Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Saints Row: The Third

  • PC 90
U úvodních titulků jsem si říkala, do jaké šílenosti jsem se to proboha zase nechala ukecat. Ovšem už první mise mě přesvědčila, že to bude stát za to.

Saints Row: The Third je absurdita dotažená na maximum, překypující akcí a humorem. Nasmála jsem se fakt hodně a to jak u hlášek ("Matty, feel free to list me as a reference anytime.") tak u scén ("závod vozíčků" v SM klubu, chainsaw massacre uprostřed Murderbrawl, hlavní postava jako Cyrus Temple, reklama s Nyte Bladem...). Skvělý je i soundtrack a postavy (moje oblíbená inteligentní krasavice Viola, "Nyte Blade" Josh Birk, egoistický Pierce, všemi milovaná Shaundi, lehce bláznivá Kinzie, pošuk Zimos, Francouz - pardon - Belgičan Phillipe, moderátoři Prof. Genkiho, redaktorka Jane Valderamma...) a jejich dabing. Samozřejmě potěší i možnost vytvořit si svoji vlastní postavu a v průběhu hry ji zdobit dalšími hadry, tetováním či piercingy.

I když zrovna nehrajete hlavní mise, je pořád co dělat (sbírání předmětů, skupování domů, vylepšování schopností, zbraní a vozidel, vraždění ostatních gangů, challenges...). A pak je tu spousta miniher, kde si každý určitě najde tu svou (u mě vede na celé čáře Professor Genki's Super Ethical Reality Climax).

Sečteno podtrženo, na to, že tento "GTA" žánr mě zas až tak moc nebere, jsem se opravdu královsky bavila.

Pro: humor, akce, grafika, soundtrack, postavy, dabing, absurdita

Proti: místy možná až moc úchylné

+33

Valiant Hearts: The Great War

  • PC 80
První okamžiky a hodiny jsem byl opravdu v euforii. Hra pro mne svoji mechanikou neznámá – prakticky bezzákysová adventuroplošinovka s perfektním komiksovým audiovizuálním zpracováním a silným lyrickým důrazem. Hraní bez nutnosti znalosti jazyka – povely a rozkazy podány obrázkově, do toho v menu „dobrovolný“ doplňující text vysvětlující pozadí události či účel dobových předmětů (mnohé McGyverského typu – „trench made“) v příjemném neprudícím množství. Potěšil mne výběr 1. světové války – je to přeci jen téma ve hrách opomíjené a tedy i méně otřepané.

Příběh zajímavý, napínavý s četnými zvraty – protkané a zamotané osudy několika lidí a psa, kteří válku prožili z různých pohledů…láska, přátelství, msta, hrůza, zoufalství, smrt, naděje, záchrana. Vzhledem k řeznickým hrůzám zákopové války je komiksové ladění grafiky prakticky nutností, i tak na mne působila místy nepříjemně (zvláště po přečtení doprovodných textů: tu 50.000, tu 200.000 padlých…). Škoda, že prvotní euforie mne nevím proč záhy opustila, vprostřed hry jsem se trochu musel nutit, ale finále bylo zase super! (koná se happyend i nehappyend)Doporučuji.

Pro: grafika, hudba, dokumentární texty

+33

The Longest Journey

  • PC 95
Co si budeme povídat, adventury byly tak nějak vždycky spíše inťošský hry. Skromné zpracování plné přemýšlení, radosti z nových objevů a posunutí dále, a hlavně tedy především - výborného hlavního hrdiny. Všechny tyhle aspekty dělají adventuru opravdu dobrou, nicméně v případě Nejdelší Cesty je musíte vynásobit pěti + co se týče toho posledního aspektu, tak dokonce deseti.

Už jen samotný začátek hry vás nakopne takovou silou, jako modrý pervitin od Waltera Whitea. I když samotné intro vám toho z příběhu příliš neprozradí, přesto z něho srší taková síla a tajemná atmosféra, že si nakonec řeknete: ,,Vždyť ono je to vlastně dobře!" A právě ta atmosféra je jedna z těch nej věcí, co činí tuhle hru mistrovským dílem. Oba dva světy (Arcadia a Stark) disponují vlastními a zcela odlišnými zážitky, jejichž originalitu a nulovou triviálnost jim může závidět leckterá sci-fi či fantasy hra. Což je mimo jiné také věc, kterou chci vyzdvihnout. Skákání ze sci-fi do fantasy světa a naopak je podloženo racionálně (jak by řekli lidé ze Starku) vytvořenou společnou historií obou světů a jejich kulturou. Není tedy divu, že na těchto základních kamenech vznikne příběh, který považuji za jeden z nejlepších v historii počítačových her. Příběh je cesta. A jak je známo - It´s not about destination. It´s about a journey. Journey, kterou podstoupila mladá April, o které chci rozhodně ještě mluvit.

Pokud by se mě někdo zeptal na herní ženskou protagonistku, se kterou bych chtěl chodit a mít s ní dítě, bez váhání bych řekl jméno April Ryan. Nejen že je vzhledově můj typ, ale zároveň se to směsí s její sympatickou milou a vtipnou povahou. Dokáže být sarkastická, dokáže být drsná, dokáže být laskavá. Mimo jiné je to neortodoxní intelektuálka, no kdo by po ní nejel!? Samotné její dialogy a ještě lepší monology si hráč bude užívat v průběhu celého epického příběhu, který týpci z Norska vytvořili. Nedám na ní dopustit, je to prostě bohyně!

Hratelnost, používání předmětů a řešení nejrůznějších puzzle hádanek je jednou velkou radostí. Už jen to, že si některé předměty můžete důkladně prohlédnout, následkem čehož se vám naskytne možnost získat jiný předmět, který využijete způsobem, jaký by vás v životě nenapadl. Pamatovatelných scén je zde mnoho. Například vyprávění historie o rozdělení Arcadie a Starku v chrámových chodbách patří mezi moje nejoblíbenější. Vždy jsem na hrách miloval smysl pro detail, Nejdelší cesta těch detailů mělo setsakramentsky mnoho. Například jsem neodešel z jeskynní knihovny do té doby, dokud jsem si nepřečetl všechny knihy se svými všemožnými příběhy, kterými disponovaly. A že jsem tam nějakej čas pobyl! April tam už pomalu musela být zima, chuděře jedný. Celá hra má navíc parádní hudbu. Základní znělka má ten tajemný mysteriózní nádech, při kterém mi mnohdy přeběhl mráz po zádech. A nebylo to jen tehdy, na mnoha místech, především tedy v Arcadii, jsem si vychutnával, jak výborná a přesně atmosférická je. April samozřejmě není jedinou výbornou postavou, která ve světech logiky a magie přebývá. Mentor Cortez, šílený alchymista či podivné hrbaté stvoření ze stromového domku, který má v své knihovničce Pána prstenů, jsou dalšími charaktery, které si nepochybně užijete. Ale nejlepší je Vrána. To je prostě frajer největší!

Chyb je málo, opravdu. Krapet mi vadil ten fakt, že v tak velkém a úžasném příběhu, není dán velký prostor pořádně do něho zapojit hlavní záporáky. Ano, v průběhu hry je jméno jejich organizace několikrát zmíněno, mnohdy vám i docela zatopí, ale samotné postavy z masa a kostí se tam vyskytnou pouze lehce, což považuji za škodu. Navíc nějaké akčnější vážné a nebezpečné sekvence, jako například konflikt se strašlivou požíračkou z lesů, (která, mimochodem, měla tu nejstrašlivější a nejděsivější cinematic ukázku, která mě jako malého k smrti vyděsila) není až tak vážný, protože máte plno času na to, jak ho vyřešit, tedy není nějak časově omezený. Jinak mě nic jiného pravdu nenapadá.

Znáte takový ten pocit, kdy dohrajete hru a rázem pocítíte strašný stesk, že už je (alespoň pro tentokrát) konec? Já ho teda moc nemívám, ale v tomhle případě jsem měl málem až slzy v očích. To je jen důkaz toho, co za mistrovské dílo může vzniknout i na severu v Norsku. Snad není třeba říkat, že tuhle hru považuji za nejlepší adventuru, to snad z mého vyprávění opravdu vyplývá. Čoveče, já to snad dneska zase rozehraju. Tak nechť mě rovnováha provází! Nejdřív ji teda musím zachránit, to je jasné...

