Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

The Last of Us Part II

NiktoriusNiktorius
Dohráno
  • PS5 90
Herní výzva 2021 - 3. "Pořádný pařan" (Dohraj hru, ve které strávíš alespoň 15 hodin..)

První díl do značné míry nastavil standardy pro příběhově orientované ("filmové") akční adventury a pokračování je jeho důstojným nástupcem, který leccos rozvíjí a vylepšuje, ale zároveň v zásadě nepřináší žádné inovace a neposouvá látku dál.

Kolem TLOU2 během launche hořelo mnoho flamewarů, které se vesměs týkaly 1) údajného křečovitého SJW aktivismu, který z hry ční na úkor kvality vyprávění 2) zacházení s hráči milovanými postavami 3) přílišného tlačení na "temnou a depresivní" atmosféru. Tak si to vezměme popořadě:

Ano, když absolvujete pouze úvodních 10 minut, pak vám hra může připadat jako "nudnej woke a aktivistickej cringe" (jak psal nejmenovaný herní vývojář ;) ), protože tam Ellie hned zkraje řeší nehetoronormativní milostné vztahy s Židovkou a Asiatem, ale později se ukáže, že všechno má své místo v příběhu a Elliiny milostné trable tam nejsou jen pro povrchní efekt. V tom, že Abby je svalnatá a Ellie je stejně jako v předchozím díle (resp. v datadisku Left Behind) lesba, nějak aktivismus vidět nedokážu. Přesto TLOU2 v určitých aspektech trochu drhne, pokud na něj budete uplatňovat politickou interpretaci, ale o tom až později.

Na práci s postavami si také stěžovat nemůžu. Možná to má něco společného i s tím, že už jsem před hraním měl zásadní zvraty vyspoilerované, takže mě těžko mohly šokovat ty dva nejčastěji proklínané prvky (tedy, že Joel je hned na začátku zabit a téměř polovinu hry hráč hraje za jeho vražedkyni Abby). Dokonce bych řekl, že naštvaní hráči se až příliš nechali strhnout emocionální bouří, do které se nás hra záměrně snaží vmanipulovat (viz tato zdařilá - !! a prudce spoileroidní !! - interpretace) a která na mě příliš nefungovala, neboť si od hlavních postav držím odstup. Ostatně, už závěr původní hry po nás chtěl, abychom v roli Joela dělali něco, co většina hráčů nejspíš nedělala ráda.

S pokusy dělat hru drsnou a brutální je to vždy těžké, neboť herní násilí často funguje spíše jako atraktivní a cool věc, než že by hráče skutečně šokovalo, ale i tady podle mne TLOU2 obstálo. Když už nic jiného, tak souboje jsou intenzivní a hráč má pocit, že na každém jednotlivém výstřelu záleží a každá akce má jasný následek.

Hra sice stále jasně odděluje souboje od bezpečného průzkumu prostředí (což halasně neodmítám, hráč si alespoň odpočine, protože souboje jsou mnohdy nervy drásající), nicméně arénový design prvního dílu byl podle mne překonán. Prostředí je v TLOU2 členité úplně stejně v klidných i bojových pasážích a boj se odehrává v docela rozlehlých prostorech, což jednak pomáhá eliminovat pocit "nyní se nacházím v aréně, která byla účelově vymyšlená právě pro tento souboj a nikoli v autenticky působících ruinách města" a jednak to dává prostor pro volnost přístupu ze strany hráče. Moc mě nebavily jen "naháněcí" souboje s obzvláště silnými nepřáteli v uzavřených prostorech, kdy ke smrti často vedla hlavně horší viditelnost a špatná orientace v prostoru, nikoli nedostatek schopností.

Výborně zvládnuté jsou ale pasáže, kde se vůbec nebojuje a kde se naplno ukazuje schopnost tvůrců vést hráčovou pozornost a vyprávět pomocí prostředí. Například sekvence v muzeu (s narážkami na Jurský park) je bravurní.

Nakonec ještě něco k tomu problematickému politickému čtení hry: Neil Druckmann prozradil, že při rozpracování motivu hry ho inspiroval hněv a touha po pomstě, které cítil, když sledoval kruté záběry z nechvalně proslulé události z počátku 2. palestinské intifády, kdy rozlícený dav zlynčoval dva izraelské rezervisty. Odkazy na arabsko-izraelský konflikt jsou přitom v celé hře velmi jasně patrné (nejen v pasáži v synagoze, kde jedna z postav vysvětluje základy judaismu) - dobře organizovaní, militarističtí Vlci jsou obrazem Izraelců, zatímco nábožensky založení Serafité spoléhající na guerillový boj a kult mučednictví zase obrazem Palestinců. Jenže ve chvíli, kdy hru začneme brát jako alegorii na arabsko-izraelský konflikt, pak nejde ignorovat, že Serafité přes veškeré snahy o empatii představují značně nelichotivou a předsudečnou analogii palestinských Arabů a že namísto komplikovaného politického kontextu, který je neodmyslitelný od skutečného konfliktu, TLOU2 nabízí jen banální poučky typu "všichni jsme přece lidé", "měli bychom odpouštět" a gándhíovské "oko za oko a svět bude slepý".

Naštěstí tady stačí jen trochu změnit perspektivu - nedívat se na TLOU2 jako na hru, která chce něco říct o tom, co se děje v Izraeli / Palestině, ale jako na obecný příběh, jehož hlavní autor zkrátka vyšel z vlastních zkušeností a prožitků (podobně jako Tolkien při tvorbě Pána prstenů vycházel mimo jiné ze svých zkušeností z 1. světové války, aniž by příběh sám o této válce něco vypovídal). Pak veškeré politické skřípání zmizí a zbude zkrátka jen výborná hra.

Pro: dramatické kvality, technické zpracování, intenzita soubojů

Proti: souboje s "minibossy", občas se vkrádající pocit únavnosti

+31

Final Fantasy VII Remake

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS5 95
Má jediná zkušenost se sérií Final Fantasy je 20 hodin v osmém dílu (a jeho odložení kvůli soubojovému systému a respawnu, který mi vadil). Přesto mě série vždy dost lákala a díky remaku sedmého dílu jsem se konečně odhodlal a pořádně se do jednoho z dílů pustil.

O sedmém dílu jsem věděl jen to, že patří mezi to nejlepší ze série, jména parťáků a ten nejslavnější zvrat. Tento komentář tedy není o porovnání remaku s původním dílem, jedná se o názor hráče, který ví o sedmém díle jen naprostý základ. Neznám tedy hlavně propírané příběhové změny, pro mě je to úplně nový, nikdy neviděný a sakra povedený příběh. 

"Promise you'll come and save me." 

Jo, příběh se mi opravdu líbil a považuji jej za velmi dobře odvyprávěný. Vtipný, vážný i lehce cáklý zároveň. A s každou kapitolou se mi líbil více a více. Cloud a ostatní postavy jsou jasnými tahouny, parta je to velmi sympatická a chemie mezi nimi funguje na jedničku. Samozřejmě Tifa a roztomilá Aerith vládnou úplně nejvíc, to je jasné :) Místy je to samozřejmě totálně japonsky přepálené až groteskní, od rozhovorů až po některé postavy. A i to právě považuji za velký klad - tvůrci neustále překvapují novými nápady a fantazii se meze opravdu nekladou. 

Hra je to dost lineární, tedy až na pár lehce otevřenějších kapitol. Osobně mi to nevadí, nemusí být vše open world. Hratelnost je velmi dobrá, největším kladem je výborný soubojový systém s nutností naučit se ovládat a střídat všechny postavy v týmu a správně používat materie. To vše pak hráč využije ve skvělých soubojích s bossy. A že si jich člověk užije, jeden šílenější než druhý (včetně souboje s barákem v Corneo Colosseum). 

Co se týče audiovizuální složky hry, soundtrack patří mezi to nejlepší co jsem na poli videoher slyšel, hudba umí chytnout za srdce i dobře nabudit. Grafika na PS5 je dobrá, ale nějaké mouchy se tam najdou (ale ta Tifa je vymodelovaná fakt pěkně :)). Přesto hra vypadá esteticky velmi dobře, jen spíš graficky patří do předchozí generace. 

Co považuji za malý zápor je vracení se do stejných lokací při plnění vedlejších úkolů. U takto lineární hry to působí jako pěst na oko a trochu mi to vadilo. Také jsem se občas ztrácel na mapě, ta byla totálně neintuitivní. A nejhorší zápor ze všech záporů je čekání na pokračování příběhu.

"Within my veins flows the blood of Ancients. This planet...is my birthright." 

Když to sesumíruji, hru jsem dost hltal a sedla mi se vším všudy. Líbí se mi ta celková praštěnost všeho - postav, bossů i úkolů, na pozadí vlastně docela vážného příběhu.

Chápu, že to není pro každého, ale já mám hru do své osobní topky.

