Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Demon's Souls

  • PS5 90
Demon souls na vás na začátku vůbec není hodný. Dokonce jsem zvažoval, že ta hra prostě není pro mě. Soulovky jsem zkoušel jenom párkrát a vždycky dostal na...... No a v DS to nebylo jinak. Dostával jsem nakládačku každou chvilku. 

Už, už jsem to skoro vzdal a pak jsem si uvědomil, že se tu dá expit podobně jako v jiných RPG/MMORPG. Tak začal můj celkem drsný grind ve 4-1. Světe div se přesně tohle se od vás očekává. Zlepšovat se ve všech směrech. Jakmile jsem si to uvědomil najednou mi ta hra dávala smysl. Grind vás vlastně jenom připravuje na drsnou hru. Vylepšujete jak svojí postavu tak hlavně svoje reakce.

Umírat samozřejmě budete pořád to se nemění. A váš největší nepřítel = gravitace vás dostane stopro na jakýmkoliv levelu.

Souboje s bossy jsou z prvu hodně drsný a jak postupujete hrou, tak se zdají jednodušší a jednodušší. Pro mě byl osobně nejtěžší ohnivej pavouk, kterého jsem nebyl schopnej zabít. Pavouka jsem nechal na pokoji a zaměřil se na jiný světy. Po nějakém čase jsem se k němu vrátil a najednou to už nebyl takový problém. Prostě člověk se učí. Navíc co je na hře výborný je, že nemusíte dodržet předem daný postup. Pokud najdete jinej postup jak bosse zabít, tak vám hra nehází klacky pod nohy.

Určitě bych Demon souls doporučil každému, koho lákají souls-like hry.

Pro: Hratelnost, ovládání postavy, znovuhratelnost, bossové

Proti: nevýrazná hudba, někteří bossové, popis předmětů a jejich správa, příběh

+22

Alan Wake: The Signal

  • PS5 75
Řekněme obstojné rozšíření, které v kontextu základní hry patří k tomu herně nadprůměrnému. Dal jsem si od Alana pár měsíců pauzu a tak mne hratelnost opět bavila, byť The Signal nepřišel s ničím příliš novým či objevným. Možnost "vysvítit" ze slova předmět či nepřítele je fajn, zásadně však herní zážitek neovlivňuje.

Je škoda, že autoři do DLC nezakomponovali novou zbraň, zdroj světla, nebo alespoň neobměnili již dost okoukanou skvadru nepřátel. I přes zmíněné mne však průchod bavil.

The Signal sice přímo navazuje na konec základní hry, nic moc se v něm však po příběhové stránce nedozvíte. Každá z epizod Alana Wakea alespoň nějakým způsobem příběh posouvala, zde máte pocit, že jste na konci přesně tam, kde jste začali a nic podstatného navíc nevíte. A to je asi největší škoda.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Zvlášť po pauze atmosféra i hratelnost opět baví; pár menších nápadů k oživení hratelnosti

Proti: Chybí větší inovace; příběh stagnuje

+15

Days Gone

  • PS5 70
Představce si The Last of Us. Odstraňte z něj skvělé unikátní postavy. Odeberte dokonalé interakce mezi postavami. Lineární, hutný, do detailu vypiplaný průchod hrou vyměňte za otevřený svět plný generických úkolů. Poté si představte typický béčkový příběh, přidejte tunu klišé, protřepte a zhruba máte představu o Days Gone.

Jako milovník The Last of Us nutně netvrdím, že je Days Gone špatná hra. Určitě není. Pokud máte rádi otevřené světy a tomu odpovídající hratelnost, rádi Days Gone lecos odpustíte.

A to přesně stojí za tím, jak moc se vám hra bude líbit - kolik jí toho odpustíte. Protože Days Gone je plná kladů. Je krásná. Exteriéry jsou opravdu nádherné. Některé západy slunce v UHD a HDR jsou nezapomenutelné. Některé techniky, které tvůrci vymysleli pro zobrazování vzdálené krajiny, jsou skvělým kompromisem mezi ušetřením výkonu a ztrátou vizuálu. Mnohdy ty techniky vypadají lépe, než by to vše vypadalo bez LoDu. Strom dovedností, některé hordy, jízda, boj, prozkoumávání... Je toho spousta, co na hře zbožňovat. Všechny tyhle aspekty mě udržely u hry více než 100 hodin a donutili mě splnit vše, co splnit šlo a já se opravdu většiny té doby náramně bavil.

Když ale postavy promluví nebo se děj sune dopředu, byly to chvíle těžkého utrpení.

Ze začátku člověk neví, co si myslet. Je tahle postava opravdu tak blbá? Tahle postava přehrává z nějakého důvodu? Opravdu se stalo, co se právě stalo? To tam nikdo nemá mozek?
A v určitém bodě to prostě vzdáte. Pochopíte, že zde žádný talent u scénáře neseděl, že zde bohužel nenarazíte na zapamatováníhodné charaktery, ani nebudete napětím nedutat, co se stane v dalších minutách.
Days Gone je příběhově běčko jako řemen, se vším všudy, až vám bude místy tak trapně. Když by vás měl někdo načapat při hraní, raději rychle překliknete na porno, protože to vysvětlíte snadněji.

