Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Hellblade: Senua's Sacrifice

  • XboxX/S 30
Nech mi Odin odpustí, ale Hellblade predstavuje presne ten typ hier, ktorý nenávidím. Do hry som išiel viac-menej naslepo (cez Xbox Game Pass) a to bola chyba. Zaujala ma grafika, téma, prostredie a tiež pochvalné recenzie. Čakal som však niečo úplne iné, takže si za svoju frustráciu môžem do istej miery sám. Tých pár hodín, ktoré som s Hellblade strávil som ale premýšľal, prečo toto, sakra, niekto vydával ako hru? Prečo to rovno nenatočili ako film, napríklad v réžii Roberta Eggersa (kto videl jeho Severana, tak vie)? To by sa mi páčilo a netrpel by som pri tom.

Herné prvky (myslené ako „niečo, čo hráte“) sú totiž v Hellblade s prehľadom to najotravnejšie a najubíjajúcejšie. Pozostávajú výhradne z toho, že beháte furt dokola presne naskriptovanými a zmätočnými lokáciami a riešite logické (ja by som skôr napísal „logické“) puzzly, aby ste mohli otvárať brány a dostať sa ďalej. Puzzly, ktoré sú mimochodom stále rovnaké (overené walktrough videami na YouTube). Okrem toho bojujete v nezaujímavých generických súbojoch s generickými protivníkmi. A počúvate hlasy vo svojej hlave, ktoré sú po pár minútach maximálne otravné. To je všetko.

Samozrejme, všetky puzzly musíte vykonať presne tak, ako si tvorcovia vysnívali. Nemôžete ísť na ne po svojom, nemôžete sa odchýliť od presne naplánovanej trasy, nemôžete si ani skrátiť cestu, lebo hlavná hrdinka nedokáže preskočiť ani kamienok. A samozrejme, nemôžete ani spadnúť či si nejako ublížiť, nič vás neohrozuje, len proste beháte ako zajac v pekne vyzerajúcom prostredí a snažíte sa vyznať v „logike“ puzzlov. A keď ich aj splníte, často sa ďalej aj tak nepohnete, lebo nestojíte presne na mieste, ktoré tvorcovia určili. Strašná zábava, fakt. Hoci prakticky vždy viete, čo máte urobiť, tak proces, ako k tomu dospieť je tak neskutočne frustrujúci a zdĺhavý, až to zaváňa nejakým podivným škodoradostným zámerom.

Čo súboje? Na prvý pohľad vyzerajú veľmi efektne, ale veľmi rýchlo sa ich človek preje. Ak by tam neboli, nič by sa nestalo. Vlastne, ak by v hre nebol žiadny typicky herný prvok, kde niečo ovládate, vyznela by úplne rovnako. Áno, po grafickej stránke je hra žrádlo a zaujme aj vyobrazenie psychózy, ktoré tvorcovia konzultovali s odborníkmi z oblasti psychiatrie. Ale to samo o sebe dobrú hru nespraví.

Príbeh našej hlavnej hrdinky ma vôbec nezaujímal, čo bolo spôsobené onou frustráciou z toho, že musím hrať niečo tak nekonečne nudné a primitívne. Keď som prešiel treťou či štvrtou bránou, kde sa do zblbnutia opakovalo to isté (odomkni ďalšiu bránu, bojuj s démonmi, a potom znovu a znovu), tak som si povedal, že nemienim strácať čas a hru vypol.

Uľahčila mi to sama hra, keďže moja hrdinka sa asi dvakrát za celú hernú dobu nekompromisne bugla a odmietala sa pohnúť ďalej. Asi znamenie priamo od Odina. Je mi jasné, že aj tento typ hier má svoje publikum a iste sa nájdu ľudia, ktorí budú Hellblade považovať za zaujímavý a zábavný zážitok.

Pre mňa Hellblade predstavuje pravý opak toho, prečo mám hry rád. Ak by som si pozrel nejaký walktrough na YouTube, splnilo by to účel rovnako. Vlastne by to bolo ešte lepšie, lebo by som nemusel riešiť stupídne puzzly a nudné súboje. A odvážim sa tvrdiť, že to rozhodne nebol zámer tvorcov.

Pro: grafika, zvuky, celkovo audiovizuálna stránka

Proti: všetko ostatné

+16 +17 −1

Alan Wake

  • XboxX/S 80
Herní výzva 2024 – 4. "Tenkrát v Hollywoodu" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které vystupují živí herci. 

Alan sa na tomto portáli teší obrovskej obľube a asi nepoviem nič, čo by už nezaznelo v 50+ komentároch predo mnou, preto skúsim byť stručný. Hral som "Alan Wake Remastered" verziu na Xbox X. Hra vyzerá veľmi pekne, už v časoch vydania originálu sa pýšila vysokou kvalitou grafiky a fyziky. Od Remedy Entertainment som zatiaľ hral len Max Payne a Max Payne 2: The Fall of Max Payne, ale ich autorský rukopis je okamžite rozpoznateľný.
1) Zaujímavá herná mechanika. Check.
2) Noir atmosféra a temný príbeh. Check.
3) Zaujímavé a vtipné rádiové a televízne vysielanie. Check.
4) Bláznivé snové sekvencie. Check.

Alan Wake sa občas prezentuje ako horor, ale u mňa ako horor veľmi nefungoval. Každopádne, v tomto prípade to beriem ako pozitívum, tlak mám dosť vysoký aj bez toho. Infarktových situácií, kde na vás nepriatelia vybafnú v naskriptovaných jump-scare-och je neúrekom všade inde (žmurk žmurk Dead Space). Tu sa pred stretom s nepriateľom pekne spomalí čas, oddiali kamera a vy presne viete koho čakať a koľko ich čakať. Navyše, nepriateľov je pomerne dosť, takže "držíte nohu na plyne" a na strach a paniku proste nie je čas. Napriek tomu je atmosféra príjemne ponurá a pohlcujúca. Thriller ako vyšitý.

Vrátim sa ešte k hernej mechanike, ktorá je v diskusii a okolitých komentároch najkontroverznejším bodom. V úvodnej "tutorial" kapitole, kde si máte kombináciu baterky a streľby vyskúšať, som bol veľmi skeptický. Vyslovene ma to rozčuľovalo. Postupom hry ma to však bavilo čoraz viac a v záverečných dvoch "DLC" kapitolách som si to vyslovene užíval. K dispozícií je niekoľko druhov bateriek, ktoré sa líšia svojou intenzitou. K tomu pár klasických zbraní, ale neskôr tiež svetlice, svetlicová pištoľ a flashbangy. Občas je nutné rýchlo a rozumne kombinovať všetko hore uvedené ale výsledný koktejl je naozaj zábavný. Sem-tam príjemne prekvapí "puzzle so svetlom", kde je výhodné, viac ako svoje zbrane, používať okolité prostredie. Nie je to také vyšperkované ako napr. hrátky s ohňom v A Plague Tale: Requiem, ale rozhodne ide o pekný prídavok. Napadajú mi len dve veci, ktoré ma skutočne otravovali počas celej hry: "posadnuté predmety" a nezmyselné collectibles.