Pro: April, grandiózní příběh, hutná atmosféra, hudba, parádní hratelnost, skvělé puzzle hádanky

Proti: Malá angažovanost hlavních záporáků do hry, bezpečné nebezpečí

+33

Dishonored

  • PC 95
Co napsat o hře o které už bylo napsáno vše? Asi nic, ale přesto něco napíšu, protože tahle hra si zaslouží každou pozornost.

K Dishonored jsem se dostal asi až po roce od jejího vydání, takže jsem nerozehrával nadopovaný hypem, ale rozumně s čistou hlavou.

První, co mě zaujalo byla rozhodně grafika, i když ne tak grafika, spíš její výtvarný styl, nedokážu to popsat, ale kazdý kdo hrál, ví o čem mluvím. Některé textury by mohly být ostřejší, jinak grafika naprosto parádní. Několikrát se mi stalo, že jsem se v Hound Pits jen tak procházel a koukal na vodní hladinu a západ slunce. Díky výtvarnému stylu se mi do paměti vryla i většina misí, protože povětšinou nejste hozeni do generické městské zástavby, ale pohybujete se po daleko pestřejších místech jako je například obrovský most, záplavová zona, nebo bordel plný kurtizán. Prostě radost pohledět, za tohle rozhodně palec hore.

Další věc a to především důležitá pro gameplay je systém pohybu. Nevím jak se to autorům povedlo, ale za celou hru se mi stalo jen vyjmečne že jsem někam nedoskoučil, nebo že jsem spadnul kam jsem spsdnout neměl, nebo nevyskočil tam kam nechtěl, Corvo prostě dělá přesně to, co chcete, aby dělal. Parada...

Herní doba, jak tu bylo zmíněno už neščetněkrát. Dishonored, je tak dlouhý, jak dlouhý si ho uděláte(bez dvosmyslů). Osobně jsem se hrou strávil 15-17 hodin, což bylo způsobeno stealth stylem a vyzobáváním všech vedljších úkolů. A taky asi především tím, že se radím mezi herní šneky a prolízal jsem každy kout, hledal a nešel témeř všechny runy a amulety.

Parádní věcí je možnost volby, ať už styl jakým se hraje, tak i jestli hlavní(vlastně i jakékoliv jiné cíle) zabijete, obejdete, zneškodníte, nebo zařídíte, aby se jim stala "nehoda".

Samotná umělá inteligence mi nepřijde vůbec špatná, jen nepřátelé jsou trošičku laxní co se týče toho, že jim někdo dělá brajgl za zády, šak co, ňáká krysa asi. Pokud už jste odhaleni, neprátelé bez okolku pálí, krijí se pokřikují na sebe navzájem, sem tam letí granát.

Chaos systém mi přišel moc fajn, jen jsem zprvu netušil že špatné zabití je i smrt truchlících, které jsem při prvním setkání s nimi sekal po desítkách, moje chyba:).Moje rozhodnutí:

Sokolov unesen a přetažen na stranu odboje
Babina z prvu záchráněna u konce setnuta
Slack Jack zachráněn
Daud:
Jelikož po tom co jsem odkryl celé spikutí, jsem si říkal, že samotný Daud byl jen nástroj na vykonání, kdyby nebyl najat on, Císařovnu by zabil někdo jiny, on byl jen poslední a nejmenší dílek ve skládačce. Po přečtení denníku a spisů, jak to ve skutečnosti s Daudem a jeho bandou bylo, jsem ho tedy nechal na živu. A dobře jsem udělal.


Celkově mám z Dishonored velkou radost a jsem rád že sklidil i dobré kritiky a komerční úspěch. Jen víc takových.

Metascore: 91







Pro: Parádní svet, grafika, zvuky, tuctový ale plně srozumitelný příbeh

Proti: Nemám výtek

+33

Might and Magic VII: For Blood and Honor

  • PC 90
Jedna z tých srdcoviek, ktorá Vás núti raz za pár rokov pohľadať a oprášiť CDčka, len aby ste znova mohli brázdiť svet Antagarich a Erathiu.

Herný systém je na prvý pohľad identický s Might and Magic VI: The Mandate of Heaven s pribudnutím pár nových skillov, no čo hráča donúti trochu taktizovať je fakt, že už nie každý môže byť master luku (v 7 už grandmaster) a mnoho schopností vie nad úroveň expert (a niekedy vôbec aspoň na ňu) dotiahnuť len určité povolanie. To je určite fajn krok.

Jedným z najväčších plusov celej hry, je zasadenie do reálii Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia. Prejsť si z vlastných očí svet, ktorý ste strategicky dobíjali z vtáčieho pohľadu a navštíviť tak známe, ale aj len spomínané lokality je super. O to viac, že z hľadiska exteriérov sa autori oveľa viac vyhrali než v predošlej časti a máme tu naozaj pestré lokality ako Tatalia, Erathia, Harmondale, Barrow Downs atď... Naozaj, teraz pôsobia ešte zaujímavejšie než v šestke. V čom však z istého hľadiska oproti minulej časti sedmička zaostáva, sú interiéry. Jasné, niektoré dungeony bývali megalomanské a siedmy diel sa evidentne aj kratšie vyvíjal, no občas sú dungeony až príliš krátke či jednoduché. No zvyčajne sú takmer všetky zábavné. Celkovo je hra o čosi kratšia.

Ako som už spomínal, osvedčený koncept zo šestky ostal a funguje na výbornú, levelovanie, hľadanie trénerov (tentokrát už aj so zapisovaním ich polohy do denníka), explorácia, questy + od cca polovice hry dve rôzne cesty (dobro a zlo), ktorými sa hráč môže vybrať, s čím súvisiace aj rôzne povyšovacie questy. To všetko sú tie dôvody, prečo ma spomienky na hru nútia zapínať ju znova a hrať a hrať a hrať. Nie je to len nostalgia. Aj v roku 2014 som pri Might & Magic VII: For Blood and Honor dokázal stráviť dlhé hodiny, ako keby som ju hral prvý raz. Nadčasové koncepty jednoducho nestarnú a MM VI, VII, VIII majú jeden z nich.

Pro: prepojenie s HoMaM III, chytlavý koncept, zábavná explorácia a výborné exteriéry, Arcomage, vlastný hrad

Proti: jednoduchšie interiéry oproti MM VI, niektoré skilly a kúzla sú zbytočné

+33

Thief

  • PC --
- příběh je zmatený a nezajímavý. při shlédnutí videa, kterak hloupá Erin padá do katedrály, jsem musel na yt, abych se přesvědčil, že je to opravdu konec a že mi to neskončilo předčasně. vůbec netuším, co to mělo znamenat. "sežeň mi knihu v bordelu... OK, kniha v bordelu, proč ne. ale nejdříve musím k Erin, která ví kde bordel hledat. ženská ví, kde hledat bordel... OK. přijdu tam, halušky. nic se nedozvím a něco seberu. OK. jsem zpět ve městě a mám jít do bordelu, ale proč jsem kua chodil k Erin a jak to že už vím, kde bordel hledat?"

- město nepřehledné, nečitelné. bez mapy se tam nedá vyznat. jakobych furt šel dál a dál, ale přitom se motám dokola. neexistují žádné poi, dle kterých by se dalo navigovat. věčně nevím, kde jsem, kam jít

- interface jak z nějakého sci-fi

- furt sbírám lup. jakože furt. je jedno, že drahý příbor leží v kanále a že tenhle zlatý pohár leží vedle žebrajícího bezdomovce. krást se musí vždy a všude a pokud možno v množství větším než velkém

- furt to kua laguje! při animaci koukám na lagující rozhovor mezi dvěma osobami! W! T! F!!!

- vypadá to parádně, lokace vypadají uvěřitelně, ale jsou příliš statické. panáci se promenádují sem a tam, civil jen tak stojí a mlčí. interaktivita je minimální.

- problémy se zvukem - občas někdo někde za oknem začne mluvit a prakticky to zní, jako by řval na mě. zvuk není tlumený, ozývá se z nesmyslných částí. v těch horších případech vidím jen titulky bez zvuku

- možná bych se později povznesl nad nesmyslný děj, ale ten performance je něco, co mi kroutí prsty u nohou.

druhý pokus 16.10.2014
- s patchem


- beze změn.

