Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Ultima Underworld II: Labyrinth of Worlds

  • PC 95
Tímto je na světě další hra, od které se milovník kobek nebude moci odtrhnout, ani když si jeho žaludek bude říkat o potravu.
Druhý díl přichází v relativně krátkém sledu a přestože vizuálně hra nedoznala nějakých podstatných změn (grafika se však posunula k lepšímu!), po stránce hratelnosti se autoři pořádně rozmáchli a připravili pro hráče o dost jiný zážitek než první díl. Nikoliv lepší nebo horší, ale JINÝ.

Tvůrci Ultimy I a II si říkají ORIGIN a za svůj cíl si vytyčili posunout možné hranice her "v hlavní roli" o velký kus dopředu...ORIGIN vytvořili zcela nový systém trojrozměrného vidění prostředí, ve kterém se váš bojovník naprosto volně pohybuje...Ano, takovéto hry jsme již měli tu možnost vidět, říkali jsme jim "Vektorovky".
Tenhle citát platí z technického hlediska především pro první díl. Druhý díl už revolučních novinek mnoho nepřináší. Přesto jsem po dohrání a po dlouhém přemýšlení seznal, že hra má jedno absolutorium. Souvisí totiž s tím, co jsem psal v první odstavci. Zatímco dobrodružství ve Styžské propasti bylo jakýmsi survival příběhem, kde hlavní roli hrála explorace hlubin Propasti a hráč čelil nejrůznějším nástrahám zdánlivě prázdného světa a ne vždy nepřátelského světa, Labyrint světů už od samého začátku dává důraz na rozhovory. Rozhovory nejsou nijak rozsáhlé, ale informace v nich jsou téměř vždy důležité a někdy až fatálně klíčové. Postav, se kterými je možné hovořit, je opravdu velké množství a co je na tom všem nejzajímavější...Oplývají informacemi, které vám možná zpočátku nebudou dávat smysl, nebudete jim přikládat velký význam. Nebo se je dozvíte v začátcích hry a po několika desítkách hodin si na nevzpomenete. Protože ve hře není quest log, jde o naprostou nutnost tyto informace si někde evidovat a nesčetněkrát si je procházet a luštit v nich, chytat se pověstného stébla. Do jaké míry přispívá tento prvek k saturaci hráčova ega v momentě, kdy si myslíte, že po vás chce někdo něco, co nemůžete přeci znát a přitom před desítkami hodin vám to sdělila jedna celkem bezvýznamná postava, snad nemusím dlouze popisovat. Adventurní složka hry je opravdu enormní, excelentní a dolování informací a jejich využití je pouze jeden, byť dominantní prvek.

Ke slovu totiž přichází i řešení různých hádanek a puzzlů, což byla vždy chlouba dungeonů. Jejich četnost oproti předchůdci poklesla. Přesto jsou i zde a jejich řešení je zábavné. Zcela určitě jinak se k jejich řešení bude stavět mág, jinak zloděj a úplně jinak bojovník. A přitom všechny přístupy jsou validní, přestože různé.

Výsledek je až neuvěřitelně realistický, jeho pravý efekt se snad ani nedá popsat, musíte ho prostě vidět na vlastní oči.
Snaha o realismus naštěstí není vůbec extrémní, ale i tak člověka potěší, že když skočí do říčky, která má větší sklon, tak plavat proti proudu je takřka nemožné a naopak proud postavu unáší rychleji než na téměř rovné hladině. V ledové jeskyni na viditelných místech pod nohami praská led a postava je najednou po pás ve vodě. Na zmrzlých úsecích při rychlé chůzi dochází k nekontrolovanému klouzání, kdy si hráč připadá jako kulečníková koule. Sněžný yetti hází sněhové koule, které můžete sebrat a hodit je na něj zpátky. Všechny realistické prvky z prvního dílu samozřejmě zůstaly - ve vodě není možné bojovat ani kouzlit, naopak voda i zde slouží jako zdroj obživy, pokud si najdete vhodné náčiní. Spousta obyvatel na vás vůbec neútočí, pokud svou akcí nezměníte jejich postoj k vám. Na mě to třeba mělo dopad, nebyl jsem pak schopen sebrat některé předměty, které patřily svým majitelům, ačkoliv šlo o takové "podřadné" bytosti jako třeba krysy nebo pavouci. Skoky z velké výšky mají dopad na zdraví, unesete opravdu jen to, na co máte sílu. Na některé dveře z bytelného materiálu vám nepomůže ani hrubá síla, akočliv na jiné ze slabšího materiálu meč zabere.

Se západními časopisy se shodnu v jedné smutné věci - ULTIMĚ II se nedá prakticky nic vytknout. Ovládací menu a úvodní sekvence jsou dokonalé. Co se hry týče, nemá žádné nedostatky: vtáhne vás do děje, je úžasně hratelná, svého bojovníka si můžete dokonale cvičit ve dvaceti různých oblastech, systím kouzlení je dokonalý a kouzel je spousta.
Ale dá se vytknout...Za mě to bude magie. V souboji totiž nelze kouzla měnit bez újmy. Než navolím nové kouzlo uběhne spousta drahocenných vteřin a to v případě těžkých soubojů znamená porážku. Takže kouzlit smysl má, ale v boji se vyplatí mít jedno kouzlo vybrané podle toho, proti komu je veden boj. Vývoj postavy se proti jedničce příliš nezměnil. I tentokrát je ve hře dost skillů, které vůbec nemá smysl rozvíjet. Velká škoda! Pokud se ale Styžská propast při dobrém zvolení postavy a povolání stávala doslova selankou, tak Labyrint světů už má své tuhé nepřátelé, které budou odolávat mnohem delší dobu a to i postavě plně rozvinuté. Z mého pohledu v podstatě ideální soubojová obtížnost a to jsem hrál za mága (v domnění, že za mága to nejtěžší).

Kouzel je opravdu dost a vyplatí se je nepodceňovat a včas se s nimi seznámit! Především ta nebojová totiž mohou pomoci v řešení adventurních problémů i ulehčit putování. Navíc i zde kouzla jako levitace či létání nabízí úžasnou "jízdu" lokací s pohledem tam dolů.

ULTIMA není ani příliš složitá, může si zahrát každý. Hra se mapuje sama a to tím nejlepším způsobem, jaký jsem kdy viděl. Do map si můžete vpisovat poznámky, můžete si v nich gumovat a pokud najdete útržek cizí mapy, sám se do vaší mapy zakreslí i s vepsanými poznámkami.
Ultima se sice mapuje a opět je možné (a nutné!) do mapy zapisovat vlastní značky. Ale jsou oblasti, kde automapa není a pak je potřeba následovat svoje smysly :) Ultimu Underworld II skutečně není složité hrát, na ovládání si zvykne určitě každý. Ale dohrát hru bez návodu je obrovská dřina, fuška a vyžaduje celého člověka. Pokud pominu souboje, tak je to s obrovskou převahou nejobtížnější cRPG, co jsem kdy hrál. Naprostá nirvána! Hra nabízí neuvěřitelnou satisfakci za to odříkání, kdy prostě návod je zakázán. Neznám hru, která by se v tomto ohledu byť jen přiblížila. Jenom těch předmětů! A teď kde a jak je použít? Je tenhle podivný mimozemský instrument k něčemu? Přece ho tu nenechám?! Přestože dostanete od NPC informaci, že musíte získat ten a ten předmět (nevíte často ale kde!), a následně ho takto a tehdy použít, tak vězte, že to je rébus jako blázen!

Co se manuálu a příběhu týče, všechno je úžasně propracované. Děj nepřímo navazuje na ULTIMU I.
Dungeon a má příběh? ANO! Navíc parádní. Ačkoliv v podstatě víte, kdo je hlavní padouch, přesto hra nepostrádá tajemství. Tíživá atmosféra hradu, kde začnou brzy bujet podezření, obvinění se vrší a všichni věří, že vy jako avatar to vyřešíte, na vás působí a někdy berete své cesty z hradu jako vítaný únik z depresivního světa hradu. Postupem času dochází k různým událostem, často překvapivým, a přestože někdy nabídnou odpovědi na dříve vyřčené otázky, jindy vše více zamotají. Samozřejmě toto už je Ultima se vším všudy. Především při procházení hradem Lorda Britishe se setkáte se spoustou odkazů na předchozí díly. Samotný hlavní děj navazuje na sedmý díl a i proto dostanete ve speciální krásně fialově zbarvené přiručce stručný popis děje v Ultimě 7 a klíčové charakteristiky téměř všech obyvatel hradu. Ona vůbec krabice je luxusní sběratelský kousek (společně s prvním dílem řadím k nejcennějším a nejmilejším v mé sbírce). Ostatně jako vždy v případě Ultim.

Po několika dnech hraní totiž zjistíet, že z podzemí zámku se můžete teleportovat do zcela cizích zemí: do země věčného ledu, do skřetí věže, do cizích zámků atd. Je až neuvěřitelné, kolik toho programátoři tét hry dostali na pouhých pět disket.
Ano, v okamžiku, kdy objevíte pod hradem místo s možností teleportace do jiných světů, zjistíte, že tohle bude pestré a dlouhotrvající dobrodružství. V každém ze světů řešíte trochu jiné questy, řada z nich nemá dopad na příběh, ale to vy nevíte, takže jdete po každém z nich naplno. Významná část questů z jednoho světa má řešení v jiném světě (či světech). Bizarnost některých světů a skvělé dialogy s některými NPC jsou bonbónek. Osobně mně nejvíce zaujal svět Talorus a jeho trochu zvláštní obyvatelé. Vše pak korunuje Ethereal Void, svět, který se vyplatí hrát po nějaké té flašce rumu. Zde přichází na hráče úplně jiné nároky. Potkává postavy, které zná a přitom s nimi není něco v pořádku. Dezorientace, zmatení, chybějící vodítka - nic pro slabé povahy. I přesto jsem nakonec právě v této lokaci pocítil jakési zalíbení a naučil jsem se po několika hodinách v celém tomto světě jakžtakž orientovat.

ULTIMA II je zatím ten nejlepší dungeon, jaký měla naše redakce tu čest vidět a hodnotit, proto tedy dostává vysoké ocenění (fanfáry).
Nejlepší dungeon? Společně s Wizardry7 a první Ultimou Underworld určitě. Moje svatá trojice. Těch více než STO hodin absolutně patří mezi ty nejlépe strávené hodiny s počítačovou hrou. Porovnání, zda jde o lepší hru než první díl, se vyhnu, protože každá exceluje v jiné oblasti. Ale naopak jako duo má naprosto neotřesitelnou pozici. Nic dalšího podobného nevzniklo a nevznikne.

Informace kurzívou jsou citace z recenze Andreje Anastasova z Excaliburu.
+38

BioShock

  • PC 80
Hraní Bioshocku pro mě bylo jako čtení poslední kapitoly nikdy nenapsané knihy Chiny Miévilla. Ten by se ve své knize jistě věnoval začátku rozpadu města Rapture, samotnému konfliktu z pohledu jednotlivých postav, sebedestrukci obyvatelstva vlivem Adama, vzniku malých sestřiček a velkých tátů a dalším událostem, které vedly k absolutnímu úpadku. Příběh by však (což je pro něj typické) neopatřil uspokojivým zakončením. To dává až samotná hra. Ale popořadě.