Celkovo ide o nadpriemerný kúsok, ktorý má aj po rokoch čo povedať. Ak vás, tak ako mňa, zaujali pozitívne ohlasy na Alan Wake II, skúste si najprv zahrať toto. Je to za oveľa menší peniaz a budete vedieť, či sa investícia do pokračovania oplatí. U mňa to vyzerá, že rozhodne áno.
+16

Nobody Wants to Die

  • XboxX/S 75
Bude dobré hned na úvod uvést, že mi celý tento herní zážitek zabral pouhých 4:41 minut (meřidlem series s). Též bude dobré hned vyjasnit o jakou hru se jedná. Jde z 80% o interaktivní film byť nějaké herní mechaniky má, není to rozhodně nějaká tuhá výzva a vše lze poměrně rychle rozlousknout. Do třetice je dobré zmínit, že jsem si tuhle jízdu nakonec velmi užil! Inu pojďme k podrobnostem.
Hra vás do New Yorku budoucnosti vrhne velmi stylově. Atmosféra je rozhodně jednou z hlavních deviz tohoto Polského double A titulu. Mix Metropolis a Blade Runner je velmi pěkně a detailně zpracován a když jde o striktně linearní hru, tak má chvílemi člověk pocit takového mini open worldu. Toto se celkem blbě popisuje.
Dá se řici, že první půlka hry vás vždy na chívli nechá nakouknout do exteriérů a vyšetřování se pak odehrává v interiérech. Tady jsem už právě v půlce hry trochu váhal jestli to nebude až příliš low budget titul, protože těch vyšetřovacích dá se říct místnosti je opravdu pouze několik a za mě nejsou až tak zajímavé. Druhá půlka se však docela rozjede a nakoukne do několika dalších velmi zajímavých části Metropolis New York.
Nechce se mi tu moc rozebírat zmiňované herní mechaniky. Říkám, především jde o interatkivní zážitek srovnatelný s návštěvou stylového sci-fi biáku v kině. K dispozici je několik předmětů napomáhajících vyšetřování z čehož nejzajímavější je “rekonstruktor” (můj odborný překlad do češtiny). Umožňuje skládat důkazy a na základě nich vracet v čase. Postupně tedy pozpátku odkrývate jak se celá událost odehrála.
Samotnou zápletku samozřejmě příliš odkrývat nebudu. Není to žádné velké překvapení minimálně pro znalce žánru a nápadně připomína Altered Carbon, či domáci Bod Obnovy. Zdejší svět je jen snad ještě o trochu prohnilejší:) i když hlavně Altered Carbon je dost obdobný.
U podobných interaktivních filmů mě táhne hlavně atmosféra “a pomalé tempo” kdy si člověk vychutnává detailně zpracované prostředí oněch interiérů i exteriéru. To zde funguje na výbornou. Trochu slabší mi místy připadaly dialogy, kde je vidět jasná inspirace Noire detektivkami a já sice nejsem znalcem žánru, ale připadalo mi to místy šroubované. No a pak těch několik pro mě ne úplně zajímavých interiéru, byť krásně zpracovaných. Musím říct, že The Invincible mě bavilo o chlup více, ale i toto stojí za to! Mohu doporučit zejména tomu koho tato chuťovka zajímá žánrově a může ho bavit interaktivní film!

Pro: atmosféra, krásně a detalně zpracovaný herní svět

Proti: několik ne až tak zajímavých interiéru ve kterých se odehrává značná část hry, někdy šroubované dialogy

+16

Persona 3 Reload

  • XboxX/S 75
P Persona 4 pro mě byla vlastně takový křest co se týče JRPG a pořád si stojím že co se týče od třetího dílu až po pátý, má čtyřka nejlepší uchopení školního života a přátelství z těchto tří dílů. Jelikož jsem si čtyřku zamiloval tak jsem hned rozehrál originální trojku, která prostě pro mě byla velké překvapení, a i seznámení se sérií Shin Megami Tensei, ze které Persona vychází. Persona 3 byla ještě taková zkušební verze toho, co se pořádně rozjelo od čtyřky. Tím myslím social linky, školní život atd. Trojka (jako první díl z Persona série, co to obsahoval) v tom ještě nestála na pevných nohách a pro mě to byl problém i překvapení. Social linky nebyli tolik propracované, postavy neměli tolik prostoru, co se týče jejich osobních příběhů a dungeony byli prostě Shin Megami Tensei, a to i jejich obtížnost (popisuji dobu kdy jsem ještě nehrál žádný SMT titul)

Proto jsem velice rád že se Atlus rozhodl udělat remake třetího dílu, jelikož to opravdu potřeboval. A ano kdybych hodnotil čistě remake kvality, tak bych tomu napálil bez okolků 90 % ale jako samostatná hra? Je to prostě bohužel slabší, a to i přes změny které nám tu tvůrci nabídly. Jak jsem totiž říkal, tak v originálu byli slabší social linky, a navíc jste i nemohli nic podnikat s mužskými postavami. Tady to napravili a dodali dodatečné scénky ať už že se spolu můžete učit nebo například něco podniknout i s mužským charakterem, což jsou vítané změny. Bohužel Social Linky samotné mi přišly beze změny. třeba taková Fuuka u které jsem se na změnu opravdu těšil (protože její social link byl debilní) tak byl stejně dementní jak předtím. A i tak podobný mi to přišlo i u ostatních postav.

Navíc v rámci celkového příběhu jsou ty postavy pořád trochu méně zajímavé a nemají tolik šancí na to se pořádně ukázat, a to i přes to že pár z nich se tu dočká jistého vývoje, což ale neplatí pro všechny. A to je i z toho důvodu že tu pořád není moc mimo aktivit kde by se postavy mohli projevit v jiném světle. Což je škoda.

Ale jo dobře pojďme ještě chválit... což největší big up si zaslouží logicky kombat který je vymazlený, stylově udělaný a všechny nové "featurky" do něj bezvadně zapadají, takže k němu nemám jedinou výtku. Tak jako i k přepracovanému soundtracku (teda až na to že v některých songách dost zmírnili kytary) či novému dabingu který se vážně povedl.

Bohužel v těch jiných aspektech jsem dost trpěl. Například k rozhodnutí že tu zanechali že k romanci hlavních tří holek potřebujete vymaxované staty. Což po zjištění vás donutí k velkému grindu neboli i k zjištění že celá Persona série je vlastně velký grind zaobalený do školního života. Neříkám, že k mým znalostem z originálu to nebyla moje chyba, ale logicky jsem grindoval. Což pak jsem zjistil že mě výplň mezi hlavním příběhem kurevsky nebaví, protože už tam nemám co dělat. Mám vše na max a social linky taky. V ten moment jsem pak zjistil, jak je Persona vlastně broken v tom na co nejvíc sází, a to je školní život. Jelikož když vy se pořádně zprvu naexpíte a uděláte si postavy co máte rádi, pak už máte hovno co dělat. A co si budeme, tady nejsou všechny social linky nějak top zábavný (některé jsou vyloženě dementní). Jenže to ani není problém remaku jako originálu a neschopnosti Atlusu s tím cokoliv dělat.

Což navazuje i na to že příběh vlastně není nic světoborného a ani se to nesnaží zakrývat přes více rozvedené charaktery či jejich osobní příběhy, je to tu holt na půl cesty. Což se u toho originálu dalo pochopit, ale tady jsem čekal jisté úpravy. Nevím no. Mě to prostě krom kombatu přijde jako pořád kurevskej průměr. Ten příběh je prostě typická tropa o přátelství a vy ani nemáte krom pár dodatečných dialogů pocit, že to tak velcí přátelé byli. Je to prostě celé mid. A tady ani ten školní život není zábavný a přijde mi, že tu jde nejvíce vidět, jak ta celá premisa toho života školního je slabá a jakmile se naexpíte tak zjistíte že je to pouhý grind a ne zábava.

To je asi vše, jako remake super, dali dost novinek a snažili se zlepšit co se dalo, proto nechápu, proč do příběhu či socail linků nezasáhli více. Taky nevím, proč neupravili tu debilní potřebu mít namaxované staty na některé postavy, protože si myslím že to i dost zabijí zážitek a pocit toho school lifu. Takže tak, místy jsem se bavil a místy to nesnášel. Pokud se krom soubojáku Persona nezmění, asi už mě nebude zajímat. I z faktu že romance neprosakují do hlavního příběhu, což mělo Trails of Cold Steel, i přes jeho problémy, pošéfované lépe.

Pro: Vylepšení oproti originálu, souboják, vylepšení Tartarusu, soundtrack, dodatečné scénky s postavami, vizuál

Proti: Ne moc velké změny v social linkách, slabý příběh a nemoc prostoru pro vyniknutí postav, debilně zvládnutý free time, i přes vylepšení je Tartarus pořád pain

+16

Cyberpunk 2077: Phantom Liberty

  • XboxX/S 80
Fajn DLC. Díky jeho existenci je lepší i původní hra. Přesto je u mě původní hra výše. Ve svých nejsilnějších momentech (hlavní příběh a některé side questy) nabízí větší emocionální dráhu. Dvě nejdůležitější NPC Phantom Liberty jsou určitě solidní, ale stále jsem z nich měl dojem: "been there, seen that, done that".

Nová lokace mi nepřišla nijak zvlášť zajímavá. Na první pohled tu jsou korporace nahrazeny poněkud volnějším systémem s diktátorem včele. Na druhý pohled jde ale vlastně zase jen o další korporaci. Původní město je rozhodně vizuálně přitažlivější. Kradení aut, které k DLC asi celkem sedne, se docela rychle ohraje. Ale některé nové motorky a auta z DLC vypadají hodně dobře.

