Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Donkey Kong Country

  • SNES 100
Donkey Kong Country je hra, ke které jsem se dostal až nějaký ten rok poté, co jsem dostal své první Super Nintendo. Myslím, že to mohlo být okolo roku 1996-1997, kdy už se všude ve světě radovali ze třetího dílu této série.

Co mě ze začátku ihned dostalo, bylo ovládání postav, které je sice dost podobné, jako u většiny plošinovek, ale hra má výborně zmáknuté přepínání mezi postavami, které si krásně předávají slovo plácnutím. Do toho má navíc každá postava trochu jiný charakter. Donkey Kong je silnější a lépe se hodí na zabíjení nepřátel, kdežto Diddy Kong je pohyblivější a celkově obratnější. Já osobně raději chodím s pohyblivějším opičákem Diddym a Donkey Konga si většinou nechávám v záloze na hledání nějakých skrytých jeskyní, na které je potřeba spíše hrubá síla. Mimochodem opičích charakterů je v celé hře hned několik, já si s nimi užil spousty legrace a leckdy jsem ocenil jejich pomoc.

Co se týče grafického zpracování, tak v době, kdy hra vyšla, bylo Super Nintendo již celkem zastaralá konzole a neměla v podstatě moc co nabídnout. Hry na jiné systémy včetně PC byly už o krok až dva napřed. Proto bylo až neuvěřitelné, co dokázali lidé z týmu Rare z této hry a ze samotné konzole vymáčknout. Doslova jí vyždímali na maximum a ve druhém a třetím díle již tak vysoko nasazenou laťku ještě o kousíček překonali. Pamatuji si, že to všem vyrazilo dech a o hře se psalo v tuzemských i zahraničních časopisech s údivem a v superlativech. Dokonce se diskutovalo o tom, že nástupem této hry se Super Nintendu ještě prodloužila o 2-3 roky životnost. Přidalo se k ní totiž pár dalších a prodeje opět vyletěly raketově nahoru.
Grafické zpracování je na tu dobu naprosto úžasné, doplňují ho nádherné scenérie, postavičky jsou překrásně vypiplané a dokonce se mění počasí. Když se například zatáhne a začne pršet, je hůře vidět na samotné postavičky, hra se tím stává obtížnější a je to příjemné zpestření.

Další samotnou kapitolou je hudba, o které bych se dokázal rozepsat na několik stránek, považuji ji za naprosto famózní. Například Aquatic Ambiance se výborně hodí do vodního prostředí a je to překrásný relax. Další skladby se nenechávají vůbec zahanbit. Za mě osobně jsou hudba a celkově zvuk se všemi efekty jedny z nejlepších na daný systém. Ale než se tady rozepisovat, tak si raději doporučuji poslechnout celý soundtrack.

Na závěr bych opět přidal jednu osobní perličku. Jelikož na Super Nintendo vyšly 3 díly Donkey Kong Country, musel jsem si je samozřejmě všechny opatřit. Pokusil jsem je projít komplet všechny a to bez návodu. U druhého a třetího dílu se mi to podařilo a zdolal jsem hru na plné %. Schválně nepíši 100%, jelikož hra nabízí dokonce více. První díl mi zatím dělá největší starosti. Chybí mi udělat poslední dva tajné konce. Nikdy jsem zatím nesáhl po návodu, tak čas od času, rok od roku, zkouším a zkouším, ale ty 2 poslední ne a ne najít. Snad se mi to brzy podaří. Když o tom teď takhle píšu, dostal jsem na Donkey Konga zase chuť, tak se ho půjdu pokusit zdolat co nejdříve. Držte mi palce, snad ty poslední 2 tajné padnou.

Pro: Skvělá grafika, prostředí, hudba, ovládání, postavičky včetně nepřátel.

Proti: Možná trochu krátké.

+10

Super Mario World

  • SNES 100
Super Mario World jednoznačně patří k mému mládí. Je to taková pecka, při které ukápne i nostalgická slzička a ono se ani není čemu divit, jelikož je to vlastně úplně první hra na originálním Nintendu, kterou jsem kdy hrál. Historku o seznámení se s Nintendem jsem psal již v komentáři ke Street Fighteru II, můžete si tedy zalistovat v mých komentářích.

Super Nintendo byl vůbec první systém od Nintenda, který se mi dostal do ruky a to již v roce 1994. Tehdy byla firma MPM zřejmě jedna z prvních výhradních dovozců Nintenda na český trh a to konkrétně od našich sousedů z Německa. Já měl tenkrát to štěstí, že tam pracoval kamarádovo strejda, a že nám ji přivezl na vyzkoušení. Když jsme Super Nintendo poprvé zapnuli, byla to právě hra Super Mario World, která na nás dýchla svou atmosférou. Kdo by to tenkrát řekl, že to bude jedna z těch her, které již nikdy nevymažu z paměti a ke které se budu pravidelně vracet.

První úžasná věc, kterou hra nabízí je hratelnost. Ta jde ruku v ruce s ovládáním, které bylo super a to hlavně díky joysticku, který se i po 30 letech ovládá dokonale. Již tenkrát udělali vývojáři obrovský kus práce. Jediné, co se na joysticku po pár letech trochu promáčklo, byly horní tlačítka L a R. Hra se ovládala super a nabízela hodně novinek oproti předchozím dílům. Bylo to například létání, jízda na kamarádovi Yoshim, spousty nových nepřátel, různorodé levely atd.

Samotnou kapitolou je určitě hudba, která je stejně jako u Super Mario Bros. nezapomenutelná. Jakmile uslyšíte první skladby na začátku hry, už na ně nejde zapomenout. Hudba je sama o sobě geniálně sestavena z jedné ústřední melodie, která Vás provází celou hru. Občas se změní rychlost, aranžmá, sem tam nějaký tón navíc a člověk by ani nepoznal, že vlastně poslouchá pořád to samé dokola. Skladatel Koji Kondo je prostě muž na svém místě. Například v podzemí si hudba jen tak pobublává a navíc dostala takové zvláštní echo, že tam prostě padne jak vosa na bonbón. Mě osobně se líbí hudba i z jiného důvodu a tím je fakt, že je dělaná ještě za starých časů, kdy hudba nebyla jen moderní audio stopa vložená do hry. Vše bylo krásně komponováno přesně na míru.

