Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Krai Mira

NeanderthalNeanderthal
Dohráno
  • PC 75
Po dohraní brutálne ťažkého UnderRailu mi postapokalyptická Krai Mira padla ako skvelá oddychovka. Je to atmosférou a hrateľnosťou také niečo medzi The Fall a ATOM RPG. Na rozdieľ od týchto zmieňovaných hier tuto nemôžeme nič pokaziť pri tvorbe postavy, nebudeme mať problém s platidlami a nebudeme mať zmätok v tom, kam ísť a čo robiť. Hra je naozaj pomerne jednoduchá, s obmedzeným počtom predmetov (hoci typov zbraní je takmer 50, ak počítame aj pasce). O predmety počas hry niekoľkokrát prídeme, takže ani nie je vhodné si vo svojom invertári robiť nejakú zbierku. Nemáme žiadne miesto, kde by sme si svoje veci odložili a vrátili sa po ne, a v batôžku máme minimalizovaný priestor.

Na mapke existuje 5 miest (pričom len 2 z nich majú viac než 20 obyvateľov) a 21 iných lokalít, vrátane podzemných laboratórií. Polovica z týchto lokalít sú ale úlohové, takže inak sa v nich nedá nič robiť. Sú medzi nimi ale aj také, v ktorých si môžeme prevetrať svoje zbrane, napríklad Tábor nájazdníkov, Tábor kanibalov alebo Oáza. Nechýbajú ani náhodné stretnutia s priateľskými alebo nepriateľskými bytosťami.

Tak, to je môj stručný opis stručnej hry, ktorú máte dohratú za 25-30 hodín. Dá sa ale ešte hrať aj po dokončení hlavného deja - môžete si zbierať zvyšné achievementy... a nájsť svojho strateného psíka Rudiho! :)
+11

Pathfinder: Wrath of the Righteous

MIGtheDRAGONMIGtheDRAGON
Dohráno
  • PC 100
Nejdřív jsem chtěl popsat Pathfinder: Wrath of the Righteous, jako jízdu, kterou jsem už dlouho nezažil. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem první díl – Pathfinder: Kingmaker dohrál jen pár týdnů zpátky a dojmy jsem z něj měl velice podobné.

Velice mě překvapilo jak obě dvě hry mají velice rozdílný feel, takže při hraní druhého dílu jsem neměl dojem, jako kdybych hrál jen nějaký datadisk k jedničce. Mezitím co v Kingmakerovi jste se stále točili kolem jedné lokace, kterou jste se snažili v příběhu bránit/rozvíjet, zde i když máte něco jako základní pevnost, na mě celý příběh působil daleko víc adventurním dojmem, kdy si jdete za svým cílem. Nepřátelé jsou navíc v obou hrách naprosto unikátní. Udělalo mi radost, že se nerozhodli vývojáři jen recyklovat některé nepřátele z prvního dílu a místo toho udělali celý nový bestiář.

Souboje jsou sice ve stejném stylu a jen s menšími úpravami, ale přibylo několik nových a to dost zajímavých classů, za které můžete hrát. S jejich používáním velice pomohli ingame tutoriály, které na rozdíl od prvního dílu vás během hry upozorňují jak vaše konkrétní vybavení/schopnosti ovlivní souboje. Není to tedy tak, že si na začátku přečtete jak vše funguje, ale místo toho jakmile se dostanete do boje s potvorou, proti které je účinná jen specifická zbraň, tak vás hra na tuto skutečnost nejen upozorní, ale ještě vám vyloženě poradí, kterou zbraň z vašeho inventáře máte na potvoru použít. Stejně tak pokud například vybavíte postavu dvěma předměty, které mají stejné bonusy, které se nesčítají, tak dostanete upozornění.

Další zajímavý prvek jsou takzvané mýtické schopnosti, které jsou místy celkem OP, ale proti některým nepřátelům je celkem i potřebujete. Líbilo se mi, že nejde o nějaký natvrdo zvýšení statů nebo tak něco. Spíš schopnosti ve stylu, že při každém minutí se vám zvýši šanci na zásah o +1, takže pokud dokážete svého bojovníka udržet dost dlouho na živu, tak časem toho draka nakonec trefí :D.

Máte také k dispozici několik mýtických cest od Anděla, přes draka až po démona nebo dokonce člověka stvořeného z hejna hmyzu. Já jsem si při prvním hraní vybral asi zdánlivě nejnudnější cestu anděla. Původně jsem měl v plánu se stát drakem, ale nějak jsem si zpočátku zvykl na ty plošné buffy co dává anděl a svatozář té mé postavě celkem slušela, takže jsem hru dohrál s ním. Při druhé hře si ale rozhodně hodlám vyzkoušet jednu ze zlých možností. Především možnost se stát Lichem a oživit některé NPC ve hře a použít je jako společníky v partě mi přijde jako zajímavý element. 

Když už mluvím o společnících, tak zde jsem byl asi spokojenější, než u Kingmakera. Několik postav mě vyloženě zaujalo a dokonce jsem ve své dobré partě toleroval i jednoho zákonně zlého gnóma, protože některé jeho dialogy jsou vážně perly. Hodně pomohl dabing, který postavy v partě oživil i když byl přítomen pouze u důležitých momentů a většinu rozhovorů pouze čtete. Sice bych dával přednost kompletnímu dabingu, ale vzhledem k extrémně velkému počtu dialogů by kompletní dabing asi byl pro dané studio trochu problém.

Bohužel i přes velice pozitivní dojmy skrze celou hru je zde i jeden prvek, který mě až tolik nezaujal. Podobně jako Kingmaker má své rozhraní pro správu království, tak zde máte rozhraní ve kterém bojujete válku s démony. Bohužel stejně jako v případě prvního dílu si dost možná při druhém hraní tuto část hry úplně vypnu. Samotný systém je trošku zajímavější, protože na mapě ovládáte armády v HOMAM stylu, ale celé moje tažení proti démonům šlo bez jediného škobrtnutí, protože stejně jako v případě HOMAM, pokud se hned na začátku dostanete do výhody, tak nepřítele sejmete jak nic. Stačilo jen trochu zpočátku šetřit na mých postavách v partě a nekupovat jim nic moc extra a měl jsem v pohodě dost peněz na nákup jakékoliv armády, kterou jsem chtěl měl k dispozici.

Stejně jako v Kingmakeru také děláte rozhodnutí se svojí radou, která se skládá ze členů vaší party. Udělalo mi celkem radost, že každé oddělení jako je diplomacie nebo vedení armády má tentokrát na starosti více členů party najednou (narozdíl od Kingmakeru, kde každé oddělení měl na starosti jeden člověk), takže máte více možností jak na každou situaci reagovat. Bylo celkem zajímavé jak každý člen družiny by řešil každou situaci trochu jinak. Kdybych si mohl nechat řešení problémů se svojí radou poradců a vše ostatní vypnout, tak bych byl celkem i spokojený. Celý ten systém armády stejně působí dojmem jako že něco takového bylo v jedničce, tak to musí dát i do dvojky.


I přes ten tak trochu zmrvený systém armády je můj dojem ze hry ale velice pozitivní. Pokud jste podobně jako já vyrostli na hrách jako je Baldurs gate, tak tohle je hra pro vás. Hromady dialogů, zajímavé postavy, více způsobů jak dokončit questy, epický příběh, vývoj charakterů a taktické souboje u kterých si můžete vybrat jestli dáváte přednost real time s pauzou nebo tahovými souboji.

Předem vás musím ale upozornit, že Pathfinder má asi nejkomplexnější systém levelování postav na který jsem kdy narazil. Docela by mě zajímalo kolik hodin jsem strávil při tvorbě postav a jejich následném levelování, protože jen si pročíst všechny ty možnosti co za schopnost/kouzla té postavě přidat byla občas práce na desítky minut. Rozhodně toho času ale nelituji.


Tak a teď když už to mám konečně dohrané, tak doufám, že dostanu zpátky normální spánkový režim a nebudu každý den vzhůru do dvou do rána :D

Pro: Souboje, vývoj postav, příběh, atmosféra

Proti: Správa armády

+29

Solasta: Crown of the Magister

vapisczvapiscz
Dohráno
  • PC 75
Takže dohráno. Záměrně jsem si počkal až na full release, resp. dokonce pár měsíců po. Není to špatný, ale klidně to mohlo ještě chvíli vydržet v beta verzi a mohlo to být lepší.

I přes to, že jsem hrál verzi 1.11.1, tak se vyskytovaly bugy - hlavně grafické. Některé herní mechaniky a ovládací prvky nejsou úplně dotažené do konce. Teda on to dost možná ze strany vývojářů konec je, ale zkrátka trochu toho ladění a leštění by si to ještě zasloužilo. Ale některé herní mechaniky jsou naopak dobře vymyšlený - například nemusíte řešit bolest všech RPG - plný inventář. Protože cech sběračů lokaci pročistí za vás a loot donese.