Úvod spočívající v sestupu pod mořskou hladinu a sledování skomírajícího kolosu zpoza okýnka batysféry má dokonalou verneovskou atmosféru. Již pár vteřin po zaparkování v Rapture mě však napadlo, jestli není můj hrdina po smrti a nenavštívil místo podmořského města nejaké podivné předpeklí. Poté, co mi hra svěřila ovládání, jsem se musel pár vteřin přemlouvat k opuštění relativního bezpečí ponorky. Zvědavost a touha zjistit, co se tu stalo, samozřejmě zvítězila.

O událostech předcházejících současnému stavu se dozvídáme buď skrze audio nahrávky povalující se všude po městě, nebo zprávy od nedůvěryhodných přeživších, kteří se v době vašeho pobytu nacházejí v různém stupni fyzického, nebo psychického rozkladu (případně obojího). Což mi připadá jako škoda, protože živé NPC, které není totální magor, mi trochu chybělo.

Jako notorický good guy jsem se tedy upnul na záchranu malých sestřiček. A musím říct, že i když jsem měl ze všeho největší chuť dopřát městu Rapture, připomínající bestii v posledním tažení, ránu z milosti, byl jsem odhodlaný to udělat až po záchraně těchto roztomilých, nedobrovolných nositelek Adama. Mělo to na mě (jakožto otce 4 leté dcery) ten správný emocionální dopad a motivovalo mě to prokousávat se skrz hory splicerů stále hlouběji. Jinak na můj vkus byla místy hra bizár až moc (divadlo), jindy zase příliš neosobní (zmíněná absence "normálních" NPC) nebo bezútěšná (twist). Nikdy to však nesklouzlo k frustraci a první návštěvu Rapture jsem si opravdu užil.

Jak jsem už zmínil v prvním odstavci, hra dospívá k velmi uspokojivému konci, což zdaleka není samozřejmost (odkaz) a já jsem vlastně hrozně rád, že mám možnost tento unikátní svět navštívit znovu ve druhém dílu.
+38

Princess Maker 2

  • PC 90
Až moje dcera vyroste, tak z ní bude mrcha, která bude využívat lidi a své konexe s nimi. Bude sociálně zdatná, výborný řečník a dostane vše, co si zamane. Takové byly moje plány s malou princeznou. Byly.

Poté, co přišla z kadeřnictví s brekem, že nemá vůbec umělecké vlohy, po trapasu v kabaretu, že něco takového se zákazníky mluvit nebude, poté, co se jí vysmál skoro celý dvůr za to, jak neuměla s lidmi mluvit, mi začínalo být jasné, že to s kariérou manipulátora moc nepůjde.

A jako dřevorubci jí platili tak dobře.. Začala mít sílu, zvyšovala se jí výdrž a já marně hledala něco, čím potrestat její tvrdohlavou povahu. Nepomohlo nic. Ani benevolentní výchova, ani zákazy. Rostla jak to dříví v lese, které tak pilně se sekyrou kácela. Nakonec jsem pochopila, že půjde cestou síly, protože to bylo tak jediné, co jí tak nějak šlo. Vyzbrojená mečem a brněním šla hledat poklady a zabíjet batmany. Myslela jsem si, že s každým poraženým nepřítelem roste její odhodlání a morálka, ale kdeže. Padavka.

Její morálka selhala, tak jako každý rok, při každoroční soutěži v bojování a vždy ji porazila její sokyně, která se jí rok co rok vysmívala, jak je k ničemu. Jako otec jsem zklamala, na plné čáře. Vlastně největším úspěchem bylo, že za ty roky nezemřela a přežila do dospělosti. Nemocná díky koňské výdrži nikdy nebyla a díky svým bojovým schopnostem skončila jako stráž na onom dvoře, kde se jí odmala smáli. Byla ráda z domu a já koneckonců také, že už ji nemám na krku.

Tak snad příště se mi moje plány s dcerou podaří.
+38

Wolfenstein: The Old Blood

  • PC 80
Když vyšel Wolfenstein: New Order, bylo to příjemné překvapení a povedené oživení slavné série. Přinesl svěží mechaniky, povedený příběh a skvěle kombinoval tradiční a moderní hratelnost. Datadisk Old Blood je zaměřen spíše na tradičnější fanoušky. Jde o poctu skvělému Return to Castle Wolfenstein. Hrad a ikonická lanovka brnkají na nostalgickou strunu a nadpřirozené prvky také připomínají spíše začátky série. Prostředí nejsou zdaleka tak variabilní jako v New Order, jde pouze o hrad a jeho okolí, ale díky kratší herní době to nevadí. Projití příběhu trvá zhruba 6h, ale splnění vedlejších aktivit a vysbírání všeho trvá minimálně 3x tolik. Novou hratelnost přináší trubka, která jde použít jako zbraň, páčidlo a dokonce i na lezení po stěnách. Příběh je proti New Orderu slabší a předvídatelný, ale dobře zapadá do světa Wolfensteina.

Jako bonus je tentokrát přítomno všech deset levelů první epizody klasického Wolfenstein 3D. V každé z devíti kapitol příběhu je tak nutné hledat lůžko na vyspání a prožití historické noční můry. Zajímavě je řešen přechod do desáté, tajné úrovně. Nedojde k novému načtení, ale hráč je vyvezen do nového patra výtahem. Jako sběratelské předměty slouží pro sérii typické zlato doplněné o dopisy dokreslující příběh. V noční můře je třeba hledat stříbro. V těchto starých levelech jsou nepříjemně zvětšené prostory a tím otravné a pomalé přebíhání místností a chodeb. Po projití jednotlivých kapitol se odemykají výzvy. Jde o arény ve kterých je nutno vystřílet co nejefektivněji všechny nepřátele a získat tak co nejvyšší skóre a medaili. Při pečlivém průchodu je také možno odemknout obrázky postav a prostředí. Také odemčení všech perků chvíli zabere, probíhá totiž plněním specifických činností během hraní(zabití určitým způsobem nebo zbraní...).

Samotná akce běží perfektně a neměl jsem problém hrát rambo stylem ani se většinou úrovně proplížit. Technicky bylo vše bez problémů. Ke hře existuje povedená a bezproblémová čeština. Datadisk je také prošpikován odkazy na jiné hry. Old Blood je povedený datadisk a pro fanouška série jde o velice příjemný zážitek.
+38

Pillars of Eternity II: Deadfire

  • PC 80
Nebála bych se říct, že pokračování je prakticky po všech stránkách lepší než předchůdce, ať už se hratelnosti, postav či příběhu týče. Taky ukecanost mi přišla snesitelnější, ale možná to bylo jen tím, že už jsem si na ni zvykla. Audiovizuál zůstává pořád krásný a uvítala jsem také možnost nového tahového soubojového systému, který mi přišel mnohem přehlednější, i když zároveň po čase začal dělat z boje určitý stereotyp, pokud člověk začal používat stejnou strategii.

Příběh je tentokrát mnohem jednodušší a hlavní dějová linka je tak opravdu krátká. Na druhou stranu hráč má k dispozici obrovskou mapu, kde na každém rohu dostává vedlejší úkoly, kterých je nepřeberné množství, takže o zábavu a délku pak není nouze (jen v hlavním městě se dá zasekat na několik desítek hodin). Trochu mě mrzelo, že správa lodě je poměrně jednoduchá a moc se nedá vylepšovat, ale zase je zde více typů lodí, které se dají pořídit, a líbil se mi management posádky. Také bylo fajn vídat reference na první díl a vaše rozhodnutí v něm.

Největší kámen úrazu u mě přišel s postavami, neboť zde oproti jedničce můžete mít jen 4 kumpány a výběr byl opravdu těžký. Velice mě potěšil návrat Edera a Alotha (Palleginu jsem s sebou jako paladin v prvním díle nebrala a tady jako druid nakonec taky ne). Xoti do našeho týmu zapadla také hned, jako by s námi byla celou dobu, a tak jsem získala překvapivě dobře vybalancovanou, vzájemně se doplňující čtyřku. Čímž pak výběr pátého člena dělal problém. Logicky by se mi asi nejvíc hodila Pallegina nebo možná Maia, ale obě mi přišly tak strašně suché, že jsem nakonec zkusila na jednu misi Tekehu jako chantera a ten už s námi pak zůstal do konce hry. Proč? Protože i když mi v bojích obzvlášť ze začátku moc nepomáhal, je to skvěle napsaná postava a byla s ním neskutečná prdel (kdo by neměl rád postavu, která mluví převážně ve dvojsmyslech? :D).

Ale přes všechny klady by se samozřejmě našly i zápory. A tím největším bylo občas až nesnesitelně dlouhé načítání lokací. Dle Steamu mám nahraných nějakých 60 hodin, a z toho takových dobrých 20-25 muselo být jen čekání na načtení další obrazovky. Na začátku mi to neskutečně pilo krev, pak jsem si na to tak nějak zvykla, protože mi nic jiného nezbývalo, a ke konci mě to odradilo snažit se dokončit víc vedlejších misí nebo DLC (dohrála jsem jen to první, které mi přišlo nekonečné). Taky jsem měla dost bordel v bozích, protože jich tam je snad 500 a já už si z jedničky opravdu skoro nic až tak detailního nepamatuji, i když to není tak dávno, co jsem ji dohrála. Ještě bych zmínila možnost romance s companions, jenž jsou úplně, ale úplně zbytečné a prázdné, neboť vám odemknou jen pár dialogů navíc a okamžitě vyšumí do prázdna (jako by byly přidány na poslední chvíli), takže jsem moc nepochopila, proč tam vůbec jsou.

Pro: audiovizuál, hratelnost, příběh, postavy, mapa

Proti: nekonečné načítání, zbytečné romance

+38

Metro Exodus

  • PC 90
Po delší době FPS titul, který jsem ze zvědavosti jak rozehrál, tak i dohrál a užil si. Oba předchozí díly, tedy 2033 a Last Light, nebyly z mého pohledu nejhorší, ale něco jim chybělo a později se u nich dostavil stereotyp. To něco byl pravděpodobně rozmanitější a otevřenější svět, který mi v jistém smyslu připomenul Shadows of Chernobyl. Tato analogie je ovšem jen pocitová, protože mimo jednoduchého vylepšování zbraní, výroby a několika menších vedlejších úkolů jde pořád o lineární příběhovou střílečku

Ano, uměla inteligence je průměrná, Arťom nemluví a technická stránka nepatří mezi nejstabilnější, ale nádherná grafika (jak technologicky, tak i esteticky) a neočekávaně zábavný gunplay (kterého není zase tolik, aby začal nudit) vytváří z Metro Exodus jednu z nejlepších her roku. Osobně jsem se v rámci žánru bavil takto naposledy u Far Cry 2 a zmíněného S.T.A.L.K.E.R.a. Celé dobrodružství navíc zakončuje dlouhé, ale stále dostatečně intenzivní, finále, které výsledný dojem ještě o něco zlepšuje.

Pro: vizuální stránka, hratelnost, zvuky, mnoho detailů, rozmanitost lokací

Proti: pár bugů (zapínání světla automobilu a ne u svítilny), němá interakce

+38

The Outer Worlds

  • PC 70
Jednou za čas se objeví hra, která ve mě probudí myšlenky, jestli už nejsem definitivně přesycen stále novými herními světy, příběhy a NPC, protože se do ní prostě nedokážu pořádně vžít. Potom se ale naštěstí vždy objeví hra, která tyto myšlenky rozptýlí, protože je prostě skvělá. Bohužel musím konstatovat, že u The Outer Worlds jde o ten první případ a já budu opět žít v pochybnostech do doby, než narazím na další klenot.

