Poslední komentáře

Do Yakuzy jsem nastoupil s dílem Zero na PS4 na konci roku 2019 a okamžitě se stala mou velmi oblíbenou sérií. Odehrál jsem zatím díly Zero až 4 a postupně jsem se snažil hry dohrávat, většinou mám na začátku ambice dohrávat to na 100 procent než to vzdám u padesátého pokusu v mahjongu nebo shogi, kdy pokaždé mezi díly zapomenu i ten zlomek z pravidel co jsem během minulé hry pochopil. Problém je ten, že tvůrci sypou hry rychleji než je stíhám hrát, je to vždy záležitost blížící se sto hodinám nebo i přes a víc než jednu ročně jsem zatím nezvládl, takže teď po dohrání Gaiden mi zbývá ještě i s  oběma Judgment díly a novou hrou v únoru 2025 osm her což je šílený a zkusím to zrychlit.

Gaiden tento měsíc končí v game passu, takže jsem musel přerušit chronologické hraní. Kdyby to byla rozsahem klasická Yakuza tak nemám šanci za 14 dní dohrát, ale tento díl je podle mě tak třetinový rozsahem příběhu i menšími požadavky na 100 % achievementů, tak jsem se rozhodl hru zkusit dokončit a po asi 38 hodinách mám konečně aspoň jednu Yakuzu kompletní.

Gaiden měl být původně zřejmě úvod do osmého dílu než se tvůrci rozhodli pro samostatnou hru spojující období mezi sedmým a osmým dílem. Na rozdíl od jejích tahových soubojů je to opět klasická mlátička, hlavním hrdinou je opět klaďas Kiryu, který jestli to správně chápu, tak byl v šestce, v sedmém díle nebyl a vrátil se zase v osmičce jako spoluhráč nového hlavního hrdiny Ičibana. Hra jako vždy má dvě složky - hlavní temnější příběh a vtipné, oplzlé, sportovní, hledací a bojové sidequesty.

Kvůli tomu, že jsem nyní skočil tři díly dopředu, tak z různých flashbacků jsem se dozvěděl dost tvrdých spoilerů, což doufám, že pak hraní těchto dílů moc nepokazí, Kiryu teď pobývá v chrámu Daidoji, z kterého se nakonec vyklube tajná špionská organizace, pro kterou je nucen pracovat. Kratší asi pětiepizodový příběh, se týká rozpustění mafianských rodin Tojo a Omi, které má podporu obou patriarchů, ale ne všichni Yakuzáci chtějí jít od válu a tak dojde ke konfliktům. Při soubojích používá Kiryu tentokrát dva styly - Yakuza a Agent. Yakuza je tvrdý pouliční styl s drtivými údery a kopy a Agent je rychlejší, jakoby slabší styl, který ale doplňují 4 gadgety jako z Jamese Bonda (drony, vybuchující cigarety, lanko v hodinkách a "jezdící boty"). Souboje jsou celkově jednodušší než v klasickém dílu a tak jsem si většinu času vystačil s Yakuza mlácením a ani jsem se nijak nemusel hnát za upgrady a vylepšováním. Po vyřešení zápletky se Kiryu vrací do chrámu, pozdějí vyrazí na slíbenou Havaj, jeho jméno zůstává podle tituly hry vymazáno. Yakuza je vždy příběh s epickými scénami a obětmi, které musí hrdinové udělat, ale až v tomto díle jsem při závěrečných cutscénách regulérně neudržel slzy, což se mi u her opravdu nestává (až na pár výjimek). Příběh a jeho závěr je tím, proč tuto hru hodnotím tak vysoko.

