Poslední komentáře

Sérii Megami Tensei jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti. Dokonce ani Persona mě zatím neoslovila tolik, jak se to překvapivě stalo u části zdejších uživatel (jednou to napravím, fakt!) a může za to hlavně fakt, že všechny ty hry jsou šíleně dlouhé. Proto když jsem při brouzdání Game Gear knihovnou narazil na tenhle spin-off, který je svou délkou přeci jen přístupnější, řekl jsem si proč ne, třeba to nebude úplná trága, jakkoliv rozporuplně je Last Bible přijato.

Příběhově jde o těžce plytký počin, kde ony biblické souvislosti ve výsledku nehrají vlastně velkou roli a vše směřuje ke generickému fantasy, kde se jako hrdina postavíte zlu. Nelze tak očekávat filosofický přesah nebo zaměření na postavy a jejich životy, ale překvapivě se najde i nějaký ten dějový zvrat pro lehké oživení. Je mi zcela jasné, že raná éra handheldových konzolí není zrovna známá svými geniálně napsanými příběhy a tahle stránka her se začala více rozvíjet až s příchodem GBA, případně Wonderswanu, tudíž to vyloženě neberu jako mínus, nicméně i tak trochu zamrzí nevyužitý potenciál.

Na druhou stranu soubojový systém tenhle nedostatek docela vynahrazuje. Jasně, ve svém jádru je to obyčejné tahové RPG, kde krom útoků s chladnými zbraněmi můžete využívat i magii, ale především do party lze nabírat vaše protivníky a případně je i vzájemně kombinovat a tvořit tak nová a silnější monstra. Mimo možnosti útoku tak hra nabízí i možnost promluvit si s protivníkem a dostat jej na svou stranu. Jakkoliv mi dialogy a jejich výsledek přišel občas trochu podivný, což může být i chyba překladu. Zatím co v jiných JRPG ale pijete různé lektvary abyste se vyhnuli soubojům, zde stačí mít v partě monstrum stejného druhu jako nepřítel a boji se můžete vyhnout. Docela příjemné zpestření, které fanoušci série samozřejmě znají, nicméně já něco podobného viděl prvně.

Zamrzí však četnost soubojů, což je snad prokletí téměř každého staršího JRPG. Ceny vybavení jsou občas nastaveny hodně vysoko, tudíž soubojů budete muset podstoupit hodně. Naopak kapacita inventáře je nastavena zas příliš nízko a když vám rázem dropuje dost předmětů, tak na nějaké delší výpravě na ně prostě není místo, kór když chcete mít v partě všechny tři lidské bojovníky a tudíž každému nést i vybavení a zbraně. Pravděpodobně tím chtěli tvůrci nutit hráče k častějším fúzím monster (a že těch kombinací je fakt požehnaně), ale trochu to nabourává hráčovu svobodu.

Graficky hra příliš neoslní. Ani na poměry Game Gear her není o co stát. Hra postrádá jakýkoliv umělecký směr a nápad, neb všechna města vypadají tak nějak stejně nudně a dungeony to zrovna taky nezachraňují. Pochvalu ale jistě zaslouží design monster. Aby taky ne, když na nich stojí celá hra. Hudební doprovod pak nestojí ani za komentář.

Stejně jako u nedávno komentovaného Defenders of Oasis jde i tady o zcela typické handheldové JRPG své doby. Minimálně však svou celkovou generičnost vynahrazuje svými soubojovými mechanikami, respektive přítomností monster a interakcí s nimi, což dělá hru rázem o něco zábavnější. Pokud vás baví grind, tak si hru pravděpodobně užijete a na fúzích monster se vyřádíte, ale jinak nejde o nic, co by vás nesmělo minout. A to ani pokud jste fandové série.

Když mrknete na západní obal, tak pravděpodobně nabydete dojmu, že půjde o hru ve stylu Herkula nebo něčeho takového. Můžete se však podívat na artwork originálu, který vám nelže a zjistíte, že jde o pohádku inspirovanou arabskou mytologií. Proto pokud jste si někdy říkali, že Aladin by byl super JRPG (vím, neříkali), tak jste tu správně! Teda... skoro.

Krom zajímavého zasazení totiž nemají tvůrci příliš čím zaujmout. Příběhově jde o naprosto typické fantasy RPG o souboji dobra a zla, kde zachraňujete princeznu a následně celé království, což se dá vzhledem k roku vzniku a s přihlédnutím na handheldové zaměření ještě pochopit. Co se však pochopit nedá je, že ačkoliv se hra snaží o trochu odlehčenou atmosféru a dialogy se místy neberou moc vážně, tak tvůrci se ani trochu neobtěžovali rozvíjet osobnosti postav a vše je zbytečně uspěchané a bez hloubky. Přitom styl narativu přímo vybízí k nějakým lehce kousavým konverzacím.

Budiž, tak to vynahradí soubojový systém, že ano? Ne. Ten je naprosto strohý, bez sebemenší taktiky a ke zdolání silnějších nepřátel vám vždy stačí jen trocha grindu. Ten je navíc přímo na facku, neb náhodné spouštění soubojů je občas tak šíleně otravné, že jsem něco podobného ještě nezažil. Souboje se kolikrát spustí vyloženě po dvou krocích od toho posledního a nedokážu si představit, že bych hru hrál bez fast forward tlačítka. Tvůrci se však snažili vše oživit postavou Džina, který má magickou moc a oproti ostatním členům party používá kouzla a neexpí. Jenže co zní jako oživení na papíře, je ve skutečnosti jen schovaný mág a vylepšování místo zkušeností probíhá pomocí užití permanentních předmětů. Ve výsledku tak nic originálního, což?

Graficky hra odpovídá svému původu a nelze si asi příliš na co stěžovat. Pochválit musím obrázkové cutscény, které jsou provedeny opravdu hezky, včetně závěrečných titulků. Plusové body zaslouží i hudba, která nabízí někdy líbivé melodie a klidně bych si je dokázal představit znovu nahrané orchestrem. Co však nepotěší, je občas design některých dungeonů. Tvůrci jako by se za každou cenu snažili hráče zmást a udělali tak docela nepřehledné labyrinty plné schodů a stejných textur. Nejde však o nic, z čeho by se hráč po chvíli nevymotal.

Nemůžu vyloženě hru shodit kvůli stáří a původní konzoli a také nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil nebo že by mě napadlo hru někdy vzdát. Není totiž příliš dlouhá a do 10 hodin byste měli mít hotovo. Zamrzí však, že tvůrci neměli ani špetku ambicí a výsledek je prostě typický dobový zástupce svého žánru bez čehokoliv navíc. Schválně jsem se totiž před hodnocením pustil ještě do jiného JRPG z Game Gearu, abych se přesvědčil, zda to šlo tehdá udělat i lépe a věřte, že šlo.