Poslední komentáře

Resident Evil sérii jsem začal z hráčské perspektivy objevovat teprve nedávno. Skoro se stydím to přiznat, ale až teď - po dohrání skoro všech her - jsem KONEČNĚ pochopil, co na této sérii hráči mají. Když jsem hrál RE:4 a RE:0, ještě jsem tomu nerozuměl. Obě hry jsem hrál a jen jsem kroutil hlavou v absolutním nepochopení. Když jsem viděl RE:8, začalo mi to v hlavě štrachat. Říkal jsem si: "To přece nikdo nemůže myslet vážně, vždyť je to příběhově totální kokotina, ty dialogy a hlášky jsou tak neuvěřitelně debilní a trapný. Co se na tom každýmu tak líbí? Proč padaj ty desítky?" A pak jsem pustil RE:Code Veronica a všechny dílky skládačky zapadly na svoje místo.

Měl jsem odehrané asi tak 2 hodiny, když přítelkyně prošla kolem televize a zeptala se mě, proč se tak divně tvářím. V očích děs, v rukou třes, uši krvácející. Chvíli si sedla a sledovala, co se na obrazovce děje. Pak se mě s pozdviženým obočím zeptala, proč něco takovýho vůbec hraju? A já (ke svému překvapení) upřímně odpověděl: Protože mě to fakt baví. Jí to ještě nedošlo, ale mně to v tu chvíli docvaklo.

Hry ze série Resident Evil nejsou survival horory, jsou to survival komedie.

Resident Evil Code Veronica je tou nejlepší hororovu komedií, kterou jsem za poslední dobu hrál. Dobrá střeva hratelnosti prvních dílů jsou zachovány a obaleny naprosto příšerným, katastrofálně dementním a nesmyslným příběhem a (pokud to vůbec jde) ještě horším dabingem, dialogy a cutscénami. Při každém filmečku jsem se škodolibě smál na celé kolo, při každé větě, která vyjde ze Stevovy huby, jsem se přitrouble křenil od jednoho krvácejícího ucha k druhému. Anglický dabing je opravdu na prokleté úrovni. Hledal jsem i japonský originál pro srovnání, ale ten se mi nepovedlo najít (ne že bych hledal nějak zvlášť důkladně). Dialogy opět působí dojmem, že je dělala skupina dětí na základní škole, ale je aspoň vidět, že vzorec se 20 let nemění. Pokud jste hru nehráli, opravdu doporučuji pustit si a poslechnout pár scén, zaručuju, že něco podobného jste ještě neviděli a jen tak na to nezapomenete.

Po hratelnostní stránce se jedná o klasiku, uvařenou podle receptu prvních tří dílů, čemuž odpovídá jak souboj, tak hádanky a level design, a všechno je vlastně docela fajn. Hrát se to sice skoro nedá, díky klasickému tank ovládání, ale líbilo se mi například přepracování kamer na jakési "semi-statické" kamery, které vás občas následují nebo se natáčí a fungují velmi dobře a přirozeně, časem jsem je úplně přestal vnímat. Taky se mi hodně líbil model Liv Tyler, resp. Claire - kam se hrabe model z remaku RE2.

Všechno ostatní bych hodnotil jako tak špatné, až je to boží. Procentuální hodnocení snad ani nejde udělit. RE:CD je příšerná hra, u které jsem parádně bavil.

Ať se jedná o moderní díl nebo o dvacet let starou vykopávku, vzorec RE her se nemění. Stupidní příběh, postavy chrlící jednu trapnou hlášku za druhou, návyková hratelnost, málo nábojů (okey, ne vždycky) a zombíci. Trvalo mi dlouho pochopit, že to, co jsem bral jako body kritiky, jsou vlastně základní charakteristiky RE her. Je potřeba prostě vypnout mozek a užít si, co je vám servírováno. Víte co? Teď bych si dal možná znova i ten čtvrtý díl.

Achjo, tohle je fakt špatný. Když jsem Darksiders 3 dohrál poprvé hned po vydání, úplně jsem zklamání necítil a celou dobu jsem se pak stavěl na stranu těch, co DS3 bránili a utěšovali rozhořčené hráče, že tak hrozný to přece není. Tři roky uplynuly a já se pustil do celé série znovu pěkně od začátku, a bohužel... rozjet DS3 hned po dohrání DS2 je docela ledová sprcha.

I když jsem byl původně nadšený, že se THQ rozhodlo značku Darksiders oživit a snad i dokončit příběh této série, ze třetího dílu bohužel ze všech stran čpí polovičatá práce a výsledná hra je spíš taková zpatlanina všeho, jen ne ničeho pořádného. Už samotný úvod je velmi rozpačitý. Po krátké scénce přijde záběr dopadajícího metoritu a voilà, jste ve hře - tak hrajte. Žádný epický úvod jako v prvním díle (kde se vlastně jednalo téměř o totéž) se nekoná, ani jako v případě dvojky, kdy vás hra pěkně postupně nechává osahat všechny mechaniky platformingu. Ono totiž není co prezentovat. Třetí díl se omezuje pouze na skákání a sem tam zhoupnutí jako alespoň částečná náhrada "death gripu", časem dojde i na nějaká rozšíření, ale žádné z nich není nijak zásadní a přichází až velmi pozdě ve hře. Po stránce level designu a pohybu působí hra velmi ploše a nenápaditě, o jakékoliv evoluci nemůže být řeč, spíš naopak, DS3 svým designem klopýtá ještě daleko pod úroveň prvního dílu.