Vedlejší obsah je zde většinou dodávaný skrze Akame (něco jako Florist z minulých tokijských dílů), která vám zadává sidequesty, uvede vás na Castle, což je replika osackého hradu na kontejnerové nákladní lodi (díky které tuto hru zároveň zařazuju do herní výzvy do první kategorie), kde jsou západní kasino, japonská gambling hall, kabaret s děvčaty (které jsou zde formou hraných cutscén s živými herečkami a úplně mě to neoslovilo, navíc to nezvládli zvukově, jsou tam ozvěny jak kdyby to celé natáčeli na hajzlu) a hlavně koloseum, kde kromě již obvyklých soubojů 1v1 tentokrát Kiryu skládá a trénuje svůj tým bojovníků do týmových bitev kde s až 10 členy týmu bojujeme proti přesilám soupeřů. Není zde žádná velká minihra jako trénink a vedení společnic v kabaretu nebo vedení realitních firem jako v jiných dílech. Nároky na kompletování nejsou tak brutální a není nutné nasbírat a vyhrát všechny hry (mahjong a japonské kasinové hry jsem hrál jednou a kolem shogi jsem jenom probíhal po ulici a byl jsem moc rád, že jsem se těmhle obvyklým strašákům nemusel vůbec věnovat), sidequestů není 100, ale asi jenom kolem třiceti.

Hru jsem si jako milovník série opravdu moc užil, kdyby tohle byl obvyklý rozsah všech dílů bylo by to skvělé. Nováčkům bych ale doporučoval začít Zero a jet postupně díl po dílu pokud je to zaujme. Teď zkusím doklepnout pětku a šestku a konečně začít hrát ten tolik vychvalovaný tahový sedmý díl.

Call of duty mám rád téměř od počátků série, nekriticky zbožňuju starou Modern Warfare trilogii, hrál jsem všechno kromě Vanguard (který jsem po zdrcujících kritikách dodnes nezakoupil). Dříve jsem hrál jenom kampaně, někdy od Black Ops 4, kdy byla nějaká první battle royal verze tak jsem začal hrát ji, standartní multiplayer i zombíky. Chápu, že je to nějvětší mainstream co existuje, ale mě vyhovuje a nečekám od toho nějaký realistický taktický souboj, ale prostě zábavu, kterou prostě po zakoupení dva měsíce budu hrát hodně a pak do dalšího dílu sem tam nárazově.

Nejvíc se v komentáři pověnuju kampani. Po loňské otřesné kampani, kde jste dostali obrovský, ale ne úplně zaplnění prostor k průchodu misemi se letos tvůrci vrátili ke klasickému přímočarému stylu, ale asi cítili přetrvávající každoroční kritiky o délce kampaně a tunelovosti a tak se snažili, aby každá mise byla jiná, což opravdu je, ale pro mě to není to pravé, i když je to o parník lepší než loni. Z posledních let bych jako nejlepší kampaň vyzvedl Modern Warfare remake, kdy byla jedna fantastická stealth mise při zajímání rukojmích v baráku, kdy to působilo jako z filmu Zero Dark 30 a zbytek hry byla klasická adrenalinová jízda. Tady se autoři snažili přijít s mnoha novými nápady, ale většinu jsem jich opravdu nepotřeboval (mise v kasinu, působící jako z Hitmana, mise s otevřenější mapou, kde jezdíte od úkolu k úkolu jak v Ubisoft hře, mise, kde hledáte čtyři klíče v zamořené laboratoři a najednou proti vám jdou zombíci (v realisticky se tvářící kampani) nebo přeposlední mise, kdy při výslechu zadržené postavy se pohybujeme v její hlavě a odhalujeme její minulost (tady opisovali od Alana Waka) .
Dále se mezi misemi vracíme do safehousu, kde je možné ho vylepšovat, upgradovat schopnosti jako více zdraví, více štítů, rychlejší přebíjení apod. a mluvit s ostatními členy týmu, kdy se téměř nic zásadního nedozvíme a ještě je zde možné řešit drobné puzzle hádanky. Nikdy jsem nezaznamenal, že by po tomhle někdo v Call of Duty někdy volal a je to všechno naprosto zbytečné a zdržující. Jinak ale jednotlivé mise pěkně odsýpají jsou zábavné, ale mockrát jsem si říkal, proč prostě nedodali standartní střílečku z Pouštní bouře, zápletka s vojenskou organizací už tady taky byla v Advanced Warfare s Kevinem Spaceym a fungovala dobře. Tady opravdu více není lépe a tvůrci prostě vzali jakýkoliv nápad a ve hře ho použili.