Vše je dopředu tak hrozně předvídatelné nebo nesmyslné - osud Sarah, skutečnost o její práci... Když se pak hra snaží přijít s nějakým rádoby šokujícím twistem, vytasí se na vás třeba s identitou hlavního Rippera. Hodiny a hodiny se motáte okolo sekty Ripperů a jejich kápa Carlose, abyste se dozvěděli, že celou dobu byl Carlos Jesse. Wooow. To je šok co? Cože? Vy nevíte, kdo je Jesse? Aha, to vlastně neví nikdo. Hlavní postavy se o ní zmíní až po odhalení :) Scénáristi, takhle prostě správné odhalení nefunguje.

Celkově snaha tvůrci šokovat je zřejmá. Jenže buď to dělají blbě (Rippeři), nebo to není od začátku překvapení (Sarah) nebo je to sice šok, ale protože nedává smysl a nemohl by fungovat, viz popříběhové odhalení o Nero zaměstnanci, který s vámi pekl. To vyvolává tolik nelogičností, nad kterými se nikdo nezamyslel, že je vám jasné, že "šokovat" byla jediná motivace tvůrců, ale už neměli inteligenční kapacity na to si to dotáhnout do konce.

Na to, jak dlouhou herní dobou se hra může pochlubit, se příběhově klouže jen po povrchu. Ze všeho se dozvídáme jen plytké věci a vše tak vyvolává dojem, že ani sami tvůrci vlastně nikdy do hloubky nešli a používají příběh jen jako pozadí.
To celé mě trklo, když se mě přítelkyně po jednom shlédnutém kousku, kde jsem na motorce vezl nakaženého, zeptala, jestli se nebojím, že se nakazím a jak se vlastně nakazím. A já nedokázal odpovědět. Protože si za celou hru nepamatuji, že by někdo někdy řešil nakažení. Nikde není postava, která by byla nakažena před očima, nikde nikoho nikdo nekousne, nikdo se nepromění. Jediné, co víme, že se to na začátku přeneslo vzduchem (proto tolik nakažených), ale proč proboha není nakažený nikdo teď? Proč se všichni s nakaženými dostávají do styku a nenakazí se? Proč je každý pokousaný rovnou mrtvý a nenakazí se? Nikdo to tu ani neřeší. Prvek nakažení, potenciálně silné téma, tady není ani vymyšlené a přináší celou řadu nelogických situací. Vlastně celá ta motivace, vyvinout lék, je zbytečná :) Nechte je umřít, však oni do pár desítek let vymřou a je po problému.

A takhle byste mohli pokračovat dál a dál, až se vám celý svět rozsype pod rukama a zbyde jen ta hratelnost a audiovizuál. Jak říkám – záleží na tom, kolik toho hře odpustíte.

Koho by zajímal příběh a váží si svého času, zde najde story cut zaměřený na děj, v CZ, 4K, HDR a 60 FPS:   
https://www.youtube.com/playlist?list=PLDueikfbpf4IQDdWbVBpFS8-xj0PB37mU

Pro: nádherná grafika exteriérů; povedený strom vlastností; herně zábavné i na 100 hodin; zaměřování gyroskopem; Na PS5 po free updatu krásně plynulých 60 fps

Proti: béčkové; natahované; hlavní hrdina je místy prostě pako

+3 +7 −4

Ghost of Tsushima Director's Cut

  • PS5 90
Herní výzva 2021 - 8. "Herní nášup" (Dohraj hru včetně alespoň jednoho obsahového rozšíření.)

Ghost of Tushima ukazuje, že základní koncept Assassin's Creed vůbec není vyčerpaný, jen je potřeba, aby se vývojáři zaměřili na to hlavní - příběhovou kampaň s vypilovanou hratelností, chytlavým dějem a zajímavými postavami. A přesně to se v případě herního dobrodružství samuraje Jina Sakaie povedlo.

Lze namítat, že i otevřený svět v Ghost of Tsushima je povětšinou prázdný a vedlejší aktivity se opakují. Je to pravda, ale právě soustředěnost na dobře vymyšlenou příběhovou kampaň vyzvedává hru nad konkurenci od Ubisoftu, která se naopak snaží hráče zavalit co největším množství aktivit, jejichž zdolání jej od dosažení zdárného konce dělí.

Vývojářům ze Sucker Punch se také podařilo vystihnout přitažlivost feudálního Japonska a kasty samurajů, aniž by přitom zabředli do přehnané exotizace a orientalismu - o tom ostatně svědčí kladné přijetí hry ze strany japonských kritiků. Meditování, skládání haiku a pronášení vzletných tezí o bojovnické cti je tu akorát na to, aby člověk nasál atmosféru, ale nepřipadal si u toho jak v nechtěné parodii. Samotný děj hry a její mechaniky navíc otevřeně reflektují právě spor mezi přísnými zásadami samurajského morálního kodexu bušidó a pragmatickou, konsekvencionalistickou morálkou.

Pro: atraktivní prostředí feudálního Japonska, vysoké dramatické kvality

Proti: klasická prázdnost otevřeného světa

+17

Judgment

  • PS5 75
Herní výzva 2021 - 6. "Jménem zákona" (Hardcore: Dohraj hru, ve které hraješ přímo za policistu nebo detektiva.)

Respektuji názory, podle nichž se hry nemají pokoušet napodobovat filmy a vyprávět příběhy skrze filmové postupy jako jsou cutscény a místo toho se zaměřovat na výrazové prostředky, které jsou specifické právě pro herní médium. Nicméně právě kvůli hrám jako je série Yakuza a její spin-off Judgment s nimi nemohu souhlasit. To, že se hráč v určitých momentech stává pasivním divákem, podobným hrám nic neubírá na unikátnosti poskytnutého zážitku.

