Nejlépe hodnocené komentáře

O 16. díle série Final Fantasy jsem měla jen mlhavé informace a představy. Pamatovala jsem si úplně první trailer, který pojednával o několika království, krystalech a Eikonech. Jak se blížil čas vydání, tak jsem se podívala na pár minut z nějakého gameplaye, ale jinak jsem o hře toho moc nevěděla a jen ke mně prosakovaly zprávy, že nový díl budí u fanoušků kontroverze. Byla jsem tedy zvědavá, jak šestnácka obstojí, a to nejen u mě, ale i ve světě.

Co rozhodně já osobně považuji za velký klad, tak je příběh a vůbec celý svět, ve kterém se děj nejnovějšího dílu této dlouholeté série odehrává. Bývá často přirovnávám k televizní série Game of Thrones, což nemohu posoudit, jelikož jsem tenhle seriál nikdy neviděla, a tak vlastně ani nevím, jestli je tohle přirovnání lichotkou nebo naopak. Faktem je, že příběhové pozazí je dost propracované a je vidět, že si tvůrci dali opravdu záležet. Aby se v tom hráč neztratil, tak je k dispozici skvělá funkce, kdy lze hru v cutscéně pozastavit a zobrazit si informace k jednotlivým postavám, popřípadě i významným událostem. Samozřejmostí jsou popisky osob, národů, míst, událostí či mystérií, které se postupně zaplňují, jak je hráč odkrývá. Bonusem je pak jedna postava, u které si lze zobrazit časovou osu událostí a také jednotlivé vztahy mezi osobami.

Jak jsem zmínila, tak mě (příjemně) překvapil příběh a vlastně mě bavil asi nejvíce z celé hry a hodně mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet. Přece jenom ty změny, o které hlavní hrdina usiloval, měly docela velký dopad na svět a jeho fungování. Líbilo se mi, jak bylo zpracované vyzobrazení vztahů mezi těmi, kteří dokážou používat magii i bez krystalů a těmi, kteří potřebují krystaly k užití a vůbec to na mě celé působilo dost uvěřitelně. Navíc každé království bylo jiné a ty rozdíly mezi nimi byly znát. Příběhu dost pomohly i postavy, kdy jsem si většinu oblíbila. Sice mi místy přišlo, že některé postavy by si zasloužily více prostoru (třeba Jill se mohla účastnit nějakého boje s Eikonem po boku Cliva, nepočítám situaci, kdy jen vytvořila v nadsázce ledové kluziště nebo Jote mohla dostat více prostoru) a občas to na mě působilo, že je tam jen Clive a pak ti, kteří stojí okolo a naslouchají ději.

Když jsem u těch postav, tak musím zmínit jako klad vedlejší úkoly. Ty mě zpočátku strašně otravovaly a přišly mi hloupé. Naštěstí, jak jsem postupovala hrou, začaly být více komplexní a hlavně jsem se kolikrát něco dozvěděla o světě, o těch samotných postavách a skvěle to rozšiřovalo příběh hry. Pořád jsem sice často figurovala jako doručovatel, takže náplní to nebylo nic světoborného, ale pro ty samotné dialogy mě to bavilo.

Co se týče postav ještě, tak zde mám výtku k tomu, jak byl či spíše nebyl udělaný systém společníků. Že je nebudu ovládat, tak to se dá ještě snést, ale po celou dobu hry jsem vůbec neměla pocit, že bych cestovala s někým, pokud nepočítám hlavní úkoly, kdy mluvil i někdo jiný než Clive. Když jsem poprvé měla možnost procházet se po světě se společníkem mimo hlavní linku, tak jsem se zpočátku při bojích ohlížela, jestli ta postava třeba nezmizela, protože bylo naprosté ticho. Nemyslím to, že by spolu postavy měly vést diskuze, ale chyběl mi třeba nějaký pokřik na Cliva (ty tam možná byly, ale nějak si je nevybavuji), nějaký malý rozhovor mezi boji, při cestování, prohodit nějakou poznámku, prostě něco. Výjimečně ta druhá postava něco řekla jen tak, ale jinak bylo naprosté ticho. Té prázdnotě napomohla i nemožnost měnit vybavení společníků nebo ho třeba vylepšovat, nějak ty postavy vyvíjet. Navíc jsem nikdy neměla pocit, že by mi přítomnost postav nějak pomohla v boji. Jejich poškození bylo směšné a bylo naprosto jedno, jestli na nějakého silnějšího soupeře jdeme ve dvou nebo jestli na něho jdu jen já.

