Poslední komentáře

Plošinovky patřily začátkem devadesátých let mezi nejoblíbenější videoherní žánry. Vždyť i Mario a Sonic, ikony dvou nejvýznamějších konzolí této éry, jsou původně hrdinové plošinovek. Proto se každá větší herní společnost snažila vytvořit nějakou vlastní ikonickou postavičku, která by se stala hlavním hrdinou další herní série. Kvalita těchto her je dost povážlivá, ale dají se mezi nimi najít i skutečné perly. Aby v žánru plošinovek udrželi krok s ostatními společnostmi, museli pánové ze Segy a Nintenda čas od času udělat i nějaké další hry s jinými postavami než jen s italským instalatérem a modrým ježkem. Nintendo tak například vytvořilo tři výborné hry s Donkey Kongem a Sega pro změnu vsadila na osvědčená jména a přivedla na světlo světa několik výborných her, jejímiž hlavními postavami byly postavičky od Disneyho. A jednou z nejlepších je hra World of Illusion.

Zápletka této hry je, jak je ostatně v tomto žánru tradicí, dosti jednoduchá. Když se Donald a Mickey připravovali na své kouzelnické vystoupení, objevil náhodou Donald v zákulisí tajemnou bednu. Když se rozhodl podívat, co se skrývá uvnitř, zničehonic zmizel a proto se Mickey rozhodl zjistit, co se stalo. Rovněž tedy nahlédl dovnitř a i on byl bednou pohlcen. Najednou se ozval hlas kouzelníka Peta, kterým našim hrdinům řekl, že oni dva patří na zemi mezi velké kouzelníky a on by chtěl zjistit, jestli by se mu dokázali vyrovnat v jeho vlastní říši.

Ta se skládá z celkem pěti světů. Konkrétně se jedná o magický les, jeskyni, podvodní svět, zemi sladkostí a na závěr navštívíte Petův palác. Mezi úrovněmi se proletíte na létajícím koberci nebo dokonce na špuntu od šampaňského. Na konci každé úrovně je samozřejmě připravený boss, po jehož poražení se před našimi hrdiny objeví truhla, v níž se skrývá nové kouzlo, které jim zpestří další putování. Hra je bez jakéhokoliv násilí, takže své nepřátele proměňují Donald a Mickey v kvítka, motýly a v moři na krevety. Největším lákadlem celé hry je to, že přibližně 25% průchodu se za jednotlivé postavičky liší. Podle mého názoru je průchod za Mickeyho o něco lehčí, protože při hraní za Donalda vás čeká více skoků vyžadujících dobrý postřeh a přesnost. Celkově je ovšem obtížnost nastavená velice nízko, takže se hra dá v obou případech dohrát na první dobrou.

Pokud hru dokončíte za obě postavy a máte po ruce kamaráda, můžete si vyzkoušet i kooperativní hru za obě postavy najednou. V této variantě vás čekají opět další nové části jednotlivých úrovní, ve kterých je na hráčích vyžadována jistá míra spolupráce. Ta většinou probíhá tak, že jedna postava vyleze druhé na ramena a vyšplhá se na místo, které by bylo normálně nedostupné. Postava, která je nahoře pak spustí dolů lano, po němž se následně spodní charakter vyšplhá. V nízkých průchodech, kterými se Donald jinak neprotáhne (asi kvůli velkému kachnímu zadku) jako první proleze Mickey, který poté chytí Donalda za ruku a s protažením mu pomůže. Hra za obě postavy najednou je nejdelší, ale zároveň nejobtížnější, protože například spouštění a chytání lana není moc přesné a tento úkon vyžaduje od obou hráčů dostatek trpělivosti.

Možná si říkáte, jak se autorům povedlo narvat tolik obsahu na jednu jedinou několikamegovou cartridge. Odpověď je jednoduchá. Hra je totiž velmi krátká. Pokud budete hrát sami, dá se celý průchod i s intrem a outrem zvládnout za nějakých 45 minut. V případě hraní ve dvou vás pak čeká dobrodružství lehce přesahující jednu hodinu. Hra neobsahuje žádný systém kódů, ani se nedá v průběhu ukládat, což ale s ohledem na již zmíněnou jednoduchost není ani zapotřebí.

Na závěr jsem si jako obvykle nechal audiovizuální zpracování, které je jednoduše vynikající. Hudbu tvoří více než 20 skladeb, které ke každému prostředí vyloženě sedí a kupříkladu motiv, který hraje v Petově paláci dává jasně tušit, že velké finále se už blíží. A tak by to podle mě mělo být ve všech hrách. Rovněž grafická stránka je nádherná a na hře je znát, že pánové ze Segy už měli s konzolí bohaté zkušenosti a velice dobře věděli, co si můžou dovolit.

Pokud si chcete zahrát nějakou jednodušší plošinovku, v níž třikrát nezemřete hned v úvodní obrazovce, vyzkoušejte World of Illusion. Hra je sice krátká, ale na druhou stranu vás za každou postavu čeká trochu jiné dobrodružství. A pokud vlastníte Segu Mega Drive nebo Segu Mini, vyzkoušejte si hru ve dvou třeba s vaším potomkem. Určitě se budete bavit.

V různých žebříčcích na YouTube bývají Pirates! Gold označováni za jednu z deseti nejlepších her pro Segu Mega Drive. A jelikož mám hry s otevřeným světem rád a pirátské prostředí patří mezi mé nejoblíbenější, těšil jsem se na Pirates! Gold jako na málokterou hru pro Segu a očekával jsem, že to bude první hra pro Mega Drive, které udělím 100%. Pokud by vás tedy zajímalo, proč jsem absolutní hodnocení neudělil, čtěte dále.

