Nejlépe hodnocené komentáře

Manic Miner je legenda kterou jsem hrával u kámoše na jeho Spectru. Leč tenkrát jsem se nedostal moc daleko. Rozhodl jsem se to napravit a pokořit všech 20 levelů. Princip hry je jednoduchý, hráč v roli horníka Williho musí sesbírat všechny předměty a dorazit k východu než dojde kyslík. Celá úroveň je na jedné obrazovce a tak je možné a často nutné naplánovat průchod i s dobrým načasováním. Obtížnost je docela vysoká a je nutné se hru dlouho učit. Stačí drobná chybička a život je pryč. Já jsem si nakonec vypomohl a hru v emulátoru ukládal na začátku skoro každého levelu(občas jsem zapomněl a pak si hezky nadával). Grafika je na ZX Spectru odpovídající a hraje se příjemně. Svým revolučním využitím hudby na této platformě je Manic Miner proslavený viz. zajímavosti. Po dohrání nečeká žádná závěrečná obrazovka, ale hra prostě začne znovu od začátku. Pobavil mě název levelu Attack of the Mutant Telephones což je možná odkaz na hru Attack of the Mutant Camels také z roku 1983.

Hra byla oficiálně portována na mnoho platforem a pro většinu ostatních vyšla neoficiálně. Byl jsem zvědavý jak se jednotlivé porty liší a tak jsem většinu oficiálních prošel také. Verze pro Commodore 64 má hezčí a přehlednější barevnou paletu (obzvlášť v levelech kde jsou klíče mezi propadajícími se políčky). Také se mi zdálo, že je snazší skákání, není nutná taková přesnost nebo jsou plošinky o pár pixelů blíže. Na počítači Amstrad CPC vypadá Manic Miner hůře než na ZXku a barvy jsou zvoleny divně. Změna je v posledním levelu, který je složitější a obsahuje více klíčů (originální level patří mezi snadnější). Verze pro Amigu je graficky úplně jinde, ale ztratilo se původní kouzlo. Navíc není level vidět na jedné obrazovce, což hratelnosti moc nepomáhá. Na konci přibyla obrazovka s gratulací.

Na GameBoy Advanced je hra asi nejodlišnější. Grafika je také celá nová, ale líbí se mi více než na Amize a zachovává výhled na celý level. Celá hra je podstatně rychlejší a tím se trochu zvedla obtížnost. Mimo původní sestavy levelů lze hrát Enhanced verzi, která obsahuje 10 nových, vložených mezi původní. Na konci hry je kraťoučká animace a gratulační obrazovka. Verze pro SAM Coupé je podle mě na 8-bitech nejhezčí a navíc se hýbe podstatně plynuleji. Na počítači Oric-1 je sice asi nejhorší grafika, ale nejvíce si mi líbila hudba. Tato verze také obsahuje 12 nových levelů. Je to také první verze kde jsem narazil na proti-pirátskou ochranu (kombinace barev z manuálu). Verze pro Dragon 32 je mimo úvodní obrazovky černobílá a obsahuje 2 nové levely. Na britském BBC Micro jsou upraveny dva levely, z toho ten finální je o dost obtížnější(není shodný s verzí na CPC). Verze pro Commodore 16 stojí po všech stránkách za houby a neobsahuje téměř žádné zvuky.

Verze pro MSX a Tatung Einstein jsou nezajímavé a nevím o žádných novinkách, tudíž jsem zkoušel jen první dva levely. Verzi pro Memotech MTX jsem měl největší problémy rozběhnout, ale nakonec se zadařilo. Také ale neobsahuje žádnou zajímavost. Z neoficiálních portů jsem zkoušel verzi pro DOS (nic moc, ale hratelné) a Windows (hrůza). České verze pro PMD 85 a ZX81 mají vlastní profil a také se na ně chystám. Při hraní různých portů jsem používal savy dle potřeby, mimo přidaných úrovní - tam zase jen na začátku. Hra je každopádně zábavná i dnes a rozhodně ji mohu doporučit. Pro zájemce má smysl hrát verze: původní ZX Spectrum, GBA Enhanced verzi, Oric-1 (12 nových levelů) a pro mě nejoblíbenější verzi pro SAM Coupé (doufám že mě fanoušci Spectra neukamenují). Naopak se vyhněte verzi pro Commodore 16. Zde jsou k dispozici mé screenshoty z prvního levelu "Central Cavern".

