Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 95
Po více než 200 hodinách dohrán skrz naskrz, včetně DLC, podúkolů, zakázek, dostihů a turnajů v Gwentu. Osobní TOP10 je za těch 38+ let a tiscíe her narvaný jen ultimátními peckami, ale tomuhle Geraltovi místo v něm prostě někdo uvolnit musel.

To neznamená, že je bez chyb. Ale vzhledem k tomu, jak kompaktní celek Zaklínač tvoří, je to vlastně úplně jedno.

Palec nahoru pro CD Projekt.
+4 +7 −3

LEGO Horizon Adventures

  • PS5 75
Prvních pár hodin hraní provázelo nadšení tak velké, že jsem měl hlavu plnou superlativů. Plánoval jsem zde na hru pět ódy a velebit tvůrce za to, že stvořili jednu z nejlepších videoher pro děti posledních let. Nadšení nakonec není ani zdaleka tak veliké, LEGO Horizon Adventures (dále jen LHA) sice velice úspěšně adresuje snad ty největší neduhy svých LEGO bratříčků od jiných vývojářů, tedy už ohraný styl vyprávění s dětinským humorem a naprosto ubohé souboje, ale postupem času začaly vyplouvat na povrch jiné problémy. 

Děj LHA pokrývá události hry Horizon Zero Dawn (Forbidden West si autoři nejspíš schovali na příště), jde si však zcela vlastní cestou a nesklouzává k naprosté parodii jako některé jiné LEGO hry. Dějem předlohy se tak spíše inspiruje, než aby šlo o úmornou kopírku. Hlavní body děje zůstávají zachovány, ale vše je odlehčené, svěží a překvapivě funkční. Z větší části se vrátili původní dabéři a svoje role v praštěném LEGO provedení si slyšitelně užívali.

Vedle kvalitního namluvení se hra může pochlubit i skutečně nádherným vizuálem. Už roky se říká, že LEGO hry vypadají skutečně jako postavené z reálné stavebnice, ale až u Horizon Adventures to bez nadsázky platí. Autoři se dušovali, že prakticky vše ve hře je možné ze stavebnice i sestavit a není tomu těžké uvěřit. Hra je krásně barevná a detailní, zejména ústřední vesnice Mother's Heart vypadá úchvatně. Po technické stránce vše šlape absolutně bez problémů a i dva týdny před vydáním jsem nenarazil na jediný bug.

Příběh Horizonu je vyprávěn prostřednictvím dvacítky úrovní, rozdělených do čtyř prostředí. O otevřeném světě tak nemůže být ani řeč. Tady se dostáváme už i k nešvarům hry. Dojít na konec příběhu vám zabere přinejlepším něco málo přes deset hodin a to i při hraní na nejvyšší z pěti nabízených obtížností. LHA i přes všechny své klady působí jako menší méně ambiciózní hra, čemuž plná cena (1.649,- Kč v PS Store) úplně nesluší. Samotné úrovně jsou navíc sice vizuálně nesmírně působivé, jejich náplň už taková paráda není.

Asi od poloviny hry jsem si začínal palčivě uvědomovat, že úrovně jsou až na pár výjimek v podobě technologických kotlů nasekané úplně podle stejného mustru. Každá sekce tak obsahuje krátkou plošinovkovou pasáž, jež vede obvykle k aréně se soubojem. Úrovně v sobě mají sice kratičké odbočky, žádná radosti z objevování se však nedočkáte. Nakonec je jedno, jestli se úroveň odehrává v poušti, pralese nebo u vrcholků zasněžených hor. Vizuálně je to sice vždy krásné, ale paradoxně strašně zaměnitelné, přičemž hratelnost se v vůbec nemění. Výjimkou je jen občasná návštěva „kotlů“, kde však narazíte na přesně jeden typ jednoduché hádanky a pár jezdících plošinek.

V jednu chvíli jsem začal autory podezřívat, že úrovně netvořili ručně, ale jde o výtvor pečlivě naprogramovaného generátoru, což jen podpořil fakt, že po jejich dokončení je již nejde znovu odehrát. Náhodné generování úrovní ostatně zcela zjevně využívá mód Expedice, jež se zpřístupní po dokončení příběhu. Zkoušel jsem hru však znovu rozehrát a první úroveň byla vždy stejná.

Poměrně mdlou hratelnost naštěstí zachraňují povedené souboje. Poplatně předloze je možné jednotlivým nepřátelům určitou část těla ustřelit a míření na zranitelná místa je pro úspěch naprosto klíčové. Díky pozvolnému servírování nových nepřátel i možností, jak se s nimi vypořádat, baví střetnutí s kostičkovými kultisty a krvelačnými stroji až do konce hry.

Vesnici Mother’s Heart lze sice za nasbírané kostičky zvelebovat, ale ani v tom větší smysl není. Kostýmů je k dispozici ke stovce, ale jde pouze o vizuální prvek a schopnosti čtyř hratelných postav zůstávají vždy stejné. Lovy vrcholových strojů, jež se pro danou oblast odemknou po odehrání příběhu, spočívají pouze v zopakování již viděných bossfightů či střetnutí s o něco silnější verzí nepřátel ze základní hry. Mód Expedice je nekonečná série takřka stejně působících úrovní, a když mi po cca dvaceti hodinách „cinkla“ platinová trofej, měl jsem hry tak akorát dost (navíc ji rozhodně není problém získat i podstatně rychleji). Díky povedeným soubojům, zábavnému převyprávění prvního dobrodružství Aloy a krásnému grafickému zpracování, patří LHA bezesporu mezi ty lepší LEGO hry. Vzhledem k relativně chudému obsahu, nevalné délce a nulové znovuhratelnosti, si však v mých očích cenovku srovnatelnou s AAA produkcí hra úplně neobhájila.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Pro: Povedené souboje s mechanickými zvířaty; milý humor, který tentokrát velmi slušně funguje; pohledná grafika věrná reálné stavebnici; naprosto bezproblémový technicky stav ještě před oficiálním vydáním

Proti: Vzhledem k ceně velmi krátká herní doba a málo zajímavého obsahu; prakticky nulová znovuhratelnost; úrovně nemotivují k prozkoumávání a působí každá takřka stejně

+13

Becherův sen

  • PC 60
A do třetice dvou-tří hodinová pohodovka od Enteronu, tentokrát druhé místo v soutěži Becher roku 2002. Není tu moc co psát o hratelnosti, době či grafice. Grafika je o fous líbeznější než předtím a rozhodně nedělá ostudu, naopak se blíží českým komerčním adventurám té doby a myslím, že pěkně vystihuje dobu, kdy se hra odehrává.

Hratelnost je úplně stejná jako u Zlatého kalicha, čili máte tu dvě větší lokace (Karlovy Vary, Lhota) s několika menšími místy v nich, aktivních míst moc není a hratelnost spočívá v poměrně jednoduchém procházení míst, konverzacemi s lidmi a používání celkem logických postupů a kombinací. Změnily se jen detaily - rozvětvené dialogy zůstaly, ale projité volby se mění na kurvízu a dialogy jdou mezerníkem urychlit. Dabing je opět pouze v intru a outru. Jak jsem říkal, je to poměrně krátké, jednoduché, ale jeden zákys/nákuk do návodu plynoucí z pixelhuntingu mě opět neminul, tentokrát to byl pětihalíř u stánku. A je tu jedna mizerná a zcela zbytečná akční mezihra v lese, která správně nefunguje - střílíte po loupežnících co vypadají jako Rumcajs, bohužel na toho vpravo střelba nereaguje.