Obsidian v ničem vyloženě nezklamal. Jen mám pocit, že zůstal někde na půli cesty mezi touhou vytvořit něco neotřelého a sázkou na jistotu. Není tu žádný zapamatovatelný quest/ parťák/ zbraň/ rozhovor/ záporák/ cokoliv, co by mě pobídlo si hru zahrát znovu. Trochu tomu chybí vlastní identita a nějaký výrazný trademark. Moon Man je jako maskot hry fajn a měl ambice se trademarkem stát, ale oproti Vault boyovi (který má svou unikátní podobu pro každý perk, schopnost atd.) není tak dobře využitý a ve druhé polovině hry na něj úplně zpomenete. Příběh je spíš průměrný, svět je ale fajn, vypadá to hezky (ty skyboxy!) a na začátku jsem byl i docela nadšený, ale...

...bohužel jde o jednu z řady her, kde je první lokace zároveň tou nejzajímavější. Na mapě kolem Edgewateru jsem nadšeně prozkoumával každý kout a připadá mi, že s každou další lokací jde kvalita trochu dolů a zajímalo mě to čím dál tím míň. Absence jakékoliv zásadní invence a fantazie se týká i výzbroje. Tam, kde Fallout přichází s energozbrojí, Star Wars se světelným mečem, Baldur's Gate s Carsomyrem, Deus Ex s augmentacema, nebo Stalker s exoskeletonem, The Outer Worlds nabízí generické zbroje, které se snad liší jen v barvě a zbraně, kterých je jen pár, nejsou moc zajímavé a vyskytují se v normální a vylepšené verzi (na pohled vypadají obě verze úplně stejně). To, že jdou zbroje a zbraně vylepšovat a modifikovat a často obsahují i bonusy k vlastnostem, nenahradí pocit, že nosíte něco výjimečného. Škoda.

Systém levelování a zlepšování postavy je docela dobrý, ale na RPG z pohledu první osoby možná až zbytečně překombinovaný. Tradiční sypání sklill pointů do schopností je ještě ok, ale potom překliknete na perky... A to je absolutní průšvih a zoufalost. Jejich užitečnost a nedej bože nejaká kreativita se rovnají nule. Jako regulérní trolling beru situace, kdy hra v některých momentech nabízí extra perk za cenu permanentního snížení některých vlastností. Tohle se nepovedlo.

Nechápejte mě špatně. The Outer Worlds je jako celek dobrá hra a nakonec mi tolik nevadilo ani lehce humorné pojetí, se kterým mívám ve hrách a literatuře všeobecně problém. Jsem ale přesvědčen o tom, že Obsidian měl ambici vytvořit nový kult, nový Fallout. Náznaky tu jsou (a JE to lepší než Fallout 3 a 4), ale jakoby přeci jen trochu chyběla fantazie a sebevědomí šlápnout do toho naplno.
+38

Half-Life

  • PC 75
Half-Life se stal legendou už v době svého vydání. Redefinoval žánr FPS a způsobil, že jeho konkurenti ze dne na den zastarali. Každý chtěl ten div vidět na vlastní oči a původní odhad vývojářů o počtu prodaných kusů se díky tomu překonal více než padesátinásobně. Na tomto úspěchu vyrostl moloch, který ovládl online distribuci počítačových her.

Kouzlo Half-Lifu stojí na vtažení hráče do komplexního prostředí a napínavého příběhu. Zápletka rozvíjí klasický motiv čarodějova učně. Vědci přecenili své síly a rozpoutali pohromu, kterou už možná nedokážou zastavit. V tradičních FPS hráč ovládá neohroženého zabijáka, hasícího problémy způsobené jinými. Tentokrát dostal do rukou neozbrojeného teoretického fyzika, který je za vzniklou katastrofu částečně odpovědný, a jeho ambicí je dojít pro pomoc. Kdyby ovšem někdo Half-Life zfilmoval - a hodil by se na to mnohem víc než nešťastný, dvakrát zprzněný DOOM, tak by Gordona Freemana hrál minimálně Bruce Willis, protože se o sebe a situaci dokáže postarat víc než s přehledem. Cesta za záchranou je pořádně svízelná. Je nutné proplést se poničenými laboratořemi, zabíjet zhmotňující se mimozemské potvory a nakonec i lidské protivníky. Někdo důležitý totiž rozhodl, že tenhle průser se musí pohřbít hodně hluboko, a ideálně i se svědky.

Half-Life proslul díky nápaditě využitým skriptům. Ty nejenže vypráví příběh a posilují atmosféru, ale také nutí hráče reagovat na stále se měnící okolí, a v neposlední řadě určují tempo hry. Z poklidného postupu se může vmžiku stát hektická akce, případně zdánlivě bezvýchodnou situaci uklidní deus ex machina. Na rozdíl od nedávno hraného Metra 2033 skripty organicky zapadají do děje a nikdy jsem neměl pocit, že mě hra do něčeho nutí. Svoboda řešení problémů ovšem neexistuje. Nějakou dobu jsem zkoušel rozmanité postupy, ale vždy fungoval jen jeden. Mapy se tváří jako otevřené a tak by se zdálo, že je možné zvolit si svou vlastní cestu. Časem se ukázalo, že cesta vpřed je úzký, do sebe zamotaný koridor. Jen občas je možné odbočit do slepé uličky a získat další munici nebo lékárničky.

Valve má zřejmě fetiš na bedny a na skákání po plošinkách. Sice ne tak velký jako jejich kolegové z Bethesdy, kteří se o pár let dříve vyřádili v Terminator Future Shock, ale i tak jsem strávil spoustu času na hranici propasti plánováním dalšího skoku. V těhle chvílích jsem proklínal nedotažené ovládání. Pohyb vpřed je v základu nastaven na běh, a pro pomalou chůzi je nutné držet další tlačítko. Cesta po úzkých římsách, nebo hopsání po výstupcích tak připomíná balancování na jednokolce. Kvůli setrvačnosti jsem mnohokrát zmizel v hlubině, dolámal se na podlaze, utopil se v radioaktivní tekutině, nebo jen trapně spadl z pracně získané pozice. Bohužel volba přepínání mezi automatickým během a automatickou chůzi chybí, a to jsem ji ve chvílích zoufalství hledal opravdu důkladně. Chybí i tlačítko na stálé skrčení. Pohyb v podřepu je díky tomu dost krkolomný a taktickému hraní to vůbec nesvědčí.

Akční složka je vcelku podařená. Zbraní je na výběr relativně dost a i když dojem ze střelby není bůhvíjak výjimečný, zážitek mi nekazil. Nepřátel je jen pár druhů a mimozemští protivníci jsou hloupí jak necky, ale protože má každý specifický styl útoku, jen tak se neomrzí. Lidští nepřátelé jsou nápaditější. V nouzi utíkají do bezpečí, jsou šikovní s granáty, divoce na sebe gestikulují a křičí povely, čímž zdařile simulují inteligenci. Schopnost spolupráce, nebo vynalézavost jim ale chybí a bez mrknutí oka napochodují jeden po druhém na popravu. Dobývání kulometných hnízd, bráněných oblastí a různých palebných postů je ovšem výzva. Samostatnou kapitolou jsou jacísi bossové oblasti, reprezentovaní velkou potvorou nebo létajícím prostředkem. Většinou jsem na ně musel hledat recept, protože přímočarý útok selhával.

Grafika je stále na slušné úrovni. Laboratoře vypadají skvěle, technické zázemí hůře a venkovní prostory chudě. Mimozemský svět mě moc neohromil a svým designem iritoval, ale vypadá působivě a velice exoticky.

Half-Life má co nabídnout i více než dvacet let od vydání. Ve srovnání se System Shockem 2 a Deus Ex sice zastaral nejvíc, ale i tak působí překvapivě svěžím a moderním dojmem.

Pro: skvělý příběh, atmosféra, nápadité prostředí, nutnost řešit problémy, chytře působící protivníci

Proti: nedotažené ovládání, skákací pasáže, venkovní lokace, hudba

+38

Pillars of Eternity

  • PC 75
Po dlouhých dvou měsících jsem konečně Pillars i se svými dvěma DLCčky úspěšně pokořil. O hře zde bylo napsáno již mnohé, čili své postřehy sepíšu jen bodově a převážně se zaměřím na herní mechanismy.

-Vývojový systém očividně věrně kopíruje třetí edici DnD s nějakými vlastními nápady (převážně co se povolání týká), to jsem uvítal s povděkem, určitě v komplexitě předčí většinu konkurence. Na druhou stranu proti třetí edici DnD rozhodně zaostává v možnosti kombinovat jednotlivá povolání a menším množstvím dovedností, z nichž u každé postavy nakonec většinou vylepšujete beztak pouze atletiku, protože léčení navíc se hodí, u jedné z postav mechaniku a možná nějaké dáte vědění na 10 bodů, protože možná využijete nějaké ty svitky (krom léčení a oživení jsem je však příliš nevyužíval).

-souboje na obtížnosti Path of Damned s expert módem příjemně taktické a složité, nejvíce mi připomínaly asi ty z Icewind Dale (tedy souboje s velkými skupinkami nepřátel, v nichž alfou a omegou jsou plošná kouzla). Nicméně je zde vidět, že pravidla tvůrců nejsou tak vypilovaná jako DnD pravidla a tak tu jsou problémy především se zrušením negativních efektů. Máme tu kouzla, která jen pozastavují jejich účinek dejme tomu na 8-20 sec., čili pokud na vás nepřítel sešle dejme tomu roj hmyzu (45 sec. působení), musíte jej nesmyslně několikrát po sobě „odkouzlit“, přičemž jej poté nepřítel sešle znovu :/. Boosty trvají nesmyslně krátkou chvíli, ty 15 sec. boosty byly snad vyloženě vtipem, inteligence pár sekund k dobru přidá, ale to nestojí skoro ani za řeč. Chápu rozhodnutí používat posilující kouzla pouze při boji, aby si hráč extrémně neposílil partu již před bojem (jakkoliv mi to zprvu docela vadilo), ale už nechápu, proč při podobném konceptu nepoužili tedy něco ve smyslu „doba trvání kouzla: do konce souboje“, což by sem krásně pasovalo. Jako sesílat nějaký boost co 15-20 sec., bylo vážně totálně na hlavu, kór když je počet kouzel za odpočinek silně omezen.
Nadto se souboje stávaly časem silně nepřehledné, přes všechno to záření a efekt sem efekt tam, jsem vůbec nevěděl, co se na obrazovce vlastně děje.

-hodně mě potěšil lore, který je nebývale propracovaný a vlastně dost zajímavý, stejně jako hlavní myšlenka točící se okolo duší a především pak narozením dětí bez duše, měla až určitý filosofický přesah a určitě donutila k zamyšlení. Na druhou stranu progress samotného příběhu je jen nepatrný a postupuje velmi pozvolna, čili se vlastně většinu času nic moc ani neděje. A závěrečné zjištění „bohové neexistují“ mi jaksi taky bylo tak nějak u zadku a rozhodně jsem z toho nespadl ze židle :). Nic moc zajímavějšího vlastně ani v posledku nezjistíte. Jinak řečeno, příběh se slibně rozjel, ale čekal jsem v závěru mnohem více...