Značně se ale zlepšily "gigs", které nyní mají kvalitu průměrných "side jobs" původní hry. Můžete si je také zkusit projít "Deus Ex" stylem. Ale upřímně V je tu už tak silný, že je to vlastně úplně zbytečná ztráta času. Strašně mě také naštvalo, že hra na Xboxu vícekrát spadla a závěr jsem musel kvůli bugu reloadovat ze savu o několik minut dříve. Takovou dobu po vydání je to trudné.

V posledku i díky tomuhle DLC je i původní hra lepší. Obě si tak podle mého názoru zaslouží zelená čísla. Cyberpunk 2077 od svého vydání ušel dlouhou cestu. A za nynější výsledek se tvůrci CDPR opravdu stydět nemusí. To spíše za tu cestu, která k němu vedla. :)

Pro: Spousta menších i větších vylepšení, dalece lepší gigs, některá nová auta a motorky, přece jen Reed i So Mi, některé krásné výhledy

Proti: Kradení aut je celkem rychle repetitivní, nová lokace není moc zajímavá, občas padání hry a bug těsně před koncem

+16

BioShock

  • XboxX/S 80
K opětovnému dohrání tohoto titulu mě v zásadě „donutila“ Herní výzva roku 2020. Jak potom vyplývá z předchozí věty, Bioshock 1 jsem již jednou dohrál, a vzhledem ke stáří hry, a to i při zohlednění remastrované edice všech tří dílů, přiznávám, že bych se do jejího opětovného hraní sám do sebe patrně již nepustil. Z předestřeného důvodu k tomu nicméně došlo a bylo tak pro mě zajímavé porovnat své původní dojmy s těmi nynějšími.

Z hlediska kladů mohu s potěšením poznamenat, že i po řadě let Bioshock nadále exceluje v tom, co z této hry v době jejího vydání, alespoň podle mého názoru, udělalo takový hit, totiž v atmosféře, která z podvodního světa a „mikropříběhů“ jeho obyvatel jen sálá. Je to nepochybně tím, že na tento parametr neměl zub času prakticky žádný vliv. Jiná věc samozřejmě je, že danou atmosféru již nedokresluje krásná grafika, kterou čas naopak ovlivnil měrou nemalou. To je přirozeně zcela pochopitelné a hodí se k tomu dodate, že na uvedeném nic nemění ani vydání zmíněné remastrované edice. Grafika již prostě a jednoduše zestárla. Co se dále, tentokrát však v negativním smyslu, stejně jako atmosféra hry rovněž nezměnilo je pocit ze střelby, respektive některé herní mechanismy. Bioshock v době svého původního vydání, a tedy logicky ani nyní, nebyl a podle mého názoru ani nikdy neměl být čistokrevnou střílečkou, což je znát. Nejedná se o žádnou tragédii, avšak rozhodně nečekejte, že si budete střelbu z jednotlivých zbraní výrazněji vychutnávat. Dále podle mého mínění jsou již některé herní mechanismy využívaného tímto titulkem v roce 2020 jednoduše přežité. Typicky se podle mého jedná o nutnost absolvovat minihru v případě jakéhokoliv pokusu o hackování, tedy s výjimkou případů, kdy obětujete tzv. „hacking tool“ na to, aby Váš pokus byl automaticky úspěšný.

Při srovnání původního a nynějšího herního zážitku pro mě bylo dále zajímavé, že jsem si jednotlivé úrovně pamatoval jako velmi rozsáhlé, což mi nynější projití hry celkem rychle vyvrátilo. Ačkoliv jsem totiž dané úrovně procházel celkem svědomitě, i tak jsem hru dohrál odhadem za „pouhých“ 15 hodin. I když ono „pouhých“ je možná do značné míry ovlivněno tím, že je dnes moderní vydávat velké open-worldy, vedle nichž každá lineárně vyprávěná hra působí jako celkem krátká.

Měl-li bych na závěr učinit určité resumé, pak mohu říct, že chcete-li si v dnešní době odškrtnou Bioshock 1 ze seznamu svých herních restů a nevadí-li Vám přitom zastaralejší grafika, přičemž naopak atmosféry hry má pro Vás mnohem větší cenu, pak s chutí do toho. Současně však počítejte s tím, co jsem uvedl výše, tedy, že nejde o čistokrevnou střílečku a bylo by tedy nefér od hry očekávat dokonalý pocit ze střelby. Jste-li naopak hráč co si potrpí na nejnovější grafiku a moderní herní mechanismy, kdy sledování dílčích herních příběhů není Vaše gusto, pak doporučuji raději sáhnout po některém z novějších titulů daného či případně jiného :) žánru, protože byste jinak mohli být jednou z herních legend, mezi které Bioshock 1 bez diskuze patří, nepříjemně překvapeni.

Pro: nádherná atmosféra podvodního města; zajímavé „minipříběhy“ obyvatel daného města

Proti: bohužel již zastaralejší grafika i některé z herních mechanismů; hráč nemůže očekávat dokonalý pocit ze střelby

+15

The Awesome Adventures of Captain Spirit

  • XboxX/S 75
Stejně jako v případě Little Nightmares pro mě i tato miniadventura představovala vystoupení z mé komfortní herní zóny. Opět to přitom byla Herní výzva pro rok 2021, která mě k tomuto titulu přivedla. Na rozdíl od prvně jmenované hry však Captain Spirit představuje daleko barevněji stylizovanou a díky dětské představivosti ústředního hrdiny (malého chlapce Chrise, jenž se vydává za superhrdinu Kapitána Spirita) i poměrně veselou hru, jakkoliv s chmurným podtónem v podobě vztahu Chrise a jeho otce. Ten totiž jednak po smrti své ženy (Chrisovy matky) poměrně dost pije, a jednak, alespoň dle náznaků, které Vám hra dává, Chrisovy nejspíš i fyzicky ubližuje, stejně jakožto jej též viní ze smrti jmenované. Co se herní náplně týče, tak ta se v podstatě dělí na dvě herní linie. První z nich představuje právě vztah Chrise a jeho otce, druhou pak plnění „důležitých úkolů“ Kapitána Spirita v podobě např. nutnosti přemoci super padouchy, trénování střelby na plechovky od piva, sestavení superkostýmu apod. Tyto úkoly přitom nemusíte pro dohrání hry splnit všechny, neboť její konec je vázán právě na první dějovou linii. Je tak veskrze na Vás, jak dlouho chcete ve hře pobýt, a které úkoly splnit, nicméně i při dokončení všech úkolů Kapitána Spirita Vám hra nezabere déle než cca 2 hodiny. Právě v herní době by tak bylo možné spatřovat největší mínus tohoto herního počinu, avšak je třeba jedním dechem dodat, že hra je jednak zdarma a současně plní roli upoutávky na Life is strange 2. Nebylo by tak úplně fér jí právě tento nedostatek nějak  výrazněji vytýkat. Svým způsobem právě naopak. Pokud totiž stejně jako já nejste velkým příznivcem adventur, avšak rádi byste tento žánr přece jen příležitostně vyzkoušeli, pak Captain Spirit představuje výbornou možnost jak tak učinit. Je krátký, je zdarma a přitom velmi povedený. Neváhejte jej proto zkusit.

Pro: velmi pěkně graficky stylizovaná adventura; hra je zdarma

Proti: krátká herní doba, která ale odpovída “cenovce” a účelu hry

+15

Call of Duty 3

  • XboxX/S 80
Není to tak dávno co jsem dohrál CoD2 v rámci zpětné kompatibility na Xboxu. A díky stejnému programu dokončil i CoD3.
V prvé řadě bych chtěl zdůraznit jako PC hráč, že stejně jako předchůdce i tuto hru jsem dohrál jen na Xbox Series ovladači, a překvapivě mi pro plný požitek ze hry nechyběla myš a klávesnice!
Hra je možná o něco pomalejší, než na PC, každopádně CoD 2/3 nepodporuje na Xbox auto-aim aby bylo jasno! Nicméně na ovladači při zamíření na cíl snižuje citlivost, což skutečně pomáhá v plynulosti míření. Opravdu s ovladačem v ruce není problém i pro méně zkušeného konzolového hráče (za kterého se považuji) rozdávat head shoty, a že jsou skutečně v CoD potřeba, min. pokud se chcete efektivně ubránit velké přesile nepřátel (v obraně i útoku).