Judgment nabízí totéž, co hlavní díly yakuzácké série - charismatického hlavního hrdinu (vynikající Takuya Kimura v roli Yagamiho!), výborný příběh kombinující výrazné melodramatické prvky a humor se společenskou kritikou moderního Japonska a spoustu více či méně (v tomto případě spíš méně) bizarních vedlejších aktivit navěšených na základní beat 'em up hratelnost.

Příběh patří nepochybně k tomu lepšímu, co yakuzácká série nabídla a souboje v Dragon enginu jsou zábavné, nicméně nejde popřít, že po mnoha dílech víceméně toho samého se dostavuje únavový syndrom, který se Judgment pokouší léčit s rozpačitými výsledky. Nové prvky hratelnosti jako je sledování podezřelých, ovládání dronu nebo sběr indicií sice narušují stereotyp, ale nepřináší mnoho zábavy a jde víceméně o gimmicky.

Bohužel jsou těmito aktivitami dost vycpané vedlejší úkoly, takže jsem je brzy začal ignorovat.

Hru jako takovou nicméně přehlížet nedoporučuji.

Pro: příběh, over-the-top fyzika soubojů, postavy, bravurní herecké výkony a režie cutscén

Proti: únavový syndrom, vedlejší úkoly, systém vyšetřování

+7

Demon's Souls

  • PS5 85
Původní Demon's souls jsem kdysi zkoušel, ale vlastně nikdy nedohrál - měl jsem tehdy půjčený PS3 a nějak se mi nechtělo v tom světě ztrácet (a umírat), ačkoliv jsem jinak Soulsborne hry od FromSoft dohrál všechny. Remaster mě ale naprosto odrovnal už z videí a obrázků tím, jak nádherně vypadá, a tak jsem si řekl, že je konečně načase, abych si prošel i světem Boletarie. A vůbec toho nelituju. Jasně, některé věci jsou tu v takém proto-stavu, který FromSoft v pozdějších hrách dotáhl o úroveň dál, ať už je to design propojených úrovní, rozmanitost zbraní nebo rozmanitost bossů, ale celé se to hrálo tak nějak klasicky příjemně a vlastně mi nic moc nechybělo ke štěstí. Některými oblastmi mě hra trochu potrápila, systém "world tendencies" se zdál být ze začátku neproniknutelný (alespoň bez wiki stránek), ale vždycky mě hnal kupředu pocit, že chci objevovat další zákoutí, najít další předměty a užít si souboje s bossy, který mám u všech her od FromSoftu. Remake navíc přidává několik "quality-of-life" funkcí, které v původních Demon's Souls nebyly, ale zachovává klasickou přesnost ovládání a plynulost animací, takže se to hraje opravdu moc dobře. Nakonec mě vlastně bylo líto, jak je hra relativně krátká a klidně bych v každém "arch stonu" bral ještě jednu část s bossem navíc. Ale kdyby to byla moje první soulsovka, možná by mi to trvalo déle.

Pro: nádherný vizuál, výborný soubojový systém, přesné ovládání, radost objevovat a procházet lokace, "quality of life" funkce oproti originálu

Proti: menší rozmanitost zbraní i bossů, podivný systém "world tendencies"

+11

Ratchet & Clank: Rift Apart

  • PS5 90
Herní výzva 2021 - 4. "Minihraní" (Dohraj hru, která obsahuje alespoň jednu minihru.)

Nové videoherní dobrodružství Ratcheta a Clanka vypadá v některých ohledech lépe než to filmové z roku 2016, což je perfektní důkaz toho, že se jedná o technologický klenot - v roce 2021 žádná jiná hra tak oslnivě nedemonstrovala možnosti nových konzolí a málokterá hra vypadala stejně dobře. Textury, nasvícení a částicové efekty vypadají naprosto parádně a nejvíce uchvátí, že špičková technicko-grafická stránka hry neztratí lesk ani když se člověk přestane kochat a začne si prohlížet detaily (třeba prázdné nábojnice na zemi).

Filmové kvality nemá jen grafika, ale také příběh, způsob jakým je vyprávěn a dialogy postav - Rift Apart je ostatně více než skákačkou 3D akční adventurou. Hraní je samozřejmě protkané spoustou humoru, popkulturních odkazů a designových nápadů. Mnohé z nich už se objevily v předchozích dílech série, což však nemění nic na jejich efektivitě. Hra také disponuje skvěle trefeným temporytmem, který vhodně dávkuje akci, průzkum a řešení hádanek tak, aby hráč nezačal být unavený nebo otrávený.

Ratchet & Clank: Rift Apart je zkrátka jako velkolepý animovaný blockbuster pro celou rodinu, kde můžete hlavní hrdiny ovládat. Neříkejte, že to nezní lákavě.

Pro: špičkové technické zpracování, grafika obecně, humor, designová kreativita

Proti: nepřehlednost v některých přestřelkách

+10

Knockout City

  • PS5 85
Knockout City klame hodně tělem. Musím totiž uznat, že na první (no a vlastně i možná druhý a třetí) pohled nevypadá nic moc. Vždyť jak může vybíjená s plastovou mičudou konkurovat tankům, raketometům a AWPčkám? Až se trochu rozkoukáte, zjistíte, že může. Dokonce zdatně.