Pro: Hratelnost, fajn příběh, soubojový systém, bossové, hudba, Tifa a Aerith

Proti: Vracení se do stejných lokací, orientace na mapě

+31

Days Gone

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 90
„Čeká ho spravedlivý soud. A pak ho pověsíme.“  

Nikdy bych neřekla, že se u takové hry tak moc zasměji jako po téhle absurdní větě. Vůbec ta postava, která tuhle větu pronesla, byla pro mě nejvíce zajímavou, protože krásně ztvárnila naprosté klišé, jakým je vojenský vůdce s vizí. A její hysterické výlevy na pódiu stály za sledování. Když už jsem u těch postav, tak protagonista mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostl a vlastně mi byl spíše nesympatický. To jeho neustálé nedokončování vět, naprostá neschopnost se vyjádřit a rozhazování rukama mě po chvíli začalo štvát. U vedlejších postav jsem si také nenašla vyloženě své oblíbence. Ovšem je třeba říct, že tyto postavy nebyly generické a  některé rysy jejich povah byly vtipné nebo aspoň zapamatování hodné.  Pár z nich mělo navíc několik dobrých příběhových momentů, při kterých došlo k nějaké jejich osobnostní proměně. Mise pro vedlejší postavy se skládaly spíše z výplňových úkolů, které se neustále opakovaly, jen se měnila lokace těchto misí a počet nepřátel. O něco zajímavější mise pak byly ty hlavní, kterých bylo opravdu hodně a i když i zde se našlo neustálé opakování téhož, tak přece jenom mě bavily více, neboť jsem se něco dozvěděla o světě, ve kterém se hra odehrávala. 

Hodně mě bavila jízda na motorce a její postupné vylepšování, kdy jsem pocítila nejen to, že moje vozidlo je rychlejší, ale i snáze ovladatelné. Navíc bylo třeba počítat s tím, že se motorka bude chovat jinak na zablácené cestě a jinak na asfaltu. Samozřejmostí byly i kosmetické úpravy, ale těmi jsem nakonec tolik času nestrávila a ani jsem neměla potřebu nějak výrazně měnit vzhled mojí motorky. I systém vylepšování výbavy byl dobře udělaný a brzy jsem si našla své oblíbené zbraně, které jsem až do konce hry nevyměnila. K některým receptům na výrobu jsem se dostala až později, takže jsem notnou část hry strávila spíše se základní výbavou, což se týkalo zejména výbušnin. To zapříčinilo to, že jsem úplně největší hordu ve hře dělala několik hodin, kdy jsem vybila část, odjela si doplnit/najít zásobu a mohla opět pokračovat. (A pak se úkol za hordu nesplnil, neboť jsem měla hordu vybít až o několik hodin později v rámci hlavní mise. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a úkol se mi zpětně splnil.)

Co se týče hord a zombií, tak nejsem kdoví jaký fanoušek zombie žánru. Před mnoha lety mě to snad i bavilo, ale nyní se všemu, kde je tato tématika, vyhýbám. Výjimkou bylo právě Days Gone a musím říct, že souboj s hordami mě nakonec i začal bavit a pozabíjela jsem je všechny, které se ve hře nacházely. Některé vyžadovaly i taktický boj, kdy jsem si musela promyslet, kudy poběžím, kam nakladu pasti a tak podobně. Ovšem pořád jsem raději dělala mise s lidskými protivníky a účastnila se přestřelek. Co mě pilo krev, tak byli havrani (nebo co to bylo). Trefit se pořádně nedali, takže jsem boj s nimi nakonec omezila na vypálení toho jejich roští a odjetí co nejrychleji pryč.

Grafikou se ve hrách až tak nezabývám, ale musím říct, že hra vypadala na PS5 opravdu pěkně a bavilo mě se při jízdě kochat krajinou, byť značně depresivní, a narážet do překážek na trati, neboť jsem se snažila za jízdy číst jeden z mnoha dialogů, které se vedly v rámci příběhových misí. Je možná pravda, že dávám vysoké hodnocení, i když má hra spoustu záporů, některé věci by mohly být lepší, ale mě to prostě bavilo hrát.
+31

Doom

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Je až s podivem jak naprosto v pohodě hratelný je TŘICET (!) let starý DOOM. Při hraní hry z roku, kdy jsem na svět přišel i já, jsem žasl, co bylo již tehdy možné vytvoři. V porovnání s DOOMem si totiž leckterá současná FPS ukrajuje pořádnou ostudu.

Tedy... zub času se na hře samozřejmě lehce podepsal a co do mechanik jde na dnešní poměry o hru přeci jen dost jednoduchou, v žádném případě však nejde o nepřekonatelné obtíže. Na míření pouze ve dvou směrech si hravě zvyknete a grafika zestárla velmi dobře. Hudební podkres jednotlivých úrovní dosáhl prakticky legendárního statusu, a i když jsem donedávna hrál pořádně jen novodobé díly, již několik let mám skladbu z úvodní úrovně "The Hangar" jako vyzvánění na telefonu.

DOOM velmi brzy odhal hlavní trumfy v podobě nadčasového designu úrovní a stále skvělému pocitu ze střelby. Typů zbraní ani nepřátel není sice úplně převratné množství, ale vzhledem ke stáří si prostě hra menší přimhouření očka zaslouží. Po celou základní hru jsem se bavil náramně, nápady v úrovních se neopakují a hledání cesty k cíli v doprovodu věrné brokovnice je vždy parádní zážitek. Verze pro PS4 obsahovala i čtvrtou bonusovou epizodu, kde mě pár úrovní lehce frustrovalo a přišlo mi, že většina poslední epizody za zbytkem hry zaostává. Rozdíl ve kvalitě však rozhodně nebyl propastný.

Další pochvalu bych poslal směrem k atmosféře hry samotné. Ta je i díky hudbě výborná a vlastně jsem se divil, jak některá zákoutí i přes obstarožní grafický kabátek působí děsivě a cíleně nepříjemně. Maličko mne zamrzela snad jen trochu nevyvážená obtížnost v rámci jednotlivých epizod. První úroveň z Thy Flesh Consumed mi kvůli nedostatku munice dávala zabrat a já se nakonec potupně snížil ke změně obtížnosti. Problém s nedostatkem munice se však s dalšími úrovněmi smazal a obtížnost razantně klesla.

Stařičký DOOM tak i přes malé výtky, které však přeci jen souvisí s posunem herního průmyslu obecně, i po letech předvádí naprostou krasojízdu nehostinným prostředím a několik hodin střílení démonické havěti by si neměl nechat ujít nikdo. Jasně, sousta her je dnes zábavnějších, ale v době vydání muselo jít o naprosté zjevení. DOOM si tak svůj legendární status zaslouží.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 10. Před naším letopočtem: Dohraj hru, která je starší než Databáze o více jak 10 let. " – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 708. hodnotící;  digitální verze PSN

Pro: Skvělý leveldesing; stále slušná grafika; výborný soundtrack; hra způsobila revoluci žánru!; pocit ze střelby a likvidace démonů

Proti: Nevyvážená obtížnost; menší variabilita nepřátel a zbraní dnešní optikou

+31

Terminator: Resistance

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS5 80
Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou hru podle filmové licence. Terminator je i přes rozporuplné poslední filmy dost silná značka se zajímavým lore a stejně jako u Robocopa s ním pracuje Teyon velmi dobře.

Akční část hry je zábavná střílečka s průzkumem okolí. Mapy jsou docela rozlehlé, nepřátel je zprvu menší množství, takže dost času zkoumáme a lootujeme. Postupem hrou už samozřejmě na dalších mapách nepřátel přibývá, přidají se Terminátoři a s nimi také zábava. Fajn je, že mimo hlavního úkolu můžeme plnit také vedlejší mise. Důležitým prvkem jsou také rozhovory a následné volby, některé rozhodnutí ovlivní konec hry, což je také super. Dávkování hratelnosti se povedlo, chvíli průzkum, chvíli střílení, stealth, pak bunkr a rozhovory a hurá na další misi.

Grafika je pěkná, ale není to top, postavy v bunkru často stojí prkenně na místě, tady jde vidět, že je to zkrátka AA titul. Hlavně Jennifer vždy zvláštně postává a divně kouká. 

Špatná je také umělá inteligence, ale jakože hodně, přelstít terminátory je až moc snadné, jak v akci, tak při stealthu. Bohužel to jde vidět i u souboje s Infiltratorem, tam jsem s ním chodil jen kolem kontejneru a byl z toho úplně v lese.

Jinak je to velmi atmosférický titul, ze kterého duch série krásně dýchá. Přiznám se, že film Terminator Salvation vůbec nemám rád, ale tohle provedení války mi sedlo. Těch 80% je možná trošku nadsazených, ale při hraní jsem se dost bavil. Takže tak.
+31

Horizon Forbidden West

NiktoriusNiktorius
Dohráno
  • PS5 65
Na začátek chci připomenout, že číselné hodnocení her zde na Databázi pojímám hodně subjektivně - tj. vyjadřuje především to, jak moc jsem se u dané hry bavil; nepokouším se jím až tolik kvantifikovat nějaké její "objektivní" kvality. Proto to ani není tak, že bych například Horizon Forbidden West považoval za výrazně horší hru než třeba Assassin's Creed: Odyssey, kterému jsem dal 90 %.

Faktem je, že jsem si Forbidden West předobjednal, nadšeně ho nainstaloval hned první den... a pak jsem ho po kouscích hrál skoro pět měsíců, v průběhu nichž jsem odbíhal k různým X let starým hrám a několikrát přemýšlel, že nové dobrodružství Aloy prostě vzdám a nebudu se snažit dotáhnout jeho hlavní příběhovou linku do konce. Ani nejde o to, že bych hru považoval za vyloženě nekvalitní, spíš mi u ní chyběla motivace ji znovu zapnout a pokračovat.

