Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Final Fantasy VII Rebirth

  • PS5 100
Předem bych chtěla napsat, že ačkoliv se tu budu zmiňovat o celé řadě nedostatků, tak když to vezmu kolem a kolem, sečtu ten obrovský počet hodin skvělé zábavy, vynásobím vším, co se mi na této hře hrozně líbí a umocním návykovým střídáním frustrace a euforie, který znám hlavně ze souls her, tak mi vychází jedno z pěti nejlepších RPG, které jsem kdy v životě hrála, a že už jich byla pěkná řádka. Konkrétně bych to teď viděla na páté místo, odkud vystřelí svoji předlohu, původní Final Fantasy VII. Můžete se mnou samozřejmě nesouhlasit, ale na otázky, zda je FFVII Rebirth lepší než FFVII Remake, zda překonal originál, zda je to nejlepší Final Fantasy všech dob... No zkrátka ano. Ano. Ano!

Soubojový systém z Final Fantasy VII Remake je zde vypilován k dokonalosti, perfektní spojení akčního combatu s taktickým party-based RPG. To vše se snad miliony možných kombinací materií, zbraní a unikátních schopností jednotlivých postav. Skvělá hudba, skvělá atmosféra a naprosto nevídaná (iluze) součinnosti všech sedmi charakterů, ačkoliv vždy naráz ovládáte maximálně tři z nich. Ani na chvíli na ostatní nezapomenete, jsou tu pro vás a do všeho jdete společně jako tým. V tomto by se snad každá hra s větším množstvím hlavních postav měla učit a inspirovat. Boží!

Příběh hry kopíruje velkou část děje původní hry, přitom jde po (stealth sequel) lince vytyčené FFVII Remakem, a zároveň rozšiřuje všechny události ve velkým stylu. Zatímco v Remaku jsem se skoro u každé nově přidané části děje chytala za hlavu, jak nebyla nutná či že má znatelně nižší kvalitu než ty věrně kopírující děj původní hry, tak v Rebirthu sedly jak prdel na hrnec. Přišlo vám v původním Final Fantasy VII, že děj někde stojí jen na hlouposti nějaké postavy? Že mohla jen něco říct či naznačit a příběh by se rozsypal jak domeček z karet? Ve Final Fantasy VII Rebirth spolu postavy mluví pořád, rozebírají každou událost, a to tak, že úspěšně zahlazují každou díru. V každý takový moment jsem úplně cítila, jak ke mě autoři promlouvají, "ano, byl rok 1997, jasně, že nám to někde občas stálo na vodě. Tohle je revize. A dost dobrá!"

Tady ale narážíme na první kámen úrazu. Režisér Tetsuya Nomura, posedlý multiversem, za který by se nestyděli ani Avengers, nám ve své FFVIIR trilogii předkládá také novou příběhovou linku. Ta je teď velmi zajímavě rozehraná, ale až třetí část ukáže, jestli její promyšlenosti zatleskáme nebo si postesknem, že pět děr zalepil a dalších padesát vyrobil. Můžu zatím jen pochválit, že se o tom nejen dá hodiny debatovat, ale skutečně se o tom hodiny debatuje, takže minimálně vzbudil velký hráčský zájem.

Posuňme se tedy k těm spornějším elementům hry. Bod první. Open world. Je to jak od Ubisoftu. V lepším případě Guerrilla Games. Možná právě tyto dvě společnosti západním hrám ukázaly, s čím to v open world hrách nepřehánět a snad už i Ubisoft příště ubere repetitivních činností. Square Enix takové zkušenosti nejspíše nemá. Minimálně Final Fantasy má velké open world nedostatky a ačkoliv i v tomto je FFVII Rebirth jednoznačně nejlepší z celé série, šlo to udělat mnohem lépe. Hra sice otevřené lokace dávkuje velmi povedeně, střídá je s lineárními příběhovými kapitolami, ale množství stereotypních činností na každé části mapy může být ubíjející pro každého, kdo má nutkání vyzobat všechny optional collectibles na mapě. Vedlejší questy jsou fajn. Hromada miniher je fajn, byť některé jsou super zábavné a snad by i obstály jako samostatné indie hry, a některé už tak zábavné nejsou. Ale zbytek bych proškrtala. A hlavně vypnout komentátora Chadleyho, co vám musí každou minutu volat a vysvětlovat nějakou obvious blbost. Velmi rychle se naučíte okamžitě zmáčknout trojúhelníček pro zrušení dialogu jakmile vám zazvoní telefon...

Bod druhý. JRPG. Pořád nezapomeňte, že se jedná o japonské RPGčko. Já vám můžu říct, že je to jedna z nejlepších her na světě. Ale proč? Protože mě baví hodiny dumat nad tím, jestli dám Cloudovi do meče Fire s MP Absorbem a Magic Focusem nebo MP Absorbem a Swiftcastem. Ano, jsem trochu naštvaná, že to po každém souboji v hard modu deset minut přeskládávám zase do jiného buildu, když originál FFVII uměl přeházet všechny materie mezi postavami naráz. Ale baví mě o tom přemýšlet, baví mě to zkoušet, baví mě, když neuspěji, protože zjistím, že místo Healingu se na tohoto konkrétního bosse víc hodí HP Absorb a příště to tak půjde lépe. Jsem zkrátka hráčka, co v inventáři postav často tráví snad více času než samotným hraním, ať už je to Baldur's Gate, Nioh či Final Fantasy a čím víc možností, buildů a matematické kombinatoriky mi hra nabídne, tím mě často baví víc. Final Fantasy XVI šlo opačným směrem a pro mě tak bylo velkým zklamáním.

Poslední odstavec tohoto komentáře věnuji completionistům a sběratelům platinovek. Ostatní můžete přeskočit. Final Fantasy VII Rebirth je jako celek poměrně jednoduchá hra. Jakmile plně ovládnete její mechaniky, ani Sephiroth vás nezastaví. Chadley ano. Jsou zde jisté nepovinné postgame VR simulace, které jsou neuvěřitelně dlouhé (až 10 bossfightů po sobě bez checkpointu) a neuvěřitelně těžké. Když už si budete myslet, že máte všechno vylevelovaný na úplný maximum, nejvíc cheese build, jaký jde ve hře poskládat a hra je pro vás snazší než vlastní podpis, tak máte teprve solidní základ a hodiny trial and error před sebou. Hodně štěstí!

Dohráno za 180 hodin.

Pro: Nejlepší Final Fantasy všech dob. Akorát FF8 má lepší sběratelskou karetní hru.

Proti: Příliš repetitivních činností v otevřených lokacích a proškrtala bych některé nudnější minihry, protože by ve hře stejně zůstalo obrovské množství těch zábavných.

+15

Draugen

  • PS5 --
Tvůrce The Longest Journey by mi to asi neprodal, nepatřím ani k obdivovatelům Dreamfallu, ale atmosféra "fjordského noáru" zaujala na první dobrou.

Lissie jsem prokouknul až nezvykle rychle a lezla mi spíše na nervy, než abych jí považoval za zábavného sidekicka. Příběh neurazil, ale chvíli mu trvá, než nabere obrátky a ke konci zase trochu povolí. Je škoda, že některé věci začnou dávat smysl až po přečtení komixu, který je ale plný spoilerů ke hře, takže je rozhodně lepší ho číst až po dohrání.

Nevýraznému melancholickému vizuálu sekundují hezké výhledy na blízké hory a barevnou krajinu, spolu s fantastickou hudbou. V nastavení je možné si zapnout černobílý režim (vhodné do Herní výzvy), je ale nutno počítat s rušivými slimáky na obrazovce, simulující starý film.

Čekal bych, že na PS5 hra pojede mnohem příjemněji. Obraz se při pohybu rozmazával a nahodile docházelo k lagům podobnými nedostatku paměti. Původní záměr to později zkusit na PC jsem hodil za hlavu a po roce dostal Draugen druhou šanci - na walking simulator se nechodilo úplně dobře, ale příběh a atmosféra to drží celkem pohromadě a těch dvou hodin jsem nakonec ani nelitoval.

Hodnocení: ✰
+8

Unpacking

  • PC 90
Tato fajná oddechová hra je balzám na duši. Relaxační hra na jedno dopoledne, u které se nemusí ani tolik přemýšlet.

Sledování života jisté slečny, která dospěje a nakonec má i miminko byl vlastně takový zajímavý příběh hry, který byl velmi originálně a vkusně podán tím, jaké předměty vytahuji z krabic. A také hodně napoví samotné byty a místnosti. Poznáme, že bydlí u rodičů, v garsonce, že měla rozchod s partnerem a také narození potomka a pořízení celého domu.
Samotnou ženu poznáme až na samotném konci hry. Byť pouze na fotce proti Slunci a z profilu.  