Výbava je kapitolou samo o sobě a je pro mě zklamání, jak je tohle vyřešené v tomto díle. V praxi funguje vylepšování postavy tak, že po skoro každém hlavním úkolu se u kováře objeví lepší vybavení (no, lepší, prostě vybavení zlepšující vlastnost třeba o hodnotu 1 či 2, což stejně v praxi nejde znát, naštěstí je ve hře jedna výjimka), to se koupí, popřípadě vylepší a je na chvíli pokoj. Nehrozí totiž, že by pečlivý hráč procházející každý kout našel v truhle opravdový poklad. Velmi výjimečně se mi stalo, že v truhle leželo lepší (opět lepší řádově o jednotky) vybavení, ale tyto raritní nálezy mi teda dopaminový systém neaktivovaly a já tak neměla moc snahu se v pozdější fázi hry zajímat o nějaké truhly. V drtivé většině případů v nich ležel materiál na výrobu, který by hráč spotřeboval tak za deset průchodů hrou vzhledem k tomu, že lepší věci se ve hře objevily až po nějakém hlavním úkolu. Takže materiálu hodně, ale zároveň absurdně málo využití. Hřebíčkem do rakve je pak naprostá absence čehokoliv, co by nějaké zbraně či zbroj ozvláštnilo a donutilo hráče je použít. Takže žádné statusové efekty, žádné bonusy k fyzické či naopak magické složce poškození, žádné šance x % na aktivování y, naprosto nic. Takže není nakonec moc důvod, proč prozkoumávat svět, hledat schované cesty a poklady, když nikde nic není, jen prázdno. Nějaké RPG prvky jsou v rámci různých Eikonů přítomny, ale při pohledu na výbavu jsem si říkala, že víc buildů a způsobu hraní vymyslím u akční adventury God of War Ragnarök.

O soubojovém systému mohu říci, že mi nevadil, ale zároveň mě nebavil až tak, že bych si dokázala představit více dílů FF s tímto systémem. Vypadalo to všechno hezky a efektně, to nepopírám, ale hlavním tahákem hry to pro mě nebylo. Souboje s Eikony jsou o něco vyšší level a ty byly zpracovány skvěle a jde vidět, že si s tím dali dost práce. Velmi mě bavilo hrát za Ifrita a opravdu jsem měla pocit, že ovládám fakt velký a silný kolos. Navíc v kolika hrách můžete bruslit po soubojové aréně s Ifritem? Součástí těchto soubojů byly i QTE části, kterých bylo vždy jen pár (třeba dvě, tři) a trochu jsem si říkala, i vzhledem k velkorysému času, který má hráč na zmáčknutí tlačítka, jestli to vlastně není zbytečné. Ale možná jen chtěli autoři zajistit, abychom u těch dlouhých scén nespali.

Co musím zmínit jako negativum, tak je velmi malá variabilita nepřátel. Vzpomínám, jak jsem v komentáři k původnímu sedmému dílu chválila množství nepřátel, tak zde je to opačné. Pojďme vzít vlkopsy, kytky, nějaké létavce a nějaké dvounožce a strčíme je na všechny kontinenty, jen tu a tam něco předěláme, takže z pavouků budeme mít štíry. I ty speciální lovecké úkoly nakonec obsahovaly již viděné nepřátele. Tady musím zmínit i chybějící slabiny nepřátel, které se asi moc autorům nehodily, ale já jsem zpočátku měla ve zvyku si říkat, že na bombu přece nemohu použít ohnivý útok a na wyverny jsem zase používala větrný či třeba bleskový útok. Je to naprosto jedno.

Jak už to bývá zvykem u FF série, tak musím pochválit hudbu. A opět musím pochválit soubojovou hudbu, kdy ta nejčastěji hraná soubojová hudba nese v sobě krásný odkaz na soubojovou hudbu z Final Fantasy VIII, kterou mám moc ráda a potěšilo mě, že ten stejný motiv je i zde. Ale i další písně jsou úžasné. V některých jsem slyšela metal, v jedné rock, u další mi to připomnělo Mozarta a dočkala jsem se na chvíli i varhan, nádhera. Vizuální stránka je také povedená, zvlášť výhledy do krajin a lokace v okolí krystalů. Co mě překvapilo, tak bylo to, že režim kvality nabídnul plynulější zážitek než režim výkonu. Nevím, jestli u toho druhého docházelo k větším propadům FPS nebo jestli režim kvality měl více než 30 FPS, ale rozhodně mi režim kvality vyhovoval více. A také se mi prvně stalo, že mi motion blur nedělal někdy moc dobře na oči a vadilo mi, že ho nemohu vypnout. (Ten už jde po updatu 1.03 vypnout.)