V úvodním menu si nejdříve vyberete jedno ze šesti období, v němž chcete hru začínat. Možná vám to bude připadat jako vcelku zbytečná volba, na které zase až tolik nezáleží, ale naopak se jedná o jednu z těch nejdůležitějších. Jednotlivá období určují, jak jsou na tom země (Španělsko, Anglie, Francie a Holandsko) s počátečním rozložením sil. Pokud si například zvolíte začátek hry v roce 1560 nebo 1600, připravte se na to, že Španělsko bude ovládat skoro celou mapu, Anglie a Francie bude ráda za jeden až dva přístavy a Holandsko v roce 1560 dokonce ani nenajdete, protože to začalo s prosazováním svých zájmů v Karibiku až v pozdějších letech. Naopak poslední dvě počáteční období (1660 a 1680) jsou asi nejzajímavější, protože síly všech zemí se podstatně vyrovnávají a ať už si zvolíte jakoukoliv národnost, vždycky v Karibiku najdete hned několik významných opěrných bodů. Mapa pro různá časová období se mění, nová města vznikají nebo se mění jejich význam a velikost, případně na některá v pozdějších obdobích už ani nenarazíte. Podle letopočtu také můžete narazit na jiné typy lodí, které se začaly používat až později. Tohle držení se historických reálií velmi oceňuji a považuji to za jeden z největších kladů celé hry.

Dále si v úvodním menu zvolíte zemi, jejíž zájmy můžete, ale nemusíte, prosazovat. Možná bude nováčkům připadat, že nejsnazší by bylo zvolit si jedno z prvních dvou počátečních období a za svou národnost Španělsko. To by ovšem byla obrovská chyba. Pokud byste tuto volbu učinili a chtěli zůstat Španělsku věrní, uděláte si naopak hru výrazně komplikovanější. Nepřátelských lodí je velmi málo a také přístavů, na něž byste mohli zaútočit, je jako šafránu. Proto možná uděláte lépe, pokud si naopak vyberete Anglii nebo Francii, protože budete moci skoro nepřetržitě bojovat s velkým množstvím španělských plavidel a nehrozí tak bezcílné potulování se Karibikem. Ve hře je důležité navštěvovat čas od času některé z větších spřátelených měst, v nichž sídlí guvernér, který vám za služby prokázané dané zemi (nejčastěji se jedná o potápění lodí a dobývání a plenění přístavů znepřátelené země) udělí titul a přidělí vlastní území. Titul pak hraje roli v tom, kolik pirátů se k vám bude chtít v hospodě nebo z poražené lodi přidat. Guvernérovu dceru pak časem můžete dokonce pojmout za manželku.

Kromě jména vaší rodiny je pak poslední volbou v úvodním menu vaše specializace. Můžete svou postavu zaměřit na šermování, léčení, navigaci, střelbu z děl nebo šarm. Podle mě má ale význam vybrat si buď šermování nebo léčení, ostatní vlastnosti jsou vcelku zbytečné, protože je v průběhu hry využijete jen minimálně. Šermování je činnost, kterou ve hře strávíte velmi mnoho času, protože je výhodnější a účinnější se na nepřátelskou loď nalodit a s nepřátelským kapitánem se utkat v souboji. Střelbou z děl loď akorát poničíte, takže pokud se pak rozhodnete přidat si poraženou loď do své flotily, bude vás kvůli poškození zdržovat. Stejně tak u přístavů (které mohou být nechráněny, ale také mohou být bráněny jednou až čtyřmi pevnostmi) je efektivnější nepouštět se do žádných přestřelek z kanónů, při nichž riskujete potopení vlastní lodi a raději prokličkovat palbou a pustit se do šermířského duelu s nepřátelským velitelem. Před šermířským soubojem si můžete zvolit jednu ze tří zbraní. K dispozici je rapír, dlouhý meč a šavle. Rapír má nejdelší dosah a je nejrychlejší, ale způsobuje nejmenší poranění. Šavle je nejsilnější, ale poměrně pomalá a meč je něco mezi. Mně osobně se nejvíce osvědčil rapír. U něj sice trvá než s ním soupeře porazíte, ale díky rychlosti a dosahu budete mít stále iniciativu na své straně, takže při rychlém střídání výpadů na spodek těla a na hlavu soupeře s velkou pravděpodobností porazíte. Ve hře si ovšem musíte dávat pozor na to, že vaše postava stárne a soustavnými souboji se jí poškozuje zdraví, díky čemuž se jí snižuje rychlost v boji. Proto je výhodné zvolit si jako počáteční specializaci léčení, protože to vaší postavě pomáhá zůstat v kondici. U šermířských soubojů je důležité si také všímat množství zbývající posádky, protože utržené zásahy snižují počet vašich pirátů, ale i nepřátelských vojáků, takže v případě, že útočíte proti výraznější početní přesile, může vám každý zásah od soupeře ubrat třeba i čtyři členy posádky a vy můžete souboj nakonec prohrát kvůli tomu, že už nezbyl nikdo, kdo by nepřátelskou loď či přístav obsadil.

Pokud si v úvodu nevyberete jednu z legendárních expedic (o nichž psát nebudu, protože jsem je zatím nezkoušel), ale zvolíte si kariéru, bude vaším cílem splnit deset úkolů, díky nimž se stanete nejslavnějším pirátem, který kdy žil. A tady jsem narazil na první větší vadu na kráse této hry, protože dobrá polovina úkolů mi připadala, že by se spíše hodila do Rodinných pout než do pirátské hry (záchrana sestry, otce, matky, strýce a oženit se). Zbylé úkoly (poražení jiného piráta, získání šlechtického titulu, nalezení legendárního pokladu Inků, přepadení kolony se stříbrem a konvoje s pokladem) už mi připadaly mnohem tématičtější a ke pirátské tématice vyloženě sedly. Kromě plnění hlavních úkolů můžete dostat úkol i od některého z guvernérů nebo si lze v krčmě koupit mapu s pokladem. Velkou část hry pak strávíte tím, že budete při proplouvání sledovat různé ostrovy a výčnělky z pevniny, díky nimž byste dokázali určit, kde se daný poklad nachází. Většinu herního času pak vyplníte hledáním nepřátelských lodí, soubojemi s nimi a dobýváním přístavů. Na ty můžete zaútočit buď po moři nebo po zemi, ale pokud můžete, raději se do pozemního útoku vůbec nepouštějte. Boje na souši jsou pomalé a i když se budete snažit využít terénu pro krytí svých jednotek, můžete při nich utrpět (zvlášť pokud obránci nasadí kavalérii) značné ztráty. V Pirates! Gold je celkově výhodné vsadit spíše na rychlost než na sílu. Pokud si vyberete větší lodě, uvezete sice více posádky, děl i kořisti, ale při plavbě mělkou vodou riskujete potopení a pokud poplujete do protivětru bude vaše loď zoufale pomalá. A k čemu vám je velká palebná síla, když vás v boji dvou lodí soupeř předčí svou pohyblivostí a vy pak máte problém ho vůbec zasáhnout.