Co se týče grafického hávu, ten je naprosto úžasný. Je to jedna z nejlépe vypadajících her na SNES a to i přesto, že je již z roku 1990. Chybí jí samozřejmě předrenderované pozadí, jako bylo například v Donkey Kong Country, ale i tak nabízí úžasně barevné pozadí, postavičky a vše je takové krásně vyhlazené a padne do oka.

Obtížnost je o něco těžší, než u moderních plošinovek, ale pro mne je to vlastně dobře. Jako menší jsem hru dohrál snad za několik měsíců, ale teď bych to zvládl zřejmě za pár hodin. Hru mám dohranou na 100%, což je ve hře znárodněno číslem 96. Toto číslo by mělo znázorňovat maximální počet prošlých levelů a 96 je maximum. Poté co se Vám toho povede dosáhnout, si budete moci hru vychutnat v trochu jiném prostředí, do kterého se hra transformuje.

Jako poslední bych se zmínil o jednom místě ve hře, které mi nedalo dlouho spát. Dodnes vlastně nevím, proč tam přesně je, jen jsem objevil, že vlastně nic extra nedělá. Je to duchařský zámek před 5 hradem. Na mapě je to ten zámek, ke kterému se dostanete druhým výlezem z lesa. Nevím, zda to víte, ale tento duchařský zámek má dvoje koncová vrata. Do prvních totiž nemusíte zalézat. Můžete je projít dále a přijít tak k okraji, kde je láva a dál to nevede. Je tam jen zúžená jeskyně, kde z lávy vylétají ty lávové potvory, které Vám chtějí dát co proto. Tento úsek se dá ale proletět létáním, takže se k němu musíte vždy dostat s kompletním životem a létajícím pláštěm. Dá to sice hodně zabrat, ale jde to. Pokud tento úsek proletíte, tak se dostanete ke druhým konečným vratům. Když se mi to poprvé podařilo, měl jsem strašnou radost, že jsem přišel na něco nového. K mému zklamání se ale na mapě objevila jen ta samá cesta, která vede již ke žluté hvězdičce. Ono totiž, když duchařský zámek projdete do konce, tak se zboří a nedá se do něj znovu zalézt. Z toho plyne, že můžete použít jen jedny vrata. K čemu jsou tam tedy ty druhé?

Ještě bych býval zapomněl na fakt, že Super Mario World si můžete zahrát v Multiplayeru. Druhá postava nebude nikdo jiný, než Luigi, což je velice příjemné zpestření hry.

Pro: Hratelnost, ovládání, hudba, grafika, Yoshi, jedna z nejlepších plošinovek.

Proti: V téhle hře snad žádné není

+12

Knights of the Round

  • SNES 75
  • Arcade 80
Po nějaké době jsem dostal chuť na beat 'em up, ale nechtěl jsem rozehrávat další sérii. Volba nakonec padla na Knights of the Round a to je rozhodně dobře. Hra je opravdu povedená. Tři různé postavy, které jsou dostatečně, ale ne příliš, odlišné. Postavy získávají zkušenosti a jsou tak stále silnější. Super je, že se vylepšování projevuje i vizuálně na postavách lepšími zbraněmi a brněním. Zesilují samozřejmě i nepřátelé. Skvěle je také nastavená obtížnost, problém nastal vždy až u bosse. U každého je klasicky třeba nejprve vypozorovat chování. Grafika je super, vše se skvěle hýbe. Příběh o porážce zlého krále Garibaldiho je zasazen do období krále Artuše, za kterého je také možné hrát. Kromě Artuše je k dispozici ještě Lancelot a Perceval. Arkádovou verzi jsem nakonec prošel za dvě různé postavy, Artuše a Lancelota. Jeden průchod zabere něco přes hodinu.

Ač to nebylo v plánu, vyzkoušel jsem nakonec i verzi pro SNES. Jde o překvapivě věrnou konverzi, i grafika je velice dobrá. Jedinou nevýhodou je tak nižší rychlost a tím i tempo hry. Obtížnost mi díky tomu přišla trochu vyšší. Asi by to ani nevadilo, kdybych neměnil verzi bez nějaké pauzy. Po měsíci bych si to možná ani neuvědomil. Část hry jsme prošli i ve dvou hráčích, doporučuji. Arkádová verze dokonce umožňuje hru až ve třech. Celkově jde o skvělou hru, kterou mohu bez váhání doporučit. A ano, na hru jsou si vzpomněl i díky nedávnému hraní Final Fantasy VII.
+18

Gods

  • PC 70
  • SNES 50
  • Amiga 80
Toto je příběh z dávných časů. Z času mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo...moment. Tohle je jiný Herkules!
Tohle je těžkotonážní nabušenec, který každé ráno - předtím než začne po lesích chytat kance a laně, škrtit lvy a sekat hydrám hlavy - pozře 20 pštrosích vajec i se skořápkou, 20 kilo syrového hovězího masa, na rozcvičku ukojí 50 sličných děv a nakonec si dá shouder press se sekvojovou kládou na 50 opakování.

Gods není zcela běžnou/klasickou plošinovkou, nýbrž akčním 2D dungeonem, v němž kosíte různorodé potvory, hýbete páčkami/mačkáte tlačítka, překonáváte/ničíte pasti, ukládáte klíče či jiné artefakty do inventáře. Jistá podobnost s Castelvanií čiGhosts 'n Goblins tu jest, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakém klonu.

Gods je výrazně pomalejší než jeho většina žánrových souputníků té doby. Obtížnost je na dobu tehdejší taková mírná, těžká, ale nikoliv nezvladatelná. Grafika a animace nadstandardní a vůbec nic si nezadá třeba sSuper Castlevania IV. Různorodost prostředí, které zahrnuje trochu jinou barevnou paletu dungeonu není žádná hitparáda ale účel to splní.

Stejně jako StriderCZ doporučuji Amiga verzi, která má lepší zvuk a framerate. Naopak se vyhněte SNES a MD verzím, které jsou hnusné a díky hyperaktivní kokainové rychlosti takřka nehratelné.
+24

Super Bomberman

  • SNES 75
Po úvodních zmatcích, kdy jsem si říkala, že to úplně vypadá jako Dyna Blaster z mého dětství a následného vyjasnění, jak to teda je, jsem se pustila do hlavního příběhu. "Lízátka" z Dyna Blaster vypadala sice trochu jinak, ale pořád byla stejně neškodná jako tam. S postupem do dalších úrovní přibývalo těžších nepřátel, kdy mi obzvláště pili krev "mince" a "sněhuláci", kteří se na mě rozběhli hned, jak mě viděli. Autoři moc dobře věděli, proč udělat Bombermana na nějakou dobu po startu úrovně nesmrtelného. Kdybych nebyla, tak mě tihle nepřátelé zrakví, sotva se úroveň spustí...

