Poslední komentáře

Namlsán celkem snadným pokořením Raptoru jsem si zkusil ještě jednu "raketku", Tubular Worlds, kterou jsem v dětství hrál, ale určitě nedohrál.

Tubular Worlds se mi na první pohled líbila o něco více než Raptor ze stejného roku. Grafika je osobitější, v každém světě jiná a hraje všemi barvami, originálně vypadají i všechny monstra a hlavně bossové, v intru je pár moc hezkých obrázků. Příběh samozřejmě není, ale to jsem ani nečekal, jen pár řádků o boji s nějakým nepřítelem.

Tak jsem to zkusil, říkal jsem si, že to není zas tak těžké, dostal se do třetího kola prvního světa a, kde jsem ztratil třetí život... a game over. Žádné uložení, žádný password po kole, nebo aspoň continue. Jediné jak si prodloužit život je sesbírat 100 kuliček pro jeden život a asi dvakrát jsem ve hře život našel. Ve hře jsou celkem 4 světy a každý má 4 kola. Poslední kolo každého světa je monumentální boss, kterého likvidujete na etapy. Na tři životy se 16 kol zkrátka nedá projít, navíc zde platí tradiční pravidlo - zasáhnou Vás, ztratíte všechny zbraně, což v pozdějších kolech znamená konec, neboť proti drtivé přesile nemáte šanci se základní zbraní přežít ani deset sekund.

Takže přišel na řadu DosBox se save states. Aby to byla aspoň trošku výzva, ukládal jsem vždy pouze na začátku kola. A celkem jsem se bavil. Hra je nejen hezká, ale i dobře vymyšlená, soupeři a překážky se dynamicky střídají, boss fighty jsou naprosto úžasné, zejména obrovská loď plná dílčích součástí na zničení ve třetím světě. Líbil se mi tradiční upgrade zbraní jak to znám z automatovek - tři druhy a každý má asi 5 stupňů, k tomu rakety, rychlost, rotující štíty. A pokud si člověk dává pozor, drží se vzadu, tak se některá kola dají i celkem snadno vyhrát. Jiné pasáže, zejména boss fighty jsem si zopakoval třeba 20*. I s tím ukládáním na začátku kol to bylo celkem náročný a za ten celý boj se mi hra odměnila asi pětisekundovou animací a hláškou, že má zkusit těžší obtížnost! Tak určitě.

Tubular Worlds je pěkná a povedená arkáda, kterou bohužel stejně jako spoustu arkád z první půlky 90. let nelze poctivě dohrát. Jsem si stoprocentně jistý, že i kdybych u toho seděl týdny a trénoval, tak bych se na konec v životě nedostal. A taková hra, byť celkem povedená ode mě víc než 70% nedostane.

Dostal jsem chuť si zahrát nějakou pohodovku na jedno odpoledne a Raptor to splnil beze zbytku. Raptoru a podobným hrám jsme v dětství říkali prostě "raketka" a tomuto žánru se dařilo především na konzolích a automatech. Na PC bych zástupců tohoto arkádového subžánru spočítal na prstech na prsté jedné, dvou rukou (Xenon 1-2, Tyrian, Tubular Worlds, Stargunner a tím moje paměť končí).

Strukturou je to typická Apogee hra, tedy 3 epizody po 9 misích s tím že jako v každé raketce je boss na konci každého kola. Obtížnost je vyvážená, na začátku je to pohodovka, na konci přituhuje a pořádně. Tou dobou jsem už ale měl naškudlené peníze, takže twin lasers a štíty to jistily. Hra neháže žádné klacky pod nohy, takže mezi misemi se dá normálně ukládat, jeden zásah neznamená smrt, protože máte určitou energii. Kromě toho mezi misemi zúročíte nasbírané peníze a můžete si kupovat různé zbraně, doplnění energie, štíty a prodávat co už nepotřebujete.

Jak jsem psal, ze začátku je to pohoda, nepřátel je dost, ale dá se jim snadno vyhnout, nebo je zničit. S lepšími zbraněmi se vyhýbat přestanete a přepadne Vás touha zničit všechno na obrazovce - kromě různých tanků a poletuch se dá protipozemními zbraněmi likvidovat prakticky vše na zemi - budovy, sklady, různé instalace, vše bouchá ve spektakulárních ohňostrojích. Ke konci je to naopak šílený bordel, nepřátelé létají v houfech, střílí do všech stran kulky, rakety nebo i lasery, které jedním zásahem smažou veškerou energii. Takže je lepší držet se pěkně u strany a likvidovat jen co Vás přímo ohrožuje. Ovládat to lze klávesnicí, což je přesnější, ale tužší a nebo myší, kdy je ovládání trošku nepřesné, ale za to rychle uniknete různým houfům střel.

To vše v neurážející ručně kreslené grafice, která je na začátku víceméně stále stejná, ke konci nabídne i nějaké variace prostředí. Příběh tu absentuje, ale po završení epizody se dočkáte kratičké animace a nějakého toho generického textu ve stylu "gratulejeme jsi největší hrdina".

Raptor je zkrátka naprosto klasická "raketka" u které je těžko něco extra vytknout, nebo chválit. Osobně mám mnohem radši automatovou sérii R-Type, ale jak jsem psal, na zabití jednoho odpoledne je to fajn.

Dungeon Master 2 byly spolu s UFO: Enemy Unknown první dvě hry, které jsme s bráchou měli na prvním počítači a byli jsme absolutně nadšení z úžasné atmosféry, i když jsme hru tenkrát nedotáhli. DM2 vznikl v roce 1995 a se Stonekeepem tvořil poslední dva tradiční dungeony a zároveň také dvě nejlepší hry v ranku RPG/dungeon v tom roce. Po znovu dohrání musím uznat, že Stonekeep je o pár maličkostí lepší.