Samotná hra fakticky z historického hlediska sleduje bitvu o Normadii. Na jednu stranu to není špatné, hráč tak sleduje dění z pohledu amerických, britských a polských armádních jednotek, plus také z pohledu francouzských partyzánů, respektive britských Commandos. CoD2 nabídl v tomto ohledu přeci jen více (zejména ikonické bitvy WW2), zkrátka střídaní prostředí hře viditelně prospělo.
Na druhou stranu hráč dostane intenzivní zážitek z bojů o Normadii, které stejně jako v CoD2 docela věrně (stále se bavíme o střílečce) vystihuji specifika konkrétního bojiště ale rozumím, že některému hráči může přijít prostředí více repetitivní, což není mínus, spíše konstatování faktu.

Bavil jsem dobře, herní doba je zhruba jako u předchůdce, obtížnost místy neskutečná a stejně jako u předchůdce je to více méně hráč kdo musí zlikvidovat většinu řadových vojáků wehrmachtu, SS a bojové techniky. Ano pohybujete se stále v koridoru jako u předchůdce, občas ovládáte minomet, dělo, tank, střílíte z lafetovaného kulometu, pokládáte výbušniny nebo páčíte zadělané dveře, apod., každopádně stále je to zábavné a nechybí pocit jsem tam na skutečném bojišti v Normadii.
Autoři si dali docela práci, historické reálie odpovídají +/- skutečným bojům v Normadii a jde to poznat na každém kroku.

Přesto vše, už nemám ten fantastický pocit jaký jsem měl po dokončení CoD2. CoD3 je řemeslně dobře odvedená práce, některé z bitev byly skutečně výborné a velmi působivé, jiné jen průměrné (jak to ve skutečnosti bylo typické pro pěšáka WW2). Každopádně jako celek hra funguje stále dobře, nicméně už to není takové překvapení jako byl CoD2. A proto, i přes bezproblémové technické zpracování a ovládání na gamepadu nemohu hru hodnotit tak vysoko, jak by si dost možná ve skutečnosti zasloužila.

Pro: stále autentický pocit vojáka na bojišti WW2 + další plusy z CoD2

Proti: paradoxně hře nejvíce ubližuje fakt, že hra se odehrává jen v Normadii, je obtížné udržet kvalitativní laťku jakou nastavil předchůdce

+15

Cyberpunk 2077

  • XOne 100
  • XboxX/S --
Copak by clovek mohl napsat o hre, ktera byla tak silene ocekavana a vsude se ni psalo. Ja jsme tento hype vubec nesledoval. V dobe vydani jsem nevlastnil ani konzoli, ani pocitac, jenz by byl schopny hru rozjet, takze to slo fakt mimo me. Okolnosti se vsak vyvijely necekanym smerem a ja jsem se stal majitelem xbox one s. Tak jsem se rozhodl si jednou Cyberpunk koupit (samozrejme ve velke sleve). Hrani na xbox one s nebyl moc velky zazitek. Hra byla trhana a celkove to nepusobilo moc vesele. Graficky to taky stalo za nic a navic nacitaci casy byly silene, tak jsem se rozhodl pro koupi xbox series s a tam uz zacla jina parada.
Hru jsem napoprve projel za V v muzske podobe a spoustu ukolu jsem vynechal. I tak mi celkovy pribeh prisel velmi zajimavy a nadcasovy. nahrani lidske bytosti, jeji povahy a konecnemu zpracovani a ulozeni na nejake medium mi prijde rozhodne jako hudba budoucnosti. Moralni zasady a pocity at si kazdy ma jake chce, myslenka je to silene desiva Podruhe jsem si Cyberpunk projel za holcici V. Bylo to poprve v zivote, kdy jsem si ve hre dobrovolne zvolil zenu. A nebylo to vubec spatne. Holcici V se dala udelat opravdu hezky a nebyl jsem zadna oskliva rasple. Hru jsem projel na cca 90% (zavody a souboje v ringu me vubec nezaujaly) a jelikoz jsem mel nakonec reputaci i postavu vyskillovanou na 50, tak uz nebyl problem kohokoliv rozsekat kudlankami. Timto se dostavam k futuristickemu zpracovani hry, ktere mi prijde dost realne. Bez nejakych trapnosti a distopickych hoven. Mesto Night City je v nekterych castech opravdu prekrasne. To detailni zpracovani ulicek, zatacek, kdejake blbustky, to je fakt nadhera.
Pak se ale dostanete na smeťák a topite se v pytlech plnych odpadku a cele ty pyramidy bordelu vypadaji nekonecne, ale zaroven do NC zapadaji. Casto jsem se jen kochal temi silenymi detaily celeho mesta. Mohl bych ho furt prochazet dokola a vzdy bych nasel neco noveho. V tomhle je NC neskutecne. Dale bych chtel zminit upgrade, jenz si clovek muze nainstalovat na nebo do tela. Ku prikladu vyse zminene kudlanky bych chtel vlastnit. mit v kazde ruce schovanou jednu vyjizdejici katanu by bylo opravdu paradni, navic pri slozeni nejde tato cepel vubec videt, takze z relativne bezbranneho cloveka se muze stat brutalni sekacek na maso Docela desiva je predstava ocnich implantatu. Nechat si vyriznout oci a nahradit je elektronikou je nepredstavitelna. Tunning tela je ve hre vsak docela nevyuzity a v pozdnich castech hry se jedna uz jen o okrajovou zalezitost. Prestrelky jsou v CP takove prumerne. Pokud narazite na cloveka, ktery vlastni sandevistan, tak je docela problem ho trefit. Jinak jsem se i na ovladaci trefoval docela v pohode a nebyla nouze o kriticke zasahy a nebo headshoty. Nejvice me vsak bavilo hackovani. Slozit partu deseti maestormaku jen pomoci kamer a zkratovani, to jsem v zadne jine hre nezazil a opravdu me to chytlo. Vesmes jsem na vsechny pouzival neustale metody hackovani a delal nepriteli pekny bordel v jeho radach (spoiler spustit kyberpsychozu u toho nejsilnejsiho z party byla opravdu sranda). Bohuzel pribeh je i pres svuj sileny presah zpracovan nestastne a hrac se musi opravdu snazit do nej dostat. Jednotlive mise jsou nesourode a obcas ztraceji na sile. Tvurci nedokazali z tak sileneho potencialu vytriskat vse. Vyzdimali to tak na 60% a pak se vykaslali na vetsi spojitosti. Proste dokoncite misi a tim to hasne. Jo mise to byla skvela, ale mozna vam dojde nejaka sms a nebo telefonat a to je vse. Holt jsem tezko snasel to, ze hra neni stejne dlouha a propletena jako treba Witcher 3. Rozhodne na to mela. Avsak na druhou stranu vyvojare chapu. Lidi jsou dneska tak lini, ze nejsou schopni ani dohrat dlouhou hru, coz me desne sere, ale s masou lobotomiku jedinec nic neudela. Uzavrel bych to asi tim, ze Cyberpunk je skvela hra, mohla byt jestle lepsi, mohla to byt naprosta revoluce, ale i pres silene vychytane detaily zustala tato revoluce stat nekde uprostred a nedokazala dojit do konce. A ze na to diky postave Johnyho, brutalnimu sountracku a propracovanosti mesta mela.
PS: Johny Silvehrhand je fakt frajer!
PSS: To jak utli Jackieho (spolecny pribeh prevypraveny v deseti sekundach) jim nikdy neodpustim!!!

Pro: mesto, detaily, Keanu, sountrack, desivy pribeh

Proti: policie, nedodelanost, nevyuzity potencial 

+15 +16 −1

Call of Duty: World at War

  • XboxX/S 90
Rozehráno před rokem ale dohráno teprve včera večer. Přemýšlím jak ohodnotit COD World at War s časovým odstupem od dohrání výborného COD 2, ale již o něco méně dobrého COD3. Stejně jako zmíněné tituly jsem pátý díl dohrál opět na Xbox One S, s ovladačem v ruce na normální obtížnost a pochopitelně vypnutým autoaim.