-ve hře je strašně přequestováno, což má za následek zbytečné zdržování od dějové linky a zpomalování hratelnosti. Jsou zde některé skvělé a hodně propracované questy (viz. Raedrikova pevnost, šílený kult pod vesničkou, vyšetřování vraždy se zajímavým rozuzlením apod.), ale zároveň mnoho zbytečných, nemluvě o naprosto pitomých bounty hunter questech, kterých je převážně pak s těmi z White march 1 a 2 až příliš (dohromady přesně 12). Tohle nechť si nechají pro Fallout 4, ale určitě se to nehodí do BG like RPG. Osobně bych veškeré questy zredukoval tak cca o 50%. Ve White March už působilo vyloženě směšně, když vám každý druhý vesničan zadal nějaký questík a při odchodu z vesnice jste jich v deníku měli zapsáno cca 8 a k tomu jste ještě 2 splnili přímo ve vesnici.

-craftění na mě působí všelijak, jen ne příliš dobrým dojmem. Sbíráme tu hafo všelijakých blbinek, u kterých ani nevíme, k čemu vlastně v posledku slouží, čili to nakonec vypadá tak, že v batohu vláčíme 120 trsů mechu, 270 houbiček, 425 netopýřích uší a 550 gobliních pinďourů. Jako wtf? Tohle nejsou pokémoni „musím mít všechny a všeho co nejvíc“. Naopak na mě mnohem lepším dojmem působilo pracné získání dračí šupiny a následného rapidního zesílení nějaké zbraně/zbroje. Ale tahle inflace všeho je vážně směšná.

- to samé platí vlastně o lootu, kterého je přehršel, na druhou stranu se tím asi příliš neliší od BG 2 a především pak ToB, kde ho také bylo možná až příliš a vlastně byl předkládán podobným způsobem. Aneb všude se válí spousta +1 zbraní a u silnějších postav sem tam najdeme nějakou specialitku (tudíž ne že by se dobré itemy válely na každém rohu). Problémem je, že takhle nezáživný loot jsem už dlouho nezažil, speciální magické zbraně vlastně nejsou o moc silnější jak ty běžné a potřebují následně řádně vycraftit, aby za něco stály (což samozřejmě není žádný problém díky inflaci ingrediencí a tak se jedná jen o kosmetickou záležitost), nadto mi občas přišlo, že se autor, který měl předměty na starosti, večer zhulil, náhodně tam naházel nějeaké statistiky a ráno po vystřízlivění si říkal „týýý vole, ale co už, nechám to tak“. Od zbroje vyžaduji, aby měla co největší hodnotu AC a třebas nějaký opravdu vysoký bonus k nějaké odolnosti (třebas 50% odolnost proti ohnivému poškození), opravdu mě nenadzvedne, že má +5 k odolnosti proti uklouznutí, +1 k odolnosti proti oslepení +5% šanci na seslání oslepení při výdrži nižší jak 25%... jako WTF? Ostatní itemy na tom nejsou lépe. A třebaže některé itemy nezapřou svou silnou inspiraci DnD, většinou jsem měl pocit, jako by vypadly z nějaké Diablovky než z DnD/BG like hry.
Zajímavěji působí snad jen ty zvyšující nějaké konkrétní statistiky (Síla, Odolnost, Obratnost...), nicméně ty se nedají kombinovat, čili tu nacházím hafo poměrně užitečných předmětů zvyšujících dejme tomu sílu o 3 body, nicméně je nevyužiji, protože se mi je nedaří zkombinovat s jiným itemem, který postava nosí. Na druhou stranu to občas byla kaptiola sama pro sebe ideálně sestavit vybavení tak, aby z bonusů ke statistikám postava vytěžila co nejvíce. Ale jaksi radost z nalezení nového itemu se mnohdy nekonala tak, jako tomu bývalo u Infinity Engine kousků.

-některé zjednodušováky typu bezedná truhla mě taky příliš nenadchly, u RPG jsem měl vždycky rád tu nutnost rozmýšlení se co za item ještě vezmu a co už nechám ležet, bezedná truhla tohle naprosto eliminuje a ani v expert módu to příliš nevyřešili, páč jí udělali pouze jednosměrnou, tj. předměty do ní vložíte, ale vzít si je můžete až ve městě, což naopak vedlo k situacím, že jsem si do bedny něco omylem hodil a nemohl to dostat ven---->load. Otrava, osobně jsem bednu nevyužíval, ale určitě zde měla být možnost na její úplné odstranění, aby nedocházelo k výše popsaným situacím.
Naopak možnost spánku je tu rapidně omezená pouze na ten počet, kolik máte tábornického vybavení, což mi přišel jako fajn nápad, byť to bylo na vyšších obtížnostech omezeno možná až přespříliš- jako možnost odpočinout si pouze dvakrát byl na nejvyšší obtížnosti vážně extrém, nutnost backtrackingu pro zásoby (převážně tak cca v první polovině hry) tím tudíž logicky rapidně vzrostla.

-ekonomika zde vůbec nefunguje, v podstatě není co nakupovat a peněz máte přehršel. Později jsem itemy už vůbec nesbíral a tudíž nic neprodával a přesto jsem měl kolem 300 tisíc zlatých.

-textu je ve hře zbytečně moc, Obsidiani jsou solidní grafomani a i když psát celkem umí, ve chvíli kdy mi i obyčejný šplh po laně popsali třemi dlouhými odstavci, mě to už vážně přestalo bavit číst a podobné texty už jen znuděně odklikával.
Gamebook like pasáže jsou nicméně dost stylové.

To je asi tak nějak všechno, co jsem k tomu chtěl, mimochodem, ještě to v komentáři nepadlo, ale je to dost fajn nástupce IE her, který se sice asi nestane mojí top srdcovkou jako jeho předchůdci, ale jedná se o dost solidní a kvalitně řemeslně zpracovaný kousek, kterým jsem očekával, že bude už Dragon Age 1 v době jeho vzniku, holt jsme si museli ještě pár let počkat na Obsidiany:).
+38

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 90
Jmenuji se Jindra a budu vám vyprávět svůj příběh…

Znáte to. Někde se narodíte a tak nějak chcete vypadnout a jít do světa. Ta díra, ve které žijete, kde se nic neděje, ta prostě není pro vás. Jo, cítil jsem to stejně. Mám rád Blanku, táta je tvrdej, ale skvělej, a máma hodná. Občas máme u nás ve vesnici fajn zábavu, místní vyvalí bečky piva, přitáhnou maso a je fakticky fajn. Ale jinak je to prostě díra. Skalice je zapadlá vesnička někde v Posázaví, kde život tak nějak plyne sám bez vašeho přičinění a kde vládne rukou spravedlivou Racek Kobyla. Dobrého pána máme, ale tak nějak mám pořád pocit, že prostě z té díry chci vypadnou. Všude okolo je přece svět, svět nekonečných možností, svět který čeká jenom na vás… Jo, přesně takhle jsem si maloval. Dokud nepřitáhl Zikmund, ta liška ryšavá, a ze Skalice neudělal doutnající hromádku spáleného dřeva, masa a desítky zmařených lidských životů. Sebral mi domov, zabil mi rodiče, zničil vše co jsem měl. Utíkal jsem, utíkal jsem co mi síly stačili. Neustále se mi před očima promítala scéna, kdy otec ve snaze bránit matku, padl. Viděl jsem tomu parchantovi do očí, viděl jsem kdo to byl. Viděl jsem co udělal a přísahal jsem, že po něm nepřestanu jít do té doby, dokud ho nedostanu. Věděl jsem, že svůj osud naplním až tímto, nicméně teď jsem utíkal. Noha střídala nohu, v uších mi znělo “Běž Jindro, varuj Talmberk…” a já běžel. Nevím jestli jsem zahlédl Terezu, mlynářovic dceru, ale všude se bojovalo, všude byla zkáza a smrt. A já běžel, protože jediné co jsem teď mohl dokázat, bylo varovat Talmberk a zachránit je před osudem mého rodného místa. Stříbrné Skalice…

Jindrův příběh má spousty námětů na vyprávění, ale zbytek si bude muset každý hráč prožít sám. Pro mě je KC:D synonymem pro zkratku RPG. Už v momentě, kdy tato hra byla oznámena, jsem jí okamžitě začal sledovat. V momentě, kdy se hra objevila na Kickstarteru, stal jsem se jedním z mnoha bakerů, kteří do hry investovali své peníze hodně dopředu, důvěřujíc Vávrovi a jeho teamu. A když byla hra konečně dokončená a přišla mi domů s předstihem v krásné kovové krabičce, tak nějak jsem tušil, že se bude jednat o něco, co budu hrát hodně dlouho…

Celkový odehraný čas v této hře se u mě vyšplhal na 321 hodin. Včetně všech DLC, které jsem poctivě po vydání vždy zakoupil. Už jenom z této informace je patrné, že mě hra nejenom oslovila, ale že mě doslova nadchla. Jinak bych jí takové množství času nevěnoval. Je mi 41 let, za svůj život jsem odehrál nespočty RPG her, které jsou mým oblíbeným žánrem, ale jenom jedné z nich jsem udělal hodnocení 100 procent. Zaklínači 3. A i když bych rád stejné hodnocení dal příběhu Jindry, neudělám to a to především pro z počátku obrovskou zabugovanost hry, která ani dnes není v tomto směru stoprocentní. Došlo to tak daleko, že jsem hru úmyslně přestal hrát, počkal si na všechny DLC, na všechny patche, pak si ještě počkal jen tak pro jistotu a až potom si hru užil naplno. A čekání se z mého pohledu vyplatilo. Bugy se objevovali jenom zřídka, a já se mohl nerušeně ponořit do příběhu Jindry, syna kováře…

Hra mě oslovila téměř vším, co jsem v ní našel. A vlastně i tím, co jsem v ní nenašel. Chybějící kouzla, nadpřirozené postavy a čáry se ukázali jako velmi chytrý tah a hra tak získává body tam, kde není příliš velká konkurence. Nádherným způsobem přibližuje českou krajinu patnáctého století a ztratit se v lesích okolo řeky Sázavy je tak jednoduché, až z toho mrazí. Víte, že nepotkáte žádného ducha, ani že nenarazíte na doupě ogrů. Zase ale víte, že můžete narazit na jeleny, zajíce, pytláky, nebo taky hajného, který si svůj rajón hlídá. A přitom, pokud se vám toto stane, tak vlastně nehrajete hru, ale kocháte se. Kocháte se dokonalou krajinou, která je vám tak moc povědomá, protože je všude okolo nás.

A až začnete Kingdom Come hrát, budete bojovat v turnajích, budete závodit na koni, budete vyšetřovat, budete se opíjet a blejt z kostelní věže, budete smlouvat, krást, souložit, bát se, ostřit si zbraň, hledat, zabíjet, spát, jíst...
A najednou zjistíte, že vás hra tak neskutečně vtáhla, že chcete víc. Budete tak chodit do lázní, učit se číst, budete se modlit, hrát kostky, střílet z luku, shánět výbavu na koně, lhát, ochraňovat, komunikovat, pomáhat, lovit, sbírat bylinky a …..
A najednou zjistíte že za sebou máte 70 hodin hraní a že se příběh teprve rozbíhá. Cvičíte se v boji, v obraně, učíte se páčit zámky, jezdit na koni, komunikovat s lidmi okolo vás.
Všechny tyhle činnosti, a mnohé další, jsou navíc provedeny velmi dobře. Páčení zámků je z počátku peklo, jak by také ne, když to neumíte, ke konci hry si dáváte libovolné zámky na pohodu. Ze začátku lukem netrefíte dveře od stodoly, později dáváte headshoty. Z počátku mácháte mečem jak koza koštětem, později se z vás stává smrtící mašina. Vše se ve hře učíte postupně, doslova vše. Na začátku neumíte nic, kromě krátkého běhu a následného odpočívání. Jste nemehlo, šutr u cesty o který si každý tak maximálně utře botu. O to více uspokojivé je sledovat, jak Jindra pod vaším vedením postupně zlepšuje ty vlastnosti, které s ním trénujete a tím pádem vytváříte herní postavu doslova a do písmene k obrazu svému.

