Nejlépe hodnocené komentáře

Já tušil, že jakmile se někdy ke Slay the Spire dostanu, vystřelí mě to z gatí. A přesně to se stalo. Kombinace rogue-lite a kartiček na mě automaticky řve ZÁVISLOST! a ve hře jsem i v průběhu běžného pracovního vytížení a s dvěma dětmi doma dokázal za týden "utopit" skoro třicet hodin. Díky bohu zrovna na tuhle hru z nějakého prapodivného důvodu baví malého syna dívat. Takže alibi jsou na světe :D.

Slay the Spire je vytříbená kombinace dvou žánrů, které miluju. Deckbuilding se perfektně doplňuje s prvkem náhody ovlivňující váš postup. Za každého ze čtveřice hrdinů se hraje velmi odlišně a i v rámci jednotlivých postav existuje nespočet pestrých strategií. Chtěl jsem si tu původně lehce žehrat na Defecta, ale i za něj lze nakonec hrát zábavně a funkčně. Postupně jsem tak prošel hru s velkou chutí za všechny postavy a lovkyně Silent (nebo jak by řekl syn "Koza") dokonce zvládla oba potřebné runy pro "dohrání" hry bez prohry. Uvidíme, jak si povede v dalších úrovních Ascension módu, který pro žánr tradičně činí hru stále obtížnější.

Hratelnost je famózní, karty i vylepšení zábavné. Nepřátel jsou svými schopnostmi unikátní a jejich složení pestré. Princip nutnosti pečlivého uvážení risku vůči potencionální odměně při cestě za pokořením "Spirály" funguje rovněž bravurně. Snad jedinou menší kaňkou na hře je tak podle mého vkusu nevábný vizuál, kdy i někteří nepřátelé působí jako namalovaní netalentovaným děckem. V konečném důsledku na tom prakticky nesejde, vyspělejší grafická stránka by však přeci jen přidala skvělé hře na určité dávce epičnosti.

Hra tak možná nemusí zaujmout na první pohled, taktičtějším hráčům však můžu tenhle dnes již kultovní kousek s naprosto klidným srdcem doporučit. V nenápadném balení se skrývají takřka perfektní karetní hody, které vás neodbytně budou lákat k dalším a dalším pokusům. Za mě jeden z nejlepších herních zážitků roku!

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 50. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pár metroidvanií za sebou už mám a Ender Lilies bych postavil v teoretickém žebříčku dokonce na úplný vrchol (byť Hollow Knighta nemám dohraného). Sice jde o v lecčems dost tradičního zástupce žánru, ve všech aspektech však exceluje.

Již během chvíle vás hra zaháčkuje krásnou grafickou stylizací. Ender Lilies mi v tomto ohledu připomínala Salt and Sanctuary s tím, že tady vše vypadá na rozdíl od druhé jmenované prostě krásně, i když ze všeho sálá všudypřítomný smutek. Ender Lilies má ostatně hodně unikátní melancholickou atmosféru, nelze ji tak tedy označit jen za vykrádačku Dark Souls, či podobných temně laděných her. Atmosféru dotváří zejména naprosto skvostný soundtrack plný tklivých melodií. Track před závěrečným střetnutím je poté vyloženě odporný a nepříjemný (zejména díky zahrnutí ženských úleků, které na mě působily zneklidňujícím dojmem). Ke konci hry tedy padne perfektně.

Možnosti pohybu a průzkumu se samozřejmě odemykají postupně, vždy jsou odměnou za porážku některého z hlavních bossů. Schopnosti se možná až tolik nevymykají standardům žánru, přesto jsou zábavné a funkční. Samotná střetnutí s bossy jsou prvotřídní. Obtížnost příjemně graduje a snad až na hned první souboj jsem se u každého na nějakou chvíli zdržel. Vizuální zpracování jak bossů, tak řadových nepřátel, je rovněž bravurní a autoři si toho na hráče přichystali skutečně hodně. Moc se mi líbil způsob, jakým autoři vyřešili souboje. Ústřední postava Lili vlastně sama nebojuje, to za ní obstarají tzv. spirits, tedy duchové/přízraky z řad poražených bossů či sidebossů. Parádní nápad, který hře propůjčuje hodně unikátní tvář. Během útoku se dané stvoření na chvíli zjeví a souboje jsou tak efektní. Než jsem si zvykl, měl jsem občas problém s tím, že útočící přízrak se někdy nachází na jiném místě, než vaše postavička a občas tak zavládl trochu zmatek. Během chvíle se vše vryje pod kůži a větší problém to není.