Cesta k dokončení ovšem byla značně trnitá. I přes nesporně realisticky ztvárněné mise v Tichomoří plné japonské brutality, nervy drásajících banzai útoků, mistrné improvizace Japonců zavěšených ve stromech, maskovaných postaveních pěchoty a kulometů, neboli skrytých a do poslední chvíle vyčkávajících na postup mariňáků, jsem peklo v džungli proklínal a trpěl zhruba podobně jako tehdejší pěšák jenž byl nasazen v Pacifiku.
Ovšem to pravé peklo na zemi nastalo při čištění zákopů, bunkrů a tunelů za pomocí plamenometu. Patrně v této chvíli člověku došlo jak extrémně účinná zbraň byla na bojišti, a proč byla tak (právem) obávaná. Nakonec si mě Pacifik získal, nicméně zpočátku jsem kladl hře lehký odpor.
Jiné to ovšem bylo na evropském válčišti kde jsem s Rusy probil až do samotného srdce (v představách nacistů tisícileté) Třetí říše. Mise mě bavily od samého počátku, ovšem to absolutně nejlepší co kampaň mohla nabídnou přišlo až v samotném závěru v Berlíně. Poslední čtyři mise v Berlíně budovaly atmosféru, brutalitu, a ve finále zcela marný odpor vojáků SS, Werhmachtu a Volkssturmu, na takovou úroveň, až jsem si říkal: neuvěřitelné jakou má hra atmosféru, navíc gradovanou výbornou hudbou, a úplně jsem se vžil do pocitů obyčejných rudoarmějců co museli pro Stalina projít peklem a dobýt Berlín za každou cenu dříve než západní spojenci. Pocit satisfakce z dobytého Říšského sněmu se závěrečnou třešničkou na dortu tam prostě je, ať již máte nebo nemáte COD sérii rádi z jakéhokoliv důvodu.

Výborné byly historické vsuvky mezi misemi, naopak jsem během hry začal nenávidět granáty jenž protivníci ve velké míře používají, a které jsem se nakonec musel naučit házet zpět v rámci schopnosti přežít kritické fáze hry a úspěšně mise dokončit.
Stejně jako v COD 3, i zde na hráče nabíhají zástupy pěšáků, boje jsou tak velmi frenetické, což byl nejspíš záměr autorů jak šponovat atmosféru, a nutno dodat: tento prvek překvapivě stále funguje, jak víte z komentářů mnozí jej naopak nenávidí, a v podstatě krásně vykresluje atmosféru bojů na východní frontě. Hráč tak dostává jedinečnou možnost prožít v omezené míře pocit řadového německého pěšáka při nekonečných lidských vlnách Rudé armády.

Achievement War Hero (dohrání kompletně celé hry na jakoukoliv obtížnost) podle Xbox statistiky odemklo jen 29,93% hráčů. Koupeno za 299,50 Kč na Xbox store, za tu cenu nelze hře prakticky nic vytknout.

Pro: atmosféra, historické vsuvky mezi misemi, hudba

Proti: granáty, místy nekonečné vlny nepřátel

+15

Black

  • XboxX/S --
Spektakulózní dunění zaujme od prvního výstřelu. Z přestřelek mi padala omítka a každý výbuch otřásal zateplením fasády ve dvanáctém patře. Zvuk dělá polovinu atmosféry BLACKu. Nadstandardní musela být ve své sobě také zničitelnost prostředí a částicové efekty, které dokážou vzedmout tolik bordelu, že přes něj pomalu nejde vidět. 

A nejde toho více. Nejde skákat, nejde běhat, nejde mířit přes mířidla, nejde sbírat munici ze zbraní předchystaných na zemi. Z nepřátelských paňáků neteče žádná krev a dokáží spolykat klidně půl zásobníku. Naštěstí průměrný zásobník tady má asi 80 nábojů, takže toho dunění si lze užít dostatek. Mrtvoly rychle mizí a další paňáci se ještě rychleji spawnují. 

Obtížnost je vysoká spíše nárazově a to většinou, když se mi za zády objeví zeď a hra na mě vychrlí hromadu paňáků, nejlépe se štíty a s RPG snajpery někde v dálce. Input lag je asi půl vteřiny, takže ovládání je gumové i na konzolové poměry a bez možnosti autoaimu jsem si to docela votdřel.

Nepotěší checkpointy, rozeseté klidně několik desítek minut od sebe a misi je potřeba dohrát vždy na jeden zátah, protože uložení postupu se týká pouze aktuálního sezení. Možnost uspat konzoli a pokračovat později mi bohužel nefungovala - po probuzení mě hra pravidelně vyzývala k restartu. Celkově osm misí není nijak zajímavých, geometrie levelů je jednoduchá a především dva poslední kousky mě dost zklamaly.

Jedna z kultovních konzolových FPS legend může pro PCMR působit spíše jako průměrná arkáda. Hrát to na obyčejném TV repru, asi bych s tím ani neztrácel čas. Ale ta omítka už stejně potřebovala vyměnit...

Hodnocení: ✰
Herní doba: 7hod 56min
Zabito paňáků: 1534
+15

Prince of Persia: The Lost Crown

  • XboxX/S 90
Lost Crown je pro mě prvním princem od dob druhého dílu, protože v období kdy značku převzal Ubisoft a vycházelo mnoho dílů, jsem bohužel prožíval svou neherní dekádu a ani vlastně nevím, jak tyhle hry vypadaly a jak se hrály. Takže mě na rozdíl od většiny hráčů a novinářů nijak netrápilo, že nový díl bude metroidvania a nebude navazovat na ty předešlé, což byly zřejmě akční adventury z třetí osoby. Naopak tento žánr patří k mým nejoblíbenějším, takže jsem se na něho od oznámení hodně těšil.

V této novince je princ pouze vedlejší postava a slouží k posouvání příběhu, protože my jako člen Immortals (perská verze Avengers nebo 7 statečných) řešíme únos prince na horu Qaf, kde se celá hra odehrává. Ovládáme nejmladšího člena Immortals Sargona, který používá v souboji dvojici mečů a luk. Sargon klasicky na začátku kromě zakladních útoků nic neumí a postupně se dostává k lepším a lepším schopnostem (dash, double jump a podobné očekávatelné věci) a dostává se na místa, která byla dříve nedostupná. Je zde systém amuletů okopírovaný z Hollow Knighta, s tím, že tady je možné jednotlivé amulety upgradovat u kováře. Je jich ale zbytečně moc a já jsem používal stále asi čtyři stejné celou dobu. Soubojový systém funguje velmi dobře, to že je k dispozici jeden druh zbraně není problém, Sargon skvěle reaguje na ovladač (což je možná víc než u soubojů důležité u plošinkových pasáží), postupně získává ultimátní skilly, které je možné občas po nabití použít, výborně funguje odrážení a parry. Obtížnost je oproti jiným hrám nižší, hru jsem rozjel na Hero (jedna nad normal) a asi dvě třetiny hry jsem neměl problém, až u bosse jménem Azhdaha (nebudu dál spoilovat o co se jedná), jsem vrátil obtížnost dolů na Warrior (normal) a hru celkem v poklidu dojel do konce. Nějaké opakování u bossů byly, ale max 5 až 10 pokusů, takže pro mě vytrestávaného pravidelně souls hrami, takže to vůbec nepovažuju za nějaké záseky. Myslím, že i hráči, kteří mají strach z náročnějších her, což obvykle metroidvanie bývají, se můžou do Prince bez obav pustit

Hru jsem dokončil za třicet hodin na 80 procent i když jsem se snažil vracet po mapě a vyhledávat místa, kam jsem dřív nemohl. K tomu skvěle slouží novinka, kterou jsem u her tohoto typu zatím neviděl a už ji chci mít všude. Tou je možnost si udělat na mapu screenshot místa, kam se nemůžu dostat, protože tradičně u metroidvanie vidíte, že na mapě máte prostor kam nemůžete, ale třeba po deseti hodinách jinde na mapě už nevíte proč jste tam nemohli, a tak travíte čas bakctrackingem, abyste posléze zjistili, že místo je stále nedostupné. Takhle pouze po získaní nové schopnosti zkontrolujete pár obrazků na mapě a hned víte, jestli je už místo dostupné nebo ne. Je to fantastické usnadnění a úspora času. Nepovinné side questy a sbírání collectibles je často dostupné za hodně těžkými skákacími pasážemi a je dobře, že tohle nechali autoři volitelné, a kdo chce jet jenom hlavní příběh, tak neztrácí nervy a kdo je vyzobávač, tak si to užije i s nadávkami, když po třicaté někde spadne do smrtících pastí (i tak je to ale brnkačka oproti Path of Pain v Hollow Knightovi). Po dohrání se kompletáři můžou vrátit k dovysbírání zbytku hry a i já se chystám to dojet na všechny achievementy.

