Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Xenoblade Chronicles

  • Switch 90
  • 3DS 90
Zkuste se na chvíli zamyslet, kolik herních světů se dá považovat za opravdu originálních. Většinou se buď snaží napodobovat skutečnost nebo nabízí vcelku běžný fantasy/scifi mišmaš. XCH na to jde úplně jinak. Celý děj se odehrává na tělech dvou obřích titánů. Ti spolu v pradávné minulosti bojovali a dnes jsou z nich pouze nehybné fosílie.

A právě tenhle rozlehlý svět zůstává, i po mnoha letech od vydání, stále největším lákadlem hry. Naprostá většina prostředí nabízí jedinečné pohledy, třeba i na samotné titány, připomínající maličkost a zdánlivou nepodstatnost postav. Až se budete pohybovat v Satorl Marsh a po setmění se ošklivá bažina promění na úžasnou podívanou plnou světel a barev, tak pochopíte.

Relativně okoukaný příběh o vzepření se osudu má několik dobrých momentů a snad jen docela nezajímaví hrdinové si zaslouží trochu větší hloubku. O záporacích platí vlastně to samé. Otravného nopona v partě bych rovnou ze scénáře vyškrtnul, stejně by se moc upravovat nemusel.

Pár výtek bych měl i k atypickému soubojovému systému. Předně třeba nějaké hitboxy vůbec neexistují, takže při útěku vás monstrum sundá kousnutím, byť jste třeba deset metrů od něj. Podobně vám hra někdy nesmyslně neumožní (během boje) obejít nepřítele, ač to vizuálně prostě musí jít. AI parťáků dokáže být velice pochybná a přímé rozkazy stojí veledůležité díly party gauge. Dále pak neexistují aktivní itemy, takže když celá vaše skupina dostane negativní status, tak někdy prostě nemůžete nic dělat, jen civět na obrazovku, dokud sám nevyprchá.

Na druhou stranu pochválím nápad s Monadem, tedy dějově ústřední zbraní. Brzy zjistíte, že jeho využití je nejednou naprosto zásadní a opravdu tak nabudete pocitu, že se jedná o legendární meč. Podobně Shulkova schopnost vidět budoucnost (v praxi se jedná o upozornění na neobvykle silný útok vašeho soupeře) je zajímavý prvek. Škoda, že někdy trochu kazí tempo bojů.

Bez debat lze kladně hodnotit hudbu a namluvení postav. Stejně tak graficky (vzhledem k hardwaru Nintenda) nelze příliš kritizovat. Vcelku se, i přes výše vyjmenované nedostatky, jedná o důstojné pokračování Xeno série. Nicméně si myslím, že až druhý díl dotáhl většinu herních mechanismů skoro k dokonalosti.
+19

Revenant

  • PC 60
Vladař a jeho mág vyvolají vaši duši z očistce a uvězní ji v nemrtvém těle, abyste jim sloužil jako loutka bez vlastní vůle, a plnil jejich úkoly. To vás docela naprudí. Když poslušně (jinak ani nemůžete) odcházíte plnit úkol, potkáte na hradě strážného.
Vy: Hej ty tam, potřebuju se na pár věcí zeptat.
Strážný: Odprejskni, s mrtvákama se nebavím!
Vy: Aha. V tom případě tě tu vykuchám a tvé vnitřnosti úhledně rozprostřu po podlaze.
Strážný: Ech, pane, co byste ráčil potřebovat vědět, pane?


První dojem byl výborný, přišlo mi osvěžující zahrát si za nasraného vzkříšeného válečníka, který se svou náladou netají, a rozhodně nehodlá jako nějaký dobrosrdečný blbeček (z každé druhé hry tohoto typu) běhat a plnit vesničanům úkoly. Hodlá splnit úkol, ke kterému ho oživovací kouzlo nutí, a přitom se ideálně pokusí zjistit, jak by se to kouzlo dalo prolomit, aby získal zpět svoji vůli. Bohužel dobrý dojem z nastavené nálady nevydržel dlouho, protože scénaristé si usmysleli, že Revenant bude v podstatě v každém rozhovoru mluvit úplně ve stejném stylu (nasraně a výhrůžně) a pak to nechali nadabovat člověka, který to úplně neuvěřitelně přehrává s důrazem na každé vyslovené slovo. Takže ona nálada se poměrně rychle zají.

Ale to byl pouze úvodní dojem, pojďme k samotné hře. Hned ze začátku mě oslovila grafika, velice se mi malovaný styl líbil. Postavy složené z pár polygonů už tak hezké nejsou, ale jde to. Bohužel se to celé hýbe v nízkých FPS (15?), takže statické obrázky vypadají lépe než hra v běhu, ale dá se to skousnout. Taktéž musím vyzdvihnout hudbu, je perfektní. Naopak práce s inventářem, předměty, kouzly, mapou, to je hrůza. Všechno je extrémně neohrabané, a bez kompletního přečtení manuálu bych nebyl schopen ovládat polovinu věcí.

Soubojový systém se mi líbil. Je mnohem taktičtější, než bývá v hack&slash zvykem, člověk musí uhýbat, hlídat si staminu u každé rány, rozhodovat se mezi několika druhy úderů, má komba, atd. Hru to dělá zajímavější a u soubojů s nepřáteli se člověk musí více snažit (a nepřátel nemusí být tolik).