Oceňuji, že každý boss byl něčím originální a i když na všechny platila (skoro) stejná taktika, tak samotní bossové útočili pokaždé jinak. Jeden z nich dokonce ani neútočil, ale zase vyžadoval jinou taktiku, jak ho udolat. Část hry jsem prošla i v kooperativním multiplayeru, ale občas byl tenhle styl hraní spíše na škodu, kdy se stávalo, že jsme jednoho z bombermanů uvěznili za bombami a nižší počet životů pro každého bombermana to místy dělalo i těžší.

Hra má i kompetitivní mód, ale ten mě moc nebavil, neboť byl na mě až moc hektický a člověk měl málo času na poražení protivníka.
+20

Super Star Wars

  • SNES 60
Když to vezmete kolem a kolem, věrná herní adaptace prvního dílu Star Wars by až na finální vesmírnou bitvu byla docela nuda. Proto vývojářský tým Sculptured Software správně usoudil, že se o věrnost ani nebudou snažit a výsledkem byla Nová naděje očima zhuleného herního designéra aneb jak by Star Wars mohly vypadat, kdyby se Luke víc potatil a vystřílel na rozloučenou před odletem z Tatooine nejmíň polovinu tuskenského a jawovského obyvatelstva a celou stormtrooperskou posádku Mos Eisley k tomu?

Super Star Wars je v jádru prostě Contra se Star Wars skinem. A nutno říct, že i když se o klasiku kalibru Contra nebo Metal Slug rozhodně nejedná a bez Star Wars tématiky by si na hru dnes už těžko někdo vzpomněl, určitě to není špatná Contra. Velmi krátká, ale zato pestrá a intenzivní z boku viděná řežba, která tradiční plošinovkové úrovně prokládá občasnými arkádovými mezihrami (s použitím tehdy trendy Mode 7 3D efektů). Samozřejmě pekelně obtížná, jak už to v plošinovkách 90. let bývá. Na rozdíl od Contry, která se dá časem naučit, mi však obtížnost přišla někdy až moc nevyvážená a založená na náhodě, hlavně u jistých bossfightů. Na ovládání se především v náročnějších plošinovkových pasážích taky podepsal zub času. I když jsem si celkově ty dvě hodiny bezhlavého likvidování stormtrooperů docela užil, bez savestatů by se nejspíš jednalo o ohromně frustrující titul, který bych téměř jistě nedohrál.

Zmiňované odchylky od událostí filmu jsem nakonec bral spíš pozitivně, jelikož jen těžko nedocenit kreativitu autorů, kteří z čtvrté epizody udělali adrenalinovou akční jízdu, za níž by se nemusel stydět ani Chuck Norris. O tom, s čím máte tu čest, je jasné již na konci první úrovně, kde Luke rozstřílí na cimprcampr sarlacca a v nasazené laťce po celou hru nepolevuje. Obzvlášť zábavná mi přišla úroveň v hangárech Hvězdy smrti, kde musíte přeskakovat neustále nalétávající TIE Fightery.

I když po stránce obsahu si tvůrci vzali dost tvůrčí svobody, audiovizuálně se však na rok 1992 původních filmů drželi velmi zdařile. Všechny postavy, ať už je řeč o trojici hlavních hrdinů či nepřátelích, se podobají svým předobrazům, lokace i přes omezené technické možnosti vypadají tak, jak mají a dočkáte se i ikonických melodií, zvukových efektů a dokonce i hlasových samplů z filmů. Za to velký palec nahoru.
+17

Dragon Quest

  • NES 50
  • SNES 75
Při příležitosti 30. výročí západního vydání prvního dílu slavné JRPG ságy Dragon Quest(Japonsko už 1986) jsem se rozhodl ho rozehrát. Pustil jsem se do NES verze, která byla v USA vydána pod názvem Dragon Warrior, s tím že se podívám na rozdíly v pozdějších vydáních. Nejzásadnější skok přinesla verze pro SNES - krom grafiky i rozšíření dungeonů a nové předměty. Ostatní vydání jsou již jen kosmeticky vylepšené SNESovky. Nakonec jsem skončil u hraní obou verzí víceméně paralelně.

První Dragon Quest je obecně povedená hra. Ve své době byla její jediná konkurence série Ultima, která má dosti odlišnou atmosféru a tempo hratelnosti. JRPG je ale svébytný žánr a Dragon Questu vzal vítr z plachet a celosvětovou proslulost již v roce 1987 vydaný první díl Final Fantasy. Od té doby vycházejí obě série pravidelně, ale DQ je u většiny hráčů ve stínu slavnějšího FF. Dragon Quest 1 přitom rozhodně má co nabídnout a to i v dnešní době. Jednoduchý příběh o záchraně princezny a světa s celkem běžným fantasy/pohádkovým zasazení moc nezaujme, ale už zde dochází k budování časem dost rozsáhlé mytologie. Rozlehlost světa je spíše menší a dungeony se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nic ale hráče nevede za ručičku a téměř celé území je přístupné od začátku hry. Je tak nutné konverzovat s postavami a ze střípků informací odvozovat další postup. Přístup je samozřejmě limitován obtížností nepřátel, ale která strana je bezpečnější je už na vyzkoušení. Souboje jako takové jsou takticky nezajímavé a jde jen o střídání úderů a občasné kouzlo(jedině Sleep může trochu zamíchat kartami, pokud se povede) v boji jeden na jednoho. O výsledku rozhodne spíše level postavy a vybavení. Jejich rychlý průběh a ucházející variabilita nepřátel, ale zaručují zábavnost. Alespoň po nějakou dobu. Hra není moc dlouhá(na JRPG), ale nějaký čas je nutné strávit expením a získáváním zlata na lepší výbavu.