O hře Shadow of the Colossus se dá říct, že je jen o putování pustou krajinou za obrovskými stvořeními, které z nějakého důvodu chce někdo (tajemné hlasy v tomto případě) vidět mrtvé a vy se o to máte postarat. Tak prosté to je, ale zároveň je to zabalené do esteticky krásně povedené hry, i co se týká zvukové stránky.

Nelze se při hraní sám sebe neptat, co bude daní za to, že mi někdo oživí milovanou bytost. Přece to nemůže být tak jednoduché, že si odškrtnu šestnáct fajfek a vše bude dobré. Hra nic nevysvětluje, ani nenaznačuje a vše nechává na hráči. K chmurnému přemýšlení nad osudem obrů i mně samotného napomáhá i osamělá krajina, která je takřka bez života a samotné cestování, které se někdy neobejde bez zabloudění a hledání cesty dál. Závěr hry je silný, co se týče příběhu, a mé obavy, které mi při hraní vyvstávaly v hlavě, se potvrdily. Úplný konec mě mile překvapil, neboť jsem viděla naději, že veškeré moje úsilí nebylo zmařeno. Také mě velmi potěšilo, že koník přežil, protože při jeho pádu do hlubin jsem si říkala, že jestli se ta ženská nakonec neprobudí, tak se na všechno můžu vykašlat.  

Z čeho jsem měla obavy, tak bylo hrozné ovládání, kterým je hra proslulá. A vlastně to nakonec tak špatné nebylo a čekala jsem to mnohem horší. Ovládání koně bylo naopak povedené, protože jsem konečně měla pocit, že ovládám živou bytost s vlastním rozumem a chováním. Pochopitelně si tohle moc nedokážu představit v nějakém open worldu na desítky hodin, ale tady to naprosto sedělo.

Samotné souboje byly zábavné a nebylo po většinu doby nijak těžké přijít na to, jak daného colossa porazit. Nepřišlo mi, že by se bossové opakovali a naopak byl každý originální. Někteří samozřejmě byli více zábavnější než jiní a bylo znát, jak se obtížnost v jejich zdolání postupně zvyšuje. Ovšem i tak byla cesta k němu kolikrát delší než samotný boj. Zpočátku mi jich bylo i líto. Ale třeba ten poslední? Smaž se v pekle, šestnáctko (ale co se týče jeho designu, tak je opravdu povedený).

Po vynikajících zkušenostech s rozšířeními ke třetímu Zaklínači bylo jasné, že i Phantom Liberty se pro mě stane povinnou součástí hraní Cyberpunku 2077. DLC vévodila hlavní příběhová linka, která mě svým úvodem hned vtáhla a toto zaujetí mi vydrželo až do konce. V misích se střídaly různé části: plížení, akční souboje, hodně akční souboje, infiltrace alá James Bond, hraní rulety, zažila jsem i únos (tedy v roli unášejícího) a třeba i potápění. Mise se opravdu povedly a přišly mi ještě lepší než v základní hře. Příběh se ke konci navíc rozdělil na dvě úplně odlišné cesty a každá z nich nabídla unikátní, dlouhý úkol s úplně jinou atmosférou. I když ta jedna mi sedla o poznání méně a byla pro mě spíše otravná, než že by u mě převládalo nadšení. K postavě Songbird jsem ze všech nových postav měla nejblíže a její životní osud bylo nelehké sledovat, zvlášť když jeden z konců nabídl pohled i do její minulosti. Navíc datadisk přidal i nový konec v základní hře, který byl až krásně depresivní, jak se do takové hry hodí (byť vlastně jako jediný dosáhl toho, co V chtěl/a po celou dobu) a stál rozhodně za zhlédnutí.