Knockout City totiž není na rychlo zpíchnutá barevná splácanina jak se může zdát, ale vlastně dost komplexní, originální a zábavná multiplayerová akce, která je bohužel trochu odsouzena k záhubě. Na jednu stranu díky EA, že podobnou věc vůbec vydali, na stranu druhou je nesmysl chtít za hru peníze (namísto férového F2P modelu). Ne, že by si je autoři z Velan Studios nezasloužili, jen je tím šíleně limitováno případné publiku. To, že byla hra měsíc zdarma v PS Plus to úplně nespasí.

No a proč byste hře měli přes všechny překážky dát šanci? Jde o příjemnou akční taškařici s výborně nastavenými pravidly. Tady jsou si všechni rovni a neexistují třídy postav či speciální schopnosti... a kupodivu to vůbec nevadí. Jste tu pouze vy a vaše umění s míčem. Nezbednou merunu můžete chytat, házet, odrážet, přihrávat, naznačovat střelu nebo dokonce hodit spoluhráče či soupeře. Map není závratné množství, každá má však svoje místo, originální tvář i prvky hratelnosti. Herní módy se neustále mění, kosmetické předměty přibývají a za cca měsíc, co jsem hru hrál, přibyla i jedna mapa.

Pocit ze hry a pohybu po mapě je skvělý, vybíjení soupeře krásně uspokojivé a až vám vcelku komplexní herní systém přejde trochu do krve, budete se náramně bavit. Já vlastně k Knockout City taky dost skeptický a tutoriál mě málem znechutil, momentálně mám nahráno 37 hodin a necítím se být zdánlivě jednoduchého vybíjení přesycený. Je to jiné, je to své a funguje to prostě skvěle. Děcka by se měla vykašlat na Fortnite a raději pustit Knockout City :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 50 %; 2. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Svěží vítr na poli multiplayerových "stříleček"; pestré možnosti hry; zábavné mapy; překvapivě komplexní; má smysl pustit i na půl hodinky

Proti: Hra měla být od začátku F2P; počáteční přehlcení kdekoho odradí; rozjuchaný vizuál (opět) kdekoho odradí

+8

Demon's Souls

  • PS5 100
Miluju Dark Souls, jedničku jsem hrála ještě na věčně přehřívajícím se notebooku, kdy jsem v Blighttownu padala pod 15fps a občas mě to koplo ze hry, jelikož by to mohlo dělat neplechu. Tehdy mě ani omylem nenapadlo, že bych si někdy pořídila konzoli a už vůbec ne, že se (tehdy) o 8 let později dočkám právoplatného remaku Demon's Souls z PS3. Je to někdy srandovní, to poohlédnutí se do minulosti.

Graficky remake vypadá naprosto úchvatně. Tu lísteček, tam detailní obložení. Krásná hra světěl a stínů. No nemohla jsem se vynadívat. Krásné výhledy do dálky, jelikož HW to tentokrát umožnil a nevzpomenu si na to, že by snad někde něco nevkusně problikávalo nebo někde chyběla textura. Dost by mě zajímalo zpracování bájné sněžné lokace, ke které není přístup v žádné z verzí hry, ale nejspíš je dobře, že se nesnažili přijít s ničím novým a opravdu "jen" důkladně oprášili, zrenovovali a věnovali takovou péči původní podobě hry. Tohle se chlapcům z Bluepoint Games velmi povedlo! Plyne z toho však jediný neduh, a to pokušení očekávat takový vizuál i od původních vývojářů nebo snad tendence hry mezi sebou graficky srovnávat. Ale jak by řekla jedna část komunity "souls hry nikdy nebyly o grafice". Co jste nám to provedli?! Audio rozhodně nezaostávalo a mé obavy ze zremakovaného soundtracku také časem ustoupily. Přišlo mi totiž, že například u Maiden Astrei ta původní verze daleko více vyjadřovala to "co měla", a z překombinované nové verze se původní vyznění vytratilo. Jenže když se pak člověk dostane na ono místo a spolu se soundtrackem uslyší i vyjímečný herecký výkon Clare Corbett, tak to stejně zaklapne hezky do sebe a nějaké té slze jsem se v tu chvíli neubránila. Stále to tam je a funguje to.

Těžko se mi porovnává s originálem, když jsem ho díky absenci tehdejší generace konzolí nejen minula, ale vůbec jsem o něm tehdy neměla tušení. A kdybych měla, nejspíš by mě nezaujal. Ze samotného remaku si odnáším pocit velmi příjemné hratelnosti. Soubojový systém, pohyb a úhyby - dostala jsem přesně to, co jsem čekala. Našla se má (napříč hrami od FromSoftwaru) oblíbená halberdka, kterou jsem nechtěla pustit z ruky, magie jsem se nedotkla a s bossáky si poradila sice bez větších problémů, ale také svým obvyklým stylem opatrného šneka. O to je větší motivace příště vyzkoušet něco jiného, nového a třeba i trochu zariskovat. Pro někoho může být nižší obtížnost vůči novým soulovkám zklamáním, já jsem však strašně ráda za to, že si můžu zahrát hru tak, jak byla původně zamýšlena a vývojáři se vyhli zbytečnému přehánění a zacházení do extrému. Konec konců je tu New Game+ a člověk může potrénovat nervy tam.

