Něco tak úchvatného jsem ještě neviděl. Prvních několik desítek minut jsem jen tupě zíral na monitor a nevěřil svým očím. Nehledě na to, že i s maximálním nastavením jsem si na svém, tři roky starém, stroji užíval plynulost.

Ačkoli by se v designu herní mapy dalo najít pár pitomostí (nádraží, železniční přejezd...), je použitá fotogrammetrie opravdu působivá. Když se k tomu přidá parádní soundtrack, vychází mi jedna z technicky nejvyspělejších her dnešní doby.

Navíc to není jen procházka, ale adventurní část vyžaduje trochu sofistikovanější přístup, než jen držení klávesy. Přehlídnutí jednoho předmětu a finální brození mě dokonce donutilo nahlídnout do návodu.

Příběh OK. Neurazil, nezaujal. Nadpřirozené macho-abraka-brekeka-vole prostě není můj kapovtý. Ale konec to naštěstí zachránil...

Největší problém hry vidím v systému autosave. Ukládat jen po ukončení dané akce (vyřešení případu, objevení něčeho...) nepovažuju za příliš rozumné a dost mi to nabourávalo atmosféru. Protože hra nikoho nevede za ručičku a mapa je kompletně otevřená již od začátku, může se člověk dostat po hodině chůze do situace, že vlastně nic neudělal a nemá uloženo. Stejně tak přehlédnutí jednoho předmětu může být v konečném důsledku frustrující. Zamrzí i pár bugů.

Každopádně to je zatím asi nejlepší immersive walk, kterého jsem se účastnil.

✰✰✰✰ / 5

Po rozehrání jsem ještě musel doplnit vzdělání a mrknul jsem na film, abych měl aspoň rámcově představu, vo co tady fuckin go.

Převedení celého retro sci-fi feelingu je naprosto boží, od té nejmenší cvrlikající čudlinky až po stylové VHS loading obrazovky. Po technické stránce nemám co vytknout - nasvícení scén je příkladné, ozvučení brilantní. Nejen vetřelec a jeho chrmlání, dupání a sqíkání, ale i obyčejný výbuch trubkové bomby má takové zvukové grády, že jsem si z toho málem stříkl do textilu.

Ono vůbec vstávání od hry s upocenýma rukama a škrtátkem na trenkách není nic neobvyklého, protože autorům se podařilo zachytit atmosféru dokonale a nejeden hráč bude mít pravidelně bláto na hřišti. Potěšila mě absence laciných lekaček, hra evokuje strach a napětí velice chytře, panika a zoufalství se dostavuj po celou dobu hraní a těch několik úleků bylo příjemně podlých (např. facehugger maskovaný v krabici).

Asi největší slabinou celé hry je chování aliena. Na jednu stranu kvituju snahu vytvořit AI, která bude reagovat v závislosti na chování hráče, na stranu druhou se to autorům poněkud vymklo z rukou:
- můžu být sebevíc tiše, stejně bude vetřelec kontrolovat úseky, ve kterých se zrovna nacházím. V jednu chvíli už jsem byl tak frustrovaný jeho neustálou přítomností, že jsem to chtěl celé zabalit.
- ani po získání plamenometu se situace nezlepšila, protože ten idiot si co deset vteřin přijde pro novou dávku a je tak ještě větší osinou v zadku
- aby toho nebylo málo, tak někdy má potřebu mi vrazit naskriptovanou facku, po které batmanovsky zmizí
- a že si to občas namíří do neexistující ventilační šachty nebo proskočí stropem a objeví se v dalším patře na vteřinu, než ho hra „spawne“ zpátky mimo herní prostor? Nic zvláštního.

Kromě toho, při interakci s předměty se spouští animace, která někdy trvá i několik vteřin a která nejde přerušit. Při odklonění od terminálu tak trvá více než 3 sekundy, než získám kontrolu nad postavou - tou dobou mi už vetřelec slimpe na záda. Vetřelec, resp. jeho chování, je prostě největší slabinou celé hry a je to důvod, proč si to už nikdy znovu nezahraju.