Horizon Forbidden West má nepochybně mnoho kvalit, které uznávám, ale některé její vlastnosti mi zároveň bránily si ji doopravdy užít. Zde se pokusím uvést hlavní důvody:

-- Aloy je Mary Sue --
Já mám paradoxně s konceptem Mary Sue problém. Nesdílím totiž představu, že postava v popkulturním díle nemůže být zcela dokonalá a jinými postavami obdivovaná. Vzpomněl bych na řadu děl s dokonalými hrdiny, které mám hodně rád (v herním světě vzpomeňme třeba na Doom Eternal). Ale někdy vám dokonalá postava prostě kazí příběh a stává se otravnou. A to se právě děje ve Forbidden West. Je tomu tak hlavně proto, že tvůrci potřebovali vytvořit nějaké napětí (takže na Aloy stojí osud celého světa), ale zároveň bylo nutné ospravedlnit, že hráč svět zachraňuje víceméně sám. Takže v dialozích si Aloy neustále zoufá, jak velká odpovědnost leží na jejích bedrech a zároveň opakovaně odmítá pomoc ostatních postav - postav, které také přežívají v post-apo světě a bojují s robotickými dinosaury - protože by to pro ně prý bylo moc nebezpečné. Postavy nadto opakují, jak je Aloy skvělá bojovnice, což nejde dohromady s tím, jak reálně většina soubojů s robosaury vypadá - neustálé uskakování, ostřelování šípy a konzumování léčivých bobulí. Na otravnosti ale hlavní hrdince přidává další problém, který s již jmenovaným úzce souvisí:

-- Svět hry je jako ze špatné sovětské sci-fi --
Vzpomínáte na komiksy o Kruanovi? Ty o Žluté planetě, kde žijí humanoidé na úrovni pozemských pralidí, ale lidští astronauti jim představují nejrůznější vynálezy, rapidně tak urychlují jejich civilizační vývoj a jsou obyvateli Žluté planety považováni za bohy? Vlastislav Toman při tvorbě komiksu nepochybně vyšel ze sovětské sci-fi, v níž byly podobné motivy rozšířené. Problém je v tom, že tyto motivy stojí na zastaralých, evolucionistických představách o náboženství jako předstupni racionálního poznání, které nakonec bude vymýceno vědou. Na stejné premise samozřejmě stála i předchozí hra, nicméně ta na rozdíl od pokračování tolik nezdůrazňovala kontrast mezi primitivními, pobožnými a pomýlenými řadovými obyvateli Země a Aloy, která VÍ a je tím jediným hlasem rozumu, co nežije ve "falešném vědomí". To ji jednak místy posouvá do pozice téměř nesnesitelného chytroprda, jednak to nepůsobí dvakrát věrohodně. Copak sama Aloy nebyla nijak poznamenána kulturními a vědomostními normami prostředí, ve kterém 20 let vyrůstala? Proč celou dobu působí, jako postava, která se do příběhu přenesla v čase, neboť uvažuje v kategoriích a pojmech současného moderního člověka? A skutečně by se nikdo jiný nenaučil se stroji a počítačovými systémy lépe pracovat místo toho, aby kolem nich prostě vytvořil nějaké náboženské mýty? Připomněl bych experiment, v němž asi před 20 lety indický milionář nechal negramotné děti ze slumu pracovat s počítačem připojeným k internetu. Děti se samy naučily počítač ovládat, ovšem 1) pochopitelně nepoužívaly pojmy jako "ikona", "okno", nebo "operační systém" 2) k počítači se nemodlily.

-- Příběh hry nebudí zájem vědět, co se stane dál --
V tomto ohledu má pokračování smůlu v tom, že karty už jsou rozdané a nelze příběh stavět okolo záhad. Kdo je Aloy? Kde se vzali robotičtí dinosauři? Co způsobilo zánik původní lidské civilizace? V prvním díle nás tyto otázky snadno přenesou i přes méně zajímavé pasáže, ale příběh Forbidden West je spíš taková variace na 12 úkolů pro Asterixe a tajemství, která by čekala na vyřešení, v něm zkrátka mnoho není. Tvůrci navíc jako by dávali najevo, že na ničem, co se stane, vlastně nezáleží, protože výsledky předchozího snažení lze lehce anulovat: Hned na začátku zjistíme, že nic z toho, co Aloy dokázala v prvním díle, vlastně osud světa příliš nezměnilo. A stejně tak Forbidden West končí s tím, že hlavní ohrožení eliminováno nebylo. 

-- Herní mechaniky nedávají pocit postupu a vývoje --
Pocit postupného vývoje je jedna z věcí, co nás k jakékoli hře může přitáhnout i ve chvíli, kdy v ní není zajímavý příběh. Jenže v Horizon Forbidden West takový jasný vývoj chybí. Postupně odemykatelné schopnosti jsou spíš takové nice-to-haves, než něco, co by hru zásadně měnilo. Největší změnou je samozřejmě získání létajícího stroje, to se ale stane až téměř na konci příběhové linie.  S vybavením je to ještě horší. Většinu hry jsem odehrál v jediném brnění a zbraně jsem měnil minimálně. Proč? Protože nové vybavení většinou není odměnou a posunem dál, ale spíše záminkou k dalšímu grindování. Nově objevená výbava má zpravidla stejné nebo horší statistiky než ta, kterou je hráč již vybaven, a je tak nutné ji upgradovat. Což zase znamená hledat určené stroje a trhat z nich součástky, které jsou pro tento upgrade vyžadované.

Tož tak.

Pro: grafika; scenáristická pozornost věnovaná vedlejším misím

Proti: nezajímavý příběh; chybějící pocit pokroku; Mary 'Aloy' Sue, těší mne

+30 +31 −1

Stray

SeekerSeeker
Dohráno
  • PS5 85
Jako hrdý majitel dvou koček jsem si dobrodružství roztomilýho kočičáka nemohl nechat ujít. Působí opravdu věrně a kdo kočky dobře zná, určitě pozná všechny drobný animace a chování, kterým kočku obdařili. Je vidět, že autoři mají kočky opravdu rádi.


Graficky hra vypadá na PS5 skvěle. Cyberpunkové prostředí je dnes prostě v kurzu, tak proč toho nevyužít i na prostý příběh jedné toulavé kočky. Ozvučení dopadlo také skvěle a několikrát jsem si vzpomněl na Deus Ex.


Škoda že hratelností hra nijak neoslní. Vlastně s ničím vysloveně zajímavým nebo zábavným jsem se ve hře nesetkal. Autoři hráli na jistotu a do ničeho odvážnějšího se raději nepouštěli. Ani to ale nějak nevadilo, protože na těch pár hodin to bylo tak akorát.


Příběh určitě zaujal a přitom mnoho zásadních otázek ponechal bez vysvětlení, ale zdá se být dost zřejmé, že záměrně a pokračování nás určitě nemine. Budu se těšit.

Pro: skvěle se na to kouká a poslouchá, roztomilá kočka v hlavní roli

Proti: průměrný gameplay

+30

Cyberpunk 2077

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 85
Na Cyberpunk 2077 jsem byla zvědavá již od prvního traileru a říkala jsem si, že přesně takové zasazení do světa v nedaleké budoucnosti plného vcelku uvěřitelných technologií by mě mohlo bavit. Jenže v době vydání hry jsem neměla dostatečně silný počítač, abych si hru mohla užít v nějaké slušné kvalitě. Navíc nevyšla ve zrovna lichotivém technickém stavu a když jsem viděla, jaké problémy s ní mají konzole, tak jsem hraní tohoto RPG odsunula do vzdálené budoucnosti. Následně vyšla PS5 a já si říkala, že bych snad se k tomu už mohla dostat. Jenže pak nastalo čekání na vylepšenou verzi pro novou generaci konzolí a když konečně tato verze vyšla, tak bylo oznámené DLC a nastalo další čekání, až hra bude komplet. A v roce 2023 jsem se konečně dočkala, dokonce vyšel i update 2.0 (a následně i 2.1), který hru značně překopal, co jsem tak pochopila.

Ovšem ani roky mého odkladu hraní Cyberpunku 2077 nepomohly tomu, aby mě hrou neprovázely grafické glitche, bugy, vypadlý zvuk, pády skrz textury či dvakrát pád samotné hry. Přece jenom je to velký open world a některé věci zřejmě nejdou vychytat ani po tolika letech od vydání. Jinak hra běžela a dokonce i vypadala moc hezky. Hned na začátku mě hra vhodila do svého drsného prostředí: špinavé město plné pochybných existencí bloumajících beze smyslu, vysoké budovy zářící reklamami, bez kousku zeleně, zakouřené podniky s lidmi svíjejícími se na zemi, zločinnost, drogy a v každé větě shit nebo fuck. Ráda jsem vyjížděla z betonové džungle na "venkov", abych se pak mohla vracet vstříc mohutnému městu, ideálně zalitému paprsky vycházejícího či zapadajícího slunce. I noci mi braly dech, když jsem viděla osvětlené město různými barvami a až snad nepřirozeně vypadající nebe plné hvězd, jak kdybych stála v nějaké pustině bez světelného smogu. Možná i Mléčnou dráhu bych našla... Bylo to po delší době, kdy jsem hrála nějakou hru, která byla čistě zasazená do jednoho města a až do konce mého hraní mě Night City neomrzelo a bavilo mě se po něm pohybovat, ať už pěšky nebo motorizovaným vozidlem. Těch bylo k dispozici dostatečné množství na to, abych je dle své chuti prostřídala a mohla tak vyměnit rychlé auto za nějaký obrněný tank či motorku.