Ovládání je přesné. Místnosti jsou nacpané tajemstvími, čekajícími na objevení. Musím přiznat, že jsem snad ještě žádnou metroidvanii nedohrál úplně na 100 % a s Ender Lilies tomu bohužel není jinak. Někde se ještě válí jedna či dvě relikvie a nějaká ta vylepšení zdraví. Tajemství jsou často schovaná tak rafinovaně, až je to občas frustrující. Někdy je prostě chodba za falešnou stěnou, kterou běžným pohledem neodhalíte. Většina místností vyřešit šla logicky, občas přišla na řadu metoda pokus omyl no a někdy jsem sekci "nevyčistil" i když jsem bloudil dlouhé minuty po uzavřené lokaci. Alespoň konce jsem absolvoval všechny tři.

Hlavně zpočátku jsem párkrát také tápal v tom, kam mám vlastně jít. Stačí něco přehlédnout a je to. Tady by se zatraceně hodil systém "memory shards" z letošního Prince of Persia: The Lost Crown, který vám umožnil označit prozatím nepřístupnou oblast a na mapě ji poté zobrazit, aniž byste se museli na dříve navštívené místo dlouze plahočit. Ender Lilies nic takového bohužel nemá a občas jsem se tak celkem složitě dostával opětovně na místo, odkud jsem s aktuálními schopnostmi stejně nemohl dál pokračovat.

Uvedené nepříjemnosti jsou však naprostými prkotinami ve srovnání s obrovskými kvalitami hry. Ender Lilies nabízí vyladěný zážitek v rámci velmi zábavného žánru. Díky stylizaci a unikátnímu přístupu k boji jí navíc nechybí vlastní tvář. Pokračování s názvem Ender Magnolia: Bloom in the Mist se momentálně nachází v režimu předběžného přístupu a ohlasy jsou veskrze pozitivní. Plné vydání si tak rozhodně nenechám ujít.

Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 11. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Space Marine 2 se mi hodnotí jen velmi obtížně. S odstupem času od dohrání kampaně a slušné porci hodin v multiplayeru jsem už trochu polevil z toho, označovat hru za největší zklamání posledních let (byť zklamaný v určitých ohledech jsem samozřejmě stále). Závěr je takový, že mě ve hře nakonec velmi slušně bavily ty herní režimy, o které jsem původně větší zájem neměl, zatímco kampaň, na kterou jsem se těšil, je podle mě jednoduše bída.

Když jsem však se hrou začínal, první pocity byly prakticky výhradně pozitivní. Největší trable mi působilo nastavení grafiky (netušil jsem, že je něco takového na PS5 možné), nakonec jsem však problém rozlouskl a vzhled je bezesporu jedním z taháků hry (i když občasnému pocitu, že jde o AA a ne AAA hru, jsem se přeci jen neubránil). Zpočátku bavila i kampaň samotná, byť občas vystrčily růžky problémy jako občasný chaos při boji a některé nedostatky soubojového systému samotného.

Zlom (k výrazně horšímu) nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už jsem ve hře vlastně všechno viděl a zbylá větší polovina bude už prostě jen stejná. Hlavní hrdina Titus se během kampaně vůbec nevyvíjí, na začátku je přesně tak silný jako na konci. Schopnosti žádné nepřibydou, autoři vám jen v pár případech půjčí jetpack (aby vám ho zase poměrně rychle sebrali) a snad jediné oživení hratelnosti představovalo hromové kladivo, ke kterému se však dostanete stejně až relativně u konce. Kampaň se tak zvrhla sice v efektní avšak jednotvárná jatka. Za použití hodně zaměnitelných palných zbraní (a fajn zbraní na blízko… i když jen čtyř typů) se prosekáváte hordami bohužel stále dost stejně působících nepřátel, pak na vás čeká tlačítko, souboj, tlačítko, výtah (který je nutné aktivovat zmáčknutím dalšího tlačítka), souboj, tlačítko, nic moc bossfight tlačítko, konec mise…

Kampaň jsem proletěl za dva dny a druhá půlka mě regulérně nebavila. Připadal jsem si skoro jako podvedený, protože jsem snad ještě neviděl hru, ze které můžete „vystřihnout“ prakticky libovolných deset minut a vše bude vypadat skvěle, hra jako celek však taková není. Postupně mi začalo vadit snad všechno včetně absurdně stejných hlášek trojice protagonistů (jejichž jména si až na ústřední postavu dnes už ani nevybavím). Chápu, že v univerzu W40k není pro odlehčení a fórky úplně místo, scénář mi však přišel strašně plochý a příběh nezajímavý.