Kromě netématičnosti poloviny hlavních úkolů mi na hře bohužel vadily ještě další věci. Několikrát se mi stalo, že jsem nepřátelského velitele porazil v poslední možné chvíli, takže mně zbývalo posledních pár pirátů, kterým se vzdalo několik set nepřátelských vojáků. V jednom extrémním případě dokonce došlo na to, že mému poslednímu muži se vzdalo přes tři sta obránců přístavu. Stejně tak mi nesedělo to, jakým způsobem bylo nejsnazší udržet vaši posádku šťastnou. Míra její spokojenosti totiž závisí na jejím počtu a velikosti vaší kořisti. Takže pokud byla posádka nespokojená, stačilo zaútočit na nějaký dobře bráněný přístav, ztratit při tom třeba šedesát mužů, nezískát vůbec žádnou kořist a hned se posádka stala šťastnou. Tohle mi zkrátka nelíbilo. Také mi trošku vadil nevyužitý potenciál obchodování. Můžete se sice zkusit živit nakupováním a prodejem zboží, ale je to strašné pomalé a neúčinné, protože pak stačí přepadnout jednu bohatou obchodní loď a vyděláte víc peněz, než když to budete zkoušet poctivě. Na druhou stranu se hra jmenuje Pirates, takže se dá očekávat, že vaše kariéra by měla být zaměřena spíše tímto směrem.

Pokud si chcete na Mega Drive zahrát hru s otevřeným světem, jsou Pirates! Gold asi tou nejlepší volbou. Ale bohužel nepočítejte s nějakou neomezenou volností. Je sice možné zabývat se různými činnostmi, ale připravte se na to, že zaměřit se na šermířské souboje je zdaleka nejefektivnější způsob, jak se stát legendárním pirátem. A kvůli tomuto nevyužití potenciálu dávám hře stále krásných 85%.

Nedávno jsem se společně s kolegy z práce účastnil na chatě jednoho z nich něčeho čemu se dnes patrně říká teambuilding a čemu se v dobách mého mládí říkalo normálně chlastačka. A jelikož jsem vytušil, že by se mohla v pozdějších fázích večera hodit, přibalil jsem si do batohu svoji hacknutou Segu Mini. A skutečně, když už jsme zbyli poslední dva nejdrsnější, došlo i na hry našeho mládí. A solidní úspěch zaznamenala kromě jiných i hra Teenage Mutant Ninja Turtles: The Hyperstone Heist.

Želvy ninja patřily mezi fenomén mého dětství. Když se na začátku devadesátých let objevily poprvé v televizi, doslova jsme je žrali (i díky odporným, žlutým, super tvrdým žvýkačkám s obrázkem, ze kterých vás po dvou minutách usilovné snahy o rozžvýkání bolela celá huba). Kdybychom se k této hře dostali z kraje devadesátek, představovala by pro nás něco jako Svatý Grál. O třicet let později už se pouze jedná o příjemný doplněk "firemní akce".

Tahle hra má přesně toho ducha, jak si ho většina dnešních třicátníků a čtyřicátníků pamatuje z automatových heren. Vyberete si jednoho ze čtyř hrdinů a pak už jen jdete zleva doprava a řežete do všeho, co se na obrazovce objeví. U nás se podle předpokladů nejprve strhla očekávaná debata, kdo si vezme Leonarda, protože za toho jsme tak nějak chtěli hrát oba. Nakonec jsem si tedy já vzal Donatella a spoluhráč Michelangela. Odvážně jsme si zvolili nejlehčí obtížnost a vrhli se do akce.

Jednou z největších výhod těchto rubaček pro Segu je jednoduché ovládání. V podstatě potřebujete jen směrový kříž, jedno tlačítko pro mlácení a jedno tlačítko pro skok. Speciální útok narozdíl od Streets of Rage nebo Golden Axe chybí. Pozitivem oproti těmto zmíněným hrám je ale to, že vaše postavy se nemůžou mlátit navzájem, což se vám u konkurence, i když se o to nesnažíte, čas od času povede. Tuhle hru si zkrátka v pohodě zahraje i člověk, který má jinak s počítačovými hrami jen minimum zkušeností.

Ve hře na vás čeká celkem pět úrovní, kde budete nejčastěji čelit různým druhům ninjů, párkrát se na vás přijdou podívat i nějací mutanti a později se utkáte i s různými podivnými elektronickými nepřáteli. Na konci každé úrovně vás pak pochopitelně čeká boss. Ti nepatří mezi nejtěžší a vzorec jejich chování se dá poměrně rychle vyčíst, takže se lze jejich útokům celkem efektivně vyhýbat. Souboje s prvními třemi bossy si pak ve čtvrté kapitole ještě jednou zopakujete. Tady bych si dovolil malou odbočku. Druhým bossem hry je Rocksteady, ale bohužel v celé hře nenarazíte ani jednou na Bebopa. Jelikož mám díky této postavě přezdívku, kterou se v počítačových hrách podepisuju dodnes, citelně mi ve hře chyběl.