Odměnou za splnění jsou i zajímavé samolepky, které doplňují achivimenty.

Co se grafiky týče, jedná se o krásný pixel-art doplněný skvělou hudbou, která doprovází jednotlivé levely. Jak už zaznělo, někdy je problém poznat jaký předmět právě umisťuji.

Poslední věc, co musím na konci pochválit jsou předměty, které odpovídají herní době. V roce 1997 máme tamagothi a v pozdějších letech máme konzoli Wii a Xbox :) Slečna je velká herní fanynka.

Pro: Stylová grafika, soundtrack, velké množství objektů, stylizace příběhu a celkový nápad hry.

Proti: Poměrně krátké.

+4

The Free Ones

  • PC 90
Kladl jsem si otázku, proč neexistují hry z ranku A Story About My Uncle, kterou považuji za fenomenální plošinovku, ale poté mi do cesty vstoupil problematický Doom Eternal, kde se hopsací pasáže nenechaly zahanbit a daly jasně najevo, jak to může vypadat. O nějaký ten týden později začnu dávat dohromady souhrnný seznam first person exploration games, jelikož mi to už přerůstá přes hlavu a je to opravdu neuvěřitelné. A pak to přijde, objevím hru The Free Ones, regulérní alternativku k té z roku 2014. Na Steamu nic, na Itch.io oficiálně zdarma. Stačilo stáhnout a rozehrát.

Prvotní nadšení je umocněno spuštěním hry, kde se vše zdá tak, jak má. Nic není jen neprůchozí dekorace bez pevné struktury, ale pokud hráč chce, na mnohá místa jej dovolí základní skok dostat. Dřevěné lešení s žebříky? Není problém, lezení po skálách, balancování na úzkých konstrukcích, skákání kamkoliv, kde to hráč vyhodnotí jako podnětné a ověřující jeho zákonitosti z jím vnímané reality, jíž reálně prožívá, než usedne k monitoru počítače. Ale obecně ty vlastnosti pohybu a přesunu hýří variabilitou a sympatičností jen tím, že mohu pozorovat herní alter ego, jak svou rukou používá získaný hák, s nímž se přichytává po překážkách a dává více četné skoky.

Prostředí oplývá typickými proprietami jeskyních komplexů a venkovních lokací, ať už za dne či noci. Příběh posouvají přehrávané video sekvence a konverzace s postavami. To slouží jako vodítko k dalšímu postupu. Uložení je zcela intuitivní a automatické, po chvíli absolvovaného úseku, čímž se není třeba obávat potíží. U nepříliš pravděpodobných kolizí s terénem nechybí i respawn, ať je se čeho chytit, když se nenadálé nesnáze vyskytnou. Jako engine to pohání osvědčený Unity, výborně zde držící svou reprezentaci na výši, a to díky vyspěle působícímu grafickému hávu. Zaujaly mě na lanech připevněné malé bedny, na nichž hrdina stál. 

Čím více doby u hry trávím, tím je její fascinace o to zřetelnější a úkoly náročnější. Pojem vracečka dostane pádné obrysy tehdy, kdy přeskakuji na přidělaných bedýnkách v provaze, jezdících dvěma opačnými směry, a já musím neustále překonávat obě strany provazu, jinak spadnu do vody, vrátí mě to zpátky. A právě ten poslední krůček, doskočit správně na pevnou zem, představovalo enormní výzvu. Bedýnky totiž vyjížděly střídavě, a vzdálenost ideálního výskoku se stávala složitější. To hrálo nejvíce na trpělivost a mou píli. Skály, jak už bylo zmíněno, design na nich plně stojí. Mnohokrát mi usnadnily průchod hrou. Spouštějící skripty k posunu, když z vrchu skal, takzvaně mimo mapu, seskočím dolů, pracovaly naplno. Komplexní dílo.

Poklidně si tak chodím, skáču, prozkoumávám, rozjímám, uvědomuji si potenciál hry, ale co začalo pomalým tempem, to se neskutečně zrychlilo, provázky a bedýnky byly pouhými vzpomínkami na podstatu prožitých nočních můr, kterak se pokoušet o výzvu na jedoucích pásech, ke se slovu hlásil ptáček a jakési kolejnice, u nichž mi zprvu unikala míra herních mechanik. A opět to automaticky zběsile ukládalo, stačilo rozpohybovaný na maximum skákat v trajektorii jízdy. A já se kochal, kudy všude mě to vzalo, na procházku malebnými kulisami, kde klid je tou mou nejmenší starostí. Krásná kvetoucí zeleň. Ať už The Free Ones sakra zastaví a vrátí se nohama na zemi.

To je ale omyl. Schopnost létat, patřičná dynamika hry, stojící primárně na nezastavitelném principu stálého a variabilního pohybu, vyplývajícího ze samotné náplně těchto plošinovek. A proto musí mít vlaky co převážet a kde, a tudíž mít Theo i co na práci, mít po čem skákat, na co se přichytit. Je úplně jedno, že balancuje na úzkých prknech čnějících ze skály, že jich je asi čtveřice za sebou, že se tam dostal z oněch vlaků, že ho později čekalo stoupání na železničním uzlu, křížícího se navzájem. Jak je enormní provoz převážených surovin z tohoto velkého a tajuplného ostrova, kde uzřít pohled na měsíční svit je to, oč po té námaze stojím. Na vrcholcích.
+6

Condemned 2

  • PS3 85
Jak udělat po dvou a půl letech pokračování, které si může dovolit vypadat stejně jako první díl? Nevydat to na PC... (potelsk za vtip). Nechtěl bych ale Condemned 2 moc křivdit. Obsahuje esence, které by správné pokračování mělo mít. Po relativně "civilní" jedničce je pokračování rychlejší, je akčnější, prostředí ještě víc ošuntělejší, násilí je brutálnější a horor je hororovější. Někdy jsem si říkal, že je to až moc. Že se hra až moc snaží terorizovat hráče. Kdybych nevěděl, že je hrdina stejný člověk jako v prvním díle, ani náznakem bych ho nepoznal. Alkoholický vágus v těsném zombie předstádiu co chlastá jako zjednaný. Všichni víme, že takový alkoholik by dostal od prvního střízlivého věchýtka do huby. Ne tak náš hrdina.

Celou hru mlátí pomatené lidi což prokládá děsivými halucinacemi jako na hodně špatné tripu. Když nechlastá, tak má rozmazané vidění a třas v rukou. Do toho má kapacitu ustát pohledy na nejděsivější vraždy v nejhorších částech města a ještě se soustředit na vyšetřování. Samotné vyšetřování a dedukce mě bavily mnohem víc než akce. Akce je tady kontaktní a celkem těžká. Za celou hru jsem nebyl schopný se jí naučit tak abych zvládal zpacifikovat (ehm, zabít) nepřátele s přehledem a na první dobrou. Autosave byl můj dobrý kamarád a často jsem na něj čekal jako na smilování.

Condemned 2 má sice trochu přestřelenou a někdy skoro až samoúčelnou atmosféru. Hra mě ale držela v napětí. Všechno, o co Ethan v prostředí zavadí udělá zvuk a upozorňuje nepřátelé na vaší přítomnost. Ti se často schovávají za překážkami a snaží se vás překvapit. Občas hra dokáže vytvořit kouzelné okamžiky. Užíval jsem si hlavně úprky před moc silnými nepřáteli. Některé situace jdou vyřešit i dvěma způsoby. Je libo všechny zabít nebo se okolo těch hodnějších jen proplížit? Pohyb oproti jedničce je mnohem volnější a hře to jedině prospělo. Dokonce se i změní prostředí. Což mě dost překvapilo.

Co hře neprospívá je bohužel slabý frame-rate. Projeví se to hlavně v době útoku více jak jednoho rychlého nepřítele na blízko. Někdy to spadne snad na 20 fps a v takových případech jsem boj neměl moc pod kontrolou a někdy byla trefa o náhodě. V našich náctiletých letech bychom řekli, že se hra cuká. Já jsem se s tím ale dokázal srovnat a spíš než to jsem si užíval samotnou atmosféru, vyšetřování a náročné kontaktní souboje. Škoda, že to není moc dlouhé a bossfight je z poloviny řešen podivným quick-time eventem.

Také je škoda, že hra neobsahuje trofeje. Protože se snaží motivovat k vyhledání všech transmitorů, rádií, televizí. Nebo když stihnete odpovědět parťákům na otázky či vedete přesné vyšetřování i s reportem důkazů. Sem by se trofeje hodili jako sůl. Hru by ke mě určitě připoutali k druhému průchodu. On si to tedy zaslouží už jen samotný příběh.