Tím se dostáváme k nejzásadnějšímu rozdílu mezi NES a SNES verzí. SNES má citelně navýšen zkušenostní zisk a potřebný grind tak není nijak omezující a rychlejší hráč by to asi dohrál i bez něj. Bohužel u starší verze je několikahodinové grindování nezbytné. Díky tomu jsem později rozehranou a původně spíše vedlejší verzi dohrál dříve něž originál. Souboje naopak rychleji utíkají ve starší verzi, je třeba méně odklikávání a měl jsem i pocit nižšího života u nepřátel. U SNESové hry je možné prodávat předměty(u NESu se automaticky nahradí lepšími) a je jich i několik navíc. Prohledávání truhel je zajímavější, mohou obsahovat například předměty permanentně zvyšující život. Zvětšené byly také jeskyně a hradní podzemí, ale zároveň došlo k jejich zpřehlednění(méně slepých cest...). Pobaví různá jména postav - princezna Gwaelin x Laura nebo Erdrick x Roto.

V technickém zpracování je samozřejmě obrovský rozdíl. I když NES verze nevypadá špatně, tak u SNESu je grafika opravdu parádní. Nesnese srovnání třeba s Chrono Triggerem, ale rozhodně potěší oko. Vylepšeno bylo i ovládání, například chození do schodů je již automatické a ne volbou z menu. Verze pro SNES byla vydána společně s druhým dílem pouze v japonštině a je tak nutné aplikovat fanouškovský anglický překlad. Nebyly s tím žádné problémy ani potíže během hraní. Herní doba zhruba 19h u NESu a 13h u SNESu jasně ukazuje rychlost levelování postavy a to navzdory znalosti postupu druhou polovinou hry ze SNES verze.

Hraní mě rozhodně bavilo a sérii mám v plánu celou včetně dříve hraných dílů, ale po konzultaci s Ringem již zůstanu u SNES a Nintendo DS remaků. První díl ve verzi pro SNES mohu doporučit, jde o zábavné a celkem oddechové JRPG. NES verze je vhodná pouze z historických důvodů.
+20

Super Mario World

  • SNES --
  • GBA 100
Mario world jsem hral pouze jako super mario world advance na gba uzasna hra a nebojim se rict ze timto dilem zacal ten pravy vsemi milovany mario na nesu se teprve rozkoukaval i kdyz nes verzi podle tvrcu nic neprekonalo jde videt ze tady se vyradili a i na dnesni dobu jsou levely porad stejne dobre hratelne nedivim se ze tuhle hru taky pridaly do serie super mario maker
+4

Super Mario Bros.

  • NES 100
  • SNES --
Tak tahle hra pomohla napravit situaci po videohernim krachu v roce 83 a myslim ze zustane uz navzdy nejlepsim dilem serie i kdyz jich je uz neco kolem cca 160 dilu miyamoto je genius a jeho hry jsou uzasne kuprikladu the legend of zelda ackoliv je nintendo uz davno v pozadi za sony a microsoftem u me zustane spolecnost navzdy nejlepsi herni spolecnosti v dejinach a jejich hry maji to co mozna ostatnim i pres lepsi grafiku chybi a tou je hratelnost muzete toho knirace hrat i 30x 50x 100x a stale to neprestane nudit tedy aspon me miluju serii mario a za me je tenhle dil neprekonatelny stejne jako smb2(jp) smb 3 a world

Pro: Hratelnost,hudba,moznost warp zon skryte veci,deluxe verze na gbc ktera hru vylepsila modem a moznosti vyberu levelu

Proti: Asi jen to caste umirani a mozna bych odstranil time up

+6

Super Metroid

  • SNES 95
Tahle hra je právoplatně nazývána jednou z nejlepších her všech dob. A to i při pohledu optikou dneška.

Technickému provedení není možné cokoliv vytknout. Grafika je na poměry konzole SNES skvělá, ozvučení je více než slušné a hudba prakticky dokonalá a výborně podkresluje jednotlivé oblasti a situace (bossfighty).

Herní náplň sice obnáší většinou boj, který je víceméně zbytečný, pokud vám zrovna nechybí energie nebo munice, protože nepřátelé se při opětovném vstupu do místnosti respawnují, a průzkum spojený s hledáním vylepšení pro power suit, které jsou doopravdy potřeba, jednak k tomu, se vůbec někam dostat, a jednak k porážce bossů, jejichž smrt z nějakého důvodu odemkne průchod do hlavního pirátského hnízda, kde už je možné problém únosu malého Metroida vyřešit jednou provždy, nicméně po většinu hry se nudit nebudete, různé oblasti vyžadují různý přístup a nová vylepšení přinesou do hry zcela novou mechaniku.

Největším problémem je ale to, že vám hra vůbec neřekne, co máte dělat, po úvodní scéně a levelu na vesmírné kolonii Ceres se Samus prostě ocitne na Zebesu a hráči, poraď si sám. Nějaká "databáze", kde by si hráč mohl přečíst o nepřítelích nebo o tom, co má dělat (jedinou radu v podobě věty "Find the metroid larva" hráč obdrží v případě smrti), jako je to třeba ve hře Another Metroid 2 remake. Ale chápu, tehdy se hry dělaly jinak a potřebné informace byly v manuálech (ale ani tam není napsáno, že do Tourianu se dostanete zničením bossů).

A navíc ne vždy je jasné, kudy jít, hra vás sice umí chytře uzamknout v jedné oblasti, odkud se prakticky nedá dostat jinak, než s použitím konkrétního vylepšení (dobrým příkladem je Ice Beam v Norfair, který je možné využít ke zmražení nepřátel a jejich použití jako plošin pro vyskákání zpět nahoru). Ale očekávejte, že si všechny oblasti budete muset projít několikrát, možná s vyjímkou Wrecked ship nebo vodního světa Maridia.

Nicméně tohle je celkem marginální, a když nevíte, co dál, vždy můžete jen tak hledat další generická vylepšení (více života a munice), dokud nenajdete cestu dál. Nicméně díky mapě, která byla fanoušky série velice vítaná, je vždy možné zjistit, kde jste ještě nebyli (pokud najdete mapový terminál a stáhnete si mapu dané oblasti, samozřejmě).

Ve zkratce - Skvělá hra, možná dokonce nejlepší, co kdy na SNES vyšlo.