Hodnocení verzí mimo DH:
SAM Coupé: 90%
Oric-1: 75%
MSX: 70%
Dragon 32: 70%
BBC Micro: 70%
Tatung Einstein: 70%
Memotech MTX: 70%
Commodore 16: 20%

Druhé Dizzyho dobrodružství je již znatelně propracovanější. Během putování po ostrově pokladů může hlavní hrdina nést až tři předměty najednou. Vypadá to jako málo, ale oproti jednomu jde o podstatné zlepšení. Inventář funguje na principu "první dovnitř, první ven", na což je třeba si zvyknout. Kromě sbírání a používaní předmětů je nutné nasbírat i potřebný počet mincí na zaplacení cesty z ostrova. Obtížnost je nižší než u jedničky, ale to je vykompenzováno pouhým jediným životem. Hru je tedy nutné projít na jeden pokus. Naštěstí je pohyb po obrazovkách jednodušší, ve hře je přítomno méně obtížných pasáží i méně nebezpečí, která je nutno neutralizovat specifickým předmětem. Naopak hledání mincí je obtížné a zabere delší dobu. Některé mince nejsou vidět a jejich nalezení je často o tipování. Osobně jsem měl největší potíže s padajícími klecemi, které nejsou na obrazovce vidět, ale znamenají také konec hry. Texty roztroušené po celé hře umí šikovně napovědět, co dělat dále nebo jsou to reklamy na další produkty od Codemasters.

Překvapila a potěšila mě existence české verze pro ZX Spectrum. Vše fungovalo bez problémů a překlad není zavádějící. Verze pro jiné platformy jsem tentokrát nezkoušel, ale PC vydání je jen Commodore 64 verze zabalená s emulátorem. Verze pro Spectrum má mírně vylepšenou grafiku. Pro mě jde o třetí dohranou Dizzyovku v posledních cca 2 letech a stále se dost bavím. Hratelnost je povedená a díky specifickému pohybu vajíčka i dost unikátní. Tento díl vyžaduje větší trpělivost než ostatní, ale přesto jsem si ho užil a už se těším na pokračování série.

Jetpac jsem nikdy moc nehrál. Na rozdíl od Manic Minera, kterého jsem na Spectru zapnul téměř pokaždé, mě Jetpac nikdy moc dlouho neudržel. Když jsem na hru narazil nyní a dokonce zjistil, že se v roce 1983 stala hrou roku, rozhodl jsem se to znovu vyzkoušet. V roli pilota firmy Acme Interstellar Transport Company sestavujete rakety a po natankování šesti palivovými články létáte z planety na planetu. Ve splnění úkolu vám ale vždy něco brání - meteorický déšť, mimozemské formy života a jiné podivnosti. Navštívíte celkem 16 planet a sestavíte 4 různé rakety. Obtížnost je dost nevyvážená. Některé planety jsou velice jednoduché, jiné zase šílené a doteď mě budí ze spaní, ale není to odstupňované. Například hned druhá planeta je mnohem těžší než čtvrtá...

Hratelnost je velice rychlá a je nutné svižně reagovat. Herní doba je při povedeném průchodu asi 45min. Ale těch pokusů než se to povede. Napoprvé jsem skončil na třetí planetě, čtvrtý pokus už mě dostal na pátou. Po mnoha hodinách tréningu se dostanu na konec asi ve třetině pokusů. Když jsem začínal, uvažoval jsem o překonání rekordu z zx-spectrum.cz, ale na to prostě nemám trpělivost nebo schopnosti. K dispozici je i režim pro dva hráče, kteří se střídají při ztrátě života. Mimo klasické kazety byl Jetpac vydán i na cartridge, což muselo být ve své době super - žádné zdlouhavé a chybové nahrávání. Krátce jsou koukal i na verzi pro BBC Micro, ale za moc nestojí. Jetpac mohu každopádně doporučit, je to zábavná a chytlavá hra.

Po třech letech od dohrání třetího dílu série, Fantasy World Dizzy, jsem se vrátil na začátek a dohrál první díl. Cílem hry je porazit zlého čaroděje Zakse. K tomu je nutné prozkoumat celkem rozsáhlý svět, najít řadu předmětů a ty na správných místech použít. To je na celém Dizzym to nejtěžší, svět je z velké části od začátku přístupný a předmětů je slušné množství. Je tak nutné hledat a pamatovat si podezřelá místa a správně odhadovat funkci předmětů. U některých je to celkem jasné(olejnička, pláštěnka), někdy je to skoro pokus-omyl(mrak nebo diamant). Cíl hry a rady jak porazit Zakse jsou v manuálu, ale ten jsem tentokrát trestuhodně četl až po dohrání. Drobnou nápovědu poskytují občasné texty v herním světě. Na rozdíl od následujících dílů unese vajíčko pouze jeden předmět a je tak nutné mnohem častější běhání tam a zpět. Naštěstí z hlediska pohybu je složitějších pouze několik míst, například propast nebo klády, ale po pár pokusech již není problém pohybovat se po mapě bez potíží. Stejně jako v dalších dílech je nutné počítat se specifickým pohybem vajíčka, především s dotáčením po skoku. Graficky hra na ZXku vypadá hezky. S emulací není žádný problém a hra běžela v pohodě. První Dizziho dobrodružství je povedené a jediná větší nepříjemnost je zbytečně složité přenášení předmětů.