Hra je rozdělena na hlavní a vedlejší úkoly či spíše aktivity. Z vedlejších misí jsem byla zklamaná, přece jenom po výborném třetím Zaklínačovi jsem měla vyšší očekávání. Naštěstí se mezi nimi našlo i pár vynikajících misí, které nabízely i zajímavé morální vyústění (třeba v případě jednoho manželského páru). Hlavní úkoly jsou taženy především osobitými postavami, které v nich potkáváme. Johnny mi ze začáku přišel jako největší hajzl pod sluncem, tedy jak bylo i zamýšleno, a na každou jeho repliku jsem mu nejen v duchu odsekla něco sarkastického nebo sprostého, nemohla jsem jeho tvář ani vidět. Ale jak hra odkrývala jeho minulost, probudila ve mně sympatie k téhle postavě a na konci už mi vlastně ani nevadil. Musím se ale přiznat, že více než hlavní příběh s Johnnym mě bavily úkoly se čtyřmi dalšími výraznými postavami, s nimiž jsme mohla mít i romanci (v závislosti na pohlaví mé postavy). Například Panam, na povrchu odtažitá a vzteklá, ale uvnitř zranitelná osoba, mě zavedla mezi nomády. Díky Judy jsem se dozvěděla něco o porno průmyslu roku 2077 a její příběhová linka nabízela jednu velmi atmosférickou misi. Policistu Rivera jsem pomohla znovu sblížit se s jeho rodinou a zachránit jeho příbuzného, což byla pro mě jedna z nejlepších misí vůbec. A s rockovou hvězdou Kerrym jsme si zabojovali proti moderní popové hudbě (a neúspěšně, naštěstí). Občas mi postavy i samy od sebe něco napsaly a já tak měla pocit, že v tom světě opravdu žiji a že to nejsou jen nějaké vybudované kulisy.

Soubojový systém umožňuje nepřátele zlikvidovat rozličnými způsoby a já jsem nejvíce využívala pistole (později revolver) a odstřelovací pušku, občas brokovnici. V jedné části hry jsem přešla na zbraně na blízko, uzpůsobila tomu postavu a musím říct, že tupé rány palicou či kladivem zněly dost uspokojivě a i tento styl boje mě dost bavil. Hackování jsem až tak nevyužívala, byť hra nabízela hodně možností, jak si s postavou vyhrát, ale i tak jsem nepohrdla nějakým základem v podobě vypínání kamer či odlákání nepřátel na dálku.

Čeho jsem si příliš neužila, vlivem mých osobních preferencí, tak je hudba. Prošla jsem si párkrát rádio, ale nakonec jsem většinu odehrála v tichu a nijak mi to nevadilo.

Jsem ráda, že jsem se po letech čekání ke hře dostala, protože to stálo za to. Vývojářům se povedlo vytvořit svět a město, do kterého jsem se ráda vracela, zkoumala jeho zapadlé uličky a části a hlavně se hodiny a hodiny projížděla auty či motorkou a užívala si pohled na možnou budoucnost. Opět jako u třetího Zaklínače, tak i tenhle svět jsem opouštěla nerada.
+30

Astro's Playroom

BursoftBursoft
Dohráno
  • PS5 90
Můžu si o Sony myslet, jak je to sebehnusnější megakorporace, ale jedno se jim musí nechat. Moc dobře ví, jak dělat správný fanservice. Nemohl být snad lepší způsob, jak vykopnout novou generaci konzolí s "revolučním" gamepadem do světa. Tam kde Xbox vypadá prostě jenom jako novější krabice s větším výkonem, tak PS5 chce dát hráči najevo, že si koupil něco opravdu nového a Astro mu to zprostředkuje.

K PSku jsem se vrátil opravdu po hodně dlouhé době, skončil jsem kdysi na PS2, ale o Sony titulech člověk čte všude možně a jejich tituly a postavy jsou hodně známé. Proto si v Astru každý najde někoho, kdo mu roztomilým způsobem připomene hezké zážitky, ať relativně nedávné nebo už hodně fousaté. Hra je rozdělená na čtyři světy se čtyřmi levely a každý je napěchovaný různými easter eggy. Takto jsem náhodou bouchnul do krabice a vyskočil na mě Astro Solid Snake nebo jsem zabloudil na pláži a všiml si Astro Crashe Bandicoota, jak cvičí ikonické točení.

Nenechme se oklamat, samotný gameplay není nic, co bychom na konzolích neviděli už tisíckrát. Je to velmi jednoduchá plošinovka, která slouží víc jako tech demo než jako hra. Ale přitom je to zábava. Je zábava jenom přecházet mezi různými povrchy nebo stát v dešti. Je zábava foukat jak blbeček na gamepad, je zábava cítit každé zrnko písku v rukách, střílet balónkometem a cítit zpětnou vazbu v triggeru, sakra má to i zábavné závěrečné titulky. Přesně o tom celá hra je, ukázat, co všechno DualSense může být. K tomu ale sbíráte collectibly, které nostalgicky připomínají celou éru PlayStationů v podobě samotných konzolí a jejich příslušenství, které se hráči ukládají do interaktivní galerie.

Astra si asi zahraje každý, kdo si koupí PS5, ale kdyby náhodou někdo měl i tak tendence ho přeskočit, nedělejte to. Je to krystalická zábava zkondenzovaná asi do 4 hodin. Je to nostalgický výlet do minulosti a zároveň ukázka budoucnosti.
+29

The Witcher 3: Wild Hunt

KejteeKejtee
Dohráno
  • PS5 95
Aj keď už bolo toho o Zaklínačovi 3 veľa povedané, prispejem svojou troškou aj ja.
Všetci vieme, že sa jedná o veľkolepú hru, ktorej hodnotenie aj po toľkých rokoch ostáva vo vysokých číslach. No a ja ho určite neplánujem znižovať.

Pred pár rokmi som hrala prvú časť tejto hernej série, ktorá ma napriek určitej zastaralosti veľmi bavila a preto som sa pustila aj do dvojky, ktorá ma bohužial takmer vôbec neoslovila a nedohrala som ju. Preto som sa obávala, či podobný osud nepostihne aj toľko ospevovanú trojku. Našťastie sa moje obavy nepotvrdili a už od začiatku som bola príjemne ohúrená.

Ako prvé ma nadchol svet, ktorý žil svojím životom. Malé dedinky s vlastnými malými či väčšími príbehmi a obyčajným ľudom a ich túžbami či problémami. Jednotlivé oblasti sa od seba líšili a aj vďaka hudbe boli jedinečné a žiadna nezaostávala za tou predchádzajúcou. Neskutočne som si užívala objavovanie týchto miest, čo sa vlastne odzrkadlilo aj na dobe hrania, ktorá sa po hlavnej linke zastavila na čísle 130. Veď kto by sa nerád díval na lány poľných slnečníc, vinohrady,  či v diaľke týčiace sa hradby, hory alebo len osamotený maják v tme. Všetko to bolo tak nádherné a ja som si v tú chvíľu priala aby som si tie skvelé screenshoty mohla nastaviť ako pozadie na svojej ps5.

Ďalším aspektom, ktorý sa mi zdal veľmi fajn boli misie samotné. Nie len hlavný príbeh ale hlavne vedľajšie misie, ktoré sa netýkali len mojích priateľov ale aj postáv z predchádzajúcich dielov alebo úplne nových neznámych ma dosť často pobavili a zaujali. Množstvo z nich bolo originálnych a vtipných a viaceré zakomponovali ,,detektívne" schopnosti Geralta, takže som sa na chvíľku mohla cítiť ako nejaký vyšetrovateľ. Niektoré úlohy boli bizarné ale o to viac sa mi páčili. ( Geralt a jeho kumpáni pri skúšaní Yeniných šiat) Možno by som mohla povedať, že ma niektoré z vedľajších misií bavili viac ako politicky naladená časť hlavnej linky. Je to iba môj problém, že ma politika v hrách nezaujíma, preto som sa veľmi v tých rôznych machináciach nevyžívala. ( Preto aj som nedohrala tú dvojku.)
Aj keď tu celkovo misie vychvaľujem, musím spomenúť niečo, čo mi prišlo pritiahnuté za vlasy a to bolo to množstvo otázničkov na mape. Tie nemuseli vždy predstavovať nové úlohy. Dosť často to boli iba zaujímavé miesta alebo poklady. Na začiatku som sa snažila splniť všetko ale keď som sa dostala do Skellige... dovi, dopo. Ak človek plní vedľajšie misie a dôkladne preskúmava okolie, je zásobený jedlom, vodou, bylinkami a hlavne zbrojou a zbraňami. Teda mi prišlo úplne zbytočné prehľadávať nekonečné vody spomínaných ostrovov len aby som našla meč, ktorý je mi už dávno na nič. Niečo podobné som mala aj s extra pokladmi a časťami zbroje, ktoré ležali kade tade po svete. Pár z týchto pokladov mi ostalo do konca hry nenájdené a vôbec mi to nevadí.