Fajn, level design nic moc, tak to se museli vývojáři soustředit na něco důležitějšího, ne? No... ne. Ještě víc než design úrovní samotných mě neuvěřitelně frustrovala absence jakéhokoliv dobrého puzzle mechanismu. Nejenže je puzzlů ve hře jako šafránu, ale všechny jsou navíc tak neuvěřitelně blboučký, až se mi chtělo brečet. Nejsofistikovanější puzzle mechanika jsou výbušní brouci, které musíte nakrmit, vzít a hodit na stejně barevnou překážku v cestě. Naprosto geniální, při vstupu do hry prosím odložte mozek do skleničky, nebudete ho potřebovat. Darksiders 2 pro mě nabízelo ideální kombinaci lehce nedotaženého soubojového systému a ne zrovna originálních, ale přesto zábavných puzzle mechanik, což ve výsledku tvořilo velmi příjemnou kombinaci a skvělý herní zážitek. Tady.... achjo. Navíc tady nenajdete ani mapu, přitom se jedná o metroidvanii, kde se klasicky máte vrátit po deseti hodinách zpět a otevřít si předtím nepřístupnou cestu. Ale kde to bylo? Kde jsem teď? Jak se tam dostat? Haló? Nechápu.

Plynule k souboji... bída. Jedná se prostě o další spíš nepovedený pokus o souls-like hru. Viděli jsme to tisíckrát, a ještě tisíckrát to uvidíme.. na poprvé se to prostě nikomu nepovede. Když na vás v kůži Smrti vyplivla aréna 15 enemáků a k tomu dva minibossy, řekli jste si: "Hohó, tak pojďte, zatancujem si... :) " ale tady, když na vás naběhnou 3 kostlivci, řeknete si: "Hohó, tak poj... aha, tak nic". Prostě, odklon od hack'n'slash k souls-like schématu se mi nelíbí, hře nesedí a navíc absolutně nedává smysl v rámci herního světa (Fury - jeden ze čtyř jezdců akopalypsy, pocházející z jedné z nejmocnějších ras ve vesmíru... padne k zemi na 3 údery od RandomSkeleton#17). Je to nesmysl, je to špatně provedené a doufám, že se to do dalšího dílu nepropíše... vzhledem k tomu, že další díl by měl být se Strifem, si to nedovedu ani představit.

Krátce už jen ke grafice a technickému stavu... hra má pořád velmi pěkný a originální komiksový styl, který se mi hrozně líbí, a je vidět, že byl dobře a pečlivě zachován. Design bossů a nepřátel je moc pěkný, dobře vypadá a sedí k ostatním dílům. Bohužel má hra velmi očividně problémy s optimalizací... grafika vypadá opravdu hrozně a i tak textury doskakují na poslední chvíli, stíny se renderují dokonce teprve asi 4 metry před Fury (!!!). Ulthane vypadá snad ještě hůř, než v remasteru DS1. K tomu dlouhé loadingy po smrti nebo mikro-záseky při přechodu mezi lokacemi, a to i v boji.

Alespoň po příběhové stránce se mi hra líbila. Nejedná se o nic převratného, ale takovouhle zápletku jsem nepředvídal (což se mi moc nestává), takže to kvituji s povděkem. Souboje s bossy jsou vlastně taky fajn, protože jeden na jednoho je soubojový systém vlastně celkem funkční. Celkově převažuje zklamání, ale i tak jsem rád, že tato séria neskončila v propadlišti dějin a třeba se někdy dočkám jejího konce. Musím ale přiznat, že Genesis jsem si kupodivu užil mnohem víc, než tohle...

Hodně jsem se těšil, že budu moc dát po hodně dlouhé době zasloužené a hlavně objektivní 100% hodnocení. Bohužel ani v případě TLOU2 mi to svědomí úplně nedovolí. I když se jedná o naprostý technologický vrchol minulé generace, nakonec mě udolal příliš zdlouhavý závěr jinak velmi povedeného příběhu a bohužel i samotný zdánlivě nekonečný epilog, který tak úplně netrefil tu správnou strunu (pun intended), díky postupnému odosobnění, které jsem časem začínal cítit k Ellie a jejím rozhodnutím.

