávalo, že se mi nezapl voice over, podcasty přestaly hrát v půlce nebo se mi nějaká postava zasekla a já musel restartovat misi. i přes tyto neduhy jsem si nového spider-mana ale užil víc než původní hru. miles je skvělá postava, jeho příběh je víc osobní, hra rozšiřuje stealth možnosti, nové schopnosti prohlubují soubojový systém a houpání je mnohem víc smooth. přičtěte si k tomu oblečky, které tentokrát i chci nosit nebo zasněženej new york a máte další skvělou spider-man hru.

Pro: miles, stealth, příběh, zasněžený new york

Proti: chyby, horší UI

+9

Thronebreaker: The Witcher Tales

  • PS4 90
Přiznám se, že v rozšíření Blood and Wine jsem s Geraltem nejdřív oběhla všechny postavy, se kterými se daly hrát karty, čert vem hlavní dějovou linii - gwent mě prostě baví.

Tento nekonečný gwentový turnaj jsem absolvovala dávno před vydáním Cyberpunku a střemhlavým pádem CD Projektu z výsluní "těch hodných, co nehrají na multiplayer a mikrotransakce a vydávání té samé hry v trochu jiném kabátu." Chci tedy jen připomenout, že i v této doplňkové hře CD Projekt velmi mile překvapil tím, že se jednalo opravdu o dlouhé hodiny zábavy, kterou si, pokud máte rádi Zaklínače a gwent (kdo ne?), nelze nechat ujít. Vedle té neomezené možnosti hrát gwent na deset způsobů a pořád a pořád a znovu, oceňuji i hezký příběh královny Meve a jeho propojení s Geraltovým příběhem (vůči hře je to prequel, vůči seriálu momentálně sequel --- prostě to tam sedí). Netušila jsem, že Thronebreaker nabídne až tolik lokací a až tolik možností neustále rozšiřovat svou karetní sbírku. Stejně jako je tomu, pokud si dobře vzpomínám, snad ve všech Zaklínačích, tak i zde bohužel trochu pokulhává vykompenzování superschopností, kterých dosáhnete na závěr - s kartou léčitelky jsem měla v rukávu trumf zisku snad 300 bodů najednou. Ale co už, jak říkám, mě to bavilo.

Pro: gwent, gwent a zase gwent

Proti: i na nejvyšší úroveň je to v posledním dějství lehké

+10

Sekiro: Shadows Die Twice

  • PS4 85
Za poslední dva roky jsem zažila dva skvělé herní konce – prvním byl mnou již zmiňovaný emocionální kolotoč života a smrti Arthura Morgana, druhým byl finální třífázový souboj Sekira s Genichirem a Isshinem. Na tu poetickou bíle (dobře, stříbrně) rozkvetlou louku jsem se vracela každý večer během snad dvou týdnů a postupně zjišťovala, že co se zdálo zpočátku jako pohodička, pokud si dáte na čas a uskakujete, asi až takový low-effort nebude. Jak se tak občas stává, tak z Genichira vylezl obživlý dědeček, který se do posledního kola vyzbrojil opravdu hodně dlouhým kopím i bambitkou a najednou to bylo o tom rychle prosvištět přes Genichira, neztratit trpělivost s pomalých Isshinem a zkoušet co se dá v těch patnácti vteřinách, než se člověk rozkoukal u Isshina II . A znovu a znovu a znovu, až z toho bylo jedno ze snad nejlepších herních zadostiučinění, a mně bylo najednou líto, že hra nepokračuje dál a dál a já se už nebudu učit nazpamět všechny Genichirovy/Isshinovy taktiky a neuslyším už to zadunění úspěšného mikiri counter (NG+ mě nebavila). Takových soubojů bylo v Sekirovi víc – Genichiro na střeše paláce, Guardian Ape (další neskutečný moment kdy po těch hodinách vychytávání všech těch jeho opičáren sledujete, jak zvedne svoji useknutou hlavu), a řekněme i Lady Butterfly, i když tam mě neskutečně frustrovaly ty přízraky. A když jsme u těch přízraků a frustrace – fuck všechny čtyři headless a oba dva Schichimeny; ač se sice dají očůrat fialovým deštníkem, musím říct, že to zpomalení a útočení „přízraky“ nebyl můj šálek čaje.