Herní doba kolem 30 hodin. Což je na RPG tohohle typu docela málo. Ve hře je poměrně málo variabilního vybavení, takže customizace postav nic moc. Dabing a různý ingame scénky jsou poměrně repetetivní, což časem otravuje. Příběh neurazí, nenadchne.

Co chválím je design a variabilita lokací. Zase jich není až tolik.

Pro: design a různorodost lokací

Proti: bugy, krátká herní doba, málo variabilní vybavení

+12

Grand Theft Auto: Vice City

Han22Han22
Dohráno
  • PC 100
Zatímco s GTA 3 se Rockstar ještě trošku hledali, Vice City je aspoň pro mě vyladěné k dokonalosti. Na rozdíl od trojky jsem si dal tentokrát tu práci a dojel hru na 100%, i když i tady byly nepovinné mise, které jsem si myslel, že nikdy nezvládnu.

Hra zůstává v zásadě stejná jako třetí díl - opět tedy máte město, tentokrát rozdělené na dvě velké pevniny a několik ostrovů a v nich postupně plníte úkoly pro různé lidi. Poměr řízení/střelby je vyváženější než ve trojce a přidává se k tomu spousta dalších činností, stále to ale není tak brutálně přestřelený jako to bylo v San Andreas.

Čím začít? Asi grafikou a celkovou atmosférou. Po ponurém Liberty City ze trojky se dostáváme do Vice City (Miami) 80. let a je to neskutečné. Grafika se technicky ani příliš neposunula, ale ta atmosféra je dokonalá. Od obleků, účesů, přes domy, pláže a palmy až po celkovou pestrobarevnost to křičí ano tohle je Miami 80. let.

Příběhově je to mnohem, ale MNOHEM lepší než trojka. Tommy Vercetti je také nýmand jako byl Claude, také přijíždí do města po pobytu v kriminále a také začne plnit kšefty pro místní mafiány s cílem zjistit kdo jeho šéfovi ukradl peníze z kšeftu. Po pár misích ale zlikviduje se svými novými přáteli místního drogového lorda, obsadí jeho luxusní vilu (v životě jsem ve hře neměl takové sídlo) a začne makat pro sebe. Co to obnáší? Tommy může skupovat poměrně pěkné nemovitosti, plnit mise pro čtyři různé gangy a především kupovat podniky a následně pro ně plnit mise. Když je splníte, podniky Vám vydělávají a je to paráda. Na rozdíl od trojky tady naštvete jen jediný gang, jdete strmě vzhůru a stáváte se králem Vice City. Celý ten příběh je parádně podaný se spoustou skvělých dialogů. Jediná kaňka na tom všem je, že je kompletně obšlehnutý z filmu Zjizvená tvář včetně finálního zúčtování ve vile. Ale moc mi to nevadí, tohle není vykrádačka, spíše pocta filmu.

A zlepšila se i hratelnost. Ano pořád se honíte s poldy, kteří jdou jen po Vás a na ostatní většinou kašlou, pořád je tu šílená doprava a "hovada řidiči" jak by řekl Geňa Genzer. Nechybí tu balíčky, rampages a unikátní skoky. Na ty je potřeba většinou motorka, která je skvělým vylepšením - je rychlejší, obratnější, dá se s ní kličkovat mezi auty či v úzkých uličkách a nevýhodou je jen to, že při každé kolizi Vás to z ní sestřelí. Co se týče balíčků, získáváte za ně opět zbraně, ovšem ty jsou jsou tentokrát rozdělené do skupin a můžete mít jen jednu ze skupiny. Což například znamená, že pokud chcete rotačák, musíte oželet plamenomet a raketomet. Čert to vem, rotačákem se dá vyřešit každá střílecí mise i spousta honiček. Není nad to vystoupit při honičce z auta, rychle zamířit a během vteřiny proměnit soupeře na kus hořícího šrotu.

Na rozdíl od trojky jsem tentokrát splnil i dopravní mise. Rozvážka pizzy se dala zvládnout, hasiči mě přišli jednodušší než ve trojce, sto jízd taxíkem je otravných a zdlouhavých, ale nemusí se dělat najednou. Policejní mise jsem řešil většinou pomocí rotačáku. Pravým peklem se ukázala sanitka, kterou jsem zvládl až skoro ke konci - protože jsem vždycky udělal nějakou chybu. Odměna 150 životů a 150 brnění, ohnivzdornost a nekonečný sprint za to stály.

Z trojky zůstaly telefonní mise, které fungují jako nájemné vraždy po telefonu. Vrátily se offroady, které jsou díky absenci časového limitu mnohem snadnější. Vrátil se i import/export a tradiční problém kde je to "censored" auto, který potřebuju (v mém případě jsem hledal půlhodiny Sabre).

Vrátily se i RC mise ale v jiné podobě a musím říct, že jestli jsem něco proklínal a věřil že nikdy nezvládnu, tak tohle. RC autíčka závod se dá vyhrát bez problémů. RC vrtulník je bez časového limitu, ale prakticky neovladatelný a musíte s ním posbírat checkpointy na naprosto nepřístupných místech a vrtulník nerozflákat. Trvalo mi to přes 20 minut s ledovým potem na zádech. RC letadla to je šílenost - závod s téměř bezchybnými letadly s něčím co se prakticky nedá ovládat, ten jsem letěl asi 100*. Vidět někde na ulici po tomto snažení modýlek, tak mě asi chytne amok a milý modýlek rozšlapu :)

A kromě toho je tu i spousta novinek:

- Vylupování obchodů, které Vám přinese 3 hvězdičky hledanosti a pak zuřivě prcháte před policií.

-Střelnice s naprosto šíleným limitem k překonání, který Vám dá rychlé přebíjení.

- Vrtulníky. Jsou tu čtyři dráhy bez časového limitu, celkem snadné. Díky nim se naučíte vrtulník ovládat a pak se Vám hodí v misích. Ve dvou sídlech máte vrtulník k dispozici na střeše a není nic lepšího, než se s ním dopravit na místo zločinu, něco spáchat a pak místo honiček s policajty nasednout a v klidu odletět domů.

- Čluny byly už v jedničce, tady s nimi absolvujete pár závodů a jsou celkem ovladatelné.

- A nakonec závody. Šest pouličních závodů, které jsou hratelné, protože máte vlastní rychlé a dobře zatáčející auto (ideálně Cheetah) a pokud nejedete jako prase, stačí si počkat až se soupeři vymelou a v klidu si kontrolovat vedení. Kromě nich je tu ještě stadion s oválem, destruction derby a překážkovou dráhou.

Je toho spousta, GTA Vice City Vám vydrží a zároveň tu ještě nejsou ty šílenosti ze San Andreas (posilka, jídlo, randění). Parádně se to hraje, až na trochu vztekání v nepovinných misích, které Vás ovšem učí dovednosti pro ty povinné. A k tomu pěkná grafika a fantastický příběh. I tohle by stačilo na 100%, ale je tu ještě obrovská přidaná hodnota a to je muzika.

Hudba ve Vice City je pro mě absolutní srdcovka, taková že mám (nekompletní) soundtrack v mp3. Odjakživa jsem byl fanoušek tanečního popu, ať už disco, eurodance, dance, či nějaký ten lehký house/trance. Vždycky jsem měl rád i retro, objevované pomocí Frenvence 1 či brněnského Petrova, ale až Vice City mě objevily osmdesátky v plné kráse, kterou většinou neznají ani dramaturgové českých oldies rádií a televizí. Díky Vice City jsem začal prohrabávat světové hitparády a objevil, že osmdesátky fakt nebyly jen Modern Talking, Madonna, Michael Jackson či Depeche Mode.

Synthpop s dokonalým rytmem (tu-ta-tu-tu-ta), new wave, novoromantické kapely, i ty power balady a hair rock. V Americe byly jiné kapely než v Evropě, ale muzika byla v zásadě stejná či podobná a spousta hitů byla na obou stranách oceánu.

Jednotlivá rádia? Je jich devět. Kecací K-Chat a VCPR jsem stejně jako retro ladino Espantoso přepínal, hiphopový Wildstyle taky, tahle muzika mě nikdy nestrhla. V-Rock mě chvílemi bavil, ale rockeři prominou, ty písničky mě zněly většina jedna jako druhá. Jsou tu samozřejmě i výrazné vypalovačky - Sladovská Cum on Feel the Noize, jeden z největších fláků Iron Maiden Two Minutes to Midnight a naprosto geniálně hovadská I Wanna Rock od Twisted Sister.

Hlavně u mě jely 4 rádia:

- Fever nabízí soul/funk/r´n´b. Wanna Be Staring Something od Michaela Jacksona je klasika, obrovské funky hity jsou Last Night a DJ Save My Life (u nás zprzněný Darinkou), Cheethamovo Get Down Saturday Night. Díky Automatic jsem objevil, že Pointer Sisters nejsou kapelou jednoho hity (I´m So Excited). Nehitový tip? Mtume a Juicy Fruit.