Skóre kampaně? 6/10. Spásu jsem překvapivě našel ve hře více hráčů a to jak v PVE, tak v PVP. PVE režim s názvem Operace je velmi šikovně napasován na (byť nezajímavou) kampaň. Mise jsou rázem kratší, přišly mi dokonce i pestřejší. Už nehrajete za Tita, ale Ultramariňáka v jedné ze šesti celkem zajímavých tříd. Každá třída má svoji fajn schopnost (ke které si v kampani ani nečichnete). V Operacích se dokonce objevují i některé v kampani nedostupné zbraně, noví bossové, scénář je odlehčenější a světe div se… najednou existuje i vývoj postavy a zbraní. Přesně toto mi strašně chybělo v kampani, která působila pořád stejně. Operací je momentálně šest, což vychází tak na 4 hodiny hratelnosti. Většinu jsem už absolvoval vícekrát. Vzhledem k dost pomalému progressu jednotlivých tříd se však k vyšším obtížnostem určitě neprokoušu.

Posledním módem je PVP multiplayer, který bohužel alespoň do vydání Gold Edice s předběžným přístupem prakticky nešlo vyzkoušet (v lobby logicky nikdo nebyl) a i proto jsem původně hru hodnotil ještě o něco hůře. Teď už je vše v plném proudu a SM 2 se díky přeci jen specifické hratelnosti v multiplayeru dokáže od konkurence odlišit. Zápasy obřích kolosů mají rozhodně něco do sebe a jednotlivé třídy se dobře doplňují. Sice jde o ty samé bijce jako v případě módu Operace, progress je ale až na kosmetické předměty oddělen. Nabídka herních módů je však jen naprosto nutný základ. Jde tedy o klasiku z nejklasičtějších v podobě Team Deathmatche a poté dobývání území (s jednou variací). Pokud jsem dobře počítal, tak v současnosti jsou k dispozici pouze čtyři mapy a pro všechny módy jsou společné. Obsahuje je tak v obou MP režimech prostě málo na to, aby se dalo na mdlou kampaň zapomenout a Space Marine 2 vnímat primárně jako hru pro více hráčů.

Je však už jasné, že můj ne úplně pozitivní názor je v menšině. Hra si momentálně drží ve světě průměr nad 80 %, což je více než slušné. Dle již vydané roadmapy má další obsah přibývat. Season pass mám k dispozici, tak se možná do hry ještě v budoucnu podívám. Jako celek jde však o zklamání. SM 2 pro mě byl jedním z černých koní letošní herní sezóny, přesto jsem od něj nečekal přehnaně mnoho. První díl se mi svého času líbil hodně a doufal jsem v něco ve stylu Evil West s větším rozpočtem. SM 2 tak vypadá nepopiratelně lépe, v některých místech je parádně epický, ale minimálně po polovinu kampaně mě ho skoro vůbec nebavilo hrát. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 2. hodnotící (sorry, ale těch 25 % je fakt zvrácenost :/);  digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

VED jsem na databázi přidal já. Při vyplňování popisku jsem se musel hlídat, aby do něj neprosáklo, jak příšerná hra to je. V jistých ohledech je na místě paralela s nechvalně proslulým snímkem The Room. Je to prostě tak špatné, až je to trochu sranda.

Dle vyjádření autorů z litevského studia Karaclan na hře pracovali dlouhých dvanáct let... BOŽE MŮJ!!! VED sází na vyprávění a značnou část tak tvoří konverzace mezi postavami, což je ale trochu problém, když hra působí, jako by ji napsal mimozemšťan, nebo uplácala umělá inteligence. Příběh je šílený nesmyslný chaos. K jednotlivým příběhovým sekvencím vede cesta přes některý z portálů v magickém světě. Kousky vyprávění tak zaručeně při prvním průchodu neobjevíte. Celé je to ale jeden velký bizár včetně divných postav, které se ani vzdáleně nechovají jako lidé. Motivace nedávají smysl, vyprávění v sobě patlá nesourodé nesmysly a absolutně postrádá jasný fokus. Celé to splývá ve sled nesmyslných scén a zvraty jsou šílené. Prapodivné akce zavdávají příčiny bizarním reakcím.