Těch možností, které Kingdom Come nabízí, je obrovské množství. Nejsou ale samoúčelné a dávají perfektní smysl. Chcete hrou projít jako závislý alkoholik, lhář a zloděj? Prosím. Chcete všechny spasit, nikoho nezabíjet a zůstat panicem? Jak je libo. Chcete být hovado a vymlátit každou vesnici, kterou uvidíte, do posledního? Poslužte si. Nevadí vám zabít duchovního? Budete mít možnost. Příčí se vám všechny neřesti pozemského života? Můžete jít příkladem. Hru si můžete jednoduše projít zcela dle svého, dle svého svědomí a vědomí a obtisknout do Jindry kus svého myšlení, či svého zvráceného já, volba je na vás.

Nechci se tu tedy rozepisovat o všech možnostech, o tom jak se vlastnosti trénují tím že danou činnost vykonáváte a ne tupým rozdělováním bodů do vlastností, o tom jak příběh, který se může zdát jasný, dokáže překvapit, jak si budete svého Jindru hýčkat, jak hra ke konci dostane pořádný spád, jak si budete užívat krajinu českého venkova. Ne, prostě jděte, pokud jste to již neudělali, a tuhle hru si zahrajte. Stejně jako mají poláci svého Zaklínače, my máme Kingdom Come. A myslím, že můžeme být hrdi, že takto rozsáhlé a komplexní RPG vzniklo v naší malé zemi. Ukazujíc tak celému světu, že prostě příběh postavený okolo české historie, může být doslova světový.

Jediné co mě na hře mrzí je občas se vyskytující bugy i po XY opravách, ale nenarazil jsem na nic zásadního. Někoho může odradit také hardwarová náročnost, ale stačí trochu snížit kvalitu grafiky a hra překvapivě běží na obstarožním hardwaru.

Pro spousty hráčů může být velmi limitující nemožnost ukládat hru dle libovůle, ale pouze na určitých místech, případně po vypití lektvaru Sejvovice, který navíc zvýší hladinku alkoholu v krvi, tudíž nelze pomocí lektvaru ukládat příliš často, nebo se Jindra opije. Taktéž chybějící zaměřovač u střelby lukem je pro spousty lidí velmi omezující. Tyhle věci, ale také spoustu dalšího, lze řešit pomocí modů. Tím neříkám, že je má každý použít, tím říkám, že hra jde ještě modifikovat, tedy upravit každému dle jeho chuti, třeba právě v otázce ukládání na běžný systém Save/Load,, což je asi nejvíce kontroverzní část herní mechaniky KC:D.

Kingdom Come se může navíc pochlubit neuvěřitelně dobře zpracovanou doslova středověkou Wikipedií, kdy každou budovu, povolání, postavu, zbraň, událost apod., kterou ve hře potkáte, vám hra zobrazí detailně popsanou, včetně souvisejících historických událostí a návazností. Když jsem hru spustil poprvé a já se takto na začátku začetl jak fungovalo mlynářské řemeslo, jak lidé vnímali koželuha, jak se stavělo opevnění apod., nevěřil jsem, že jsem jenom pročítáním těchto faktů mohl strávit přes hodinu a hru vlastně nehrál. A přesto se stalo. Poklona tvůrcům.

Pokud máte rádi RPG v pravém slova smyslu a neplete si omylem tento žánr s Diablem, tak buď máte Kingdom Come již dávno za sebou, nebo si nalijte víno, hru nainstalujte a nechte se unést vírem událostí, které začínají v jedné malé vesničce v Českých zemích, ve Stříbrné Skalici...

Pro: Fantastická atmosféra, velmi dobře podaný příběh, spousta smysluplných bočních questů, výborná grafika, příjemný hudební doprovod, neskutečná míra volnosti, uvěřitelná krajina, český středověk, komplexní RPG prvky, velmi dobře zpracované postavy v příběhu

Proti: Těžkopádný bojový systém, omezené možnosti ukládání (lze na PC řešit modem), občasné bugy i dva roky po vydání

+38

Creaks

  • PC 85
Nejnovější hra od Amanita Design mě ze zatím odehraných bavila nejvíce. Stejně jako předchozí projekty studia má i Creaks krásnou stylizovanou grafiku a hodící se atmosférický soundtrack. Ačkoliv jde o odlišný žánr, hra přesto pasuje k předchozím. Hratelnost a herní doba jsou ovšem jinde. Žánrem je logická plošinovka a poprvé je možné ovládat přímo postavu. Hodně musím pochválit design jednotlivých hádanek. Rozumná obtížnost baví, je výzvou, ale nefrustruje. Nové prvky jsou představovány ve správných intervalech. Nic se neopakuje tak často aby to nudilo a nedá se dostat do slepé uličky. To spolu s krásným designem prostředí a zajímavým příběhem tvoří skvělou hru od které byl problém se odtrhnout. Dohrál jsem ji ve dvou delších večerech a na konci chtěl více. Už to je ideální vizitka povedené hry, ale Creaks mají ještě něco navíc. Tím jsou více či méně interaktivní obrazy a skryté místnosti. Obrazy jsou kratší příběhy ze života místních obyvatel a to pouze na dívání nebo ve formě miniher. Ty opravdu stojí zato hrát všechny. Jsou to nápadité hříčky, které sice nejsou obecně originální, ale v rámci hry je každý jiný. Některé není problém dát napoprvé, jiné trochu potrápí. Prohledávání oblastí je zábava právě kvůli nim, hráč opravdu nechce žádný minout.

Pochválit musím také design jednotlivých "nepřátel". Těšil jsem se na každý nový přírůstek, na to jaké bude mít vzory chování a co je vlastně zač. Hrát znovu nemá moc cenu, tajemno je pryč a herní mechaniky už jasné, ale nějaké rozšíření nebo pokračování by bylo fajn. Povedený je také závěr hry. Doporučit musím i Xzone edici, artbook je pěkný a po dohrání jsem si hezky početl. I litografie a samolepky jsou fajn. Creaks tak jednoznačně doporučuji.
+38

Star Wars: Knights of the Old Republic

  • PC 85
Star Wars universum jsem měla vždy ráda, ale pouze ráda. Filmy, seriály, novely, komiksy... to všechno bylo fajn, ale nikdy jsem si k tomuto světu nevytvořila tak silné a osobní pouto jako k jiným fiktivním světům. O kotoru jsem slýchala chválu už léta a můžu říct, že oprávněně. Tato hra mě totiž do světa Star Wars vtáhla právě tím způsobem, který se ničemu jinému předtím nepodařil.

Když jsem si hru kupovala a viděla na Steamu obrázky z ní, říkala jsem si, že to vypadá úplně strašně a bála jsem se, že mě to nebude bavit. Opak byl ale pravdou. Na nezvyklý combat jsem si za chvíli zvykla a problémy jsem s ním více méně neměla, i když byl občas dost frustrující když postavy nedělaly to, co měly.

Jednotlivé planety se docela výrazně lišily v zábavnosti, nejméně mě bavil celkově asi Manaan (i když samotná cesta k místní Star map byla fajn) a nejvíce Korriban.
Postavy byly všechny skvělé a oblíbila jsem si je, dokonce i Cartha o kterém jsem předpokládala že to bude ten nudný člověk co je hned od začátku ve vašem týmu, něco jako Kaidan z Mass Effectu se kterým i sdílí dabéra. Mými favoritkami ovšem byly Mission a Juhani.

Jestli mě něco docela zklamalo tak to bylo to, že když člověk hraje za ženskou verzi hlavní postavy, jde hodně vidět že ten příběh byl napsaný pro protagonistu mužského. U již výše zmiňovaného Mass effectu jsem hrála za FemShep a na příběh to nemělo žádný negativní vliv. Měla jsem pocit, že do toho příběhu patří a pomalu si ani neumím představit hrát za BroShepa. Tady to tak nebylo. Měla jsem neustále pocit, že moje postava tam prostě nepasuje. Nepomohl tomu fakt, že všechno nasvědčovalo tomu, že hra vyloženě chce abych měla romanci s Bastilou, ale ono to jaksi nejde.

Tohle spolu s otravným inventářem a hromadou bugů, které se ovšem daly většinou jednoduše vyřešit, jsou si jediné takové hlavní věci, které bych hře vytkla.
Příběh byl jinak naprosto úžasný, k němu nemám nic než chválu. Soundtrack mě obecně nijak zásadně nenadchl, jediný, který podle mě stojí za zmíňku je ta krásná pohádková hudba co hraje při prozkoumávání Dantooinu.

Už nevím, co dál k tomu říct. Hra je to i po těch letech skvělá a rozhodně se k ní jednou vrátím.

Pro: příběh, postavy, lokace, atmosféra, světlá/temná strana síly, minihry

Proti: nepřehledný inventář, nemožnost romance Bastily jako žena, bugy

+38 +39 −1

Fallout 2

  • PC 90
V recenzích k této hře se superlativy rozhodně nešetří. V době svého vydání to opravdu muselo být zjevení, ale dokáže tato hra něco nabídnout i po více než dvaceti letech od svého vydání? Jelikož jsem ji nyní dohrál prvně, a nejsem odchován takovými kousky jako je Baldur's Gate, Planescape či jakýkoliv jiný Fallout, myslím, že jsem schopen na to odpovědět aniž bych byl zatížen nostalgií. A protože už jste nejspíše viděli mé hodnocení, je Vám jasná má odpověď. Ano, Fallout 2 má rozhodně co nabídnout i po tak dlouhé době.

Průzkum a objevování, takhle bych definoval tuto hru. Žádné otazníky na mapě, žádné indicie vysvětlující daný úkol krok po kroku, žádné nápovědy. Zkraje se jen dozvíte, co je třeba vesnici donést a pak hurá do světa. Stalo se mi, že jsem minul důležité NPC, stalo se mi, že jsem bloudil od města k městu a nevěděl jak se pohnout v příběhu dále, stalo se mi, že jsem úkolový předmět omylem prodal nějakému obchodníkovi a pak hledal který že to byl, a dokonce se mi stalo, že jsem v New Renu objevil ještě jednu jeho část až skoro ke konci hry. A mám takový pocit, že jsem minul další věci, o kterých nemám ani ponětí. Což je celkem nezvyk oproti dnešnímu skoro až zautomatizovanému plnění úkolů v moderních hrách. Navíc zde ani není rozdělení na vedlejší a hlavní úkoly, tudíž člověk netuší zda vyřešení toho či onoho ho může posunout v příběhu dále či ne. Nakonec jsem se nevyhnul tomu, že jsem se musel podívat do návodu (věc, kterou jsem neudělal už hodně dlouho).