Zombie režim se vrací ke klasické hordě, řešíte vlnu nepřátel, z nich máte peníze, za peníze odemykáte další části mapy a vylepšujete zbraně a je to zábava. V multiplayeru zatím chybí nějaký režim pro více hráčů na větší mapě, který myslím byl ve všech posledních dílech. Zde je zatím možnost hrát nejvíce 6v6 týmy nebo v osmi všichni proti všem. Doufám, že brzy do hry přijde Gungame (všichni proti všem, po každém kilu se vám změní zbraň, můj nejoblíbenější mód). I zombies i mulťák fugnují skvěle, nemají žádné technické problémy, hrají to všichni takže nečekáte na zápasy a je to prostě zábava jako vždy.

Výhodou pro váhající je i zařazení do game passu, kde můžete za měsíční poplatek vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli je hra pro vás. Za mě po loňském špatném ročníku, kde jsem hrál pak v podstatě jenom zombíky (protože na Warzone už jsem asi starý, tam se vůbec nechytám) výrazné zlepšení a uvidíme co nový obsah v dalších měsících.

Do JRPG žánru se snažím dostat dlouhodobě, mám o něj zájem, zatím ale nejsem úplně stoprocentní příznivec. Pořádně jsem hrál jen FF 7 první díl remaku, nějaký Dragon Quest na 3DS a Tales of Vesperia. Zatím jsem jenom chvilku nakoukl do Persony 5 a Octopath Traveler a hlavně druhý titul mě hodně bavil z asi dvou hodin a určitě je na mém listu vysoko a brzo se k němu snad dostanu. Naopak Ni No Kuni od kterého jsem si hodně sliboval jsem odložil asi po 30 hodinách, protože mě to i přes nádhernou prezentaci začalo hrozně srát. Poslední dohranou hrou je Soul Hackers 2, která je v podstatě Persona osekaná o velké množství aktivit, ale souboják a summonování démonů/person je myslím v podstatě stejné. Dál mám rád hry jako Valkyrie Chronicles, Fire Emblem nebo málou známou sérii Fuga, kde vylepšujeme partu pomocí vztahů mezi jednotlivými charaktery, což je velká část gameplaye v Personě 3. Chápu jakou má Persona (hlavně asi pětka) pozici mezi znalci a milovníky žánru a tak po pár ne úplně nadšených pokusech s JRPG jsem nainstaloval trojku s tím, že to bude tutovka. Omlouvám se za dlouhý úvod.

Příběh se točí okolo nového studenta druhého ročníku střední školy, který postupně s partou spolužáků a dalších postav bojují zbraněmi nebo pomocí person proti stínům, které se objevují během tzv. Dark Hour a postupně se dostaneme až ke klasické záchraně světa. Každá postava má svou personu (kromě hlavního hrdiny, který jich může mít až 12), která je dobrá v nějakém druhu útoku a klíčem je nakombinovat partu nějak, aby byly pokryté všechny útočné varianty (tři fyzické útoky a sedm kouzelných) plus další skilly jako léčení, buffy, debuffy, prostě celkem klasika. Souboje probíhají v dungeonu Tartarus, který když jsem zjistil, že má 265 pater, tak jsem úplně neměl radost po zkušenosti právě ze Soul Hackers 2, kde byl Soul Matrix, kde jsem několikrát dost bloudil a procházet ho bylo zdlouhavé a nezábavné. V Tartaru je to naštěstí vyřešeno lépe, jednotlivá patra jsou krátká a nekomplikovaná. Mimo Tartarus probíhají souboje jednou za měsíc při úplňku a jedná se vždy o boss fighty. Zpočátku jsem si myslel, že Tartarus je v podstatě nepovinný, sloužící k levelování a získávání itemů a materiálů, ale nakonec je nutné ho projít až k vrcholu. Ale není to takový problém jak jsem si na začátku u počtu pater myslel. Souboje jsou skvělé, bavilo mě u neznámých soupeřů zjišťovat jejich slabé a silné stránky, na obtížnost Normal jsem se nikdy nedostal vyloženě do problémů se skoky v obtížnosti což u některých JRPG bývá dost problém, ale tady to bylo až do konce skvěle vybalancováno a poslední souboje jsem zakončoval na nějaké 80. úrovni ani ne s prstem v nose, ale ani jsem se u nich nijak dlouho netrápil.