Grafika od prvních trailerů byla spíše terčem kritiky, ale mě tenhle cartoonový styl podobný Fenyx Immortals Rising hodně sedl, hru doprovází výborná hudba, v titulcích jsem zjistil, že se na ní podílel Gareth Coker, který si získal jméno soundracky k oběma dílům Oriho, tady je to něco úplně jiného, blízkovýchodní motivy ale logicky ke hře výborně sedí. Prostředí je nádherné, je dostatečně různorodé, nejvíc se mě líbilo zmzlé pobřeží.

Tvůrci skvěle použili zajeté systémy žánru, přidali pár svých novinek a celek je vynikající metroidvania, určitě jedna z nejlepších za poslední roky. Doufám, že hra bude mít kromě úspěchu u kritiků i komerční úspěch a možná se časem dočkáme dalších dílů nebo aspoň DLC, protože do tohoto světa se kdykoliv rád vrátím.

Pro: Grafika, hudba, vyvážená obtížnost, "screenshoty" na mapě

Proti: Asi nic

+15

Fable: Anniversary

  • XboxX/S 65
Herní výzva 2024 – 2. "Láska nebeská" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje.

Fable. Hra, ktorá sa nevie rozhodnúť, pre aké publikum vlastne chce byť. Prvých pár minút som si hovoril, že hra je jednoznačne určená pre mladšie ročníky a to jak vizuálom, tak príbehom. Keď tu zrazu banditi vypálili celú dedinu, odkiaľ pochádza náš detský (a veľmi čoskoro dospelý) hrdina. Podobná situácia sa až do samotného záveru opakuje ešte niekoľko krát a je to len jedna z mnohých nekonzistentností tohto diela. Popravde, s Fablom som dosť bojoval a jeho polokultovný status som vôbec nepochopil.

Za prvé, jedná sa o hru z roku 2014, ktorá je remake-om hry z roku 2005. Hlavným ťahákom tohto remake-u mala byť vo všetkých ohľadoch vylepšená grafika. Tá však na prvý pohľad vôbec neodpovedá štandardom z roku 2014 a úprimne som presvedčený, že kopa hier vyzerala lepšie aj v tom 2005om. Celkovo ma vizuál vôbec neoslovil, postavy vypadajú divne a nemý hrdina, s blbým výrazom, je už len zhnitá čerešnička na torte po záruke. Trvalo mi mnoho hodín, kým som si ako tak zvykol. Je ešte dôležité spomenúť, že mapa je v podstate rozvetvený koridor s nijak mimoriadne zaujímavými lokáciami. Ani raz som sa nepozastavil a nerozhliadol okolo aby som sa kochal krajinkou, pretože jednoducho nebolo prečo.

Grafika je však pre mňa málokedy prekážkou pokiaľ je kvalitný príbeh a hrateľnosť. Ani jedno ma však nijak extra neoslovilo. Príbeh je takmer infantilný a dosť nezaujímavý. Napriek tomu by som mal dnes problém zrekapitulovať ho, a to som Fable dohral len pred pár dňami. Jednoznačne nejde o žiadny zážitok, ktorý by sa vám vryl do pamäti. Side-questy na tom nie sú o nič lepšie. Často sú mimoriadne stupídne a niektoré vyložene otravné, hlavne tzv. "escort missions", ktoré sú však z princípu otravné takmer v každej hre. Hrateľnosť je na tom málinko lepšie ale tiež žiadna sláva. Hra sa na Xbox-e ovláda pomerne dobre a intuitívne. Často som však mal problém s automatickým výberom cieľov, na ktoré som chcel útočiť. Príklad, chcel som vystreliť šíp na vzdialenejšieho nepriateľa, ktorý sa ku mne rýchlo blížil, namiesto toho sa však môj auto-aim rozhodol, že zaútočíme na sud, 2 metre od neho. Vôbec sa nejednalo o zriedkavú situáciu. Boje ma občas rozčuľovali svojou mechanikou, hrdina často po zásahu padol na lopatky a len pomaly sa zbieral zo zeme. Napriek tomu je však hra smiešne ľahká a s veľkým počtom health potions a resurrection phials, dosť možno do záverečných titulkov ani raz nezomriete.

Mnohokrát som mal pocit, že autori mali veľa nápadov (a dobrých), ale žiadny z nich jednoducho nebol dotiahnutý dokonca. Systém vylepšovania postavy a inventár bol OK a zaujímavý bol tiež koncept dobrého alebo zlého hrdinu podľa toho, ako sa v niektorých situáciách rozhodnete konať. Kopec vecí však úplne postrádalo zmysel. Možnosť zosobášiť sa, kúpiť si dom a zavesiť si v ňom bezvýznamnú trofej, spraviť si tetovanie, zahrať sa minihru v hostinci alebo naučiť sa nové gestá pri komunikácií s inými postavami, atď, atď. Všetko som vyskúšal raz a viac som sa k tomu v podstate nevrátil.

Suma sumárum, vychádza mi to na totálny priemer. Je však pár vecí, kvôli ktorým som to nakoniec zodvihol na 65%. Prvou je predsa len pár zaujímavých hlavných questov: väzenie a záverečná zimná kapitola. Druhou je fakt, že mi napokon tá hracia doba 20 hodín (side-questy som skôr nerobil ako robil) celkom v pohode ubehla. Napokon išlo o príjemné a nenáročné odreagovanie na niekoľko neskorých večerov. No a na záver je ešte fér spomenúť kvalitnú hudbu a dabing. Je dosť možné, že autori dotiahli v pokračovaniach do zdarného konca všetko, čo v prvom dieli ostalo na pol ceste. Ja to však aspoň nejaký čas určite zisťovať nebudem.
+15

Ender Lilies: Quietus of the Knights

  • XboxX/S 80
Metroidvanie jsem pořádně poznal až díky Ori and the Blind Forest před asi osmi lety, ale od té doby se staly jedním z mých nejoblíbenějších žánrů. Takže v nějaké slevě jsem před časem pořídil i dobře hodnocené Ender Lilies a letos jsem hru konečně nainstaloval.

Hra skvěle vypadá, trochu mi připoměla grafickým stylem Salt and Sanctuary , ale vypadá lépe. Mnoho lokací je vyloženě nádherných (vodní svět). Skvělá je hudba, jenom škoda, že jsou pasáže kdy nehraje. Hlavní postava dívka Lily neumí sama bojovat, ale používá v boji duchy poražených bossů (prvního šermíře dostane do začátku), postupně jich je hodně přes dvacet, ale já jsem poměrně rychle přidal k šermíři obra s velkým kladivem nebo palicí a ptáka, střílejícího po soupeřích a s tímhle kombem jsem hru dohrál a moc jsem s novými zbraněmi neexperimentoval. Nejsem si jistý, jestli jsem na začátku nastavoval obtížnost, ale hra mi až na asi dva bossy přišla soubojově dost jednoduchá, což mě u tohoto žánru překvapilo, ale nevadilo mi to, zasekávat a nadávat můžu a budu u desítek dalších her.

Po souboji je druhou klíčovou složkou metroidvanií získávání nových schopností a otevírání si dalších možností kam se na mapě dostat. S tímhle jsem měl naopak na začátku docela problém a dlouho jsem se nedokázal posunout získáním dalšího skillu, běhal jsem asi tři hodiny po mapě tam a zpátky a nakonec jsem to vyřešil až videem na youtube, abych pokročil. Pak se to ale dobře rozběhlo a už jsem s tím další potíže neměl. Pomohla tomu i mapa kde aspoň byly zobrazeny značky, kde je nějaká možnost jít dál po zisku nové schopnosti.

Příběh jsem moc nevnímal, protože byl vyprávěn pár cutscénami u klíčových bossů, ale hlavně pomocí nacházených dopisů a textů a to není vyprávění příběhu, které mě baví. Ale nevadilo to, hru jsem si i tak dost užil. Dále se po světě povaluje dost relics (fungují stejně jako charmy v Hollow Knight ) a vylepšovacích materiálů na levelování zbraní. Takže v tomhle pohledu nic nového, ale funguje to velmi dobře.