Jinak hra je to tentokrát relativně vážná, v roli Jana Bechera se snažíte vynalézt nápoj míru a zabránit válečné vřavě počátku 19. století. Moc se mi to zasazení příběhu líbilo, v životě jsem nehrál hru z počátků národního obrození. Tvůrci to celkem vystihli, nechybí tu strach mluvit o politice či císařpánovi, odkazy na tehdejší osobnosti, pár nářečí i staročeština. Nicméně povinným zapojením becherovky jako nápoje míru se z toho na konci stává stupidní fraška, což mě celkem otrávilo, nebýt to hra ze soutěže, mohl ten příběh mít mnohem zajímavější děj a vyústění.

Jinak do třetice totéž a Zlatý kalich mě bavil o něco víc, takže jen 60%.
+12

Zlatý kalich

  • PC 65
Ale jo, docela pěkné to bylo. Druhá freeware adventura od Enteronu a vítěz Becher Game 2001 už se může považovat za sice relativně krátkou a jednoduchou, ale opravdovou adventuru. Na dvě/dvě a půl hodinky bylo o zábavu postaráno a to mi u freewarovky stačí.

Příběh se drží na rozdíl od Zázračného léku při zemi a tak je hrdina obchoďák becherovky, který musí uzavřít kontrakty v USA, Rusku a Japonsku a ještě se postavit odpornému výrobci patoků Hovmazovi. Je to vtipná adventura, u které jsem si během hraní uvědomil, že její tvůrci stáli i za 6 ženichů a jeden navíc. Na rozdíl od něj ale tady ten humor jakžtakž funguje. V Praze se potkáte s nejrůznějšími figurkami, v USA řešíte pašeráky drog, v Japonsku nechybí byznysmeni, gejši ani mnichové. No a v Rusku se chlastá, je tam bordel a pořád komouši... tam se zkrátka nic nezměnilo a nezmění.

Grafika ujde, hratelnost mě silně připomíná výše zmíněných 6 ženichů. I tady chodíte pouze k aktivním místům či lidem, věci hlásící se pouze lupou jsou vesměs k ničemu, kombinací si moc neužijete. Návodu jsem se ale nevyhl, protože jsem přehlídl ke konci klíč velký jako kráva :) Nejde zmírnit hudba, přeskakovat rozhovory, ale jejich plynutí jde zrychlit posuvníkem, dabing chybí. V Praze máte asi 6 lokací, v dalších zemích přibudou 2-3, kde není moc co dělat. Na druhou stranu se mě líbily dvě věci:

- jednotlivé lokace můžete řešit víceméně nezávisle na sobě.
- Rozhovory jsou silně větvené a je potřeba je proklikat do všech možností (a občas se k lidem i vrátit). I sebevětší blbost vám může dát předmět, nebo Vás posunout dál. A jak jsem říkal, rozhovory jsou i celkem vtipné, hlavně v Rusku ty existence stojí opravdu za to :)

Takže ano, celkem jsem se ty dvě+ hodinky bavil.
+10

Zázračný lék

  • PC 50
Když jsem tak koukal na tu spoustu freeware adventur co jsem si přidal, zjistil jsem, že spousta z nich je ze soutěže Becher Game o které jsem dokonce kdysi dávno čítával ve Score. Tak jsem se rozhodl podívat jim na zoubek.

První z nich, vítěz prvního ročníku 2000 Zázračný lék v zásadě není zlý. Celkem příjemná grafika, je tu cynický dabing hrdiny a něco málo lokací (hrad s podzemím a okolím, městečko, Karlovy Vary). Poměrně zajímavý příběh - lidstvo spáchalo hromadnou sebevraždu, ti co zůstali trpí chronickou bolestí břicha a jediný lék je dávno ztracený recept na becherovku. A v roli posledního potomka Becherů se vydáte recept najít, což se neobejde bez šíleného vědce, hradního pána a dokonce vyvolávání duchů. 

Chápu, že jde o freewarovku, napsanou v dřevních dobách, že bych měl hodnotit výše, ale hodnotím ryze subjektivně - je to zkrátka kravinka pomalu na obědovou pauzu. A z toho ještě část jsem strávil čtením historie. Popisy aktivních míst nebo volný pohyb neexistují, ve většině lokací nemáte moc co dělat a tak je projdete, posbíráte pár věcí, na zcela jasných místech je použijete a za 20-30 minut máte hotovo. A takové byť symaptické hříčce prostě víc dát nemůžu.

PS: Recept na becherovku jsem se nedověděl, ale nevadí, stejně je to blivajz.
+12

World War II GI

  • PC 60
World War II GI se z hlediska dobových recenzí zapsala mezi nejhorší 3D akce všech dob. V Levelu recenze nevyšla, dobové Score s recenzí se mi v elektronickém archivu nepodařilo dohledat, ale hra tehdy léta páně 1999 dostala kolem 2-3 z 10. Důvod je jasný - jedná se na dlouhou dobu (15 let) o poslední akční hru založenou na Build enginu. Tuším, že krátce po WW2 vyšla v Rusku jiná hra na nelicencovaném pirátském Buildu, ale to není podstatné. Můj názor je jiný. Hru si sice graficky maže na chleba i takový Quake, ale z hlediska hratelnosti se jedná o celkem zábavný počin. Prostě klasická Builďácká 3D akce, a to ne nejhorší. Ber, nebo nech být.

Oproti ostatním Buildovkám měla hra vsázet na realističnost. Místo intra obdržíme jen hlášku: "A succesful Allied invasion of Europe is the sole decisive factor in the conduct of the war and hence in its final results." Tímto vlastně opouštíme žánr realistického válečného simulátoru a dostáváme se do oboru fantasy. Hlavním nepřítelem ve hře jsou Němci. Jedná se o tým, který v zatím poslední světové válce obsadil slušné druhé místo. Ve hře bohužel funguje cenzura, takže na zdech nenajdeme jediný hákový kříž. Osobně mi tato cenzura historie velmi vadí.

Hlavní hrdina hry, neohrožený americký voják, není žádným supermanem a v křížové palbě přežije asi půl vteřiny. Podobně je na tom i Nácek Obecný, takže bez krytí ani ránu a kdo vystřelí první, vyhrává. Funguje zde i standardní Builďácká prodleva mezi objevením nepřítele a zahájením jeho palby. Doporučuji ji využít. Hra neobsahuje žádné bossy, což dává z hlediska zasazení hry smysl. Cílem hry je standardně projít z bodu A do bodu B s výjimkou dvou levelů, kde máme za úkol cosi vyhodit do povětří. Cíl mise se dozvídáme v briefingu na začátku mise od okolostojícího vojáka. Hra bohužel neobsahuje titulky, postavám je špatně rozumět a srozumitelnosti nepřispívají ani zvuky okolí - tekoucí řeka, bitevní vřava,... Hardcore je sice hardcore, ale tady bych titulky opravdu ocenil.

Hra obsahuje dvě epizody po sedmi misích. Dokonce si po vzoru ostatních dobových 3D akcí hrajeme na secrety. Těch bylo v celé hře asi pět. Našel jsem dva. V jednom byla lékárnička, ve druhém plamenomet. Hra se pokouší přinést pocit bitevního pole plného vojáků dvou armád, nicméně skripty fungují divně. Hra obsahuje respawn, zejména když se hráč pokouší jít jinudy, než ho vede autorova ruka. A tak jsem ve hře nalezl křoví generující Němce. Prostě po odstřelu dvou Němců se na stejném místě objevili stejní dva Němci a bum prásk - game over. Občas nepřítel dokáže překvapit a třeba hráči vpadne do zad. AI nepřátel na tom není vůbec špatně. Oproti tomu spolubojovníci jsou úplně k ničemu. Většinou na začátku všichni pokapou a chraň Bůh, aby nějakého nepřítele zastřelili. Když se jim nepodaří umřít, zaseknou se na místě a zuřivě kropí dávno vystřílené prostranství.