- jak už někdo na Steamu velice trefně poznamenal: "Hra je taková nemastná, neslaná, že neumí do sebe vtáhnout ani pořádně naštvat. Nejde si z ní vyprávět zážitky, ani si z ní dělat srandu."
+33 +36 −3

Middle-earth: Shadow of Mordor

  • PC 85
Návrat do hernej Stredozeme sa prekvapivo veľmi vydaril.

Vývojári na to išli tentokrát z inej strany a herný príbeh si ide svojou cestou. Nejaké udalosti či postavy sú s knihou a filmami síce totožné, nie je ich však veľa. Hra ponúka svieži pohľad do Stredozeme plnej nových postáv.

Ak sa vám páčili hry zo série Assassin's Creed alebo Batman, budete tu ako doma. Podobný je hlavne súbojový systém a pohyb hlavného hrdinu (šplhanie, odhalovanie vyhliadkových veží...). Shadow of Mordor však pridáva aj svoje vlastné nápady. Tým hlavným je Sauronova armáda orkov, ktorá má svojich velitelov. Môžete ich zabíjať alebo v neskorších fázach hry pridať na svoju stranu a vytvoriť si vlastnú armádu. Môžete získavať od niektorých orkov alebo kapitánov aj informácie o polohe, sile a slabinách iných velitelov. Ak vás však niektorý ork zabije, rady v Sauronovej armáde sa preskupia, pár orkov dostane vačšu silu a postavenie atď... Každopádne je tento systém vymyslený veľmi zaujímavo.

V hre som nahral 20 hodín (nesplnil som úplne všetky bočné misie, niektoré sa už opakovali).

Pro: súboje boli celú hru veľmi zábavné, graficky pekné, príbehovo nie najhoršie, dobre spracovaný systém Sauronovej armády, rôznorodé ksichty orkov :)

Proti: niektoré bočné misie sa opakujú, prostredie hry mohlo byť rôznorodejšie

+33

I Have No Mouth, and I Must Scream

  • PC 85
Na tento kousek jsem narazila tady na databázi a zaujal mě nejen svým vysokým hodnocením. Povídku jsem nečetla, takže jsem o příběhu nevěděla prakticky nic a ze začátku jsem byla docela zmatená. Nevěděla jsem, co se po mě vlastně chce, co je účelem hry, ani jaký má smysl, že mi postava pokaždé umře na tisíc způsobů. Nicméně i tato dezorientace je součástí jak atmosféry, tak i samotného příběhu hry.

Všechny postavy byly prezentovány opravdu výborně. Moc se mi líbilo postupné rozkrývání minulostí. Nejvíce mě zaujal Gorrister, nejvíc znechutil Nimdok (jeho část jsem překousávala opravdu těžce) a nejlepší lokaci měl Ted (staré strašidelné hrady, to je moje). Musím také pochválit skvělý dabing. Jediné co mě mrzelo je, že některé věci zůstanou nevysvětlené. Ale to zase dává prostor pro vlastní interpretaci.

Co se technické stránky týče, stará grafika ani komplikovanější hratelnost mi vůbec nevadili. U tohoto typu her přece jenom záleží na jiných aspektech.

Pro: myšlenka, příběh, atmosféra, originalita, postavy, dabing, emoce

+33

Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš

  • PC 75
Poldu jedničku jsem vždycky považoval za nejvtipnější českou adventuru spolu s Horkým létem (rovněž jen jedničkou). Po letech jsem si dal teď Poldu znovu (bůhví pokolikaté) a je to pořád vynikající sranda. Stejně tak stále obdivuju velmi pěknou a svébytnou grafiku, kde postavičky vypadají tak nějak roztomile, v čele s prohnutým Pankrácem s vyhublým tělíčkem a obříma očima.

Podobně jako Pankrácovo tělo jsou tak nějak vtipně pokroucené i postavy kolem, které nešetří absurdním humorem - právník bydlící v popelnici, aby mohl vysoudit peníze na agresivních policistech, "kouzelní" dědečkové střídající se každý týden, kdo bude zrovna ten kouzelný... To jsou postavy, na které nikdy nezapomenu, a i když je už nepovažuju za vrchol českého humoru, vždy mi při vzpomínce na ně vyloudí úsměv na rtech. V neposlední řadě pak samotný Pankrác působí jako zajímavá postava, a to nejen tím že je úplně blbej, ale hlavně je i agresivní, takže pro něho není problém vytasit bouchačku a v záchvatu vzteku někoho postřelit nebo rovnou vystřílet celý zverimex.
Tohle vše bohužel v dalších dílech naprosto chybí.

Ale bohužel hru nemůžu až tak glorifikovat, jak bych si přál, protože je zbytečně těžká a jako hra prostě úplně nefunguje. Dnes už bych přešel fakt, že v inventáři máte spoustu předmětů, které nepoužijete. Nemůžu však odpustit to, že se ve hře nenachází téměř žádné nápovědy jak dál postupovat. Často třeba tušíte, co máte udělat, ale z nějakého důvodu to ještě nejde - například váš pes ještě neumí aport, ale to vám nikdo neřekne ani nenaznačí. Klasická adventurní nápověda tu je téměř jedna, když přečtete návod na sestrojení sledovacího zařízení - jenže ta kniha se dá jaksi přečíst jenom jednou, takže pokud si to nezapamatujete/nezapíšete, můžete se také solidně zaseknout. Zcela nefér je pak i občasný pixel-hunting, kdy potřebujete přečíst různé nové letáčky, které ale už v grafice dané nástěnky zakomponované jsou, jen se na ně dá ukázat a přečíst je až po nějakém čase. Dohromady je pak hra naprosto zbytečně obtížná a je jen těžko dohratelná bez návodu.

Na závěr však ještě musím vyzdvihnout dva velké klady - vynikající dabing Lábuse, Nárožného a Soboty a i velmi povedený příběh s parádním závěrem.

Těžko teď říct, jestli je Polda 1 nejlepším dílem ze své série, ale rozhodně je v minimálně mých očích s velikým přehledem nejvtipnější a nejkrásnější na pohled.

Pro: Humor, dabing, grafika, příběh

Proti: Zbytečně vysoká obtížnost

+33

Grand Theft Auto: Vice City

  • PC 95
Když vyšlo GTA 3, tak se jednalo o menší revoluci. Ty vole, tolik možností a volnosti! Tenkrát to působilo doslova neuvěřitelně! O pouhý rok později vyšlo pokračování s doplňujícím názvem "Vice City". Zpočátku jsem se na to díval se značnou nedůvěrou. Přece jenom vydat tak rychle pokračovaní velmi úspěšné hry smrdělo sprostou touhou vydělat dukáty nad odfláknutým produktem. Navíc co mohou vylepšit na prakticky dokonalém produktu své doby?

Nakonec díky mé nedůvěře mi dalo Vice City ukázkovou facku, která mi v tomto směru byla paradoxně příjemná. Samotné zasazení hry do 80. let považuji za výborný a velmi originální nápad. A kdo má rád hudbu z tohoto období, tak rozteče blahem! Podle mého pohledu (a sluchu) má Vice City nejlepší herní soundtrack vůbec! Postavy ve hře se také velmi povedly, včetně samotného antihrdiny jménem Tommy Vercetti. Velkým plusem je dabing od několika známých osobností (Ray Liotta, Danny Trejo, Dennis Hopper....).

No a co nějaké ty novinky, nebo vylepšení? Světe div se, ale není jich zrovna málo! Velmi potěšila možnost propíchnutí pneumatik, ať už od policejních bodců a nebo dobře mířenou kulkou. Navíc jsme se dočkali motorek, helikoptér, ale i letadla, které není jen pro okrasu (sorry Dodo). Kromě toho se nám taky pěkně rozpovídal hlavní protagonista, který má dokonce možnost nakupovat nemovitosti a vydělávat na nich.

Letos jsem se znova rozhodl Vice City dohrát. Opět jsem se tak potvrdil, že se jedná o nejlepší titul z GTA série, i když řekněme s odřenýma ušima. Nicméně, pravdou je, že velký ohlas způsobilo vydání posledního dílu ze série GTA, ačkoliv zatím jen na konzolích. Dost lidí určitě namítne, že Vice City nemůže překonat pátý díl už jen kvůli možnostem a celkovému zpracování. To je svým způsobem pravda, ale nejsem si zrovna jistý, že se u pátého dílu budu bavit i více jak 10 let od jeho vydaní tak skvěle jako u Vice City.