Pro: grafika, hudba, hratelnost

Proti: nejasný cíl, bloudění

+15

Kirby's Fun Pak

  • SNES 70
Pokořeno v rámci herní výzvy 2018. Jinak bych se asi do hry na SNES nikdy nedonutil. Tohle ostatně byla až několikátá hra, kterou jsem pokořil celou. A pro mě to byl až nadlidský výkon. Je mi jasné, že je těžce nefér hodnotit hru z hlediska dnešní herní nabídky, ale pro mě je to prostě archaický kus umění, který si sice najde nostalgické příznivce, ale pro mě to fakt není. Na druhou stranu Kirby nabízí i nějaké originální prvky (přijímání schopností od nepřátel, vyvolávání spojenců, někteří bossové), které jsem ve skákačce viděl asi prvně, a tak to nebyla úplná nuda. Nicméně když se do hry trochu musíte nutit, přijde vám to celé přecejen příliš dlouhé. Pro mě asi poslední výlet do vzdálené herní historie.

Pro: originální prvky, souboje s bossy

Proti: trochu zdlouhavé, opakující se bossové

+10

Hong Kong 97

  • SNES 10
Nechvalně proslavená „nejhorší“ hra všech dob je dle tvůrce (Jošika "Kowloon" Kurosawy) záměrnou satirou na videohry své doby a za (údajné) dva dny ji schválně vytvořil nejhůře, jak mohl. Nebo tak to alespoň Kurosawa tvrdí. Zda mu můžeme věřit nebo ne je ovšem již jedno, před hráčem zbývá produkt kultovní reputace. A ta se ukáže brzy - hned po spuštění je zrak nebožáka co Hong Kong 97 spustil terorizován intrem s lámanou angličtinou a jediným cílem. Zabít co nejvíce komunistů.

A jak rychle vše začalo, tak to i končí. Smrt na nepřipraveného hráče čeká přibližně za sekundu a půl. Do toho všeho hraje lidová píseň čínských soudruhů. Pokusy se násobí, hráč pomalu přichází na strategie jak přežít o něco déle ve frenetické záplavě nepřátel co levitují na obrazovku snad ze všech stran. Jediným zpestřením je ovšem nesmrtelnost, která znamená několik sekund ustání zásahů. A pokud máte štěstí a padne vícekrát, cesta k hlavnímu bossovi (obrovská hlava Teng Siao-pching – vůdce ČLR v 70. až 90. letech, který dobyl svět i přes výšku 1,52 metru) je otevřena. A tento souboj je jednoduší, než se může zdát. Nicméně to je však jen začátek, jelikož rudochů je dle odhadů 1,2 miliardy a hra pokračuje v nekonečném loopu stále!

Pro: kultovní klasika

Proti: vše ostatní

+16

Super Mario World

  • SNES 100
Nikdy jsem nevlastnil žádné Nintendo zařízení a za celý život jsem hrál asi jen pět her od této firmy, přesto se Super Mario World stal klenotem mé herní historie. I když jde jen o klasickou 2D skákačku je velice kvalitní po všech stránkách.

První moje hraní bylo v 90. letech na půjčeném SNESu a už si nepamatuju jestli se mi hra podařila dohrát až do konce, později jsem jí našel i na nějakém emulátoru a když jsem si měl do Herní výzvy najít nějakou hru mimo pc, pokusil jsem se jí sehrat ještě dnes a povedlo se.

Graficky mě překvapuje, že takhle stará hra (1991) vypadá v pohodě i dnes a vůbec se nemusim přemáhat, narozdíl třeba od druhého dílu Yoshi's Island (1995), kde mi ta grafika vůbec nesedla. Hratelnost je skvělá, rozmanité levely, skryté možnosti jejich dohrání, postupné otevírání nového průchodu některých částí. A klasické položky co Mario používá mi bohatě vystačí a takové pírko je skvělej nápad, kdy Mario sice vzlétne, ale jen na omezený čas, ale šikovným manévrováním lze let dost prodloužit...

Co i dnes dokážu ocenit je skvělá hudba všech levelů, není to žádný monstr orchestr, který vám vyrazí dech, ale ke skákačce dokonale sedne a závěrečné titulky si častokrát pouštim jen pro poslech a oddych. Obtížnost je pohodová, až na nějaké "domy duchů" kde není vždy ta cesta tak přímá, ale není to rozhodně žádné Dark Souls mezi Mario hrama :)

Na závěr bych všem co mají rádi 2D skákačky, nebo vlastní MiniSnes, tuhle retro hru opravdu doporučil, protože tímto komentářem mám znovu chuť se do téhle srdcovky zase pustit od začátku... :)

Pro: Hratelnost, hudba, retro skákačka, Mário...

Proti: Jen Nintendo nebo emulátor...

+20

Clock Tower

  • SNES 60
Clock Tower, překvapivá klasika, která se dočkala několika pokračování a nespočtu portů na jiné systémy. A také zábavná videohra.

Mladá dívka, Jennifer, je spolu se sestry adoptována a přichází do okázalého sídla svých nových pěstounských rodičů. Než se stačí rozkoukat, začnou se ovšem dít podivné věci. Zmínění rodiče si nepotrpí na zdvořilosti a jdou prakticky hned na věc. A tak se Jennifer ocitá sama v potemnělém a rozhlehlém domě plného místností, chodeb a zákoutí. Kde jsou jiní? Tak tato otázka se brzy zodpoví, a to i s pomocí jednoho nezbedného syna, který si přišel s dívky hrát blíže, než by ony chtěly.

Příběh i zasazení z velké většiny vykrádá film Phenomenu z roku 1985. A nejen jej, i z části zvuky a hudbu. Problém to ale není, naopak. Atmosféra je výborná, a na klasickém konceptu opuštěného domu a rozplétání jeho záhad (a že jich tu je!) nešlo moc pokazit. Těžkopádné ovládání se hodí, stejně jako absence informací (mapa), a tedy i častá ztráta ve spleti hal a chodeb. Hlavním plusem je však znovuhratelnost. Devět možných konců na nějaký čas vystačí – ačkoliv nejlepší je první průchod Clock Tower bez dalších informací. Pozitivem je i minimalistická adventurní část (hledání a používání předmětů) i to, že se s akcí a lekáním hráče více než šetří jen na ty méně očekávané momenty. Žádnou lacinou lekačku tak nečekejte.

Zajímavá hra, která zabaví i dnes a vzhledem ke krátké době hraní je Clock Tower ideálním společníkem na jeden - strašidelný - večer.