Řekl bych, že větší část hry jsem strávil mimo souboje, zejména vylepšováním social link s parťáky, ostatními spolužáky a několika lidmi, které jsem postupně potkával mimo školu. Těchto linek je kolem dvaceti, některé z nich mě bavily a zajímaly (zahraniční student, trenérka malých běžců nebo staří majitelé antikvariátu), jiné jsem se snažil maxovat jen kvůli bonusům při fúzování person a dialogy v nich přeskakoval. Dalšími aktivitami mimo souboj je návštěva restaurací, kina, karaoke, herny nebo pěstování zeleniny na střeše ubytovny, vaření se spolubydlícími, sledování filmů. Všechny tyto činnosti buď vylepšují persony nebo naše osobnostní statistiky Charm, Academics a Courage nebo z nich získáme léčivé a jiné předměty. A poslední důležitým herním prvkem jsou side questy pro Elisabeth z Velvet Roomu (zde se "vyrábí" nové silnější persony). Všechny mimosoubojové činnosti jsou zábavné a určitě to není jenom chození do školy na jednotlivé předměty, jak jsem z recenzí při vydání trochu nabyl dojmu.

Teď už se dostanu k jedinému většímu problému, který jsem měl a to je délka hry. Pro jistotu už to asi hodím komplet do spoileru.
U posledního ze sedmi úplňkových boss fightů jsem podle vývoje situace a i názvu achievementu tušil, že hra ještě nekončí a nějak pojede dál, ale vyřešit to tím, že jsem se dozvěděl na začátku listopadu, že k rozuzlení dojde prvního ledna a do té doby bude jenom škola s občasným Tartarem mě docela zaskočilo. Takže jsem už spíš spěchal ke zmíněnému datu, už jsem přeskakoval dost dialogů, přece jen už v té době jsem tam byl za nějakých 65 hodin a už jsem ten konec prostě vyhlížel. No a prvního ledna uděláte rozhodnutí, kdy hra zřejmě skončí (nevím, zvolil jsem druhou možnost) nebo se dozvíte, že se finálního souboje dočkáte za další měsíc. To už jsem vývojáře nazval hodně nepěknými výrazy. Ke konci jsem už vyloženě doběhl a chtěl mít hru už pryč z disku a plánované rozšíření jsem ani nezapl. Třeba někdy v budoucnu si ho dohraju. Taky mě jako achievement huntera (bohužel) nepotěšilo, že po dokončení příběhu nebyla nějaká možnost dosbírat ty asi čtyři achievementy co mi chyběli (dokončit pár těch sociálních linek a jiných úkolů apod.)

K úplnému konci hry bych jenom rád řekl, že to že hlavní postava zemře dozvěděl až ze čtení zdejších komentářů a následně reditů během titulků. Takže to na mě nemělo ten dopad kdyby to bylo nějak jasněji ukázáno. Pravděpodobně jsem to pochopit měl, ale i na tom reditu bylo dost stejně zmatených hráčů jako já, kteří nepochopili úmrtí hrdiny dva měsíce po poslením boss fightu. Náznaky tam byly samozřejmě, když mu všichni na konci říkali, že nevypadá moc dobře nebo že finální kouzlo místo many stálo hrdinu všechny životy (čehož jsem si v zápalu boje někdy ve tři v noci nevšiml).  