Atmosféra světa je úchvatná. Snažila jsem se důkladně prokecat každé NPC, vyslechnout si příběh od posledního Monumentála a dohledávat si detaily. Nasávat ji v různorodých lokacích. Každá má něco do sebe. I když v Nexusu se mi líbilo asi stejně nejvíc. Tam mi to přišlo nejzáhadnější, i přes nepříjemný fakt, že jsme tu všichni uvězněni. Co nám taky zbývá. Je však třeba podotknout, že všechna zákoutí světa byla velmi pěkně zpracována a za každou zkratku jsem byla ráda. Jediným strašákem pro měl byl systém world tendence, jakési reputace ve světě, která mi z popisků známých, kteří začínalo na původních Demon's Souls, přišla strašlivě komplikovaná. Asi to není zas taková věda. Ale nějak do hloubky jsem se tomu nevěnovala, na to si dám ještě pár průchodů.

Jak většinou tvrdím, souls hry jsou pro mě o atmosféře, level designu a soubojovém systému. A remake Demon's Souls všechno dovedl k dokonalosti. A nejhezší na tom všem je, jak věrný se snažil být předloze, že se to jako celek nakonec ohromně povedlo a hra se tak může chlubit označením toho správného způsobu a zdárného příkladu, jak remaky dělat. Jsem nadšená! A chci si své nadšení odnášet v pravidelných dávkách, kdy se ke hře budu vracet. Stejně jako k prvnímu Dark Souls nebo Bloodborne. Od dubna je na můj vkus ještě brzy, a stejně mám chuť to brzy zapnout.

Pro: Atmosféra, audio, celkové pojetí zpracování předlohy a její dodržení, detaily, geniální herecké výkony, grafika, hudba, level design, obtížnost, soubojový systém

Proti: Pro někoho slabší obtížnost v boss fightech oproti novějším hrám od FS

+22

The Medium

  • PS5 60
Na to kolik zajímavých témat The Medium letmo nakousne (ukrývání židů za války, zneužívání a týrání dětí, KGB...) se z ní nakonec vyklube překvapivě prázdná hra, která vše zbytečně obaluje do podivné pseudojaponské duchařiny. Finální scéna jakoby přímo vypadla z nějakého japonského béčka. Zasazení do povědomých socialistických kulis Polské lidové republiky mě potěšilo a místy připomene Someday You'll Return. Na rozdíl od něj ale příběh nedokáže nabídnout hlubší myšlenku. 

Úcta Bloober Teamu ke starým japonským hororovkám je tady samozřejmě vidět na každém rohu. Doslova - díky staromilské pevné kameře. Nikdy jsem nebyl fanoušek tohoto zmatečného motání postavičkou. Rozhodně ale ocením, když si díky tomu autoři s chutí vyhrají se zajímavými kamerovými úhly. Bohužel tohle není ten případ a i jeden šikovný Španěl to zvládne nápaditěji. Jméno Akira Yamaoka taky slibovalo mnohé, jenže z hudební linky si nevybavím ani notu. O split-screen "duální realitě" asi nemá cenu se zmiňovat. Marketingový gimmick je to fajn, smysluplné využití ve hře nemá. Zpracování spirituálního světa je naprosto fádní, hratelnostně nevyužité a dramaturgicky odfláknuté.

I když mi The Medium moc nesedlo, tak mám Bloober Team docela rád. Sice těch projektů dělají zbytečně moc současně, ale oba díly Layers of Fear jsem si užil a s chutí si dám další. Tady jen asi ambice předehnaly schopnosti.
+16

Apotheon

  • PS5 70
Co si budeme povídat, on Apotheon není rozhodně žádný vybroušený klenot. I léta po vydání je schopná hra padat, obsahuje pár nepříjemných bugů (nejhorší vám zabraní v získání některých trofejí na PlayStationu) a hlavně z počátku se i dost nepříjemně hraje.

Jenže na Apotheonu je také vidět srdíčko a unikátní přístup autorů. A to se počítá. Na první dobrou hra zaujme stylizací do antických fresek. Jde o fajn nápad a hlavně zpočátku tak vizuál působí až kouzelně. Bohužel se zvoleným stylem nechali autoři trochu svázat a jednotlivá prostředí působí dost uniformě a jednotvárně.

V jádru je Apotheon celkem jednoduchou skákačkou s místy až nepříjemným ovládáním. Soubojový systém, spočívající v mlácení/vrhání/střílení prakticky všeho, co zrovna přijde pod ruku, časem dostane hráč pod kontrolu a i přes svojí neohrabanost dokáže bavit.