Pro: volnější pohyb, atmosféra, vyšetřování, zmagořený lidi, snaha o měnné prostředí, je to horor jako vyšitý

Proti: někdy až moc přestřelené, alkoholici jsou ve skutečnosti větší trosky, na PS3 často neuspokojivý frame-rate, krátké a bez trofejí

+10

Československo 38–89: Atentát

  • PC 85
Takhle si představuju moderní výuku dějepisu. Zahrát si tuto hru bych jako dějepisář v 9. třídě dal za úkol každému žáku a podle mě by si i ten největší flákač třídy odnesl pár pěkných znalostí o životě v Protektorátu, holokaustu a 2. světové válce očima československých pamětníků. Tohle se opravdu povedlo a doufám, že se Charles Games budou zabývat podobnými hrami i dále, už je pár let venku Svoboda 1945: Liberation, která asi v mnoha věcech navazuje a uměl bych si představit třeba herní období českého vnímání 1. světové války a vzniku Československa, srpna 1968 a normalizace, nebo období kolem Sametové revoluce a i mnohá starší témata z 19. století (třeba Národní obrození). Vždycky to přeci nemusí být tak temné a smutné jako je příběh Atentátu 1942.

Hra mě svým netradičním pojetím hned vtáhla, výpovědi "pamětníků" jsou zachyceny uvěřitelně i s různými přeřeky a drmolením. Komiksové pasáže, které přenáší hráče do těch osudných dnů po atentátu byly taky zpracovány tak akorát, přehledně a účelně. A těch pár miniher mě dokázalo relativně věrně do té doby opravdu přenést, i když by určitě stálo za to, aby jich bylo tak 10x víc.

Co mě malinko vytrhávalo z hraní bylo jednak to, že nevím, za koho jsem vlastně hrál, některé postavy mě oslovovaly jako muže, druhé jako ženu, ale dle všeho jsem byl asi muž, což je divné, protože v anglickém znění se hraje dle všeho za ženu :) Taky mi nějak nepasoval věk postav. Děj se odehrává v roce 2001, takže i těm nejmladším z nich by mělo být kolem 80 let, nicméně vlastně všichni jsou celkem vitální sedmdesátníci, možná až na babičku, ale to je možná jen detail. Co mi ale přišlo neuvěřitelné, bylo, že vlastně nikdo z protagonistů příběhu neumřel, ani za války, ani po ní, to je krajně nepravděpodobné. Takže ten konec je možná až moc dobrý, i když jsem teda objevil i druhý konec, kde děda jen smutně sedí na lavičce a ... nic :).

Ale to jsou všechno jen detaily. Ta hra je fakt úkaz. Už jen ta encyklopedie, která vůbec není povinná, ale každý se jistě aspoň na pár hesel podívá hlouběji. Tohle by měly obsahovat všechny hry, které se dotýkají historie, nebo nějaké vědy a faktů.

Už se opravdu těším, až si zahraju tu Svobodu, protože věřím, že to bude ještě lepší.

Pro: historie 2. světové války hrou, netradiční zpracování, živí herci, mohutná encyklopedie

Proti: genderová nejasnost herní postavy :) drobnosti ve zpracování

+16

Assassin's Creed Origins - The Hidden Ones

  • PC 75
První ze dvou DLCček Origins navazuje na příběh hlavní hry, o několik let později. Bayek zde jako vůdce skupiny později nazvané asasíni v oblasti Sinajského poloostrova zabijí další římské padouchy a odhaluje další spiknutí proti jeho lidem.

DLC neobsahuje v podstatě žádné novinky. V nové lokaci tak hráč dostane přesně to, co obsahovala už původní hra. Jde tedy ze strany autorů o krok na jistotu. Na druhou stranu tady asi opravdu nebyl důvod měnit to, co dobře fungovalo už v originální hře.

Tento přídavek mohu tedy doporučit všem, pro které ani několik desítek hodin v Egyptě nebylo dost a zároveň všem, koho zajímá další osud sympatického Bayeka a jeho půvabné ženy Ayi. Herní doba je i pro hráče kompletionisty bezpečně do 8 hodin.
+10

Callahan's Crosstime Saloon

  • PC 80
Adventury od Legendu považuji za jedny z nejlepších a to především díky skvělé atmosféře a hratelnosti. Jako předloha jejich příběhů často slouží různé knihy a jim se vždy podaří zachytit to podstatné. A nejinak je tomu i tentokrát. V devadesátkách, při prvním hraní, jsem ještě neznal knižní předlohu, ale dnes musím docenit skvělé zpracování samotného baru a jeho návštěvníků. Opravdu jako kdybych otevřel knihu a byl zpět mezi starými známými. Hra je stejně jako předloha rozdělena na několik samostatných příběhů a autoři této svobody plně využily. Každá část je naprosto odlišná, od dobrodružství ve stylu Indiana Jonese po cestu do vesmíru. Pořadí jednotlivých částí je, minimálně z části, volitelné. Závěr je správně velkolepý a šílený.

Hra je hodně upovídaná, dialogů je opravdu velké množství a je to dobře. Návaznost na textovky byla u Legendu vždy patrná. Vše je zajímavě a vtipně napsané, stojí za to proklikat i nesouvisející položky. Všude se totiž může skrývat vtípek nebo narážka, kterých je hra také plná. Ani nedokážu odhadnout, kolik jsem toho díky své angličtině nepobral. Dočkáte se i odkazů na další adventury autorů. Předmětů a jejich kombinací není díky samostatných příběhům tolik, přesto umí potrápit. Celkově je ale obtížnost rozumná a s trochou trpělivosti lze vyřešit vše. Problémem může být luštění pop-kulturních hádanek na tabulích, zvláště když toho jako já minimálně třetinu neznáte. Ale Boris Karloff a podobně potěší.

Grafika je jako vždy excelentní a díky rozmanitosti se autoři měli na čem předvést. Ovládání je funkční klasika. Hudba má světlé okamžiky, ale celkově moc nezaujme, ale ani nijak neruší. Časem jsem v jednotlivých částech přešel na vlastní tichou hudbu, aby byl slyšet povedený dabing. Hra je chytlavá a docela dlouhá, první dny jsem v ní nechal vždy klidně pět hodin v kuse. Hra nejenom nezklamala, ale jsem nadšenější než poprvé.
+24

Ar tonelico: Melody of Elemia

  • PS2 70
Na Ar Tonelico jsem se dlouhá léta těšil a už vlastně ani nevím z jakého přesně důvodu. Možná v tom hrálo roli to, že hra obsahuje romanci? No to nejspíš bylo ono. Jelikož jinak celá hra na první pohled vypadá jak každý druhý řadový JRPG, i přes to ale má co nabídnout.

Nechci z tohohle komentu udělat nějaký epický epos, ke kterému to asi i tak bude směřovat, protože mám opravdu hodně toho, co chci ke hře říci. Nejprve se ale mrkněme na příběh.

Hlavním hrdinou je Lyner, který žije v městě Platina, které se rozplývá na vrcholku vysoké věže. Podél celé věže jsou k ní upoutaná městečka či se kolem ní rozprostírají ostrovy sídlící v nebi spolu s věží. Nebudu váš zatěžovat detaily, ale prostě pevná půda byla zničena válkou bla bla. No Lynerův poklidný život je přerušen, když se zjeví ve věži viry, které začnou celou věž sabotovat a vzniká ohrožení lidstva. Tak Lajný je pověřen k tomu, aby sjel na ostrovy v dolní části věže a něco tam získal pro záchranu lidstva i jeho městečka. Prostě klasické klišé. I tak musím pochválit, že svět je zajímavý a bavil mě. Jasně JRPG, kde svět pluje po nebi je dostatek, ale tady to mělo poměrně zajímavý mythos, který ale za mě nebyl tak zajímavě podán, jak by mohl být.

Poté co hrdina dorazí na ostrov, tak už se z toho stává typický roadtrip světem s bandou rozličných postav. Jsou to sice typické archetypy, ale na druhou stranu někteří z bandy jsou sympatičtí a umí pobavit. Bohužel ale zase nějaké postavy jsou poměrně do počtu a jsou k uzoufání nudní. A nemyslete si i ty zábavné postavy pak ve výsledku nemají hloubku či dostatek prostoru na to, aby zábavnými zůstali, což je dané celkově naprosto nefunkčním fázováním děje. První kapitola ze tří je poměrně fajn, člověk se seznamuje se světem, postavy se představují a jsou mezi nimi poměrně zábavné dialogy a příběh plyne. Druhá kapitola je zase vážnější, ale bohužel jí začne od půlky docházet dech. Postavy se rozdělí a podle routu který zvolíte s vámi zůstanou jiné postavy, já dostal toho nejnudnějšího parťáka :D Tím pádem je dynamika pryč a když už se postavy zase spojí, už si nějak nemají co říci a najednou celá chemie je rázem fuč. Pak přijde třetí kapitola, která dává pocit, jak kdyby epicky ukončený seriál po pěti letech oživili tou nejzbytečnější sérií ever (koukám na tebe Scrubs!). Děj je natahovaný, zbytečně vás posílá na různé fetch questy, nudný backtracking a do toho jsou už postavy totálně nezáživné.