Pro: 80. léta, soundtrack, postavy, spousta novinek

Proti: klasické GTA bugy

+33

Posel smrti

  • PC 95
Mám moc rád adventury a při zkoumávání internetu a hledání nějaké nové jsem narazil na Posla smrti.Přiznám se že ze začátku s mi do toho moc nechtělo ale nakonec jsem si ji koupil a dobře jsem udělal.Pro mě je to jednoznačně nejlepší adventura jakou jsem kdy hrál.Hned od začátku byl příběh zajímavý (nebudu ho rozpitvávat abych nedělal spojler) i po letech hra neztrácí na své strašidelné atmosféře která je opravdu skvělá zámek kdesi v Anglii na samotě.Pěkné grafické zpracování a hlavně skvělé ozvučení meluzína ve staré části hradu nevím proč ale prostě mi uvízla v paměti nebo déšť jak padá venku krásně se díky tomu do toho vžijete.No a nesmím zapomenout na precizní dabing pro mě je to jedna z nejdůležitějších věcí u adventur a tato sním vážně exceluje na tom se myslím schodnou všichni co posla hráli.Jediné co mě trošku mrzí jsou občasné nelogičnosti ve hře nebudu je rozepisovat každý si udělá vlastní názor na ně pokud to dohraje.

Pro: Dabing,Atmosféra,Příběh.

Proti: Jen těch pár nelogičností ale to se ztrácí ve všem ostatním.

+33

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 100
Přestože je zde už plno komentářů plných chvály, musím si prostě napsat i ten svůj. Už první dva Zaklínači byly naprosto skvělé hry a oběma jsem dal také stovku, i když v koutku duše mi tam neskutečně chybělo to, co je v Zaklínači 3 nejdůležitější - Ciri. A s Ciri Yennefer, prostě celá ta nádherná osudovost příběhu, který je v knihách tak skvělý. A tohle třetí díl splnil takovým způsobem, o kterým se mi ani nesnilo. Příběh je brilantní, napínavý, nostalgický, zkrátka má všechno co má správný příběh mít a svým podáním drtí konkurenci na poli RPG.

Ona celá hra je skvěle napsaná, z kdejakého malého vedlejšího úkolu se může vyklubat rozsáhlý příběh, který může nějakým způsobem ovlivnit i příběh hlavní. Poprvé v sérii jsem se i cítil jako opravdový Zaklínač, a přestože je lovení monster prakticky neustále to samé, nepřestalo mě bavit. Každý text ve hře je kvalitní, propracovaný a přišlo mi, že dobře vystihnul svět z knižní předlohy. Z předlohy potkáme i hodně charakterů a opět - člověk v nich pozná ty z knížek a jejich činy jsou logické a rozhodně se ubírají směrem, který se mi líbí.

Co se týče gameplaye a soubojového systému, zde žádný problém. Souboje jsou vylepšenou verzí ze druhého dílu, svižně odsýpají a jsou krokem správným směrem. Z hlediska gameplaye je zde pár drobnůstek, které mi trošičku vadí - první je ovládání koně, to mi přijde těžkopádné a kvůli němu jsem ignoroval i většinu závodů. Co se týče Klepny, ta jde kdykoliv přivolat zapískáním a její objevení bývá poněkud vtipné - třeba někde mezi křovím o deset metrů dál, a to ještě na druhé straně potoka :) Druhou věcí která mi trošku vadí je obtížnost, na tu střední je hra neskutečně lehká a příště budu rozhodně hrát na hard. A poslední věcí jsou bugy, není jich moc, ale i tak se mi kvůli nim nepodařilo splnit dva menší questy (konkrétně Soška válečníka/šlechtice a Černá perla). Jinak je hratelnost na jedničku s hvězdičkou a u hry jsem se nenudil snad ani vteřinu.

Grafika je nádherná, Skellige mi vyráželo dech, Novigrad jsem si zamiloval, přestože je to hnusná špinavá stoka plná šílenců, hodně se mi líbil i vznešený Oxenfurt...a mohl bych pokračovat od místa k místu, od Bělosadu přes Velen až do Kaer Morhen, od Filippy Eilhart, přes Triss až k Yennefer. Stěžování si na downgrade je úplně mimo mísu, i tak je Witcher 3 dost možná nejhezčí hra současnosti. K dokonalému výsledku pomáhá i vynikající hudební doprovod.

Gwint je geniální a chci ho mít doma (už aby vyšel první datadisk).

Na závěr bych chtěl dodat, že knižní předloha pro mně znamená hodně, je to naprostá srdcovka a žádnou fantasy sérii nemiluju víc. Už můj nick zde na databázi her může napovědět, jak moc si série vážím, a to jak knižní, tak herní. Oblíbil jsem si téměř všechny postavy zde vystupující - Geralta, Marigolda, Ciri, Yennefer, Triss, Zoltana, ale i záporáky jako jsou Vilgefortz nebo Eredin. A musím říct, že jsem si nejvíc, a to už v knihách, oblíbil Triss, ale Geralt...Geralt patří k Yennefer. Navždy :)

Něco končí, něco začíná, dalo by se říct. Sice ještě vyjdou minimálně (snad) dva datadisky, ale to hlavní asi skončilo tady a teď. Tady dost možná skončil hlavní příběh o Geraltovi a Ciri, který Sapkowski ukončil sice zajímavě, ale pro mně ne úplně dostatečně, a ve kterém se k mé radosti CD Project rozhodl pokračovat. A udělal dobře, moc dobře. Tohle zakončení bylo to pravé. A já jsem spokojený.

Pro: příběh, hratelnost, grafika, soundtrack, karty...

Proti: drobnosti - ovládání koně, obtížnost, pár bugů

+33

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 100
Přátelé dohráno. Komentářů je tu hodně, takže to shrnu spíše ve stručnosti, protože většinu superlativ bylo již zmíněno kolegy níže.

Předem upozorňuji, že nejsem ale vůbec fanda RPG nebo fantasy, hraju převážně střílečky a sci-fi, páč kde není krev a pořádná paseka, tak mě to moc nerajcuje (viz můj profil), čest vyjímkám. Ke hraní jste mě "přemluvili" vy tady na DH, takže díky vám jsem ztratil 107 hodin života. Ale nelituji, naopak musím poděkovat!!!!

Obrovská hra, prostě mamutí!!
Svět Zaklínače mi velice učaroval. Svět žije vlastním životem, postavy mají příběhy, minulost, hříchy, vrtcohcy, manýry, radosti i strasti. Mají i choutky a touhy. Mají i své nářečí a národní povahy. Trpaslíci s hanáckým nářečím mě prostě rozsekávali každou větou, naprosto geniální. V angličtině je to jakbysmet, je slyšet přízvuk skotský, čistě britský, americký, manchesterský, irský, prostě paráda!!
A zejména provázanost a soudržnost tak obrovské hry je až neskutečná.
Délka hry je jednoduše nehorázná a přiznám se, že po 90ti hodinách už jsem začal spěchat s ukončením hry. A to jsem nevěděl, že mě čeká dalších 17 hodin. :-)

Geralt je se svým chladným zaklínačským humorem týpek na správným místě, i když někdy mi připadal jako děvka na zavolání typu "podej-přines-utři". Což s jeho zaklínačskou vážností moc nepasuje, ale co už. Naopak třeba úkol s hraním v divadelní hře, kde jsem si samozřejmě rád střihl hlavní roli byl krásné odbočení od klasického zabijáckého scénáře. Marigold podle mě dostal vůbec pramálo prostoru v celé hře, jen si tam tak štěkl a myslím, že ho mohli vykreslit daleko líp, hlavně co se jeho humoru týče, viz knižní předloha.

Zaklínačské zakázky se kupodivu docela liší, není to jen tupé běž a zabij. Někdy se z honu na bestii vyklube jen pár banditů, se kterýma se dá dokonce i domluvit místo zabíjení. Ale já je vždycky zabil, nemaj vokrádat slušný pocestný. I když se někdy z toho chudáka pocestnýho taky vyklubal pěknej hajzl, takže si to vodskákal jakbysmet. Jednoduše většinou se za nějakým úkolem skrývalo překvapení, proto mě to vždy bavilo. Vedlejších úkolů je fakt milion, takže je vůbec nehodlám rozepisovat, ale vztahuje se na to stejný fakt, že ne všechno co se třpytí je zlato. Jak zde již bylo mnohokrát zmíněno, tak některé úkoly by vystačili s příběhem na samostatnou hru, kdyby se řádně rozvedly (viz třeba úkol s Krvavým Baronem). Jen jsem někdy dost nechápal, proč se pachtím s vedlejšákem cca 3 hodiny, chodím od čerta k ďáblu abych si pak za to vysloužil 25 mizerných XP bodů. Naopak někdy jsem udělal banalitu a šup 300xp. To jsem nepochopil.

Monster a bestií (i těch lidských) je zde opravdu nepočítaně a škatulkují se do různých skupin. Na každýho platí něco jinýho, takže využívání olejů a elixírů se opravdu vyplatí. Mutagenů jakbysmet. Znamení samozřejmě taky, někdy to bez nich ani nejde. Bestiář jsem využíval velmi často. Jen s topivcema bych ve hře razantně ubral, byli totiž nesmyslně všude a po nějaké době zabíjení téhle cházky už nebyla zábava, ale votrava.

Kraftění, vybavení, zbraně a výroba - tak zde mám velké výtky. Jedna věc je, že si téměř všechno lze obstarat během hraní náhodnými nálezy. Je pravda, že vždy jsem měl minimálně o 3 až 4 levely nižší výbavu a meče, než bych mohl mít. Tudíž to svádí k výrobě vlastního vybavení. Ale tady je jedno velké ALE. Sehnat návody je jedna věc. Shánět suroviny je už věc druhá, protože to je postaveno čistě na náhodě kde co objevím. Výroba taky stojí nehorázný peníz (ze začátku) a hlavně, než se dostanu ke zbrojířovy, který je schopen požadovaný meč vyrobit, tak už jsme mezitím našel nějaký lepší a jsem na levelu, kde mě ten meč již přestal zajímat Takže honba za vybavením tady pro mě absolutně pozbyla smyslu. Také to platí o olejích, které bych si rád dotáhl k dokonalosti, ale to je čistě věc náhody, kde co najdu. Takže třeba návod na prvotřídní oleje jsem nikde nenašel a ani nebyly k dostání u druidů. Když už byly, tak jsem neměl ten základní, který se dále vylepšuje. Trochu past.

Soubojový systém je docela jednoduchý a hladký, nic co by se průměrný běloch nenaučil během dvou hodin. Na každý typ nepřítele se hodí jiná taktika což kvituji s povděkem, protože se z toho nestala tupá rubačka a'la Diablo.

Grafika je prostě nádherná, nejvíce mě učarovalo Ard Skellig a Kaer Moern. Miloval jsem courání po krajině s tou mojí zmatenou hajtrou, která se mi spawnovala na skalách, za potoky, mezi stromy, pod stany, někdy vůbec, někdy dokonce dvě klepny zároveň, někdy nezatáčela, furt se ze všeho plašila. Ale ten zvuk jejich kopýtek jsem měl rád. :-) Po posledním patchi mi přišel do hry nešvar s dočítáním textur a postav, ale jinak mě až udivovalo, že tak obrovská krajina se
nijak neseká, nehapruje a prostě to byla radost pohledět. Kochal jsem se všude a neustále. Hudba samozřejmě krásně koresponduje s celou hrou, je přímo akorátní.

Asi bych pokračoval do nekonečna. Je toho tolik co říct. Jednoduše je to mistrovské dílo, opravdový skvost v herním průmyslu, kde do toho dali všichni celé srdce, to je prostě vidět. Zaklínač se řadí hned vedle Aliena v izolaci zejména za srdce, který je do celé hry vloženo.

OBROVSKÉ díky za českou lokalizaci, až neskutečný překlad!! Hanácké nářečí rulez!!

P.S.: Yenn je fakt řádná coura, šel bych s ní až na kraj světa!!

Pro: Viz komentář

Proti: Viz komentář

+33

Mad Max

  • PC 75
Tak po 37 hodinách toulání pustinou šílený Max došel ke svému konci. A jaký je vlastně dojem po dohraní?

Rozhodně to není žádná rychlokvaška, která se snaží přiživit na filmu. Je to poctivě udělaná hra s velkým světem, v parádním grafickém kabátku. Příběh je ze začátku vlažný až s postupem do finále se začne pořádně něco dít, a když se to konečně rozjede přijde konec a šlus. Jsou tu sice zajímavé postavy, ale ve hře se objeví jen krátce kdy zadají úkol, řeknou k tomu pár vět a tím jejich výstup skončil. Avalanche Studios zkrátka mělo vždy problémy s nějakým pořádným scénářem, i když proti Just Cause je to krok dopředu.

Hratelnost je ze začátku opravdu pohlcující, objevování pustiny, hledání šrotu který slouží jako měna, souboje na blízko a automobilové honičky a ničení protivníků. Vše to podporuje získávání nových schopností, dobývání pevností a přístup k lepší výbavě jak auta tak i zbraně a vylepšení pro Maxe.

Jenže čím déle hrajete a postupujete hrou, přijde zjištění, že hra své možnosti a zajímavosti ukáže příliš brzy, kdy už v pozdějších fázích nemá co nového nabídnout. Když vylepšíte Maxe a jeho vozidlo, zmizí hnací motor proč obsazovat kempy, likvidovat konvoje, čistit minové pole, hledat skrýše které obsahují trochu šrotu. Pokud hráče baví všechno vyzobat a nejde dál, dokud nebude mít svoji část mapy čistou, tak tu může strávit opravdu desítky hodin.

Mad Max je solidní hra, vypadá parádně, dobře se hraje, ale postrádá větší hloubku a chybí ji další nové věci a nápady v pozdějším hraní. Přesto je zábavná, jinak bych tam nestrávil těch 37 hodin. Ale čekal jsem trochu víc.
+33

Return to Castle Wolfenstein

  • PC 85
Na tuhle herní výzvu jsem se neskutečně těšil. První hra co jsem na svém počítači hrál. Stačí, abych slyšel jakoukoliv melodii ze hry, a hned mi srdce poskakuje.

Inu jaká je hra samotná? Začátek je naprosto brilantní a atmosféra jemně zasněženého hradu patří dodnes k mým nejoblíbenějším lokacím z her. Vše je dávkováno tak hezky, aby toho nebylo na hráče hodně. Obtížnost se s každou úrovní stupňuje a snad v každé kapitole se objeví něco nového, počínaje zombíky a přes německé prostitutky se samopaly až po experimentální zbraně a pokusy šíleného vědce Deadsheda.

Na to, že je to jen jakási vojenská střílečka je tam hromada zajímavých postav. Hlavní nepřátelé mi připomínali padouchy z Bonda, jsou hráči hezky seznámení formou cutscény. A ono ani běžní nepřátelé nezůstanou stále stejní. Tu jsou v hradu náckové hezky čistě oháknutí do všedního dne, tam jsou na bojišti ve městě poněkud strhaní s rozbitými hlavami a letištní výsadek také vypadá jinak, vše doplňují oficíři v čepičkách a vědci a mechanici. Variabilita je tu velká, což jsem v moc hrách v podobném duchu neviděl.
Ale teď k tomu hlavnímu. Proč se mi ta hra tak setsakramentsky líbí. Ty věci pro mě tvoří jádro hry, jsou to věci, kterými jsem vkročil do světa her. Věci, které nebudou nikdy překonány. A proč teda hru považuju za geniální?