Hra boduje zasazením (starověké Řecko já rád prakticky v jakékoliv podobě), navíc v nevídaném provedení. V kůži Nikandrea se vydáváte na pouť za svržením olympského osazenstva, jednotlivé světy i přes svoji zmiňovanou vizuální uniformnost dokáží překvapit zajímavým zpestřením hratelnosti (souboje s bossy se většinou neomezují na jednoduchou mlátičku) a díky tomu hra i přes svoji jistou trivialitu nesklouzává ke stereotypu. Naopak se vlastně celkem těšíte, jaká ozvláštnění hratelnosti autoři ještě připravili a časem neduhy v podobě divného ovládání a vlastně i gameplaye začnete vnímat spíše jako něco, co ke hře prostě patří. Ono se to vlastně celkem obtížně vysvětluje. Mám pocit, že Apotheon buďto po hodině odložíte (jako já před lety), nebo ho už prostě dohrajete (jako já nyní). Nebudete na něj sice vzpomínat na jako kdovíjaký majstrštyk, ale vzpomínat budete. A to se o všech hrách rozhodně říci nedá.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 25. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Zasazení; zajímavý vizuální styl; soubojový systém ve své neohrabanosti nakonec baví; občasná zpestření hratelnosti

Proti: Nepříjemné bugy; uniformní prostředí; nezábavné popisky; místy frustrující; "nasírací" (před)poslední souboj

+12

One Finger Death Punch 2

  • PS5 70
Jednoduchá sympatická parádička. Před lety jsem se velmi solidně zabavil u jedničky a druhý díl tak byl jen otázkou času. I když moje výsledná známka hodnocení není vyloženě vysoká, přesto OFDP 2 s klidným srdcem doporučuji. Jde totiž o prakticky ideální výplňovku.

OFDP 2 si vůbec na nic nehraje a i přes jistou rozmanitost v herních módech jde vždy víceméně o to samé – se značně stylizovaným panáčkem za pomoci pouhopouhých dvou tlačítek seřezat/skopat/postřílet zástupy nepřátel na hromadu.

Hra hlavně z počátku funguje výborně a stává se návykovou. Ono naštěstí chvíli trvá než se to stylové mydlení stane stereotypní, díky tomu jsou první hodiny čistá (byť v jádru banálně jednoduchá) zábava. Druhý díl přináší nové powerupy i herní módy. Přiznám se, že jsem úplně nevypozoroval rozdíl mezi jednotlivými úrovněmi daných schopností (asi se aktivují o něco častěji?) a některé, jako třeba jízda na koni, jsou vyloženě otravné. Bodů k jejich odemknutí však budete mít habaděj a o žádném taktizování zde nemůže být řeč. Schopnosti se aktivují samovolně... ono by na to vlastně jinak v zápalu boje ani nebyl čas.

OFDP 2 není hezkou hrou a nezní ani kdovíjak dobře, nízký rozpočet a vývojářský tým o dvou lidech je zde prostě cítit, na druhou stranu, jádro hratelnosti je zábavné a vydrží po mnohem delší dobu, než by se mohlo na první pohled zdát. Časem se však hra přeci jen vyčerpá, animace se opakují a možností nepřibývá... a z počátku perfektní jednoduchou zábavu začne nahlodávat zub stereotypu. Než se tak však stane, odreaguje hra víc než obstojně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 72 %; 7. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Zpočátku krásně návykové; jednoduchá, ale funkční hratelnost; fajn animace útoků

Proti: Místy až ošklivý vizuální styl; jednoduchý nápad se po cca deseti hodinách naprosto vyčerpá; horší hudba a zvuky

+6

Spirit of the North

  • PS5 50
Vůbec mi nevadí pokud se čas od času nějaká hra pokusí o umělecký dojem a je jedno, zda vzhledem nebo obsahem. Spirit of the North se o to zjevně pokouší absencí veškeré narace či textu. "Vypráví" nám příběh lišky zachraňující nespecifikované místo před jakousi starobylou nákazou. Za celou dobu nepotkáte jediného živého tvora. Průvodce hráči dělá pouze modrá duše ukazující směr k cíli cesty. Vše ostatní je na interpretaci každého z nás.

Jenže ono to jaksi moc nefunguje. I přes docela krátkou herní dobu (6 hodin) dokáže ke konci SotN docela nudit, třeba i ne zrovna hezkými posledními úrovněmi (jeskyně, duchovní svět) a občas už i otravnými puzzly. Postupně se naučíte několik schopností a s nimi i průběžně narůstá obtížnost hádanek, ač ta nikdy nedosahuje nějaké závratné výšky. Hra se snaží nabídnout výjimečný zážitek, nicméně s použitím klasických, dlouho zavedených, herních mechanik. Právě tím sama sobě ubírá body.
+17

Observation

  • PS5 --
Pro nejlepší zážitek bych doporučoval se vyvalit do křesla a užívat si hraní na velké TV. Pěkně ve tmě, když nikdo není doma. Observation se paxtává solidně vtahujícím komorním sci-fi thrillerem i přesto, že obsahuje hromady luštěnek, křížovek, sledování, hledání a jiných uspávajících činností. Ale zároveň to není interaktivní film...

Netradiční mix žánrů dělá z Observation originální adventuru zaměřenou na řešení lehkých hádanek. Hráč se ujímá role umělé inteligence na Mezinárodní vesmírné stanici. Nejedná se tedy o žádný Voyager nebo Normandy, ale opravdu reálně vypadající loď seskládanou z jednotlivých segmentů a spadající pod konkrétní země (Rusko, USA, Čína, EU). AI plní příkazy člena posádky a sleduje celé dění skrze kamery a drony, přičemž značnou část herní doby tvoří i jednoduché grafické rozhraní jednotlivých systémů.

Užíval jsem si především tu první polovinu hraní, která je mnohem klidnější a uvěřitelnější. Ve druhé polovině už to začíná být trochu krejzy nejen po příběhové stránce, ale taky po té herní. Pohybovat se ve špatně nasvětlených částech lodi a hledat cestu dál nepatřilo k mým oblíbeným činnostem. Navíc, pohyb po lodi probíhá pomocí drona (něco jako Wheatley z Portal 2) a rozhlížení se do stran není plynulé. Škube to s očima a je škoda, že tak zásadní věc autoři lépe nevychytali. Nezachraňuje to ani pohyb ve volném vesmíru kolem celé lodi.

