Poslední komentáře

Mafii jsem nikdy neměl v nejoblíbenějších hrách. Nevěděl ani, natož pak řešil, jaký na ni mám přesně názor a jak ji hodnotit. Toto hledisko, i že je to u nás specificky vnímaná hra, vzniklo až s komunitou DH. Jde o krásně koncipovanou hru, která proslavila Dana Vávru a Vochozkovo Illusion Softworks. Některé úseky není takový problém zvládnout, naučím se tak řídit, jezdit městem, poradím si s časovým limitem. Můžu se spolehnout na mé kolegy, byť mi můžou překážet a schytat rány. Potíže představuje až střílení, někoho zmlátit je rozhodně snazší. Ve hře je slušná várka dobových zbraní, z nichž má velkou palebnou sílu brokovnice. Nechybí přebíjení zásobníků a nemožnost těch několik málo vteřin střílet. To s sebou nese nutnost krytí se za nějakou překážkou. Např. kostel je obtížný, v důsledku kamery z třetího pohledu se hůře sleduje dění, na jednoho jich jde čtveřice a více. Musí si hráč hlídat stav zdraví, opatrně vykukovat a pálit. I když situaci zvládne, znenadání se ze dveří objeví další skupina nepřátel a jsem pod neustávající palbou. Z výše popisovaného plyne časté opakování daných úseků, dokud to neomrzí do té míry, že hru prostě znechuceně vypnu a vrátím se k ní jindy.

To je úděl víceméně každé klasické mise, v níž se to typicky podělá, že není nic tak, jak bylo dohodnuto. Což je akorát designérská berlička, díky níž se může ve výsledku rozehrát onen komplikovaný aspekt hratelnosti. Mise Omerta a V lepší společnosti nepředstavovaly větší zádrhel. Dalo se protivníky obejít, různě likvidovat postupně, jak přicházeli. Ve Skvělém obchodě to je už těžší, protože následují dvě cutscény, aniž by proběhlo uložení. A první fáze přestřelky jde absolvovat relativně snáze, ale za cenu úbytku zdraví, příjezdu dalších mafiánů, jejich příchodu přes schodiště i jednotlivá patra garáže. Tím jsem byl stále pod nepřátelskou palbou. Proces uložení pozice navíc probíhá, když je už takzvaně hotovo, je spuštěn loadingem či skriptem, sekvencí. Myš mám perfektní, podložku též. Hra má základní citlivost větší, proto trošku v nastavení ubrána, včetně navolení na myši stiskem spínače. Uplatňovaným stylem ukládání autoři docílí celistvější atmosféry a mají lepší kontrolu nad situací. Klasický Quick Save by nejspíše rozbil přehrávání cutscén i spouštění skriptů. Nesedl celkovému konceptu.

Naproti tomu ježdění exceluje, když všem příznivcům klasických, automobilových simulátorů rozprostírá luxus na čtyřech kolech. Skrze realisticky pojaté chování dobových vozidel. Projíždět se členitým prostředím velkého města, kde je několik mostů, může mě zatknout policie za překročení rychlosti, pronásledovat mě, jdou tu přejíždět civilisté. Dá se prostřelit pneumatiky u kol vozidla. Mě bavilo opravdu královsky. Omezení povolené rychlosti iritovalo, při jejím nerespektování to teprve byly regulérní zážitky z jízdy, jak se sluší a patří. Absolvování závodu umožňuje až pět stupňů obtížnosti, z nichž si určitě každý vybere. Má dobře koncipovanou podstatu toho, že se ten závodní speciál přetáčí, jestliže hráč nevyrovná jeho stabilitu v důsledku projetí nějaké zatáčky. To se dá neustálým stiskem obou směrů, doprava či doleva. A samozřejmě, aby se dal závod ustát na Těžký stupeň, je důležité neudělat vůbec žádnou chybu. V prvním kole soupeřům ujet a pak už jen hlídat dosavadní stav. Nevybourat se, soustředit se a mělo by to být v kapse. A při tom všem i auto moc nepoškodit.