Wave hraje synthopop a new wave. Naprosté klasiky jsou Kim Wilde Kids in Amerika, Nena 99: Luftballons či Gary Numan: Cars. Díky Atomic jsem kdysi objevil Blondie (v českých kruzích v podstatě neznámé), Frankie Goes to Hollywood Two Tribes byl megahit, který je tu rovněž neznámý. Je tu Spandau Ballet: Gold a z čistého synthopopu jsem se kdysi naprosto zamiloval do 2 hitů. A Flock of Seagulls I Ran s naprosto parádným tempem, Corey Hart Sunglasses at Night s temnou depešáckou atmosférou. Tentokrát mě strhlo Animotion: Obsession.

Flash FM je pop, což stejně znamená synthop. Nechybí tu i v Česku známé megahity Billie Jean od Michaela Jacksona, spíše rocková Run to You od Bryana Adamse, pure disco Self Control od Laury Brannigan, Japanesse Boy od Aneky, Video Killed the Radio Star od Buggles a jediný velký hit od Yes Owner of a Lonely Heart. Díky Flashi jsem objevil kdysi Hall and Oates, jejich Out of the Touch je tu známá spíše z remixu od Uniting Nations, nadchlo mě Dance Hall Days od Wang Chung a Your Love of Outfield. Tentokrát mě dostalo Go West Call Me.

A nakonec Emotion, tedy balady s naprosto masakrozním moderátorem Fernandem. V českých luzích a hájích budou známý nejspíše pouze Mr. Mister a Broken Wing spolu s Toto: Africa s rychlejší Cutting Crew: I Just Died in Your Arms Tonight. Já si při prvním hraní někde před 13 lety zamiloval John Waita Missing You, rockovější Night Ranger: Sister Christian, díky Waiting for a Girl Like You zjistil že Foreigner měl více než jeden hit, díky More Than This objevil Roxy Music. A hlavně objevil Reo Speedwagona, který kromě Keep on Loving You má jen další dva známé hity, ale v určitém "vztahovém" období života jsem je slyšel asi tisíckrát. Dnes už mě ty "cajdáčky" zase tolik neberou, ale muzikantsky je to pořád paráda.

No jsem se trošku rozepsal, o hře to zas tolik nebylo :) Ale i ta fantastická hudba je důvod, proč Vice City má tak geniální atmosféru a proč si beze zbytku zaslouží 100%.
+31

FIFA 21

Wettek98Wettek98
Dohráno
  • PC 45
Herní výzva 2021 - 7. Čas je relativní (Hardcore) 
Na úvod by bylo více než vhodné řici, že následující komentář se zaobírá pouze Kariérou, nikoliv složkou Ultimate Team ani VOLTA Football, v rámci PC.

Hned při zapnutí hry je na první pohled patrné, že ani letošní ročník žádnou revoluci nepřináší. Přináší však alespoň evoluci? Bojím se, že bohužel ani to ne, hned se podíváme na několik faktorů proč. Při zapnutí hry se hráč, který hrál alespoň některý z předešlých dílů v uplynulých 5 letech, cítí jako doma. Menu je stále stejné, nastavení je stále stejné, jediné co prošlo doposud změnou je, že z loňského červeného pozadí ve FIFA 20, je náhle pozadí modré.

Nyní už se zaměříme na Kariéru a samotnou hru, kde bychom slibované ,,revoluční,, změny hledali marně. Veškeré nastavení opět probíhá naprosto stejně jako v letech minulých. Teprve v samotném řízení týmu vycházejí na povrch některé drobné nové prvky. Každý hráč má najednou svou náladu, dovednost zakončování a svůj názor, který však málokdy dává skutečně smysl. Další ,,novinkou,, je možnost každodenní regulace tréninku, odpočinku přímo z menu kariéry. Na první pohled změna hezká, která však po čase začně spíše iritovat. Další opěvovanou novinkou je propracovanější režim simulace zápasu. Což je nepřekvapivě další novinka, která na papíře může vypadat hezky, ale v praxi? Proč by člověk hrající hru FIFA, kde jde především o tu hru, namísto managerů typu Footbal Manager, měl uvítat propracovanější režim automatické simulace zápasů?

Co se týče samotné hry (fotbalu), tady jsou změny snad patrné ještě méně než v menu. Hra se stále stejně hraje, stále stejně vypadá a každoročně vývojáři opěvovaná nová fyzika je pozorovatelná snad jen hráči, kterí ve virtuálním fotbale tráví více času než ve skutečném světě. Avšak stále je samotná hratelnost poměrně povedená, ačkoliv nerealistická. Některé situace dokáží překvapit a každý zápas může mít překvapivě dost odlišný průběh.

Jak jednotlivé dojmy nové FIFA 21 shrnout? O sérii FIFA se už spoustu let mluví jako o sérii, která je stále stejná. Vždy jsem se snažil sérii spíše obhajovat, ačkoliv změn bylo opravdu málo, ale stejně FIFA 17 přinesla nový engine a příběhový režim, FIFA 19 mnou velmi vítanou licenci pro soutěže UEFA, FIFA 20 stále přinesla alespoň VOLTA Football režim, ale FIFA 21? Bojím se, že novinek je stále a stále méně, co víc, stále ubývá licencovaných klubů (v loňském ročníku Juventus FC, letos dokonce i AS Roma) a přibývá nesmyslných bugů a chyb. Jedinou nadějí do budoucna, je příchod nových konzolí, která by úroveň alespoň trošku mohla pozvednou. Ačkoliv je opravdu velmi úsměvné odůvodnění, proč upgrade pro nové konzole nemohl dorazit i na PC, jinými slovy, aby nebyli ošizeni hráči s horší PC sestavou, které by nesplňovaly minimální požadavky. Jak moc vývojářům věříte, na to si odpovězte sami. Pro koho je tedy FIFA 21 vhodná? Pokud nevlastníte žádný z předchozích ročníků FIFA 20, 19, 18, ... a zároveň toužíte po skutečné kariéře hrajícího trenéra (kterou bohužel konkurenční eFootball PES série zatím skutečně nenabízí), je pro vás FIFA 21 nejlepší volbou. Pokud ale některý z předchozí ročníků máte, můžete v klidu zůstat u starších dílů a nad novým ročníkem (a bojím se že i několika dalších) vůbec uvažovat nemusíte.

Hodnocení: 45%

Pro: Hratelnost, stále bezkonkureční režim kariéry

Proti: Beze změn, stále více nelicencovaných týmů, bugy, nelogičnosti

+12

Silent Hill: Downpour

JohnCZJohnCZ
Dohráno
  • PS3 85
Nejlépe hratelný Silent Hill. Bez debat. Brněnská Vatra zaválela a stvořila hodně nedoceněný titul, který má skoro možná tu smůlu, že vyšel pod kultovní značkou Silent Hill. Tvůrci si totiž jdou svou vlastní cestou a přináší zcela odlišný příběh ve známém universu. A k tomu upgradují hratelnost na (tehdejší) next-gen. Pořád je to Silent Hill, v něčem docela věrný, ale v něčem zcela odlišný. Méně klasický Silent Hill, více Alan Wake s melee souboji.

Zarytým fandům se to nemusí pochopitelně líbit, ale já si Downpour nemůžu vynachválit. KONEČNĚ se to fakt dobře hraje, KONEČNĚ je souboják velmi dobře použitelný a množství nepřátel odpovídající a KONEČNĚ jsem se dočkal relativně volného pohybu městem, aniž by byly exteriéry jen kulisa. Pryč jsou nekonečné holé chodby - Otherworld se v podstatě smrsknul na pár utíkacích (a nutno říci, že i tak otravných) sekvencí. Pryč jsou haldy tuhých nepřátel, které hráče v minulých dílech tak neúnavně pronásledovaly. Downpour ukazuje, jak moc důležité jsou u moderních her klidné šourací pasáže, kdy se hráč kochá vizuálem, nasává ponurou atmosféru, sbírá předměty, zkoumá prostředí a nebo jen poslouchá pečlivý výběr atmosférických songů z po městě rozesetých rádií.

Downpour je rozhodně nejimmersivnější Silent Hill. Může za to i posun hry z koridorů do lehce otevřeného světa. Konečně jsem se mohl po Silent Hillu v poklidu projít. Nepřátelé se i tady v ulicích tu a tam spawnují, ale oproti ostatním SH hrám velice střídmě. Design odpovídá roku 2012, takže už žádný simulátor zavřených dveří, ale poměrně členité město plné skrytých zákoutí a relativně logicky rozmístěných hádanek. A není jen honba za hlavní dějovou linkou. Po SH je rozeseta řada vedlejších questů, které příjemně rozšiřují celou mytologii a město tak nepůsobí prázdně. Tvůrci se na designu úkolů vyřádili a až na 2 nebo 3 (a imo dobře) umístěné fetch questy je všechno čistě story-driven. Na to, že Downpour není viditelně ani zdaleka tříáčková hra, skvělá práce. K plné spokojenosti by mi stačily už jen lepší odměny, třeba jen blbý upgrade zdraví nebo např. útoku. Jak píše Garret, uspokojeno je spíše duševno.