Grafická stránka je poměrně vydařená. Na dobu vzniku se jedná o takový lepší průměr. Hra je hezky barevná a po celou dobu hraní naprosto plynulá bez ohledu na množství postav na obrazovce. Hudbu bych označil za standart a kromě hlavního motivu, který si ale spíše vybavuju ještě z televize, mi žádný nijak neuvízl v paměti. Nějaké příběhové pozadí ve hře sice je (Trhač zmenšil Sochu Svobody a Manhattan a vyzval Želváky, aby se mu postavili), ale jak už je pro tyhle hry typické, jde spíš jen o to, abyste měli nějaký ospravedlnitelný důvod, proč jste rozbili držku několika stovkám lidí.

Pokud si budete chtít někdy s kámošem zavzpomínat na staré časy, můžu vám tuhle hru s klidem doporučit. Ale počítejte s tím, že pokud se vydáte nakopat zadek Trhačovi sami, je (zvláště na vyšší obtížnosti) těch nepřátel na jednu zmutovanou želvu docela dost.

Svět Shadowrun je svým pojetím poněkud neobvyklým mixem kyberpunku a fantasy. Svůj původ má ve stolním RPG a spousta uživatelů této databáze měla nejspíš příležitost zahrát si hru Shadowrun Returns nebo některé z jejich pokračování. Ale už méně uživatelů nejspíš ví, že první videoherní adaptace vznikly už v první polovině devadesátých let na konzole Super Nintendo a Sega Mega Drive. A ačkoliv hry nesou stejný název, jedná se o dva diametrálně odlišné tituly, které, zcela jinak vypadají, ale hlavně se naprosto odlišně hrají. A verzi Shadowrun pro Sega Mega Drive bych vám teď chtěl trochu více přiblížit.

Shadowrun je naprosto typické akční RPG, v němž na svou postavu a potažmo celý svět shlížíte z ptačí perspektivy. Hra vás zavede do Seattlu a děj se odehrává v roce 2058. Váš hrdina Joshua se prostřednictvím obrazovky stal svědkem smrti svého bratra a proto se vypravil do Seattlu, aby vypátral, kdo je za to zodpovědný. Po příjezdu zjistí, kde jeho bratr Michael naposledy bydlel, ale bohužel nemá dostatek peněz, aby mohl zaplatit za bratra poslední činži. Proto mu trpaslík, který hotel vlastní, poradí, aby zašel do blízkého baru a tam se zeptal pana Johnsona na práci. A právě v plnění zakázek, chcete-li runů, jak se v této hře nazývají, se skrývá hlavní jádro celé hry.

Hra se odehrává v celkem sedmi různých částech Seattlu, z nichž v pěti čtvrtích je možné nalézt bar, v jehož zadní části se ukrývá některý z Johnsonů. Ale kdo to vlastně ten pan Johnson je? Je to de facto obecné pojmenování zprostředkovatele, jemuž někdo zadá práci, která není tak úplně legální a on pak sežene některého Shadowrunnera, který onu práci bez zbytečných otázek vykoná. A takovým Shadowrunnerem se v této hře stanete právě vy. Na začátku si zvolíte, jaké bude mít Joshua zaměření. Může být buď samurajem (bojovník pro boj na blízko i na dálku), deckerem (hacker) nebo šamanem (kouzelník). Počátečním výběrem určíte, v jakých vlastnostech a dovednostech bude Joshua vynikat a jaké bude mít počáteční vybavení. Není ovšem problém rozdělováním bodů karmy udělat ze samuraje deckera nebo ze šamana samuraje. Nikdy se vám ovšem nepovede udělat ze samuraje či deckera šamana, protože tyto dva charaktery nemají žádné magické předpoklady a proto se jim nedají body karmy do kouzlení a magie vůbec rozdělovat.

Co to vlastně ta karma je? Karma v této hře nahrazuje body zkušenosti. Nejčastěji ji získáváte za plnění zakázek pro jednotlivé Johnsony. Za nejjednodušší zakázky dostanete jeden bod, za ty nejnáročnější je pak možno získat až šest bodů. Karma se vám postupně hromadí, a když se pak jdou vaše postavy vyspat, můžete body karmy přerozdělit mezi různé vlastnosti a dovednosti. Rozdíl je v tom, že vlastnosti jsou obecné a patří mezi ně například život, síla, rychlost, charisma, inteligence, atd. Zatímco dovednosti už mají konkrétnější zaměření. Mezi dovednosti patří boj na blízko, boj s konkrétním typem střelné zbraně (pistole, brokovnice, samopal), vyjednávání, reputace, kouzlení či práce s počítači. Zajímavé rovněž je, že zatímco vylepšení konkrétní vlastností stojí vždy o jeden bod karmy víc, než jaká je vaše aktuální úroveň (např. pokud máte sílu 3 a chcete mít sílu 4, bude vás to stát 4 body karmy), tak do vylepšení dovednosti musíte zainvestovat dvakrát víc bodů karmy, než je vaše současná úroveň (např. pokud chcete zlepšit boj na blízko ze 4 na 5, musíte investovat 10 bodů karmy).

Ještě se na moment vrátím k zakázkám. Těch je celkem sedm typů a v závislosti na Johnsonovi, který vám je zadává, mají různou obtížnost a získáte za ně různé množství nuyenů (což je herní měna) a bodů karmy. Na začátku hry tak nejčastěji budete plnit zakázky pro prvního pana Johnsona, jenž po vás nejčastěji žádá, abyste odněkud někam přinesli zásilku nebo abyste někoho doprovodili jakožto bodyguardi. Za to dostanete přibližně 50 nuyenů a 1 bod karmy. Dalšími dvěma typy zakázek je pobíjení ghoulů nebo vybíjení členů jednoho ze tří místních gangů. Dále tu máme proniknutí do jedné z pěti budov, kde máte buď najít konkrétní balíček nebo pomoci zaměstnanci dané společnosti, aby ji s vaší asistencí nadobro opustil. Jelikož jsou budovy velice dobře střeženy a zabezpečeny, tak za tuto prácičku už můžete inkasovat kolem 4000 nuyenů a získat 6 bodů karmy. A poslední jsou pak zakázky v Matrixu, za než je možné získat až 6000 nuyenů plus peníze, které utržíte za prodej dat, která jste z Matrixu stáhli.