Hru jsem nedohrál, ani zdaleka. Proběhl jsem několik úvodních lokací, a herní zážitek pro mě zabila kombinace několika faktorů - obnovování nepřátel, výhledu do stran, a fungování mapy. Herní obrazovka je extrémně přiblížená, fakt vidíte jen pár kroků kolem sebe (a to za předpokladu, že se v manuálu dočtete, jak schovat postranní lišty, jinak fakt nevidíte skoro nic). Zároveň máte mapu, ve které (velice hrubě) vidíte celý svět, rovnou odkrytý. To by se mohlo zdát jako usnadnění, ale není, protože tím pádem nevíte, kde jste již byli a kde ještě ne. Takže když něco hledáte, tak snadno můžete projít lehce kolem toho a nespatříte to, protože máte malý výhled. A mapu na orientační pomoc si nemůžete dovolit nechat otevřenou, protože byste měli herní výhled ještě menší :-) Mapa samozřejmě nejde oddálit tak, jak by to bylo potřeba (rozlišení hry to ani nedovoluje) a posouvání mapy je za trest. A teď do toho započtěte fakt, že nepřátelé se téměř okamžitě obnovují. Takže zabijete potvoru, poodejdete pár kroků, za 10s se vrátíte zpět, a ona tam opět stojí. Až dost váhám, jestli to není nějaký bug způsobený dnešními rychlými procesory nebo tak něco, ale nepodařilo se mi k tomu nic na netu najít. Každopádně procházení světa je takto o to horší, protože chodit kolem a kolem je extrémně únavné, když se vám každých pár kroků hned všichni nepřátelé obnoví. Jako příklad můžu uvést vchod na hřbitov hned v úvodní lokaci, který hlídá silná potvora - Styxx. Udolám jej, vejdu na hřbitov, a o pár kroků dál je márnice hlídaná dvěma velkými pavouky. Začnu couvat, a nacouvám do Styxxe, který se tam samozřejmě mezitím obnovil. Po smrti a loadnutí tentokrát lákám pavouky na trochu jinou stranu. Povede se mi vytáhnout jen jednoho, tak ho trošku odvedu, zabiju ho, a jdu pro toho druhého - ale ejhle, oni jsou tam opět oba dva. Než jsem toho jednoho zabil a došel zpět, opět se tam obnovil. Možná je to bug, možná to tak má být, ale je to šílené. Herně (soubojově) jsem to dokázal ustát a poradit si, ale v kombinaci s nízkým výhledem a špatnou mapou to byl pro mě příliš frustrující prvek, který jsem nedokázal překousnout.

Škoda, ze začátku Revenant opravdu pěkně navnadil. Bohužel, v současné době už jej ale nepovažuji za dostatečně hratelného, kvůli některým technickým omezením, některým designovým volbám, a poměrně těžkopádnému ovládání rozhraní.

Celkové hodnocení: Dobrá (v době vydání) / Nic moc (v současnosti)
+18

Rise of the Tomb Raider: Baba Yaga - The Temple of the Witch

  • PC 70
Když jsem si četl název tohoto DLC, tak jsem si říkal, co to asi bude za blbost. A kupodivu se z toho vyklubala dobře zpracovaná "hrobka". Velmi se mi líbí zpracování toho, že za celou touto legendou stojí někdo, kdo používá halucinogeny k dosažení iluze skutečné čarodějnice. Hltal jsem každý nalezený předmět prozrazující další střípky z příběhu. Fakt super nápad.

Samotná délka tohoto DLC je cca hodina, což je vzhledem k původní ceně opravdu velmi málo muziky za dost peněz. Dnes se již naštěstí dá pořídit za rozumnější cenu (plus je automaticky součástí v 20 years celebration balíčku).
+19

Outer Wilds

  • PC 100
Stojím v observatoři, pode mnou se nachází jeden z nejzáhadnějších fyzikálních a vesmírných úkazů a v mých uších se začínají ozývat nenápadné tóny, při kterých mě mrazí. Není to nepříjemné, naopak se mi v hlavě honí myšlenky, jak vědomí blízké smrti může působit klidně. Tato smrt je nevyhnutelná, opakující se a zahynout v záři supernovy se nepovede jen tak každému...

Bude to znít asi jako klišé, ale je to příběh, díky kterému mám tuhle hru velmi vysoko ve svém pomyslném žebříčku her. Vesmír, ve kterém jsem se ocitla, působil strašně netečně. Věci se dějí plánovaně: budova se zhroutí přesně v dané minutě, chodba bude zavalena pískem v tomto čase a ve 22. minutě rozzáří obrazovku výbuch supernovy. Jaký smysl má moje zkoumání věcí minulých, odkrývání tajemství Vesmíru, jeho vzniku a zániku, když vše stejně za chvíli skončí? Jak si zachovat tvář před obyvateli mé domovské planety, že letím do Vesmíru poprvé, když je to doopravdy po 50.? Takové stísněné pocity samoty jsem už dlouho při hře nezažila.

Ovšem naděje, že vše zvrátím, mě hnala vpřed a musím říct, že nad tím, co jsem postupně zjišťovala, jsem žasla, jak propracované to bylo a jak chytře byl příběh vyprávěn. Postupně jsem si jak puzzle skládala jednotlivé dílky k sobě a má naděje, že nezůstanu uvězněná v nekonečné smyčce, se zvyšovala. Každá z planet byla originálním něčím jiným a postupně jsem poznala tajemství, která každá z nich ukrývala. Také jsem se naučila základním pravidlům kvantové fyziky, poznala, jak je důležité být vědomým pozorovatelem a zjistila, jak se dají zničit vlákna časoprostoru, když jsem potkala samu sebe.

Hra pravidelně vzhledem k situaci měnila hudební motivy a každý z nich se mi vryl do paměti. Nejen tím, že jsem je slyšela mnohokrát, ale hlavně svojí krásou a tím, jak úžasnou atmosféru ve hře navozovaly. Povedená stylizovaná grafika to dotahovala k dokonalosti. Potkala jsem sice pár bugů a občasné mrzení s ovládáním (i přesto, že jsem hru hrála s ovladačem), ale pozitiva výrazně převažují. O této hře je velmi těžké psát, protože vyniká zážitky a poznáním, jenže to nejde psát bez spoilerů. Po dohrání ve mně zůstává obdiv k tomu, že je někdo schopen stvořit něco tak silného, a hořkosladké pocity - smutek a strach, že vše jednou skončí, a radost z toho, jakým fascinujícím místem Vesmír je.
+37

Puzzle Bobble VS

  • NGage 30
Tak tohle se opravdu nepovedlo. Chtěl jsem si na N-Gage vyzkoušet něco lepšího, než Puyo Pop a při výběru sáhl po Puzzle Bobble VS. Hůře jsem si snad ale vybrat nemohl. Už Puyo Pop byl krátký a zvládl jsem ho dohrát asi za tři hodiny, ale že Puzzle Bobble VS bude ještě kratší a za hodinu bude hotovo jsem opravdu nečekal.