Ani příběhově se nemá Downpour za co stydět a byť je možná škoda, že chybí řada ikonických věcí - od Pyramid Heada přes sirény až po kultisty - tak mi vlastně vůbec nevadilo, že si ve Vatra Games šli svojí cestou. Příběh možná není takový japanoidní crazy ass mindfuck, ale příjemně mě překvapilo, jak logický je a jak neklišoidní zápletku ve finále má. Ale pravda, ten charakteristicky nepříjemný psycho feel, chytrá provázanost a celkově tíživá atmosféra původních Silent Hillů tam už není.

Hratelnost se ale vyfikla. Souboják sice stále není dokonalý, ale potěšilo mě, že hráč nemusí každého nepřítele čudlat půl hodiny klackem. Naopak dostane do ruky slušný arzenál zbraní a to prakticky hned od začátku. Od cihel, lahví, trubek, přes vzácnější sekery, tomahawky či krumpáče, až po ceněné střelné zbraně. Ty už hlavní hrdina netahá po kapsách, ale dají se nalézt všude po městě. Avšak, podobně jako třeba v Condemned nebo Breath of the Wild, zbraně mají omezenou výdrž a je potřeba je neustále měnit. Za mě rozhodně fajn změna, minimálně v případě melee zbraní. U střelných zbraní bych naopak více ocenil klasické umístění do inventáře. Do kapsy lze narvat jen jednu střelnou zbraň a je jedno, jestli se jedná o pistoli nebo brokovnici. A až moc často se mi stávalo, že jsem u sebe měl hromady nábojů do zbraně, kterou jsem jako na potvoru zrovna u sebe neměl a nebyla k nalezení.

Downpour samozřejmě není dokonalá hra. Omezený budget je na hře z technického hlediska tu a tam cítit, ale na rozdíl od Homecoming na mě Downpour působil dodělaně. Jako každá PS3 hra se to hraje trochu ztuha, ale tady je problém ještě trochu dál. Downpour bohužel trpí častými propady snímků a je strašně znát, že konzole to prostě brutálně nedává. Zejména při rychlém běhu kupředu se hra viditelně zasekává tím, jak engine nestíhá donačítávat další lokace. Občas to, zejména při delší seanci, natvrdo vymrzne. A paradoxně to nejvíce laguje v interiérech, kdežto v daleko rozlehlejších ulicích Silent Hillu funguje donačítávání o poznání plynuleji (asi ten mlhavý opar). Hrát se to furt slušně dá, ale o stabilních 30 fps jsem si mohl nechat jenom zdát.

Celou dobu jsem chtěl Downpour udělit z mého pohledu fakt zaslouženou devítku, ale tu přeci jen nedostane a to z jednoho jediného důvodu. Tradiční neduh poslední kapitoly: tvůrci neodhadli míru a finální sekvence ve vězení působila přehnaným množstvím soubojů zbytečně natahovaně. Žádné drama, ale kdyby se tahle část zkrátila na polovinu a vystřihla by se ta dvě nebo tři zbytečně tuhá arénovitá střetnutí s nepřáteli, asi by si nikdo nestěžoval.

Pro: atmosféra, immersive hratelnost, herní doba, příběh, souboje a množství zbraní, lehce otevřený svět, kvalita side questů, cutscény a voice-acting, hudba v rádiích

Proti: optimalizace a 720p, zas ten Otherworld - utíkací pasáže a hlavně finále ve vězení, občas nevyrovnané ukládání

+26

Mafia II: Jimmyho Vendeta

JumasJumas
Dohráno
  • PC 55
Druhý Jimmy pokračuje tam, kde první skončil, ale místo úkolů pro mafiány zde plní své vlastní, aby dosáhl kýžené pomsty. Dabing Soukupa se nezměnil a bohužel nepřibyla ani žádná nová hláška (mimo cutscén).

Tady mi ochrana svědků už nepřišla tak dobrá a zdála se mi jednodušší, na druhou stranu byla spousta misí těžší, takže celkově je obtížnost nastavena někde mezi Zradou a Joem. Ani kradení aut už mě nebavilo tolik, jako ve Zradě, ale stále to mělo něco do sebe (potěšil mě hlavně vězeňský autobus). Znovu jsem si vydělal spoustu peněz bez možnosti nějakého smysluplného využití, teď už jsem však na konci měl jen třicet tisíc místo padesáti.

Objevila se i vykradená mise ze základní hry (mastňáci), avšak na rozdíl od Zrady, tu byla i jedna originální v nové lokaci (poslední mise se zabitím soudce). Stejně, jako v předchozím rozšíření, jsou mise časově omezené a příběh tvoří jen intro a outro. Přibylo však deset nových achievementů, jejichž plnění mě motivovalo v dokončování dalších a dalších misí. Při dalším hraní druhé Mafie už ani jedno DLC hrát nejspíše nebudu. Není k tomu důvod.

Pro: Jimmy a jeho dabing, mise s kradením aut, poslední mise v nové lokaci, achievementy

Proti: časově omezené mise, značení ve stylu GTA, textové úvody misí, nevyužitelné peníze

+26

Rusty Lake Hotel

SchuSchu
Dohráno
  • PC 75
Další skvělá hra od Rusty Lake. U těchto vývojářů už chodím na jistotu a spíš si hry snažím rozvrhnout tak, abych si je nevyplácala na jednou a měla nějaké v zásobě.

Jako vždycky, přivítá lehce hororová a znepokojující atmoška, která je v téhle hře spíše utlumená. Nejsou tu víceméně žádné lekačky a předramatická změna hudby jako v jiných hrách od Rusty Lake, při které sebou člověk trhne, ale horor je tu spíš dílem hráče. Aby taky ne, když úkolem je každý den připravit vynikající a pěkně masitou večeři, a sami hosté, přes svojí zkorumpovanost a zkaženou duši vypadají pěkně chutně (a masitě).

Nemůžu se ubránit srovnání s jinými hrami v sérii, protože je pravda, že je tohle první placená hra, kterou RL kdy vydali. Jednoduše řečeno, hra je velmi krátká a ve svojí krátkosti ten příběh, který nabízí, není zas tak úplně dech deroucí. Náročnost na dokončení tak těžká taky není, pořádně jsem se zasekla jen u sekvence shit sandwiche a u těch blbých opic s činely. I tak je ale hra sama o sobě velmi dobrá, jen trpí tím srovnáním třeba s mnohem delším Rusty Lake: Roots.
+16

Ring II: Twilight of the Gods

FingonFingon
Dohráno
  • PC 50
Když jsem před více jak pěti lety dohrál první díl, první dotaz byl, jestli plánuji i dvojku. Odrazoval mě už typ hry, protože akční adventury opravdu nemusím. Nakonec mi to nedalo a zhruba týden jsem se hrou (po večerech) prokousával. Což o to, ona není o moc delší, než jednička, ale všechny ty arkádové prvky náročné tu na rychlost, tu na přesnost, případně na obojí zároveň vedly k nekonečnému opakování segmentů, což bylo o to horší, že mi hra na některých místech po uložení a opětovném nahrání pozice glitchnula, hra spadla a mohl jsem začínat z daleko dřívější pozice.

Ale největším problémem není kostrbaté ovládání, možnost mít pouze jeden předmět, puzzly, se kterými si hra díky silnějším procesorům špatně poradí (hned první - bušení do kovadliny do rytmu hudby, přičemž tohle se ještě jednou vrátí, jakmile Siegfried začne sám kovat ("Nothung! Nothung! Neidliches Schwert" (...) Hoho! Hoho! Hohei! Hohei!"Blaaaase! Blaaase"). No, tak to tam zrovna není. Tady musíte myší posunovat páku nahoru a dolů. Kéž by tam byla aspoň jedna árie... co árie, kéž by tam byla alespoň nějaká pasáž, kde by hrála hudba déle, než jen několik vteřin ve smyčce! V tomhle byl první díl daleko velkorysejší, nakonec se zde hráč dočká jen reprízy Siegfriedovy smrti - a to ještě zkráceně.

A ještě jedno mně nepochopitelné designové rozhodnutí - polovina příběhu je vyprávěna textem, který je ovšem dostupný jen v menu (a odhaluje se postupně) a přímo ve hře se nikdy nezobrazí a ani jej nepokrývají cutscény (některé se povedly, třeba souboj s drakem Fafnerem). Že Siegfried ke konci zabije Albericha, to bych už nějak přežil (v opeře přežije).