Do absolutního videoherního pekla však hru poslal až scénář ruku v ruce s otřesným dabingem drtivé většiny postav. Byť to autoři v jednom z komentářů u traileru na YouTube popírají, hra působí jako namluvená pomocí umělé inteligence. V závěrečných titulcích se jména reálných osob objevují, v tom případě však odvedli práci na úrovni náhradních členů vesnického ochotnického divadla. Intonace často vůbec nesedí k zamýšlenému vyznění věty. „Herci“ si skáčou do řeči, aniž by byla předchozí replika zcela dořečena a ve chvílích, kdy má být některé slovo protaženo například za použití vícero hlásek „o“, čte je někdo zvlášť. Stupidní přezdívku hlavního hrdiny (Teleporter) pak některé postavy bůhvíproč vyslovují chybně. Musím hru pochválit za to, že jsem se u ní občas i vyloženě zasmál… bohužel určitě ne na místech, kde to zamýšlel autor scénáře. 

Hlavní hrdina Cyrus je z nějakého důvodu většinu hry slepý. Proč? To samozřejmě nikdo nevysvětlí, v lidském světě má však neustále zavřené oči (tedy až na chvíle, kdy na to autoři zapomněli a má je otevřené). Nijak ho to však nelimituje, nemá to na nic vliv až v jednu chvíli začne opět vidět. Proč, ptáte se? Absolutně netuším… asi kouzlo. V rámci jednotlivých scén se opakovaně dělo, že některé postava něco řekla, o větu dál to popřela a později udělala ještě něco úplně jiného. Cyrus má na zádech meč, který k němu asi třikrát za hru prohodil nějaký bezpředmětný nesmysl a pak byl opět dvě hodiny němý. 

Hra je plná WTF momentů. Utkvěla třeba Babča Yum-Yum, která vám z ničeho nic oznámí, že jednoho z obyvatel magického světa uvařila, protože dotyčný chtěl, aby mu uvařila pokrm z jiného z obyvatel vesnice. Ok. Nebo hodně „random“ vyznání lásky hlavního hrdiny jiné postavě a následná scéna s polibkem. Někdy postavy prostě jen tak ignorují již proběhlé události jako by se ani nestali (Knox při pohovoru... který je sám o sobě další WTF moment).

Abych alespoň na chvíli přehodil na pozitivnější notu, uznávám, že v magickém světě a v soubojích dokáže být hra pohledná. Zejména animace obličejů jsou však podivné a „uncanny valley“ efekt je velmi silný. I v tomto ohledu jsem se opět nemohl zbavit pocitu, že má hru minimálně z části na svědomí umělá inteligence, po které však výsledek už nikdo nepřekontroloval. No, mrkněte na trailer a posuďte sami. 

Hra je z minoritní části tvořena souboji. Ty takzvaně příběhové jsou řešeny absurdním systémem založeném na skillchecku a hodu dvacetistrannou kostkou. Neselhal jsem ani jednou za celou hru. Tento systém byl aplikován i na průzkum míst v magickém světě. Opět však nastávají bizarní situace, kdy sice uspějete, ale výsledkem je negativní kletba pro vaši postavu. Další z mnoha věcí, co ve hře vůbec nedává smysl. 

Prvních pár hodin jsem se držel naděje, že hru spasí souboje v magickém světě. Bojuje se na tahy s tím, že se hrdina Cyrus pomocí schopností i vlivem zásahů od nepřítele po bojišti pohybuje. Pro každý ze čtyř míst si vybíráte schopnosti a kouzla zvlášť a teoreticky by tak měla hra motivovat k taktickému uvažování. Schopnosti jsou však až na pár výjimek velmi podobné a nakonec jsem tak pendloval prakticky jen mezi dvěma sekcemi a efektivně používal ty stejné nudné schopnosti stále dokola. 