Levely jsou zajímavé, většinou se hrají dobře. Hra se však bohužel vůbec nepokouší o křížení chodeb nad sebou, což měl už Duke Nukem 3D a levely svou plochostí připomínají ještě staršího Dooma. Oproti proklamované realističnosti po vzoru Ramba kosíme vlny nepřátel. V poslední misi jsem na nejjednodušší obtížnost postřílel 108 Němců. Zde bych o realističnosti pomlčel.

Co do technologie se jedná o produkt podobný svým starším bratřím. Na Buildovku to není špatné, ale na dobové hry se WW2 nechytá. Není to žádné trojáčko, ale dobře se to hraje. Hra měla smůlu, že přišla v době, kdy retro ještě nebylo cool. Když si člověk vezme, kolik her dnes vychází a úmyslně nasadí co nejhnusnější grafiku a říká tomu pixelart? A jak by se v logice tehdejších pisálků měla hodnotit Ion Fury? Prostě odmysleme si dobové názory a dejme WW2 šanci. Hrál jsem i horší buildovky.

Hra obsahuje rozšíření "Platoon Leader", které bych ohodnotil 10%. Důvodem je neférová obtížnost a brutální časový limit (skrytý), který spolu s tupými spolubojovníky a nedostatkem munice (v levelech Platoon Leader není možné v průběhu hraní munici ani lékárničky doplňovat) činí tento doplněk nehratelným. Ty tři (resp. čtyři) levely jsem hrál na nejjednodušší obtížnost dva dny a zábavy v tom nebylo ani trochu.

Pro: Vojáci nejsou supermani, zajímavé levely zejména ve druhé epizodě, slušná AI nepřátel.

Proti: Tupí spolubojovníci, cenzura, nejasné popisy některých misí (bez titulků), respawn, hra je vlastně 2D, hrozná hudba.

+11

Final Fantasy XVI

  • PS5 60
První Final Fantasy co jsem dohrál a to je hlavně asi díky změně směru na akční rubačku. Ze začátku jsem byl nadšen. Hra nabízí naprosto epicky rozměr, kde se třídají boje s příběhem vyprávěným ve filmových cutscénách.
Akční scény jsou plné efektvního vizuálů a od začátku epické hudby. Příběh je plný časových skoků a vyprávění z pohledu více postav, kdy jedna herní část je klidně předělena i třemi různými cutscénami. Obtížnost je tak akorát, a skvěle škáluje pro nehráče pomocí vybavení. Sám jsem použival jen jednu pomoc s povely pro psa.

Problém tohoto přístupu je, že to po cca 15 hodiných mě to začalo hodně nudit. Místo jedné kvalitní cut scény, která by vše vysvětlila dostane hráč dvě až pět cutscén, které jsou kvalitativně tak rozdílné, že jsem to považoval na ztrátu hráčova času. Tady jasně chyběl dramaturg...

Epičnost akčních scén naštěstí trvá trochu delší dobu, protože hra v podstatě až do konce dává možnosti naučit se nové schopnosti. A hudba zní pořád stejně. A efekty jsou stále epické. Ve chvíli kdy spolu navíc bojují Eikoni a nastavení "cinematické" QTE scény je všeho ještě víc a vlastně jsem neměl pocit přehlecení. Co ale vidím jako problém s bojovým systémem, je že v podstatě stačí 4x zmáčknout čtvereček do komba nebo z dálky střílet magii pomocí trojúhelníku a čekat na nabití speciálních schopností. Žádné další komba není potřeba se učit...

Jako největší problém hry tak vidím její délku okolo 40h (bez vedlejších úkolů), která je z poloviny dána cutscénama. Ale právě díky délce se hra v polovině zbortí na opakující se souboje, z velké části nudné filmečky a úmorný boj dojít do konce příběhu.

Pro: Epické bitky Eikonů, vizuální styl a hudba

Proti: Extrémně dlouhé cutscény, mdlý soubojový systém, neodměňující loot systém

+13

Darkness Within: In Pursuit of Loath Nolder

  • PC 75
Darkness within se dá popsat jako detektivní 3D adventura s prvky hororu. Její hlavní inspirací je pan Lovecraft, mistr atmosféry a tajemna, ale ne tak úplně dobrý spisovatel (jeho spisy jsem četl). Na jeho osobu je mířeno i pár easter eggů a také jméno hlavní postavy. A dá se říci, že hra se jeho spisy inspirovala tím lepším zpsůobem. Vzala si z nich atmosféru, a doplňila ji zajímavým scénářem a dějem.

Jako detektiv máte vyšetřit vraždu Clarka Fielda, a vydáváte se po stopách soukromého detektiva Loatha Noldera, který se stává hlavním podezřelým. Postupem odhalujete spletité vztahy jednotlivých postav, jejich motivy a činy. A hlavně objevujete jistý kult s původem v afrických a oceánských zemích.

Je celkem pravděpodobné, že na první pokus bez návodu neobjevíte všechna tajemství, která hra nabízí, a že se delším zákysům nevyhnete. Hra není příliš přátelská co se týče vysvětlování jednotlivých mechanik, i když musím uznat, že myšlenka spojování jednotlivých ideí detektiva v logické celky se mi velmi zamlouval. Také atmosféra a hororovost je přítomna hlavně na začátku, a ke konci trochu opadá. Hra na vás nicméne netlačí, a tak si můžete vše v klidu promyslet. QTE se zde nevyskytují (možná až na jednu výjimku, kdy se máte schovat před přicházejícími členy kultu).

Pokud tedy hledáte adventuru, u které můžete zapojit šedou kůru mozkovou, a která dbá spíše na atmosféru než na pohodový průchod, můžete se vydat po stopách Loatha Noldera, a třeba se na konci dozvíte, jak jste si vedli.

Pro: Spojování myšlenek, tajemná atmosféra...

Proti: ... která časem trochu opadne, vyšší náročnost

+9

Hidden Through Time 2: Discovery

  • PC 70
Než sa pustím do popisovania toho najdôležitejšieho, mal by som určite zmieniť, že Discovery je druhým dielom v sérii Hidden Through Time 2. Prvá časť vyšla ešte v októbri minulého roku a mala podtitul Myths & Magic. V hre boli 4 kampane rozčlenené na 8 levelov, ktoré sa primárne venovali mágii a mytológii. Discovery naopak ponúka iba 3 kampane, no rozčlenené na 11 levelov. Prakticky tak oproti Myths & Magic dostávate jeden level extra, no dočkáte sa len troch plných príbehových celkov.

Z hľadiska príbehu nemá veľký význam však rozoberať jednotlivé kampane nejako výraznejšie. V princípe jednotlivé levely len slúžia ako taká malá mapa, ktorá vám postupne bude dávkovať jednotlivé dieliky skladačky. Vyskúšate si tak aké je to byť v noir detektívke, budete svedkom veľkého úspechu Frankensteina (ktorého mimochodom bude sledovať Sherlock Holmes) a nakoniec sa vyberiete do vesmíru objaviť život na iných planétach. Sú to relatívne zaujímavé námety a hra s nimi vie celkom dobre pracovať.

Ak je niečo, čo by som na Hidden Through Time 2: Discovery výraznejšie vyzdvihol, tak to bude celková hrateľnosť a systém, s ktorým tvorcovia prišli. Hra vám totiž dáva možnosť nazerať dovnútra budov či konkrétnych miestností. Pokojne sa teda môže stať, že hľadaný predmet neobjavíte, pokiaľ na to zabudnete, alebo si neuvedomíte, s čím všetkým vlastne máte možnosť manipulovať. Veci ako skrinky, kufre alebo peňaženky sa dajú otvoriť. Rovnako je však vcelku sympatické, že pokiaľ na mape nájdete nejaké jedlo, bude to vyzerať, akoby ste ho zjedli. Takže z jablka sa tým pádom stane iba ohryzok.