Sekiro mě vůbec na začátku zase tolik neoslovil – rozhodně ne tolik jako Bloodborne. Dark fantasy historické Japonsko s rákosovými kloboučky a samuraji ke mně mělo tak nějak dál a ta celá zápletka s vyvoleným dítětem šla mimo mě. Doba je ale taková, že člověk prostě občas v té izolaci skončí a ten koronavirus i chytí, a tak jsem najednou měla nebývale hodně času a nebývale málo možností a v té chvíli mi došlo, že Sekiro je vlastně hodně, hodně dobrá hra a že i když je náš protagonista takový nepopsaný list (kterým pro mě i zůstal) a i když nám může být ve skrytu duše pořád úplně jedno, co se s tím přehnaně dramatickým příliš anime vypadajícím dítětem stane, že to nic nemění na tom, že i tak to všechno za tu snahu stojí. Sekiro vás neustále nutí se učit a přizpůsobovat a pochybovat o sobě - v momentě, kdy si myslíte, že na hradě Ashina máte všechno zmáknuté a nic vás nemůže překvapit, tak před vás postaví úplně jiný level protivníků, které se prostě zase musíte „naučit“ znovu. No a když vydržíte tu úvodní pro mě nepříliš záživnou sekci na hradě a podhradí, tak se vám otevřou i ty správně divné lokace jako buddhisticko-stonožková hora Kongo nebo už ten opravdu superdivný a tedy můj oblíbený Fountainhead Palace obývaný nesmrtelými šlechtici, kteří si pískají na píšťalku a vysávají z vás životní energii.


Takže: Začátek pro mě rozpačitý (natolik, že se mi zdálo, že mi to za to nestojí a dlouhou dobu jsem se ke hře nevracela), se zlepšováním se v soubojích rostl i můj zájem, konec hry neuvěřitelné zadostiučinění, no a nesmrtelné téma nesmrtelnosti a s tím spokojených komplikací? To mě baví.

Tím, že vám Sekiro asi po 70% hry nedává možnost si donekonečně vylepšovat zdraví a sílu vytrvalým grindingem pořád toho samého úseku dokola, bych řekla, že je hra možná i o něco těžší než Bloodborne. Určitě zde byly boss fighty, které mi daly pořádně zabrat, a nejenom ty – on i takový bílý opičák s dvěma meči nebo paňáca ve slamáku s kosou dokáže překvapit.

Pro: herní výzva, kterou stojí za to přijmout

Proti: scénky a flashbacky s Divine Child mě osobně nebavily

+19

The Dark Pictures Anthology: Little Hope

  • PS4 65
Jako první řeknu, že tato trošku protažená epizoda Věřte-Nevěřte rozhodně nestojí za plnou palbu, za kterou jsem ji kupovala já. Není to žádný Until Dawn, ač tedy opět sází na partičku nepříliš zapamatováníhodných postav...

První dvě hodiny jsou fajn, rozjezd slušný, mlha hustá, cíl a okolnosti nejasné, ale pak to začne tak nějak čím dál víc pokulhávat, místy až do absurdna (zdá se mi to, nebo rozdíl mezi angličtinou 21. a 17. století tkví zejména v hloubce hlasu?), pořád odkudsi vylézají nějaké přiškrcené, přidušené nebo nabodnuté příšery, až už vás spíš začnou otravovat než děsit. Na jedno pošmourné odpoledne to asi není úplně nejhorší náplň, ale mou první myšlenkou po dohrání bylo, že Man of Medan už opravdu ne, to raději knihu. Znovuhratelnost Little Hope pro mě byla vzhledem k rozuzlení nulová (proč se snažit, když už jsou všichni dávno mrtví), o příběhu není radno příliš přemýšlet, jelikož tím víc pak vyplouvají napovrch všechny nelogičnosti (Taylor a Daniel nejsou v té minulosti doopravdy sourozenci, že jo, protože teď to sourozenci evidentně nejsou …).

Pro: nenáročná výplň času, když se vám nechce si číst

Proti: nic moc toho nenabídne

+9

Erica

  • PS4 70
I z už poněkud otřepané premisy blázince s hrůzným tajemstvím se dá udělat slušný interaktivní film. Erica není nikterak dlouhá záležitost, nicméně mě po celou dobu bavila a ráda jsem si ji po prvním dohrání proklikala ještě dvakrát. Rozvětvenost příběhu je vysoká, opravdu i napotřetí narazíte na různé další variace a skryté scény, i když většinou už se jedná o takové ty možnosti "co když to budu cíleně sabotovat". Herecké výkony jsou myslím solidní a na to, o jakou jde indie záležitost si myslím, že se - až na detektiva - povedlo film dobře obsadit. Obzvlášť vyzdvihuji podobnost jedné z chovanek a jejího vysoko postaveného tatínka a od první chvíle podezřelou slizkost Eričina otce. Titulní postava samotná mě z počátku trochu mátla (nejdřív mi připadala tak na 15, tak jsem se úplně nechytala v tom, jak je možné, že bydlí sama), později jsem si pořád říkala, že ten dlouhatánský svetr nosí proto, aby nás nakonec mohli překvapit tím, že je těhotná. Na závěr dodám jen, že "hraní" samotné pro mě bylo výzvou i v sebekontrole, protože jezdit prstem po touchpadu je slušně řečeno .... vyčerpávající; s chytrým telefonem by to asi přece jen bylo lepší, jen se mi nějak nechtělo si ho "na tu chvilku" propojovat s playstationem - no, chyba.