Druhů nepřátel je jen pár, ale celkem se povedly a nad otřesným zbytkem hry rozhodně vyčnívají. Soubojový systém působí zpočátku nápaditě, v praxi však příliš nefunguje a přes nevalnou délku hry se stihnou absolutně vyčerpat. Zdejší systém boje je jednoduše příliš plochý. V čem autoři spatřují avizované roguelite prvky, doteď nevím. I když se do mapy se souboji jde vrátit, je vždy stejná a o jiných pro žánr typických aspektech zde nemůže být ani řeč.

O hře VED by se toho dalo napsat ještě hodně, asi nic by však nebylo pozitivní. Na obrazovce se odehrává naprostý bizár prakticky po celých cca osm hodin jež vám hra z života ukousne. VED sice spadá do té delikátní sekce, kdy je tak beznadějně špatný, až je to místy sranda. To však asi jako klad počítat nelze. Výsledkem je tak nejhorší hra, co jsem hrál nejen letos, ale na férovku si to může rozdat i se srajdami několik let zpátky.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Podmořská (i přímořská) genocida se žralokem bělavým v hlavní roli. Maneater snad ani v očích tvůrců nikdy neaspiroval na kdovíjaké umění či hru roku, potenciál na originální oddechovku však měl pořádný.

No, a on by onen potenciál byl i naplněn, nebýt toho ubíjejícího stereotypu, do kterého i za svých nevalných 10-12 hodin hratelnosti hra zabředne. Obavu ze stereotypu jsem měl vlastně již od ohlášení hry a bohužel byla na místě. Hra je rozdělená do několika regionu, plných zálivů, průplavů, mělčin i hlubších vod. I když se kulisy mění a jednotlivé lokality se od sebe přeci jen liší, herní náplň zůstává od začátku až do samotného konce naprosto stejná.

S každým přesunem do nové lokace tak nejdříve musíte najít útulnou jeskyni, následně sežrat určitý počet neškodných čudel, porvat se s jedním pořádným predátorem a přechutnat pár natvrdlých dovolenkářů. Doplňkové aktivity v podobě sbírání beden s živinami, zrezivělých registračních značek a transparentů rozhodně úmorný stereotyp nenarušují, ba právě naopak. Hru jsem bez větších potíží dohrál "na platinu" a po tu nevalnou herní dobu se to ještě dá zkousnout, i tak se však přistihnete, jak jednotlivé aktivity plníte strojově a bezmyšlenkovitě. Je to škoda, chtělo by to více rozmanitých aktivit.

K stereotypu přispívá i jednoduchý soubojový systém, který vlastně stojí jen na jednom tlačítku – "žer". Vaše žraločí bestie sice zvládá ještě máchnout ocasem, ale nezřídka jsem se přistihl, jak lovce na chytrných bárkách prostě jedním tlačítkem trhám na kusy hlava nehlava a dávám pouze pozor, abych těch harpun nedostal do čumáku příliš... Samotná obtížnost není úplně vyvážená, v ranné fázi vývoje žraločí prťavec příliš nevydrží a hra dovede být i lehce frustrující, ke konci však už prakticky nemáte konkurenci a není ani za co utrácet sesbírané suroviny. Na druhou stranu jsem to nevnímal vyloženě jako negativum, alespoň tak byl cítit přerod ze zubatého nedochůdčete v ohromnou bestii.

I přes výtky však hra těží z zajímavého nápadu a dobrého pocitu z ničení a plavání. Tvůrci mají smysl pro humor a v podvodních lokalitách tak narazíte na mnoho fajn odkazů třeba i na Ricka s Mortym. Příběh motivovaný pomstou i přes svoji jednoduchost vlastně dobře držel hru pohromadě a řádění lidožravého žraloka vlastně není v konečném důsledku problém doporučit. Jen se připravte, že vážně budete muset vypnout mozek a dopředu raději procvičit ukazováček na tlačítko útok.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 18. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Twin Stick Shootery mám vlastně dost rád. Většinou jde o frenetické a ve své jednoduchosti i pořádně chytlavé oddechovky. Livelock se minimálně na první pohled tváří jako vcelku kvalitní zástupce žánru. Jeho hraní je však bohužel po pár hodinách nuda.