Ender Lilies nebude určitě patřit do nějakých top ten metroidvanií, i nový  Prince of Persia: The Lost Crown mě bavil v lednu výrazně víc, ale je to dobře odvedená práce od vývojářů a až vyjde oznámený druhý díl, tak si ho rád zahraju. Doporučil bych hru i lidem, kteří se bojí obtížnosti, protože tady se mi to zdálo opravdu snadnější než to obvykle bývá.

Pro: Grafika, celkem zajímavý bossové, rozmanité zbraně,

Proti: ze začatku pro mě byla hra nepřehledná a nevěděl jsem jak pokračovat (ale to je možná jenom můj problém)

+15

Harold Halibut

  • XboxX/S 90
Meditativní hry – nedají se hrát dlouho v kuse, ale dokážou v člověku vyvolat klid a uvolnit jej. Zapomenout na každodenní starosti. Přesně takový je Harold Halibut. Dělaný na patnáctiminutové seance, někdy ani to ne. Člověk si u něho odpočine – projde si zákoutí ztroskotaného vesmírného plavidla, prohodí pár slov s jeho různorodými obyvateli, pokochá se pohledem na pěkně stylizované prostředí, a sem tam zažije i nějaké nenásilné dobrodružství. Ano, pocitově má hra několikanásobně delší herní dobu než ve skutečnosti. Vadí to ale něčemu? Dohraje takovou hru někdo, komu takový zážitek nic neříká? Pravděpodobně ne. Protože v poslední třetině hry jsem začal najednou získávat vzácné achievementy jen za hraní hlavní dějové linky. Že hru nedohraje ani 7 procent je docela smutné. Ale neříká to nic o její kvalitě. Jen že většině hráčů nemá co nabídnout. Přestože je v poslední době poptávka po interaktivních příbězích a klidných hrách větší, Harold nezabodoval. Asi se nedivím, ale je to škoda.

Až na pár výjimečných vizuálních bugů ke konci hry běžela velmi plynule. Jedinou mojí větší výtkou jsou velmi časté nahrávací obrazovky, a povinné poslouchání proslovů hlasu ve výtazích, které velmi rychle omrzí. Člověk by opravdu raději déle koukal na loading.

Ovládání je jednoduché – pokud potřebujete takový ten interaktivní základ, na který jste zvyklí z většiny her, tak tady si moc nepošmakujete. Jednoduchost je ale to, co tahle hra nabízí a sluší jí to. Hlavním cílem je hráče nefrustrovat, a to se jí daří.

Vizuální stránka hry se mi moc líbila. Připomínalo mi to Fimfárum, nebylo to ale creepy. Naopak to celé působilo roztomile. Hudební podkres včetně dalších zvuků a ruchů příjemně doplňuje pohodovou atmosféru. Dabing je na vysoké úrovni, a všechny konverzace působí smysluplně, takže jsem nikdy neměl potřebu dialog přeskakovat.

Dějový spád na konci mě překvapil, ale pořád se to neslo ve stejném duchu, takže jsem byl spokojený. Je to takový ten svět, kde bych mohl po kouskách trávit celou věčnost. Bohužel, takovéto hříčky většinou pokračování nedostávají, a je potřeba si každého momentu vážit. Tak třeba zase někdy objevím něco podobného. Naposledy jsem se z takového zážitku těšil asi u Eastshade.

Pro: stylizace grafiky, dabing, hudba

Proti: cestování výtahem

+15

Far Cry 5

  • XboxX/S 80
Dřív než začnu hodnocení, tak něco řeknu. Far Cry 5 jsem si koupil původně na Xbox One S. Jenže jsem to tam nenainstaloval, tak jsem se hry dočkal až na Xboxu Series X. Dobře, to je jedno, ale když jdou hry vylepšit na 60fps třeba zaklínač, tak proč nešel i Far Cry 5 ? je jedno jak to hrajete jestli 720, 1080, 2k nebo 4k, ale furt je tam lock na 30fps a to mě nasralo.
No samotná hra má daleko lepší grafický kabátek, než starší díly. Ale zapomeňte na tropické ostrovy, nebo Himálaje. Tady hrajete v Americe. Měl jsem z toho strach,ale krajina vypadá jako u nás v Česku, takže je to takové "domovské" a není to nudné. Samotný příběh ze začátku vypadá slibně. Sekta, pohlaváři atd. zní skvěle, Ale příběh je pak trošičku odsunutý na druhou kolej, ale jenom trošičku. Důvod ? Opakuje se to samé co v Far Cry 3,4, Primal. Osvobozujete místa a další. Ale jinak příběh je pojatý dobře. až na konec samozřejmě Takže hru doporučuji.

Pro: Hudba, Příběh, Přebíjení AK-47, Grafika, Lesy, Podoba Čr

Proti: Lock 30fps konzole, opakování předešlých dílů.

+14

Kingdom Come: Deliverance – The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon

  • XboxX/S 90
Sir Jan Ptáček byl snad mou nejoblíbenější postavou již v základní hře, proto jsem se na jeho nová (milostná) dobrodružství v podobě DLC dost těšil a musím říct, že jsem rozhodně nebyl zklamán. Toto rozšíření Vám předloží questovou linii, během níž budete pátrat po ztraceném šperku pana Ptáčka, včetně jeho získání od zbojníků, dále budete hrát roli posla při jeho předávání Ptáčkově vyvolené, a to spolu s milostným dopisem, který si nakonec smíte „za odměnu“ přečíst, abyste dále obstarávali lektvar neodolatelnosti a nakonec i našeptávali milostné verše mladému pánovi při jejich rendez-vous. Celá série dobrodružství je přitom stejně tak odlehčená, jako tomu bylo při dřívějších úkolech pro pana Ptáčka v základní hře. Právě to se mi asi nejvíce na tomto DLC také líbilo. Sir Ptáček si zkrátka s ničím hlavu nedělá, od toho má Vás. Humornost celého DLC dokládá konečně i název achievementu, který získáte za jeho dohrání, a jež mně osobně pobavil, totiž „Vaše loajalita k panu Ptáčkovi je nezpochybnitelná. Nebo jste idiot.“ :)

Strana záporů pak alespoň za mě zůstává u tohoto DLC prázdná. Ne snad, že bych nenarazil na určité nesnáze, ale to jen takové, které jsou dány už základní hrou (např. doskakování textur, neprůchodnost určitých překážek v přírodě atd.), a proto nepovažuji za „fér“ je opět vytýkat tomuto rozšíření. V tomto bodě tak odkáži na svůj komentář k  základní hře (http://dbher.cz/k28054). Dodávám přitom, že jsem se k hraní rozebíraného rozšíření dostal až nyní (březen 2021), takže již zřejmě byly opraveny chyby, které jej dříve trápily, protože já na žádné relevantní, jak řečeno, nenarazil. Za mě proto nezbývá, než Vám doporučit, abyste panu Ptáčkovi vypomohli při jeho milostných trampotách. Stojí to za to.

Pro: odlehčenost/humornost celého dobrodružství

Proti: jen chyby, které trápily již základní hru (hráno v březnu 2021)

+14

Oxenfree

  • XboxX/S 80
Osobně strašně nemám rád (subjektivně) hry s teenagerskými hrdiny, kdy mi připadá, že jsou napsaný jako neořezané tužky z penálu. Nebo si hrají na high-school drama a nedejbože musical.

Postavy z Oxenfree taky nejsou žádní géniové, ale působili na mě lidsky. Dovedl jsem do nich vcítit. Souznít s nimi, i když někdy byly dialogy vachrlaté, kdy některé možnosti by se hodili spíš nějakým starším ústům.

Dialogový systém je geniálně osvěžující, kde dialogy jsem vnímal jako skutečnou konverzaci. "Jako ze života"
A moc se těším, až si někdy dám tuhle hru znovu a budu celou dobu mlčet.
Bohužel trochu nevýhodou tohoto systému je časový stres, kdy si někdy nestačíte přečíst všechny možnosti.