Střílení a následné spojování různě barevných bublin mě vcelku bavilo, horší bylo, že některé barvy, a zvláště pak tmavší odstíny, bylo těžké od sebe rozeznat. Zpočátku jsem tak dělal spoustu zbytečných chyb, ale po čase jsem použité barevné paletě přivykl a už se hrálo mnohem lépe.

Hrál jsem na nejtěžší obtížnost, protože jsem se dočetl, že po jejím zdolání uvidím nějaké speciální zakončení. Nečekal jsem však, že i na Hard bude hra tak jednoduchá. Když máte štěstí na bubliny, a to jsem já měl až podezřele často, je dokončení kola otázkou pár minut. Pokud jsem nějaké kolo musel opakovat, bylo to maximálně třikrát. To by nevadilo, kdyby hra nabízela alespoň dvacet kol. Bohužel jich však je jen šest a to je sakra málo.

Příště musím z N-Gage titulů lépe vybírat a snad se mi podaří narazit na něco opravdu kvalitního, co půjde dokončit. Koukám na tebe Barakele. Láká mě třeba první Tony Hawk, ale bojím se, že budu mít potíže s ovládáním. Uvidíme, něco z té necelé stovky her musí stát za to.

Pro: střílení a spojování bublin

Proti: krátké, špatně rozeznatelné barvy bublin, jednoduché

+10

Hard Reset

  • PC 60
Komentár z augusta 2013, kedy som prešiel (neRedux) Extended verziu.

Niektoré hry nemusia vychádzať, pretože sú úplne zbytočné. Potom sú hry, ktoré vychádzať musia, pretože v danej kategórii proste nič nie je a teda je každý nový prírastok fajn. Osobne si myslím, že mindless shooterov nie je dosť a tak je indie prírastok v podobe Hard reset prínosným spestrením. Spestrením, ktoré trpí menšími aj väčšími nedostatkami.

Nie je tu save ani quicksave. Keď sa človek začne nudiť (čo nie je v tejto hre až také nereálne), tak si musí počkať na checkpoint.
Grafický štýl mi sadol, ale svet je príliš mŕtvy (ak nepočítam lietajúce autá a la Blade runner alebo Piaty element). Stačila by aspoň jedna alebo dve ľudské postavičky a pôsobilo by to lepšie.
Levely sa v rámci jednej misie až príliš často opakujú, preto som mal občas problém s blúdením.
Keď mi na začiatku x-tého levelu prebehol pred očami robotík už asi po desiaty raz (ako to spravil aj na začiatku predošlých x levelov), tak som sa za autorov cítil veľmi trápne. Načo to tam bolo ?

Zbrane sa nedajú nabíjať ručne, musíte vystrieľať zásobník ! Je to divné, ale zvykol som si.
Zbrane a výstroj sa dajú upgradovať. Jasný znak toho, že dnes to už bez RPG prvkov nejde. Ale figu ! Ide to aj bez nich, lenže bez nich by sa nemal manažment čím chvastať na prezentáciách hry.
Prostredie sa dá použiť na ničenie robotíkov - je to fajn, vyzerá to pekne, ale časom je to už iba rutina.

Hoci je to mindless shooter, tak robotíkov nie je až tak veľa a skôr som mal pocit, že som trávil viac času zbieraním munície, života a hľadaním peňazí. Hoci som bol rád, že to neboli tie únavné počty zo Serious Sam 2, ale zopár nepriateľov navyše by nezaškodilo.
Záverečný súboj s bossom podtrhol jednu drobnosť. Vždy bolo nutné vystrieľať všetkých robotíkov, aby: sa otvorili dvere, dvere otvoril iný robot, sa sprístupnilo tlačítko na otvorenie dverí, sa objavili zásahové zóny bossa atď.

Prvé prejdenie som zameral na strelné zbrane.
Herná doba na Normal asi 3,5 hod.
Mohlo to byť lepšie, ale nebolo to úplne zlé. Ako by povedal Clouseau: Máte lego, ale nestaviate.

Extended levely:
Okamžite po spustení prvého extended levelu som musel povedať wau. Autori zahodili „strach“ a dali levelom trošičku života - voda, rastlinky. Ak sa mi pri pôvodných leveloch stávalo, že som daným levelom radšej skončil (proste nuda), tak pri extended leveloch sa mi stával pravý opak. Nechal som si level na druhý deň, aby som si hru ešte chvíľu užil.
Extended version priniesla len jeden zásadný neduh, nutnosť vracať sa. Pôvodný Hard reset pôsobí ako malé dieťa, kdežto extended verzia už je slušný fagan s niekoľkými beďarmi na tvári.
Pozn. Pri pohľade na vrakovisko som si hneď spomenul na výborné Killzone 2, resp. Killzone 3.
+23

Doki Doki Literature Club!

  • PC 80
nedá sa očakávať
nedá sa neusmiať
nedá sa nechcieť
nedá sa neponoriť


h
l
b
š
i
e


nedá sa kričať
nedá sa nevidieť
nedá sa odísť
nedá sa nedať sa


h
_l
__b
___š
_____i
________e


kto dovidí na breh zo dna oceánu?

Pro: dostať sa hlbšie...