Nikdy víc. Nikdy víc... Raději vyhrabu moji Blu-Ray kolekci s celou operou, Rheingold má krásně snesitelné slabé tři hodinky...
+13

Returnal

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 90
Skoro se až divím, jak jsem v případě Returnalu otočil z původního absolutního nezájmu, že se jedná jen o další bezduchý 3rd person shooter, do té míry, že jsem si hru pořídil a parádně užil. O tom, že je Returnal roguelike hrou, se už v recenzích namlátilo hubou hodně, ale nikde jsem neslyšel ani jednou padnout termín "bullet hell". Přitom je to právě tento subžánr, díky čemu mě hra zaujala.

3rd person shootery mě absolutně nezajímají, ale kombinace roguelike struktury a arkádového bullet hellu jako řemen překvapivě funguje. Dlouho jsem čekal nástupce Enter the Gungeon , ale nečekal jsem, že ho najdu mezi AAA 3D tituly. Returnal se hraje jako víno, dobře se ovládá, perfektně vypadá a zní (fanoušci Vetřelce si budou čvachtat) a obsahuje většinu mechanizmů, které znalci žánru budou očekávat. Smrt může přijít snadno a rychle, přičemž ztrácíte většinu sebrané výbavy (ne ale unikátní důležité předměty) a začínáte znovu od začátku. Chtěl bych ale uklidnit všechny, kteří s koupí snad pořád váhají, protože je drtivá většina novinářů vystrašila tím, jak je hra těžká. Je jako většina her tohoto typu náročná, ne těžká. Trpělivost, čas a taky štěstí je to, na čem tady záleží. Byl jsem připraven na mnohem tvrdší výzvu, zvlášť když 3D střílečky tohoto typu vůbec nehrávám, ale nakonec jsem zjistil, že tahle brambora není zas tak horká. Pokud jste nováčkem tohoto žánru, s časem a trpělivostí přijde skill, a kde se nevyskytne skill, tam napomůže štestí. Tak jako tak, hra je podle mě dostatečně přístupná všem. Pro zkušené hráče bullet hellů bude ale spíš sotva průměrnou výzvou.

Jediný problém, který jsem se hrou měl, je její délka, resp. délka jednotlivých herních částí. Hru nejde totiž uložit, a to ani na konci levelu nebo po zabití bosse, což mi přijde jako naprostá zbytečná hloupost. Většina rogueliků, které jsem hrál, podobný záchytný systém má i pro mnohem kratší herní průchody. Pokud jste zvyklí vyzobávat naprosto celý level jako já, čeká vás třeba 4 hodinová herní seance. Nevím jak vy, ale na mě je to moc. Hru jde sice "pauznout" uspáním PS5ky, ale jen do doby, než si vaše přítelkyně pustí Spider-Mana zatímco se sprchujete. Moc nechápu tohle rozhodnutí, ale zároveň je to asi jediná výtka, kterou ke hře mám. Tedy, tohle a příběh...

Ten nechci vlastně hodnotit, jen řeknu, že jsem ho prostě nepochopil. Ruku na srdce, ani jsem ho moc detailně nesledoval, takže si pak někdy v klidu projedu všechny logy a uvidím, jestli na mě nečeká nějaký tajný konec při dalším dohrání. Každopádně, po shlédnutí titulek jsem na příběh mohl říct jen "eeeeeeehhhhhh..... cože?". To jen pro úplnost, pro tento žánr to neberu jako mínus.

EDIT: Po dohrání 3. aktu a strávení hodně času s audio logy můžu říct, že za to příběh nestál. Stejně jako já, evidentně nikdo nechápe, o co mělo jít, a závěry, které jsem udělal, jsou dost na vodě. Od příběhu teda moc nečekejte, a jeho vyjasnění po třetím aktu se taky nekoná. Všechno je zahalené v překomplikovaném symbolismu, ze kterého si nejde skoro nic vytáhnout a polovina věcí je podle mě jen smyšlenou bizarní podívanou cool scén, které ale neskrývají žádný hlubší smysl.

A když už si měříme pinďoury: Doba hraní 15 hodin / 18 smrtí - Platina 23 hodin / 34 smrtí.

Pro: Hratelnost, grafika, zvuky, nepřátelé, prostředí, zbraně, upgrady, estetika

Proti: Absence ukládání pozice

+16

Resistance: Burning Skies

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 80
Moje první seznámení s Vitou. Zdejší nízké hodnocení je docela zavádějící, protože se nejedná vůbec o špatnou hru. Naopak.

Škoda, že Vita nebyla více využívaná na hry ve stejném žánru. Ovládání je totiž naprosto pohodové a intuitivní. Nedostatek trigerů nahrazuje dotykáč a jedna páčka navíc posunuje hratelnost, oproti PSP, úplně na novou úroveň. Stačila jen chvilka, a už jsem nemusel přivírat oči nad nemohoucností něco zaměřit kurzorem. Ani není potřeba auto aim (který v nastavení snad ani není). Hra mě vtáhla a opravdu hodně bavila. Házení granátu, střílení sekundárním módem zbraně pomocí dotykáče? Pro mě novinka a vůbec to není špatné.

Jasně, ze začátku jsem musel trochu zkousnout fakt, že když do nepřátel vystřelíte víc nábojů, než kolik potřebují, rozprsknou se na neviditelné maso. Jen malá piha na kráse. Furt mě to bavilo. Pak přišlo vylepšování zbraní. Trochu zbytečná věc, zvlášť, když zjistíte, že ke konci hry vám stačí už jen kulomet s napalmem. Zbraně bohužel nejsou moc vyvážené. K útočné pušce mi stačil Auger a všechny ostatní zbraně už jsou jenom taková výplň.

Důležité ale je, že hra odsýpá. Až na pár těžších pasáží jsem rychle postupoval vpřed a kombinoval střelné zbraně se sekyrou, kterou aktivujete dotykáčem. Má to ten správný drive. Nečekají vás tu velkolepé bitvy jako ve druhém díle, ale akce je zvládnutá skvěle. Pocit ze střelby funguje a chiméra si opravdu nezaslouží žít. Resistance: Burning Sky vám Vitu rozhodně nezošklivý. Naopak.

Člověk by řekl, že když v každém dalším díle dáte chiméře na prdel. Rozstřílíte jim několik bossů. Zničíte strategické budovy apod., bude příště slabší. Opak je pravdou. Lidstvo je čím dál tím víc v řiti a vy oddalujete skoro bezvýchodnou situaci. Uvidíme

Pro: perfektní ovládání, dynamická a odsýpající hratelnost, sekera

Proti: nevyvážené zbraně, jejich vylepšování je zbytečnost, nepřátelé mají tendence podivně praskat

+13

Ve stínu havrana

Londo MollariLondo Mollari
Dohráno
  • PC 50
Nemám mnoho zkušeností s českými (potažmo slovenskými) adventurami. Kdysi jsem dohrál Poldu 1, zkoušel jsem z recese Mavlina a tím má znalost lokální tvorby končí. Ve stínu havrana si pamatuji z nikterak nadšené recenze v Levelu. Posléze hra vyšla na cover CD stejného časopisu. Hru jsem tehdy nainstaloval, dohrál ji na ostrov lidožroutů a skončil totálním zákysem u puzzlu "střílej na slunce". Tehdy bez videonávodů byla tato sekce pro mě nedohratelná.

Ke hře jsem se vrátil po více než deseti letech (nebo 15?) a konečně ji dotáhl. Musím říct, že jsem si z ní z minulosti vůbec nic nepamatoval. Hra obsahuje poměrně příjemný a nenáročný příběh o útěku mnicha Severína před sebou samotným a tak trochu i před šíleným opatem se sekerou (OK, některé vtípky jsem prostě nepobral). Jedná se o adventuru humornou, jenže můj smysl pro humor se bohužel se smyslem pro humor autorů poněkud rozchází. Přestože je hra slovenská, potěší příjemným českým dabingem (to byla vždy silná stránka lokální produkce), naopak nepotěší množstvím překlepů a hrubek v psaném textu.

Ve stínu havrana je klasická kreslená point'n'click adventura s proměnlivým kurzorem. Co se týká kvality grafiky, statické obrázky jsou krásné, co se týká postav, ty se mi moc nelíbily. Ale jsou alespoň kvalitně rozanimovány. Hra je poměrně jednoduchá, neobsahuje pixelhunting ani významnější zákysy (s výjimkou jednoho krátkého ohledně dalekohledu, kdy správný postup pro použití dalekohledu je ikonka lupy v inventáři, nikoliv logičtější použití dalekohledu na horizont či na Severína). Nepotřebné předměty mizí z inventáře, "nepotřebné" postavy mizí z obrazovky. Bohužel jejich zmizení většinou není nijak vysvětleno. Ve hře se občas vyskytne problém s opuštěním obrazovky, ale standardně pomůže zascrollovat obrazovkou na stranu a potřebná šipka do vedlejší lokace se nakonec objeví.