Pro: příběh, postavy, dialogový systém

Proti: některé kostrbaté dialogy, dialogový systém je nepřívětivý k pomalým čtenářům

+14

SOMA

  • XboxX/S 85
SOMU jsem se rozhodl zkusit, protože spolu s prvními třemi díly Amnesie budou končit v půlce dubna v game passu. S hororovými hrami nemám skoro žádné zkušenosti, mám z nich respekt a když jsem některé hrál v noci se sluchátkama, tak mě stačí jenom dobře zvolené zvuky a hudba, abych hraní přerušil na denní dobu. Co si vzpomínám, tak odehráno mám jenom Resident Evil 7: Biohazard , Outlast a kdysi dávno F.E.A.R. , který jak si pamatuju na mě před těmi dvaceti lety fungoval obzvlášť dobře.

Ale SOMA měla tady i v dobových recenzích vysoké hodnocení, tak jsem se ji zkusil a rozhodně jsem nelitoval. Největším kladem se nakonec ukázal příběh, z kterého nebudu prozrazovat vůbec nic, ale po nějakém kratším rozkoukávání se rozjel a pohltil mě naplno. Druhým velkým kladem je design hudby a zvuku, který stačil k tomu, aby tam většinu času bylo jak říká Cival z Moviezone.cz takový to příjemný šimrání. Graficky hra není žádná bomba, ale podobně jako třeba u her od FromSoftware i horší grafika umí výborně naladit atmosféru herního světa. Líbilo se mi hlavně jak na stanici pod mořem si příroda postupně dobývala zpět ztracené území a rostlinami zarostlé terminály a počítače a rezavé přechodové místnosti mě připoměli zelené dálnice a města v The Last of Us .

Velkým plusem pro mě byly puzzly, které byly většinou zábavné a hlavně nijak složité (šlo hlavně o otvírání dveří, získavání souborů z počítačů apod.) a nezdržovaly od pokračování příběhu. Obecně je hra striktně lineární, není možné zabloudit, ale v takhle pojaté příběhové hře to bylo pro mě velmi pozitivní. Při cestách po podmořské stanici občas narazíme na různá monstra, s kterými nelze nijak bojovat, ale není těžké se jim vyhnout a není jich moc, ale je to dobře, protože to není zábava a většinou jsem se ani nijak nelekal nebo nebál.

SOMU můžu určitě doporučit i hororovým začátečníkům jako vstup do žánru, protože mě to rozhodně nalákalo na další zkoušení. Teď zkusím za víkend projet Amnesia: Rebirth , která taky končí příští týden v game passu a pak to asi vypadá na Alien: Isolation , kde už ty potíže s monstrem budou asi větší výzvou. Dávám 80 %, mohl bych jít asi i výš, ale chybí mi nějaké porovnání s jinými horory nebo walking simulátory a nevím, jestli je tohle výjimečný klenot nebo takhle dobrý příběh a celkové provedení je běžnější u těchto žánrů.

Pro: příběh, zvuky, jednoduchost, lineárnost

Proti: pokud něco, tak asi ty "souboje" s monstry

+14

Diablo IV

  • XboxX/S 85
Herní výzva 2024 – 7. "Volání Cthulhu" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které hraješ za člena náboženského nebo spirituálního kultu popř. náboženského představitele.  

Už predtým ako som Diablo IV vôbec začal hrať, som tak nejak rátal s tým, že budem písať celkom ostrý hanopis na Blizzard Entertainment. Ostatne, keď človek číta o ich dnešnej "korporátnej kultúre", automaticky pristupuje k ich novým produktom s určitým dešpektom. Mýlil som sa.

Na začiatok musím povedať, že stopercentné hodnotenie na tejto stránke som udelil len pár titulom. Diablo II je jedným z nich. Strávil som pri ňom fakt kvantum času, takže zrovnaniu sa nevyhnem a ani nechcem. Myslím, že túto značku dnes držia pri živote práve ľudia ako ja. Ľudia, ktorí v rannej puberte mali level 92 Paladina, zatiaľ čo ich spolužiaci už mali frajerky. Blizzard si to po rozpačitom treťom dieli uvedomil a v mnohých ohľadoch sa vrátil k tomu, čo fungovalo v 2ke. Samozrejme aj s tým, čo sa medzičasom osvedčilo v 3ke (za mňa je to napr. systém health potions a paragon systém). Zmizla "cartoonová" grafika a vrátila sa temná atmosféra. Skoro by som povedal, že až brutálna a hra je nie náhodou 18+. Blizzard na nás požmurkáva rôznymi referenciami na dávne udalosti a stretnete aj nejakých starých známych (Meshif!). Keď som sa na okamih počas kampane v jednej "snovej sekvencií" so svojou postavou vrátil do Tristramu a k tomu začala hrať stará známa melódia, skoro mi vyhŕkla slza. Nové Diablo však samozrejme prinieslo aj mnoho noviniek a musím povedať, že väčšina sa vydarila.

Každopádne, aby bolo jasné, kráľ je len jeden a tým je samozrejme neohrozene druhý diel. Až pri hraní 4ky som si však uvedomil, prečo je dvojka taký kult a každé odklonenie od tohto precízne poskladaného receptu vedie takmer nevyhnutne k zníženiu perfektného hodnotenia. Holt, keď chcete špagety al dente, musíte to trafiť s odchýlkou pár desiatok sekúnd, inak to proste nevyjde. Úspech dvojky mi v mnohom pripomína úspech Minecraft. V seriáli Rick and Morty sa udivený Rick pýta: "So you're mining stuff to craft with, and crafting stuff to mine with?". Dialóg skončí výsmechom Mortyho ale epizóda končí tým, že tomu samotný Rick prepadne tiež. Skalní fanúšikovia Diabla 2 to majú podobne. Desiatky hodín zabíjame príšery, aby z nich vypadol super raritný item, ktorý spustí obrovskú vlnu endorfínov. No a to všetko preto, aby sme s ním mohli zabíjať príšery ... lepšie. Ťažko sa to vysvetľuje, treba to zažiť.

Kolega VŠIVÁK v diskusii pri Diablo II: Resurrected povedal: "Pravé Diablo začne až na obtížnost Hell. Dohrání jen na normal je pro sraby.". Ja samozrejme bezvýhradne súhlasím, ale ani v takejto skúsenej hernej komunite, aká je tu, sa to nestretlo úplne s pochopením. Priznám sa však, že Diablo IV som zatiaľ dohral len na "World Tier 2" obtiažnosti, kde som dokončil kampaň. Až po nej sa odomknú nové "tiers". Avšak, už nehráte príbeh odznova, akurát sa vám odomknú nové veci a lokácie, padajú lepšie itemy a protivníci sú tuhší. Myslím si, že takto je to správne a hra pôsobí moderne a nie je to také repetitívne. Diablo 2 bol proste "grind", ale my máme rok 2024 a nová generácia už na toto nepočuje, či sa nám to páči alebo nie. K "novej dobe" tiež samozrejme patrí aj nevyhnutnosť byť online, čo spôsobuje nevôľu, hlavne u pamätníkov prvých dvoch dielov. Ja som to viac menej úspešne vytesnil a akékoľvek features, spojené s online pripojením, som proste ignoroval. Samozrejme, nezávidím hráčom hardcore charakterov, ktorým zomrela level 50+ postava kvôli problémom s pripojením na server. Je ich plný YouTube. Nuž, takto dnes vyzerá AAA hack & slash RPG a napriek všetkému je z môjho pohľadu mimoriadne vydarené.

Veľmi sa mi páčili novinky ako dobývanie pevností, "aspekty" itemov ale aj fakt, že jednotlivé classes postáv majú unikátne špecifiká (mimo skillov samozrejme). Geografia sveta je vynikajúca, mestá sú živé a lokácie nápadité. Každá jedna lokácia má vlastnú hudbu, ktorá je kapitolou samou o sebe. Jedná sa pravdepodobne o najlepší soundtrack v sérií a pre mňa jeden z najlepších herných soundtrackov posledných rokov. Odporúčam v menu znížiť ostatné zvuky, pretože kvôli kvíleniu monštier hudba občas zanikne. Zvuky a dabing postáv sú takisto na vysokej úrovni. Príbeh je asi najprepracovanejší doposiaľ a nájde sa tiež kopa zaujímavých side-questov.

Zhrnuté a podčiarknuté, Diablo vstúpilo do novej hernej generácie s gráciou. Drží krok s dobou a zároveň ctí tradície svojich predkov. Viem si predstaviť, že pre mladších hráčov bude práve toto ich najobľúbenejší diel.
+14