Pobavila ma aj skutočnosť, že niekedy tu môžete skúmaním prostredia objaviť i zaujímavé postavičky, ktoré budete poznať z literatúry alebo filmu. Nemyslím tým len už spomenutého Sherlocka Holmesa alebo Frankensteina. Na mape sa totiž často môže objaviť aj niekto úplne iný, ktorý do kontextu samotného príbehu možno celkom nezapadá. Napríklad Lady a Tramp, ktorých si môžete všimnúť aj na obrázku vyššie. Podobných momentov je tu dostatok, no nikdy nepôsobia ako lacný vtip. Najmä z toho dôvodu, že jednotlivé narážky niekedy ani nemusíte pochopiť, no vo svete, ktorý táto hra vytvára to pôsobí celkom skutočne.

Tvorcov taktiež chválim za dobre vymyslený systém nápovedy, vďaka ktorému sa v hre nebudete len bezcieľne túlať po mapách. V prípade, že nebudete vedieť nájsť daný predmet, stačí naň prejsť myšou a hra vám ponúkne niekoľko viet, ktoré budú slúžiť ako pomôcka. Môže ísť o niečo, čo by povedal niekto blízko daného predmetu, alebo dokonca samotný tvor, ktorého môžete hľadať. Nebudete teda vedieť presné miesto, no dostanete pomôcku, ktorá vám umožní sa lepšie zorientovať na mape.

Reálne teda nemôžem v rámci žánru priveľa vytýkať a hra zvláda svoju úlohu v princípe uspokojivo. Ide o malé a jednoduché herné dielo, ktoré možno neponúka veľkú dávku špeciálnych efektov a kvalitnej akcie, no aspoň pri ňom zrelaxujete a súčasne trochu potrápite svoje mozgové závity. Jediné čo by som hre mohol vytýkať je fakt, že celý čas sa predáva hráčom ako titul na pokračovanie. Predpokladám, že podobne ako v prípade jednotky sa neskôr dočkáme ultimátnej edície, v ktorej budú všetky kampane vložené do jednoho celku. Budete si tak môcť vyskúšať všetky kampane zo všetkých kúskov celku.

Taktiež by mi asi nevadilo, keby aspoň v prvej a druhej kampani autori trochu lepšie premýšľali nad predmetmi, ktoré budete hľadať. Nakoľko ide o záhady, možno nás mohli dané predmety nejakým spôsobom priviesť do zaujímavejšie poňatého detektívneho prípadu. Všetko, čo v hre budete hľadať sú však iba náhodné predmety, ktoré často s celkovým príbehom nesúvisia. Preto som aj na začiatku napísal, že hľadať v príbehu nejaký hlbší zmysel nemá reálne význam.

Ak sa teda pýtate, či hra stojí za vašu pozornosť, teoreticky aj áno. Pokiaľ máte radi tituly, v ktorých je vašou úlohou nachádzať predmety na mape a podobné hry vyhľadávate, toto je určite niečo pre vás. Minimálne ak vám nevadí skutočnosť, že dostávate len časť hry. V opačnom prípade by bolo možno fajn, ak by ste počkali na to, kým vyjde nejaká ultimátna edícia. Už teraz však poteší možnosť vytvárať si vlastné levely, ktoré môžu do hry priniesť úplne nové výzvy, Občas sa totiž stáva, že hráči vedia prísť i s lepšími nápadmi, než samotní tvorcovia.
+5

Alan Wake: The Writer

  • PC 80
The Writer je jednoznačně vrchol Alanovy cesty temnotou a šílenstvím, tedy aspoň v rámci příběhu první hry. Kdybych měl Alan Wake přirovnat k psychologickému thrilleru, tak tohle DLCčko je totální potápění do hlubin Alanovy zlomené mysli. Tady už nejde jen o boj s temnotou nebo pátrání po manželce – teď jde o přežití samotného Alana ve světě, který se před ním doslova rozpadá.

Začnu atmosférou, která tu šlape na plné obrátky. Zatímco původní hra i The Signal si hrály s postupným budováním napětí, The Writer už od začátku jede na plný plyn a absolutně se neohlíží. Všude okolo vás je chaos, svět se pod vámi hroutí, padají kusy prostředí, a co chvilku máte pocit, že jste na pokraji zhroucení. Tahle totální dezorientace skvěle odráží Alanův vnitřní boj a tu tenzi cítíte doslova na vlastní kůži.

Jedna z věcí, co mě tu fakt bavila, bylo to, jak si hra hraje s prostředím a slovy ještě víc než v Signálu. Tady se Alan musí procházet prostředím, kde mu realita přímo pod nohama uhýbá, a když se objeví ta slova, která můžete ovlivnit, máte pocit, že jste uprostřed noční můry, kde je všechno možné. Třeba slovo vrtulník, které vytvoří cestu přes propast, nebo světlo, co vám poskytne bezpečný úkryt před temnotou – to jsou tak skvělý momenty, které mě úplně pohltily.

A pak je tu temnota. Je rychlejší, neúprosnější, a hlavně neodpouští žádné chyby. Tohle DLC vám nedá vydechnout ani na vteřinu. A upřímně, občas jsem byl trochu frustrovaný, protože hra prostě nechce, abyste si zvykli na bezpečí. Ale víte co? Tady to působí naprosto správně. Jako by vám chtěla říct, že Alanova mysl je pořád temné místo, kde se nemáte cítit pohodlně.

No a konec… ten vás nechá s úžasem i otázkami. Po všem tom šílenství máte pocit, že se Alan konečně někam posunul, ale hra vám nedá přesnou odpověď, jen pocit, že cesta možná teprve začíná. Celkově je The Writer geniální zakončení Alanova příběhu a skvělá tečka za touhle hrou. Pokud jste fanouškem původního Alan Wake a chcete ještě hlubší, temnější a osobnější zážitek, tohle DLC vás naprosto dostane. Hlavně pokud máte v oblibě hry, které nekončí happy endem.
+7

6 ženichů a 1 navíc

  • PC 50
Překvapivě jsem zjistil, že mezi těmi českými freeware pokusy vzniklo už v roce 2003 regulérní pokračování jedné z prvních českých adventur 7 dní a 7 nocí. K té hře mám sice mírně nostalgický vztah jakožto jedné z prvních adventur co jsem hrál (a tehdy nevyhrál)... jenže co si budeme, s odstupem času to byla prostě srágora.

6 ženichů mě na začátku mile překvapilo relativně profi grafikou, která se nijak neliší od tehdejší české adventurní produkce. Jemná, karikovaná, barevná a vyhlazená grafika městečka i lokací je opravdu to nejlepší na hře. Zbytek technické stránky je podivný. Hudba nejde ztlumit jen vypnout, je tu dabing, ale chybí titulky i možnost odklikávat dialogy, takže si ty "duchaplné rozhovory" musíte "vychutnat" od začátku do konce. Hrdina se nepohybuje volně, ale jen přechází v rámci obrazovky k jednotlivým aktivním místům. Předměty v inventáři nemají žádný popis, pozice na uložení je jen jedna a dabing je hrůzostrašný.

Samotná hratelnost jsou čiré devadesátky. Máte 8 lokací v městečku kde chodíte, komunikujete s postavami, sbíráte předměty... a zkoušíte všechno na všechno. Vůbec nepočítejte že byste na něco sami přišli. Dohrál jsem adventur dost na to, aby mě logický i mírně nelogický postup došel, ale tady jsem vařil z vody (např. past na šváby, králík kterého nastříkáte feromony a hodíte psům). Navíc se objevují postavy, předměty a z dříve neaktivních míst se stávají aktivní. Hrát a dohrát se to dá, protože těch lokací, aktivních míst a předmětů na vzájemnou kombinaci není tolik (a Venca hráče čas od času odmění neúspěšný pokus "vtipnou" hláškou), Naštěstí se to vyhýbá dead endům a pixelhuntingu, čehož bylo 7 dní a 7 nocí plné, ale na druhou stranu je tu plno míst tvářících se důležitě, které až do konce k ničemu nejsou (truhlička u hajného, místnost v nemocnici). A zábava to moc není.