Většina zdejších komentářů je od znalců původní hry, série celkově i JRPG jako žánru, já na to mám tenhle nepoučený začátečnický pohled. Celkově nenapálím Personě tak vysoké procenta jako dostává od většiny, ale je to určitě nejlepší JRPG co jsem zatím zkusil (zřejmě tedy i než do nebes vynášené FF 7 remake) a rozhodně můžu všem kdo ještě nehráli nebo mají obavy doporučit, aby hru zkusili. Jenom teda počítat s tím, že pod těch sto hodin se budou dostávat jen dost těžko.

Při vydání Gotham Knights schytávali spíš průměrné až podprůměrné recenze, takže jsem do hry vstupoval s nulovým očekáváním a byl jsem připraven hru opustit při delší nudě nebo nezábavě. Ani jedno ale nestalo a tak jsem byl nakonec příjemně překvapen a dávám jedno z těch vyšších hodnocení zde na databázi. Na začátku je nutné si ujasnit, že moje hodnocení původní Arkham trilogie je mezi 95% a 100%. Batman je moje nejoblíbenější komiksová postava, nedám dopustit na knížky, filmy (s Balem a Pattinsonem) a seriály. Proto i 80% co dávám teď je krokem zpět. Chápu, že hru nedělají Rocksteady a ani příběhově nenavazuje na jejich vesmír. Ale přesto se neustálému srovnávání s jejich hrami nelze ubránit.

Příběh se rozběhne slibně smrtí Batmana a představením Sovího tribunálu, který mám moc rád v komiksu. Velkým problémem pro mě bylo, že v batmanovské hře nehrajeme za Batmana. V komiksech, které jsem četl, se většinou tihle poskoci, za které můžeme v Gotham Knights hrát, moc neobjevovali a tak jsem je v podstatě ani neznal. Na začátku jsem si vybral Red Hooda a až do konce hry ho nevyměnil, protože jsem to nepotřeboval a ani mě to nelákalo zkusit zbytek party.

Kromě dobré hlavní story jsou tady tři větší sidequestové linky s klasickými DC záporáky, které mě všechny bavily a tak scénář hry považuji za jeden z kladů hry. Dobré byly i občasné flashbacky, kde jsem se nakonec něco dozvěděl i o minulosti Red Hooda a pořádně ho poznal (předpokládám, že by to tak bylo i u hry za další charaktery). Na rozdíl od Arkhamu postavy levelují tři různé ne moc rozsáhlé skill tree, v podstatě taková línější verze RPG systému třeba z posledních asasínů. Soubojový systém byl OK, ale Red Hood používal pouze pěsti nebo svoje pistole, nepřátelé nebyly nějak zajímaví, většina jenom boxovala, někteří měli střelné zbraně a pár silnějším bylo třeba prolomit štít. Nedá se to srovnat s koncertem v Arkhamech, když na vás naběhli borci s nožem, elektrickým obuchem, štítem, brokovnicí a na každého byla jiná obrana. Naopak občasné bossfighty byly většinou velmi zábavné (nejvíc asi nahánění Clayface po Gothamu).

Největším problémem byly výplňové mise, kdy jste řešili běžné zločiny v Gothamu a bylo to několik stále stejným opakujících se vzorců (vykrádání dodávky, vykrádaní bankomatu, záchrana rukojmích apod.). Sloužily i k progresu v side questech a několikrát se mi stalo, že jsem něco vyřídil a vzápětí se vracel na stejné místo vyřešit stejnou věc. Hodně mi to připomnělo kritizovanou třetí Mafii, kde to bylo to stejné, vymlátil gangstery v jednom baráku a hned jet do vedlejší čtvrti a tam je znova vymlátit ve stejném baráku.

Celkově ale převládla spokojenost s příběhem, moje obliba Batmana a hru jsem si užil. Ve srovnání s Arkhamem asi nešlo vyhrát, ale určitě to není nějaký odpad, kterému je třeba se vyhýbat a pokud je pro vás zasazení aspoň trochu atraktivní, tak myslím, že se vám bude Gotham Knights líbít.