Stejně jako v jedničce je příběh jen v manuálu. Chybí i jakékoliv intro (jen pohled na Skullkeep), nejsou zde NPC a outro je vtipné a hezky nakreslené, ale nic moc neřeší.

Systém hry se naprosto nezměnil - je tu stejný interface, pohyby, ovládání, magie, styl boje, inventář, nutnost jezení i pití, statistiky, levelování. Opět si vytvoříte partu 4 lidí, se kterými se prosekáte až k hlavnímu záporákovi Dragothovi a zatnete mu tipec. Jen jeden z party je pevně daný, ale naštěstí to není žádné máslo. Jídlo a pití už není problém, vody je všude dost a jídlo se dá "nasekat" do zásob.

Protože základy jsou stejné, není problém se pustit do průzkumu a tady přichází obrovské plus. Než se Vám podaří dostat do pevnosti nějaký čas strávíte venku a atmosféra je fantastická. Grafika sice trochu zestárla (i když ne tolik jako u Stonekeep), ale pořád funguje. Procházíte temnými lesy, kde slunce nikdy nevyjde, zato slejváky a bouřky jsou na denním pořádku. Narážíte na pasoucí se dinosaury, háj plný obrů, bažiny plné lepícího se hnusu, děr a vlků. Občas uhodí blesk (a někdy i do Vás) nebo se z lesů vyloupne krvavá fontána či hororový hřbitov. Atmosféra funguje i v pevnosti, neboť se tvůrci nebáli trošku té techno-fantasy a tak mezi monstry či čaroději narážíte na mechanické oči, parní kotle, turbíny a vše vrcholí přes 4 patra táhnoucím se strojem na portál do jiné dimenze.

Ruku v ruce s touto změnou prostředí jde i hratelnost. Cílem je projít různě propojené lesní planiny, nasbírat 4 části klíče a pak projít relativně malou pevnost Skullkeep. Patra mají sice zlomek velikosti prvního dílu, ale za to jsou po okraj nabitá pastmi, propadly, tajnými chodbami a puzzly (otáčecí zrcadla či geniální chodba s "očičky"). Změnili se i nepřátelé - někteří Vás nechají být pokud necháte být Vy je, jiní útočí jen ve smečce, další uhýbají kouzlům, nebo vlétnou do skupiny. Vrací se i trpasličí zloději, kteří dostali velké bráchy - ultratuzí lesní obři, kteří mají ve zvyku Vám vytrhnout zbraně z rukou. Hra se na první pohled zdá malá a nebýt grindu, asi bych ji dohrál i dříve, ale ani na chvíli se nenudíte.

Naprosto fantastické je obchodování. Máte dvě obchodní čtvrtě, přičemž v jedné jsou nižší ceny než v druhé. Obchodníci prodávají na dvou stolech (výkupní a prodejní) a pokud se Vám podaří střelit nasyslené věci na tom prodejním máte lepší ceny. Jsou hlídání ultratuhými ninjy, které je kumšt zabít i v závěru, při známce problémů zavřou krám, dá se s nimi smlouvat, vykupují jen to co prodávají (žádné prodávání stejků obchodníkům se zbraněmi). Je tu šest druhů platidel (od měďáků až po modré diamanty), apartní peněženka a obchodník Vám klidně smění drobáky za větší. Navíc jim nikdy nedojdou peníze... a ano, luxusní věci jsou nekřesťansky drahé. Zkrátka obchodování je jedno z nejlepších co jsem kdy ve hrách viděl.

A tak jsem se do toho pustil. Vyhlídl jsem si palouček s dinosaury, kteří dávali maso a pomalu ztuha leveloval stejně jako v prvním díle všechny 4 vlastnosti u každé postavy. Dotáhl jsem to na experta, dále už jsem neměl sílu. S nabitými zkušenosti jsem počal genocidu obrů a prodejem seker vydělal majlant, za který nakoupil vysněné tech a poly brnění a vorax sekery. A přišlo první velké mínus. Moji ranaři se skoro 500 životy unesli v průměru kolem 60 kilo, přičemž už od 30-40 kilo začali být přetížení a táhli se jak sopel. S naprosto prázdnými inventáři byli přetížení, což jsem nakonec konstantě řešil obrovskou zásobou nápojů síly, ale je to neskutečně otravné a nesmyslné, člověk si vydělává v krvi a potu na vybavení a pak ho neunese.

Druhou a podstatnou výtkou je závěr. Ano Skullkeep je výborný dungeon, ale od vstupu na Vás začne Dragoth posílat armádu minionů, zubatých koulí střílejících blesky. Moje parta supermanů je většinou smázla na 2-3 rány, ale problém je, že jsou všude, pořád a otravují, vypínají oheň v peci, ubírají životy. Teleportují se portály, které se dají zavřít, ale záhy se znovu otevřou. Místo soustředění se na puzzly, hledání tajných stěn a tlačítek člověk trpí nekonečným respawnem.

Finální boj si pamatuju jako peklo, což se tentokrát nestalo. Měl jsem univerzálně vytrénované postavy s nejlepším brněním, zbraněmi a nápoji síly a sebe vytrénovaného v bitevním valčíku. Tak stačily fireshield a spellshiled a pěkně na férovku zblízka boj. Dragoth padl než stihl přivolat hordy minionů a to je konec pohádky.

Dungeon Master 2 přišel v roce 1995 bez příběhu, NPC a s relativně krátkou hratelností, ale i tak je to až na pár much stále fantastická záležitost.