A nakonec příběh, styl a "humor" hry. Venca Záhyb v původní hře ojel všech 7 dcer milionáře Smithe, uplynul rok a na světě je 7 dětí. Smithovi se to samozřejmě nelíbí, Vencu si podá a nutí ho najít všem dcerám ženichy. A tak běháte po městě a vytváříte "ukrutně vtipné" páry. Ano, budu klidně za suchara, ale nelíbilo se mi to. Trapnost prvního dílu, která se dala omluvit dobou vzniku a pionýrskými podmínkami narostla do nebeských výšin, rozhovory s některými postavami (teplý výčepní, úchyláci v sex shopu, kostelník, ožralý chirurg, slepec) jsou doslova k nepřežití a místy jsem měl pocit, že hraju herní verzi Kameňáku. Časem jsem si trošku zvyknul, občas se i pobavil nějakou drasťárnou (operace, psi vs. králík), ale celou dobu jsem měl pocit, že na tohle jsem trošku starej. A ještě to skončí totálně špatným koncem, čili veškerá snaha vyšla naprázdno.

Každopádně styl jedničky si to drží, ubylo pár neférovostí, takže dávám o 5% víc, ale jinak nic pro mě.

EDIT: Opraveny hrubky a nesmysly, psal jsem ve 2 ráno v polospánku :)
+11

SnowRunner - Season 12: Public Energy

  • PC --
Autoři konečně opravili chybu, která mě sejřila od vydání (2020) a několik stovek hodin -> už je možno tankovat palivo z cisterny přímo do kanystrů, zatímco doteď bylo potřeba palivo nejprve přelejt z cisterny do nádrže a teprve až potom ho přečerpat do kanystrů. Tak dík! Někdy je lepší nikdy, než pozdě...  

Nový FEM-37AT se řadí mezi tahače s kloubem mezi kabinou a korbou. Jízda s ním není moc příjemná, je pomalý a těžkopádný, ale většinou stačí ukázat směr a bez emocí zvládne projet úplným nesmyslem. Jeho 71" balóny patří (spolu s Azovem Antarctic) k největším pneumatikám ve hře. Neexistuje dostatečně hluboká bažina kterou by nezdolal a dokonce jsem s ním projel i jezerem - trochu si zabublal, motor potřeboval menší servis, ale vylezl z vody jako vítěz. Tento typ trucku může být, pro některé zasněžené mapy, naprostý gamechanger, díky korbě s kapacitou čtyř jednotek nákladu a k tomu ještě možností vleku s dalšími čtyřmi jednotkami.

Scoutí řadu potom rozšíří MTB Rock Grinder, který má jako jediný scout možnost navlíknout specializovaný podvozek pro pohyb po kamenech. V praxi se to projevuje velkou pružností každého kola zvlášť, takže nedochází k tak lehkému převrácení v případě najetí na šutr. Oproti tomu ale není příliš schopný v bahně a vypadá jak Géčko z Wishe. 

Dvanáctá sezóna není zaměřená na nic specifického - obnova jaderné elektrárny nepřináší žádné originální úkoly, o avizované farmaření jsem ani nezavadil (naštěstí), je tady něco málo dřevařského byznysu a dovážky vody. Nic zásadně zajímavého, jen stále dokola ta stejná recyklace úkolů, vždy s jiným (a přesto stále nudným) popisem. 

Dohrání mi trvalo několik měsíců. Trochu jsem to flákal, ale délkou tahle sezóna nemá konkurenci. Čtyři obrovské mapy nejsou nijak zvlášť náročné, ale množství úkolů a často i jejich zdlouhavost je opravdu jen pro nejvytrvalejší. Místy už jsem si začínal říkat, že by to přeci jen chtělo změnu jeviště. Nejsou tady žádné šílené stěny, palivo je levné, garáže hned tři, k tomu spousta asfaltu a jen pár náročnějších částí s hlubším bahnem. Ideální jednou rukou držet plyn, druhou usrkávat víno a u toho poslouchat podcasty...
+8

The Last of Us Part II

  • PS4 100
  • PS5 100
Občas člověk žasne nad tím, co nemá okomentovanýho. Kolik zásadních titulů a jelikož opakování je matka moudrosti, tak jsem tenhle drsný počin rovnou zapl na PS5 abych si ho užil ve vší parádě.

Musím hned na začátek říct, že určitě neřeknu nic, co by jste nevěděli, takže pokud ještě hledáte nějaký další důvody, proč si to zahrát, tak nehledejte a jděte rovnou na věc.

Jedna věc je ale zásadní. A to násilí. Nejen, že v týhle hře je ho hodně, ale jakým způsobem je tu prezentováno, to dlouho tady nebylo. Je to masakr. A pokud si myslíte, že v nějaké části hry začne vše upadat a být růžové, tak jste na omylu. Svět Last of us se s nikým nemazlí a pokud vás takové věci pohoršují, tak hodně štěstí.

Nemá se ani cenu bavit o kontroverzním okamžiku, který otřásl herní komunitou v době vydání. Prostě tu tenhle okamžik je a nikdo s tím nic neudělá a jakým způsobem je prezentován, to je prostě paráda. Ta velká filmovost a vtáhnutí hráče do děje a kdy hltá každý okamžik, tak prostě poznáte, že hrajete něco víc.

Ale akorát bych opakoval superlativy z předešlých komentářů her od tohohle studia. Dycky, když zapnu hru od tohohle studia, tak je to prostě slast a ještě mne nezklamaly. A ani podruhý, co jsem hrál tuhle hru, jsem nebyl zklamán.

Dokonce nově hratelná postava mne opravdu bavila a člověk dokáže chápat všechny momenty ze všech stran a proto nemám co k tomu dodat.

Hratelností, grafikou, soundem a těmi detaily, kdy např. když umřete tak pohled Ellie, který je takový prázdný je opravdu drsný a vše je tu opravdu promyšleno do posledního detailu. A když už je tu propracováno i tohle, tak vám to řekne, že asi horko těžko se tu bude hledat nějaký další detail, který tu chybí.

A pokud tedy máte rádi drsný postapo svět a nevadí vám kontroverzní okamžiky a takové ty tyvole momenty, tak není čas ztrácet čas. Clickeři volají. Pro mne další srdcovka, ke který se budu rád vracet.

Pro: filmovost, postavy, násilí, i když je hra lineární tak dokáže opravdu bavit, nová postava, dialogy, promyšlený detaily, délka hry

Proti: občas opakující se vzorec plnění misí a s tím se váže i délka hry, že někdy to hře i trochu ubírá, někomu může vadit lieárnost, není další díl

+16

Pět vražedných démonů

  • PC 40
No ehm... minihříčka na 15 minut, co k tomu mám napsat? Tvůrci si udělali takový krátký real life epilog jak vznikala hra Pět kouzelných amuletů čítající neschopný tvůrčí tým, šéfovou s bičem a jednu vzpouru. Kupodivu s mnohem modernější grafikou a dokonce dvěma konci. Evidentně se u toho dobře bavili, já bych se taky dobře bavil, ale máte dvě obrazovky plné zbytečných krámů a nelogických kombinací... tak chvíli pixelhuntíte, zkoušíte všechno na všechno a za čtvrt hodiny je konec. Vždyť je to ještě kratší než první Život není krásný, tak tohle se nedá seriozně hodnotit nebo komentovat... tak od boku 40%, ať tomu příliš nekazím rating.
+9

Pět kouzelných amuletů

  • PC 80
No prosím, kdo by to byl řekl! Po sérii Život není krásný jsem měl pochyby, zda mají podobné freeware pokusy smysl, ale Pět kouzelných amuletů mě přesvědčilo, že mají.