Hru jsem začal hrát hned po launchi v game passu, takže už se mi za ty zhruba tři měsíce trochu vytratila z paměti. Takže komentář bude stručnější.

Hra se odehrává v sedmdesátých letech na ropné plošině u Skotska. Na začátku se dozvíme, že místní těžaři vrtali příliš hluboko a to stejně jako nenažraní trpaslíci v Pánovi prstenů neměli dělat. Hned od prvního traileru mě hodně zaujalo prostředí ropné plošiny a ve hře se to jenom potvrdilo. Ať už jsem se pohyboval po "venku" většinou bičován větrem a deštěm, uvnitř v temných zatopených skladech nebo sklepech nebo v počátku relativně bezpečných ubytovacích prostorech, všechno vypadalo velmi uvěřitelně a přitažlivě a celou dobu mě kulisy hry ani trochu nenudily.

Hra je typickým walking simulátorem, hádanky v podstatě nejsou, zabloudit není kde a jenom jsem se nechal unášet příběhem, vyprávěným dialogy s kolegy ať už napřímo nebo velmi často pomocí telefonu, který spojuje jednotlivá pracoviště na plošině. V některých recenzích jsem jako výtku zaznamenal, že ve hře jsou flashbacky mimo plošinu a že to vytrhává z vtažení do problému na plošině, ale s tím musím nesouhlasit, jsou tam během celé hry dvě nebo tři takové situace, jsou krátké a doplní backstory hlavní postavy. Hru provází fantastický skotský dabing a při některých "chlapských" interakcích mezi ropaři jsem se nahlas smál.

Na Game Pass je to super hra, platit plnou cenu by asi bylo spornější, ale hodně jsem si to užil. Předplatitelům nebo kupujícím v nějaké slevě rozhodně můžu doporučit, je to opravdu jenom průchod, třeba S.O.M.A. a její puzzly by se ve srovnání s tímto dala označit za logickou adventuru, ale nevadilo to a opravdu mě to bavilo.

It takes two jsem si dlouho chtěl zahrát, ale neměl jsem bohužel s kým. Od prvních recenzí bylo jasné, že jde o výjimečné dílo a tak jsem doufal, že se k tomu dostanu. Až teď skoro tři roky do vydání jsem našel koop partnerku, se kterou jsme se do hraní pustili.

Příběh je triviální, rodiče se hádají a chtějí rozvod, dcera se jim v tom snaží zabránit a nějak je prokleje, rodiče se změní na hadrové nebo jaké malé postavičky a musí se spoluprací při řešení problémů znovu sblížit. Jediná dobrá příběhová věc je kniha/psycholog Dr.Hakim. Hlavní postavy jsou vlastně celkem otravné, ale naštěstí příběh zde není rozhodně na prvním místě.

Zmenšení rodiče se pohybují po lokacích v domě a blízkém okolí (sklep, dětský pokoj, půda, zahrada, dutý strom apod.), které jsou graficky nádherné, výrazně barevné. V každé lokaci dostanou postavy nějaké schopnosti (např. jeden střílí hřebíky a druhá využívá kladivo k přesunu po stěnách, jindy má postava magnet s plusovým pólem a druhá s minusovým) , každá jinou, které jsme používali třeba hodinka a půl a pak už se nikdy neopakovaly. Hra za každou postavu je většinou dost odlišná a určitě stojí za to si dát dva průchody za různé postavy. Josef Fares a jeho tým se tady úplně urvali ze řetězu a hra střílí na hráče jeden perfektní nápad za druhým a věřím, že jiné firmy by klidně dokázali vzít dva tři tyhle nápady a roztáhnout je do celé hry. Tady bych řekl, že jich je určitě přes deset a většina byla velmi zábavná (moc mě nebavil v podstatě jenom vesmírný/hvězdný level). Pokud už jsme si chtěli někdy odpočinout od kooperace, tak v hra nabízí velkou spoustu miniher proti sobě (šachy, střelby na cíle, koulování, závod na sněhu a mnoho dalších), kde se dá taky utopit velké množství času a to jsme neobjevili zdaleka všechny.