Pro: koncept, hratelnost, konce, atmosféra

Proti: ovládání, mnoho chodeb

+21

SOS

  • SNES 50
SOS je typicky minimalistickou hru, kterou o to více mohu doporučit videoherním dobrodruhům. A to i přes řadu chyb, které výsledný zážitek znatelně srazí.

Je nutné opustit právě se potápějící loď, a na vše máte všeho všudy pouhou hodinu reálného času. Design sází na naléhavou atmosféru pomalu se potápějící lodi, kdy otřesy a převracení interiéru lodi jsou na běžném pořádku, zmatení pasažéři se snaží zachránit a někde na přídi začíná propukat požár. V roli jednoho se čtyř pasažérů (a vlastně i posádky) je cílem zachránit co možná nejvíce osob a ještě sebe a zachráněné nasměřovat do bezpečí. A to při opravdu gigantickém rozsahu lodi není jednoduchý úkol. Noční můra někde uprostřed oceánu je zde zachycena, na rok vydání hry (1994), až překvapivě působivě. Navíc, každá z postav má několik unikátních konců, takže znovu hratelnost je zaručena. Ačkoliv...

Ovládání. Ovládání je prkenné a problematické. Zachránění pasažéři jsou nejspíše zmatení nebo mají mořskou nemoc, jinak se jejich chování nedá vysvětlit. Je třeba je navigovat a stále jim ukazovat kam mají jít. Hlavní postava občas někam doskočí, občas ne a zabije se (to ústí v 5 minutový odečet ze zbývajícího času). Místnosti a chodby vypadají prakticky stejně, jen několik unikátních interiérů (modlitebna, strojírna) usnadní orientaci.

Pokud by bylo SOS zbaveno chyb a (podstatně) lépe se hrálo, šlo by o hit. Takto spíše doporučuji titul vyzkoušet (stačí hodina, dvě), zhlédnout některé další konce a spíše se pustit do lépe hratelných titulů (Clock Tower a The Firemen) kultovních tvůrců z Human Entertainment.

Pro: atmosféra, zpracování

Proti: ovládání, ostatní pasažéři

+17

Super Castlevania IV

  • SNES 85
Super Castlevania IV zestárla velmi dobře. Takhle nějak si představuju kvalitní akční plošinovku – ne příliš dlouhá, ale zato rozmanitá, co se týče prostředí i nepřátel, s pohodlným a responzivním ovládáním, parádní atmosférou a slušnou, ale ne přehnanou dávkou výzvy. Poměr těch potřebných ingrediencí je v tomhle případě vyvážen skoro dokonale.

I když kvůli preciznímu ovládání biče i postavy může čtyřka veteránům série připadat moc jednoduchá – a je pravda, že možnost ušvihat bičem nepřátele stojící o patro nad vámi je asi až moc velká výhoda a nedá se divit, že v dalších dílech od toho autoři upustili a vrátili se ke stylu NESové trilogie – tak z pohledu nezúčastněného pozorovatele se to hraje hrozně příjemně, nemrtví a jiná havěť se rubou jedna radost, a i tak dokážou některé úrovně (dívám se směrem hodinové věže s nekonečnými schodišti a ozubenými koly) celkem zatopit. A díky uvolnění limitů ovládání máte jen velmi zřídka pocit, že by hra byla nefér a i následkem toho pak máte daleko větší ochotu předkládanou výzvu přijmout.

Ani audiovizuálem nemůže SCIV urazit. Dnes už sekce očividně sloužící hlavně na prezentaci Mode 7 efektů SNESu, ve kterých framerate padá tak na čtvrtinu, asi nikoho nemůžou ohromit, ale pořád je to celkem pohledná a atmosférická hra, co snese i srovnání s mladší Symphony of the Night (která je ale samozřejmě díky silnějšímu hardwaru o několik tříd jinde). Co je ale skvělé dodnes, je soundtrack, úžasně podkreslující hru, bez kterého si ji jde jen těžko představit. A moment, kdy ve finálním souboji s Drákulou začne v poslední fázi hrát Simon's Theme, je prostě dokonalý.

Jo, tenhle podivný mix starých hororů, řecké mytologie a anime na mě prostě funguje. Zatím jsem co se týče téhle série měl velmi šťastnou ruku – o Symphony of the Night jsem se rozplýval už v jiném komentu, ale ani handheldová Aria of Sorrow a Super Castlevania IV se nemají za co stydět. Vzhůru na Rondo of Blood!
+18

Chrono Trigger

  • SNES 85
Je Chrono Trigger nejlepší RPG všech dob? Na to vám neodpovím, ale není těžké pochopit, odkud se bere jeho všeobecná adorace. Je to RPG, kterému se daří naplnit víceméně všechny požadavky, co by hráč na takové RPG mohl mít.

Kupříkladu má poutavý a na poměry her své doby celkem neotřelý příběh s lákavou tématikou cestování v čase (obsahující i pár nečekaných zvratů), kterým hráče provází tým rozmanitých a sympatických charakterů. Příběh také umožňuje hráči navštívit velké množství unikátních lokací a prostředí, což společně s absencí jakékoliv nutnosti grindovat (ačkoliv ta možnost tu je), chybějícími náhodnými encountery, které byly nahrazeny předem připravenými souboji a relativní krátkosti dává dohromady svižnou záležitost, u které téměř nemůže dojít ke stereotypu. Nabízí také až překvapivou volnost, kde je téměř polovina hry v podstatě nepovinná a nechá vás dělat questy v libovolném pořadí bez vodění za ručičku.

Ani v audiovizuálním směru Chrono Trigger nezaostává. Na SNESu byste jen těžko našli lépe vypadající JRPG a pokud máte rádi pixelartový grafický styl, tak si na své přijdete i dnes. Skvělý je i soundtrack, o kterém se zmiňuje snad každý retrospektivní pohled na hru a to z dobrých důvodů.