Cesta Severína středověkým venkovem za poznáním je příjemná, jenže pak přijde konec hry. Ve středoevropském středověku se náhle objeví pirátská loď, bílí lidožrouti a tropické rostlinstvo a působí to jako pěst na oko. Pro nedostatek lepších výrazů mi to přijde, jako kdyby měli autoři rozpracované dvě hry, každou jinou, a pak je z nedostatku prostředků slepili dohromady. Proto nemohu hodnotit lépe. Hra nedrží pohromadě. Jde o dadaistickou koláž nesouvisejících prostředí, kterou nepomáhají vysvětlit ani občasné odkazy na víru či démonologii.

Hra je poměrně krátká, je možné ji v klidu proběhnout za jedno odpoledne. Obsahuje ovšem kokosák, kvůli kterému bych nejraději prohodil Severína oknem, a to je střelba na slunce. Podle mě se to bez grafického návodu nedá vyhrát. Navíc je mezi posledním savepointem a úmrtím při této zkoušce poměrně dlouhá nepřeskočitelná animace. Tuto akční sekvenci považuji za jednu z nejotravnějších v herních dějinách vůbec.

Je těžké hodnotit staré ČS hry. Člověk má tendenci hodnotit mírněji, přidávat procenta protože nedostatek financí atd... Jenže ve stejném roce (1999) vyšli Hidden and Dangerous, takže #sorryjako. Ve stínu havrana je veskrze průměrnou adventurou. Příjemně se hraje, rychle odsýpá, dobře se na to kouká, dobře se to poslouchá, ale předpokládám, že za pár dní si ze hry nebudu nic pamatovat.

Pro: Dabing, grafika pozadí, žáby, málo zákysů a pixelhuntingu.

Proti: Střelba na slunce, krátkost, divně naroubovaná poslední třetina hry (jako vystřižená z Monkey Islandu či Horkého léta).

+30

Crackdown

RonikRonik
Dohráno
  • XboxX/S 50
Má pouť po open-worldech exkluzivních pro Xbox 360 pokračuje zastávkou v podobě prvního Crackdown. Třetí Crackdown sice není žádná velká pecka, ale svůj účel pobavit mě bezmyšlenkovitou akcí na odpoledne dva roky zpátky splnil. A první Crackdown v tomhle úkolu, i když z hodnocení to může působit jinak, uspěl taky. V roce 2021 bych ale velmi opatrně nakládal s tvrzením, že se jedná o lepší hru.

Stejně jako u trojky, i v jedničce platí, že pobíhat v roli superhrdinského poldy po městě a bezmyšlenkovitě kosit komiksově absurdní krvežíznivé kriminálníky, skákat po střechách a sbírat jeden svítící orb za druhým a postupně nabírat na síle je prostě, ač velmi primitivní, zábava. Což je dobře, protože Crackdown 1 skoro žádnou jinou herní náplň nemá.

Po vstupu do open-worldu vám na mapě svítí seznam kontrolních bodů, které musíte dobýt, seznam cílů, které musíte zabít... a to je všechno. A ať už se jedná o kontrolní bod nebo lidský cíl, každý úkol probíhá stejně – prostřílíte se skrz dav nepřátel až na místo zvýrazněné na GPS, tam buď aktivujete značku na podlaze nebo zabijete "bosse", mírně silnějšího než jeho pohůnci, které kosíte po desítkách. Nečekejte žádné cutscény, téměř žádné skriptované momenty ani jakoukoliv snahu o ozvláštnění herní náplně. That's it. Po první hodině strávené ve hře vás v ní až do konce už nic nepřekvapí.

Crackdown 1 je tedy co do struktury hry zkrátka podobně komplexní titul jako Mega Man z NES, akorát ve 3D a zasazený do (mrtvého a zbytečného) open-worldu. K jeho cti musím uznat, že dostat se k cíli není vždy tak jednoduché a budovy, ve kterých se schovávají, jsou občas docela zajímavé svým level designem. I to je ale docela málo. Jediné ozvláštnění stereotypu, které Pacific City nabízí, jsou závody, ať už pěší nebo automobilové... a s těmi bych se radši nechlubil.

Třetí díl je tedy v porovnání s prvním variabilnější co do nabízených úkolů, nabízí širší selekci zbraní a schopností, příjemněji se ovládá a hraje, vypadá graficky lépe a má Terryho Crewse. Ovšem u všech zmíněných kladů bych mohl dodat "jen o něco málo". Dalo by se tedy zcela férově říct, že těch dvanáct let pokroku na Crackdown 3 skoro není vidět. Na druhou stranu, ať už byl Crackdown 1 ve své době vnímaný jakkoliv dobře, na přijetí téměř totožné trojky je vidět, že zkrátka nezestárl nejlíp.  Což si může každý ověřit sám.
+16

Judgment

Dawe999Dawe999
Dohráno
  • XboxX/S 75
Jako velký fanoušek série Yakuza jsem se na tuhle hru opravdu těšil. Ze začátku jsem byl z hry opravdu nadšený, ale během pár hodin se ve mě začal probouzet malý červíček plný pochybností, který mi našeptával, že tahle hra má do Yakuzy opravdu daleko. Sice jsem dostal to, co jsem od hry očekával, ale jaksi... to nebylo prostě ono. Vezmeme to ale od začátku... u příběhu. Tentokrát se nevtělíte do role jednoho z legendárních členů japonské Yakuzy. Náš hrdina je bývalý právník, který se stane soukromým detektivem. Jak dojde k takové drastické změně povolání? No... to je docela složité, protože teď budu muset prvně přeskočit v příběhu dál. V průběhu hry zjistíte, že náš hrdina kdysi zastupoval člověka obviněného z vraždy. I když všechny důkazy ukazovali na něj, tak hlásal, že je nevinný, což se vám i díky jeho přítelkyni podařilo u soudu dokázat. O pár dnů později jste se však dozvěděli, že ten stejný člověk zabil svoji přítelkyni a zapálil svůj dům. V našem hrdinovi se to nějak zlomí a začne dělat soukromé očko. Na začátku příběhu se však objeví pár záhadných vražd o kterých se pak dozvíte, že mají něco společného právě s případem, který jste řešili jako právník u soudu a začnete si to brát osobně, aby jste konečně přišli pravdě na kloub. Příběh je opravdu zamotaný, plný zvratů... prostě klasika známá ze série Yakuza. Je to to hlavní, skrz co jsem tyhle hry hrál a nezklamalo mě to ani tady. Když už jsme u příběhu, tak si rovnou něco řekneme i o vedlejších úkolech. Další z věcí, která byla u série Yakuza výborná a hlavně zábavná. Tady to totiž nějak vázne. Vedlejší úkoly nejsou vůbec zábavné. Jsou spíš pojaty jako vedlejší případy, které vyšetřujete během hlavního případu a jsou spíše otravné. Jako detektiv se totiž musíte plížit a někoho sledovat nebo se snažit chytit. Pokud jste hráli Yakuzu 3, tak vám možná tyto mise lezli krkem a byli jste rádi, že jich nebylo tolik. Tady bohužel těchto misí je mraky a čím víc postupujete v příběhu, tím déle trvají. Je to opravdu nudné a dokonce i otravné a kazí to celkový zážitek ze hry. Dále autoři do hry přidali takové menší vedlejší mise, kde si máte zpřátelit různé obyvatele čtvrti Kamurocho. Opět se jedná o nudné mise, které jsou docela bez nápadů a nejsou ani tak vtipné, jak je zvykem. Hru aspoň kromě příběhu zachraňuje soubojový systém. Chvíli mi trvalo si na něj zvyknout, protože máte jednu chvíli něco zaźitého z Yakuzy a pak přijde něco nového, ale hned jak si zvyknete, tak je nádhera se na to dívat. Hru zachraňuje i skvělý soundtrack a spousta dobrých miniher. Je tu klasika jako baseball, mahjong, poker a arkádové herny. Plus je zde přidáno závody dronů, návyková ale dlouhá hra ve virtuální realitě( nemusí být dlouhá, ale je to jediná šance, jak vydělat pořádný peníz ve hře) a taky střílení zombie v arkádové herně. No... tak abych to shrnul. Jako fanoušek série Yakuza jsem se sice u hry bavil, ale zážitek mi opravdu, ale opravdu zkazilo pár věcí na které jsem byl u série zvyklý, ale tady mi chyběly.

Pro: Příběh, soundtrack, soubojový systém, minihry.