Proti: ...znamená začať na povrchu

+22

Vietcong

  • PC 90
Před půl rokem jsem Vietcong po letech znovu dohrál, snad již počtvrté. A mám chuť ho rozjet opět, heh. Co vím, neexistuje lepší singleplayerová střílečka, jež by tak umně spojovala realističnost s hratelností; Vietcong v tomto ohledu představuje jin a jang, je to onen Kurtzův slimák plazící se po ostří břitvy. Vietnam byl obzvlášť v době vydání naprosto neotřelý setting a ostatně dodnes mnoho kvalitních titulů z této neslavné války není.

Pterodon udělal velmi dobře svým výzkumem lokalit! Tvarosloví fauny dnes působí již značně kubizujícím dojmem, ovšem přes technologické limitace jsem často musel smeknout klobouk nad elegantní a jednotnou tvarovou analýzou, díky které je v džungli vidět až určitý rytmus a harmonie, a dohromady s krásnými zvuky - ať už je to právě příroda nebo snad štěkot kalašnikovů - a sympatickou obtížností nabízí Vietcong fantastickou atmosféru.

Pokud se nemýlím, prvně se tehdy v FPSkách objevilo sklonění zbraně při přiblížení k překážce, což imerzi prohlubovalo, obdobně jako intermezza na základně, kdy si můžete zajít cvičit na střelnici, ale i studovat dokumenty, poslouchat rockové rádio či jen leštit bambus nad sbírkou medailí. V terénu pak sbíráte i rozličný intel, skrz který se dozvídáte další zajímavosti, což akci dodává kontext, obdobně jako samotný narativ seržanta Hawkinse a jeho spolubojovníků ze základny Nui Pek.

Co mě ale nemile překvapilo, respektive jsem si na to již nepamatoval, byla někdy velmi zvláštní AI a její problémy s pathfindingem, včetně defacto naskriptované trasy stopaře. Hrál jsem tentokrát ovšem s Vietcong Starterem, který mj. poskytuje podporu pro moderní systémy, tak nevím, zda ten s tím nemá co dočinění.

AI, občasné bugy a schopnost nepřátel vidět přes husté foliages jsou ale asi tak to jediné, co bych vytknul. Pochopitelně bych ocenil, kdyby tvůrci byli poněkud odvážnější ohledně nějakého hodnocení toho konfliktu, protože tady když se použije napalm, tak určitě ve správnou chvíli a ne pro body count, avšak vyžadovat obdobnou ambivalenci by ve století konzumních attention spam Call of Duty sraček bylo značně přísné.

S odstupem mohu říci, že za mě je Vietcong určitě jedna z TOP 5 českých her.
+43

Hard Reset

  • PC 80
Celkově jde o relativně linerární střílečku z kyberpunkového prostředí. Silně mi připomíná některé staré hry jako byl Heretic či Quake.
Pro verzi ze Steamu je hra vybavena titulky i rozhraním v češtině.

Pro: Hezká grafika i solidní hratelnost.

Proti: Místy náročnější orientace v prostoru.

+7 +8 −1

Puyo Pop

  • NGage 50
Původně jsem při pobytu na chatě chtěl hrát RPG Barakel: Fallen Angel, které jsem před několika lety rozehrál, ale nikdy nedohrál. Když mi však hra s obnovujícími se nepřáteli nechá unést prodavačku léčivých lektvarů, kterých si můžu do zásoby koupit jen devět a já jí musím jít zachránit a dostat se zpět pouze s těmi devíti lektvary, hned jsem si vzpomněl, proč jsem Barakela odložil na neurčito. Puyo Pop sice není úplně tou adekvátní náhradou, jakou bych si představoval, ale lepší, než nic.

Jde v podstatě o mix Tetrisu a spoj tři her (v tomto případě spoj čtyři), což by mohlo vést k domněnce, že přemýšlení zde nebude hrát nějakou zásadní roli. Opak je však pravdou. Spojování čtyř stejně barevných kuliček sice nic složitého není, ale docílit toho, aby zmizelo více kuliček nejlépe v několika vlnách a soupeři se zaplnila celá herní plocha, to už chce opravdu pečlivé plánování.

Zpočátku to jde lehce, kuličky padají pomalu a soupeři nejsou tak šikovní, ale poslední asi tři kola mi dala fakt zabrat. Zdolat všech dvanáct kol v rámci scénáře i všech čtrnáct nepovinných puzzlů se mi však podařilo a mohl jsem opustit ostrov Puyo Land. Puyo Pop mě pobavilo nejen svým názvem, ale i vzezřením a hudbou. Bohužel i za tak krátkou herní dobu, kterou jsem u hry strávil, se dostavil stereotyp. Určitě vyzkouším i další N-Gage hry a doufám, že se budu bavit více.

Pro: název, hudba, hratelnost

Proti: po čase stereotyp

+10

Assassin's Creed Rogue

  • PC 60
Rogue je na první pohled ždímačkou peněz navazující na úspěšný Black Flag. Z velké části tomu tak opravdu je. Je zde pouze 6 příběhových sekvencí, takže pokud jde člověk pouze po hlavní příběhové lince, bude se hrou rychle hotov. Bohužel se tu ale nic moc jiného dělat nedá, pokud tedy nebudu počítat klasický Ubisoftí balast (v každé hospodě zmlať 4 chlápky, posbírej tuny peněz v truhlách, které není za co utratit atd.).
Naštěstí mě osud asasína, který konvertoval k templářům, zaujal a tak má u mě hra aspoň za příběh plusové body.

Já osobně rád hry hraju tak, že je opravdu detailně prozkoumávám a snažím se využívat všech možností, které nabízejí - pokud to tedy má nějaký smysl. Zde to smysl nemělo žádný (kromě umělého prodloužení herní doby) a pouze mě to otravovalo.

Co se světa týče, zde se Rogue vůbec nechytá na své předchůdce nebo následovníky (Unity). New York je šedý a nezajímavý, o otevřeném moři ani nemluvě. Snad jen polární oblast je pro sérii menším zpestřením.