Po hratelnostní stránce je The Last of Us Part II naprosto perfektní záležitostí. Verze s 60FPS patchem se hraje jako víno, ovládaná postava se velmi plynule a přirozeně pohybuje a po těžkopádném RDR2 byla radost vzít do rukou takhle precizní, jednoduché a responzivní ovládací schéma. Vše podtrhují velmi detailní a precizně zpracované animace, hlavně prstů a jemné mimiky, očí a obličejových svalů. Technická stránka hry je všeobecně na špičkové úrovni a jen málo her (pokud vůbec nějaká) snese vedle TLOU2 srovnání.

Po vydání jsem zaznamenal značnou kritiku příběhu, na který jsem byl právě o to víc zvědavý. Hlavně na to, jestli se stane něco, co bych nečekal. I když jsem se spoilerům úspěšně vyhnul, vzhledem k emotivním výstřelkům hráčů, které se po vydání hry vynořily, bylo téměř nemožné nedomyslet si, co se ve hře stane a o čem hra bude. K mému zklamání se všechny mé domněnky potvrdily a opravdu jsem nebyl svědkem ničeho, co bych před zapnutím hry nepředvídal. To mi ale nebránilo si příběh užít a plně si ho vychutnat, alespoň co se prvních dvou částí hry týče. První třetinu hry bych hodnotil jako naprosto bezchybně dávkovanou záležitost, stejně jako v prvním díle dobře balancující mezi akčními a oddechovými pasážemi nebo flashbacky. Podání příběhu je velmi emotivní, dobře střižené a dávkované. Po cliffhangeru z první části přichází část druhá, která se mi ze začátku jevila stejně kvalitní, ale časem jsem nabýval víc a víc dojmu, že je zbytečně roztažená a že se vytrácí napětí z předchozího cliffhangeru, které skutečně alespoň pro mě po 10ti hodinách v druhé části opravdu téměř docela vymizelo. Kdyby byla tato část tak o třetinu až polovinu kratší, aby si příběh zachoval tempo a udržel v hráči emoce z předchozí části, byl by výsledek o poznání lepší. No, na konec přichází část třetí, kterou jsem považoval původně za krátký epilog, z níž se ale vyklubala další asi tříhodinová záležitost střídající podivně řazené a postříhané flashbacky, cutscény a herní pasáže, kde jsem si už poprvé začal říkat "no, tohle už docela skřípe". Po pocitově celkem zbytečně natažené druhé části přišel už naprosto zbytečně roztažený epilog, kde jsem snad 6x po sobě při stmívačce odložil ovladač, čekaje na titulky v dojmu "fajn, tak tohle už je fakt konec", jen abych ho ještě 6x znovu zase vzal a hrál dál, protože hra ne a ne skončit. Nějak se mi tím vybavilo první hraní Alien: Isolation ... samotný skutečný závěr ve mně žádnou emotivní odezvu nijak zvlášť nevzbudil, nejspíš proto, že jsem se od Ellie během hraní poměrně hodně odcizil a její rozhodnutí jsem jednak neschvaloval, jednak nechápal. Při poslední scéně se mi hlavou honilo asi jen "dobře ti tak".

Ještě si neodpustím jednu poznámku k tomu, jak si hráči stěžovali na to, že TLOU2 je jen další LGBT agitka... I když mě tyto věci nechávají spíše chladným, nemůžu říct, že bych nechápal odkud tyto stížnosti pramení. Je těžké to nevidět, když ze zkratky LGBT v The Last of Us Part II mezi hlavními postavami chybí jen to G. Ellie je lesbička? Jasně, proč ne. Abby vypadá jako chlap? Příběhově je to poměrně dobře vysvětlené a i když se mi to osobně esteticky nelíbí, dává to smysl a nemám nic proti. Ale když se nám s přítelkyní po dvou hodinách konečně podařilo rozluštit tajemství Levova pohlaví, už jsme opravdu jen nechápavě kroutili hlavou...

Vzhledem k tomu, že jsem tušil jaká bude pointa příběhu a poselství hry samotné, mě docela mrzelo, že se mi často nepovedlo vyřešit průchod úrovní bez zbytečného zabíjení. Přišlo mi, že plížení je často až moc náročné a místy skoro až nepoužitelné, a každý střet nakonec dříve nebo později skončil krvavou lázní. Nevím, jestli to tak vývojáři chtěli schválně, ale trošku mě to mrzelo vzhledem k tomu, o čem hra je. Ale možná je to právě proto. Možná mi to jen nešlo. Každopádně se mi líbilo, že i útěk je vlastně legitimní taktika a i ten je velmi dobře a efektně zpracován, i když ve mě pak přetrvával pocit, že přicházím o zážitek z hratelnosti.

The Last of Us Part II je skvělá hra která se perfektně hraje a nádherně vypadá. Naservíruje vám emotivní příběh skvěle napsaných a zahraných postav, který sice ke konci začne lehce klopýtat, ale rozhodně pořád obstojí při srovnání s ostatními, rádoby příběhovými hrami (ehm ehm Days Gone). I když nemůžu říct, že by tato hra byla bezpodmínečně perfektní, ocenění hry roku 2020 je podle mě opravdu na místě.