Ano, dialogy jsou už omezené na nutné příběhové minimum, humor je totálně v kelu, a i přes to že třetí kapitola není extra dlouhá, tak mi přišlo že jí hraji 50 h, přitom to bylo tak 6-8. Vůbec nechápu, jak mohl nastat takhle brutální rozklad. Přitom v první kapitole jsem se bavil. No nic. Když už teda řešíme příběh a kapitoly, určitě by se hodilo představit i poměrně zajímavý systém který se týče tří ženských protagonistek, musím říct, že ten beru jako velké plus. Jde o to že celý svět se točí kolem rasy Revytalis, co jsou ženy s ocasem :). No prostě mají schopnost, že pomocí zpěvu dokáží svému parťákovi dost pomoci při boji, díky různým magickým schopnostem, který zpěv aktivuje. Abyste si ale tyto schopnosti otevřeli musíte se tzv. s tím Revitalim "divenout" do jeho Comosphéry...ne nebudu to tu vysvětlovat...

Comosphéra pak funguje něco jako "darkplace" (nebo jak se tomu říká) v Persona sérii. Rozdíl je že je to celé jako visuální novela, při které řešíte vlastně vnitřní problémy dané postavy. Je to podle mě strašně fajn, jelikož oproti Personě tu fakt ty psychické problémy jdou do hloubky, a nejen že se to rychle naťukne v dungeonu. Líbilo se mi to hlavně kvůli tomu, že když jsem hru začínal hrát a bavil se v campu s jednou z holek které můžu randit, tak jsem si říkal: Proč se chová takhle? Proč se furt dokola ujišťuje? Proč se mě ptá na to samý? Vy pak totiž v comosphéře zjistíte že třeba daná postava má silný trusting issues, nebo že má sebedůvěru na bodu nula. Krásně to pak vše do ze sebe po čase hraní zapadlo a vy si i během hraní pak můžete všimnout, jak se postava mění. Opravdu. Což jsem koukal. Dlouho jsem nezažil JRPG, co by opravdu takhle do hloubky řešilo, co dokážou způsobit neléčený psychický problémy a když je člověk v sobě nechá růst. Pecka! Doporučuji proto do Comosphéry pravidelně chodit.

Další na řadě je combat! Ten mě poměrně bavil a funguje tak že máte partu tří postav plus revitaliho (krom vaší postavy jsou parťáci volitelní). Revitali funguje tak že vám během souboje tvoří skladbu kterou zvolíte, například healování no a účinnost této skladby se zvedá podle toho, jak bojujete, a i třeba tím že chráníte Reviteliho před přicházejícími útoky. Vy tak můžete navyšovat procenta účinnosti dané skladby, dokud si Revitali nevyčerpá MP. Musím říct, že tento systém se mi poměrně zamlouval, jelikož přináší čerstvý vánek ve stojatých vodách tahových soubojů a také zvyšuje míru taktizování. Jelikož dané skladby nemůžete používat neomezeně, takže si musíte během souboje naplánovat, jak kdy, co použít. Fajn je že ale na odpočívadlech si můžete doplnit jak skladby, tak životy a MP najednou.

Co se týče obtížnosti, tak tak je bez možnosti volby a zařadil bych jí do mírně střední obtížnosti. Potřeba grindu tu není velká, pokud tedy nebudete přeskakovat náhodné souboje. Ty jsou tu dost otravné, ale hlavně na začátku dost pomůžou v levelování. Později se ale stanou poměrně otravnými, a to hlavně v dungeonech ve kterých musíte řešit puzzly. I tak ale opravdu doporučuji si později dávat každý druhý fight, jelikož sama hra vám dává možnost fight přeskočit kdykoliv kdy máte k ruce Revitaliho. Což jsem místy využíval poměrně dost a pak mě to v závěru silně kouslo zpátky do prdele. I tak ale jsou souboje většinou vyvážené a fér.

No, mohl bych tu popisovat další aspekty, ale to by nikoho nezajímalo. Takže to jen shrnu... Jedná se o fajn RPG, které doporučuji si zahrát pro rozšíření znalostí, má to fajn mechanismy a nápady, ale na druhou stranu to v dosti místech působí nedopečeně. Ale asi díky tomu pak člověk více ocení druhý díl, který je údajně solidním upgradem!

PS: Nolan North dabuje hlavního hrdinu...WHAAAAAAAAAAAAAT?!?!?

Pro: Lore Světa, soundtrack, dabing, combat, ze začátku postavy, téma psychických problémů a její hloubka

Proti: příšerná poslední kapitola, backtracking, stereotyp, náhodné souboje

+13

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans

  • PC 80
Vyrůstal jsem v devadesátých letech a vždy když v televizi běžel film s Bud Spencerem a Terence Hillem, bylo jedno, že jsem daný film viděl už několikrát, o zábavu pro následující hodinku a něco bylo postaráno. A když jsem zjistil, že vznikne hra, kde si v kůži mých oblíbených hrdinů projdu některými scénami z jejich filmů a do toho bude hrát jejich stylová hudba, věděl jsem, že si tuto hru jednou zahraju. A ten čas nastal právě letos.

Příběh hry prolíná několik jejich filmů a také z nich vychází i hlavní pointa filmu. Bud chce dostat peníze a Terence by zase rád získal srdce slečny v nesnázích, kterou se snaží zachránit. Nic složitějšího tu není třeba hledat. Dialogy rozvíjející příběh jednotlivých scén zde nejsou nijak zvlášť ukecané, takže nijak neodvádí pozornost od toho nejdůležitějšího. A tím je pochopitelně ta nejvíc typická věc z filmů obou aktérů, čili mlátičky.

Celou hrou jsem si prošel hned dvakrát, jednou v kooperaci se ženou, podruhé na těžkou obtížnost sám. V obou případech jsem si právě mlátičky užil na 110 % procent. Ty jsou celkem intuitivní a na nižší obtížnosti se většina z nich dá projit i zběsilým mačkáním tlačítka útok. Avšak mnohem zábavnější je do toho zapojovat různé speciální akce obou postav. Dojde tak na Budovy typická "razítka" či různé akrobatické kousky v podání Terence. Dost mě bavily i souboje s bossy a hlavně mezihry. Ty byly občas celkem náročnější (honička na koních či v autě), jindy měly dost pitomé ovládání (závody) nebo mi chvíli trvalo, jak vlastně na to (pojídání párků). 

Grafická stylizace má podobu pixelartu, což mi přijde jako dokonalý tah. Hra tak vypadá, jakoby vznikla v 80. či 90. letech, což mi právě spojuje nostalgické pocity ze sledování filmů. Korunu tomu pak dává hudba, kde hrají jak jinak než originální skladby z filmů. Došlo i na mou oblíbenou sborovou 'Lalalalalala', na kterou jsem teda musel čekal až do titulků.

Hraní bylo velmi zábavné, hra splnila všechna má očekávání. Narazil jsem i na pár věcí, které mi úplně nevyhovovaly, ale nebylo to nic vážnějšího, co by mi kazilo pocity ze hry.
+26

Persona 3 Reload

  • PS5 95
Persona 3 Reload byla mým druhým setkáním s touto sérií a byla jsem zvědavá, co položilo základy čtvrtému a hlavně pátému dílu, který se těší tak velké oblibě. 

Začnu prohlášením, že jsem byla strašně ráda, že hra není tak ukecaná jako pětka. Ano, je pořád hodně upovídaná, ale už skončilo neustálé vypisování zpráv po nějaké příběhové události, ve kterých jsme si shrnuli přesně to, co se stalo, ale ještě jednou a nejlépe rovnou dvakrát. Co bylo zajímavé, tak i přes tuhle absenci neustálého vypisování s mými členy týmu, jsem měla větší pocit z toho, že jsem něčeho součástí a že ten tým doopravdy i tvoříme. Je fakt, že tady tomu dost napomáhají aktivity, kterým jsem se mohla věnovat večer na koleji a které mě sbližovali s mými spolužáky/kamarády. 