Hru tedy mohu doporučit především všem fanouškům série, pokud ji nějakým způsobem (stejně jako já) vynechali. Pokud vás bavil jakýkoliv jiný asasín, bude vás bavit i Rogue. Nic světoborného ale neočekávejte.

Pro: příběh, mechaniky, hra za templáře

Proti: balast, bugy, obrovský prázdný svět

+23

Disco Elysium

  • PC 90
Vypadalo to jako oslava entropie. Duše, která se jí zcela oddala, odsouzená k zániku, v rámci města odsouzeného k zániku, v rámci světa odsouzeného k zániku. Hlavní hrdina, stejně jako jeho okolí, odráží realitu, že "dobře už bylo". Začíná s triviálním úkolem, mamutími překážkami a uvadlou slávou diska vepsanou ve tváři.

Nezbývá tedy než se zvednout a vyměřený čas (hry, hrdiny i té civilizace) vyplnit, v rámci existenciální rebelie, nějakou činností. Třeba hledáním teplákové soupravy. Koneckonců i všudypřítomné politické projevy už tu zní jak řeč kněze nad rakví (paprsek naděje mi dal jen "bůh kapitalismu"). Tak proč se neutěšit alespoň touhle přízemní starostí. Hlavně když vám k tomu bude hrát tak pěkná hudba.

Jo a jinak jste detektiv a máte vyšetřit vraždu. Mluvící lebky tu nejsou. Hra není nějakým laciným pokusem vás uchvátit. Nemá dětinské teatrální sklony. Místo toho tu je mluvící kravata. Každý díl výbavy tu má svůj účel, když přidává body dovednosti v rámci jednoduchého ale funkčního RPG systému. Samozřejmě vhledem k neustálým soubojům je nejlepší sáhnout po power armoru a turbo plasma rifle (mínus ta turbo plasma rifle - rifle tu ale jsou) a pak už to kosit, ona už si je Dolores Dei nějak přebere.

Přidejte k tomu myšlenky, které si osvojíte v rámci dialogů, vnitřní hlasy a máte základ toho, o čem to je. Tedy o cestě Cuna za dospělostí (We all love you!). Vyhraďte si ale moře času. Nejde o délku hry samotné. Ta je vlastně kratinká a lokací je jen pár. Jde spíše o sáhodlouhé dialogy a neustálé pobíhání sem a tam (ve hře naštěstí není respawn nepřátel). Velmi bych doporučil se do hry pouštět jen když se jí můžete zcela věnovat a dát si pauzu, jakmile začnete odklikávat dialogy bez čtení. Disco Elysium na nich stojí (samozřejmě vedle těch soubojů) a je škoda se netrpělivostí (které při hraní téhle hry čelíme všichni) připravit o to nejlepší. Nebude to zase na tak dlouho. Stále budete řešit politiku, která je v Disco Elysium omezena na pár ideologií. Všechny mají za sebou hory mrtvol, takže se skoro nemusíte bát, že byste se přiklonili případně špatně. :)

Přiznám se, že mě šaškování s oblečením a skill checky s pravděpodobností vlastně trochu otravovaly. Ne že by nebyl systém účelný, ale říkám si, zda se nedalo ještě více odvázat a tohle vynechat či přinést systém jiný. Často ale i neúspěšný skill check vede k cíli. A leckdy i s lepšími dialogy. Přesto jsem nemálo reloadoval, neb taková je povaha hráče RPG. Asi bych ale opravdu ocenil, kdyby skill check prostě stál na výši dovednosti a pravděpodobnost už roli nehrála. Rovněž by bylo pěkné, kdybych si u jednotlivých myšlenek v "kabinetu" mohl předem zobrazit, co přináší jejich "vynalezení" (solution). Nechápu, proč to nejde.

Konec je takový, jaký asi měl být. Trochu mi je líto, že jsme opravdu nedostali pár obrazovek s osudem postav jako u Falloutů. Já vím, všichni umřou a svět zanikne. Ale když už jsem hrál za charakter, který se tomu nakonec rozhodl čelit a přinést alespoň paprsek světla do temnoty, tak bych to ocenil (stačila by i jedna obrazovka, že všichni umřou a svět zanikne).

Každopádně hra má své velmi silné momenty. V podobě dialogů (a rozloučení) s Joyce, karaoke vystoupení hlavního hrdiny či jeho tanec v kostele. Obdiv Cuna při dobré detektivní práci během pitvy zavražděného. Připomínky minulých válečných zločinů. Telefonát s bývalou milovanou. Setkání s Dolores Dei. A samozřejmě rande u majáku s duší s podobným osudem jako je ten Harryho.

Pro: Brilantní soubojový systém, power armor, interaktivní počítačová kniha, grafický styl, dialogy, Cuno tamagotchi, hudba, hra nemá slabou část

Proti: Náročné na hráčovu pozornost a momentální únavu, spamování skill checků, pobíhání sem a tam, chybí skutečný "epilog", nelze zobrazit výsledek možných budoucích myšlenek v thought cabinet

+36

Rise of the Tomb Raider

  • PC 80
Hra přináší nové dobrodružství z restartované série o Laře Croft. Po útěku z prokletého ostrova to už není naivní archeoložka, ale stává se z ní klasický dobrodruh, který se pustí do každého nebezpečí. Hra si dle mého názoru bere všechno dobré z předchozího dílu a snaží se to dále rozvíjet. Ovládání je stále intuitivní, mírně se zvýšila obtížnost (což vítám), přibyly zbraně, různé druhy šípu, atd.

Co se týče příběhu, tak člověk při procházení hry nespadne ze židle nadšením, ale také se neurazí. Obsahuje nějaké spíše nečekané zvraty, ale na druhou stranu jsem narazil i na nelogičnosti. Plus samotný epický závěr mě bohužel taky moc nezaujal, přišlo mi toho až moc. Taky jsem si nevšiml, že by zde byly třeba nějaké zmínky na ostrov z předchozího dílu. Celkově bych ho hodnotil jako dobrý průměr.