Pro: zatím asi nejlepší interaktivní film v omezené nabídce PS4

Proti: nic světoborného, trochu předvídatelné, čím více hrajete, tím více nesrovnalostí odkrýváte

+11

Beyond: Two Souls

  • PS4 75
Nejakú dobu som sa nevedel dokopať zahrať si niečo nové, až ma jedna kamoška ukecala k Beyond: Two souls. O hre som vedel snáď len to, že je to od quantic dream, kde som pred tým hral Fahrenheit a Detroit: Become Human a teda som vedel do čoho sa púšťam žánrovo, o príbehu som nevedel vôbec nič

O to viac ma v úvode prekvapilo, keď som zbadal Willema Dafoea :). Hru som si zvolil skákavým spôsobom rozprávania, čo mi pripomínalo trochu Tarantinové filmy. Pustil som sa do hry a hneď mi udrela do očí prvá vec, čo ma dráždilo skoro celú hru. Ovládanie mi to pripadalo strašne kostrbaté a nevypilované. Jodie sa nemohla otáčať na mieste a ak áno, tak ako kamión a u Aidena to bolo snáď ešte horšie.

Počas celej hry vás drží v napätí príbeh, ktorý mi zľahka pripomínal Fahrenheit. Tento pocit potom umocnili ešte QTE pasáže, ktoré podľa mňa, boli otrasné. Ťažko sa v nich orientovalo a vedel som, že na nich spravím veľa fuckupov, ktorým sa dalo ale predísť, keby to bolo lepšie navrhnuté.

Hru som dohral za cca 11-12 hodín a nebyť tých gameplayových prešlapov, išlo by to hodnotenie aj do zelených čísel, takto len taký lepší priemer.

Pro: pribeh, pekny twist k zaveru

Proti: ovladanie, qte

+16

Middle-earth: Shadow of War

  • PS4 75
Hry z prostředí pána prstenů mě nikdy moc nelákaly, a nebýt předplatného PS+, o hru bych ani nezavadil. Nakonev se z toho vyklubala první platinka a slušných 40 hodin zábavy.

Hra má samozřejmě zcela objektivně hodně mínusů. Nejvíce mě rozčilovaly nepřeskočitelné kecy orkských kapitánů, když na ně v otevřeném světě narazíte. To jste takhle uprostřed brutální bojové vřavy, a najednou se vynoří kapitán a začne si jen tak povídat, většinou o tom, jak vás zabije. A nedej bože když narazíte na tři najednou!

Autoři se nepokrytě inspirovali sérií assasins creed. Dokonce jedna z trofejí se jmenuje "Everything is permitted", což je hlavní heslo zmíněné série. Inspirace je poznat na způsobu boje, pohybu i vizuálu. Nijak mi to nevadí, jen kdyby to bylo zpracováno lépe. Například při boji můžete omylem sekat do vlastních řad, dělat kotrmelce, když nechcete a skákat tam, kam nechcete.

Proč tedy tak vysoké hodnocení? Nakonec je to docela zábavné. Možností je ve hře více, a jako Hack and slash to funguje vcelku dobře. Je sice trochu zvláštní, že většina nepovinných bossů je mnohem těžší, než dva závěreční, a příběh taky není nijak extra skvělý, hra ale zabaví. Vracet se k ní však znova již nemá smysl

Pro: Zábavné, vizuálně hezké

Proti: Nepřeskočitelné scény, občas chaotický boj

+11

Final Fantasy VII Remake

  • PS4 80
Moje první setkání s herním světem Final Fantasy dopadlo rozporuplně. Skvěle se to hraje a ještě líp se na to kouká a poslouchá. Soubojový systém i vylepšování postav tzv. materiemi mi po úvodním zmatku dost sedlo. Střídání postav i v průběhu jednoho souboje dodávalo hře na již tak pořádně rozjetém tempu.

Příběh mě ale ani trochu nezaujal. Částečně zřejmě proto, že jsem naskočil rovnou do sedmého dílu, ale taky proto, že on tu ani žádný pořádně není. Vzhledem k množství záporáků, které hra chrlí jednoho za druhým, by to asi ani dost dobře nešlo. Když už si parta bojovníků za záchranu planety na chvíli oddechne, topí se v nic neříkajících vizích a záblescích.

Souboje mě po celou dobu hraní bavily a přišly mi rozumně vyvážené až na Whisper Bahamut, kde v případě selhání (a že jich bylo) jsem musel opakovat všechny předešlé souboje znovu a to včetně všech filmečků, které nešlo přeskočit.

Pro: Široko daleko nejlepší animace, nezapomenutelná famózní hudba, soubojový systém

Proti: Dost častý backtracking, příšerná orientace v mapě, nevyvážení závěreční bossové

+17 +19 −2