Hra není náročná, na nějaký delší zásek si nepamatuju, ale je překvapivě dost dlouhá, čekal jsem něco jako sedm osm hodin, ale nakonec jsme hru dokončili za něco mezi 16-18 hodinami. Je to jednoznačně nejlepší coop hra, moc jsem jich nehrál, ale i tak snadno vystřídala na trůnu vynikající Overcooked a pro kohokoliv kdo má s kým hru hrát nemůžu jinak než doporučit všemi deseti.

K psaní komentáře jsem se dostal až teď, ale F.I.S.T. jsem dohrál už v červnu, takže už se mi trochu vykouřila z hlavy. Metroidvanie mám moc rád, trochu jsem měl předsudky, že jde o hru z Číny, ale nakonec to dopadlo velmi dobře.

Hra nijak nevybočuje z žánru, nepřináší nic nového, ale klasické věci kopíruje na výbornou. Není nijak překombinovaná, jako některé jiné, dostaneme k dispozici pouze tři zbraně (titulní pěst, pak vrták a elektrický bič), které zároveň dávají skilly jako plavání pod vodou, létání ve větracích šachtách apod. Sympatická mě byla mapa, kde narozdíl od většiny podobných her jsou značky s úkoly, takže odpadá bloudění, které mě v jiných metroidvaniích pravidelně potkává. Hra se mi zdála většinu času dost snadná na nějakou střední obtížnost, ale závěreční dva bossové posunuli laťku hodně vysoko a na ně jsem si ji snížil a dal je snadno na první pokusy.

Technické provedení nic o čem bych musel psát oslavné ódy, ale plně dostačující. Mám rád, když se hraje za zvířata, zde králíka Raytona, potkáváme kamaráda medvěda, je tam krysí gang. Nepřátelé jsou nějaká kombinace robotů se zvířaty, mohlo by jich být víc druhů. Každá zbraň má několik komb, zhruba pět. Většinu hry jsem strávil s pěstí a stačilo to.

Mám rád ve hrách easter eggy, odkazy na jiné hry (typicky Dead Cells, kde je nějaká zmínka snad o každé lepší indie hře za posledních deset let). Protože mám moc rád Death Standing, tak zdejší odkaz na cutscénu s Madsem Mikelsenem mě strašně rozesmál a pobavil.

Hráčům tohoto žánru rozhodně doporučuji, pro nováčky díky přehlednosti mapy a jednodušším soubojů je to dobrý vstupní bod do metroidvanií.

Robocop mě před vydáním nijak moc nezajímal, protože jsem někde zaznamenal, že vývojáři licencují tyhle osmdesátkové legendy a vydali zatím nic moc Terminátora a tragického Ramba. Pak ale začaly vycházet dost pozitivní recenze, takže jsem si hru zařadil na wishlist a během nějakých slev ji pořídil.

Jako dříve narozený jsem samozřejmě velmi dobře seznámen s původními filmy, a i když nedosahovaly v mých očích výšin snímků s Arnoldem a Stalonem, tak mě hodně bavily, hlavně první díl (při přípravě na tenhle komentář jsem zjistil, že celkem OK druhý díl a zoufalý třetí díl psal legendární komiksový scénárista Frank Miller). Je vidět, že i autoři jsou fanoušci předlohy a je to vidět na každém kroku, na ulicích Detroitu, kde se poflakují bezdomovci a feťáci, na televizních zprávách, na policejní stanici i na chování kravat z korporátu OCP.