Po celkem dlouhé době jsem se pustil do textovky a volba příběhu doktora Jekylla dopadla dobře. Příběh nemá moc čím překvapit, ale na rozdíl od plošinovky pro NES ze stejného roku se ho zde autoři drží více. Část hry je klasické sbírání předmětů, nějaké rozhovory a průzkum prostředí, ale hlavní zajímavostí je zde alchymie. Příprava séra je v knize klíčová a to platí i zde. Získat správné suroviny, namíchat je a případně dát reakci dost času. Parser je velmi slušný a není tak problém sebrat vše mimo něčeho nebo řetězit příkazy za sebe. Párkrát jsem využil i možnost vrátit poslední příkaz. Obtížnost je spíše vyšší, především první část jsem musel rozehrávat na několikrát.

Obrázky jsou spíše schematické, ale přesto jsem právě kvůli nim zvolil verzi pro ZX Spectrum. Rozdělení na části naprosto ničemu nevadí, obzvláště při dnešních rychlostech. Textová část je super, vše je dobře napsané a krásně podrobné. Skoro mám pocit, že jsem toho přečetl více než v knize. Celkově má hra především dobrou atmosféru a až na mé problémy v úvodu se hrála dobře.

Příběh o záchraně krále Artuše je příjemná kratší textovka. Hra není moc rozsáhlá ani složitá, hádanky jsou celkem snadné a vždy je jasné co dělat. Předmětů je asi jen 8. Parser je jen dvouslovný, ale vzhledem k jednoduchosti plně dostačuje. O hře jsem se dozvěděl až nyní při příležitosti vydání HTML5 verze. Hrál jsem nejdříve verzi pro ZX Spectrum a pak i HTML5. Konverze je oficiální a věrná. Tutoriál jsem vypnul, takže ho nemohu posoudit, ale překvapily mě rozdíly v příkazech a chování. Jedna verze sebere něco automaticky, druhá ne, jednou zabíjíte kill podruhé fight. Ale až na pár příkazů(asi 4 místa), je vše stejné jako v originálu. Herní doba je něco přes hodinu. I tak hra zaujme a pocit při nalezení slavného Excaluburu je super. Na hru jsem si dělal i návod pro obě verze a mapu. S návodem jde o záležitost doslova na 5 min. Hru mohu rozhodně doporučit začínajícím textovkářům. Já si hraní i přidružené věci užil, nejde o žádnou světobornou záležitost, ale je zpracovaná hezky a zábavně.

Nether Earth je hra stojící na počátku žánru real-time strategií. Od ní vede přímá cesta k Herzog Zwei a nakonec nejznámější Dune 2. Z modernějších her je Nether Earth nejvíce poznat v Z od Bitmap Brothers. Herních prvků je jen pár, ale různých herních strategií lze vytvořit překvapivé množství. Mapa, která je vlastně úzkou a dlouhou nudlí, obsahuje řadu terénních překážek a pouhé dva druhy budov. Již zmiňované čtyři základny a větší počet továren. Továrny jsou zpočátku neobsazené, ale po zabrání začnou vyrábět díly strojů. Každá továrna vyrábí jeden druh součástky a je dobré jich obsadit co nejvíc co nejrychleji. Jediný další zdroj příjmů je každodenní dodávka, žádná těžba neexistuje. Samotné bojové stroje (roboty) lze vyrábět pouze v základnách. Nepřítel má tři a brzy tak začne vaše počty převyšovat. Konstrukce nabízí tři varianty podvozků lišící se rychlostí, průchodností a odolností. Na podvozek lze namontovat více (i najednou) zbraňových systému od kanónu přes rakety po phasery. Ty se samozřejmě liší účinností a dostřelem. Jako bonus lze přidat atomovku, která může zničit i továrny a základny, nebo elektroniku vylepšující střelbu.

Ovládání je dost specifické. Probíhá pomocí létání nezničitelným dronem, který slouží jako kurzor. Je třeba sednout na střechu budovy nebo robota a poté vydat příkazy. V základnách jde jen o stavbu, ale u robotů je více možností. Lze vydat rozkazy k hledání a ničení, obsazovaní neutrálních nebo nepřátelských budov nebo hlídkování. Velmi užitečné je nad strojem převzít ruční kontrolu, která je sice krkolomnější, ale efektivita může být mnohem vyšší. Při troše cviku a využití prostředí není problém zničit jedním strojem klidně pět šest nepřátel. Vlastní dron lze využít i k blokování nepřátelských strojů a zpomalení jejich postupu. Hra je překvapivě chytlavá a díky množství kombinací znovu-hratelná. Největším omezením je přítomnost pouze jedné mapy, takže po naučení funkčních postupů je konec. Zajímavé bylo zkoušet vyhrát bez ručního ovládání nebo třeba na čas.