Když už je řeč u nich, tak bych ráda něco napsala ke zdejším vztahům, které jsem postupně rozvíjela, jak hra plynula. Některé social linky byly sice slabší, ale popravdě jsem to čekala o mnoho horší vzhledem k tomu, že se to spíše všechno začínalo a taková pětka už to dotáhla dál. Některé příběhy se zaobíraly i tématy, nad kterými jsem přemýšlela i mimo hraní, což se mi u pětky tak často nestávalo. Vyloženě jsem ovšem trpěla u social linku s Fuukou, protože mi přišla neskutečně blbá a naivní a řešit s ní její vaření opravdu nebyl zrovna top moment ve hře. Moc tomu nepomáhalo, že v Tartaru bylo slyšet nejčastěji, takže mi často a rychle lezla na nervy. Co bych vytkla, tak je to, že mužské postavy z týmu také neměli svoje social linky, jelikož mi přišli více zajímaví než ženská část týmu. Romanci jsem měla opět základní, ale nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem viděla, jak Yukari dokáže být majetnická. Jestli by mi na motorce s Mitsuru nebylo lépe.

Soubojová část byla opět pro mě velmi zábavnou složkou hry. Zpočátku jsem měla obavu, jak se mi bude líbit Tartarus a s tím i spojená absence unikátních dungeonů, ale vlastně mi to vůbec nevadilo a s radostí jsem vždy došla tak daleko, kam až jsem v daném měsíci mohla. Remake přidal do soubojového systému pár vychytávek a při sbírání karet z velké arkány jsem cítila radost, jak při sbírání Pokémonů do Pokédexu, chtěla jsem je všechny. Což teda bohužel nešlo. S fúzováním démonů jsem si opět vyhrála a svého Siegfrieda jsem měla na prvním místě až do konce hry. 

Ještě bych ráda napsala něco k příběhu a něco málo ke konci hry je pak ve spoileru. Na co jsem si musela zvyknout, tak byl vcelku pomalý rozjezd hry, kdy jsem měla první dva, tři měsíce ve hře pocit, že se vlastně nic neděje (a vlastně se ani nic nedělo), ale jak došlo k nějakým příběhovým odhalením a důležitým událostem, tak mě to dost chytlo a těšila jsem se, co bude dál. Hodně mě potěšilo to, že došlo k pár úmrtím, pro mě nečekaných, což bylo něco, co mi v pátém dílu chybělo. Co mě dost vzalo, tak byl konec hry. Ne, že by mě smrt protagonisty nějak šokovala, hra to dost naznačovala (finální útok proti Nyx stál veškerý protagonistův život, neustálé upozorňování v posledním herním dni, že Makoto nevypadá moc dobře, zdravě) a teď zpětně vidím, jak to na mě mnohdy hra i křičela (Sun a Aeon social link), ale stejně to pro mě bylo vcelku silné. Třeba když si Junpei nemohl uvědomit, jestli někoho miloval a já si pak říkala, že bude muset znovu prožít ztrátu Chidori, až si rozpomene. A obecně to, že veškeré plány, které s hlavní postavou všichni měli, už se nenaplní. Tak jako v životě, když si nepřipouštíme, že na druhý den tu nemusíme být nebo někdo nám blízký. Strašný, ale zároveň i vynikající závěr. 

Po dohrání u mě nastal zvláštní okamžik, kdy jsem si říkala, že se mi třetí díl líbil více než ten pátý, ale hodnocení 100 % bych mu nedala (tedy paradoxně to, které jsem dala pátému dílu) a nastal ve mně rozpor, jak k tomu přistoupit. Pokud možno neměním svá hodnocení v průběhu času, protože by to mohlo dopadnout také tak, že strávím část svého dne procházením her, které jsem odehrála, a budu je porovnávat s hrami, které jsem za tu dobu již odehrála, nebo třeba budu měnit svá hodnocení i na základě toho, jak mě něco ovlivnilo, jak se na některé věci dívám jinak atd. Pokud bych hrála třetí díl před pátým, tak bude mít vyšší hodnocení než pětka. Takže ve výsledku je pro mě trojka lepší hrou, ale má "jen" 95 %.

A rozhodně největším plusem trojky je přítomnost psa a absence mluvící kočky :)
+12

Fallout: New Vegas

  • PC 0
Na hře nejvíc cením to rozvětvení příběhu. Hráč opravdu může vybírat ze široké škály toho, kdo bude vládnout Mohavské pustině a Novému Vegas. Neříkám, že se to tvůrcům vyloženě povedlo, ale je to něco, co od her vyžaduji a očekávám.
Videohry by neměli být toliko interaktivními filmy (jak je tomu v módě díky vlivu série Uncharted), či spíše virtuálním světem, s nímž si hráč bude moci vyhrát dle své libosti.

Ovšem jsou tu zápory a není jich málo. Ačkoliv jsem hru hrál až nyní, v roce 2024, tak byla opravdu rozbitá. Vlastně se jedná o druhou nejrozbitější hru, s níž jsem se dosud potýkal (horší byla jenom PS4 verze Cyberpunku 2077, se kterou ovšem nešlo vydržet ani hodinu). U Fallout New Vegas jsem vydržet těch hodin asi 50, protože ta rozbitost se stupňovala časem.
Začalo to hlavně ve druhé půlce, kdy hra začala občas padat a zasekávat se (v tomhle případě jsem to musel řešit skrze ctrl+alt+del a odhlášení se, jinak jsem nemohl nic). Ač je to nepříjemné, tak zrovna tohle nebyl takový problém, protože hru si lze ukládat dle vlastní libosti (F5) a načítání do hry/lokací je rychlé.

Za velmi otravné a nevydařené považuji spíše to, jak často se hra bugla a nešlo normálně postoupit v úkolu dál, případně kolikrát mi úkol visel jako aktivní, ačkoliv jsem ho právě dokončil. Následkem toho bylo, že se nespustil script k úkolu, který navazoval.
Většinou to šlo řešit skrze cheat (completequest ID questu), ale mise, v níž Prezident NCR/RNK dává proslov na Hooverově přehradě nešlo dokončit ani tak a plukovnice Moorová vždycky nereagovala tak, jako bych za ní přišel v průběhu onoho proslovu. Prostě se neukázala dialogová možnost. Kdybych nebyl velmi trpělivý, tak bych hru z těchto důvodů odinstaloval, jenže jsem do ní už investoval mnoho času... Načetl jsem starší save a tentokrát úkol bylo možno dokončit.
Krátce na to jsem začal řešit, proč se mi v pip-boyi neaktivoval úkol s Enklávou (For Auld Lang Syne), ačkoliv můj společník Arcade se mnou hodil onu řeč, po které se měl quest aktivovat a následně jsem měl naverbovat staré členy Enklávy, což jsem chtěl, ale nenacházím žádný cheat, skrze který by to šlo aktivovat.
Technický stav zkrátka vzbuzuje pocity frustrace, což považuju za velmi nežádoucí. Nakonec jsem hru nedohrál. V boji o přehradu jsem nebyl schopen postoupit, protože nebylo možno vstoupit přes bránu do Legátova kempu na druhé straně přehrady >neukázala se možnost "E) Open Gate to..." Už jsem toho teda měl až po krk. Otravoval jsem se s tím až moc, ale nestálo to za to i z dalších důvodů:

Co se času týká, tak ten jsem se pokusil šetřit i tím, že jsem 3/4 hry odehrál prakticky s cheatem godmod (tgm). Rychle mi totiž došlo, že vývojáři chtějí, abych lootoval, kvůli neustále pociťovanému nedostatku, ale současně jsem mě za tuto činnost penalizovali, protože jakmile jsem měl u sebe hodně věcí, tak postava nemohla běžet. To není nutně špatně, jen tady to bylo podle mě blbě vybalancovaný a já opravdu nejsem magor, abych půlku hry trávil v inventáři a furt promýšlel, co vzít, co nechat, co prodat a co vyhodit.
Vzhledem k tomu cheatu ovšem ani nepřátelé tedy nepředstavovali výzvu, což ovšem ubírá na požitku z hraní. Původní gameplay je ale taky nevybalancovanej, protože trvá zbytečně dlouho, než hráč nepřítele ustřílí k smrti (u některých nepřátel to trvá dlouho i když má hráč všechno vymaxovaný - je absurdní, že na rytíře Bratrstva oceli je třeba vystřelit několik atomovek a nebo do nich 30s střílet brokovnicí).
Lepší by bylo nainstalovat si nějaké módy, které upravují gameplay, ale já se tím zas tak nechtěl zabývat, protože mě zajímal převážně jen příběh a větvení narativu.

Příběh hry mě ovšem taky zklamal, protože mě ta hra do toho světa nedokázala vůbec citově zainteresovat. Je sice hezký, že tam je hromada frakcí a postav, pro něž je možno plnit úkoly, ale mně se nelíbila žádná z nich. Nejradši bych je všechny pobil, čímž bych si ale podřízl větev a nevěděl, jaké příběhové linky se k nim vážou.
Hra je to taky už stará a tvůrci se nejspíš museli vejít do nějakých technických omezeních, ale výsledek na mě působí poněkud uměle, naivně a papundeklově. Když třeba prezident RNK dává proslov svým lidem před bitvou, tak ho poslouchá dav asi jen 4 NPCček... < To zabíjí potencionální genius loci celého momentu.