Krom nové příběhové linky do hry přibyly i další vedlejší činnosti (gigs), na kterých bylo vidět, že si na nich dali tvůrci hry více záležet, protože byly delší a více propracované. Čemu jsem se ovšem nijak zvlášť nevěnovala, tak byly úkoly s krádežemi aut. Nová oblast na mě působila jako naprostá díra, kde život rozhodně nemůže být veselý, ale lidé tam z nějakého důvodu žijí a vojenská diktatura jim nejspíše vyhovuje. Vždy, když jsem do ní vjížděla přes ozbrojené kontrolní stanoviště, tak jsem měla pocit, že vjíždím do úplně jiného, špinavého, zaprášeného a chaotického světa, tak odděleného od zbytku Night City.

Co bohužel nemohu nijak zhodnotit, tak jsou věci, které do hry s rozšířením přibyly, neboť jsem celou hru rozehrávala s již nainstalovaným Phantom Liberty.

O hře jsem skoro vůbec nic nevěděla, jen to, že mým úkolem bude zkoumat tajemství rodiny Finchů a že se jedná o adventuru z pohledu první osoby. Už od prvního okamžiku jsem si říkala, jak je ta hra divná, ale v tom dobrém slova smyslu. Pocit bizarnosti pak korunoval pohled na dům rodiny Finchů (hráč se pak dozví, že jeho neobvyklý tvar má svůj důvod a není to jen nějaký výmysl), který se mi naskytl po krátké procházce lesem, a já se tak nemohla dočkat, až se podívám dovnitř. 

A hra mě nepřestala překvapovat a udivovat i nadále. Podobně jako u hry It Takes Two jsem musela oceňovat nápaditost tvůrců, protože v rámci mini příběhů, které byly zcela originální, dalších postav jsem se dostala do netradičních herních rolí a situací, vše udělané s citem pro detail. Zároveň hře ani nechyběla explicitnost. Ta dodávala pěkný kontrast s metaforami.

Ústředním tématem ve hře je smrt a domnělá kletba, jež rodinu sužuje. Postupně jsem procházela scénami zobrazující poslední chvíle v životě členů rodiny Edith a všechny na mě působily zvláštně. Už od začátku jsem věděla či tušila, jak ke smrti dojde, a tím, jak do toho byly přimíchány až místy komické scény, nebo třeba komentář jiného člena rodiny, který celý zážitek odlehčoval, tak jsem k vyvrcholení scény přistupovala s klidem, bez lítosti či smutku, naopak se zvědavostí a odevzdaně čekala, až k tomu tedy dojde. Což byla pro mě paralela k pocitům Finchů, kteří také předpokládali, že se nedožijí vysokého věku a že nějakým, často bizarním způsobem, umřou prostě dříve. Perfektním příkladem je scéna ve vaně, která přesně zobrazuje to, co chci vyjádřit výše.

Na závěr trochu teorie a mého názoru na to, proč se členům rodiny stalo, co se jim stalo. Osud celé rodiny Finchů je tragický, ale nemyslím, že za to může kletba, ale dle mého se jedná částečně sebenaplňující se proroctví, kterému ovšem dost pomáhá postava Edie (nejstarší do nedávna žijící člen rodiny). U některých smrtí se dá diskutovat, jak moc je mohla ovlivnit, ať už nějak přímo (například Molly má v pokoji jedovaté bobule a i přes její nářky, že má hlad, ji Edie nepustí z pokoje, Calvin - houpačka je postavena na takovém místě, že dopadnout lze snad jedině z útesu dolů, navíc je ohrazena plotem s ostrými hroty), či nepřímo, kdy svojí obsesí kletbou a předčasnou smrtí své děti vychovává k naprosté bezstarostnosti a neopatrnosti (případ Sama, který se fotí na opět vyvýšeném místě a který ani nezkontroluje, jestli je jelen mrtvý, navíc svoji bezstarostnost přenáší dál do výchovy svých synů - žádný normální rodič nenechá dítě samotné ve vaně nebo pouštět draka, když hrozí silný vítr a bouřky). 

Přišlo mi, že někteří členové rodiny si tuto situaci uvědomují, třeba Walter, který mluví o příšeře za dveřmi a místo, aby svůj bunkr pod domem opustil normálně dveřmi, tak raději velkým kladivem vybouchá díru do zdi, aby se s Edie nemusel vidět. Nebo Milton, bratr protagonistky, který se snažil od "kletby" utéct, a prostě zmizel beze stopy.  

Hra dobře pracuje s tématem nespolehlivého vypravěče, takže je nutné se spolehnout na vlastní průzkum domu a spojovat si věci a události, jak se asi staly, sám, což mě bavilo.