Proti: Vedlejší úkoly bez nápadu a jak přes kopírák... sledovat, vyfotit nebo někoho pronásledovat v nudné honičce. Další mínus... tyto pasáže jsou i součástí hlavního příběhu a čím jste dál, tím jsou delší a nudnější. Ke konci hry už to opravdu kazilo zážitek z

+9

Mr. Bree: Returning Home

KejteeKejtee
Dohráno
  • PC 70
Herná výzva ma znova raz vytiahla z mojej komfortnej zóny a potrápila moje nervy. Preto sa to ale volá výzva.

Hoci sa jedná o krátku hru, tak možno do hodinky, ak ju chcete prejst iba s jedným koncom, tak ma dokázala pobaviť a ako už aj vyššie spomenuté, dosť potrápiť. Neradím sa medzi znalcov hopsačiek, hoci som na nich ako malá vyrastala, no a práve preto bol u mňa problém s niektorými pasážami. To ale neznamená, že by hra bola priveľmi náročná. Podľa mňa je laťka nastavená tak akurát, že aj takí nešikovní ľudia ako ja, to nakoniec zvládnu.

Hra ma zaujímavú mechaniku, kde zbierate útržky svojej pamäte a tak si pripomínate čo všetko vlastne dokážete. Na začiatku je to ibe chôdza, neskor beh a na konci už viete aj dvojitý skok. Takýto štýl napredovania a akoby vylepšovania sa mi v spojení s roztomilou hlavnou postavou veľmi páčil.

Mne sa zatial podarilo prejsť hru iba na Happy Ending, ale keďže okrem šťastných spomienok môžete zbierať aj menej sťastné, tak predpokladám, že tento záver pravdepodobne nebude jediný.

Hra je zdarma, takže ak niekto stále váha, čo dať do jednej z kategórií vo výzve, tak toto je skvelý adept, ktorý ponúka okrem atmosférickej hudby aj milú hrateľnosť.
+14

King’s Bounty II

KarasmanKarasman
Dohráno
  • PC 70
Herní výzva 2021 - 7. Čas je relativní

Původní díly mě hodně bavily. Přinesly mi desítky hodin návykové hratelnosti v kombinaci s krásnou pohádkovou grafikou a hudbou. Dvojka jde na první pohled v trochu jiných šlépějích a po shlédnutí screenshotů a videí může klamat dojmem, že tu máme další RPG na způsob Gothicu nebo Witchera. Zdání ale klame, protože pod jiným úhlem kamery se skrývá téměř totožná hra jako dříve.

Pořád budete jak trotlové pobíhat z místa na místo a plnit hromady nejrůznějších questů, získávat zkušenosti, posilovat svého reka / rekyni a zlepšovat armádu, abyste konečně uklohnili ty bandity, kteří hlídají támhle za bukem cestu dál. U toho si budete odemykat další a další části mapy, plnit další a další hromady trapných questů a pobíjet další a další hordy zmetků. A než se nadějete, udělá to BLIK, čtyřicet hodin v tahu a hra bude ouvr.

Přestože nový úhel pohledu nemusí vyhovovat každému, musím na rovinu říct, že ta hratelnost tam pořád je (kromě cca první hodiny, takhle nudný začátek fakt vymyslel nějakej čukot). Budete si říkat, že tenhle či onen quest je úplně stupidní, že tenhle dialog psal retard, že tenhle interfejs vymejšlel voblouk, budete nasraní, že se hlavní hrdina táhne jako smrad a touhle cestou jdete poslední hodinu už podesáté, ale i tak hru nevypnete a budete se chtít dostat dál. Tomu říkám hratelnost!

King's Bounty II mě osobně hodně bavilo. Má spoustu nedostatků, ale návykovou hratelnost, díky které nad některými věcmi rádi přimhouříte oko. Za mě spokojenost.

P.S. Podrobněji jsem se rozepsal v recenzi zde.

Pro: Návyková hratelnost; hezká hrafika; kvalitní české titulky.

Proti: Začátek hry; pobíhání sem a tam; spousta drobností.

+32

Stronghold

ripperripper
  • PC 75
Po dlouhých 20 letech jsem se konečně dostal k tomuto titulu, abych si ho vyzkoušel. Dostal jsem se asi do půlky kampaně, takže mám myslím docela dobrou představu o hratelnosti.

Stronghold mě dost překvapil. Čekal jsem téměř výhradně akční složku, kdy buduji hradby, bráním se před nepřáteli, provádím výpady, atd. Ale polovina náplně je naopak ekonomická, kdy si musíte zajistit dostatečnou produkci surovin a pak celý výrobní řetězec až k finálnímu produktu (ať už je to chleba nebo luk), a pak samozřejmě balancovat dle priorit. V tomto směru mi to příjemně připomnělo The Settlers. Pokud podceníte ekonomickou stránku hry, tak poté bude vaše armáda a hrad horko-těžko vzdorovat nepříteli. A k tomu je nutné hlídat i vaši oblíbenost, jinak vám začnou utíkat poddaní. Příjemné překvapení, oceňuji.

Hodně se mi také líbilo, že člověk potřebuje strategizovat u návrhu svého města/hradu, protože pokud budou farmáři a řemeslníci chodit z jednoho města na druhý, tak udělají polovinu práce, než když mají potřebné budovy hned vedle sebe. Zároveň vás ale limituje ráz krajiny v ideálním rozmístění budov, a samozřejmě naprostou prioritou je udržení obranyschopnosti hradu, takže opět musíte vyvažovat, zda tady na tom ideálním místě postavit hradby a věže, ačkoliv vám to zkomplikuje ekonomický řetězec. (Stavění městečka a občasné komentáře rádce mi také trochu připomněly Majesty, ačkoliv je to samozřejmě jinak o dost jiná hra).

U stavby opevnění si člověk vyhraje. Je potřeba využívat výškovou výhodu, vymýšlet, kde lze přehradit různé průsmyky, udělat takový tvar zdí, aby mohli lučištníci z věží/hradeb dobře střílet, atd. To se mi moc líbilo. Ale je v tom poznat stará hra, kdy často lze velmi špatně poznat, která místa jsou průchozí a která ne. Často terén vypadá jako neprůchozí skála, a pak zjistíte, že to jen brání výhledu, a je tam ve skutečnosti někde průchod. Případně postavíte zeď, co vypadá jednolitě, ale ve skutečnosti lze mezi některými "čtverci" do úhlopříčky projít. Také jdou prvky opevnění (věže atd) stavět jen do 4 směrů místo 8, což dost často člověku vůbec nevyhovuje.

Souboje mi přišly takové standardní, mumraj malých lidiček, u kterých mám víc pocit chaosu, než že bych je ovládal :-) Vojáci mají nějaké své uvažování, ale občas mi dalo práci přesvědčit je, že mají útočit na někoho jiného. Zároveň je dost snadné se překliknout a místo na hradby/věž je poslat pod hradby, a tak. Když se ale člověk dívá na tu hromadu jednotek a dění na bojišti, tak se to sleduje moc pěkně.

Celkově to byl tedy příjemný zážitek. Nechytlo mě to natolik, abych u toho strávil dalších 10+ hodin a hru plně dohrál, ale s odehranou polovinou hry jsem spokojený.

Celkové hodnocení: Výborná
+18

Plants vs. Zombies

Londo MollariLondo Mollari
Dohráno
  • PC 70
V geologicky poměrně nedávné době jsem popíjel s kamarádkou ve vinárně docela slušné suché červené víno, když tu náhle vytáhla z kabelky tablet a spustila na něm jakousi hru. Má první myšlenka byla "jejda, to je nějaká mobilní kravinka pro holky s kytkama a zombíkama". Nicméně ten večer už jsme toho moc nenamluvili a střídavě jsme bránili domov proti pochodujícím armádám zombíků. Zanedlouho jsem zjistil, že existuje i PC verze, a ta mi chvíli poté spokojeně vrněla na harddisku.

Cíl hry je jednoduchý - na šachovnicové zahradě bránit průchodu armády zombie stavěním obranných věž... pardon, sázením květin. Hrou nás provází redneck Crazy Dave a jak hráč postupuje hrou, otevírá se mu kromě kampaně i množství miniher. Hra je neskutečný žrout času a i teď po letech, kdy jsem hru cvičmo proběhl kvůli komentáři, mne v ní provázelo ono klasické "ještě jeden level a jdu spát". Ve své době jsem dosáhl všeho, čeho bylo ve hře možné dosáhnout. Bohužel jsem kvůli exitu tehdejšího počítače (z něj se však zombík nestal, pouze odešel do věčných lovišť) o tuto historii přišel.