Hra je primárně střílečka s menším důrazem na RPG vývoj postavy. Vylepšujeme výdrž, přesnost, ale i třeba schopnost hackování, hledání stop a tajných vchodů. Levelujeme taky Robocopovu zbraň, i když jsem často používal zbraně co padaly ze zabitých nepřátel (velké rozpětí od SMG až po granátomet). Mise, které se netýkaly střílení mě spíše obtěžovaly a zdržovaly, typicky mise, kde běháte po policejní stanici a sbíráte podpisy na pohlednici pro kolegyni do nemocnice. Naštěstí těchto misí moc nebylo. Hlavní story se ze začátku motá kolem dealerů drogy Nuke, ale postupně se motá klasicky kolem nenažranosti OCP, mise pěkně odsýpají a jsou občas doplněny většinou zajímavými side questy (např. challenge mezi Robocopem a zbytkem policejní jednotky o to, kdo zabije víc nepřátel, vyšetřování vražd a případů v oblasti hlavních misí atd.).

Střelba působí výborně, hlavní zbraň si můžete vytunit podle svých představ. Co mi ze začátku vadilo hodně, byla chůze Robocopa, která má působit jakože ovládáte těžký kovový kolos, ale je to hodně pomalé a kymácivé. Taky mě obtěžovalo, že autoři zvolili zelenou barvu titulků a ty se tak četly opravdu špatně. Pokud se to dá změnit v nastavení, tak jsem to přehlédl.

Kromě těchto drobností se ale jedná o výbornou hru, která dokonale kopíruje předlohu, je i filmově hodně krvavá a pokud by hra byla jenom čistá střílečka, bylo by to možná lepší. Ale i tak se jedná o nečekaně výbornou hru a autoři se každou hrou zlepšují, takže snad budou v licencování klasik v této kvalitě pokračovat.

Bramble na mě vyskočil v game passu, podíval jsem se na trailer, zjistil že hra je výborně hodnocená, navíc s krátkou herní dobou, což už je taky v dnešní době pro mě spíš pozitivní, takže jsem titul před vyřazením z předplatného vyzkoušel.

Podobné LIMBO před lety mě celkem bavilo, ale asi ne tolik jako většinu ostatních, kteří hru považují už za indie klasiku. V obou hrách hrajeme za malého chlapce, který se vydává do strašidelného lesa, v případě Bramble jde zachránit sestru. Narozdíl od Limba, které se celé odehrává v černobílé depresi se tady střídají veselé barevné obrazy se skřítky s hororovými scénami, kdy nás čeká slušné množství boss fightů s netvory ze zřejmě severských pohádek. Ty působí opravdu strašidelně a z nalezených knih se můžeme dozvědět i jejich krátkou legendu. Několik jich je velmi podobných o tom, že vesničané někoho vyhnali do lesa a on se jim pak mstí. Prostě klasické příběhy o tom, že jakkoliv děsivé jsou různé nestvůry, tak největší svině je vždy nakonec obyčejný člověk.

Grafické stylizaci chvíli trvalo, než si mě získala, měl jsem pocit, že postava se divně pohybuje, ale nakonec jsem si zvykl, scenérie v lese jsou nádherné doplněné skvělou hudbou, plošinovkové časti občas doplněné velmi jednoduchým puzzlem typu najdi skřítky byly v pohodě, ale problém jsem měl s bossfighty, které mě většinou moc nebavily, všechny se mi zdály hodně podobné, pomalé, vždy nějaký čas se skrývat nebo vyhýbat útokům, pak zasadit ránu a celé kolečko znova, už mě to ke konci v podstatě nudilo a vyhlížel jsem konec hry, ale pak přišel závěrečný boss fight, který i když nebyl výrazně jiný, tak v kombinaci se zvolenou skladbou, kterou každý znáte https://www.youtube.com/watch?v=gSY-wD4l5DM , byl najednou zábavný, epický a zařadil bych ho dost vysoko v nějaké top boss fight tabulce i v konkurenci všech těch Dark Souls her.

Díky závěru jsem nakonec dal dost vysoké hodnocení, Bramble dělá kromě ne úplně záživných boss fightů (ale chápu, že to není akční hra) všechno ostatní výborně. Pokud jste fanoušek Limba, tak vás nemůže zklamat, ale i pro ostatní, co by si chtěli vydechnout od nějaké akční hry u krátké malé příběhovky můžu jenom doporučit.