V pohádkové zemi Nyron se rozmáhá strašlivé zlo jménem čaroděj Zarkyran, který s pomocí amuletu ohně zdevastoval svůj kraj a chystá se zničit celý svět. Proti němu stojí mladá naivní vesnická holka Linda, která má původně doručit další z amuletů čaroději Therionovi. Její adoptivní matka Twelga zmizí, Therion není ten vyvolený a tak je záchrana světa na Lindě... která si nevěří, neumí ani kouzlit a jediné co má je dobré srdce.

Výsledek? Čistá, průzračná, stoprocentní pohádka bez jediného ironického pomrknutí, bez kousku cynismu nebo nepohádkové brutality. Stejně čistá jako hlavní hrdinka, která jen na chvíli ztratí směr když čelí nepochopitelné lidské zlobě, ale rychle se vzpamatuje. Což ovšem neznamená, že tu není místo pro špetku humoru - na hradě si Linda zcela nepohádkově přihne a svádí frajírka s vizáží Orlando Blooma, nebo ve stylu Ládi Hrušky/Jirky Babicy naprosto zničí místnímu Pohlreichovi jeho sváteční oběd :)

Grafika je jednoduchá, až naivní, rozhodně se nerovná tehdejší profi scéně, přesto se na ni docela příjemně kouká a odpovídá řekněme jednodušší pokusům z devadesátek. Kupodivu tu nechybí ani intro, outro, příjemná hudba a pár animací.

A čisté devadesátky jsou i hratelnost. Máte tři velké + jednu pidi kapitolu, pár puzzlů, ale většinou Vás hra hodí do spoustu obrazovek se spoustou aktivních míst (většina z nich k ničemu) se spoustou zdánlivě zbytečných krámů a snažte se. V první kapitole jste v lese plném zvířátek, kterým pomáháte, v té druhé ve městě a okolí řešíte lidské problémy a v té poslední se snažíte dostat do hradu. Je to retro, ale proč ne? Nejhorší špeky té doby se tomu vyhýbají, přesto tu pár tehdejších prasárniček najdete. Občas se objeví nějaký nový předmět, něco co použít nešlo najednou jde. Zatímco první kapitolu jsem prošel s jedním nakouknutím do návodu včetně zcela zoufalého vše na vše v cca 12 lokacích (v určité chvíli musíte přečíst znovu jednu z knih) a druhou jsem intuitivně vyřešil sám, hrad byl nad moje síly. Tady už jsem trošku běsnil nad problémy typu někam projdete a někde jinde se něco změní. Pixelhunting se sice nekoná, ale předměty jsou dva druhy - jeden se žlutým kurzorem nejde ani prohlídnout (ale můžete na něj něco použít), na druhý můžete použít tři ikony (oko, ruka, pusa - vesměs k ničemu) - což vede k dalších zákysům, protože Vás ani nenapadne nic zkoušet na ty žluté.

Přes pár výtek se mi to moc líbilo, taková pěkná, celkem rozsáhlá variace na King Questy či Kyrandie, která není úplně jednoduchá, ale přece jen ani tak těžká jak v těch devadesátkách.
+12

Slay the Princess

  • PC 100
Do I contradict myself?
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)


Song of Myself, 51 — Walt Whitman

Na první pohled něco jako rogue-like vizuální novela o rekovi a princezně, která hned zkraje zaujme tím, že je navzdory žánru zcela namluvená.

Záhy vzbudí mylný dojem, že z prezentovaného bludiště zabít–nezabít je potřeba se vymotat, aby nakonec nabídla osvobozující ujištění, že nikam nedojdeš, labyrint jsi ty.

Uhrančivá analýza „já“ prostřednictvím „ty“, reflexe, se kterou se potkáváš v roztříštěném zrcadle, důsledná dekonstrukce maskovaná jako body horror. Těžko ji redukovat do slov či herních mechanismů. Hra – Píseň.
+6 +7 −1

Alan Wake: The Signal

  • PC 75
DLC "The Signal" je úplně jiná liga, co se týče napětí a toho psychologického šílenství, co znám z původního Alan Wake. Pokud vás hlavní hra vtáhla do temného světa a nechala vás v něm tápat, tak Signál vás vezme ještě hlouběji – a přitom ještě změní pravidla. Říkám si, že kdyby hlavní hra byla jako temná pohádka, tak tohle DLC je noční můra, kde vůbec netušíte, co je realita a co je jen výplod Alanovy mysli.

Tady totiž Alan řeší spíš sám sebe, svoje vlastní vnitřní démony, a do toho se ještě snaží vyhrabat z temnoty, co ho kompletně pohltila. Už nejde jen o příběh s temnými stíny a zmizelou manželkou – je to spíš jako hororová introspektiva. Ta tísnivá atmosféra je zpátky, a dokonce mi přišla ještě silnější než v původní hře, protože tady se pohybujete v místech, která se mění přímo před očima, a každou chvíli máte pocit, že vám někdo zasahuje přímo do mozku.

Co mě překvapilo, bylo, že hra trochu upravila i herní mechaniky. Tady totiž na vás hází výrazy a slova, která doslova ožívají, což je nápad, který mě fakt dostal. Když střelíte do slova „baterky“ a najednou se z toho na zemi objeví hromada baterek, to je takový mix surrealismu a příjemného šílenství, který ale do toho světa naprosto sedne. Celý to působí skoro jako Alanova bitva proti vlastní mysli, kde se všechno hroutí a ohýbá do podoby, která je nepředvídatelná.

A samozřejmě, temnota se tu vrací – a má pořádně naostřené drápky. Nejenže vás pronásleduje s ještě větší vervou než v původní hře, ale je i chytřejší a najít cestu ven je o to složitější. Na obtížnost si tady prostě budete muset trochu zvyknout, protože nejednou mi došly baterky nebo náboje v naprosto nevhodné chvíli. Tady je každý krok a každý výstřel dobře promyšlený, jinak vás ta temnota rychle pohltí.

The Signal je pro všechny, kdo po původním Alan Wake zůstali s pocitem, že chtějí víc toho podivného, temného šílenství. Pokud máte chuť na ještě zvrácenější dobrodružství s pořádnou porcí napětí, tohle DLC vás nezklame.
+13

Edge of Sanity

  • PC 75
Prvé trailery na Edge of Sanity vo mne evokovali mrazivý thriller, ktorý mi intenzívne pripomenul kultový film Johna Carpentera The Thing. Je síce pravdou, že primárnou inšpiráciou pre hru bola mytológia Cthulhu, no nehostinná aljašská zima bola pre mňa dostatočne silným spúšťačom spomínaných spomienok. Férovo musím uznať aj to, že hra ma celkom dlho držala v napätí a veľmi som si užíval kvalitnú atmosféru a dobre zapracované nápady v oblasti hrateľnosti. V závere sa to, naneštastie, trochu rozsypalo, poďme si hru preto rozobrať hlbšie. 

Ústrednou postavou Edge of Sanity je muž menom Carter. Ten pracuje pre spoločnosť s názvom PRISM a stará sa primárne o doručovanie tovaru. Počas jedného dňa však v celom komplexe nastane nepríjemný incident, ktorý sa skončí bojom o holý život. Budova je razom zaplavená najrozličnejšími monštrami od nebezpečne vyzerajúcich zmutovaných červov, až po silných zmutovaných humanoidov z chápadlami. Preto je dôležité sa čo najrýchlejšie dostať do bezpečia. Vašim najväčším pomocníkom bude váš priateľ Frank, s ktorým sa dostanete do svojho prvého tábora a vašou úlohou je čo najrýchlejšie nájsť ďalších preživších, zabezpečiť si dostatok jedla a vody, no najmä sa nejako ochrániť pred nebezpečnými príšerami a neutíchajúcou zimou. Čakať na evakuáciu nevyzerá ako najlepší nápad, preto sa Carter rozhodne vziať veci do vlastných rúk a spolu s Frankovou pomocou urobia maximum preto, aby si zachránili životy.