Neviem presne ako to vývojári zamýšľali s levelovaním ale prišlo mi zvláštne,že som neskôr v hre dostávala za splnenie misií  iba 1 exp. Pravdepodobne som bola prelevelovaná ale ja nemôžem za to,že v hre bolo toľko vedľajšieho obsahu, ktoré som chcela splniť predtým ako budem pokračovať v hlavnom príbehu. Bolo to celkom demotivujúce keď človek po celkom dlhej misii dostane iba 1 bod.

O zaklínačoch sa vraví, že su nestranní. Ten môj sa o tú nestrannosť snažil ale nakoniec niektoré rozhodnutia padnúť museli. Niekedy som si myslela, že sa rozhodujem správne a nakoniec som dostala horkosladký výsledok. Asi tak ako v normálnom živote, ani v tejto hre neexistuje len čierna a biela.  Dosť ma zaskočilo ako dopadol Djikstra.  

Čo sa týka hrania samotného, vyskytli sa u mňa bugy, ktoré až tak nenarúšali prechod hrou až na jednú výnimku. Bola to misia s Lambertom,kde som začula plakať malého chlapca. Nakoniec sa tam vyrojili monštrá, ktoré sa nedali zabiť. Ani reload nepomohol. Škoda.  
Inak ma trápilo počas celej hry lootovanie. Okolo niektorých truhiel, faklí alebo rebríkov som musela často ,,tancovať" a hľadať presne to jedno miesto kedy som mohla stisnúť ,,X". Podobne to bolo aj s vychádzaním z mora na súš/mólo/loď.

V mojom prechode hrou som veľmi nevyužívala lektvary a bomby. Je mi to trochu ľúto,lebo viem,že aj toto robí zaklínača zaklínačom ale proste som to nepotrebovala. Vystačila som si s mečom a znakmi.
Inak celkovo vyrábanie zbroji a mečov mi prišlo trochu zbytočné. Mala som toľko diagramov a takmer všetko čo som mohla vyrobiť bolo horšie, než to čo som mala na sebe. Podľa mňa tam toho bolo zbytočne veľa. Naopak veľmi kladne hodnotím misiu, ktorá mi neskôr v hre dovolila získať špeciálnu zaklínačskú zbroj.

Ďalšie veľké plus bol Gwent. Na začiatku som si myslela, že porazenie všetkých protivníkov bude brnkačka ale čoskoro som z tohto omylu vytriezvela. Hlavne v prvej časti hry vedela byť výhra ťažší oriešok. Neskôr, keď som si sprístupnila špeciálne karty, to šlo lepšie. Je fajn, že v tejto hre takáto minihra bola a s radosťou môžem povedať, že som získala všetky karty, ktoré sa získať dali.

Napriek skvelej hrateľnosti, chytľavému príbehu, atmosférickej hudbe a sympatickému hlavnému hrdinovi, mi v hre chýbalo to povestné čosi, čo by z tejto hry urobilo skvost, ktorému by som dala 100%.

Predpokladám ale, že ma ešte čaká množstvo zábavy pri hraní oboch dlc.
+28

Katamari Damacy

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS5 85
Možná lehce přeháním, ale nebál bych se Katamari Damacy označit za dílo génia. Naprosto chápu kultovní status a hra se zařadila mezi nejzábavnější a nejoriginálnější tituly, které jsem kdy hrál. Základní premisa je přitom jednoduchá. Nabalujeme na kouli věci a čím větší jsme, tím větší předmět můžeme nabalit. V prvním levelu začínáme například od připínáčků a když se nám konečně podaří nabalit něco většího, například květináč, ještě netušíme, že o pár hodin a několik levelů později nás nezastaví ani slon, stožár, auta, dům...planeta sama.

Na nabalení určité velikosti máme v každém z levelů časový limit, který je však velice mírný a většinu levelů jsem dal na první pokus. Co je ale na Katamari Damacy unikátní, ani při neúspěchu nepřichází frustrace a hráč si dá daný level s radostí ještě jednou. To je právě na hře to nejlepší. Člověk si tak koulí a má z toho radost. Do uší mu hraje neskutečně zvláštní a originální soundtrack a když se mu podaří nabalit kouli daleko větší, než je zadání, přichází naprosté uspokojení nad vykonaným dílem.

Mám jen jednu malou výtku, a to je zaseknutí katamari na některých místech, což se mi sice stalo jen asi třikrát, ale i tak zamrzelo a musel jsem se s princem vrátit na domovskou planetu a začít level znovu.

Takže kdo chtěl by si zahrát oddechové, zábavné, originální a typicky bláznivé japonské dílko, Katamari Damacy můžu jednoznačně doporučit.

Pro: Báječná hratelnost, originalita, soundtrack, vizuálně pěkné a vtipné

Proti: Ve verzi REROLL pár zaseknutí, ale nic vážného

+28

Alan Wake II

jones1240jones1240
Dohráno
  • PS5 95
Nebudu to tu nějak extra rozepisovat, většina lidí už o hře ví a komentáře co tu teď vidím to už rozepsali dostatečně. Takže tu jen popíšu jak se vlastně po dohrání cítím.

Je to boží, tohle je totální throwback do dob PS2 hororů a více než RE, tak v tom cítím SH jak prase. Miluju tu oldschool atmosféru, hádanky které se s vámi neserou a i absenci nějakých jasných ukazatelů kudy přesně jít. Tohle bylo fakt frustrující ale osvěžující a vykreslování cest na mapě bylo opět příjemné vidět. Nemohu ale i zapomenout na jasnou inspiraci Twin Peaks třetí sérií jejíž uchopení sequelu tu velice prosakuje. Což jde poměrně cítit v lehkém odstrčení Alana na vedlejší kolej (i když si ho užijete dost) a dání většího prostoru Sage. Je pravdou že fanoušky jedničky může mrzet že Alan je tu povětšinou v darkplace a právě Saga má lehce více prostoru, ale mě to vůbec nevadilo.

Saga je skvělou postavou a spolu s Alexem Caseym mě bavili na jedničku, až bych řekl že jejich části mě bavili o něco více. Což mě přivádí asi k jediné výtce kterou mám a tou je že ty dvě linky nejsou moc konzistentní co se zábavnosti týče. U Ságy máte více adventurní přístup, vidíte staré známé, prozkoumáváte povědomé i nové lokace, bavíte se s postavami atd. U Alana zase bloudíte v Darkplace které je místy co se týče orientace či puzzlů poměrně frustrující a ne tak atraktivní jako právě živelné městečko Bright Falls a jeho okolí. Tím ale neříkám že by Alanova linka byla špatná, to vůbec. Měla svých silných momentů až běda, ale tím jak šla ruku v ruce se Sagou tak v porovnání jsem se prostě bavil o něco méně a místy i lehce nudil. Což i bylo způsobené tím že se tam některé pasáže opakovali a obsahovalo to asi nejtužší záseky ve hře. Takže to i dost ubíralo na pacingu.

Tím ale má kritika končí, takže jdeme opět chválit. Audiovizuální stránka je naprostá bomba a to nejen v psychadelických sekvencích, ale i třeba se scénami v Darkplace kde sledujete počínání Maxe Pa...Alexe Caseyho jak vyšetřuje okultní vraždy, to mělo fakt výborný gritty feel. Pak samozřejmě i propojení s FMV sekvencemi, které byli skvěle a každou jsem si užíval a jsem rád že Remedy protlačuje live action sekvence do svých her. Je toho jednoduše spousta, ta hra vás bude pořád překvapovat a vizuálně bavit s tím jak je hravá (až na nadužívání jumpscérů twl!!!)

Co mě dále potěšilo tak je i příklon k více adventurnímu pojetí hry. Ubylo akce oproti jedničce a více se dává důraz na puzzly, prozkoumávání apod. Což jde hře jen a více na ruku a i díky tomu následné konfrontace s nepřáteli působí o to strašidelněji. Navíc jsou souboje i poměrně tužší a obtížnější, což mi k celkovému pojetí hry do survival hororu i více sedne.

No nevím co jako více říct, zase jsem se rozepsal. Je to skvělý, miluju odkazy na minulý díl a Control, i jak tu bylo zacházeno se starými známými, soundtrack naprostá pecka, herecké výkony a dabing top notch. Prostě za mě nejlepší hra roku 2023 a konečně pořádně survival horor co se nebojí vám explicitně vyprávět příběh a nedává vám ho po čajových lžičkách jak je poslední dobou u horor her zvykem. Miluju to, ale na stovku to bohužel není a to kvůli tomu že občas to nadšení ze mě na chvíli opadlo.

PS: Rádio s Pattem Mainem a reklamy od Koskella Brothers byli velký strop!

Pro: Příběh, postavy, občasný humor, Saga a Casey, grafická stránka, soundtrack,m audiovizuál a velká hravost, tužší combat a větší důraz na adventurní prvky

Proti: Nevyváženost obou linek, kdy za Alana se to místy lehce otíralo o stereotyp a frustraci.

+28

Astro's Playroom

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS5 80
V jádru je Astro's Playroom klasická plošinovka, jenže v kombinaci s (vlastně) revolučním DualSense je zážitek z ní úplně něco nového. Hra všechny nové vlastnosti ovladače využívá na jedničku, vše je dobře ovladatelné a někdy jsem měl pocit, že ovladač přidává další smysl, protože hráč doslova cítí povrchy jako je bahno nebo písek. Důležité také je, že i samotná hra nabízí stále něco nového a je velmi zábavná.