I soubojový systém má leccos do sebe, hlavně v bossfightech. Svoji roli hraje rozestavění postav i kombinace členů party, kteří mohou dohromady používat speciální dual/triple tech útoky. Tady bych rád řekl, že to vás nutí taktizovat a pečlivě vybírat vhodnou partu pro určité souboje... ale bohužel se dostáváme k mé největší výtce a hlavnímu důvodu, proč jsem s hodnocením nešel výš:

S čestnou výjimkou v podobě bossfightů (které dokáží slušně zatopit) se Chrono Trigger ve snaze stát se co nejpříjemnější hrou v podstatě zbavil jakékoliv obtížnosti. Léčení a doplnění many je tak jednoduše dostupné a levné, že není problém bez přestání používat ty nejsilnější kouzla a doplnit manu naplno klidně po každém souboji. Časem přestane být potřeba i to a až na vzácné případy bude stačit neustále spamovat standardní útoky a po boji doléčit podle potřeby (což je možná i rychlejší než některé velmi dlouhé animace kouzel). Řadové souboje tak nepředstavují skoro žádnou výzvu, což je velká škoda, protože základ tady určitě je, jen by stačilo poladit nějaká čísla (především snížit odměny za souboje) a hned by to bylo IMO zajímavější.

Trochu mě mrzí, že tomu tak je, ale především to mi bránilo si Chrono Trigger i přes jeho nesporné klady užít víc. Neberte tuhle výtku ale příliš vážně, Chrono Trigger je zcela nepochybně hrou, která má co nabídnout i dnes a cíle, které si vytyčila, splňuje do puntíku. V tom se vám může stoprocentně trefit do chuti, ale i když k tomu podobně jako u mě ne úplně dojde, je těžké neobdivovat jeho řemeslné kvality a smysl pro detail. Zkuste ho, určitě si v něm najdete to svoje!
+24

Chrono Trigger

  • SNES 100
Chrono Trigger je často označován za nejlepší RPG všech dob, a obvykle je brán i mezi to nejlepší, co videohry jako médium vůbec nabízejí za historii přesahující už celou řádku desetiletí. A právě v tomto kontextu jsem se do Chrono Triggeru pustil. Prvním impulzem byl článek ve Score o emulátorech a celé řadě mně jen z doslechu známých her. Super Metroid, Final Fantasy VII, Gran Turismo 2... hity, o kterých jsem zběžně četl na posledních stránkách Levelu, dříve ovšem s nevelkým zájmem, jsem měl nyní možnost vyzkoušet sám. Jediným logickým východiskem bylo tedy si tyto tituly vyzkoušet a zhodnotit ve svém měřítku, zda je opravdu kvalita tak vysoká.

Do té doby jsem žádné jRPG nehrál. O to větší byl tedy šok, vzhledem k předpokládaným a především očekávaným kvalitám Chrono Triggeru. Zdánlivá linearita, zdánlivě málo možností (dialogy, předměty a tak dále) a celkově i pocit minima interakce s okolním prostředím. Takovéto pocity zprvu převládaly, a po odehraném Arcanum, Albionu nebo sérii Baldurs Gate se ani nelze divit. Chápat Chrono Trigger ihned po spuštění jako klasické RPG byla chyba. Přesto však se hloubkou i mírou možností může titul Square západní konkurenci rovnat, ovšem tyto možnosti a hloubka se projeví až po určitém čase. Otevřenost světa a interakce prostředí gradovala postupně, což se ukázalo jako vhodný způsob k pohlcení hráče. Síla titulu se nicméně skrývá jinde. Projevila se však po zběžném rozkoukání, kdy kvalita a míra zábavy už jen stoupala.

Je obtížné vůbec začít s výčtem pozitiv. Nejprve je třeba zmínit ukázkové uvedení hráče do příběhu a ideální střídání interakce s nehratelnými částmi. Podobně jako u Ultimy VII, i zde je hráč seznámen s okolním světem a nenadálou situací, která plně pohltí Vás jako hráče – nejen jako postavu v rámci titulu. A právě začátek hry ukazuje to, v čem je i následně celý Chrono Trigger tak kvalitní, že se i stal pro řadu hráčů vůbec nejoblíbenějším titulem. I přes nezvyklou míru svobody je zde příběh hlavní hnací silou a skrze vhodně zvolené designové rozhodnutí je pocit z hraní veskrze pozitivní. Tomu pomáhají i časové linky a tedy i zcela rozdílné prostředí, motivující k objevování na vlastní pěst a zkoušení toho, co si můžou Chrono a jeho společníci dovolit. Pocit pravého dobrodružství je zde naplněn mírou vrchovatou. Celkově Chrono Trigger svým designem funguje na podobném principu jako pozdější Dark Souls, explorace je z velké části na hráči a pocit odměny při nalezení cesty dále je nezvykle motivující k dalšímu hraní. Toto by nešlo ale bez vyvážených soubojů, které dokáží otestovat taktickou připravenost. A to především v soubojích s bossy, kteří zde spíše působí jako logické rébusy a je třeba kombinovat schopností členů družiny.

K výčtu plusů je třeba také započítat originální svět plný zapamatovatelných postav a hrdinů, a celou řadu zvratů a událostí, které z Chrono Trigger dělají unikátní titul. To vše navíc vypadá i po řadě let krásně a ještě lépe zní, když Yasunori Mitsuda (žák Motoie Sakuraby) jako dvorní skladatel Square spolu s Nobuo Uematsu složili ikonický soudtrack.

Roky od dohrání mám v paměti různé scény z Chrono Triggeru, hudbu si stále občas poslechnu a dlouhou dobu ve mně přetrvává pocit, že jde o mistrovské dílo. Ve Square se autorům povedl projekt, který má vše, co očekávám od kvalitní hry. Nelze se ani divit, že šlo o titul zlomový (zvláště tedy v historickém kontextu) a znamenal vybroušení mechanik Final Fantasy VI, které předcházely neméně legendárnímu Final Fantasy VII. A jde také o skvěle hratelnou hru, kterou mohu doporučit prakticky každému se zájmem o RPG (jRPG) žánr plus i ideální vstupní bránu do žánru jRPG plného skvělých titulů jako je Xenogears, Suikoden II nebo Dragon Quest VIII.

Vrchol žánru, který by neměl chybět v dokončených titulech u žádného hráče.