Co musím vyzdvihnout je grafika. Řekl bych, že vývojáři hodně zapracovali především na postavě Lary (naštěstí ne v podobě zvětšování hrudníku, jako u dřívějších dílů), ale hlavně v mimice a pohybech, takže hlavní postava zobrazuje svoje aktuální emoce zase o něco reálněji. O něco hůř jsou na tom ostatní NPC, ale přežít se to dá.

Dále se mi líbilo i prostředí, ve kterém se Lara pohybuje, přijde mi otevřenější a větší. I díky tomu se dá zase o něco lépe taktizovat při střetu s nepřáteli. Často se mi stalo, že jsem se jen tak procházel zasněženou krajinou a pozoroval okolí. Abych se u toho nenudil, snažil jsem se získat různá collectibles, která jsou na všech mapách rozeseta. Jedná se buď o nějaké speciální úkoly a nebo deníky či artefakty, které poodhalí něco málo o jejich majitelích. Taktéž musím pochválit, že je zde více hrobek k prozkoumávání. Sice jsou nepovinné, ale určitě doporučuji každou z nich projít.

Co se mi naopak nelíbilo, byl především již zmíněný závěr příběhu, AI nepřátel, sem tam horší dialogy, apod. Občas naštval i level design, kdy se na mapě nachází průchody, na které je potřeba vybavení, které se získá později, tzn. Je potřeba si pamatovat, že tam něco takového bylo.

Celkově musím říct, že jsem se hrou spokojený. De facto zde máme pokračování hry, které staví na stejných principech, které baví. Jak jsem už psal u minulého dílu, jsem hodně spokojený s tím, jakým směrem se vývojáři s Larou po restartu série vydali. Jen tak dál.
+19

Medal of Honor: Rising Sun

  • PS2 80
Rising Sun je prvá hra zo série Medal of Honor, ktorá sa po prvý krát zameria na takzvanú Pacifickú frontu. Osobne by som povedal, že hra je asi jedna z tých na ktoré sa časom zabudlo a aj v rámci sérii Medal of Honor. Možno je to aj tým, že sa nedá nikde v digitálnej forme zohnať. Vo svojej dobe hra bola často kritizovaná skoro v každom smere. Hráči rozmaznaný novou hernou sériou menom Call of Duty moc nedali šancu hre uspieť.

Hra sa začína útokom na Pearl Harbor, ktorý je pekne spracovaný ale príliš krátky aby ste si ho užili. V Pacific Assault je oveľa lepšia verzia Pearl Harboru. Potom sa pozriete na Filipíny, Guadalcanal, Singapur a nakoniec na Japonskú lietadlovú loď. Misií je tu celkom 9 čiže celkom krátka hra ale rozmanitosť misií je ale výborná.
Príbeh sa točí okolo jedného amerického vojaka, ktorý píše listy domov a tak vlastne komentuje čo sa vlastne okolo teba deje. Takže nič špeciálneho čo by sa vymykalo štandardom.
Milo ma ale prekvapilo, že každá misia má aj vedľajšie úlohy, ktoré sú Vám skryté a Vy ich musíte objaviť a splniť.
Hra je priam vyšitá koridorovka ale niekedy máte možnosť použiť aj nejakú mini vedľajšiu cestu.
AI npcečiek je podpriemerná ale aj tak moc neurazí, páčilo sa mi, že Japonci sa často odhodlali aj na čelný útok s katanou. Občas som mal problém v džungli určiť smer odkiaľ Japonci po mne strieľajú, keďže často boli zamaskovaný či už na stromoch alebo na zemi. Rozmanitosť zbraní je značne obmedzená ale rozhodne neurazí. Soundtrack hry tiež pekne dokresľuje atmosféru.

Rising Sun je podľa mňa viac príbehovejšia ako klasické Medali na počítač. Trošku exteriérmi a občasným humorom hra chytala Indiana Jones nádych, čo sa mi rozhodne páčilo.
Podľa mňa je hre zbytočne vyčítané veľa nedostatkov typu zastaranosť, slabá AI, grafika atď. Hra jednoznačne splní svoj účel, že hráča zabaví. Prostredie je dostatočne pestré, možno pre niekoho až nad rámec očákávania, takže nečakajte džungľu od začiatku do konca.

Grafika hry má to najlepšie za sebou, nieje vyložene strašná ale strašne tmavo neostrá , čo je možno spôsobené asi výkonom playstation 2. Preto odporúčam zahrať hru na PCXS2, kde pri správnom nastavení dosahuje PC kvalít.
+16

Legend of the North: Konung

  • PC 90
Kdysi jsem tuto hru dohrál za všechny tři postavy a tak jsem si z nostalgie koupil konunga na GOGu. Jelikož čeština v této hře byla velice povedená zkusil sem pohledat na netu a místo českého překladu jsem našel spousty recenzí, které nebyly moc lichotivé k této hře.
Grafika - Na svou dobu byla takovým průměrem.
Hratelnost - Chůze postav je pomalá nejmarkantnější to je když se musí procházet přes několik map, občas delší boje především v počáteční fázy hry.
Obtížnost - Rozhodující faktor podle kterého se odvíjí obtížnost je zda hrajete za válečníka, vojevůdce nebo obchodníka a poté za jakého hrdinu hrajete za Konstantina, Erika nebo Vlka.
Hudba - Po pravdě mi tam vůbec nechibí.

Pro: Zajmavý příběh, dost situací které se dají řešit různými způsoby

Proti: není to pro lidi, kteři nemají trpělivost

+4 +5 −1

Ruzar: The Life Stone

  • PC 60
Ruzar: The Life Stone je krokovací dungeon přizpůsobený moderní době. Některé novinky jsou ku prospěchu věci a jiné trochu rozporuplné. Žádná vyloženě neškodí hratelnosti a konzervativnější hráči mohou přílišná zjednodušení ignorovat.