A zábava je i sbírání collectibles. Hra je totiž zároveň nostalgickou vzpomínkou na historii Playstation, takže zde sbíráme konzole, ovladače, prostě všechny periferie, které kdy Sony vydalo, a dílky puzzle, které nám onu historii ukážou na nástěnné malbě v jedné z lokací. 

Na hru zadarmo se jedná o docela slušné překvapení. Rozhodně nejde o nějakou narychlo spíchnutou blbinu, jde o poctivou ukázku schopností DualSense ve velmi dobré plošinovce.
+27

Demon's Souls

ntajlgntajlg
Dohráno
  • PS5 95
Demon´s Souls. Legenda, která symbolizuje obtížnost. Hra, která stála na počátku žánru soulslike a zároveň hra, kterou ne všichni fanoušci žánru hráli. To proto, že vyšla jen na konzoli PS3 již v roce 2009. A teď z ničeho nic, launch titul pro PS5 naleštěný borci z Bluepoint games. Pro fanoušky From Software a jejich her jasný system seller. Stejně tak i pro mě.

Původní Demon´s Souls na PS3 jsem dohrál, stáli mě tehdy celých 136,- Kč ve slevě na PS Store. Byla to moje první Souls hra a koupil jsem jí, aniž bych tušil co mě přesně čeká. Změnila mi tehdy můj herní život, protože v době, kdy mě hry už trochu nudily, mě vrátila o mnoho let zpátky, kdy naopak člověk myslel na rozehranou gamesu všude kudy chodil. Byla první a i když jsem pak dohrál Dark Souls 1-3 i Bloodborne, považoval jsem ji stále za nejlepší souls hru.

Demon´s Souls Remake je nádherný a je skutečně splněným snem nejenom fanoušků původní hry. Všechno je samozřejmě autentické a nostalgie je na nejvyšší možné úrovni. Grafika představuje skutečnou ukázkou nextgen technologií a ssd disk umožňuje rychlé přesuny mezi světy. Tím také může výrazně urychlit např. farmení duší a ovlivnit i původní hratelnost. Technicky je hra na úplné špičce a není jí co vytknout.

Samotná hra je pořád fantastická a obtížná, ale spravedlivá. Je to klasická souls hra, která se v několika věcech liší od ostatních. Samotné lokace nejsou propojené a cestujete mezi nimi. V tom, z dnešního pohledu řadím výše první Dark Souls, kde se dá svět projít kontinuálně. Demon´s Souls bych zase ocenil za super bossfighty, velmi vynalézavé a mnohdy překvapivé, v tom jsou pro mě Demon´s Souls stále nejlepší.

Pokud budou vznikat remaky her jako je tento, velmi rád se budu vracet v čase. Když jsem tehdy Demon´s Souls hrál, hra mi přišla skutečně velmi obtížná, ale dnes se zkušenostmi z jejích následníků, mi přišla mnohem lehčí a skutečně jsem si jí užil. Tenhle fenomenální titul bych rád doporučil všem, Je pro mě důvodem, proč hrát hry.

Pro: Fantastický remake, úžasná grafika, skvělí bossové

Proti: Nic co by stálo za řeč

+27

Wreckfest

BursoftBursoft
Dohráno
  • PC 80
  • PS5 85
Jedno se musí Bugbearům nechat. Se zlomkem rozpočtu, který dostane např. Forza, dokážou stvořit bezkonkurenční zábavné arkádové závody. Dokázal ale Bugbear navázat na špičkové původní FlatOuty? No.. tak trochu.

Wreckfest trápí to, co trápilo první Flatout a to co trápí i Forzu Horizon. Ty hry jsou výborné ve chvíli, kdy sedíte s virtuálním řidičem za volantem a jezdíte, ale zbytek herních mechanik - progress systém, způsob postupu v kariéře, UIčko - hráče jenom frustrují.

Pokud mi ve Forze vadí, že máte od začátku odemčené všechno a všechny závody můžete jezdit se všemi auty, Wreckfest na to jde z opačné strany. Auta jsou rozdělena do kategorií A, B, C a D. Zároveň jsou rozděleny na 3 národnosti a asi 6 druhů karosérií. To vytváří opravdu hodně možných kombinací a semtam se prostě stane, že musíte koupit auto, které sice vůbec nechcete, ale budete ho potřebovat jen na jeden závod. Již vlastněná auta nejdou prodávat a přísun peněz zejména na začátku hry je tak špatný, že kolikrát musíte odjet pár závodů několikrát, abyste si mohli to auto vůbec dovolit. Za každý závod dostáváte počet bodů, který se odvíjí podle konečného umístění a do toho můžete plnit dobrovolné úkoly, za které dostáváte extra XP a peníze. Pokud chcete plnit hru na 100%, stanete se oběťmi autorské lenosti nebo nedomyšlenosti.

Úkoly během závodů jdou často proti sobě. Dojeď první a zároveň znič jedno auto - máš na to 3 kola. Zajeď nejlepší čas a přetoč tři auta - máš na to 6 kol. Do toho budete bojovat s faktem, že boční úkoly zůstávají po dojetí závodů splněné, ale získané body pro další postup v kampani se vždy resetují, pokud chcete závod odjet znovu. A jelikož ne vždy je možné dojet první a zároveň splnit boční úkol, často se mi stávalo, že jsem musel odehrát závod několikrát. A toto je problém, pokud se dostanete do turnaje o 8 závodech po 12 kolech, pak se nemůžu divit, že mi kampaň na 100% trvala 31 hodin.

Toto všechno je ovšem zapomenuto ve chvíli, kdy odstartujete se svým oblíbeným pomuchlaným bourákem a vrhnete se po hlavě do absolutní destrukce všeho, co se hýbe i nehýbe. Ten chaos a bordel, který na trati zůstává z dílčích šarvátek je perfektní. V závodě může jet až 24 aut a snad žádné z nich ho nechce odjet čistě a co nejrychleji. Protivníci do vás aktivně naráží a snaží se vás vyvézt z rovnováhy. A já si to nenechal líbit! Dojet závod o šesti nebo dokonce o 12 kolech je kolikrát větší výzva, než by se zdálo. Hráč si může vybrat mezi třemi úrovni poškození, přičemž už na střední (která je asi nejzábavnější z hlediska gameplaye) se může stát, že z 24 aut dokončíte závod sami, protože ostatní se nemilosrdně pobijí v zatáčkách u mantinelů, stromů nebo jiných překážek naschvál umístěných tak, aby se jim těžce vyhýbalo.

Tomu velmi pomáhá i model poškození, který se mi ale asi nelíbil tak, jak se mi asi měl líbit. Auta se mohou sešrotovat opravdu do bizarních tvarů a ještě bizarnější je, pokud v těchto tvarech dál pokračují v jízdě. Na rozdíl od Flatoutů nejsou na autě vytyčená místa, která by nešla zdeformovat, tudíž někdy vidíte auto s placatým motorem, někdy zase s placatým řidičem, někdy mají kola přetočená o 90°, ale pořád jezdí. A taky neuvidíte odřený lak. Plechy se sice kroutí od nárazů jak máslo, ale textura nijak nemění barvu. Toto bylo ve FO2 vyřešené líp.

Jízdní model a obecně celá hra je kombinací Flatout 1 a 2. Tratě jsou většinou pomalejší a techničtější. Ztřeštěné společenské hry pomocí aut aka házení šipek, skok do výšky nebo dálky tu vystřídali závody na gaučích nebo destrukční derby se sekačkou na trávu a kombajny. Nicméně mi tu chybí boti z FO2, kde měl každý svůj styl ježdění, chybí mi městské závody, projíždění obchoďákem a nitro. Jak jsem ale už poznamenal na začátku, zábavnější jízdní model v dnešních závodech asi nenajdete. Fyzika funguje skvěle, cítíte, jak se vám chce nadzvednout zadní kolo, když berete zatáčku moc zprudka, nárazy do aut jsou skřípavé a uspokojivé, z chování auta dokážete přečíst každou nerovnost na trati. Tady je Forza Horizon opravdu malinká proti Wreckfestu. A to hraju na klávesnici :)

Co se týče grafiky, neurazí ale ani nenadchne. Je čistá bez přeplácaných efektů, ale z dnešního pohledu hrozně obyčejná. Modely aut nebo textury trati jsou výborné, ale jakmile máte chvíli čas koukat i pár metrů od cesty, grafika hrozně degraduje. Menší objekty v pozadí se renderují před očima, stromy v dálce jsou dvě skřížené placaté textury. Ocenil bych alespoň větší možnosti v nastavení LOD. A více než jinde mi tu vadí zubaté hrany stínů a hran objektů, AA i na nejvyšší nastavení prostě moc dobře nefunguje. Zvukově je to taky mdlé, zvuky motorů bych si představil trošku dunivější a mixování zvuků je hodně divné, musel jsem stáhnout právě motory asi na 30% proti zbytku, protože ve chvíli, kdy bylo pohromadě 20 aut, tak to byl jenom řvoucí bordel. Licencované skladby jsou fajn, ale na délku hry je jich docela málo, takže se rychle přeposlouchají.

Komentář delší, než jsem čekal, ale nějak jsem si nemohl to srovnávání s předchozími hrami odpustit. Kdo jiný by měl udělat lepší Flatout než autoři Flatoutů? A stejně se to nepovedlo.. ale jen o kousíček.