Bylo by fajn vidět, jak se prostředí mění v závislosti na mých akcích. Když třeba pomůžu nějakému městečku, bylo by fajn později vidět, že vzkvétá, přichází víc lidí, načež by se skýtalo víc možností, jak někomu pomáhat, s kým obchodovat a jak se třeba dostat ke specializovanému vybavení (případně i se slevou). Pokud bych městečko vykosil a později ho znovu navštívil, bylo by fajn vidět, že městečno chátrá, že ho teď obývají zdivočelý mutanti nebo že se tam nastěhoval jiný klan s jinými potencionálními úkoly. Pokud bych zabil třeba jen nějaké klíčové lidi onoho místa, později by se na jejich post mohlo dostat jiné postavy s jiných charakterem a podle toho by se místo taky měnilo. Takhle propracované to ovšem není.

Přitom se zdá, že se hodně hraje na pověst, kterou má hráč u různých frakcí. Dobrá pověst otvírá příběhové linky. Špatná pověst (a zabíjení těch, kdo mě úkolují) je zavírá. Být ale hajzl je zabavnější. Bohužel z toho neplyne nic moc pozitivního. Když jsem v 1/4 hry narazil na obchodníka a skrze dialog zjistil, že mi může prodat nějaké zajímavé zbraně, tak jsem ho zabil v domnění, že si to následně vezmu. Najednou ale nebyl způsob, jak se k vybavení dostat, protože tu možnost otvíral jen jen dialog. Teď už dává smysl, jak jsem zmínil tu umělost a papundeklovost? Na jednu stranu je patrná snaha o jistou propracovanost, ale na druhou stranu je to taky dost děravé, rozbité a povrchní. Pokud jsem schopen efektivně zabít každé npc, tak z toho může plynout jen zábava a krádež vybavení, které mají v inventáři nebo kolem sebe. To je málo. Ve hře se hráč opravdu může chovat jako hovado (například může ochránit tajemství jednoho casina, které vaří a pojídá jiné lidi), ale jakoby s tím vývojáři moc nepočítali. Typicky mise skončí neúspěchem, a takřka žádné výhody ani questy to hráči neposkytne.

Řada zajímavých, rozvětvených nebo vtipných questů tu ovšem je; Třeba ve Freeside bude hráč najímat specifické postavy pro jeden bordel, jehož zákazníci mají specifická přání. Jeden z nich prý chce sexbota, takže jsem doběhl kam mi ukazatel ukázal, přenahrál systém nějakého robota a pak využil nabídky jeho služeb. Nikdo se samozřejmě neobtěžoval animovat sex, takže když toho hráč chce využít, tak může očekávat jen to, že mu zčerná obrazovka a když se zase rozsvítí, tak už zase stojí před postelí nebo postavou, s níž si užíval. Na můj vkus odfláklé. Je ale příliš snadné je přemluvit (kord když má hráč vymaxované řečnictví) a ve výsledku je to jenom doběhni, promluv, vyzvedni. Kdyby přemlouvání těchto postav bylo komplikovanější, mohla by to být zajímavá psychologická hra, ale takhle je to můj vkus příliš jednoduché/plytké a proto mě ani tohle nijak zvlášť nebavilo.

Hodnocení 5% dávám, protože se cítím být okraden o čas. Můžu si za to ale do jisté míry sám. Nesmím být k vývojářům tak tolerantní. Všichni nám cpou hromadu contentu, samý seriály, hry film, knihy, ale většina té jejich tvorby za tu investici (a teď neberu v potaz peníze) nestojí. Nechť je mi toto ponaučením. Příště až naberu podezření, že mi někdo nabízí/cpe něco, co odflákl, tak s jeho obsahem nebudu ztrácet čas.

Pro: větvení příběhu, destrukce těl

Proti: technický stav, protagonista není nadabovaný a NPCčka mají dialogy takové naivní, blbě vybalancovanej gameplay, nutnost trávit příliš mnoho času v inventáři pokud hráč nehraje v cheatama,

-12 +6 −18

DAVE THE DIVER

  • PS5 95
Co se stane, pokud smícháme 2,5 D subnauticu a farmville? Co vzít to nejzábavnější z obou a přetvořit do jediného titulu.

Dave - potápěč, hlavní postava sedící na pláži, popíjejíce koktaily, když z nenadání se ozývá starý přítel Cobra. Seznámí nás s nápadem otevřít sushi restauraci, kdy my budem zajišťovat ryby lovem v Blue Hole (skutečně existující velké mořské jeskyně, kdy jejich voda je často směsí mořské a sladkovodní).
Dave si vezme vybavení a na lodi spolu s Cobrou se sám ponoří do hlubin Blue hole. Zde začíná naše hlaní činnost, kterou je lov ryb. Podvodní prostředí je velmi rozmanité, proto ze začátku začneme lovit za pomoci harpuny. Průzkumem nalézáme zbraně, které napomáhají se zabitím, uspáním větších i menších ryb.
Ryby jsou členěny dle velikosti, a tak zde nalézáme druhy, které lze jednoduše vzít, kdežto ty větší, jako jsou žraloci, z nichž jen odebíráme maso.

Lov je ohodnocen systémem hvězd, jedna hvězda znamená, že ryba byla zabita a tak dostáváme pouze 1 kus masa. Dvě hvězdy značí ulovení za pomoci harpuny, kdy získáme 2 kusy masa. Tři hvězdy získáme uspáním a sebráním živé ryby, tím maximální počet masa tj. 3kusy.
Samotné ryby jsou zařazeny do ranků, které značí jejich úroveň. Úrovně jsou na šklále od 1 do 9.
Během průzkumu se střetneme i s několika bossy. Tyto souboje jsou náročné a často vyžadují lepší vylepšené zbraně.
Na lodi máme možnost měnit zbraně, po seznámením s Dustym, lze získat blueprinty a vyrábět zbraně.
Ve hře nalezneme možnost vylepšení vybavení. Mezi vybavení se řadí, vzduchová bomba - zvyšování kapacity vzduchu; podvodní schránka - vyšší množství hmotnosti ryb a vybavení; harpuna - zvýšení základního poškození; potápěčský oblek - dosažení větší hloubky a nůž - navýšení poškození.

Pro přepravu větších kusů ryb se nám v průběhu hraní otevře podvodní dron a past na kraby/humry. Ten lze v začátcích využívat jen jednou, kdy po dosažení maximálního vylepšení, lze využít až 3 krát.

Během dne nalovíme ryby, pokud není vyžadováno nočního lovu, ten se odemkne po získání podvodní baterky, kdy lze lovit i v noci. Ve většině případů však budeme večer trávit v restauraci.
Cobra nám představuje svého přítele Bancha, který je sensei přípravy sushi. Ten nás uvede do tvorby jednotlivých porcí, které lze vylepšovat. Zvyšování úrovně porce, znamená získat více peněz za porci a navýšení chuti.
Po vylepšení porcí, které je tvořeno nalovením určitého počtu ryb. Porce jsou připraveny a tak nás čeká tvorba menu, kdy počet porcí je odvislé od hodnoty restaurace.
Hodnocení je tvořeno pěti úrovněmi - bronzová, stříbrná, zlatá, platinová a diamantová.
Tyto úrovně mají vliv na počet hostů, kteří vás navštíví za jednu noc (Doporučuji si zjistit počty, aby jste zbytečně nevyhazovali porce).
Z počátku budeme obsluhovat celý bar pouze sami, avšak to bude pouze do návštěvy prvního vip hosta, kdy po splnění žádosti o speciálního jídla, nabídne svoje služby jakožto manager. Tím dojde k možnosti náboru obsluhy, tím je myšleno jak kuchařů, číšníků tak i zaměstnanců vysílaných pro získávání příměsí do jídel, jako jsou miso, curry, sojovka, sůl atd.
Hra obsahuje několik eventů, jsou mezi nimi návštěvy VIP hostů, kdy připravujeme speciální jídla, souboje kuchařů, kdy se pomocí miniher účasníme přípravou a závěrem tématické večery. Témata se mění a tak jsou hlavním motivem tuňáci, žraloci, krvety či okurky.

Díky VIP hostů dochází k otevření farmy a chovu ryb. Tudíž si budeme pěstovat zeleninu a posléze i ryby.
Chov ryb je mi i po více než 80 hodinách ve hře záhadou, jak dochází k zisku jiker, které jsou potřeba k získání minimálně dvou ryb k jejich množení. Získávání jiker působí velmi nahodile.

