Poslední komentáře

Stalker je velmi osobitá série v herním průmyslu. Člověk jí buď miluje, nebo nenávidí. Fanouškovská základna není největší, ale je dosti věrná. Stalkera jsem vždycky miloval, několikrát rozehrál, ale nikdy nedohrál do konce. Až donedávna.

A stejně jako má hra svůj osobitý přístup k žánru FPS, tak stejně tak jsem se rozhodl dnes nezasvěcené lidi trošku seznámit a dovolit jim trošičku ochutnat tento herní "klenot" netradičním stylem. A to sice formou krátké povídky.

Nad Zónou se zablesklo a Nikita se leknutím probral. Protáhl se, zhluboka zívl a rychlým pohledem zkontroloval krajinu kolem sebe. Do Zóny se dostal před dvěma měsíci, ale pocit stísněné atmosféry v této radioaktivní pustině se ho stále drží.
Přemýšlel nad úkolem, co mu zadal Sidorovič. Stalker, jménem Populov se minulý týden vydal do staré fabriky 2km západně a už nevrátil se. Sidorovič si je jistý, že tam zařval. Ne že by mu to vadilo. Toho sobeckého hajzla neměl nikdo rád. A právě sobecká nátura mu přinesla spousty peněz, skvělého vybavení a vzácných artefaktů. Jak je možné že si Sidorovič byl jistý jeho smrtí, to Nikita nevěděl. Sidorovič ale není žádný amatér a je to jeho práce… obchod a informace. Nikitova práce byla zaplnit kručící žaludek. Našel v batohu turisťák a suchou housku. Při jídle přemýšlel o zlých snech, které ho provázejí od doby co do Zóny vkročil. Díky nim trpěl depresemi a deprese vedou ke smrti. To věděl moc dobře. Navíc když má před sebou dlouhou cestu, tak je to to poslední, co teď potřebuje.
Chtěl změnit myšlenky, a tak si zkontroloval vybavení a vydal se na cestu směrem na západ. O továrně slyšel různé zvěsti. Někteří mluvili o podivných postavách, ti druzí zase tvrdili, že tam čas plyne pomaleji. Zóna je prapodivné místo a žije si svým životem.
Sebrat vybavení a co nejrychleji vypadnout, jednoduchý úkol. I přes jeho snahu, se mu však nedařilo se soustředit. Jeden z mnoha faktorů, byl neustálý štěkot psů, ozývající se z dálky a druhý bylo všudy přítomné krákání vran, kterým zmutovaly hlasivky, které dovádělo člověka k šílenství.
Cestou potkal podivnou, světélkující kouli. Byla velká asi jako kopačák a hořela. Chvíli ji sledoval a všiml si, že se cíleně vyhýbá loužím. Nesnažil se to pochopit, Zóna je…nepochopitelná. Lhostejně zakýval hlavou a raději anomálii obešel.
Po pár hodinách ho potkal další problém. Tenhle však očekával. Byli to banditi bránící průchod pod mostem. Nebyli to však hlupáci, co střílejí na první dobrou. Kohokoli, kdo se přiblížil moc blízko, toho obrali o poslední peníz. Tahle skupina měla dobrou strategickou pozici a dobře to věděli. Byla to jediná "bezpečná" cesta na druhou stranu. Nikita si však od veteránů zaplatil informaci, kudy je obejít. "Stejnak vás jednou dostanu." Zamumlal pod nosem, opatrně se vzdálil, a pokračoval vstříc svému cíli.
Obrys továrny se objevil, když se začalo pomalu, ale jistě smrákat. Nebe prořízl blesk a Nikita (nyní již instinktem) sebou škubl. Začalo pršet. Nikita se pomalu blížil ke vchodu a hlavou mu běžely myšlenky, jestli ho tam nečeká stejně bídná smrt jako Populova. Jestli to za ten detektor, co má dostat za odměnu vůbec stojí. Nechtěl nic riskovat, a tak si místo vodky, vzal tablety proti radiaci. Na tohle chce mít čistou hlavu.
Vzal do rukou brokovnici a zkontroloval nabité patrony. Na továrnu se snesla tma a jediným světlem mu byla stará čelovka a občasný záblesk bouřky. Venku burácel vítr a déšť bubnoval na plechovou střechu.
Nikita pomalu kráčel po schodech a vylezl na první patro. Rozprostřela se před ním obrovská tovární hala, která byla vybavena různými stroji, o kterých nevěděl, k čemu slouží.
Pár metrů před ním si všiml Populova těla…Sidorovič měl pravdu...jen jeho oblek by dal nejmíň za 15 000 rublů. I přes nutkání co nejrychleji vypadnout si zachoval klid. Nechtěl nic uspěchat a chvíli vyčkával. Všiml si, že Populovo tělo nemá žádné známky boje. Nikde nebyla krev, nikde díry po kulkách.
Udeřil blesk a zdálo se, jako by na konci haly zahlédl obrys postavy. Nikita zmrzl. Co však bylo horší...tělo zmizelo. Ticho prořízlo hluboké sténání, které nemohly vydat lidské hlasivky. Nasrat na oblek a nasrat na všechnu výbavu. Vzal nohy na ramena a běžel k východu, brajíc schody po dvou. K východu už nedoběhl…
Není jisté, co Nikitu a Populova v továrně zabilo. Jisté je jen to, že Nikitův řev probudil Stalkera z nočních můr, někde nedaleko na východě.


Tak...asi jste pochopili, že devízou Stalkera bude jeho herní svět a jeho atmosféra. Co se týče mne, tak asi neznám hru s lepší atmoškou. Vanillu dnes již asi nemá cenu hrát a já osobně jej vždy hrál s Datastor modpackem. Pokud chcete HC zážitek, kde padnete na jednu kulku (nepřátelé taky) a jste schopní překousnout nějaké ty bugy (modifikace hru dost opravují), tak dejte této osobité FPS akci s prvky RPG aspoň šanci. A co vy víte. Možná zapadnete do klubu fanoušků, kteří budou tuto sérii milovat tak moc a i tak stejně jí v určitých chvílích nenávidět. Prostě láska na celý život.