__________________________________
Update 3.8. 2021 z PS5 verze

Dohráno podruhé na PSku. Jenom krátce, protože změn je minimum. Byla slibována lepší grafika, než na PC - asi jo, ale nejspíš jsem to nevnímal. Pořád všechno, co je blízko na kameře vypadá hezky a daleko hnusně. Nově akorát auta zůstávají zaprášená během závodů ve štěrku. Mnohem horší je pop-in malých objektů na trati, hrozně to bije do očí a na PCčku s tím nebyl až takový problém. Hra většinou drží slibovaných 60 fps, ale v náročnějších scénách je velmi silný tearing, je škoda, že to nevychytali na 100%. DualSense je parádní, možná o něco lepší je ve WRCčku, s kterým můžu srovnávat, ale i tak čučím, že si s tím vůbec dali práci a na pocitu už i z tak výborné jízdy to jenom přidává. Poslední patch rozbil vyježděné stopy na trati, které nově blikají a ubral několik songů včetně mého oblibeného "Gasoline". Doufám, že je to jen bug a bude to brzo opraveno.
+27

Sleeping Dogs

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Odpálit Sleeping Dogs jako "GTA klon" by byl skoro zločin. Hra si jde totiž svojí cestou a v žánru městských akcí patří i nějakých dvanáct let od svého vydání prakticky ke špičce. Je vážně škoda, jaký komerční propadák hra byla, rozhodně si to totiž nezaslouží.

Sleeping Dogs zaujme na první pohled exotickým zasazením do Hong Kongu (kde se mimochodem jezdí vlevo, tak si rychle zvykejte) a brutálního prostředí čínských triád. Protagonistu Wei Shena si rychle oblíbíte a i když má jeho příběh hlavně ke konci jisté rezervy, je fajn nápad hrát za policistu infiltrujícího podsvětí. Motivace postav jsou celkem slušně zvládnuté a až na pár divných zkratek drží příběh parádně pohromadě. Místy mi dokonce evokoval jakousi východní obdobu české Mafie. Což je myšleno samozřejmě jako pochvala.

Řádění v Hong Kongu se od konkurence odlišuje i odklonem od palných zbraní. Hra obsahuje tak akorát komplexní soubojový systém a daleko víc zmetků během svého 30-40 hodinového běsnění (při plnění vedlejších aktivit) zkopete do kuličky, než odpravíte kuličkou do hlavy. Je to příjemné oživení a k zasazení se to skvěle hodí.

Pochvalu si hra zaslouží i za vedlejší aktivity, které jsou vesměs vážně zábavné. Vypíchnul bych z nich třeba závody po městě. Ty totiž díky povedenému (ač samozřejmě silně arkádovému) jízdnímu modelu vážně baví, což se o těch v sérii GTA úplně říci nedá. Vedlejších aktivit je tak akorát a ve chvíli, kdy se už začínají opakovat a pomaličku upadají do stereotypu, máte hotovo. Maličko otravné je jen sbírání bedniček zabezpečených kódem, ale k tomu vás vlastně stejně nikdo nenutí.

Na to, že jsem hrál hru v "Definitivní edici" obsahoval Sleeping Dogs poměrně dost bugů. Otázka jestli grafické a jiné nedokonalosti nesouvisí s hraním na PS5. Nešlo však rozhodně o nic zásadního. Bohužel se mi nejspíše nezapočítala jedna aktivita do statistik a platinová trofej tak zůstane nejspíše navždy uzamčená.

Sleeping Dogs je tak podařená městská akce, která ve své době musela nadělat pořádnou parádu (škoda, že ji spousta hráčů ignorovala). Teď po letech sice hra jisté rezervy má, přesto skvěle baví a to prakticky v každém svém aspektu. Upřímně, vybodněte se na předražený remaster starých GTA a raději za kilo kupte Sleeping Dogs... Zjistíte, že i v Hong Kongu se dá zažít spousta věcí!

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "6. Jménem zákona: Dohraj hru, ve které hraješ přímo za policistu nebo detektiva." – hardcore varianta /Tímto bodem je herní výzva 2021 splněna!/

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 317. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: V hlavní roli Kung-fu; slušný příběh; exotické prostředí Hong Kongu; vesměs zábavné vedlejší aktivity

Proti: Poměrně velké množství bugů; náplň některých misí a aktivit

+27

Ghost of Tsushima Director's Cut

GarretGarret
Dohráno
  • PS5 --
Mongolové nebyli žádní troškaři a svou říši roztáhli od současných hranic Slovenska a Ukrajiny až po Korejský poloostrov. Ve skutečnosti byl pro mongolskou armádu ostrov Tshushima a Iki jen krátkou zastávkou, před vpádem do pevninského Japonska. Příběh GoT tohle nereflektuje a vypráví si invazi po svém. I přesto hra obsahuje spoustu historického ňahňáníčka a se svým edukativním přesahem umí zažehnout zájem o celý konflikt do větší hloubky (konzultace na wiki, youtube dokumenty atd.). Nejen proto si hra zasloužila uznání i japonských kritiků.

Tsushima hraje pastelovými barvami a dokáže vykouzlit solidní vizuální orgasmus, i když je to často neuvěřitelný kýč. Autoři vsadili na minimalismus a estetiku, HUD nijak neruší a díky mechanikám navigace jej není úplně nutné používat pro pohyb po mapě. Směr větru navádí k úkolům, světlušky ke sběratelským předmětům, ptáci k zajímavým místům a ke svatyním navádějí lišky (které je možno si pomazlit!).

Oproti tomu se příliš nepovedly interiéry. Postrádají řádné nasvětlení a se svojí statikou a nulovou interakcí s předměty se podobají jako vejce vejci. A to až do takové míry, že např. všechny mongolské stany mají stejně rozmístěné vybavení napříč celou hrou. Jediná interakce probíhá s rozházeným lootem všude kolem - grindování materiálů potřebných k vylepšování je tady opravdu hodně a ano, budeme zabíjet divočáky a medvědy, protože jen pomocí jejich kůže je možno si vylepšovat nosnost zvonečků na odlákání nepřátel...

Potyčky neustále se respawnujících mongolských hlídek začnou velmi rychle otravovat, stejně tak úkoly opakující několik vzorců - vymlátit tábor, potichu vymlátit tábor, odrazit útok nebo vymlátit tábor. Bojová složka má dvě roviny. Ta první se odehrává volně ve světě, kde můžu používat všechny předměty a útočné techniky. Obtížnost je relativně nízká a ani na Hard jsem neměl větší problémy. Bohužel, tou druhou složkou jsou duely a tam se karta obrací. V ohraničené aréně probíhá souboj s agresivním QTE, navyknuté bojové techniky jdou stranou a aby to nebylo málo, na Hard se neobnovují body soustředění, které jsou klíčové. Mám pocit, jako by obě bojové složky dělaly různé týmy lidí, kteří se vzájemně nedokázaly domluvit na obtížnosti, proto jsem v duelech obtížnost snižoval na Medium.

Jak už asi každý pochopil, GoT patří mezi krásné a zajímavé, ale zároveň generické open-world hry jako Horizon Zero Dawn nebo Assassins Creed. Asi tak v půlce jsem hraní odložil k ledu a vrátil se k němu po několika měsících jen kvůli Director's Cut edici. Ta přináší slušné technické vylepšení a hlavně nový ostrov Iki, který rozhodně stojí za zahrání. Nejen proto, že je možné si hladit kočičky a jeleny, ale dovysvětluje příběh a přináší nové vylepšení, které je možné zpětně používat i na Tsushimě. Zároveň obsahuje spoilery, proto bych doporučoval jej začít hrát až po ukončení hlavního příběhu.

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 72 hodin Tsushima island, 14 hodin Iki island
+27

A Plague Tale: Requiem

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 70
Na druhý díl jsem se těšila převážně z toho důvodu, že mě zajímalo, jak bude příběh Amicii a Huga pokračovat a také jsem byla zvědavá, jak moc se bude lišit druhý díl od toho prvního.

Mohu začít tím, že se vlastně tak moc neliší, co se té hratelnostní stránky týká. Jsou tu sice některé věci navíc, jako jsou nové předměty, zbraně, schopnosti, které mají za mě dobrý a méně používaný systém vylepšování, a je také přepracovaný systém výroby (za mě k lepšímu). Jinak se jedná v podstatě o stejnou hru, což pro mnohé je nejspíše kladem, zatímco pro mě, kdy jsem nebyla až tak nadšená z hratelnosti u prvního dílu, ani moc ne. Mě to plížení nebavilo a vždy jsem byla ráda, když tyhle úseky skončily a já měla tak chvíli oddych. Paradoxně mě na hře bavily ty části, kde nebylo moc nepřátel a spíše se jednalo o průzkum prostředí nebo řešení "hádanek". Asi tak v půlce hry, kdy jsem se dostala na ostrov La Cuna, jsem k mému překvapení zjistila, že mě ta hra začala bavit, že hra začíná být zajímavá a že chci vědět, co bude dál. Do té doby jsem neměla takovou potřebu hrát a posouvat se dopředu. Navíc na začátku této velké lokace bylo tempo hraní pomalé a já se dozvídala něco o příběhovém pozadí hry, což se mi hodně líbilo, protože to byl velmi příjemný kontrast s těmi hekticko-plíživými částmi předtím. Samozřejmě tohle pohodové hraní netrvalo dlouho a přišlo další plížení a Call of Duty-like části (ty byly naprosto strašné a vůbec mě nebavily).