Mechanika lovu je triviální, připlaveme a harpunujeme, avšak lze pouze lovit do levé a pravé strany do určitých úhlů. ty jsou v rozmezí +70 až -70 stupňů, takže lovit rybu, která je nad námi či pod námi je nemožné. Ovšem to je asi má jediná vítka, která mi ve hře vadila, nicméně se dá na ni zvyknout.
Samotný lov rozličnými hroty harpuny, které mají uspávací, elektrizující, jedový, poškozující či popalující
(popálení ryby pod vodou? Ano, opravdu lze popálit rybu).

V mém případě jsem hral ps5 verzi, která má podporu ovladače dualsense ,a proto zvuky lovení a plavání jsou implemntovány přímo do reproduktoru ovladače, což je super jen do momentu, kdy jste v konverzaci s přáteli, kdy zvuky ostatní přehlušují, toto lze eliminovat použitím sluchátek.

Hra je neskutečně návyková a strávíte u ní opravdu velké množství hodin, které jsou zábavné, avšak po získání většiny vylepšení na maximální level a nechytání všech ryb na tři hvězdy (Dokončení všech ryb otevře přístup k tajnému bossovi Lusca)

Do hra je aktuálně dostupné Dredge DLC, které je zcela zdarma. V něm lovíme v noci v mlze zmutované ryby, které později večer připravujeme speciálním hostům v kápích. zbytek ryb od nás posléze vykoupí tajmná kapitánka lodi.
V květnu 2024 vychází rozšíření Godzila.

Osobně jsem si hru velmi užil a musím ji opravdu doporučit všem, kteří si rádi zahrají cokoliv jiného.

Platina: 50-60 hodin

Pro: Vysoce návykové, multi-managment, bezplatné DLC

Proti: Žrout času, úhly lovu

+14

Kathy Rain

  • PC 75
Další pixelová adventura, která může překvapit, ale pro to aby byla opravdu jednou z těch velkých adventur jí chybí mnoho.

Musím ale uznat, že tak do půlky hra opravdu odsýpá. A to díky tomu, že ve hře není úplně tolik lokací a nejsou ani nikterak rozsáhlé, proto ve hře není dvojklik na rychlý přesun postavy, aspoň teda mne se to nepodařilo vyvolat. Někdo to může vidět jako zápor, ale mne to nevadilo. Díky tomu i hra patří mezi takové ty jednodušší adventury, které vás zas úplně tolik nepotrápí, i když pár puzzlů mohou být ošemetný.

Pixelová grafika se opravdu vyvedla a tohle jsou přednosti, které dokážou potěšit. Ale ten příběh. Ze začátku se to vyvíjí opravdu slibně, ale jakmile se do toho začne motat mystično a takový prvky, tak mne to spíše zmátlo a hra mne začala celkem nudit. I když námět vypadal slibně, to provedení se už moc nepovedlo a ke konci už hra opravdu je zvláštní a tahle část mne fakt nebavila. Občas i to chování postav nebere moc hlavu a patu. Ale jasně, snaží se to o určité napětí, ale jde to i lépe.

Každopádně na jedno zahrání je to fakt v klidu adventura. Určité pasáže a prvky by se mohli zalíbit, ale za tu cenu určitě najdete lepší adventury.

Pro: pixelová grafika, Kathy, začátek hry má dobrý spád a námět

Proti: zakončení hry, mystický prvky, občasné chování postav a dialogy, vyšší cena na úkor délky hry, některé puzzly

+10

The Artful Escape

  • PS5 70
Zprvu jsem měl z The Artful Escape trošku rozporuplné pocity. Hra začala zajímavě, ale než se pořádně rozjela, chvílemi se mi táhla a trošku jsem se i nudil. Jakmile ale začne hrdina putovat po roztodivných planetách, začne ta pravá hudební zábava. I tak jsem měl ale místy pocit, že by určité pasáže mohly být kratší.

Největší klad hry je jasný - audiovizuál. Některé scenérie jsou v kombinaci hudby, grafiky a animace naprosto dechberoucí , v těchto momentech mě hra strhla a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Psychedelické barvy, prostředí plné fantazie a prapodivných tvorů, do toho parádní kytarové riffy, v tomto hra naprosto exceluje.

Příběh o hledání sebe sama je lehce praštěný a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Trošičku mi přišel jak nějaká muzikálová epizoda Rick and Morty, ale bez šíleného humoru. Hudební minihry jsou jednoduché, ale i tak jsem to občas zmastil. Ale žádný postih za to není, prostě opakujete, dokud to nevyjde tak jak má.

Za zmínku stojí také povedený dabing, okořeněný o zvučná hollywoodská jména, jako Mark Strong, Lena Headey nebo Jason Schwartzman.

Nakonec tedy velmi fajn hra. Má své silné momenty, jen z hlediska gameplaye se mi občas ale lehce táhla. I tak určitě stojí za zahrání.
+15

Blasphemous 2

  • PC 75
Sequel Blasphemous začal velmi slibně. Ze začátku jsem měl pocit, jako by v původní hře jen někdo opravil ovládání a dal přede mě director's cut verzi původní hry. V podstatě u všeho, co jsem v komentáři k první hře kritizoval, došlo v Blaphemous 2 ke změně k lepšímu. Byly opraveny katastrofální hitboxy, lepší platforming (čemuž prospělo přidání double-jumpu a dashe), lepší rozmístění checkpointů, naprosto prdelní systém fast travelu byl nahrazel systémem, který funguje. K tomu všemu zůstává originální stylizace, krásný pixelart, jímavá hudba a lehce přístupnější příběh. Hned po prvních pár hodinách bych pořád ještě dával 100%, jenže pak se dostavily již tradiční symptomy sequelů.

Ten nejtradičnější bolí nejvíc. Sequel musí být zaručeně delší a větší, aby byl lepší. Chyba. A na Blasphemous 2 to jde ohromně znát. Od poloviny hry jde vidět, jak se s každou další lokací zhoršuje level design, prostředí přestává být zajímavé a začínají se opakovat ty samé skupiny nepřátel, pouze v nových elementálních variacích. Na elementálních atributech je nakonec hodně založen i celý souboj a systém obrany, což mi přijde jako zbytečný krok kamsi do prdele, a celý systém korálků na růženci se tím redukuje na primitivní +30% fire resistance hovadinu. Zajímavější atributy tu sice nahrazují náboženské figurky, patroni chcete-li, se kterými jdou vytvářet různé kombinace se zajímavějšími bonusy, což je sice fajn, ale působí to jako zbytečná nástavba již funkčního systému z první hry. Bohužel, s pokračováním vzaly za své taky soulslike questy z prvního dílů, které jsou tu hodně zjednodušené a většina z nich je redukována na collectible fetch-questy. Škoda.

Kolem a kolem, Blasphemous 2 se mnohem lépe hraje, celkově se jedná o lepší metroidvanii, ale hra ztratila něco ze svého syrového kouzla prvního dílu, ve kterém kupodivu dělá některé věci lépe.

Pro: Gameplay, příběh, game design, španělšký dabing

Proti: Level design, questy

+8

Assassin's Creed Origins

  • PC 85
Série AC po ne zrovna vyvedeném Syndicate už nutně potřebovala restart. Ubisoft si toho byl dost dobře vědom. Jenže jak to udělat a kam hru zasadit? Na první otázku přišla jednoznačná a razantní odpověď od kolegů z Polska. Odpověď na druhou otázku už pak byla pro Ubisoft mnohem jednodušší - přeci jen pro ně vytvořit krásný svět se skvělou atmosférou nebyl nikdy problém a tak stačilo jen vyslyšet fanoušky, kteří po Egyptě volali docela masivně už od dob prvního dílu.

Dosud jsem všechny předchozí díly prošel s kombinací K+M. Zde jsem se však rozhodl přejít na gamepad. Hlavním důvodem ale nebylo to, že bych měl pocit, že je hra dělaná primárně na gamepad (i když pravděpodobně je). Tím důvodem bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet hraní z pohodlí sedačky ve 4K na své 65 palcové OLED televizi (pro konzolisty standard). A z vizuálního hlediska jsem nemohl udělat lépe - hra vypadá naprosto skvěle, režim HDR tu funguje výborně a syté barvy a skutečná černá OLED panelu to všechno jen dokonale podtrhují. Po tomto se mi bude jen těžko vracet zpět ke svému LCD IPS hernímu monitoru.

Mým hlavním herním zážitkem z Origins se tak z velké většiny stalo kochání se krásami starověkého Egypta. A úplně nejlepší feeling jde ze hry pokud zpomalíte na chůzi a kamera se pak do pár sekund přiblíží a vyvolá tím skvělou imerzi. Všechno ostatní se tím tak trochu upozadilo. Musím však uznat, že po letech do série opět přišel sympatický protagonista a příběh jako takový má dostatečný spád. Příklon více k RPG a s tím i změna soubojového systému myslím také prospěla. Vedlejší questy už má konečně smysl dělat, zde ale Ubisoft v oblasti writingu pořád značně pokulhává za CD projektem.