Příběh je klasicky schématický. Hrdina je vyslán pro Life Stone, mocný artefakt ukrytý kdesi v hloubi obřího labyrintu. Mnozí podnikli tuto výpravu, ale z bludiště polykajícího lidské životy se nikdo nevrátil. Hra se může pochlubit krásným kresleným intrem, bohužel i tak jsem zapomněl, proč po onom bájném kameni tak prahnu. Protože jsem žádné další indicie nedostal, nemělo putování punc osudovosti a naléhavosti. Atmosféře škodí i zbytečně členité a téměř prázdné povrchové oblasti a rozpačitému dojmu nepomáhá ani fakt, že po chodbách sice tleje množství mrtvol hráčových předchůdců, ale průchod hrou není příliš obtížný.

Nízká obtížnost je relativní pojem a měl bych upřesnit, že to není hodnocení ve stylu "Hýčkám si myšlenky na Wizardry VII a pohrdám vším méně komplexním a vlídnějším." Souboje jsou zbytečně jednoduché a se správnou taktikou není problém ukličkovat i několik protivníků najednou. Nepřátelé jsou pomalí, před otočením se dlouho rozmýšlejí a většina z nich je bezmocná proti útokům z dálky. Určité problémy jsem měl jen v úzkých chodbách a uzavřených oblastech. Hádanky patří k těm jednodušším a drtivá většina je rozluštitelná na první pohled. Odpor kladly tajné chodby zpřístupňované skrytými tlačítky a především ďábelské teleportovací bludiště, v němž jsem strávil poctivou půlhodinu učením sekvencí.

Hrdina vyráží do boje osamocen, neozbrojen a profesně nezaměřen. Rovoj postavy se provádí přidělováním bodů do vlastností. V zásadě existují tři strategie. Zbraně na blízko, zbraně na dálku a magie. Toto rozdělení podporují i stromy vlastností, v nichž se dají specializace dále prohlubovat. O univerzálnost se nemá smysl pokoušet. V průběhu hry jsem se vyškrábal na dvacátý level a dostal se sotva do poloviny válečnického stromu. Ruzar totiž umožňuje po dokončení restartovat mapy a zopakovat si tažení s vylepšenou postavou. Kromě toho že to příběhově nedává smysl - Life Stone už je nalezen, to nedává smysl ani z hlediska hry - žádný nový obsah nepřibyl. Nepřátelé poskočili v nebezpečnosti, předměty jsou exkluzivnější, ale to je všechno. Kdyby se při každém průchodu otevřel nový velký dungeon, byla by moje motivace po repete rozhodně větší. Nebo alespoň nějaká.

Hra obsahuje několik netradičních mechanik. Předměty se nedají zahodit, jen zničit, nebo uschovat v kouzelné truhle, přístupné pomocí krystalů rozmístěných na různých lokacích. Obdobné krystaly umožňují teleportaci mezi oblastmi a učení nových kouzel. Bez specializace v magii totiž hrdina zvládne jen jedno kouzlo a pokud zrovna potřebuje jiné, je nutné odejít ke krystalu a připomenout si ho. S růstem inteligence sloty přibývají, ale ani tak se mi nezdál systém příliš pružný. Regenerace neexistuje. Zdraví se obnovuje jen při postupu na další úroveň, nebo meditováním u zapáleného ohniště.

Ruzar: The Life Stone není špatný, jen zoufale průměrný. Pokud s dungeony začínáte, zkuste raději náročnější, ale ve všech myslitelných kategoriích lepší Legend of Grimrock, případně přístupnější The Keep. Pokud za sebou máte desítky dobrodružství ve čtverečkovaných světech, tak je Ruzar vhodný přírůstek do sbírky. Neurazí, nenadchne.

Pro: podzemní oblasti, strom vývoje postavy, sympatická délka, možnost dalších průchodů hrou

Proti: nízká obtížnost, nudné povrchové oblasti, malá různorodost nepřátel, nepružný systém kouzlení, mdlá atmosféra

+12

Life is Strange 2 - Episode 5: Wolves

  • PC 70
Po mírném zklamání z Life is strange: Before the Storm, jsem byla z této série velmi mile překvapená. Autoři konečně upustili od Arcadia Bay a vydali se po příběhu dvou bratrů, jenž mě bavil od samého počátku až do konce.

Nejvíce mě bavilo poznávat nová prostředí – přírodu, jejíž atmosféra mě naprosto pohltila. Již hned v první epizodě jsem měla radost z návštěvy národního parku. Připomnělo mi to nedávnou dovolenou strávenou v Tatrách, kde jsem stejně jako ve hře, napjatě vyhlížela, z jakého křoví na mě vyskočí medvěd.

Neměla jsem problém se sžít s postavou staršího Seana a během hry se rozhodovala přesně tak, jak mi radil instinkt a většiny svých rozhodnutí nelituji. Oproti předchozím sériím Life is Strange, mi zde přišla rozhodnutí jednodušší. Málo kdy jsem si s některým lámala hlavu.

Líbilo se mi, že mladší bratr Daniel ve mně dokázal vyvolat různorodé pocity. V jednu chvíli jsem měla chuť mu vlepit pohlavek, když se choval jako spratek, a jindy bych ho objala a uňuchňala. Bylo mi ale jasné, že si musím dávat pozor na to, jak se k němu chovat, jinak by se mi to v pozdější fázi hry mohlo vymstít.

Charaktery ostatních postav mi přišly také dobře vykreslené. Možná snad kromě Karen, která mi přišla taková neslaná nemastná. Hodně mě překvapilo, že jsem ke konci hry narazila na Davida z první série. Bylo fajn, vidět známou postavu, i když jsem ho zprvu téměř nepoznala.

Trochu mě zklamal náhlý konec. Prorazila jsem zátaras policejních aut a odjela do Mexika, Daniel mi z auta vyskočil. Asi jsem čekala něco pompéznějšího.