Bohužel největším problém je příběh, který zpočátku působí mrazivě a tajemně, vyústí ale v zoufalou kaši nesmyslů a sci-fi klišé o prolínání alternativních realit. Observation je originální a zajímavý kousek a rozhodně stojí za vyzkoušení, jen je potřeba se připravit na pomalejší gameplay a né úplně uspokojující příběhovno.

Hodnocení: ✰✰
+14

Rock of Ages III: Make & Break

  • PS5 --
Fůha, tohle mi teda nesedlo. Viděl jsem pár videí z prvních dvou her a zdálo se mi, že se jedná o koncept, co by mě mohl bez výhrad bavit. Jednoduchá a taktická hratelnost v kombinaci s vtipnými výlety do historie... tak kde je háček? No, skoro ani nevím. Jednoduše se mi hra hrozně špatně hrála, vadilo mi ovládání, velmi brzo vyčerpaná herní mechanika, nevyhovující umístění kamery a nemožnost její úpravy, a nejvíc ten taktický obranný režim, ve kterém jsem se cítil, že snad ani žádná taktika vymyslet nejde a nakonec jsem si připadal jako sovětský plukovník, jen chrlící na nepřítele beze smyslu zástupy pěšáků čekající až nepříteli dojde munice. Nakonec to ani nezachránil pěkný výtvarný styl a historická okénka, na která jsem se těšil.

Hodnocení asi dávat nebudu, evidentně mi to nesedlo a nechci hře křivdit. Vyzkoušel jsem kvůli herní výzvě, ale tohle nebyl můj šálek kafe.
+10

A Way Out

  • PS5 70
Celkem solidní co-op dobrodružství pro dva, které ničím zrovna neuchvátí ale zároveň ničím neurazí. Prvotina od autorů povedeného It Takes Two má svoje mouchy, ale svůj účel jako gaučová nenáročná oddechovka plní celkem poctivě.

V případě It Takes Two jsem na kritiku příběhu a postav reagoval tím, že se nejedná tak úplně o příběhovou hru a že se pro mě tím pádem nejedná o tak zásadní nedostatek, protože to hra vynahrazuje bohatým a originálním gameplayem. A Way Out je ale hlavně příběhová hra, která také nabízí celkem zajímavé herní odbočky, ale z hlediska gameplaye se drží poměrně při zdi. Většinou se spoléhá na jednoduché interakce nebo QTE, takže po většinu času hra působí jako slabší mix Life is Strange za mřížemi a Until Dawn. Časem dojde taky na řízení auta, střílení, jízdu na lodi nebo na motorce, dokonce na krátkou pasáž chodičky-mlátičky, které jsou k mému překvapení zpracovány docela dobře, dají se bez problémů hrát, ale žádný super požitek podle očekávání nepřináší. Herní pasáže nejsou náročné, není potřeba se nijak zvlášť snažit, soustředit ani přemýšlet, hra se celá nese v oddechovém, nenáročném tempu. Jako nejlepší část hry bych mezi ostatními vypíchnul asi část v nemocnici, která se mi opravdu líbila svou dramaturgií, herní náplní a hlavně prací s kamerou a střídáním herních pasáží mezi postavami.

S příběhem je to trošku horší, ten je až do poslední části hry poměrně nezajímavý, přímočarý a plný klasických klišé. Na druhou stranu jsem vzhledem k průměrnosti příběhu vůbec nečekal závěrečný plot twist, který mě příjemně překvapil už svou existencí, a taky tím, že jsem ho rozhodně nepředvídal. I když je konec možná opět moc roztahaný, rozhodně zážitek ze hry zlepšuje, a ne naopak. Postavy jsou pak celkem ploché, hlavně ze začátku, kdy působí až komicky, ale časem dojde i na nějaký ten character development a alespoň na manželce bylo vidět, že se s nimi ke konci tak nějak docela sžila. Nakonec jsem si i já k oběma kriminálníkům, kteří jsou v hloubi duše vlastně super správňáci a jen tak si odskočí pozabíjet pár desítek lidí, taky našel svou cestu, ale nijak zvlášť mi k srdci nepřirostli. Co mě zklamalo nejvíc budou asi dialogy, ty jsou většinu času opravdu až připitomněle komické a působí velmi amatérským dojmem.

Hra jinak celkem obstojně vypadá, docela dobře se hraje i vzhledem k tomu, jak moc se její gameplay mění, což obdivuji. Kolem a kolem řekl bych not great, not terrible. Vzhledem k tomu, že příběhových gaučovek moc není, tak jsem byl ochoten přehlídnou většinu nedostatků a se ženou jsme si hru užili.

Na It Takes Two jsou vidět obrovské pokroky, které studio učinilo z původních nesmělých krůčků ve Way Out, a které dobře rozvinuli do lepších a propracovanějších nápadů. A to je dobře. Na další hru od Hazelight se opravdu těším. Při troše štěstí si postaví monopol na tento herní žánr, který bude dál plodit jeden klenot za druhým jako From Software.