Napriek tomu, že hra nie je výraznejšie orientovaná na príbeh, tvorcom sa darí solídnym spôsobom predstaviť jednotlivé postavy, dať im určitý charakter a do tohto konceptu aj nejakým spôsobom zakomponovať ústrednú príbehovú líniu. Primárnou otázkou totiž zostáva, čo sa vlastne stalo, prečo sú všade naokolo nebezpečné monštrá, a ako ste do toho všetkého zapojený vy, teda váš hlavný hrdina Carter. Koniec koncov, nebude to trvať veľmi dlho, aby ste pochopili, že on sám má svoje vlastné tajomstvá, ako napríklad záhadný hlas, ktorý občas dokáže skrz neho prehovárať. 

Výrazne oceňujem aj to, že hra disponuje vcelku zaujímavými spoločníkmi. Napriek tomu, že primárne sa budú postavy pohybovať vo vašom tábore a plniť úlohy, ktoré im zadáte tak sa dokážu v určitých momentoch celkom slušne prejaviť. Jackie je napríklad aktivistkou, ktorá chce chrániť živé tvory, no v určitých momentoch bude bojovať sama so svojim vlastným presvedčením. Najmä, keď jednotlivé príšery primárne infikujú iné živé tvory, ktoré následne premieňajú na svoj obraz. Na druhej strane tu máme zase Clair, ktorá pracovala v PRISM na ľudských zdrojoch a počas hry silne otrasie jej viera v schopnosti najvyššieho manažmentu. Kedykoľvek je možnosť rozprávať sa s nimi (najmä po dôležitých questoch), čo vnáša do príbehu viac ľudskosti. Pozitívne je aj to, že všetky postavy sú dobre nadabované a vedia tak solídne predať svoje charaktery.

Jediné výraznejšie sklamanie v oblasti príbehu sa u mňa dostavilo počas finále. Hra ponúka solídnu prvú a druhú kapitolu, kedy sa pomaly buduje všetko okolo vás, no počas tej tretej veci nedopadli úplne ideálne. Nakoľko však nechcem prezrádzať žiadne kľúčové udalosti, poviem iba toľko, že hra si zaslúžila niečo lepšie. K dispozícii máte dva konce, no ani o jednom neviem povedať, že by bol výraznejšie uspokojivý. Je super si pomaly poskladať mozaiku faktov a pochopiť skutočnú rolu spoločnosti PRISM, no príbeh mohol minimálne vo finále dospieť k niečomu inému. 

Po stránke hrateľnosti som však s Edge of Sanity veľmi spokojný. Vo svojom tábore sa budete musieť starať o svojich spoločníkov, pričom budú potrebovať jedlo, vodu a prístrešie. V prvej časti hry sa preto budete musieť postarať o to, aby ste mali k dispozícii sklad jedla a vody a takisto aj stan. Ku každej postave môžete postaviť jedného z preživších, aby mohol počas vašej neprítomnosti pracovať a vďaka tomu si budete zvyšovať zásoby zdrojov. Najzákladnejšie suroviny sú okrem jedla a vody železo a drevo, no okrem nich tu budete zbierať aj mnohé ďalšie. Všetky sa primárne ukrývajú v debnách, ktoré musíte neustále otvárať. No a nachádzať sa tam môže skutočne čokoľvek. Zásoby, zbrane, suroviny, no rovnako môžu byť aj prázdne.

Čo sa príšer týka, je ich celkom solídna variabilita. Je pravda, že tu máte viacero druhov rozličných červov, no každý z nich má iné silné stránky a rovnako aj slabiny. Niektorí protivníci sú síce odolní voči klasickým útokom, no na svetle začnú horieť. Iní naopak na svetlo reagujú veľmi agresívne. Levely tiež ponúkajú aj skrýše, kde sa môžete ukryť pred všetkými nebezpečnými tvormi a tiež tu môžete nájsť dostatočné množstvo najrozličnejších zbraní. Či už nôž, sekeru, svetlice, kamene a neskôr aj granáty, molotov koktejly alebo aj pištoľ na svetlice. Každý typ zbrane sa dá využiť v rozličných situáciach, pričom nože môžu niekedy aj odomknúť dvere zamknuté na reťaz. 

Oceňujem aj dizajn jednotlivých levelov, hoci je potrebné rozlišovať medzi príbehovými a vedľajšími. Príbehové sú (zväčša) povinné a počas nich buď objavíte nejakých preživších alebo sa dozviete kľúčové informácie. Častokrát sú väčšie a ponúkajú aj viac miest na preskúmanie. Vedľajšie levely primárne slúžia na zbieranie zdrojov a surovín. Nadizajnované sú tiež celkom solídne, pričom počas prechádzania jednotlivých kapitol budú označené od jednoduchých až po náročné. S nimi mám však v zásade len jeden vážnejší problém, ktorý som postrehol najmä vo finálnej tretej kapitole. Konkrétne ide o to, že sa jednotlivé levely začnú veľmi často opakovať. Niekedy začnete na inom mieste, no v podstate ide o tie isté levely, ktoré ste už nejaký čas dozadu úspešne zakončili. Vadí mi to aj z toho titulu, že aj jednotlivé predmety sú v nich presne tie isté a dokonca umiestnené na rovnakých miestach.

Z času na čas sa taktiež v hre objavil nejaký ten bug, ktorý ma vedel nahnevať. V jednom vedľajšom leveli sa mi predmet, ktorý som už nemohol zobrať kvôli plnému inventáru, dostal na miesto, z ktorého som ho už nemohol následne vytiahnuť. Problém bol len ten, že išlo o kľúčovú kartu, ktorou som potreboval odomknúť dvere do ďalšej miestnosti. Nezablokovalo ma to k tomu, aby som mohol level úspešne dokončiť, no veľká časť levelu tak ostala pre mňa zamknutá. Nebude asi prekvapivé ak poviem, že príbehové levely sú nadizajnované o niečo lepšie a ponúkajú aj viac zaujímavých momentov, no podarilo sa mi objaviť aj niekoľko bočných, ktoré sa ukázali byť ako celkom tvrdý oriešok.

Pochváliť musím aj solídne spracovaný crafting, ktorý sa v hrách tohto typu nachádza bežne. Keď budete počas hry využívať vaše zdroje na zdokonalenie vašich budov, postupne si odblokujete aj možnosť vytvárať silné zbrane ako granáty alebo molotove koktejly. Celkovo má tak crafting len jeden drobný nedostatok. Nie je to nevyhnutne problém z oblasti funkčnosti, no minimálne z oblasti logiky. Pretože napríklad kombináciou byliniek a alkoholu môžete vytvoriť liečivo, no rovnako aj benzín do vašej lampy. Neviem, či niektoré veci ostali trochu nedomyslené, no je to zvláštne, keď rovnaké položky dokážete spojiť do dvoch úplne iných produktov. Je to detail, ale vie ma trochu dráždiť.

Hrateľnosť inak využíva aj element duševného zdravia, ktorý tu plní veľmi zaujímavú rolu. Je to niečo, na čo si treba dávať pozor, no v prípade, že budete počas hry neustále viac a viac posúvať Carterove hranice, môžete postupne odblokovať aj nové schopnosti, zobrať viac predmetov do vášho inventára, byť z pohľadu nepriateľov nenápadnejší, alebo mať silnejší úder v prípade, že vám príliš klesne vaše zdravie. Stále však platí, že pokiaľ budete príliš Cartera vystavovať nepríjemným situáciám, môže ho to stáť aj život. Vnímam to ako najlepšie spracovanie ukazovateľa mentálneho zdravia od čias “Amnesia: The Dark Descent.” Zaujímavé tiež je, že čím hlbšie Carter pôjde do zajačej nory, tým výraznejšie to bude vidieť aj na ňom samotnom. Kruhy pod očami budú väčšie a brada neupravenejšia.