Na tuhle více než 80 hodinovou exkurzi do Egypta rozhodně jen tak rychle nezapomenu. Než jsem se do hry pustil, říkal jsem si, co já v té poušti budu dělat a čím se tam budu kochat, neboť sledovat duny a velbloudy se mi určitě rychle omrzí. Origins toho nabízí ale daleko více, prostředí jsou dostatečně proměnná a v poušti jsem se paradoxně ani příliš moc za tu dobu nezdržoval.

Ubisoft zde opět dokázal, že světy jako dělané pro virtuální turistiku mu jdou náramně. Navíc k tomu přidal i díky silné inspiraci třetím Zaklínačem spoustu dalších skvělých prvků, které jinak dříve dělal spíše průměrně a v rámci série už působily zastarale a nudně. K dokonalosti celkového zážitku tomu chybí už jen něco jako duše, tím myslím především kvalitnější writing, který v člověku dokáže vzbudit emoce a co nepůsobí tak strojově a ploše.

Pro: audiovizuální zpracování, mnoho novinek a vylepšení k oživení série, Egypt

Proti: klasické neduhy Ubisoftu ovšem naštěstí v menší míře, průměrný writing, málo emocí

+19

The Indigo Disk

  • Switch 60
Rozloučení s hodně rozpačitou érou Scarlet/Violet dopadlo... tak nějak napůl.

Zatímco u obdobně '(m)eh' Sword/Shield bylo závěrečný DLC (Crown Tundra) celkem jednoznačně nejlepší částí celý generace, u Indigo Disku tenhle dojem bohužel nemám - část věcí se povedla, část je furt 'same old Scarlet/Violet se všema mouchama'.

Co se povedlo?
1) Stejně jako u základních her závěrečná část v Area Zero. Hra vám tentokrát povolí mounta, ale částečně omezí vaši svobodu - a finální dungeon je rozhodně nejzvládnutější co se týče určitýho challenge (nemůžete vyšplhat všude, když slítnete do díry, postup se resetuje; a i pár secretů je velmi slušně schovanejch!). Finální souboj s Terapagosem je celkem pastvou pro oči a vydařeně kombinuje naskriptovanej scénář a volnost, plus neustálý Terapagosovy proměny, kdy ani zkušenej hráč jako já moc netušil, co se to vlastně děje - výborně! A stejně jako u originálního Area Zero - s tlupou kámošů je poké-dobrodružství zkrátka zábavnější!)

2) Určitej challenge (byť ani zdaleka ne dokonalej - viz negativa) - všechny bitvy s trenéry v Teráriu jsou po vzoru competitive scény (VGC) Double Battles a autoři si tentokrát opravdu dali záležet s různými komby, vytuněností a itemy. Velkým zlepšením je v tomhle i nová 'Elite Four' a 'Champion' - týmy jsou silný, každej pokémon má předmět.

3) League Club - místnost, která se dá sice velmi přednastaveně, ale přesto hezky tunit a můžete si sem zvát trenéry. A v tomhle bodě si Gamefreak dal záležet na detailech - Gym Leadeři se často zakecaj s jinýma postavama a celkově to působí hezky a organicky. Taky je tu věc jménem 'Item Printer', do který můžete strkat pokémonní "suroviny" a vypadávaj náhodný items - pro aktivnější hráče naprostá NUTNOST - jakmile vyboostíte na maximum, dá se na tomhle pohádkově zbohatnout a dokonce i jednoduše získat jinak těžce vzácný Apricorn pokébally.

4) Pár novejch paradox potvor plus dvě zbrusu nový evoluce (a přinejmenším design Hydrappla chválim!)

5) Lítání s mountem jako odměna pro úplnou endgame. Je to pomalý (ale co ve Scarlet/Violet neni), ale funguje to.

6) Docela se povedly úkoly Elitní Čtyřky - hlavně pokékvíz testující vaše znalosti poké-přírodopisu je zhotovenej opravdu hezky.

Co se nepovedlo:
1) Stále to běhá naprosto nepřijatelně příšerně a vypadá až na výjimky (Terapagos a celkově některý bojový efekty) jen těžce průměrně.

2) Gameplay v Teráriu je v 95% furt děsně monotónní ježdění na mountu a sbírání bordelu na zemi. Pokud máte odemčený veškerý schopnosti mounta, prakticky absentuje jakákoli challenge - všude jednoduše vyšplháte, do všech potvor stačí jednoduše vrazit, takže tak nějak... jezdíte, sbíráte a kompletujete Pokédex, ale mozkový buňky vám u toho dost odumíraj a opravdovýho vzrušení je pramálo. (Na chvilku jsem zajásal, když jsem objevil starou známou Chargestone Cave z Black/White - jenže tam ty elektrický krystaly sloužily k puzzlům, tady nedělaj vůbec nic a jedinym 'challengem' v jeskyni je neztratit se).


3) Co se vytuněnosti jsou NPC trenéři tentokrát snad nejsilnější, co kdy byli... jenže pokud máte pro účely Raids zásoby Pokémonů na Levelu 100, rozdíl svaceti levelů zajistí, že je to v 98% případů stejně úplnej šumák (pro jistotu posté dodávám, že nutnost 'sebeomezit se' zkrátka a dobře znamená nezvládnutej balancing ze strany herního designera).

4) Příběh je až na epilog v Area Zero takovej nic-moc a generickej, sice vrací postavy z předchozího DLC, ale 'story arc' Kierana (přijede na studijní pobyt a hned je z něj šampion?) mi stejně nedává smysl. První DLC 'Teal Mask' bylo co se prostředí i story týče přece jen osobitější.

Mixed dojmy:

- Synchro machine. Pomocí týhle gadget se můžete "převtělit" do vlastní potvory, běhat s ní a porážet v Auto Battles ostatní pokémony! Cool - ale strašně nevyužitý. Plus se to nepochopitelně nedá použít mimo terárium - a oproti Auto Battles chybí jistota, že nesejmete 'shiny' pokémona !@#$

- Pro tunění League Roomu a terária (pro výskyt startovních potvor jako Charmander) musíte platit 'Battle Points' - a je to děsnej a nezáživnej grind. Jediný pozitivum - donutilo mě to vyzkoušet multiplayer a vězte, že se tak BP's daj nahrabat stokrát rychlejc a navíc se i objevujou zábavnější a kreativnější mise. (A na to jak je Scarlet/Violet horkou jehlou sešívanej produkt - multiplayer opravdu funguje překvapivě v pohodě). 

Kombo DLC k devátý generaci pokémonů bych doporučil pouze 'fans', který chtěj nášup k základní hře, jinak na to kašlete a maximálně doufejte, že velmi rozporuplný přijetí neskutečně upěchanejch (byť v jádru slibnejch) Scarlet/Violet donutí Pokémon Company/Gamefreak k aspoň částečnýmu zlepšení a desátá generace her bude mít aspoň takovou kvalitu jako jediná bez větších výhrad povedená novější hra z dílny Gamefreaku - Pokémon Legends: Arceus.

Pro: epilog v Area Zero a finální souboj, challenging trenéři a Elite 4 (pokud nemáte potvory už dávno na Lv100), postgame výskyt legendárních pokémonů včetně několika novejch potvor, League Club

Proti: stále příšerná performance, stále trestuhodně nevyřešenej problém obtížnosti pro hráče s partou na Lv100, opět velmi monotónní a bezbarvej core gameplay v Teráriu, přehnanej grind Battle Points

+9

Dagon: by H. P. Lovecraft

  • PC 65
Herní výzva 3. Volání Cthulhu 

Moje první a nejspíše poslední seznámení s díly H.P. Lovecrafta. Musím říct, že příběh byl dost zajímavý a poutavý, byť to vůbec není můj oblíbený žánr. I když je hratelnost omezená, hledání skrytých předmětů a celkové prostředí mě dokázalo pobavit i zaujmout. Rád jsem se dozvěděl něco nového.
Potěšilo mě, že hra obsahuje spoustu zajímavostí a faktů o životě (pro mě neznámého) H.P. Lovecrafta.

Pro: Atmosféra, zvuky a grafická část hry. Zajímavosti o slavném autorovi a jeho dílech.

Proti: Krátké

+5

Neon Abyss

  • PC 80
Neon Abyss Překvapilo mě jak tato hra je zabávna a už vím že mám rád rogue like.

Dobré je to že to není jako Vampire Survivors že běháš ale tohle je 2d skákačka

Pro: Zábavné

Proti: Bullet Hell

-3 +2 −5