Poslední komentáře

Postupem let zjišťuji, že mě virtuální kartičky v různých podobách vážně baví. Nejinak tomu bylo i v The Solitaire Conspiracy, kde jsem se subjektivně možná pobavil i více než na konečných 7/10. Objektivně je však třeba uznat, že je to vlastně pořád "jen" Solitaire a většina té omáčky "navíc" je vlastně spíš nic moc.

Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.

V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.

No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.

EDIT 10/8/2024:  Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 4. Tenkrát v Hollywoodu: Dohraj hru, ve které vystupují živí herci. " – Hardcore varianta / Příběh hry je vyprávěn pomocí četných live action sekvencí./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN

Opus magnum finských Remedy. „Evropský Kojima“ Sam Lake se už totálně utrhl ze řetězu a pod jeho vedením se Alan Wake 2 vydal do vod videohrami neprobádaných. Loňský rok tak přinesl dílo, které je děsivé, tajuplné, poutavé, bizarní i sebeuvědomělé a hravé. Ke koupi mě autoři vyzvali „WTF“ hudebním vystoupením na loňských Game Awards, původně jsem totiž držel takový malý bojkot za „digital only“ vydání. Nebuďte konzervy jako já a tohle berte za plnou cenu. Vyplatí se to a autoři si naše peníze zaslouží!

Už první Alan Wake je podle mě velmi solidní kousek (8/10). Dvojka vyšla s pořádným časovým odstupem (ten je dokonce zcela přirozeně začleněn do děje samotného). Ač je základ z původní hry jasně patrný, pokračování je v absolutně všech aspektech lepší, promyšlenější a zábavnější. V jádru jde tak opět o survival horor, jen se je tentokrát vážně čeho bát a znepokojujících momentů je hra plná. Měl jsem obavy z lekaček, kterých měla být hra přervanáq a jeden z následných patchů dokonce přidává možnost jejich intenzitu a četnost korigovat. Po dohrání v původní zamýšlené verzi jsem však toho názoru, že k vizi autorů a atmosféře hry skvěle sednou a i když ani mě deformované ksichty přes celou obrazovku rozhodně nebyly příjemné, nepůsobí tento prvek prvoplánově. Snad je v „pečovateláku“ to s nimi autoři trochu přehnali.

Akční složka byla v prvním díle asi největším kamenem úrazu, jelikož souboje postupně začaly spíše nudit. Dvojka je i v tomhle ohledu nesrovnatelně lepší. Opět je potřeba nejprve z bubáka baterkou temnotu vysvítit a až poté začnou fungovat konvenční zbraně. Četnost soubojů je však podstatně nižší a za první cca tři hodiny jsem střílel snad jednou. Vůbec to nevadí, bavil jsem se i tak náramně. Když už na souboje dojde, funguje vše skvěle. Zbraní není přespříliš ale pocit z jejich používání je krásně uspokojivý, což platí i pro světlice, omračující granáty a další udělátka. Brokovnice má prostě ten správný říz a pomáhá i simulace zásahů na těle nepřátel. Je dost poznat, že je hra nadesignována tak, aby vám v případě nedostatku padalo více munice, takže reálně příliš nehrozí, že byste se ani při hraní na vyšší obtížnost (Nightmare jsem nezkoušel, ale ta se odemkne až po prvním průchodu) dostali na sucho.

Asi není žádným tajemstvím, že vyjma Alana se tentokrát hraje i za další postavu v podobě agentky FBI Sagy Anderson, která do Bright Falls společně s parťákem Alexem Caseyem (game director Sam Lake v celé své parádě, byť s jiným hlasem) přijíždí řešit sérii rituálních vražd. Alan se toho času nachází stále chycený kdesi v temnotách, odkud se snaží marně uniknout. Linky postav se postupně prolínají, byť každá se nachází prakticky v jiné dimenzi bytí. Svojí atmosférou jsou obě linie rozdílné, ale takřka stejně skvělé. Ta Alanova možná trochu trpí kvůli částečnému opakování, ale vše je součástí děje. Navíc zrovna Alan si užije snad nejlepší část hry v podobě absolutně ujeté a natřískané kapitoly s trefným názvem "We Sing". Děj funguje skvěle v obou rovinách a to i díky tomu, že Saga je vážně dobře vymyšlená postava, se kterou není problém se rychle sžít. Postavy obecně se povedly již v prvním díle a to se povedlo autorům plně přenést i do pokračování. Výborné tak jsou i charaktery, které v ději jinak nemají zase tolik prostoru. Myslím, že se snad nenajde nikdo, kdo by si neoblíbil Jakka s Ilmem a jejich live action reklamy. Hraných sekvencí je ostatně Alan Wake 2 plný a dává to zde perfektní smysl.

Moc se povedlo i propojení s dalším titulem Remedy – Control (rovněž skvělý kousek, Remedy zrají jako víno!), které dohromady tvoří unikátní universum děsivé svoji autentičností a blízkostí naší všední realitě. Právě s FBC je propojen jeden z typů sběratelských serepetiček. Hra ostatně baví i v tomto ohledu a průzkum Bright Falls a okolí je krásně odměňující jak v podobě předmětů, tak servírováním dalších střípků dokreslujících děj.

Vlastní zmínku si zaslouží i naprosto (staro)boží soundtrack, ve kterém hrají prim opět Poets of the Fall (pardon vlastně Old Gods of Asgard). Herald of Darkness sice vede, ale zdatně sekundují o statní skladby skupiny i dalších interpretů. I proto vás hudební předěly mezi epizodami ani nenapadne přeskočit. Vizuální stránka hry nezůstává pozadu a lokace jsou krásně detailní a atmosférické. Jen je občas trochu úsměvné, jak je všude tma i když to z hlediska nasvícení a aktuální denní doby vlastně nedává vůbec smysl.  

Alan Wake 2 v mnoha ohledech divná hra, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. V poutavém univerzu se rozplétá prapodivný příběh se znepokojujícím nádech, přičemž vyprávění autoři doplnili i o skvělou hratelnost. Hrál jsem to velmi pomalu a prozkoumával pečlivě co nejvíce koutů světa, díky čemuž jsem se dostal na úctyhodných cca 45 hodin. Nemám ani zdaleka dost a těším se na připravovaná DLC, což se mi v současné videoherní produkci stává jen velmi zřídka.

EDIT 10/8/2024: Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "10. V záři reflektorů: Dohraj hru, ve které se odehraje alespoň jedno pěvecké vystoupení nebo koncert." – Hardcore varianta /Během hry se odehrají dokonce hned dvě hudební vystoupení, jedno v live action a druhé v enginu hry. Během koncertů se zpívá a zpěváci jsou přímo vidět./

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 54. hodnotící; digitální verze PSN

Pátý Dirt je z určitého úhlu pohledu vážně dobrá závodní hra. Byť asi někteří členové komunity série nesouhlasí, podle mě má hra velmi slušný jízdní model. Ten je sice arkádový, ale nejde o takové ty nesmyslné fantasmagorie za volantem, které předvádí některá konkurence. Jednotlivá vozidla se neovládají všechna stejně a zkrotit zejména buginy je fakt kumšt. Pocit z jízdy i z rychlosti je parádní. Hra navíc skvěle vypadá a minimálně po vizuální stránce krásně simuluje i jednotlivé povrchy. Pamatuji si, že po vydání jsem při hraní na PS4 byl z grafické stránky hry nadšený. Teď jsem celou kariéru absolvoval na PS Portalu a na menší obrazovce hra přeci jen tolik nevynikne. Rozhraní hry je pestrobarevné a barvami do značné míry hýří i tratě samotné. Grafický styl rozhraní hry se mi líbil, byť až pastelové barvy asi nebudou pro každého.

Nejsem kdovíjaký virtuální Lauda a tak mě hra na obtížnost HARD v jednotlivých závodech dokázala potrápit. V tomto ohledu však ke slovu přichází první výtka... obtížnost mi přišla opravdu hodně nevyvážená. Zatímco v některých závodech nebyl problém dostat se rychle do čela a poté s trochou bedlivého soustředění špičku udržet. V jiných mi přišlo, že i při jízdě bez větších chyb prostě čelo pelotonu ne a ne dohonit a od půlky prvního kola jsem odsouzen k přetahování se o nějakou cca pátou pozici. Přiznám se, že některé třidy vozidel jsem neměl rád a řídily se mi prakticky všechny špatně. Zbytečně moc "eventů" se také omezuje na buginy či velká SUV a klasické závodní speciály se nedostávají tak často ke slovu. Herních módů je osm, ze Showdownu je zpět například Gymkhana a již tam jsem si ji překvapivě oblíbil. V pětce mě bavil Pathfinder, kde mi opět dle předchozích řádků přišla zvláštně nastavená obtížnost a dojet pro tři nálepky nebyl prakticky nikdy na první nic moc pokus problém.

No a teď to nejhorší... kariéra, tedy ústřední mód pro jednoho hráče, je zastaralá a nudná. Jde o série na sebe navázaných závodů, rozdělených do pěti kapitol. Autoři ale na hráče kladou prakticky nulové nároky a na postup do dalších kapitol je potřeba jen úplně směšný počet nálepek. Regulérně se tak stačí ve většině závodů dokodrcat do cíle klidně na posledním 12. místě (jedna nálepka ze tří) a poté dojet alespoň na třetí pozici v jednom ze tří závodů na konci kapitoly. V Codemasters se tak strašně snažili nikoho neomezovat, až je z toho cesta k závodnímu vrcholu naprosto bez výzvy a napětí.

Snažení hráče doprovází podcast, kde se ve směšně předvídatelném příběhu buduje rivalita dvou závodníků, ze kterých však uslyšíte pouze hlasy (už dost provaření Troy Baker a Nolan North). Vzhledem k benevolenci kariéry je tak úsměvné, že můžete zvesela jezdit jak slepej po poli a v podcastu vám všichni svorně líží zadek jaká to jste nedostižná extratřída. Scénář leze hráči do zadku opravdu hodně až je to chvílemi otravné. Reakce jednoho z rivalů po dokončení hry všemu dodává jen tečku.

Že na hráče kariéra neklade prakticky žádné nároky, je prostě škoda. Závody samotné dokáží být krásně napínavé a v těch několika, kde se skutečně musíte alespoň trochu slušně umístit, je zábava asi nejvyšší. Alespoň, že do DLC trofejí autoři začlenili nutnost všechny závody v bonusových sériích vyhrát.

Různých aut nabízí hra obstojné množství. Každé má však pouze dva ukazatele a to "výkon" a "řízení". V praxi tak po pár závodech prostě koupíte to papírově nejlepší v dané kategorii a s ostatními nemá smysl ztrácet čas.

Vyjma kariéry hra nabízí i mód Playgrounds. Ten šel mimo mě. Nejsem kreativní hráč a zkoušet kostrbaté tratě ostatních hráčů mě vůbec nebavilo. Hra nabízí také spoustu odemykatelného "bordelu" v podobě pozadí hráčovi karty, nálepek či možností pomalování vozidla. Opět vychytávka, kterou jsem použil jen v míře nezbytně nutné a pro vozidla volil barevná provedení od sponzorů.

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Transistor v sobě nezapře, že předchozí hrou studia byl Bastion. I když se zmiňované hry tak hrají vlastně dost jinak, pozitiva i negativa se opakují a opět je vidět, že si zde Supermassive Games prošlapávali cestičku k úžasnému Hades.

Opět je tak jedním z hlavních taháků hry krásný vizuál a podmanivá hudba. Budu se opakovat, ale i u Transistoru byste podle mne neznalému hráči v pohodě namluvili, že vyšel včera. Z Bastion si však hra přetáhla i asi největší negativum ve způsobu podání příběhu. Vyprávění se zde dokonce zhostil stejný herec, byť je tentokrát více "ukotvený" a vlastně "dabuje" meč Trasistor. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka Red přišla o hlas (což působí jako obezlička, protože autoři ani tento prvek úplně nevysvětlí), je tak až na pár výjimek jediným, kdo ve hře promluví. Stejně jako v Bastion je však i tady vlastně celkem jednoduchý příběh podán hodně poeticky, což však znamená, že vlastně nebudete přesně vědět, která bije. Hru jsem prošel dvakrát (což doporučuji) a některé otázky zůstaly nezodpovězené i poté, co jsem si přečetl některé interpretace příběhu na internetu (doporučuji, záměr autorů byl zajímavý, jen ho podle mě nedokázali dobře komunikovat s hráčem samotným). Třeba motivace hlavních záporáků hra vysvětluje velmi bídně a navíc vše působí hodně uspěchaně. Transistor toho sice naplká hodně, podstatné pro děj samotný je pramálo a hra končí aniž by se pořádně rozjela. Jinotajné podání příběhu mi zde tak vadilo stejně jako v předchozí hře. Již zmiňovaný Hades od stejných autorů v tomto ohledu odvádí daleko lepší práci.

Hratelnost spočívá v procházení pestrobarevných ulic skomírajícího města Cloudbank a v soubojích s syntetickými nepřáteli. Soubojový systém je unikátní a rozhodně patří k tahákům hry. Váš meč totiž postupem času získá až dvacet funkcí, které mají aktivní, podpůrný i pasivní účinek a kombinací je tak mnoho. Souboje poté probíhají sice v reálném čase s tím, že hru lze přepnout do plánovacího módu, ve kterém může Red naplánovat sled akcí bez toho, aby se nepřátelé pohnuli. Turn () má však samozřejmě cooldown, po který navíc (obyčejně) nelze využívat aktivní schopnosti a Red je tak na chvíli prakticky bezbranná. Po vzoru dalších her studia lze obtížnost modifikovat pomocí systému limitací a vyhrát souboj se všemi zapnutými je často pořádná fuška. Cca od poloviny druhého průchodu, kdy už jsem měl všechno vlastně splněné, nebyl problém hru prosvištět prakticky v reálném čase a kouzlo soubojů přeci jen vyprchalo. Jinak jde však o sytém funkční, zábavný a do značné míry originální. Nepřátelé mají zajímavé a nevšední schopnosti, byť na jejich vizuálu by se dalo ještě trochu zapracovat.

Velmi mne bavili nepovinné série testů, spočívající v nutnosti porazit nepřátele v určitém časovém limitu s přednastavenými funkcemi, odolávat vlnám nepřátel s náhodným výběrem funkcí, nebo porazit všechny nepřátele v rámci jednoho užití Turn (). Testy jsou nedesignované k prověření různých hráčských schopností a bavily mne asi vlastně víc než souboje v rámci hlavní dějové linky.

Transistor je tak krásná a v mnoha ohledech originální Indie hra, která nezabere příliš mnoho času. Díky zajímavému soubojovému systému ani vlastně tolik nevadí, že toho tolik navíc nenabízí. Příběh však skončí, než se pořádně rozjede a navíc je odvyprávěn kontroverzním způsobem, který mě osobně prostě u her nesedí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 68. hodnotící; digitální verze PSN

Minit je vážně rychlovka. Za dvě až tři hodinky je hotovo a osobně jsem bohužel nenašel motivaci pustit se do kratičkého dobrodružství znovu. Hra tak působí spíše jako vlastně minimalistický experiment založený na nápadu, který v konečném důsledku funguje také bohužel více na papíře. Hlavní hrdina kvůli prokletému meči vždy do minuty zhebne. Je tak třeba postupovat metodicky a v rámci jepičího živůtka si tak postupně proklestit cestu až do továrny na zhoubné perořízky.

Hra je spíše velmi jednoduchou metroidvanií než klasickou roguelike/roguelite. Nápad s životem na jednu minutu se poměrně rychle vyčerpá a asi dvakrát, kdy jsem trochu tápal kudy dál, mne časový limit vyloženě otravoval. Autoři toho na malém prostoru vlastně tolik nevymysleli a byť v sobě hra schovává nejedno tajemství, zajímavého obsahu není skutečně moc. Sbírání penízků, zbytečných srdíček, či chapadel zase tolik nemotivuje. Striktně černobílá grafika tvořená velkými pixely není úplně můj styl, Minit tím však dostává fajn retro nádech. Bohužel opět převládá pocit, že si se hrou autoři prostě nedali až tolik práce (na druhou stranu však zase perfektně sedí do letošní Herní výzvy, že ano :)).

Původně jsem plánoval hru projít ještě jednou v NG+ módu. Ten ale snižuje limit z minuty na 40 sekund a omezuje i hráčovo zdraví. Děkuji, nechci. Část hry jsem tak neobjevil... hra se bohužel uložila již v místě, odkud nešlo zbylá tajemství vyzobat, což je škoda.

Minit je milé minimalistické dobrodružství s retro nádechem a herní mechanikou, která vydrží bavit tak akorát po nevalnou herní dobu. Autoři však za hru ani při vydání nechtěli přehnaně moc kaček a za zahrání tenhle videoherní experiment věhlasných vývojářů stojí.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 7. Ve stínu pixelů: Dohraj hru s černobílou stylizací. " – Hardcore varianta /hra je celá kompletně černobílá/

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 19. hodnotící; digitální verze PSN