Matrix je v Shadowrunu pro Segu vlastně taková hra ve hře. Pokud hacknete nějaký počítačový terminál, zobrazí se vám jednotlivé uzly, které se budete snažit pomocí různých programů obejít nebo je porazit. Více se o něm rozepisovat nebudu, protože já sám jsem ho moc nevyužíval a jak se ovládá jsem pořádně pochopil až ke konci hry po přečtení návodu na internetu. Každopádně v Matrixu lze vydělat nejvíce peněz z celé hry, které ale většinou utratíte za lepší vybavení pro vašeho hackera. Pokud se mu vůbec nebudete chtít věnovat, dá se hra v klidu dohrát i bez toho. Na většinu nejlepších zbraní, zbrojí i kybernetických vylepšení pro vaše postavy vám budou bohatě stačit peníze, které získáte za "osvobozování zaměstnanců" a "hledání balíčků" ve střežených budovách.

Herní doba se pohybuje kolem 15 hodin, z nichž hlavní příběh vám ukousne pouze kolem tří hodin a zbytek strávíte plněním zakázek. Hlavní dějová linka mě nadchla tím, že v této hře nebudete zcela výjimečně zachraňovat svět, ale budete se pouze snažit zjistit, kdo zavinil smrt vašeho bratra, abyste se dotyčné osobě nakonec pomstili. S tím vám může pomoci až deset dalších Shadowrunnerů, z nichž dva si budete moci za pár stovek najmout na jednu zakázku. A nebo pokud jim zaplatíte desetkrát více, můžete si je najmout natrvalo. Na Shadowrunu se mi moc líbí to, že body karmy získáváte pouze za splnění zakázky. Nezáleží tedy na tom, jestli jste strážné v budově zabili, ukecali je, nebo jste kolem nich proklouzli a nebo jestli jste v Matrixu vyřadili kamerový systém. Prostě u těchto náročnějších zakázek je jen na vás, jakým způsobem je budete plnit.

Zpočátku vám možná může hra připadat těžká, zvláště proto, že pokaždé, když potkáte nepřátelský charakter, vaše postava zpomalí, takže boj je prakticky nevyhnutelný. Ale pokud investujete nějaký ten čas a peníze, abyste si zvýšili svou rychlost na maximální hodnotu 6, najali si natrvalo nějakého Shadowrunnera a vybavili sebe (a pokud možno i jeho) nejlepší pistolí a jednou z nejsilnějších zbrojí, které jsou za přijatelný peníz dostupné v obchodě v počáteční lokaci, obtížnost se zásadně sníží. Shadowrun bych celkově označil spíše za lehčí hru. Ukládat lze mimo budovy kdykoliv a Joshua ve hře ani nemůže zemřít. Vaše postavy, které se ocitnou bezvědomí, se dají přivést zpátky k životu použitím kouzla léčení či lékárničky a pokud se stane, že všechny vaše postavy skončí v bezvědomí, ocitnete se v seattleské nemocnici. Bude to sice stát 10% vašeho současného jmění (max. 5000 nuyenů), ale nepřijdete o žádné vybavení ani zkušenosti. Pokud jste ovšem plnili nějakou náročnější zakázku, ta je automaticky vyhodnocena jako neúspěšná.

Zakázky jsou náhodně generované, takže kupříkladu bodyguarda budete skoro vždy dělat z jiné počáteční lokace a jinam než minule a stejně tak i balíček se bude v budově pokaždé ukrývat na jiném patře a v jiném trezoru. Bohužel počítač na vyřazení kamer se bude vždy nacházet na tom samém místě a jelikož je budov pouze pět, brzy je i navzdory jejich solidní rozlehlosti budete znát jako své boty. A v tom je právě největší problém hry Shadowrun. Po jisté době je dost repetitivní. De facto budete plnit mise, které se podobají jako vejce vejci, na stále těch samých místech. Další nevýhodou je pak to, že pokud chcete svou postavu pořádně vylepšit, je nejsnazší plnit stále dokola ty nejjednodušší mise hned pro prvního pana Johnsona. Je za ně sice jen 1 bod karmy, ale většinou jsou splněné za nějakých 45-60 vteřin a nepodstupujete při nich prakticky žádné riziko. Takže zatímco za "osvobozování zaměstnance" sice získáte 6 bodů, bude vám tento úkol trvat přibližně 10-15 minut, což je čas, za který stihnete splnit zhruba 12 nejjednodušších zakázek, a tím získat dvakrát víc bodů karmy.

Shadowrun je akční RPG, jakých najdete na šestnáctibitových konzolích jen velmi málo. Má vynikající systém karmy, odehrává se v netradičním prostředí a díky deseti různým společníkům a náhodně generovaným zakázkám je hraní hry pokaždé trochu jiné. Pokud vám nevadí, že po čase může být hra značně repetitivní (na druhou stranu, které RPG z první půlky devadesátek není), rozhodně jí dejte šanci.

V první půlce devadesátých let probíhala asi nejzajímavější válka konzolí v celé herní historii. Na jedné straně stálo Super Nintendo Entertainment System a na straně druhé Sega Mega Drive. A jelikož po boku Maria stanuly těžké váhy typu Linka nebo Donkey Konga, nezbylo Sonicovi nic jiného, než povolat do boje samotného ninja mastera Joea Musashiho.