Pro: ukázkový gamedesign, hudba, příběh, zvraty, délka

Proti: žádné

+36

Lost Vikings 2: Norse by Norsewest

  • SNES 90
Je až neuvěřitelné, jak obrovský rozdíl v počtu komentářů ale hlavně hodnocení je na databázi her mezi prvním a druhým dílem The Lost Vikings. Je mi jasné, že je to způsobeno tím, že první díl je legenda, kterou hrál v éře DOSu skoro každý, zatímco ten druhý nehrál skoro nikdo. Kámoš kdysi tenhle díl chvíli měl na PC a i když jsme ho zkoušeli hrát, rychle jsme to vzdali. Na vině je především audiovizuální zpracování, které je oproti prvnímu dílu vážně hnusné. Rovněž dabing jednotlivých postav je mizerný, ale ten je slyšet většinou jen na začátku každého levelu. Ale ten vizuál je vážně tristní a kvůli němu jsem se téhle hře vždycky vyhýbal. Když jsem ale zjistil, že verze pro SNES je v enginu prvního dílu, hned jsem se do hry pustil a ani v nejmenším jsem toho nelitoval. Druhý díl The Lost Vikings je totiž vážně skvělá hra.

Největší změnou je přidání dvou nových postav. Vlk Fang je něco mezi Baelogem a Ericem. Umí skákat, útočit drápy a právě pomocí drápů se umí přichytávat stěn a tím po nich šplhat. Druhou novou postavou je drak Scorch. Ten dokáže chrlit oheň a v omezené míře i létat. Ale i původní trojici přibylo dost nových schopností. Na začátku hry totiž naši Vikingové zneškodní robota a každý si z něho vezme pár vylepšení. Takže Eric teď navíc zvládne dvojitý skok a hlavně se díky masce dokáže potápět. Baleog vyměnil luk a šípy za kybernetickou ruku, kterou může do určité vzdálenosti vystřelovat a chytat tak předměty, které jsou normálně mimo dosah. Bohužel i při útočení má dosah jen omezený, pokud chcete střílet na větší vzdálenost, musíte použít Scorche, jestliže je k dispozici. No a Olaf dostal jako speciální schopnost prdění, kterým jednak může zničit některé bloky (stejně jako Eric při nárazu do zdi v jedničce) a také se pomocí něj dokáže nadnášet a přeskočit tak některé propasti. Kromě toho se ale Olaf dokáže ještě zmenšit a prolézt tak různými škvírami.

Díky všem těmto schopnostem je hra mnohem variabilnější a design všech levelů je tomu perfektně přizpůsobený. Novinkou je, že teď už nestačí dojít v každém levelu pouze k exitu, musíte ještě sebrat tři předměty, které po vás chce čarodějka a postupně kouzelnice, věštkyně, šaman a vojenský velitel, která vás přenáší mezi úrovněmi. Trošku škoda je, že cesta k cíli vede vždycky jenom jedna a hra navíc vždycky vybere, které tři postavy jsou v každé úrovni k dispozici.

Prostředí je celkem pět Transylvánie, temný středověk, pirátská loď, džungle a sci-fi a hra je o dost delší než první díl. Úrovní je sice o něco míň, ale jsou mnohem delší a rozsáhlejší. Navíc mám dojem, že i obtížnost je podstatně vyšší. Ať už co se hlavolamů týče, tak i plošinovkové části. Takže je asi správná volba hrát hru v emulátoru pro SNES, kde jsou funkce quicksave a quickload. Bez nich bych tenhle díl narozdíl od jedničky asi nedohrál. Možná jsem ale jenom vyměknul.

Grafika je na SNESu stejná jako v jedničce, takže opět perfektní. Horší už je to s hudbou, kdy každé prostředí má svůj motiv, který se dost opakuje a celkem rychle oposlouchá. Ale to je možná to jediné, co bych téhle hře vytkl.

Pokud jste hráli jedničku a líbila se vám, dejte dvojce určitě šanci. Ale radši na Nintendu, bude se vám líbit o dost víc.

Pro: Nové schopnosti a postavy, perfektní level design

Proti: Vysoká obtížnost, slabší hudební doprovod, na PC odporný vizuál

+20

Blackthorne

  • PC 90
  • SNES 90
Sedím na trůnu, královskou korunu na hlavě, pěknou roštěnku po svojí pravici a dívám se na vypreparovanou lebku toho šmejda Sarlaca na zdi. A znovu si v hlavě přehrávám, jak jsem se sem vlastně dostal.

No, začalo to před dvaceti rokama, když ten všivák zaútočil na náš hrad. Můj tatík tušil, že je všechno v háji a tak mě poslal pryč, abych se jednou vrátil, pomstil se tomu kriplovi a vzal si zpátky, co mi právem náleží. Trvalo to pěkně dlouho, ale když čas uzrál, vzal jsem svůj meč a vypravil se za pomstou. Moment, jakej meč? Co to plácám? To je zbraň pro bábovky. Já si vzal pěkně brokovnici a šel na věc.

Když jsem dorazil domů, všude samej orkskej parchant a vůbec ze mě neměli radost. Jen mě uviděli, hned po mně začali pálit. Ale já nejsem blbej. Počkal jsem si pěkně ve stínu, až ty matláci budou přebíjet a dal jsem jim ochutnat olova. A těm, kterejm byly zásahy z mý brokárny ukradený, jsem hodil do ksichtu bombu a byl klid. Ale co mě fakt dostalo, že všude byli zotročený lidi, buď s nějakou sbíječkou v prackách, nebo rovnou přikovaný ke zdi. Neměl jsem čas je osvobozovat, ale na druhou stranu jsem se nemohl dívat, jak trpí. A jelikož jsem citlivá povaha a z pohledu na lidskou krev je mi šoufl, vždycky jsem kolem nich prošel a pak frajerskou ránou za sebe jsem je brokovnicí vysvobodil z jejich utrpení. Občas jsem objevil i různý klíče k mostům a ke dveřím a kde to klíčem nešlo, pomohl jsem si opět bombou.

Jak jsem se dostával blíž k hradu, narazil jsem i na pár maníků, který mi chtěli pomoct. Tu mi dali lepší brokárnu, jindy mi zas vylepšili zdraví. A musím uznat, že mi to celkem helflo, páč i protivníci pěkně přitvrdili. Orky doplnili pěkně otravný androidi, se kterejma už nebyli přestřelky taková prča a občas se dokonce hromada šutráků změnila v nějakýho golema. Ale stejně dostali všichni na budku a já se konečně mohl podívat Sarlacovi do ksichtu. Musím tedy uznat, že jsem čekal, že to bude větší frajer. Ani jsem se moc nezapotil a bylo hotovo.

A teď budu vládnout spravedlivě až do smrti. Aspoň to tak psali. A když mě někdo vytočí, nemějte obavy, moje brokovnice bude připravená.
+22