Další problém je jednoznačně ve velké výdrži nejen androidů, ale taky humanoidů. Prostě nepředpokládám, že když člověku střelím do nosní dírky z brokovnice, že se jen otřepe a bude dál otravovat. Android vydrží více jak šest ran z revolveru, který by mu normálně vystřelil do jeho umělé hlavy díru velikosti pingpongového míčku. Ostatně, ve filmu mu Ryp urvala hlavu melee útokem. A že nemůžu sbírat zbraně po mrtvých humanoidech, které se jen tak volně vznáší v prostoru? V porovnání s předchozími výtkami to už je opravdu maličkost, kterou mohli všichni betatesteři prostě přehlédnout, ne?

Je to výborná hra, ale má příliš mnoho chyb, které by mi dovolily jít s hodnocením ještě výše.

✰✰✰✰ / 5

DLC Crew Expendable

Asi dvacetiminutové DLC z Nostroma, kde je potřeba uzavřít Aliena do přechodové komory. Při lákání vyplavou na povrch velké nedostatky v AI aliena a zároveň v určité glitchovitě celého DLC. Ze tří postav (Dallas, Parker a Ryp) jsem si vybral Parkera. Mám rád nesympatické postavy.

Když jsem byl zavřený ve skřínce těsně u vstupu do přechodové komory, alien se odmítal vracet na scénu. A když se vrátil, vždy čmuchal kolem skřínky, což bylo pro Parkera, který umí zadržet dech asi na dvě sekundy, (bez přehánění) osudné setkání. Stejně tak button, který je potřeba zmáčknout u přechodové komory se musí aktivovat tak, aby se to hře hodilo do krámu s naskriptovanou sekvencí.

Pravda, atmosféra je vyšroubována hodně vysoko a fanoušci si přijdou na své. A taky - Ryplejová má ve hře mnohem hezčí zadek, než ve filmu. Just sayin...

Last Survivor

V kůži Ryplejové je potřeba aktivovat autodestrukční mechanismus Nostroma. Napínavé, ale zanedbatelně krátké a nikterak zajímavé.

- příběh je zmatený a nezajímavý. při shlédnutí videa, kterak hloupá Erin padá do katedrály, jsem musel na yt, abych se přesvědčil, že je to opravdu konec a že mi to neskončilo předčasně. vůbec netuším, co to mělo znamenat. "sežeň mi knihu v bordelu... OK, kniha v bordelu, proč ne. ale nejdříve musím k Erin, která ví kde bordel hledat. ženská ví, kde hledat bordel... OK. přijdu tam, halušky. nic se nedozvím a něco seberu. OK. jsem zpět ve městě a mám jít do bordelu, ale proč jsem kua chodil k Erin a jak to že už vím, kde bordel hledat?"

- město nepřehledné, nečitelné. bez mapy se tam nedá vyznat. jakobych furt šel dál a dál, ale přitom se motám dokola. neexistují žádné poi, dle kterých by se dalo navigovat. věčně nevím, kde jsem, kam jít

- interface jak z nějakého sci-fi

- furt sbírám lup. jakože furt. je jedno, že drahý příbor leží v kanále a že tenhle zlatý pohár leží vedle žebrajícího bezdomovce. krást se musí vždy a všude a pokud možno v množství větším než velkém

- furt to kua laguje! při animaci koukám na lagující rozhovor mezi dvěma osobami! W! T! F!!!

- vypadá to parádně, lokace vypadají uvěřitelně, ale jsou příliš statické. panáci se promenádují sem a tam, civil jen tak stojí a mlčí. interaktivita je minimální.

- problémy se zvukem - občas někdo někde za oknem začne mluvit a prakticky to zní, jako by řval na mě. zvuk není tlumený, ozývá se z nesmyslných částí. v těch horších případech vidím jen titulky bez zvuku

- možná bych se později povznesl nad nesmyslný děj, ale ten performance je něco, co mi kroutí prsty u nohou.

druhý pokus 16.10.2014
- s patchem

- beze změn.

- jak už někdo na Steamu velice trefně poznamenal: "Hra je taková nemastná, neslaná, že neumí do sebe vtáhnout ani pořádně naštvat. Nejde si z ní vyprávět zážitky, ani si z ní dělat srandu."

Vzhledem k negativním reakcím jsem neměl moc chuť se do Absolution pouštět. K mému překvapení to nejenže nebyl průser, ono to bylo fakt dobré!

Nejsem si jistý, jestli bych dokázal hrát na nižší obtížnost než Purist a to né proto, že bych byl nějaký macho-skiller, ale prostě proto, že všechny ty fičury jako rentgenové vidění, GPS, ukazatele nebezpečí nebo neustále vyskakující text čehokoli, by mi dost vadily a nabourávaly atmosféru. Občas to sice bylo mírně frustrující, ale nakonec se mi vždy podařilo hru zahrát tak, jak jsem si představoval.

Jednotlivé mise byly parádní, prostředí se hodně střídalo a několik momentů si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Např. takové plížení se v pěstírně marihuany, útěk z hotelu Terminus, Lennyho epilog nebo přestřelky v Dexter Industries... Ad Dexter, parádní záporák. Příběh taky nezklamal a moje zvědavost mě u něj udržela napnutého až do finále.

Ačkoli je Hitmanovo gró v převlecích, je to právě ta nejslabší věc na celé sérii. Převleky totiž nikdy pořádně nefungují. Pamatuju, že i ve dvojce nebo Contracts jsem vztekem házel židlí, když mi „teploměr“ identifikace nepřítelem přetekl poté, co jsem se pohnul o pár centimetrů. V Absolution jsem tuhle věc už vůbec neřešil, bylo mi jasné, že lidé se stejným oblekem mě prostě vždy prokouknou (protože se všichni znají navzájem, to dá rozum) a to i v případě, když mám na sobě oblek speciálních jednotek, kde je člověk zahalený od hlavy až k patě, ale milý 47 si na xicht tu kuklu prostě nedá, protože je děsnej frajer.

Vcelku do-očí-bijcí blbost je změna převleku a ztracení vybavení při přechodu mezi misemi, ačkoli se tyto mise odehrávají na stejném místě. Opravdu mě dokáže vytočit, když jsem napakovaný v dobrém převleku s těžkou zbraní v ruce a po průchodu dveřmi do další mise jsem zpět v saku a pouze s beretama. Stejně tak mě dokázal nasrat počet nepřátel, který byl na Puristu často hodně přestřelený.

V Absolution zůstala spousta „hitmanovin“, ale s klidným svědomím ho můžu postavit vedle stejně skvělého Blood Money. Well done!

✰✰✰✰ / 5

Skončil jsem v druhé mapě v druhé epizody (Řecko) a řekl bych, že to je asi tak maximum času, co bych téhle parodii na FPS chtěl věnovat. Nemám sílu pokračovat. Je to zoufale nudná a frustrující hra, slátaná tak amatérsky, že pouhé hraní mi způsobuje fyzickou bolest.

Romero se soustředil na kvantitu než na kvalitu, takže vytvořil rádoby epický příběh plný nudných videosekvencí s P.Ř.Í.Š.E.R.N.Ý.M. level-designem a hromadou nepoužitelných zbraní a nezajímavých nepřátel.

O AI sidekicků toho už bylo napsáno mnoho, ale to si člověk prostě musí zažít sám. Zasekávání se o rohy místností, smrt ve dveřích nebo skřípnutí výtahem, který zrovna jede dolů...

Když před 15ti lety vyšla v původní verzi bez patchů a savů, musela to být skutečná tortura.