Co mě naopak bavilo, tak byly proměny obou ústředních postav. Líbilo se mi, jak se Amicia snažila být příkladnou starší sestrou, která nechce, aby se její mladší bratr naučil, že zabíjet lidi je dobrá pomsta, a to nejlépe v návalu emocí. Jenže sama je jen člověk, a tak své křehké zásady nejednou porušila, a to s ní dost zamávalo, jak bylo dobře vidět na jejím psychickém stavu.  Hugo, co se týče jeho osobnostní proměny, to vše kopíroval a z chlapce obdivující motýle v prvním díle se stal masový vrah, jak jsem mu postupem hry začala říkat (a Amicia pak sériový vrah). Moc často se ve hrách nesetkávám s tak emotivními výstupy hlavních postav, jako v případě Amicii. Jde o velmi příjemnou změnu, Amicia nejen doprovází svou po většinou děsivou pouť různými výkřiky strachu nebo beznaděje, ale také se snaží ve vypjatých situacích sama sebe povzbuzovat a celkově jde o velice komunikativní postavu. Tvůrci také dobře vykreslili záchvaty úzkosti nebo fyzické zhroucení, které tak vypadaly velmi uvěřitelně. Byl pro mě zážitek sledovat postupný psychický úpadek obou postav a jestli jsem si říkala v prvním díle, že bych nechtěla být v roli Amicie, tak to stejné platí i zde.

Čím druhý díl vyniká, tak je prostředí, ve kterém se odehrává. Konečně postavy opouští temné městské uličky, kterých bylo v závěru prvního dílu požehnaně, a hra tak nabízí větší rozmanitost a hlavně pestrou barevnou paletu. Navíc po grafické stránce se hra povedla, takže je radost se rozhlížet okolo sebe a užívat si výhledy do krajiny nebo zkoumat různé detaily. Musím pochválit i hudbu, která se mi líbila více než prvním díle a také francouzský dabing. Sice jsem postavám nerozuměla, ale zněly skvěle.

První díl působil svěže s množstvím nápadů a zábavy, druhý mě však více nudil a obsahoval místa, která bych nejraději přeskočila a spíše po něm nemám příliš chuť zahrát si pokračování, kdyby nějaké někdy vyšlo.
+27

Lake

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS5 70
Poslední týden jsem si zahrál za keltskou válečnici trpící schizofrenií, za bývalou pacientku sanatoria, za osamoceného astronauta na měsíci a nakonec jsem se vyrovnával se ztrátou blízkého. Už to chtělo něco pozitivnějšího. Tak jsem zkusil Lake.

Co mi dalo Lake hnedka od začátku je pohoda. Hra má uklidňující atmosféru, hráč si se svou hrdinkou jen tak jezdí, roznáší poštu a tu a tam si pokecá se starými známými či pozná nové obyvatele. Občas pro někoho něco uděláme, když budeme chtít, zkrátka se tak vžíváme s městečkem.

Tak je to vlastně po celou hru. Jak jsem postupoval hrou a příběhové linie, byť jednoduché a obyčejně lidské, se trochu rozjedou, přišlo mi doručování pošty už trošku nudné a těšil jsem se na další rozhovory. Ty jsou napsané většinou dobře, i když to občas solidně zaskřípe, ale spíš se tomu člověk pousměje. Většina postav je sympatická, někteří jsou zábavní, někteří trošku nudnější, tady asi záleží na vkusu. Jinak je to spíš přehlídka dokonalého městečka se skvělými lidmi, tak trošku ráj na zemi. Jako já bych zůstal :) Osud hrdinky záleží na hráči, hra má tři konce.

Mám trochu výhrady ke grafice, kdy prostředí vypadalo pěkně, ale moc mi neseděly modely postav, působily vykuleně (nejvíc hlavní hrdinka) a možná až moc cartoonově. Malou výhradu mám také k chůzi hlavní hrdinky, takhle se courat, to by u české pošty doručovala až do čtyř do rána.

Jinak je to slušná adventura. Klasický feel good. Není dokonalá, nesedne každému a asi na ni musí být i nálada. Já se ale pobavil dobře.
+27

Silent Hill 2

LaughingManLaughingMan
Dohráno
  • PS5 85
Začínat s hororovým žánrem Silent hillem má jednu nevýhodu, žádná jiná hra vám poté už nepřijde děsivá, aspoň u mě to platilo dokud jsem nezkusil remake SH2, což vám asi napoví, že recenze bude kladná, byť jsem se těšil spíš než ze hraní, až to bude za mnou. 


Z technického hlediska nemám Blooper teamu moc co vytknout, potěšily i detaily, jako že můžete vypnout prakticky veškeré GUI (což bohužel trošku narušuje fakt, že i přesto vám interaktivní prvky spoilují vlající obvazy) nechal jsem si tak jen mířící tečku, jelikož míření s ovladačem je i tak dost obtížné (hráno na PS5). Skvělé grafické provedení, kde jsem měl asi poprvé pocit, že grafika není jen pozlátko, ale posouvá zážitek nad originál, měl jsem strach, že chybějící statické kamery uberou na klaustrofobní atmosféře, nakonec mi však nějak zvlášť nechyběly. Byť prostředí je téměř bezchybné, modely postav jsou mou asi největší výtkou konkrétně jedné a sice Marie, která nejen že zcela ztratila i podle mě pro příběh důležitý hříšný pohled, ale i její anatomie, kde mi přišel poměr velikosti hlavy k tělu skoro tak děsivý, že by mohla být jedním z monster ve hře.

Když už jsem u postav, také musím zmínit dabing, který řekněme si upřímně ať už to byl záměr či nikoli byl v originále dost rozporuplný, dialogy v SH2R působí mnohem přirozeněji a lidštěji, což osobně považuji za plus. Bohužel však možná i díky tomu chyběl kontrast u závěrečného čtení dopisu Mery, který dodnes považuji za nejlepší dabérský výkon ve videohře (jelikož často sleduji streamery hrající mé oblíbené hry i dnes mi její čtení nahání slzy do očí) v SH2R na mě bohužel však nějak výrazněji emotivně nepůsobilo.

Také hudba by si zasloužila svůj odstavec, Akira Jamaoka se naštěstí vrátil a všechny důležité skladby ve hře zazní v poněkud poupravených aranžích, kde bych měl výtku snad jen k mixu, kde si myslím, že zbytečně u některých scén je hudba příliš potichu a také symfonická aranže titulkové skladby se bohužel vůbec nepovedla. Různé děsivé ruchy prostředí a soundesign je však perfektní.

Lokace a jejich rozmístění také zůstaly bez větších změn, ale přišly mi o dost větší než v originále, což možná bylo i trochu na škodu, přeci jen když po páté James strká ruku do podivně vypadající díry ve zdi, ztrácí to časem své kouzlo. Naštěstí také scénář a videosekvence zůstaly téměř beze změn a i osudy postav jako Eddie, kde jsem si byl skoro jistý, že by dnes už neprošly, zůstaly tak, jak měly.

Děsivosti kromě grafiky také v mém případě dost přispěla obtížnost, začal jsem hrát na hard, kde jsem měl poměrně brzy jasno, že díky tomu, že se zde již před monstry neschováte jednoduše za loading screenem do každé místnosti, kam si nyní monstra jednoduše otevřou dveře, hra tak působila obtížněji než Dark Souls také díky poměrně omezenému soubojovému systému, kde sice máte úskoky, ale nemůžete se "locknout" na nestvůry, takže po každém takovém úskoku se může dost rozhodit vaše orientace a monstra dokonce nyní také umí uhýbat a blokovat vaše útoky, na jednu stranu bylo fajn, jakou radost jsem pak měl z každé objevené lékárničky ale vzhledem k celkové depresivní atmosféře jsem nakonec rezignoval a alespoň ten strach z monster jsem si snížením obtížnosti na normal poněkud zmírnil.

Pro: Atmosféra

+27
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • HolyMeatball Dragon Age: The… +37
    Dragon Age: The Veilguard
    Napsal HolyMeatball, 16 dní
    Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil…
  • LaughingMan Silent Hill 2 +27
    Napsal LaughingMan, 29 dní
    Začínat s hororovým žánrem Silent hillem má jednu nevýhodu, žádná jiná hra vám poté…
  • Han22 Memento Mori +25
    Napsal Han22, 23 dní
    Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž…
  • KingNut123 Valiant Hearts:… +25
    Valiant Hearts: The Great War
    Napsal KingNut123, 5 dní
    O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala…
  • adam.kulhanek Grand Theft Auto… +25
    Grand Theft Auto III
    Napsal adam.kulhanek, 22 dní
    Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel…
  • Le0nidas Torment: Tides of… +24
    Torment: Tides of Numenera
    Napsal Le0nidas, 3 dny
    Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci…
  • Vivaldi Beyond Good &… +24
    Beyond Good & Evil
    Napsal Vivaldi, 30 dní
    Na úvod by som mal asi povedať, že v čase, keď Beyond Good & Evil vyšlo prvýkrát, nemal…
  • Syndrom Fallout +23
    Napsala Syndrom, 6 dní
    Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích…
  • Adieu Silent Hill 2 +23
    Napsal Adieu, 5 dní
    Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl…
  • TenPepa Alan Wake +22
    Napsal TenPepa, 12 dní
    Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do…