Policie může zpozornět za překročení rychlosti, držení zbraně, jízdu na červenou a tak, čímž se zobrazí buď blok, pouta nebo proužek s pátráním. Dokud je Policie hráči v patách, nemůže provádět interakci v rámci misí, sekvence a tak. To samé při návratu do Salieriho baru. Libovolná auta lze převrátit na bok, kde zůstanou vyset a není šance, jak se dostat zpátky na čtyři kola. Je-li v nich hráč nebo přátelská postava, Paulie z něj už nemusí vylézt. A při návratu k baru tudíž je možné jet v autě sám, ale tehdy Paulovi začne ubývat zdraví a musím být v baru dříve, než on zemře. Stejně tak hra přehrává hlášky ostatních postav, i když se mnou v autě zrovna vůbec nesedí. Správný průběh misí je pevně svázán se všemi sekvencemi, čímž je stačí jen spustit. Co hodně vyčnívá, to je provedení všech ingame filmečků, v nichž je celý příběh hry odvyprávěn. Modely postav jsou detailní, reflektují dobře jejich věk, mladost, vrásky. Na dobu vydání pastva pro oči. Přestože jde jen o už zastaralý DirectX 8. Upozorňuji ale, že je můj dojem zkreslený monitorem Aorus AD27QD, na němž jsem si hru speciálně v OSD nastavil. Neboť ta v základu měla velmi světlé barvy. Tímto způsobem v podstatě docíleno i lepšího pohledu na veškeré textury ve hře, celkové podmanivosti závěrečného outra.

Volnost jako taková je navozena ježděním po městě, má smysl při situacích s policisty, postranními úkoly, ale moc tu v hlavní kampani provádět nejde. To částečně kompenzuje sbírání vozidel na dvorku za barem, byť jen do počtu maximálně sedmnácti aut. Střílecí část misí se odehrává vždy v dané části města, které se prý i výrazně či méně liší, od obvykle dostupné větší části města, v níž normálně jezdím. Asi by bylo lepší tomu dát plnou velikost města a vzájemně synchronizovat veškerý děj s jeho finálním vzhledem. Technicky ale byla taková věc v době vydání asi nemožná. To souvisí i s garáží, po vzoru GTA III lze auta mít vedle sebe, že postava vystoupí dveřmi pro spolujezdce, ale v další misi je vše při starém a větší počet aut s jejich specifickým zaparkováním není hrou tolerován. Ohledně místa pro ně, subjektivně by se jich tam vešlo asi dvacet pět. Měl bych tak pečlivě vybudovaný autosalon. Hra mi do konce hry dává za odměnu nová žihadla, která už není kam dát. Musím tak nějaká odstranit. K tomu slouží i mechanik Ralph. Pěkné vedlejší úkoly má Lucas, auta od něho mi zůstanou. Zpočátku jeho mise ignorovány, oplývají obtížnými dovednostmi umění řidiče. Vozidlo shodím do vody odstrčením, s využitím jiného. Policejní auta se můžou i vymrštit do výšky, dělat přemety a letět. To jsem fakt zíral, jak se mi najednou zjevili před očima a krutě dopadli.

V akční hře se nachází i klidnější pasáže, spíše poukazující na plížení, popř i krádež nákladu a popíjení. V misi Jen tak pro radost je problém, že je její správný průběh podmíněn převážně skriptováním. Jde tak o součinnost více postav zároveň, o odpovídající načasování a to, jestli sám hráč přijde na to, jak splnění mise docílit. Já s tím zprvu bojoval, narážel na mnohé chyby, proklamované nezdary. V jejím závěru mě potkal nepravděpodobný neduh, kdy za pronásledování a zátarasů prahl Tom po precizním projetí vytyčenými trasami. Ač už byl téměř v cíli, zničeho nic, náhle převrátil náklaďák na bok. Paulie i on museli vystoupit. Za dozoru fízlů, ti se nějak šprajcli a přečkali to ve svém služebním autě. Pro mě nastaly krušné chvilky, abych popostrčením s jiným vozidlem vrátil ten svůj zpátky na čtyři kola. To se poštěstilo, v opačném případě bych byl asi v opravdu nezáviděníhodném maléru. Tyto peripetie auto příliš nepoškodily. A v Melouchu supersport od německých konstruktérů asi dvakrát vjel do dráhy ostatním řidičům, zastavil a nehnul se. Až mnou naučený trik z předešlé fušky mu umožnil opět se rozjet a absolvovat zbytek cesty pod mým dozorem. Jak vidno, má to svá úskalí, leckdy i ta kladná. Ale je to krapet nesnadná záležitost, zabývat se kariérou protřelého mafiána.