Joe je hlavním hrdinou série akčních plošinovek Shinobi. Shinobi III: Return of the Ninja Master je čtvrtým dílem v sérii a třetím dílem, který vyšel na konzoli Sega Mega Drive a dle mnohých názorů se jedná o díl nejlepší. Joe je totiž naprostý borec. Umí běhat, skákat jednoduché i dvojité skoky, odrážet se od zdí a zachytávat se stropu. Svoje nepřátele ničí na blízko i na dálku. V jeho repertoáru najdete údery, kopy, házení jednoho nože i několika nožů najednou nebo může váš ninja master využít jeden ze čtyř silných speciálních útoků. A pokud se "nabije", dokáže (až do prvního zásahu od protivníků) střílet i ohnivé projektily a do nepřátel sekat mečem. A kdo že to vlastně měl tu drzost se Joeovi postavit? Zločinecká organizace Neo Zeed, která pod vedením Shadow Mastera neváhá využít své bojovníky ninja, vojáky a dokonce i podivné genetické experimenty, aby opět přivedla svět na pokraj záhuby. Ale jak už jsem napsal, Joe je zkrátka borec a s vaší pomocí tomu samozřejmě zabrání.

Pokud se rozhodnete Joeovi pomoci, čeká vás sedm levelů plných nepřátel a k tomu navíc dvě akční mezihry. V první se budete řítit krajinou na cválajícím koni a v druhé na vás čeká projížďka na jakémsi speciální motorovém surfu. Aby to nebylo tak snadné, tak v obou případech na vás budou samozřejmě útočit zástupy ninjů. Levely jsou vcelku nápadité, takže se můžete těšit na to, že během svého putování navštívíte lesy, jeskyně, podivné laboratoře, hořící krajinu a proletíte se i ve vzducholodi. Většina lokací má spíše horizontální charakter, ale připravte se i na několik lokací, které jsou spíše vertikálního rázu. Na konci každé úrovně na vás bude pochopitelně čekat boss. Ti jsou většinou dosti velcí, tuzí, nepříjemní a často i poměrně originální (obří mozek nebo co to vlastně je, bytost, která se nápadně podobá andělovi či mechanický drak).

Obtížnost hry bych označil jako férovou. První level je spíše rozkoukávací, v dalších čtyřech už začíná celkem solidně přituhovat a pravá legrace nastává v posledních dvou úrovních, kdy v jedné přeskakujete z jednoho padajícího kamene na druhý a v druhé je všudypřítomná elektřina, takže si musíte dávat dobrý pozor na každý váš pohyb. Ale obě úrovně se dají s dostatečným množstvím praxe a trpělivosti zvládnout. Ale počítejte s tím, že bez emulátoru není možné hru žádným způsobem ukládat, ani zde nenaleznete žádné kódy pro jednotlivé úrovně, takže abyste ji úspěšně dokončili, bude vás to stát nemálo úsilí.

Na závěr bych rád napsal něco málo k audiovizuálnímu zpracování. Hudební doprovod dobře podbarvuje dění na obrazovce a ke hře skvěle sedí. Na druhou stranu se nejedná o žádné geniální melodie, které by vám v hlavě zněly ještě dva dny po dohrání hry. Grafické zpracování je oproti tomu opravdu dokonalé. Je znát, že v době vydání Shinobi III byla Sega Mega Drive na trhu již pět let, takže autoři hry velice dobře věděli, co konzole dokáže. Škála pohybů vašeho ninjy je vskutku pestrá a navíc naprosto plynulá. Pozadí jsou dostatečně nápaditá a krásně nakreslená, takže mnoho lokalit vám uvízne v paměti i po dohrání hry. Les tak působí téměř až poklidným dojmem, laboratoř vypadá zlověstně, její podzemí skoro až strašidelně a hořící les pro změnu znepokojivě. Akční mezihry jsou dynamické a plné různých drobných detailů. Zkrátka po vizuální stránce se podle mě jedná o jednu z nejhezčích šestnáctibitových her.

Nejslavnější válka konzolí v historii nakonec skončila bez jasného vítěze a velkou zásluhu na tom, že z ní Sega odešla se vztyčenou hlavou, má bezpochyby i Joe Musashi. Pokud někdy dostanete chuť na pořádnou akční plošinovku, určitě si Shinobi III: Return of the Ninja Master zahrajte. Ale připravte se na to, že tahle hra vám nic nedá zadarmo.

Na šestnáctibitové konzole vyšlo jen velmi málo dungeonů. Hlavním důvodem bude nejspíš to, že pomocí konzolového ovladače se tento typ her ovládá poměrně těžkopádně. Na Super Nintendo tak vyšel třeba Dungeon Master nebo Eye of the Beholder, ale přestože se na počítačích jednalo o pecky, na SNESu žádný velký úspěch nezaznamenaly. Přesto na Super Nintendo i Segu Mega Drive vyšlo pár původních dungeonů. A jednomu z nich, který vyšel exkluzivně na Mega Drive, bych se teď chtěl věnovat.

Shining in the Darkness není úplně typický krokovací dungeon. Spíše se jedná o kombinaci dungeonu s JRPG. Vašemu hrdinovi tak vyberete pouze jméno, ale žádné jiné vlastnosti mu vybrat nemůžete a rovněž při postupu na vyšší úroveň probíhá zvyšování vašich statistik automaticky. To samé platí pro další dvě postavy (healer a kouzelnice), které se k vám průběhu vašeho dobrodružství přidají.

Ve hře najdete pouze tři lokace. Hrad, kde se občas dozvídáte nějaké nové informace. Vesnici, kde se můžete v hospodě vyspat (vyléčit se), ve svatyni oživit padlé hrdiny a uložit si hru a samozřejmě nechybí pár obchodníků se zbraněmi (jedním z nich je i trpaslík, jehož znáte ze hry Golden Axe) či alchymista, který vám prodá léčivé lektvary. Poslední lokací je pak rozsáhlý, několikapatrový labyrint, v němž budete trávit většinu času.

Souboje jsou naprosto typické pro většinu JRPG. To jest, že jsou náhodné, jsou na tahy a je jich mnoho. Opravdu mnoho! Opravdu velmi, VELMI mnoho!!! Klidně se může stát, že během deseti "kroků" narazíte na tři souboje. Je sice pravda, že si můžete aktivovat kouzlo Peace, které veškerá náhodná střetnutí dočasně odstraní, jenže to pak riskujete, že vám na konci hry budou chybět levely na poražení závěrečného bosse. Pozitivem může být to, že kromě úvodních zhruba 15 minut nemusíte ve hře v podstatě vůbec grindovat, protože díky obrovskému množství soubojů si dostatečnou úroveň udržíte při běžném bloudění po labyrintu. Obtížnost hry není nikterak závratná, přesto ke konci narazíte i na řadová monstra, která dokáží zabít některou z vašich postav jednou ranou, a to bez ohledu na úroveň či zdraví vašich hrdinů. Jinak počítejte s tím, že v labyrintu sice narazíte na několik míst, od nichž budete moci své putování příště zahájit, ale těch je zoufale málo (asi čtyři), takže ta samá patra a ty samé lokace budete procházet znovu a znovu.

Velmi dobře se povedlo zpracovat ovládání celé hry. Šipkami do stran se pouze otáčíte, úkroky do stran neexistují. Po stisknutí tlačítka pak vyskočí přehledné menu, kde si můžete při boji vybrat z útoku, ústupu, kouzlení a použití předmětu. Pokud nebojujete, slouží zbylé dvě ikony pro předávání předmětů a navlečení vybavení. Inventáře postav jsou velice malé. Každá postava unese pouze osm předmětů, jenže ve hře neexistují žádná extra políčka na vybavení, takže čtyři části výstroje, které má hrdina na sobě (zbraň, zbroj, štít a helma) zaberou dobrou polovinu inventáře. A několik zbylých míst musíte vyhradit pro několik předmětů, které musíte nosit u sebe, aby se zpřístupnily určité části labyrintu.

Pokud jste fanoušky klasických dungeonů, bude pro vás Shining in the Darkness asi lehkým zklamáním. V labyrintu totiž nenajdete žádná skrytá tlačítka, tajné průchody nebo hádanky, které čekají, až je rozlousknete. Narazíte zde pouze na plošinky, které vás otočí jiným směrem a na propadliště do nižších pater. Variabilita monster není nikterak vysoká. Odhadl bych to tak na 15-20 druhů, které se vyskytují v několika barevných provedeních. Pokaždé, když potkáte monstrum, které již znáte, ale uvidíte, že má jiné jméno a barevné provedení, znamená to, že bude mít vyšší úroveň a obvykle bude umět i nějaký nový, nehezký útok.

O příběhu asi ani nemá smysl psát, ten totiž prakticky neexistuje. Zkrátka král vás poslal do labyrintu zachránit princeznu. Ta se tam bůhvíproč vypravila s vaším otcem a spolu byli zajati hlavním záporakem, kterého budete muset porazit. Grafické zpracování je poměrně solidní. Nečekejte žádné zázraky, ale ani nic, z čeho by vám začaly krvácet oči. S hudbou je to už poněkud horší. Ve hře je totiž pouze pět smyček. Po jedné v hradu, ve vesnici a u obchodníků, což by nebylo tak strašné, protože tam tolik času trávit nebudete. Horší je to se zbylými dvěma. Hudba v dungeonu se po každém souboji spustí znovu od začátku, takže úvodních 10 vteřin smyčky v kombinaci s úvodními 20 vteřinami hudby, jež doprovází souboje, budete poslouchat stále dokola.

Pokud jste dočetli až sem, tak se asi ptáte, proč proboha dávám hře, která nemá žádný příběh, kde procházíte stále dokola ty samé lokace a bojujete v podstatě s těmi samými příšerami, navíc za doprovodu otravné hudební smyčky, tak vysoké hodnocení? Protože mě to bavilo! Bavilo mě vstupovat do nového patra labyrintu a říkat si po prvním souboji, že teď už jde skutečně do tuhého. A potom s každým dalším průchodem tou samou lokací doslova cítit, jak vaše partička dobrodruhů sílí. Bavilo mě získávat nové úrovně stávajících kouzel a skupinku nepřátel smést silnější verzí ohnivé bouře. Zkrátka tahle hra má něco, co mě nutilo jít stále dál, dokud ten parchant Dark Sol na vlastní kůži nepocítil, kdo je tady pánem.

Shining in the Darkness není dokonalá hra. Ale pokud se vám zažere pod kůži, rádi jí těch dvacet hodin vašeho času věnujete.

Jestli patříte mezi fanoušky šestnáctibitových konzolí a máte rádi JRPG hry, tak si určitě čas od času zapaříte v emulátoru nějakou SNESovskou legendu, protože co se týče RPG, patří Super Nintendo mezi nejlepší konzole v historii. Možná i proto je lehkým paradoxem, že jedna z nejlepších her na hrdiny v šestnáctibitové éře vznikla pro konkurenční Segu Mega Drive. Se svým tvrzením zajdu tak daleko, že si dovolím označit Phantasy Star IV za jedno ze tří nejlepších RPGéček dané éry (spolu s Chrono Trigger a Final Fantasy VI). A já se vám teď pokusím vysvětlit, proč byste mu rozhodně měli dát šanci.

Velkým lákadlem by mohlo být prostředí, v němž se hra odehrává. Phantasy Star IV je totiž čistokrevné sci-fi. Budete cestovat mezi několika planetami a satelity, narazíte na obří počítače, které slouží k řízení životního prostředí na daných planetách, mezi členy vašeho týmu budou patřit i dva androidi a jedna uměle vytvořená bytost, budete používat laserové zbraně, po planetách se budete pohybovat ve speciálních vozítkách vybavených laserovými děly atd. V dnešní době jsou RPG hry ze sci-fi prostředí celkem běžné, ale v první půlce devadesátých let takových her mnoho nebylo, takže pokud máte rádi staré JRPG hry, moc jiných možností, jak si zahrát pořádné sci-fi, ani nemáte (napadá mě snad jen Star Ocean na SNES, který ale vyšel až dva roky po Phantasy Star IV).

Jinak nemusíte mít obavy a Phantasy Star IV si můžete zahrát, aniž byste se někdy setkaly s některým z předchozích dílů. Pokud jste je hráli, je možné ve hře najít odkazy na předchozí díly, ale jedná se spíše jen o taková zpestření, jako je například socha hrdinky z prvního dílu v jedné vesnici. Hlavní příběh bych označil za ten nejtypičtější, na jaký můžete v JRPG hrách narazit. Zkrátka začínáte jako teenage hrdina zabíjením několika monster, která se přemnožila ve sklepeních akademie, abyste nakonec jako vyvolený spasitel zachránili celý planetární systém. Prostě klasika se vším, co k tomu patří. Přesto se tvůrcům povedlo i několik vskutku překvapivých zvratů. To, že přibližně v půlce hry zemře jedna ze dvou postav, s nimiž jsem dobrodružství začínal, jsem opravdu nečekal a docela mě to i vzalo. Ve hře narazíte celkem na deset postav, které se k vám postupně přidávají, ale často se stane, že poté, co splní nějaký svůj osobní cíl, od vás zase odejdou. Charaktery postav jsou na svoji dobu celkem solidně propracované, takže není problém si některé z nich opravdu oblíbit. K příběhu bych ještě dodal to, že kromě hlavní linie je ve hře už jen osm nepovinných vedlejších úkolů v lovecké gildě, což může mít za následek nižší znovuhratelnost.

Herní doba se pohybuje mezi 15-20 hodinami, což se může zdát málo. Ale mně to i s ohledem na to, že ve hře postupujete prakticky jen po hlavní dějové linii, připadá naprosto dostatečné. Rád bych se zmínil i o dvou nešvarech, které jsou pro JRPG naprosto typické. Jedná se o náhodná střetnutí a grindovani. Obojí je ve Phantasy Star IV samozřejmě přítomno. Co se týče grindování, pokud mu v průběhu hry několik hodin věnujete, určitě si tím ulehčíte průchod hrou. Na druhou stranu, myslím si, že jsem se ve hře dohromady asi jen třikrát zastavil v určité lokaci, abych zvýšil svojí partě úroveň přibližně o pět levelů, což v rámci žánru nepovažuji za nic tragického. Podobné je to i s náhodnými střetnutími. Je sice pravda, že v několika málo lokacích mi výskyt monster přišel skoro až absurdní, ale v rámci celé hry se opět jednalo o celkem přijatelný průměr.

Tomu do značné míry napomáhá soubojový systém. Boje probíhají klasicky na tahy. Každý z vašich hrdinů se specializuje na jinou zbraň a má i jiné techniky, zatímco dovednosti můžou být stejné i pro několik hrdinů. Co ale soubojový systém velmi oživuje, jsou makra. Ve hře si jich můžete přednastavit celkem osm a v boji už pak nemusíte všem postavám zadávat, co mají udělat. Stačí když spustíte příslušné makro. Tudíž si třeba můžete přednastavit ideální makro pro první kolo s bossem, kdy vaše postavy využijí různé dovednosti pro zvýšení odolnosti, rychlosti apod. A když si v makru nastavíte u určitých postav určité dovednosti, může to vyvolat i speciální typ útoku, na který byste jinak ve hře nenarazili. Nevýhodou je ovšem to, že pokud vám z družiny odejde některá z postav, můžete celé makro nastavovat znovu. Jediné makro, které vám zůstane stejné po celou hru je hned to první, v němž mají všechny postavy nastavený normální útok. A to právě do značné míry urychluje náhodné souboje a grindování. Pokud totiž narazíte na běžné protivníky, stačí nastavit makro A a většinou je během jednoho až dvou kol po bitvě a ta tak často trvá jen nějakých 10-20 vteřin.

Na závěr jsem si nechal audiovizuální zpracování. To je totiž jednoduše excelentní. Grafika světa sice za nejhezčími RPG hrami za Super Nintenda lehce zaostává, to ale vynahrazuje soubojová obrazovka. V ní se díváte na záda vašich pěti postav a vaši nepřátele stojí před vámi. Pozadí soubojové obrazovky závisí na prostředí, v němž se bitva odehrává. Pozadí jsou obvykle velice hezky nakreslená a stejně tak i monstra vypadají opravdu "krásně". Výborným prvkem jsou i příběhové sekvence. Ty jsou zpracovány formou komiksových okének, kdy jasně vidíte, kdo právě mluví a jaké přitom prožívá emoce, což příběh velice příjemně zpestřuje. Co si ale obzvláště zaslouží pochvalu, je hudba. Hudebních motivů je dostatek a skvěle odpovídají prostředí, v němž se právě nacházíte. Při procházení měst vás doprovází velice příjemný, skoro až poklidný motiv, při poslechu hudby na mapě světa zase toužíte po objevování nových míst. Hudba v dungeonech vás drží v napětí a téma, které zaznívá při soubojích, jim dodává patřičnou šťávu. Takhle skvělou a snadno zapamatovatelnou hudbu jsem slyšel pouze ve hře Chrono Trigger.

Pokud někdy budete mít náladu zahrát si nějakou pecku na konzoli Sega Mega Drive, nechte protentokrát stranou Streets of Rage, Gunstar Heroes, Shinobi a Sonica a pusťte se do Phantasy Star IV. Čeká vás úžasné sci-fi dobrodružství, které ve své době nemělo obdoby a i dnes bych se ho nebál označit za opravdový klenot.