Hra obsahuje pečlivě kreslenou krásnou detailní grafiku. Květinky jsou dostatečně roztomilé, zombíci dostatečně olezlí. Hra obsahuje 26 zombíků, přičemž každý má své silné stránky i svou achillovu patu. Proto je nutné před startem levelu kouknout na aktuální skladbu zombácké armády a tomu přizpůsobit výběr květin. Základní kampaň má svého bosse a jejím dohráním hra neskončí a hráči se otevřou další minihry a zenová zahrádka. A právě zenová zahrádka je hlavní časožrout. Hráč mého typu v ní chce mít VŠECHNY druhy květin a dosáhnout této rozmanitosti je hodně časově náročné, protože jejich přidělování je nahodilé a stejně tak nahodilý je druh sazeničky, kterou za odměnu obdržíme. Když hrajete kampaň po šesté s cílem konečně dostat poslední dva druhy květin do zenové zahrádky, to je teprve to pravé herní šílenství.

Nesmím zapomenout zmínit květinu "Chomper", která je krásnou poctou milovníkům klasických hororů, konkrétně Audrey II. z Malého krámku hrůz.

Poslední součástí hry je tree of wisdom, jehož naboostování do maximální výšky 1000 stop přineslo velké zklamání, protože obdržená odměna je směšná.

Kromě tree of wisdom bych viděl jedinou další slabinu hry v malém počtu prostředí, protože ta jsou jen tři, v důsledku změny denní doby jejich počet nakonec vystoupá na pět (přední zahrádka ve dne a v noci, zadní zahrada s bazénem ve dne a v noci, střecha).

Kromě pěkné kreslené grafiky hra obsahuje i povedenou hudbu (téma prvního levelu používají někteří tvůrci levelů pro Mario Forever při soubojích s Bowserem), která však po nějaké době začne být značně repetitivní.

Během dvou a půl dne, kdy jsem se ke hře vrátil, jsem získal stříbrnou trofej a k zisku té zlaté mi chybělo dohrání pěti miniher a pěti survivalů, na což už v současné době nemám trpělivost. Ve své době byly Plants vs. Zombies bleskem z čistého nebe a vlastně se to hraje skvěle dodnes. Jen to prostě není epická tříáčková adventura či RPG, což koneckonců vůbec nevadí.

Pro: Grafika, chytlavost ("ještě jeden level a jdu spát"), množství miniher a zenová zahrádka pro hračičky.

Proti: Tree of wisdom, málo herních prostředí.

+17

Summer of Memories

SchuSchu
Dohráno
  • Android 80
Když jsem sem tuhle hru přidávala, tak jsem tak nějak zapomněla na ní napsat komentář. No a protože jsem měla na Summer of Memories krásné vzpomínky, tak jsem se rozhodla si hru zahrát napodruhé. A ještě že tak, protože během posledního roku zřejmě přibylo pár příběhových odboček s podtitulem Mystery of the Time Capsule.

Příběh se točí kolem Sosukeho, malého chlapce, který se vydává z Tokia strávit letní prázdniny na malém ostrově odkud pochází jeho rodina. Na úvod se tedy setkáváme s jeho tetou, strýcem a babičkou. Sosuke velmi rychle zjistí, že mu tu nikdo nedovolí plýtvat elektřinou na koukání na televizi, a tak svůj volný čas musí naplnit nějak jinak. Takže vyráží na výlety po ostrově, objevuje nová místa, poznává další děti na ostrově ale i dospělé obyvatele, kteří mají různě propletené životní cesty. Prostě hra nacucaná nostalgií až běda.

Princip hry je opravdu jednoduchý, zabalit Sosukemu každý den batůžek se svačinou a případně nějakými věcmi navíc, které ho mohou nasměrovat na specifické místo: např. když mu zabalíte žabky, tak pravděpodobně půjde na pláž. Sosuke se po chvíli rozhodne se vydat na výlet a pak už jen čekáte až se vrátí, s novými příběhy a předměty do jeho sbírky. Hra je to opravdu spíše o čtení než o hraní, ale ty příběhy ze života, zasazené do šedesátých nebo sedmdesátých let minulého století v Japonsku, za to stojí. Na konci jsou možné dva závěry: dobrý a neutrální, mně se povedlo získat jen ten dobrý a normal se odemkl automaticky setrvačností. Jestli existuje i nějaký špatný konec nevím, ale pochybuji o tom.

Jedinou větší výtku mám asi ohledně toho stíhání vyzobat všechno co se dá v rámci toho herního měsíce. Ono se sice po 31. srpnu hodiny znovu přetočí na začátek, a i po skončení hlavního příběhu se dá pokračovat ve sbírání ještě nezískaných předmětů a dialogů, ale mně by se líbilo víc kdyby to bylo možné stihnout během toho jednoho měsíce. Protože si nemyslím, že bych zas tak plýtvala herním časem na to, abych musela hrát skrz celý další abych měla hru vyzobanou na 100%. To je ale jen takový poznatek.

Pro milovníky vizuálních novel převážně čtecí ráže, nostalgických příběhů ze života a Japonska je tohle ideální oddechovka.

"I'm confused..."
"Yeah, well I'm depressed. Deal with it."
+9

Tell Me Why

adam.kulhanekadam.kulhanek
Dohráno
  • PC 70
Jsem velkým fanouškem všech dílů Life is Strange a když jsem zjistil, že od tvůrců vychází další titul podobného ražení, nemohl jsem se dočkat, až si jej zahraju. A když jsem se ke hře konečně dostal, měl jsem od ní pochopitelně vysoké očekávání.

A z počátku jsem byl vskutku spokojen. Grafické zpracování vypadá zase o něco lépe. Je zde typický "LiS level design", kde je po místnostech spousta na první pohled s příběhem nesouvisejících věcí (fotky, dokumenty), které ale pomáhají se vžít do postav, jejich pocitů, apod. První setkání dvojčat mi taky přišlo dobře zpracované, prostě jak si snaží k sobě znovu nalézt cestu a nejprve se spíše otrkávají. Opět je tu super schopnost v podobě telepatického spojení mezi dvojčaty, jsou tu důmyslně vytvořené hádanky v pohádkových příbězích vycházejících z reálného života ve hře, procházení vizualizací vzpomínek z různých pohledů, atd. To vše je fajn. Jenže postupem hraní jsem si uvědomil, že jsem zhruba v polovině hry a těch věcí kolem je nějak moc. Jako by ta hlavní zápletka začala ztrácet dech a byla uměle natahovaná. Ke konci mě pak už ty nedůležité odbočky začaly vyloženě iritovat.

Grafická stránka hry je opět skvělá, to jsem již zmínil. Co mě ale zklamalo, byla nevýrazná hudba. Snad u každé z předchozích LiS her jsem se do hudby hodně zaposlouchal a po dohrání jsem ještě dlouhou dobu poslouchal soundtrack při práci. Zde jsem tuto potřebu bohužel neměl.

Dále mi vadilo, že není možné přeskakovat dialogy a to ani když jsem nějakou scénu opakoval. Stejně tak by neuškodilo, kdybych mohl postavy přimět běhat tlačítkem a ne jen v okamžiku, kdy to chce hra. Taky jsem měl občas problém trefit interaktivní místo. Když byla postava příliš blízko, nebylo ho možné aktivovat.

Na druhou stranu musím ještě říct, že jsem se občas pousmál vtípkům v dialozích (např. tea person) nebo při navazování dětinské atmosféry (cedulka na zádech), apod. Stejně tak potěší i dva hlavní konce podle toho, jak postavy během hry na sebe reagovaly. Bohužel je ale nutné pro druhý konec prakticky opakovat celou hru, což je bez možnosti přeskakování dialogů a běhání zdlouhavé a nudné.

Tell Me Why sice nemá v názvu Life is Strange, ale svým stylem tyto hry hodně připomíná. Proto si myslím, že koho LiS bavilo, může se dobře bavit i zde. Musí ale překousnout méně zajímavý příběh, který je vyprávěný spíše pomalejším tempem a to se nemusí podařit každému.
+20
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • raisen Alan Wake +32
    Napsala raisen, 29 dní
    Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem…
  • Zoltan Terminator:… +30
    Terminator: Resistance
    Napsal Zoltan, 28 dní
    Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou…
  • berry1009 Syberia +30
    Napsal berry1009, 17 dní
    V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do…
  • Katt Mass Effect 3 +29
    Napsala Katt, 23 dní
    Hodnocená verze - Legendary Edition  Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc…
  • H34D Mass Effect 3 +28
    Napsal H34D, 15 dní
    Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku…
  • Flowerpot Silent Hill 2 +25
    Napsal Flowerpot, 2 dny
    Remake. Silent. Hillu. Dvojky. Sa. Podaril. Nejak tomu stále nemôžem veriť, pretože som…
  • H34D DOOM + DOOM II +24
    Napsal H34D, 11 dní
    Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři…
  • Tainaru Final Fantasy IV +22
    Napsal Tainaru, 14 dní
    Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do…
  • Jumas Dishonored 2 +22
    Napsal Jumas, 8 dní
    Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání…
  • CrisBenton Ve stínu havrana +22
    Napsal CrisBenton, 22 dní
    No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín…