Nejlépe hodnocené komentáře

Na šestnáctibitové konzole vyšlo jen velmi málo dungeonů. Hlavním důvodem bude nejspíš to, že pomocí konzolového ovladače se tento typ her ovládá poměrně těžkopádně. Na Super Nintendo tak vyšel třeba Dungeon Master nebo Eye of the Beholder, ale přestože se na počítačích jednalo o pecky, na SNESu žádný velký úspěch nezaznamenaly. Přesto na Super Nintendo i Segu Mega Drive vyšlo pár původních dungeonů. A jednomu z nich, který vyšel exkluzivně na Mega Drive, bych se teď chtěl věnovat.

Shining in the Darkness není úplně typický krokovací dungeon. Spíše se jedná o kombinaci dungeonu s JRPG. Vašemu hrdinovi tak vyberete pouze jméno, ale žádné jiné vlastnosti mu vybrat nemůžete a rovněž při postupu na vyšší úroveň probíhá zvyšování vašich statistik automaticky. To samé platí pro další dvě postavy (healer a kouzelnice), které se k vám průběhu vašeho dobrodružství přidají.

Ve hře najdete pouze tři lokace. Hrad, kde se občas dozvídáte nějaké nové informace. Vesnici, kde se můžete v hospodě vyspat (vyléčit se), ve svatyni oživit padlé hrdiny a uložit si hru a samozřejmě nechybí pár obchodníků se zbraněmi (jedním z nich je i trpaslík, jehož znáte ze hry Golden Axe) či alchymista, který vám prodá léčivé lektvary. Poslední lokací je pak rozsáhlý, několikapatrový labyrint, v němž budete trávit většinu času.

Souboje jsou naprosto typické pro většinu JRPG. To jest, že jsou náhodné, jsou na tahy a je jich mnoho. Opravdu mnoho! Opravdu velmi, VELMI mnoho!!! Klidně se může stát, že během deseti "kroků" narazíte na tři souboje. Je sice pravda, že si můžete aktivovat kouzlo Peace, které veškerá náhodná střetnutí dočasně odstraní, jenže to pak riskujete, že vám na konci hry budou chybět levely na poražení závěrečného bosse. Pozitivem může být to, že kromě úvodních zhruba 15 minut nemusíte ve hře v podstatě vůbec grindovat, protože díky obrovskému množství soubojů si dostatečnou úroveň udržíte při běžném bloudění po labyrintu. Obtížnost hry není nikterak závratná, přesto ke konci narazíte i na řadová monstra, která dokáží zabít některou z vašich postav jednou ranou, a to bez ohledu na úroveň či zdraví vašich hrdinů. Jinak počítejte s tím, že v labyrintu sice narazíte na několik míst, od nichž budete moci své putování příště zahájit, ale těch je zoufale málo (asi čtyři), takže ta samá patra a ty samé lokace budete procházet znovu a znovu.

Velmi dobře se povedlo zpracovat ovládání celé hry. Šipkami do stran se pouze otáčíte, úkroky do stran neexistují. Po stisknutí tlačítka pak vyskočí přehledné menu, kde si můžete při boji vybrat z útoku, ústupu, kouzlení a použití předmětu. Pokud nebojujete, slouží zbylé dvě ikony pro předávání předmětů a navlečení vybavení. Inventáře postav jsou velice malé. Každá postava unese pouze osm předmětů, jenže ve hře neexistují žádná extra políčka na vybavení, takže čtyři části výstroje, které má hrdina na sobě (zbraň, zbroj, štít a helma) zaberou dobrou polovinu inventáře. A několik zbylých míst musíte vyhradit pro několik předmětů, které musíte nosit u sebe, aby se zpřístupnily určité části labyrintu.

Pokud jste fanoušky klasických dungeonů, bude pro vás Shining in the Darkness asi lehkým zklamáním. V labyrintu totiž nenajdete žádná skrytá tlačítka, tajné průchody nebo hádanky, které čekají, až je rozlousknete. Narazíte zde pouze na plošinky, které vás otočí jiným směrem a na propadliště do nižších pater. Variabilita monster není nikterak vysoká. Odhadl bych to tak na 15-20 druhů, které se vyskytují v několika barevných provedeních. Pokaždé, když potkáte monstrum, které již znáte, ale uvidíte, že má jiné jméno a barevné provedení, znamená to, že bude mít vyšší úroveň a obvykle bude umět i nějaký nový, nehezký útok.

O příběhu asi ani nemá smysl psát, ten totiž prakticky neexistuje. Zkrátka král vás poslal do labyrintu zachránit princeznu. Ta se tam bůhvíproč vypravila s vaším otcem a spolu byli zajati hlavním záporakem, kterého budete muset porazit. Grafické zpracování je poměrně solidní. Nečekejte žádné zázraky, ale ani nic, z čeho by vám začaly krvácet oči. S hudbou je to už poněkud horší. Ve hře je totiž pouze pět smyček. Po jedné v hradu, ve vesnici a u obchodníků, což by nebylo tak strašné, protože tam tolik času trávit nebudete. Horší je to se zbylými dvěma. Hudba v dungeonu se po každém souboji spustí znovu od začátku, takže úvodních 10 vteřin smyčky v kombinaci s úvodními 20 vteřinami hudby, jež doprovází souboje, budete poslouchat stále dokola.

Pokud jste dočetli až sem, tak se asi ptáte, proč proboha dávám hře, která nemá žádný příběh, kde procházíte stále dokola ty samé lokace a bojujete v podstatě s těmi samými příšerami, navíc za doprovodu otravné hudební smyčky, tak vysoké hodnocení? Protože mě to bavilo! Bavilo mě vstupovat do nového patra labyrintu a říkat si po prvním souboji, že teď už jde skutečně do tuhého. A potom s každým dalším průchodem tou samou lokací doslova cítit, jak vaše partička dobrodruhů sílí. Bavilo mě získávat nové úrovně stávajících kouzel a skupinku nepřátel smést silnější verzí ohnivé bouře. Zkrátka tahle hra má něco, co mě nutilo jít stále dál, dokud ten parchant Dark Sol na vlastní kůži nepocítil, kdo je tady pánem.

Shining in the Darkness není dokonalá hra. Ale pokud se vám zažere pod kůži, rádi jí těch dvacet hodin vašeho času věnujete.

V první půlce devadesátých let probíhala asi nejzajímavější válka konzolí v celé herní historii. Na jedné straně stálo Super Nintendo Entertainment System a na straně druhé Sega Mega Drive. A jelikož po boku Maria stanuly těžké váhy typu Linka nebo Donkey Konga, nezbylo Sonicovi nic jiného, než povolat do boje samotného ninja mastera Joea Musashiho.

Joe je hlavním hrdinou série akčních plošinovek Shinobi. Shinobi III: Return of the Ninja Master je čtvrtým dílem v sérii a třetím dílem, který vyšel na konzoli Sega Mega Drive a dle mnohých názorů se jedná o díl nejlepší. Joe je totiž naprostý borec. Umí běhat, skákat jednoduché i dvojité skoky, odrážet se od zdí a zachytávat se stropu. Svoje nepřátele ničí na blízko i na dálku. V jeho repertoáru najdete údery, kopy, házení jednoho nože i několika nožů najednou nebo může váš ninja master využít jeden ze čtyř silných speciálních útoků. A pokud se "nabije", dokáže (až do prvního zásahu od protivníků) střílet i ohnivé projektily a do nepřátel sekat mečem. A kdo že to vlastně měl tu drzost se Joeovi postavit? Zločinecká organizace Neo Zeed, která pod vedením Shadow Mastera neváhá využít své bojovníky ninja, vojáky a dokonce i podivné genetické experimenty, aby opět přivedla svět na pokraj záhuby. Ale jak už jsem napsal, Joe je zkrátka borec a s vaší pomocí tomu samozřejmě zabrání.

Pokud se rozhodnete Joeovi pomoci, čeká vás sedm levelů plných nepřátel a k tomu navíc dvě akční mezihry. V první se budete řítit krajinou na cválajícím koni a v druhé na vás čeká projížďka na jakémsi speciální motorovém surfu. Aby to nebylo tak snadné, tak v obou případech na vás budou samozřejmě útočit zástupy ninjů. Levely jsou vcelku nápadité, takže se můžete těšit na to, že během svého putování navštívíte lesy, jeskyně, podivné laboratoře, hořící krajinu a proletíte se i ve vzducholodi. Většina lokací má spíše horizontální charakter, ale připravte se i na několik lokací, které jsou spíše vertikálního rázu. Na konci každé úrovně na vás bude pochopitelně čekat boss. Ti jsou většinou dosti velcí, tuzí, nepříjemní a často i poměrně originální (obří mozek nebo co to vlastně je, bytost, která se nápadně podobá andělovi či mechanický drak).

Obtížnost hry bych označil jako férovou. První level je spíše rozkoukávací, v dalších čtyřech už začíná celkem solidně přituhovat a pravá legrace nastává v posledních dvou úrovních, kdy v jedné přeskakujete z jednoho padajícího kamene na druhý a v druhé je všudypřítomná elektřina, takže si musíte dávat dobrý pozor na každý váš pohyb. Ale obě úrovně se dají s dostatečným množstvím praxe a trpělivosti zvládnout. Ale počítejte s tím, že bez emulátoru není možné hru žádným způsobem ukládat, ani zde nenaleznete žádné kódy pro jednotlivé úrovně, takže abyste ji úspěšně dokončili, bude vás to stát nemálo úsilí.

Na závěr bych rád napsal něco málo k audiovizuálnímu zpracování. Hudební doprovod dobře podbarvuje dění na obrazovce a ke hře skvěle sedí. Na druhou stranu se nejedná o žádné geniální melodie, které by vám v hlavě zněly ještě dva dny po dohrání hry. Grafické zpracování je oproti tomu opravdu dokonalé. Je znát, že v době vydání Shinobi III byla Sega Mega Drive na trhu již pět let, takže autoři hry velice dobře věděli, co konzole dokáže. Škála pohybů vašeho ninjy je vskutku pestrá a navíc naprosto plynulá. Pozadí jsou dostatečně nápaditá a krásně nakreslená, takže mnoho lokalit vám uvízne v paměti i po dohrání hry. Les tak působí téměř až poklidným dojmem, laboratoř vypadá zlověstně, její podzemí skoro až strašidelně a hořící les pro změnu znepokojivě. Akční mezihry jsou dynamické a plné různých drobných detailů. Zkrátka po vizuální stránce se podle mě jedná o jednu z nejhezčích šestnáctibitových her.

Nejslavnější válka konzolí v historii nakonec skončila bez jasného vítěze a velkou zásluhu na tom, že z ní Sega odešla se vztyčenou hlavou, má bezpochyby i Joe Musashi. Pokud někdy dostanete chuť na pořádnou akční plošinovku, určitě si Shinobi III: Return of the Ninja Master zahrajte. Ale připravte se na to, že tahle hra vám nic nedá zadarmo.

Plošinovky patřily začátkem devadesátých let mezi nejoblíbenější videoherní žánry. Vždyť i Mario a Sonic, ikony dvou nejvýznamějších konzolí této éry, jsou původně hrdinové plošinovek. Proto se každá větší herní společnost snažila vytvořit nějakou vlastní ikonickou postavičku, která by se stala hlavním hrdinou další herní série. Kvalita těchto her je dost povážlivá, ale dají se mezi nimi najít i skutečné perly. Aby v žánru plošinovek udrželi krok s ostatními společnostmi, museli pánové ze Segy a Nintenda čas od času udělat i nějaké další hry s jinými postavami než jen s italským instalatérem a modrým ježkem. Nintendo tak například vytvořilo tři výborné hry s Donkey Kongem a Sega pro změnu vsadila na osvědčená jména a přivedla na světlo světa několik výborných her, jejímiž hlavními postavami byly postavičky od Disneyho. A jednou z nejlepších je hra World of Illusion.

Zápletka této hry je, jak je ostatně v tomto žánru tradicí, dosti jednoduchá. Když se Donald a Mickey připravovali na své kouzelnické vystoupení, objevil náhodou Donald v zákulisí tajemnou bednu. Když se rozhodl podívat, co se skrývá uvnitř, zničehonic zmizel a proto se Mickey rozhodl zjistit, co se stalo. Rovněž tedy nahlédl dovnitř a i on byl bednou pohlcen. Najednou se ozval hlas kouzelníka Peta, kterým našim hrdinům řekl, že oni dva patří na zemi mezi velké kouzelníky a on by chtěl zjistit, jestli by se mu dokázali vyrovnat v jeho vlastní říši.

Ta se skládá z celkem pěti světů. Konkrétně se jedná o magický les, jeskyni, podvodní svět, zemi sladkostí a na závěr navštívíte Petův palác. Mezi úrovněmi se proletíte na létajícím koberci nebo dokonce na špuntu od šampaňského. Na konci každé úrovně je samozřejmě připravený boss, po jehož poražení se před našimi hrdiny objeví truhla, v níž se skrývá nové kouzlo, které jim zpestří další putování. Hra je bez jakéhokoliv násilí, takže své nepřátele proměňují Donald a Mickey v kvítka, motýly a v moři na krevety. Největším lákadlem celé hry je to, že přibližně 25% průchodu se za jednotlivé postavičky liší. Podle mého názoru je průchod za Mickeyho o něco lehčí, protože při hraní za Donalda vás čeká více skoků vyžadujících dobrý postřeh a přesnost. Celkově je ovšem obtížnost nastavená velice nízko, takže se hra dá v obou případech dohrát na první dobrou.

Pokud hru dokončíte za obě postavy a máte po ruce kamaráda, můžete si vyzkoušet i kooperativní hru za obě postavy najednou. V této variantě vás čekají opět další nové části jednotlivých úrovní, ve kterých je na hráčích vyžadována jistá míra spolupráce. Ta většinou probíhá tak, že jedna postava vyleze druhé na ramena a vyšplhá se na místo, které by bylo normálně nedostupné. Postava, která je nahoře pak spustí dolů lano, po němž se následně spodní charakter vyšplhá. V nízkých průchodech, kterými se Donald jinak neprotáhne (asi kvůli velkému kachnímu zadku) jako první proleze Mickey, který poté chytí Donalda za ruku a s protažením mu pomůže. Hra za obě postavy najednou je nejdelší, ale zároveň nejobtížnější, protože například spouštění a chytání lana není moc přesné a tento úkon vyžaduje od obou hráčů dostatek trpělivosti.

Možná si říkáte, jak se autorům povedlo narvat tolik obsahu na jednu jedinou několikamegovou cartridge. Odpověď je jednoduchá. Hra je totiž velmi krátká. Pokud budete hrát sami, dá se celý průchod i s intrem a outrem zvládnout za nějakých 45 minut. V případě hraní ve dvou vás pak čeká dobrodružství lehce přesahující jednu hodinu. Hra neobsahuje žádný systém kódů, ani se nedá v průběhu ukládat, což ale s ohledem na již zmíněnou jednoduchost není ani zapotřebí.

Na závěr jsem si jako obvykle nechal audiovizuální zpracování, které je jednoduše vynikající. Hudbu tvoří více než 20 skladeb, které ke každému prostředí vyloženě sedí a kupříkladu motiv, který hraje v Petově paláci dává jasně tušit, že velké finále se už blíží. A tak by to podle mě mělo být ve všech hrách. Rovněž grafická stránka je nádherná a na hře je znát, že pánové ze Segy už měli s konzolí bohaté zkušenosti a velice dobře věděli, co si můžou dovolit.

Pokud si chcete zahrát nějakou jednodušší plošinovku, v níž třikrát nezemřete hned v úvodní obrazovce, vyzkoušejte World of Illusion. Hra je sice krátká, ale na druhou stranu vás za každou postavu čeká trochu jiné dobrodružství. A pokud vlastníte Segu Mega Drive nebo Segu Mini, vyzkoušejte si hru ve dvou třeba s vaším potomkem. Určitě se budete bavit.