Ostáva ešte zhodnotiť protivníkov a tiež vaše možnosti, ako sa brániť. Ako som už napísal, v hre sú slabší, no rovnako aj silnejší protivníci. Niekomu stačí jedna rana sekerou, proti inej príšere mi ich nestačilo ani tridsať. Navyše je treba dávať pozor, že zbrane majú určitú životnosť. Po určitom počte úderov si budete musieť zaobstarať novú, alebo si ju opraviť. Protivníci občas vedia dať celkom zabrať, no väčšinou platí, že pri súboji na diaľku máte výhodu vy. Nablízko to vie byť občas problém a musíte si uvedomiť, kedy je lepšie ustúpiť. Niekedy však môžete využiť aj prostredie vo váš prospech, ako napríklad nechať svetlicou vybuchnúť výbušné sudy, nechať príšery aktivovať nejakú pascu, alebo ich dokonca postaviť proti sebe a zabiť dve muchy jednou ranou. Možností ako sa vysporiadať so situáciou je vždy viacero. No a na konci hry vás čaká aj boss súboj. Záleží však len na vás, pre ktorého sa rozhodnete, keďže každý z koncov má svojho vlastného bossa.

A ako sú na tom ostatné aspekty hry? Vizuál vie navodzovať solídnu atmosféru a dobre sa tu pracuje so svetlom a tmou. Nevýhodou však určite je, že jednotlivé prostredia budov PRISM, lesov a baní už časom neponúknu nič nové, čo môže na niekoho pôsobiť trochu stereotypne. Nevnímam to síce ako zásadnejší problém, no je to určite niečo, čo si počas hry všimnete. Naopak zvuková stránka hry je excelentná. Dianie vám v správny moment naznačí, kedy ste v nebezpečenstve, údery a výbuchy znejú adekvátne a v správnych momentoch hra dokáže vydesiť. Je tu dokonca aj niekoľko rafinovaných jumpscarov, pričom pri jednom som skutočne nadskočil na svojej stoličke.

Vo výsledku tak Edge of Sanity vnímam ako solídny survival horor, ktorý preverí vaše schopnosti v oblasti starania sa o preživších a zabezpečovania dostatočného množstva zdrojov pre všetkých. Chyby hra nemilosrdne trestá a v prípade nesprávneho vysporiadania sa so situáciou môže niekto z vašich spoločníkov aj zomrieť. Nie všetky elementy boli zvládnuté na sto percent, no napriek tomu si myslím, že fanúšikovia hororových titulov sklamaní nezostanú. Hre by možno pomohol kvalitnejší naratív a menej recyklovania vedľajších levelov, no nedá sa uprieť snaha tvorcov priniesť poriadny mrazivý horor, v ktorom tú blížiacu sa zimu skutočne pocítime na vlastnej koži.
+6

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans 2

  • PC 70
Protože jsem si první díl s dvojicí známých mlátiček hodně užil, na pokračování jsem se těšil. Spencer s Hillem jsou zpět v plné síle a dokonce nově mluví čtyřmi jazyky. Hudba je znovu parádní a dodává hře tu správnou atmosféru. Co se může pokazit? Bohužel se toho může pokazit poměrně dost.

Příběh navazuje tam, kde prví Facky a fazole skončily (tedy na voru) a pokračuje v podobném duchu, jen zde už tentokrát není zastoupen Divoký západ. Poznal jsem spoustu filmů, kde hlavní protagonisté hráli spolu nebo samostatně, jako jsou třeba Hroši v Africe, Banánový Joe, Kdo najde přítele, najde poklad, Šerif a mimozemšťan, Dva poldové, Sudá a lichá, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí nebo můj nejoblíbenější počin Jdi na to včetně mapy s blikajícími tečkami, znázorňujícími padlé agenty.

Hra obsahuje několik otravných bugů, kdy se například ovládaná postava či některý z protivníků zasekne na místě a je nutný restart od posledního záchranného bodu nebo se místo tlačítek ovladače na obrazovce objevují písmena klávesnice. Nejlépe na tom není ani ovládání, které není vždy tak úplně poslušné. U jedničky se tyto neduhy neobjevovaly v takové míře a překvapuje mě, že si na hře, na níž byly vybírány peníze přes Kickstarter, dali vývojáři méně záležet, než na té původní, jejíž vývoj financovali z vlastní kapsy.

Samostatnou kapitolou je osmička miniher. Většinu jsme jich s Romčou nepochopili hned napoprvé ani po prostudování návodu, ale na správný postup jsme museli přicházet až při opakovaném hraní. Některé nás nakonec opravdu hodně bavily, jako třeba karty a podvádění při nich, ale vysvětlení pravidel by mohlo být srozumitelnější. Dokonce i té pelotě jsem přišel na chuť a vyhrál v ní 19:0 a vznášedla, která byla v příběhovém módu příšerná, mě v párty módu chytla. To bylo však dané také tím, že v rámci příběhu jdou všichni protivníci po mě, ale při samostatném hraní jsou to všichni proti všem. Doporučuji tak minihry v příběhu nějakým způsobem zdárně dokončit a naplno se do nich ponořit až zvlášť.

K prvnímu dílu se ještě určitě někdy vrátím, i vzhledem k tomu, že jsem se dostal ke krabicové verzi na PS4, ale na další průchod dvojky to moc nevidím. Těžké to u mě bude mít i případná trojka, protože jak jsem se na první dva díly vyloženě těšil, další dobrodružství se Spencerem a Hillem mě po zažitém zklamání už moc neláká. Nevěřím ale, že nějaké pokračování vůbec někdy bude.

Pro: Bud Spencer, Terence Hill, dabing, hudba, filmové prvky, některé minihry

Proti: bugy, občas neposlušné ovládání, špatně vysvětlená pravidla miniher

+13

Farming Simulator 22

  • PC 80
Na farmářskou sérii jsem se díval vždy s obdivem a přemýšlel jestli mě to bude bavit. Už před několika lety jsem přemýšlel, že si koupím Farming Simulator 19, který byl zrovna nejlepším dílem série. Netrvalo dlouho a byl oznámen tento díl. Hodně se mi líbila sběratelská edice, která obsahovala USB majáček. Takové kraviny mám rád, tak jsem po něm hned zatoužil. Ale nakonec jsem si pořídil krabicovou verzi hry a majáček mi donesl Ježíšek se speciálním DLC. A co je boží, že od letošního roku funguje ten majáček i v Euro Truck Simulator 2

Jedná se tedy o klasický simulátor se řízením vozidel. Traktory a různé stroje se řídí velmi dobře, vše je krásně animované a dobře se na to dívá. Různé mechanismy mají skvělé animace, které člověk v realitě nemá šanci ani vidět. A to množství licencovaných firem je ohromné. Člověk by ani nečekal, že existuje tolik agro firem a strojů. Hra působí velmi relaxačně a je vhodná na odpočinek.

Skvělou věcí jsou továrny, do nichž se dají vozit vaše plodiny. Je to takový tycoon prvek, který je super. Z továren je opět možné vyvážet vyrobené zboží do prodejen a celé to farmaření má nějaký pěkný smysl. Některé továrny si lze zakoupit i na vlastní pozemek.

Co bych vytkl je, že hráč je zde zcela sám. Kromě NPC aut a chodců tu není žádný další traktor či kombajn, co by jezdil na vedlejším poli. Což je docela velká škoda a promarněný potenciál. Dalším mínusem je zpracování zimy. Je to takové nemasné neslané. Sníh se chová divně a vozidla v něm nenechají ani stopy.
Další výtkou je řízení auta, což je v simulátoru docela otravné. Nějak to není ono.

Pro: Grafika, množství zemědělské a lesnické techniky, spousta možností co dělat, velikost map a obrovská podpora modifikací.

Proti: Zpracování sněhu, řízení auta, chybí NPC zemědělci.

+9