Pro: Závěr příběhu, diverzita hratelnosti, atmosféra

Proti: Slabší příběh, průměrná hratelnost v jednotlivých částech

+18

Resident Evil 7: Biohazard

  • PS5 80
Můj úplně první dohraný Resident Evil :-). Bavilo velmi, jdu hned na remake dvojky. Osobně mě nejvíc bavila část hry u Bakerovic ve vile, samotný konec byl trochu víc akční, ale atmosféru to mělo. Jestli je tenhle díl hodnocen jako návrat ke kořenům, tak se do těch remaků pustím co nejdříve.

Pro: atmosféra, univerzum, brokovnice

Proti: molded monstra jsou hodně generický, klidně bych to snesl delší

+11 +13 −2

Marvel's Guardians of the Galaxy

  • PS5 85
Po velkém fiascu jménem Marvel's Avengers, které sem po 20 minutách strašného demo gameplaye ze své konzole odinstalovala, mne oznámení Marvel's Guardians of the Galaxy od stejného vydavatele zanechalo zcela chladnou. Co jsem ale nečekala, byli neskutečně pozitivní ohlasy od recenzentů, kteří vyzdvihovali převážně příběh hry... a po dohrání už mi nezbývá jinak než souhlasit.

Marvel's Guardians of the Galaxy je čistokrevná příběhová hra pro jednoho hráče. Žádné nesmyslné vedlejší úkoly pro nafouknutí herní doby, žádná nesmyslná extra monetizace. A je neskutečně příjemné si něco takového v dnešní době zahrát.
Příběh je stejně jako Marvel's Spider-Man od Insomniac Games napsán velmi emotivně a dospěle, byť se místy nebere příliš vážně a celá hra vás obdaří notnou dávkou šílených či ulítlých momentů (ale to by jinak nebyli Strážci Galaxie, že?).
Scénář si krásně pohrává s nastíněním toho, kam děj směřuje a všechny dějové linky jsou ve hře umístěny prvoplánově a mají ke konci svůj význam.

Celé je to podloženo skvěle napsanými a hlavně zahranými postavami, které doslova nezavřou papulu. Po této stránce jde o jednu z nejživějších her, které jsem kdy hrála. Parťáci navíc dynamicky reagují na to, co právě hráč dělá, až mě tím párkrát hra zaskočila. Ať už šlo o moje neustálé hledání šrotu, prohlížení lokace, nebo neschopnosti řešit logické hádanky. Zajímavým detailem je AI parťáků, které se ke konci hry téměř automatizuje, což má reflektovat stmelení týmu, kdy se z neznámých kolegů, kteří se spolu teprve učí spolupracovat, stane skupinka nejlepších přátel. Vedle emočního dopadu to také vede ke zrychlení akce ve finální misi, kdy už se počítá s tím, že si hráč dostatečně osvojil herní mechaniky.

A tím se dostáváme k technické stránce, která je bohužel černým puntíkem (alespoň na PS5). Hra mohla těžit z dalších 2-3 měsíců polishe. Sem tam létající předmět, dveře, co se nechtějí otevřít, nebo obyvatel stojící na barovém stole. Všechno drobnosti, ale při každém sezení se něco našlo.
Další jsou konverzace dostupné k nalezeným předmětům. Vývojáři jednoznačně viděli z testování, že ne každý se k tomuto obsahu dostane, tak pro ušetření času zmáčkli autopilota na animacích. Mdlé animace ve stylu ME: Andromeda jsou pak zářivým kontrastem s výkony dabérů a zbytkem hry.
Ačkoliv hra umí být na maximální nastavení na PC nádherná, na PS5 je hratelný pouze režim výkonu. Grafický režim totiž jen zřídka dosahuje 30 fps a hra se viditelně kouše. Věřím, že kdyby hra těch pár měsíců navíc dostala, mohla dosáhnout stabilních 30 fps, což je škoda.

Celkově mě překvapilo, jak moc se vývojáři v art designu inspirovali komiksy. Guardians of the Galaxi sice nejsou dílem Steva Ditko, ale každá planeta, či grandiózní kosmický moment jako by jeho stylu z oka vypadli. Zapomeňte tedy na filmové znalosti - hru si užijete lépe, pokud ji s MCU nebudete porovnávat.

I přes své mouchy jde o jednu z nejlepších her roku 2021, a proto vřele doporučuji.

Pro: příběh, rozhodnutí, postavy, dabing, dynamické AI, rozmanitost schopností, art design, humor, neustálý banter, ucelená a soustředěná hra, soundtrack, NG+

Proti: bugy, optimalizace

+20

Arrog

  • PS5 --
Cesta peruánského seniora na onen svět ze všech stran lemována jest audiovizuální symbolikou a kapybarami… Asi půlhodinové klikátko, s lehkými a krátkými puzzly, které se po chvilce vyřeší tak nějak samy. 

Nebýt výzvy DH, asi bych o tuhle hříčku ani nezavadil. A o nic bych nepřišel…
+13 +14 −1

Marvel's Spider-Man: Miles Morales

  • PS5 80
Jestli se vám původní Spiderman líbil a chtěli byste si zahrát větší DLC, tak je tu Miles Morales.
Všechno bylo o trošku vylepšeno a urychleno díky PS5.

Pro: Spiderman, souboje, pohyb po městě

Proti: nudný příběh, hlavní hrdina je ještě víc ukňouranější než Peter Parker

+5 +10 −5