Tak jako tak jsem si hru užila a vřele ji všem, kdo mají rádi tento žánr, doporučuji.
+28 +29 −1

The Last of Us

  • PS3 100
  • PS4 100
Zatím pro mě jeden z nejlepších příběhu co kdy vznikl v herním průmyslu.Nejde zapomenout ty noci kdy jsem to hrával a neustále byl napjatý a čekal co na mě vyskočí

Pro: Příběh,hratelnost, grafika

+5 +7 −2

Toby: The Secret Mine

  • PC 50
Herní výzva 2020 - 7. Neseď doma

Tuhle jednohubku jsem křupnul na mém obstarožitním laptopu během dovolené v Řecku, když rodinka usnula a celé to netrvalo ani tři hodiny. Popravdě ani nevím, co ke hře napsat. Principy nejsou nijak originální a už mnohokrát zmiňovaná podobnost s Limbem je opravdu vidět na každém kroku.

Oceňuji velkou variabilitu prostředí a hezkou grafiku, díky čemuž je pořád na co koukat bez toho, abych mě hra začala nudit. Hra je sice extrémně krátká, ale vlastně skončí ještě dříve, než začne nudit. Navíc si na nic nehraje, takže ve finále člověk dostane přesně to, co si zaplatí.

Logických puzzlů je, co by se za nehet vešlo a často jen držíte šipku pro pohyb a občas něco přeskočíte. Finále chtělo trochu cviku, ale po pár pokusech bylo hotovo. Zamrzely prakticky jen tři achievementy, z čehož dva jsou za obě verze finále, což je na pár minut a třetí je za získání všech uvězněných kamarádů, kteří jsou však často dost umně schovaní a s tím se mi crcat nechtělo.

Celkově mě hra nijak zvlášť nebavila, ale zase ani nenudila. Většinou je krátká doba velkým záporem, ale zde jsem za ni byl rád, protože se to prostě nestačilo přehoupnout do nudy.

Pro: Hezká grafika; variabilita prostředí; ideální délka.

Proti: Jednoduché; neoriginální.

+16

Beat Cop

  • PC 80
Nějak mám pocit, že se rozmohl nový druh 2D adventur s pixelartovým podkladem, dobrým příběhem a časem, který ubíhá vysloveně realisticky, tedy den po dni. Nejdříve jsem se seznámil se statickým Papers, Please, kde si hrajete na pohraničníka, který kontroluje pasy vstupujícím do komunistické země a teď je to Beat Cop - myšlenkou podobný, ale hraním naopak poměrně dynamický a odehrávající se v prostoru jedné celé ulice v centru New Yorku, navíc v 80. letech a s humorem legendární Policejní akademie. Že to je sen? ANO! Je!

Jack Kelly je smolař. Také je to ale hlavní hrdina této hry, tudíž se mu blízká na lepší časy. Vykopli ho totiž od detektivů, degradovali na obyčejného pochůzkáře a dali mu tak najevo, že do politického světa se úplně nemíchá. Jenže ve správnou chvíli nastupuje hráč a rozjíždí se příběh jak z pera poctivé osmdesátkové detektivky se vším všudy. Nějakej ten smutnej příběh z ulice vytvářející emoce, kopa cynické srandy, hudba jak z pera současné synthwave vlny...no prostě atmosféra lahodící všem, kterým podobná témata něco říkají. Navíc, pokud si někdo myslí, že se toho na jedné ulici moc neděje, šeredně se mýlí.

Na jedné New Yorské ulici toho je totiž víc než dost. Prádelna, kde se pere všechno, co se vyprat dá, italská mafie, místní pouliční gang, židovský obchodník, lékárník s pochybnou historií, sex shop, bar, klasická americká restaurace, nějaký ty oděvy nebo obchod s elektronikou, aby Vám to pomohlo v ději a kopa špatně zaparkovaných aut, které čekají na to, až je pokutujete. A to jak za špatné parkování, tak za ojetá kola, popřípadě za rozbitá světla. Hra se totiž odehrává v 21 dnech. Navíc je časově omezená a tak je na Vás, kolik toho za jednu šichtu stihnete. Ale nebojte se, Beat Cop není žádný Maupiti Island, který by Vás svojí obtížností natolik sejmul, že byste měl trenky natažené až na hlavě. Beat Cop Vás navádí, nenápadně, ale účinně, s přesností hollywoodského bijáku jako je například Smrtonosná zbraň. Jen s tím rozdílem, že jste na všechno sami a parťáka se tu spíš nedočkáte. Tedy vlastně, pravda, jen v případě, když si nedokážete udělat dobré vztahy jak s policí, mafií tak s místním gangem. Jinak tu kámoš umí být každý a věřte mi, že se k ním do obchodů den co den budete kolikrát i rádi vracet. Jestli něco hra totiž umí, tak vytvořit emoce ke všem vedlejším postavám ve hře.

Beat Cop je super indie kousek. Jede v duchu pixel artových adventur odkazující na slavnou éru adventur 90. let a navíc přináší i špetku té invence, která tkví v realističnosti. Na první pohled můžete mít pocit, že si s časem a dny neporadíte, ale opak je pravdou. A když se vše podaří, tak i Vy nakonec budete moci říct, že jste se dokázal stát pánem ulice, kde Vás každý uznává a sem tam Vám dá i oběd zadarmo. No a to za těch jedenáct hodin života u této hry rozhodně stojí, no ne?

Pro: Výborný adventurní simulátor 21 dnů života policajta na jedné newyorkské ulici se vším všudy, co si pod tímto pojmem dovedete představit. Navíc s dobrým příběhem, vtipem, skvělými dialogy a postavami, které na konci hry budete nerad opouštět.

Proti: Jelikož se jedná o simulátor tak i v něm tkví trochu toho stereotypu. Ostatně stejně jako v životě. Takže kromě příběhu tu máte i celou řadu rutiny, která chvíli baví, chvíli ne, ale v celkovém kontextu jí tu není tolik, aby Vám zkazila samotný průběh hry

+14