Papírově není nic zásadního špatně. Jsou tu tři třídy postav, dostatek zbraní a nějaká ta zvláštní schopnost k tomu. Pocit z ničení nepřátel také není vyloženě mizerný. Problém tkví v motivaci. Je prakticky jedno, jestli hru zapnete na lehkou, střední či těžkou obtížnost. Hra se tím nestává obtížnější, ale otravnější. Smrt ve hře defacto nic neznamená, po porážce prostě shodíte další modul s novým tělem a jede se dál. Penalizace prakticky neexistuje a pokud se nepokoušíte probojovat do vrchních příček tabulky skóre, lze hru projít hlava nehlava, smrt nesmrt. Vinou tohoto systému prostě není hraní příliš zábava a po osahání několika mechanik, co hra nabízí, přichází stereotyp.

Hra je koncipována jako cooperativní zážitek pro až tři hráče. V roce 2021 je už bohužel dost problém najít byť jen jednoho spoluhráče. Během 13 hodin hraní se mi to párkrát povedlo, pocit ze hry však více živých hráčů na bojišti příliš nezlepšilo. Střílení rozličných robotů je jednoduše až moc bezmyšlenkovité. Vaše snažení "pohání" vpřed nepříliš zajímavý příběh s místy dost chabým scénářem. Některé hlášky jsou vyloženě trapné a hlavní průvodce má tak otravný hlas, že vás jeho průpovídky budou zákonitě s*at.

Herní systém tak i přes své některé kvality (třeba design nepřátel není vůbec špatná) prostě v ničem vyloženě neexceluje a díky chybějící motivaci či zajímavější herní náplni přestátá být Livelock po několika málo hodinách zábava.

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 2. hodnotící; digitání verze PSN

Osobně považuji trochu za zázrak, že jsem Tales of Arise dohrál a to dokonce na platinu. I podle hodnocení (momentálně nejnižší ze všech uživatelů) jsem ze hry nebyl úplně "vydřenej" a vzhledem k povaze Arise (rozuměj zatraceně dlouhé JRPG) mi tento videoherní "výkon" trval 101 hodin.

Tales of Arise je místy vážně utahaná a v soubojích dost stereotypní hra. I když je schopností velké množství, nejsou vůbec vyvážené. Poměrně brzy se tak dostanete k útoku pro hlavního hrdinu Alphena, který dalších 80 hodin vlastně nic nepřekoná. Ne že byste drtili stále jen ono jedno tlačítko, pro zpestření používáte i jiné schopnosti a postavy, to ale spíš proto, abyste se z toho neustálého spamování "Reigning Slash" nezbláznili.

Nevyváženost schopností mě mrzí, souboje jsou jinak vlastně celkem zábavné a díky povedeným efektům trvá celkem dlouho než začnou vyloženě otravovat. I když toho během cesty k osvobození Dahny namlátíte dost, prim stále hrají četné (a pořádně dlouhé) rozhovory. Pasivní koukání na štěbetající postavy tvoří valnou část hry a výsledek povídání není možné žádným způsobem ovlivnit. Tales of Arise se naštěstí pyšní fajn protagonisty a dobrým scénářem i příběhem. I přes občasné plkání o ničem tak "povídací" složka baví i díky tomu, že Arise prezentuje hráči až překvapivě dospělá témata a přistupuje k nim s citem.

Příběh a svět hru táhne. Vedle zmíněných soubojů totiž hra ztrácí i v náplni vedlejších úkolů, které se omezují na "zabij, přines, najdi" a jsou často vyloženě otravné. Za (negativní) zmínku rozhodně stojí i zahrnutí mikrotransakcí, s jejichž využitím hra místy jakoby počítá. Sám jsem hrál bez nich (ačkoliv jsem měl k dispozici Ultimátní edici) a občas si další postup vyžádal i nějaký ten bezmyšlenkovitý grind, a to i proto, že výsledek na bojišti občas není až tak na hráčovi jako současné úrovni party.

Tales of Arise i přes četné výtky nemám problém doporučit. Nabízí příjemné vyprávění v zajímavém světě, které má potenciál zaujmout i hráče JRPG hrami nepolíbené. Odemykáním stále nových mechanik dokáže dobře motivovat a slušně baví po dlouhé desítky hodin. Jen by chtělo některé aspekty hratelnosti více vyladit a místo kosmetických blbin raději věnovat více úsilí zábavnosti soubojů a náplni vedlejších úkolů.

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "4. Minihraní: Dohraj hru, která obsahuje alespoň jednu minihru." – základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 4. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)