S Hi-Res patchem je hra velice pěkná i dnes (nevím jak vypadá bez něj, instaloval jsem ho ještě před spuštěním), a některé lokace působí přímo "velkolepě". Jeden příklad za všechny je elektrárna v Gecku, která mě dokázala ohromit na první dobrou. Holt jasný důkaz toho, že izometrické hry stárnou pomaleji. Každé město je originální a jiné. Vždy to byla radost se dostat na nové neobjevené místo a začít ho kousek po kousku prozkoumávat a poznávat. Tak jak každé město vypadá jinak, tak se liší i jejich politika a způsob přežívání v postapokalyptické éře. Tady se autoři opravdu vyřádili a nabídli zajímavé pohledy na věc. K tomu si přidejte ještě jejich smysl pro humor a lásku k odkazům na jiné hry, filmy, knihy a kdo ví co ještě vůbec a dostanete titul, který byl rozhodně připravován s pořádným zápalem. O hratelnosti se asi moc velký smysl zmiňovat nemá, pode mnou tu je 40 komentářů a myslím že tam je zmíněné vše podstatné. Řeknu jen toto - moc mě baví, když mi dá hra několik způsobů řešení situace, a teď nemyslím tu formu zvol za a), za b) nebo za c). Myslím tím tu formu, kdy čím víc člověk prozkoumává, čím víc se snaží, tím víc pak i zcela odlišných způsobů mu hra poskytne.

Jediná má výtka směřuje k parťákům. Z čeho jsem měl po celou dobu hraní hrůzu bylo to, že se mi při průzkumu postaví někam do dveří (či úzké chodby) a zablokují mi tak cestu. Člověk pak pořád mění rozestupy, případně je někdy i nechává na místě, ale je to celkem zdlouhavý proces vedený přes rozhovory (ke konci mi to rozhodně už dlouhé přišlo). To je i co se týče kontroly jejich vybavení, předávání předmětů či zadávání příkazů v boji. Tady bych ocenil nějaké rozhraní, ve kterém bych to vše mohl spravovat současně pro všechny. Výtku bych měl i k jejich inteligenci. Ačkoliv měl Marcus zadáno, že má střílet jen až si bude jistý že mě netrefí, s rozstřílením Vica na cucky si hlavu nedělal. Stane se.

Fallout 2 je legenda, a já už chápu proč. Ano, má to dobrou a chytlavou hratelnost, ale to hlavní, co tuhle hru dělá něčím víc, je její svět. Ten velmi živě působící (i přes pustošící jadernou válku) smysl dávající a částečně satirizující svět. Těch 50 hodin ve hře mi uteklo ani nevím jak. A přemýšlím, zda ty výkřiky o tom, že dnešní hry nejsou už tím čím bývaly hry dříve, jsou opravdu jen výkřiky nostalgiků či zda je na tom něco pravdy. Takže, jakou další herní legendu si dám příště?
+38 +40 −2

Mafia: Definitive Edition

  • PS4 70
Dle očekávání se žádné velké překvapení nekoná. Od původní hry uplynulo 18 let a celý herní průmysl se posunul o pořádný kus dále. Co před dávnými časy přišlo jako zjevení a stalo se pro mnohé jedním ze zlomových herních zážitků, nemusí dneska nutně zas až tak dobře fungovat. A to je dle mého případ Mafia: Definitive Edition.

Jakkoli jsem vždycky originál adoroval a, navzdory nostalgii, má i dnes své nesporné kvality, je u remaku vidět, že příběh na dnešní špičku už cosi ztrácí. A takhle v moderním kabátě to bije do očí ještě o dost víc. Tvůrci se snažili prohloubit příběh a dovykreslit jednotlivé postavy. Něco funguje více (Sára), něco méně (Frank), ale většinou je to ku prospěchu věci. Chápu, že by mnozí tvůrce rozsekali na kostičky a poslali rybám pod led, ale osobně bych asi ocenil větší kreativitu a volnější, resp. modernější přístup k celému příběhu. V momentech, kdy tvůrci kopírovali originál, na mě navíc působilo prakticky všechno o fous horší. Jako jakýsi fanouškovský hudební cover, který solidně zní, ale není to prostě ono. Jakmile se ale od originálu remake odklonil a byl více svý, neměl jsem tendenci je toliko porovnávat a bavil se neporovnatelně více. Writing je povětšinu času dobrý, zejména Paulie a nová Sára jsou výborní. Zato Frankovy kecy o čoklech jsou solidní wtf. A bohužel, nejvíce mě v tomto ohledu zklamal závěr. Schválně jsem si pro porovnání pustil ten originální, kde zazní pár pěkných mouder. Remake se zmůže akorát na klišé kecy o rodině, které dneska asi frčí, protože je slyšíme pomalu v každém druhém americkém filmu. To je první podpásovka. Ta druhá je použití totálně nevhodné rapové písně při závěrečných titulcích. Omg proč.

Na klasickou obtížnost jsem při přestřelkách zprvu trpěl. S vypnutou asistencí míření se to na gamepadu nedá pořádné hrát - ta obtížnost na to není stavěná. Po jeho aktivaci nakonec dobré - pořád výzva, ale férová. I ten proslulý závod. Až na očividnou skriptovanost fakt dobré, užito na maximum. Co už jsem si na maximum neužil byla jinak drtivá většina misí. Nechápejte mě špatně. Hrálo se to příjemně, mise rychle odsýpaly, některé outdated věci byly vyhozeny a příběh valil kupředu. Na jednu stranu fajn. Jenže z pohledu znalce originálu je to pro mě vlastně docela zklamání. Řada misí... a omluvte mi ten výraz, výstižnější mě nenapadá... je tu do mrtě zdebilněná. V originálu měl hráč při jejich plnění špetku volnosti a mise tvořily jakési menší komplexní celky, remake je v drtivé většině jen koridor, kterým se hráč buďto musí promlátit, prostřílet a nebo proplížit. Všechno je striktně nalajnované, jednoduché, rychlé, bez konceptu a větší kreativity a kvůli tomu i dost neuspokojivé. Z mého pohledu ohromný downgrade a působilo to na mě v mnoha ohledech odfláknutě.

Co je tu ale fakt dobré? Město a jízdní model. Omlazené Lost Heaven je super. Graficky, ač se se špičkou pochopitelně nemůže rovnat, je hra moc pěkná. Ulice žijí a dobová atmosféra dýchá ze všech stran. Lost Heaven není příliš velké, ale vzhledem k tomu, že je to jenom kulisa, úplně dostačuje a veškeré změny jsou tu určitě k lepšímu. Šoférování vozidel mě do konce hry neomrzelo. Jízdní model, ačkoli není v určitých detailech až tak promakaný jako v originálu, je velice příjemný a minimálně na gamepadu jsem hmotnost vozidel velmi cítil, stejně jako burácení motorů. Zatáčení a především smykování vyžaduje cit a trošku zručnosti. Se zapnutým omezovačem rychlosti je jízda naopak příjemně plynulá. Parádní imerze, už dlouho jsem si v městské akci takhle neužil jízdu ve vozidlech a utvrdilo mě to, že tvůrci jízdní model obecně často velmi podceňují. Vypíchnout musím i venkov, který je sice naprosto mrtvý a stejně jako v originální hře, kampaní až na jednu misi prakticky nevyužitý, ale doporučuju si ho projet v noci za deště. Super atmosféra!

Co více dodat? Mafia: Definitive Edition je po všech směrech jen lehce nadprůměrná hra. Hraje se příjemně, rychle odsýpá a nabízí v určitých ohledech ucelenější pohled na původní postavy a příběh. Jenže jak jsem říkal v úvodu, na trhu jsou už dneska zajímavější, emotivnější a celkově hlubší příběhové hry, vedle kterých životní cesta Tommyho Angela působí... prostě už trochu překonaně.

Pro: grafika (zejména v noci za deště), jízdní model, příjemná hratelnost, vylepšená charakterizace postav, nová Sára, nový Paulie, závod na klasickou obtížnost :), povedený český dabing

Proti: na dřeň osekané mise; absence mnoha drobností, které dělaly hratelnost originálu o mnoho pestřejší; Frankova moudra, necitlivá práce s hudbou v některých cutscénách, závěrečný monolog, rapující Ice Cube v závěrečných titulcích

+38

Mass Effect 3

  • PC 90
Na začátek menší vsuvka. Konečně se mi podařilo udělat paní Shepard takový obličej, na který se dalo dívat, a konečně byla pryč nutnost schovávat podobu hrdiny do helmy s neprůhledným hledím (a to i v cutscénách, ale zase se člověk nasměje, když probíhají romantické interakce v helmě).

Konečně přišel na řadu závěrečný díl trilogie a hrál se mi stejně dobře jako druhý díl, to mohu prohlásit hned na začátek. Galaxie směřuje k jedinému cíli, k porážce Reaperů, čemuž odpovídají i hlavní a vedlejší mise. V rámci hlavních úkolů jsem měla možnost podívat se na místa, o kterých jsem do teď četla pouze v kodexu, a vyřešit určité záležitosti (například genofág, spor Gethů a Quarianů), jejichž problematika se hrou táhla od prvního dílu (a vlastně i daleko před něj). Třetí díl ještě více potemněl a došlo i na některá úmrtí, kterým se hráč do teď mohl vcelku dobře vyhýbat. Společné odříkávání modlitby u umírajícího Thana jen tak nezapomenu a Mordinova písnička mi v hlavně zní i nyní. Největší pokles nálady jak můj, tak nejspíše i herní přišel po Thessii. Zajisté v tom roli hrálo i to, že Liara byla mojí partnerkou. Byla jsem ráda, že virtuální Shepard jí něco dokázala říct a povzbudit. Já bych to asi nedokázala. Závěrečná mise odehrávající se na Zemi mě... spíše lehce zklamala. Přiznám se, že jsem po těch peripetiích se sháněním spojenců čekala větší nasazení jednotek mimozemských ras a ne že je jen uvidím, jak kdesi krouží okolo Země v lodích (krom Kroganů na zemi). Ani cutscény mi nedokázaly zabránit pocitu, že stejně tu bitvu tam dole bojuji převážně sama.

Vedlejších misí bylo ve třetím díle méně, ale vyhovovaly mi nejvíce z celé trilogie, neboť mi přišly více propracované a opravdu se soustředily jen na získávání WA. Namátkou mise, které mě fakt bavily: zničení serveru Gethů společně s historickou přednáškou nebo konfrontace s Rachni, kdy jsem z té mise měla takový pocit, že jsem se ocitnula ve filmu Alien. Co mě trochu nemile překvapilo, tak bylo zjištění, že deník s úkoly jde zpracovat ještě hůře než v předchozích dílech. To zapříčinilo to, že jsem návštěvě Citadely věnovala odhadem tak 30 % herního času, kdy jsem obíhala všechna patra Citadely (20 % pak připadalo na obíhání všech pater Normandy). Naprosto jsem se ztrácela v tom, kdo shání jaký artefakt a mám ten pocit, že jsem s někým ani nemluvila do té doby, než jsem mu nějaký artefakt vnutila. Jak můj milý hrdina věděl, komu co patří a co potřebuje, to fakt nevím. Ale kdo jsem já, abych zpochybňovala činy Sheparda? Nutno ovšem podotknout, že Citadela je ve třetím díle zpracována krásně a její obíhání mě bavilo až do úplného konce.