Protože vás může k zemi připlácnout zbroj.
Protože německý proviant je provokativně chutně vypadající a ten kdo může za zvuk „jezení“ by si zasloužil medaili. Navíc se z teplého jídla kouří!
Protože je fajn při přestřelce chlemstat víno 1938 Latour nalezené v německých vinotékách.
Protože je naprosto skvělý pocit někoho majznout židlí po hlavě, ke všemu nácka. Protože je tam pivo asi jen na třech místech a pokaždé tu získanou staminu z něj vyskáčete, ještě než vyjdete z místnosti, kde bylo.
Protože tam jsou nějaké dva obdélníčky v HUDu a nikdy jsem nezjistil co to je – hra má stále svá tajemství!
Protože je fajn dlouhé minuty skákat Kesslerovi na posteli.
Nebo testovat, že stačí střelit metr vedle něj a přesto umře.
Protože prostě vždycky Karla omylem zastřelíte a musíte si dát tu misi ve vesnici znovu.
Protože i když vím, že jinudy než v lanovce to nepůjde, zkouším ty kabely stále znovu. Protože v lesích je jeden němec, kterého jsme s kamarádem doslova šikanovali.
Protože Thompson je tak boží, že jsem z něj raději nikdy (nikdy jako fakt nikdy) nestřílel a šetřil náboje.
Protože je tam tak senzačně zobrazená brutalita, že jsem si s granáty hodně užil.
Protože zlaté cihličky!
Protože Blazkowitchův kopanec má sílu 0,078 dynamitu (testováno na zdi u krypty). Protože Draugirové jsou tu oproti Skyrimu stále ještě cool, navíc jejich štíty odrážejí kulky a občas tam i některý hezky efektivně hoří, za doprovodu atmosferického... a rychlého exitu ze hry, protože jsem se prostě moc bál.
Protože jsem si připadal jako Indiana Jones, když jsem plnil tři zkoušky v kryptách. Protože přestřelku s latexovými pornoherečkami v kostelní hale za zvuků bouřky a tlumeného „fu fu fu fu“ našich Stenů, překoná už snad jen zvuk jejich stenů, když je na konci v zámku upaluji plamenometem.
Protože hybrid je nejděsivější herní nepřítel.
Protože číst si poznámky doplňuje příběh a není to jen hromada blbých foteček jako v Order 1886.
Protože jsem si úctyhodnou chvíli užíval upalování ženských NPC.
Protože jsem posléze získal odpor k zabíjení ženských NPC obecně.
Protože jsem se naučil oceňovat textury ženských NPC, konkrétně jistých míst, a to pak i v reálném životě.
Protože opilý Němec klopýtne vždy na stejném místě, a jako vždy zase omylem střelíte Karla, abyste mohli zase od začátku zkontrolovat opilého Němce a poskákat Kesslerovi postel.
Protože jsem musel čekat na taťku až zabije jednoho bosse, který byl strašně těžký.
Protože váš kolega je stejně dávno mrtvý tak není nic divného zkoušet na něm dále elektriku.
Protože občas během mise dostanete spontánní chuť na ten kyanid co máte v botě.

Tohle je prostě hra ke které mám silné nostalgické pouto. Bohužel nedokážu oddělit ty pocity od mého hodnocení kvalit samotné hry, ale jako taková mi přijde stále nadprůměrná, ne-li perfektní. Je to moje hřiště nostalgie. Je to jedna z nejobtížnějších stříleček a do té bandy postav je příjemně nalitá nějaká ta kapka charakteru. Skvělé prototypy málokdy použitelných zbraní. Morbidní lokace, kdy mi husí kůži opět naháněly pouhé zvuky (sonaru?) v laboratořích.

Return to Castle Wolfenstein je hrou, na kterou si vzpomenu, kdykoliv se někde řeší, zda mají videohry neblahý vliv na hráče/mládež/děti. Protože, babičky, prababičky a rodičové, mohu vás uklidnit - "nebojte se, zcela nepochybně to tak je!" *wink* *wink*

Pro: Nostalgie, kvality ta hra má ve všech ohledech

Proti: Málo samotného hradu, chci víc!

+33

Baldur's Gate: Siege of Dragonspear

  • PC 65
Bacha! Dlouhý! Vypsat se z toho musím, hlavou se mi toho prohání dost. K novému datadisku jsem přistupoval poněkud chladně. Po totálně otřesnému “vylepšenému“ IWD jsem neměl téměř žádné naděje, že by tohle mohlo být dobré. A čoveče... ono to vlastně je docela dobré... ale jen dobré. Chvalitebně tomu nedám ani náhodou.

Nejprve zmíním, co se mi na hře velice líbilo... Designově vypadá datadisk opravdu senzačně. Konečně po třech hrách jsem měl pocit, že hraju opravdu něco vylepšeného. Hezké stínování předmětů a postav, vylepšená mapa, kterou bylo mnohdy radost si prohlížet, healthbar, který jsem velice uvítal, a také velice pěkné, barevné či tajemně temné lokace a prostředí. Krása. Mimo jiné má i editor tvorby postavy určité vychytávky, které jsem pouze uvítal. Dále jsem byl spokojený z návratu některých původních dabérů určitých postav, jako byl například hlas Minsca, Viconie, Imoen a dalších. Dodalo to na uvěřitelnosti našich starých známých charakterů, které tvůrci přejali z původních her. O příběhu ještě psát budu, nicméně musím říct, že samotný námět se mi celkem zamlouval... Vy a vaši spojenci se snažíte zastavit armádu, ne však krvežíznivých padouchů, nýbrž celkem slušných a milosrdných lidí, kteří se však, díky klasickému motivu zfanatizovaného zákonného dobra, řídí pravidlem „účel světí prostředky“ a dělají na Mečovém pobřeží docela bordel. Samotné podání příběhu... to je už něco jiného. A hudba pod palcem Sama Hullicka mi přišla fakt vynikající. (Však je to jeden ze skladatelů OSTu k Mass Effectu, to přece nemůže bejt na prd!) Ale věc, která se mi opravdu nesmírně líbila, byla určitá efektní podívaná. Například Baldurovo brána naprosto narvaná uprchlíky, nebo speech vůdkyně nepřátelské armády ke svým věrným … a jakmile dojde na opravdu doslovné siege of Dragonspear... paráda! Takhle mohutnou bitvu Infinity engine jaktěživ neviděl. A na závěr bych chtěl ještě zmínit fajn odkazy na jinačí hry ze světa Forgotten Realms, je tu quest od určitého individua ze Sigilu, nový parťák z Desetiměstí a dokonce je zde zmíněn i Shadow King z NWN 2. Jo, a docela slušně si tu i zabojujete.

A teď ty problémy. Zprvu bych chtěl opět vyzdvihnout výtku, kterou opakuji snad už 5000 let. STÁLE NEJDE OSLOVIT SVOJE PARŤÁKY!!! Tenhle aspekt považuji za vážný nedostatek už i u původních Baldurů. Beamdog však doteď nebyl schopnej tohle opravit. A už asi nikdy neopraví..hm... fajn. Dále musím zmínit dost otřesný a naprosto nevěrohodný dialogy. V jistých částech to bylo celkem fajn, většinou to ale byl level dialogů jak ve Star Wars prequelech. Taktéž bych chtěl zmínit i dialogové možnosti hl. postavy. Už ve vylepšené dvojce jsem si všiml, že možnosti se velice často skládají pouze ze tří možných odpovědí. První je buď střídmá nebo šlechetná, druhá buď humorná nebo “udělám to za prachy“, a třetí buď agresivní nebo zlounská. Což je téměř totožný model výběru, jako je v Dragon age 2 (jaký to “vynikající“ vzor si páni tvůrci zvolili...NOT)Když to srovnám s NEvylepšenou jedničkou, nebo, chraň bůh, s Planescape Tormentem, je to dost tragický.Mimo jiné má jedna velice podstatná postava z BG 2 cameo...nebo aspoň jsem si zprvu myslel, že to je cameo... Tou postavou je Irenicus. Samozřejmě trochu poupravený, aby nebylo okamžitě poznat, že je to on. Ve hře má naprosto parádní první scénu, kdy k vám zahalený předstoupí, začne hrát hudba velice podobné té creepy tajemné z jeho dungeonu na začátku dvojky a začne mluvit v hádankách (namluvil ho stejný dabér btw). Jako cameo by to bylo skvělý. Nicméně tvůrci se ho pokusili narvat do celistvosti příběhu a kouzlo postupně vyprchává. V průběhu hry se sem tam objeví, kecá vám o věcech, kterým “nerozumíte“ a pak zas zmizí. Plus opět se s ním vrací snové sekvence, kde opět povídá o vašem původu, vašich schopnostech a všeobecně o dost podobných věcech, jako v BG 2. Všechno je to hrozně moc vnucený a působí to blbě. Kdyby Irenicus byl pouze na zmíněném začátku a na konci, působilo by to daleko líp. Plus hlavní příběh je nesmírně předvídatelný. Stačilo pár scén po prologu a hned mi bylo jasné, jak to asi skončí. A nespletl jsem se.

A teď “TEN“ problém... na diskuzi zde a v mnoha dalších se řeší kontroverze ohledně herní scénáristky a jejímu SJW přístupu, který zde prezentuje. Osobně mi vůbec nevadí, když se někdo snaží promítnout sociální problém do určité hry. Jakožto pravdoláskař bych to i ocenil. Nicméně hra na vás těch problémů chrlí až moc. A to hlavně skrze parťáky. Například novačka Corwin a změněná Safana jsou jakousi feministickou vlnou proti sexismu (mimochodem tvrzení o tom, že BG byl sexistický je naprostý nesmysl, koukněte na Jaheiru, sakra!). Homosexualita, transgender issue, trochu je z toho cítit i uprchlická krize, to všechno je zde napatlané do takové kuličky, že to hru dělá až moc nezáživnou, nevěrohodnou a celkově neuspořádanou. V důsledku toho jsem vůbec neměl chuť přijmat nové parťáky, nakonec jsem zůstal v klasice Minsc, Dynaheir, Jaheira, Khalid, Viconia a byl jsem spokojený. Ne snad že bych byl proti těmto sociálním aspektům, boha jeho, žádný hovaďácký macho nejsem a mám i LGBT tričko, chci jen říct, milá scénáristko, že ti vznikne docela bordel, když do fantasy RPG hry budeš házet tolik SJ problémů. A taky i vznikl.

Jo.. a teď ještě k hlavnímu záporákovi. K tomu se prostě musím vyjádřit. Hlavní záporák hry, moji milí, je starý dobrý Belhifet z Icewind Dale. A to samozřejmě po událostech s ním spojených. Samotný boj s ním nebyl špatný, ale... nevím esli se mi úplně líbí dávat jako hl. záporáka někoho, kdo už hl. záporák byl v jiné IE hře. Tuze by se mi líbilo, kdyby místo Belhifeta byl Errtu z knižní série o Drizztu Do´Urdenovi. To by bylo překvápko! Navíc by to v příběhu zas až takový rozdíl nebyl. Oba mocní démoni, oba kdysi držitelé Magického crystalu... snad jen, že jeden je baatezu a druhý tanar´i, ale to je detail.

Těžko říct, jestli tento datadisk doporučit... takhle, pokud dokážete překousnout ty otřesné dialogy, přes příliš velkou nálož poukazování na sociální problémy, které se podepisují na příběhu a parťácích, a někdy poněkud otravné a nudné pasáže, dostanete celkem slušný, hezky vypadající a i zábavný přídavek, který se sice původním Baldurům nemůže rovnat ani omylem, ale nijak zvlášť velkou ostudu jim taky nedělá. A musím uznat, že propojení mezi jedničkou a dvojkou je tu zvládnuté celkem slušně. (Imoen se naučí kouzlit, Irenicovo první a poslední scéna) Hra tedy nakonec není tak špatná, jak můžete různě slyšet. Je zde mnoho aspektů, které jsou opravdu pěkné. Ale... víme...

Pro: Design lokací, postav a předmětů, hezkej námět, hudba, slušný bitky, efektní podívaná

Proti: Hrozný dialogy, scénáristický bordel, stále nejde oslovit parťáky, hra někdy až moc tlačí na pilu

+33

Icewind Dale

  • PC 85
Planina ľadového vetra... Prvýkrát som sa stretol s touto oblasťou vďaka knihe R.A.Salvatoreho Legenda o Drizztovi, konkrétne vďaka štvrtému dielu Magický kryštál, ktorý, ako som neskôr zistil, bol vlastne prvým a podľa mňa najlepším dielom celej knižnej trilógie. Teraz už mám doma kúpenú skoro celú knižnú sériu, dostával som ju len postupne, všelijako na narodeniny, mnohé časti ani nebolo kde kúpiť, čakal som na dotlače a zopár dielov som si kúpil s vreckového...

Aj keď v ďalších dieloch sa Drizzt a jeho spoločníci dostali aj do iných častí Mečového pobrežia, práve oblasť Icewind Dale bola tou hlavnou, tou prvou, kde jeho príbehy začali a kde sa následne stále vracal. A aj moja fantázia pri čítaní najviac fungovala práve v tejto oblasti. Práve preto bol najvyšší čas, aby som konečne zahral počítačové spracovanie. Dočítal som sa na nete, že príbeh hry sa odohráva veľa rokov pred Drizztom a tak som nemal žiadne očakávania, že okrem niektorých miest na niečo, alebo na niekoho s kníh narazím... Dokonca ma prekvapila nádherná dedinka Kuldahar, ktorá v Drizztovi nebola vôbec nikdy spomínaná. Hmm, prečo? Čo sa s ňou neskôr stalo? S tzv. Desaťmestia v hre navštívime iba jedno, aj to až v datadisku a práve (podľa knihy) to najmenšie a najzapadlejšie...
Celkovo je Planina ľadového vetra presne taká, aká má byť a akú som si ju pri čítaní knihy predstavoval... Teda, že je vlastne pustá, bez miest (Východný prístav aj Kuldahar s pár domčekmi sú len osady), plná rôznych jaskýň, zmrznutých pláni a opustených ruín, trpasličích dolov, ktoré obývajú už len zvieratá a príšery... A že niektoré lokality sú fakt originálne a úchvatné! Hlavne opustený palác s zmrznutými rybami a morskými príšerami má úžasnú atmosféru vďaka tým morbídnym obrovským akváriám, ale nezabudnuteľná je aj opustená pevnosť Useknutá ruka, kde spolu stále bojujú duchovia útočníkov a obrancov a kde mi asi navždy utkvie v pamäti malé dievčatko, ktoré sa aj po smrti stále skrýva, tak ako mu jeho už tiež dávno mŕtvi rodičia prikázali. V Useknutej ruke ma prekvapil aj asi najsympatickejší lich v Dungeons Dragons hrách (Larrel ) a vlastne celkovo príčina pádu je opísaná veľmi dobre, podrobne a presvedčivo.

Hru som hral v pôvodnej verzii, teda žiadny nový Enhanced Edition, žiadne širokouhlé rozlíšenie a môžem povedať, že to vôbec nevadilo. Akurát však len tesne predtým som dohral Baldurs Gate 1 EE a rozdiely medzi hrami boli značné. Nejde teraz o vylepšený engine v BG1 EE, ale o to, že v Icewind Dale prakticky nie sú žiadne postranné questy, žiadne významné NPC a keď sa o niečom hovorí, tak je to takmer vždy k veci. Je to v podstate také dungeonové RPG z izometrického pohľadu. To znamená, že nie je vôbec o postavách, ani o komplikovanom príbehu. To bolo u mňa, ako fanúšika Might and Magic 6 jasné plus, príbeh sa totiž dral vpred, nič ho nezdržovalo a zostalo iba priamočiare a čisté putovanie nebezpečnou a úchvatnou krajinou...
A nakoniec som bol ešte aj príjemne prekvapený, že s Drizzta tu bol prítomný ten starobylý artefakt, kryštál Crenshinibon... Ja som tušil, že ten Jerrodov kameň je podozrivý... a že Akar Kessel s Luskanu neskôr vedel, čo a kde má hľadať...:)

Pro: Vydarená atmosféra chladnej opustenej krajiny, prehľadné izometrické dungeony, Jeremy Soule v najlepšej forme...

Proti: Parťáci bez akejkoľvek osobnosti, keď niektorý zomrie, ani slzu nevyroníte...:)

+33

Doom

  • PC --
Mariňák probíhá skrz krvavou spršku rozstříknuvšího se zombíka a s výskokem přistává na kulaté hroudě masa, vytrhává jí jediné oko, odráží se a pokračuje v běsnění seskokem na předpřipraveného impa, jehož lebka je rozdrcena dřív, než bezoký karbanátek padne k zemi. Revenant vypouští střely země-mariňák, úhybným manévrem ale dostává dva laufy do nosu a zbytek jeho existence se rozplyne ve dvojitém výstřelu dvojité brokovnice rychleji, než bys řekl Cacodémon...

Inspirace v Brutal Důmovi byla zřejmá už od prvních videí a hře to rozhodně neubližuje. Souboje pak nepůsobí tak mechanicky, jsou interaktivní a živé, víc "na tělo". Samozřejmě Glory kills člověk může úplně ignorovat, vypnout si blikání nepřátel a prostě jen střílet kolem, ale vytrhnout praseti tesák a zarazit mu ho do oka má něco do sebe. Ačkoli jsem byl mírně pesimistický a všechny ty barevné cukrdlata vyskakující z rozřezaných torz nepřátel mě znepokojovaly, nakonec mi to tolik nevadilo.

Potyčky se většinou odehrávají v arénách s postupným spawnem nepřátel, což může místy působit lacině. Ale akce je zábava a celkově je to takové testosteron-macho-mega-cool. Level-design se hodně soustředí na vertikální pohyb, plošinek je v některých levelech možná víc, než by se na takovou hru slušelo. Jeden otřesný level je vlastně celý jen o šplhání, ale naštěstí je to výjimka.

Po dohrání na UV jsem hru okamžitě rozehrál na Nightmare a musím říct, že posun v obtížnosti je zvířecký. Najednou se z toho stala neskutečná honba za přežitím, kde každá potyčka může být moje poslední. Trochu přehnané jsou některé zranění např. od zombíka, který mi dá pěstičkou za 60hp nebo ohýnek od impa mě srazí na dvě pšouknutí.

Dost vyčnívajícím prvek je hudba, kterou bych označil za... odvážnou. Některé ukruťácké rify dokáží neuvěřitelně vyhecovat a rozhodně potěší nejednoho fandu metalu, jsou tady ale i dost zoufalé psycho random smyčky, které jsem prostě nevydržel poslouchat. Táhnou se celým levelem jako mor a neskutečně mi dokázaly pít krev, až do samotného vypnutí hudby. Hra má problémy s 5.1 zvukem a teprve až po dohrání jsem zjistil, že je potřeba přepnout bedny na 7.1, což problém vyřešilo. Sice pozdě, ale co už... S technických problémů to není vše, protože na mé konfiguraci mi Dům několikrát padl a jednou s sebou vzal i celý Steam. To není stabilita, kterou bych očekával už tříáčkové hry.

Bavilo mě a vlastně ještě stále baví, vyzobávat všechny secrety, plnit čelendže zbraní a runové výzvy. Tajné Classic levely jsou dost obtížné a dohrát je už chce opravdu solidní skill. Nepřátelé jsou nebezpeční a např. takové prase už není jen neškodnou růžovou vší, ale dokáže opravdu potrápit. Nábojů není nikdy dost a na ukládání zapomeňte. Nový Dům rozhodně překvapil. Už dlouho jsem si takhle krásně nezastřílel. Cena krabicovky navíc byla víc než férová, takže i díky tomu to není jen za tři...

Hodnocení: ✰✰✰✰
+33

Half-Life

  • PC 90
Mno, tak jsem se rozhodl, že postupně replaynu celou Half-Life sérii, která je pro mě jedna z nejlepších vůbec, a napíšu sem nějaký ty moje pocity. A že jsem jich za těch 250+ hodin strávených s páčidlem zažil celou myriádu.

K prvnímu dílu jsem se dostal přes demo Half-Life: Uplink. Bohužel jsme s kámošem zapli jenom tutorial, tzv. Hazard Course, a znuděně demo, po neúspěšném pokusu o crouch-jump, vypli. Jaká to bláhovost! Po mnoha letech jsem se k Half-Lifu vrátil po zakoupení Valve Complete Pack pro nový acc na Steamu. V té době jsem moji nejoblíbenější Half-Life 2 dohrál asi 4x, takže jsem částečně tušil, jaký styl hraní mě čeká. Hudba, dabing, zvuky. Vydal jsem se tam, kde ta všechna paráda začala.

Half-Life je krystalický příklad tzv. seamless zážitku. Neexistují tu obligátní vysvětlovačky, videa, meníčka, vše je tu prostě naprosto přirozeně plynulé a osobní. Absolutní smyslové splynutí s protagonistou je snadné. Neexistuje tu backstory, vše je hráči představeno interakcí s prostředím a jeho obyvateli. Unikátní, mysteriózní, sci-fi atmosféra je tu všudypřítomna. odkaz, odkaz

Hra je lineární, ale díky působivým kulisám převládá pocit obrovského komplexu. Designově je hra neskutečně bohatá, díky skriptům plná skvělých vychytávek. Nepůsobí to strojeně a krásně se to vryje do paměti. Každou chvíli zažíváte něco nového a neviděného, např. jak Gargantua smaží vojáky, Tentacle požírající křičícího vědce, nebo když po sobě vývojáři pošlou vojáky a Xeňany. No a to uspokojující zašlapování švábů. Či klouzání se po kalužích vody, nebo radioaktivního materiálu. A jak si zombíci "vědeckou potravu" cpou prasklinou v těle rovnou do žaludku. No prostě idylka.

Tak proč tak "nízké" hodnocení? Možná jsem to jenom já, ale nemám nutkání HL1 hrát pořád dokola, jako třeba jeho pokračování, které je ve všem výše napsaném mnohem odvážnější. Ale jak nám ukázala modifikace Black Mesa, že z neprůstřelné kvality map, hratelnosti a příběhu lze vymlátit tak moc až její nadstavba směle atakuje nadpozemskou příčku nastavenou HL2.

A co ten Xen? Xen je v pohodě. Je to nutné ne zlo, ale exotické zpestření nakonec, oproti chladným koridorům Black Mesy. Je to, co se rozložení mapy týče, naprostý protipól. Závěrečný boss fight je spíš otravný, než uspokojující. Ale i tak je zajímavý a pro další vývoj série stěžejní. A co G-Man? Hmm, to je enigma, možná to je posel vyšší moci či osudu, ale nejspíš to je jenom další hajzl v obleku.

Tak a je to, uff, těžké psát o něčem tak stěžejním pro tuto odnož zábavního průmyslu.

Dohráno příjemně na Hard, bez HD modelů. 7.3 hrs last two weeks / 27 hrs on record

Pro: Gordon Freeman, Design map a zvuku, Soundtrack, Mysteriózní Atmosféra

Proti: Nihilanth

+33

Mafia II

  • PC 100
Mafia II je moja srdcovka, čomu aj napovedá aj to že som ju dohral 7-krát. Od prvej minúty hrania som sa vžil do role Vita, ktorý tak isto ako Tom Angello z prvej Mafie, rozpráva svoj príbeh o ceste mafiánskeho života.

Príbeh je úchvatný a fascinujúci. Misie sú prepracované na jednotku. Výborne to všetko na seba naväzuje. Postupom času sa zoznamujete zo všetkými mafiánskymi rodinami a inými osobami. Spolupráca s Joeom bola zábavná, hlavne keď každé jeho druhé slovo bola nadávka. Príbeh začal každou misiou naberať atmosféru a akčnosť. Žiadna misia nebola repetetívna, lebo vždy sa striedali prvky jazdenia, stealthu, strielania a celé to dopĺňali super cutscény. A najviac ma potešilo keď v misii Náš přítel bolo viac možností ako zachrániť Lea Galanteho. Posledné dve kapitoly boli jedny z najlepších. A úplný záver hry som prežíval v smútku, že som to dohral a spomínal som si na všetko dobré čo som v hre zažil.

Empire Bay je pre mňa jedno z najlepších herných miest. Káždá štvrť mesta mala svoju charakteristiku, napr. v Highbrooku (štvrť bohatých) boli luxusné autá a naopak v Hunters Pointe (štvrť chudobných imigrantov z Afriky) boli autá poničené. Celé mesto dopĺňala grafika, ktorá bola tiež výborná. Doprava bola oproti jednotke vylepšená, polícia nebola na každom rohu, bol väčší počet druhov áut, atď. Minimapa bola tiež upravená a prehladnejšia. A rádio s top pesničkami spríjemňovalo vždy jazdu autom. Boli pridané aj obchody so zbraňami, oblečením, jedlom a autoservisy, čo je pre hru tiež veľké plus. A lekárničky boli nahradené autohealom. Po celom Empire Bay boli poschovávané Playboye a Zatykače (zatykače sa mi nechcelo zbierať, kvôli ich početnosti, tak som bol rád že som aspoň nejaké našiel), ktoré spríjemňovali hranie. Prepracovanejší bol aj strelecký systém, a o súbojovom ani nehovorím. Postavy boli dobre spracované a nadabované.

Radšej už komentár dokončujem, lebo nechcem tu zas písať celé životopisy všetkých postáv, lebo o Mafii by som vedel písať aj celé dni, keďže ako som už spomínal, je to moja srdcovka a nikdy na ňu nezabudnem. Proste Mafiu II milujem.

Pro: Všetko čo je v komentári

Proti: Nič dôležité

+33 +34 −1