V prvních letech své existence se Sega Mega Drive zaměřovala na to, aby dokázala co nejlépe přenést zážitek z automatových heren mezi hráče herních konzolí. Vznikaly proto konverze slavných automatových hitů jako Golden Axe, Altered Beast, Strider, Space Harrier II nebo Afterburner. Jenže aby se Sega dokázala v prodejnosti vyrovnat svému největšímu rivalovi Nintendo Entertainment System, bylo zapotřebí začít se zaměřovat i na mladší publikum a vydávat hry z žánrů, v nichž dominovalo Nintendo. A jelikož jedním z nejoblíbenějších žánrů počátku devadesátých let byly plošinovky, musela Sega nutně rozšířit své portfólio. Spojila proto své síly se společností Disney a vytvořily jednu z prvních pořádných plošinovek pro Segu Mega Drive - Castle of Illusion Starring Mickey Mouse.

Jednoho dne se Mickey procházel s Minnie po lese, když vtom se z nebe na koštěti snesla čarodějnice Mizrabel a nebohou Minnie unesla. Mickey se vydal ji pronásledovat a dorazil až k hradu, před kterým mu starý muž oznámil, že Mizrabel závidí Minnie její krásu a chce si s ní vyměnit podobu. Aby tomu Mickey zabránil, musí se vypravit do hradu plného iluzí, kde musí získat sedm drahokamů. Pomocí nich vytvoří duhový most, po němž přejde do věže, ve které čarodějnice sídlí. Vpravdě epesní příběh, že? Ale řekněme si upřímně, že od plošinovky vytvořené navíc pro mladší publikum se asi nic složitějšího čekat nedalo.

Mickeyho v hradu čeká několik dveří, za nimiž se vždy ukrývá nová iluze. Celou hru tvoří pět úrovní, které jsou rozděleny na několik kratších úseků. Se slavným myšákem tak postupně projdete magický les, zemi hraček, bouřkovou úroveň, knihovnu a poslední úrovní je pak samotný hrad. V rámci magického lesa na hráče čeká pavučinová úroveň, v bouřkovém levelu jakýsi starobylý chrám a v knihovně se dá vlézt do láhve od mléka, v níž se ukrývá země sladkostí. Zajímavý úsek je na hráče připravený v zemi hraček, kde v jedné pasáži se několikrát vymění podlaha se stropem a hráč si tak (podobně jako v poslední úrovni Castlevanie: Bloodlines) může vyzkoušet, jak se hraje plošinovka vzhůru nohama.

Mickeymu jeho záchranu pochopitelně komplikuje celá řada nejrůznějších nepřátel, které může likvidovat buď na blízko nebo na dálku. Při útoku na blízko jim Mickey jednoduše skočí svým zadkem na hlavu, což má za následek, že následující skok je o něco vyšší. Tímto způsobem se dá dostat do některých míst, která jsou jinak nedostupná. Na dálku háže myšák po nepřátelích jablka nebo modré kuličky (na cvrnkání). Celkově bych obtížnost označil za nízkou a je dost pravděpodobné, že i na střední obtížnost hru dohrajete hned napoprvé. Bossové jsou většinou o ničem, protože útočí jen podle jednoho vzorce, který velmi brzy odhalíte, takže bossfighty nepředstavují žádnou větší výzvu. Lehčí obtížnost je vyvážena kvalitním designem jednotlivých levelů, které jsou dostatečně rozdílné, aby Castle of Illusion bavil i při opakovaném hraní.

Grafiku bych na jedné straně označil za lepší průměr a hra určitě nepatří mezi to nejhezčí, co lze na Sega Mega Drive spatřit. Na druhou stranu tvůrci hry v roce 1990 ještě netušili, čeho je tato konzole schopná a v rámci možností vytvořili vizuálně přitažlivou hru (hlavně pro mladší děti). Hudební doprovod je opravdu povedený a celou hru hezky podbarvuje. Melodie jsou s ohledem na cílovou skupinu spíše veselejší a optimističtější. Ani hudební doprovod bych neoznačil za naprostou špičku, ale ke hře vyloženě sedí a nijak neruší.

Castle of Illusion je příjemná plošinovka, která hráče zbytečně nefrustruje vysokou obtížností. Úrovně jsou dostatečně pestré, aby hráče motivovaly k opakovanému hraní. Grafika a hudba sice asi nikoho ze židle nezvednou, ale rozhodně ani neodradí. Pokud se řadíte mezi retro nadšence, je Castle of Illusion hra, kterou byste neměli minout.