Nyní něco ke společníkům. Kdo si na mise bere Jamese Vegu? Nedokážu si nyní vybavit v ME univerzu nudnější postavu. Kaidana jsem nebrala na mise ani v prvním díle a zde to nebylo jiné. A naprosto to podělal návrhem na vztah, který přišel z ničeho nic, kdy vlastně stačilo mu jen normálně odpovídat a sednout si s ním ke skleničce alkoholu na Citadele. EDI jsem měla ráda a po smrti Legiona byla ona tím hlavním důvodem, proč jsem zvažovala zelený konec. Líbilo se mi, jak se její charakter postupně utvářel a stávala se více člověkem. Garrus se jednou podivil nad tím, že tuhle zbraň je potřeba stále kalibrovat. Já si nedokážu představit, že by na Normandy dělal něco jiného. Scéna, kdy jsme společně stříleli na "holuby", považuji za jednu z nejhezčích scén ve třetím díle (samozřejmě jsem schválně minula cíl, co bych pro svého kamaráda neudělala). Tali patří k mým nejoblíbenějším postavám vůbec a jsem moc ráda, že se v tomto díle podívala na svoji domovskou planetu a já mohla být u toho. Liara ušla velký kus cesty, když si vzpomenu na pro ni trapnou chvíli, když mluvila poprvé se Shepardem ve své kajutě v prvním díle. Jen mi není jasné, proč jsem pořád dokola měla stvrzovat romanci s ní. Mezi díly to ještě pochopím, hráč může změnit volbu, kdo bude jeho partnerem, ale že ve třetím díle to bude tak zdlouhavý proces, než se s Liarou dostanu od přátelství k partnerství, tak to jsem nečekala.

Nyní k mému konci. Nečekala jsem, že to pro mě bude tak těžké rozhodování. Sice jsem modrý konec okamžitě vyřadila, protože se mi jeho nápad nelíbil, ale hodně dlouho jsem váhala mezi červeným a zeleným. Pro červený hrál fakt, že bych tím dosáhla svého cíle, ke kterému směřuji od svého počátku. Sice jsem byla varována, že může přijít nová syntetická rasa, ale ta představa nebyla pro mě něco, co by mě zastavilo. Nová a nebezpečná rasa, která všechny vyhladí, může koneckonců přijít u jakéhokoliv konce. A třeba by se galaxie dokázala postavit tomuto novému nepříteli. Kdo ví. Co mi vadilo více, tak bylo zničení veškerého syntetického života a tedy i Gethů, které jsem tak pracně dávala dohromady s Quariany, a EDI, která měla dobře nasměrováno ve třetím díle (tedy k více lidské povaze). A to se moc nehodilo k mému kladnému přístupu po celou hru. Jenže troufám si tvrdit, že vždy budou nějaké oběti a nikdy nemůže nastat naprostý šťastný konec. Život takový není.

U zeleného konce se mi představa syntézy moc nelíbila, i když Catalyst tvrdil, že je to nejlepší řešení. Jak by probíhala syntéza dál? Co by bylo s jednotlivými rasami? Možná by splynuly všechny do jedné a možná by se z takové jedné a silné rasy stala hrozba pro jiný život v jiné galaxii. Co kdyby se tihle symbiózou vzniklí "tvorové" stali takovými Reapery? Zelená volba má pro mě až moc otázek a žádné odpovědi. I když s odstupem času, jak pořád přemýšlím nad těmi konci, se k té zelené kloním více než v momentě, kdy jsem se ve hře rozhodla pro červený konec. Vlastně je mi dost líto, že nevíme oficiálně, jak by tato volba pokračovala.


Hodně nerada opouštím tuhle trilogii. Ale vše jednou skončí a mně teď zbývá doplnit si příběh knihami, které vyšly (a Mass Effect: Andromeda).

Shepard out.

Pro: hlavní a vedlejší mise, dialogy a vztahy se společníky, zábavná akční část, Citadela

Proti: opět jedno tlačítko na spoustu akcí, deník s úkoly, poslední mise

+38

Albion

  • PC 90
Kouzelný svět Albion nabízí hráči unikátní příběh z pohledu Toma Driscolla, pilota vyslaného na misi na údajně neobydlenou planetu skýtající množství cenných nerostných surovin. Co však Tom při svém putování objeví se rozhodně za neživé a neobydlené označit nedá a tak začíná zajímavá a napínavá zápletka.

Albion je poctivé RPG ze staré školy, které toho hráči moc neodpustí a hned v prvním dungeonu ukáže, že tahle hra rozhodně procházkou v růžové zahradě nebude. Postupně se však k Tomovi přidávají mocní společníci, kteří z mnoha soubojů po troše tréninku udělají jednoduchou záležitost, např. takový frost avalanche od Siry učiní z většiny soubojů někdy až absolutně jednoduchou frašku.

Na hře oceňuji její originální propojení žánrů scifi a fantasy, taková kombinace se zas tak často nevidí. Albion je unikátní i svou hratelností. Hra nabízí jednak izometrický pohled, při pohybu v dungeonech a ve městech se pak přepíná do 3D zobrazení, na kterém je bohužel nejvíce vidět, že už hra není nejmladší. Často se stává, že některé spínače na zdech v tomto pohledu z určitých úhlů nejdou vůbec vidět a proto je snadné je přehlédnout a zaseknout se v postupu. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že se hra dá ovládat klasickými šipkami na klávesnici, zejména v 3D pohledu je pak tímto způsobem orientace a pohyb jednodušší než při ovládání myší.

Albion je vskutku rozsáhlý, já sám se snažil hrát bez návodu (v některých případech jsem jej ale použít musel) a nahrál jsem celých 52 hodin, což už někdy může hraničit s tím, že hře dojde dech a přestane bavit. Příběh Albionu však dokonale motivuje hráče pokračovat dál. Je však nutno podotknout, že v závěrečné pasáži hry a především tedy v nekonečném dungeonu Kenget Kamulos jsem se místami nudil a hře by právě v těchto místech neuškodilo zkrácení. Tato drobná vada na kráse by vás ale od hraní odradit neměla, pokud se tedy nechcete připravit o jedinečný zážitek.

Albion tak vřele doporučuji všem fanouškům RPG žánru, rozhodně jej můžu zařadit mezi ta vůbec nejlepší RPGčka, která jsem měl tu možnost hrát. Ostatně James Cameron by vám k tomu asi řekl víc.

Herní výzva - kategorie č. 5 - Pořadný pařan - Hardcore

Pro: příběh, postavy, dialogy, svět, atmosféra

Proti: Kenget Kamulos, v některých pasážích přehršel soubojů, občas nepřehledné v 3D pohledu

+38

Afterparty

  • PC 60
Od tvůrců skvělé Oxenfree jsem čekal malinko víc. Na příběhovku je děj poněkud o ničem, vedlejší postavy vám k srdci nepřirostou a nějaké větší drámo vás tady nečeká. Tvůrci se asi i snažili zpracovat některá hlubší témata, ta jsou však ubita neustálým vtipkováním a meta-joky. Není tady opravdu jediný dialog, který by něčím podobným neskončil. A občas jsou ty meta-joky natolik překombinované, že jsem ani netušil, o čem se postavy baví. Asi na mě byly některé vtipy moc chytré.

Na druhou stranu se někdy zase fóry docela povedou (při takovém množství), hlavní dvojice má příjemnou chemii, celé to má fajnový soundtrack a těch 6 hodin rychle uteče. Jako velký klad musím zdůraznit namluvení postav, resp. její přirozenost. Možná jste si ještě nevšimli, ale lidi málokdy mluví v dokonale strukturovaných větách. Děláme pauzy, občas se přeřekneme, zadrháváme, říkáme "ummm" a přesně tohle je (v neotravné formě) přenesené do hry, a přestože to zní jako prkotina, jako amatérský herec jsem byl tím nenuceným hereckým projevem unešen.

Shrnutí:
Přestože mě hra nijak neohromila, nenudila mě. Hrdinové pořád něco žvatlají, některé vtipy jsou velmi zdařilé a těch několik málo mini-her bylo zábavným osvěžením. Snaha být vtipný za každou cenu, prostý děj a nedotažené vztahy s vedlejšími postavami hru ale sráží k lepšímu průměru.

4. bod herní výzvy 2021 (hardcore)
+38

Resident Evil Village

  • PS5 80
Přiznám se, že zásadní překopání základů série v sedmém díle mi zrovna moc nesedlo. Předně jsme se za celou dobu hraní nemohl zbavit pocitu, že se jedná pouze další hru ve stylu Outlast. Dobré, ač nic extra. Village mě tak od prvního oznámí nechával vcelku chladným. Nicméně s každou další uvolněnou informací se mi začal nejnovější přírůstek do slavné značky zamlouvat stále více.

Předně se v mnohých recenzích setkáte s přirovnáním k legendárnímu čtvrtému dílu. A překvapivě není až tak mylné. Nejde jen o podobnou atmosféru zaostalé vesnice a přilehlého hradu, ale třeba i o přítomnost záhadného obchodníka. Vylepšování zbraní a správa inventáře osmičku až neuvěřitelné, oproti předchozímu dílu, posouvají. Najednou musíte taktizovat s penězi a hledat skryté poklady. Craftění tedy zůstává podivně našroubované, a docela se nehodící k celkovému pojetí, ale jedná se jen o maličkost.

Začátek je dech beroucí. Po působivém "pohádkovém" intru začnete prozkoumávat vesnici, potkáte prvního vlkodlaka a poznáte bosse. Nutno uznat spíše klesající kvalitu, kdy přidáním přehnaně akčních pasáží v poslední čtvrtině ztrácí REVIII hodně ze svého kouzla. Vynahrazuje to samotný závěr, který, alespoň mě, docela navnadil na další díl.

Samotné souboje vám dají zpočátku značně zabrat. Doby pomalých zombie jsou nenávratně pryč a zdejší agresivní lycanové se aktivně vyhýbají výstřelům. Pozdější nepřátelé se bohužel stávají tuctově nudnou směsicí na způsob "sestřel svítící slabinu". Stejně tak bossové jsou zároveň silnou i slabou stránkou. Jsou správně odpudiví/přitažliví s dostatečným backstory. Ke střetům s nimi ovšem míří má největší výtka. Všechny jsou strašně jednotvárné. V podstatě jste se záporákem zavřeni v jedné lokaci, kde běháte dokola a sypete do něj tuny nábojů. Vše je navíc umocněno jejich, vzhledem k relativně krátké herní době (12 hodin), velkým množstvím.

Pravdou je, že prezentaci má hra špičkovou. Nejen grafickou, ale i ozvučením, se jedná o jednu z nejlepších her současnosti. Každá navštívená místnost přetéká detaily. Stejně tak charaktery, nýbrž i celková art direkce je zvolena velice trefně. Dále se vrací hromady bonusů přístupných po prvním dokončení, včetně dobře zpracované minihry Mercenaries, a dostatek nových zbraní zpříjemňujících opakované průchody.

Každopádně, bych Village označil za příkladnou evoluci žánru. Ke konci lapá po dechu, ale závod jednoznačně vyhrál.
+38

Theme Hospital

  • PC 85
Theme Hospital jsem si mlhavě pamatoval jako zábavnou hru z mládí, kdy jsem ještě neuměl moc anglicky, a tudíž jsem se pravděpodobně ani moc daleko nedostal. Letos jsem se k ní rozhodl vrátit a zjistit, jak moc zestárla. Chvíli jsem experimentoval s CorsixTH, ale jelikož má od základu znovu napsanou herní logiku, rozhodl jsem se pro originál a pustil si TH v Dosboxu. Sice tam není oddalování a pár dalších vychytávek, ale technicky je původní hra stále až překvapivě dobře hratelná.

První vás do uší praští nezapomenutelná hudba (pokud si tedy správně nastavíte MIDI zvuk). Chytlavé melodie, které mi až do konce života okamžitě připomenou právě Theme Hospital. Pořád jsou stejně dobré, jako kdysi. Grafika je pohledná a roztomilá, a ačkoliv je kostičkovaná, tak mě hodně překvapilo, jak dobře se na ni dodnes dívá.

Ačkoliv jsem si pamatoval, že tam je plno vtipných nemocí, typu nafouknutá hlava, dlouhý jazyk nebo neviditelnost, tak jsem vůbec netušil, kolik tam je černého humoru. Hned v úvodní animaci vám ukáží, jak pacienti jsou jen chodící pokladničky, a že je potřeba je co nejvíc zkásnout, než půjdou pod nůž na sál. A když se operace nepovede, no co, přijde další. V tomto duchu je ve hře množství na první pohled ne úplně zřejmých herních mechanik, které dokáží hodně pobavit. Například si můžete nastavit, jak moc chcete vodit pacienty po dodatečných vyšetřeních, i když už diagnózu znáte, abyste je víc oškubali. Nebo v čekárnách postavíte spoustu radiátorů a pořádně je rozhicujete, až se budou pacienti potit. A doprostřed čekárny pak postavíte automat s vychlazenými nápoji, za pouhých 20$ za kus, ať se ti simulanti plácnou přes kapsu... Tato část humoru mi tehdy v devadesátkách naprosto unikla.

Díky tomu, že se dá hra výrazně zpomalit i zrychlit, tak si i uprostřed manažerského shonu můžete užít sledování mumraje lidiček a vtipných animací. Trochu škoda mi přišla, že ty vyloženě vtipné jsou jen u pár přístrojů, a u zbytku je jen něco takového standardního. Hádám, že za to může technologie doby, kdy se s různorodostí animací nemohli příliš rozšoupnout. Když zrovna nesledujete jednotlivé pacienty, tak jde o hru typu "všechno hoří", tzn. stále řešíte problémy. Díky tomu, že jsem sketa, a spustil si hru na lehkou obtížnost, tak jsem neměl problémy s morálkou zaměstnanců. Ale i tak se vám neustále někde tvoří fronty, kupí odpadky, rozbíjí stroje (nedejbože po zásahu zemětřesením), běhají krysy, vypukají epidemie, atd.

Hru jsem si velice užil, TH je výborně vytvořený mix. Došel jsem ovšem pouze do půlky kampaně, pak už mi jednotlivé mise začaly připadat příliš stejné (jenom s více a více problémy, a občasnou novou místností/nemocí). První půlhodinku jsem vždy strávil v nejpomalejší rychlosti hry, a pečlivě rozvrhoval místnosti nemocnice, aby pracovala efektivně. Pak jsem ji otevřel pro veřejnost, začali se hrnout návštěvníci, a řešil jsem a optimalizoval jsem, až do dosáhnutí cílové pásky. Je to super zábava, ale časem se to začne hodně opakovat. Autoři sice na ozvláštnění zakomponovali do hry bonusovou úroveň se střílením krys, ale ta mě bavila přesně jednou :-)

Celkově tedy mohu Theme Hospital i v moderní době s klidným srdcem všem doporučit. Stále je to skvělá hra, a není se co divit, že se ve své době stala legendou. Pořád je krásně hratelná. Pokud někdo ocení mírná technická zlepšení (a nepotřebuje plně autentický zážitek), tak nechť sáhne po CorsixTH; a pokud by někdo radši plně moderní variantu, tak tu je Two Point Hospital (ke kterému bych se také rád časem dostal).

Celkové hodnocení: Výborná / Nářez
+38

Warcraft III: Reign of Chaos

  • PC 95
Warcraft III dost možná navždy zůstane nejvýznamnější hrou mého života. Ačkoli jsem pár let ztratil i u jiných her, Warcraft III je takové moje „poprvé“. Poprvé ve mně zapálil ten oheň, který hořel pro ten pocit „být nejlepší“, oheň, který ve mně pěstoval vytrvalost, cílevědomost a pečlivost, kterou jsem si snad přenesl i do života, ale zároveň oheň, který mě samotného tolikrát spálil a v závěru přinášel možná více frustrace než potěšení. Obtížné bylo ho uhasit a vlastně mám pocit, že něco malinko ve mě doutná dodnes. Něco, co by se chtělo přenést do minulosti, kdy se vše zdálo tak jednoduché – přijít ze školy a spustit Battle.net. Hrát hru, pokecat s lidma, občas se pohádat, zasmát se, skamarádit se, hrát hru… Cestovat na turnaj, běžet zkratkou na nádraží a omylem někomu přeskočit plot rodinného domu, nechat parťáka vyhodit na hranicích se Slovenskem, protože si zapomněl občanku, vystoupit na prázdné pláni, když vlak zastaví na červenou, spát v noci v Čadci vedle bezdomovce, vystavit si v práci pohár mistra České a Slovenské republiky… Nikdy tyhle časy nebudou zpět a nikdy se nebudou moct zopakovat. Zůstávají jen vzpomínky.

Kromě mírného pohonění se ale nabízí trojice zásadních otázek: 1) Jaká je Warcraft III vlastně hra? 2) Dokáže tento komentář říct i něco nového? 3) Zvládnu konečně napsat něco, co bude Garretovi sahat aspoň po kotníky? Snad dvakrát ano ze tří nebude tak špatná bilance…

S odstupem času nemohu Warcraft III označit vyloženě za revoluční, ale přesto se Warcraft III stal milníkem žánru hned ze dvou důvodů. První je skutečně způsob, jakým je třeba hru ovládat a přemýšlet v ní, a to především v multiplayeru (více viz níže), druhý důvod ukázal až čas – Warcraft III symbolizuje počátek úpadku (duelových) RTS. Však vzpomeňme, že DOTA se zrodila právě jako custom mapa Warcraftu III, a nakonec nepochybně přispěla i k jeho nevyhnutelnému úpadku (scénář Arthase vraždícího svého otce se opakuje). V současnosti se popularita Warcraftu III pohybuje odhadem až v závěsu za Age of Empires II: Definitive Edition. Bohužel zatímco AoE: DE disponuje špičkovou oficiální podporu, tak péče o W3 byla mnoho let u ledu jen proto, aby se (ne)slavný Remaster vložil do rukou ještě větších čučkařů, než česká Bezpečnostní informační služba (muhaha).

Po stránce hratelnosti vnímám hrdinu na bitevním poli vlastně jako takový logický důsledek tehdejšího vývoje žánru, je to více sázka na jistotu než odvážný krok. Hrdinové jsou na první kliknutí úžasně zábavní, disponují řadou ničivých kouzel a abilit, dají se léčit, oživovat a jsou rychlejší něž většina potvor. Odvahu museli tvůrci projevit například, když se rozhodli nadesignovat základní jednotky tak, aby si musely vyměnit 40 ran, než jedna z nich padne (vyčerpáním?) k zemi. Proč to tak je? Warcraft III nám tím říká: na životech vojáků záleží! Bitvy se mají odehrávat v menších počtech a mají trvat dlouho. Šarvátek zažijete během každého scénáře vícero, jsou dynamické, přicházejí do nich posily, utíkají z nich zranění a všechno drasticky ovlivňují hrdinové. Každá mapa by měla být naplněna bitvami od momentu, kdy vyrobíte prvního hrdinu až do chvíle, kdy ten poslední padne. Zapomeňte na opevňování báze a vyčkávání, ve Warcraftu III se nesmíte nikdy zastavit, pouze se bleskurychle přesunovat od jednoho stanoviště neutrálních jednotek k druhému (tzv. creep).

Warcraft III je mnohem více hra taktická než strategická, ale úplně nejvíc je to hra o jakémsi správném citu pro „unit control“. V nadsázce řečeno – ve Starcraftu 1 často vítězí ten rychlejší, ve Starcraftu II ten chytřejší a ve Warcraftu III ten zkušenější. Budovatelský a ekonomický aspekt zůstal v jednoduchých základech (oproti Age of Empires), strategie, tedy výběr hrdinů a jednotek, se opakuje podle předem známého vzorce, cílem tedy není překvapit soupeře nečekanou kompozicí jednotek (Starcraft), ani zaskočit jej nečekaným útokem (Command & Conquer). Vyhrává ten, kdo v sérii mnoha bojů lépe vyexpí hrdiny, na ničem jiném nezáleží.

V bitvách je klíčový správný „focus“, tedy soustředěný útok na jednu vybranou nepřátelskou jednotku, protože za každou vraždu-smrt-zabití získají vaši hrdinové zkušenosti a pokud vám poskočí level už v průběhu bitvy, může to znamenat zvrat. Aby se focusu dalo bránit, musí mít jednotky dostatek hitpointů – hráči musí být dána možnost jednotku zachránit. Tím je utvářen nevídaný prostor pro micromanagement. K tomu si přičtěte záměrně neobratné chování jednotek, kdy všichni do sebe neustále drcají, někdo neútočí správně, jiný vůbec… Warcraft III působí na první pohled jako pomalá hra, ale je to dáno jeho mnohavrstevností – na vyšší úrovni je to hra velmi intenzivní vzhledem k tomu, kolik detailů můžete ve hře udělat lépe než umělá inteligence. I při boji s creepy někdy záleží na tom, v jakém pořadí jednotky přiběhnou, jindy na tom, kdo první vystřelí. Každý detail se počítá. Mapy zcela jistě nemůžou být náhodně generované, hráči je musí předem perfektně znát, aby jim mohli uzpůsobit taktiku. Utkání s živým soupeřem nikdy nekončí jednou velkou bitvou, protihráče musíte umořit sérií potyček, v kterých mu „focusnete“ více a/nebo důležitější jednotky, či dokonce hrdiny, a teprve po dosažení vyšších levelů si můžete dovolit jej zkusit dorazit (samozřejmě existují výjimky založené např. na rychlé expanzi, nebo tower rushi).

Dalším pozoruhodným prvkem v designu jednotek je jejich výrazná diferencovanost, co se týče síly. Jinými slovy v jiných strategiích jsou v „late game“ po aplikování upgradů využitelné i základní jednotky. Ve Warcraftu III, jak techujete vzhůru, se předchozí bojovníci stávají těžce obsoletní. Je to dáno tím, že sílu nabíráte nejen budováním a vylepšováním, ale i zmiňovaným levelováním hrdinů. Vše musí jít ruku v ruce strmě vzhůru. Když jsem tedy zmiňoval prim, jaký ve hře hrají hrdinové, nyní musím dodat, že posílení „late game“ jednotek k nim utváří vhodný protipól.

Správně ovládat jednotky Warcraftu III, je umění hodné mistrů, aby však hra byla úspěšná, musí myslet především na hráče, které tohle nezajímá. Pamatuju na tu úžasnou atmosféru úvodního videa i samotného tutoriálu. Kampaň působila velmi tísnivě, úzkostně – ten pocit ze zkázy, kterou přišli na zem rozsévat nemrtví, byl reálný. K tomu samozřejmě zapojení hrdinů utváří z jinak „odtažitého“ žánru RTS nečekaně osobní zážitek. Také díky menšímu počtu jednotek se Warcraft III odehrává o něco více zblízka, mapy tudíž zobrazují méně z herního světa, ale za to více vtáhnou hráče do konkrétní série bitev. Videa pak samozřejmě řadím k absolutní topce. Kampaň v žádném momentu nepůsobila jako slepenec scénářů, příběh není nijak složitý, ale funguje dokonale. Ačkoli kampaň po stránce nápadů, či hratelnosti nepřinesla takřka nic nového (tedy klasika typu něco dobij, něco ubraň, do toho nějaká mapa bez základny), tak z mého pohledu předčila i jinak kvalitní a výpravné kampaně ze série Starcraft, či C&C.
+38