Za základní považuji verzi pro ZX Spectrum. Hra je plynulá, má přehlednou grafiku a vše funguje jak má. Existuje i verze v češtině. Verze pro Amstrad CPC je v podstatě stejná, jen je pomalejší, nepůsobí tak plynule. Doporučuji se obloukem vyhnout Commodore 64 verzi. Odlišná a dost hrozná grafika, umělá inteligence o třídu hloupější a navíc pomalý pohyb. AI ani nevyrábí tak rychle jako na ostatních platformách, prostě vše působí podivně zpomaleně. Zajímavé je, že na obalu C64 verze je obrázek ze ZX, alespoň dle dohledaných fotek.

Zkusil jsem i několik neoficiálních pokračování a remaků a vlastně každý má něco do sebe. Hra mě opravdu bavila a užil jsem si i zkoušení různých verzí. Hráčům strategií rozhodně doporučuji si tento počátek vyzkoušet. Jde nejen o historicky významný titul, ale i o zábavnou hru dobře hratelnou i v dnešní době.

Robocop je klasická arkáda podle stejnojmenného filmu, kde s hlavní postavou v plošinovkovém stylu procházíte úrovně a čistíte je od nežádoucích živlů. K jejich likvidaci vám poslouží jak pěsti, tak Robocopova neodmyslitelná pistole, pro kterou je možné nalézt několik dočasných vylepšení. Jako bosse na konci levelu často potkáte varianty známého ED 209 (schody u toho bohužel nejsou). Hra obsahuje sedm úrovní, občas proložených cvičnou střelbou s ikonickým zaměřováním. Vše je hezky inspirováno filmem, od kulis až po hudbu. Celkově jde o sice ničím výjimečnou, ale slušnou akční hru.

Jak bylo v té době zvykem, i Robocop se dočkal portů na domácí konzole a počítače. Ty lze podle věrnosti předloze rozdělit na tři skupiny. Nejvěrnější jsou porty pro Amigu, Atari ST, DOS a Apple II, které obsahují téměř nezměněné úrovně. Amiga i Atari ST verze jsou docela povedené, jen mají slabší grafiku a trochu pomalejší tempo. Dokonce obsahují nějaké drobné novinky, například minihru s porovnáváním tváří. Hrát bych doporučil spíše Amiga verzi, protože má lepší hudbu.

Apple II má opravdu mizerné technické provedení. Grafika za moc nestojí a, nepřekvapivě vzhledem k výkonu, nemá plynulý scrolling. Nečekejte ani hudbu a zvuky také stojí sotva za zmínku. Rozhodně nejhorší verze. DOS se dočkal dvou verzí, ale mezi věrnější porty patří ta s EGA grafikou. Port se sice nemůže rovnat třeba s Atari, ale není úplně špatný. Grafika je ale nejen slabší, ale i hodně upravená, především design protivníků.

Druhou skupinou s odlišnými úrovněmi a některými mechanikami jsou verze pro Commodore 64, ZX Spectrum, MSX, Amstrad CPC, GameBoy a DOS v CGA. Obsahují pět jiných levelů, i když založených na originálu. Na konci nejsou boje s bossy, ale následují různé speciální části - záchrana rukojmích, identifikace nebo boj s ED 209. Nejlépe se mi hrála verze pro GameBoy, která je moc povedená a to včetně hudby. Jedinou nevýhodou je černobílá grafika. CPC má pěkné barvy, ale trochu topornější hratelnost. C64 se hraje dobře, ale zase je vybledlejší. ZX Spectrum a MSX jsou graficky slabší, ale jinak dobré. Druhá DOS verze tentokrát s CGA je také druhá nejhorší verze Robocopa celkově. Vy výsledku jsou tyto "8-bitové" varianty zajímavé a rozhodně stojí za vyzkoušení alespoň jedna.

Poslední jsou výrazně odlišné verze na NES a TRS-80 CoCo. Na Nintendu nijak nepřekvapí slušné tempo a ovládání, i docela grafika (jen samotný Robocop je trochu divný). Nové úrovně jsou zajímavé a to hlavně díky novým funkcím. Třeba taková termovize, který odhalí zničitelné zdi. Drobnost, ale příjemné osvěžení. Škoda méně autentické střelecké minihry. Verze pro CoCo je stejná, jen s horší grafikou a zvukem.

Kromě arkády jsem dohrál do konce jen GameBoy a NES verze, u ostatních jsem vždy zkoušel cca jedenu až dvě úrovně. Pokud vás Robocop zaujal, tak doporučuji dát šanci arkádě a NESu.