Hráno s modifikací Brutal Doom 1.19, obtížnost Full Ultra Violence

Evilution TNT:
Solidní nášup map, který jsem nakonec dokopal do zdárného konce i přes vysokou obtížnost některých kousků a hlavně pak nastávající rutině likvidace monster, a to i s parádním Brutal Doom modem. Výborné byly tajné levely, ačkoli Pharaoh byl trochu zmatený a hlavně zabugovaný (neobjevuje se v něm žlutý klíč, je potřeba použít noclip), Caribbean byl také výborný s velkolepým finále. Oba levely pak představují jistou odchylku od klasického důmovského level-designu ve smyslu orientace na Egypt a na karibik.

Plutonia Experiment:
Kurevsky obtížný pak. Problém tvoří malé prostory v kombinaci s velkými monstry a minigunčíky, kteří jsou na každém kroku, vyjíždějí za zády na výsuvných plošinách a jsou nastrčení snad do každého koutu, jen aby trochu ubrali zdraví. Minigunčík k minigunčíku a mariňák je na šrot.

V sedmé mapě jsem musel přejít na obtížnost Wuzzy, UV začínala být s Brutal Doomem dost frustrující. A dobře jsem udělal, protože super-secret mapa Go 2 It byla takový overkill, že bych to snad nikdy nedohrál. 342 těch nejtěžších nepřátel, megaspherama se tady nešetří, stejně tak rakety se válejí na zemi po stovkách. Po téhle mapě už není žádná jiná tak těžká...

Blacklist mě bavil. A to hodně. Svou kvalitou se vyrovná prvnímu i třetímu dílu a má dost ambicí na to být nejlepší. Vedle klasických splintrseřích misí tady jsou i bonbónky a např. taková Filadelfie s Briggsovým FPS intermezzem byla výtečná. Já chci více Briggse! Příběh je poutavý, i když jsou jednotlivé vsuvky na Paladinovi sestříhané jak z nějaké kriminálky. Nicméně postavy jsou napsány uvěřitelně a svým chováním a chybováním dostaly lidský rozměr. Na nového Sama jsem si rychle zvykl, ale samozřejmě kvalit toho původního nedosahuje ani zdaleka a to nejen dabingem, ale především humorem.

Bohužel rukopis Ubisoftu se nezapře a tak tady máme skvěle vystavěnou hru, do které se nějaký gamedesigner rozhodl nacpat pár nápadů, které tak úplně nevyšly. Člověk by řekl, že organizace jako 4E má k dipozici neomezené zdroje a s výjimkou černého trhu bych tak mohl mít přístup ke všemu, co potřebuju. Ale to né, oni tam museli vepchat ekonomickou složku, aby se ty vedlejšáky vůbec někdo ráčil hrát.

Takže nakupuju vybavení - jednotlivé položky je potřeba kupovat postupně, když chci např. konkrétní pistol, musím si koupit všechny ostatní v řadě. A vzhledem k tomu, že jsem neplnil vedlejší mise, mohl jsem si o ní nechat zdát. Další samostatnou kapitolou je oblek. Nejen že je, vedle typového rozdělení (stealth, kevlar...), rozdělený na samostatné části, které je potřeba kupovat zvlášť (trup, hlava, nohy, boty...), ale ještě tady mám kamufláž, a to ke každému typu a části obleku! A všechno za hard ca$h, samozřejmě. U prvního obleku jsem nad tím mávl rukou, po koupi druhého jsem cosi procedil mezi zuby a u třetího obleku jsem se otočil na patě a vrátil se zpět ke druhému, se kterým už jsem celou hru doklepal.

Další blbost je účinnost zbraní - nepřátelé se často jen oklepou po zásahu do obličeje a vrchol je, když vypálím zásobník do nepřítele z .50 kalibru a panáček si akorát tak trochu zabrejkuje.

Naprosto geniální nápad s ovládáním rychlosti pohybu na kolečku myši je pryč a vůbec celé ovládání Blacklistu mi vůbec nesedlo. Většina mých smrtí byla způsobena tím, že jsem se někde kryl nalepený na zdi a v rychlosti jsem se nestihl odlepit. Groteskní a nasírací zároveň.

Každopádně, s jubilejní 400. dohranou hrou jsem spokojen. A to jsem Blacklistu od prvního videa vůbec nevěřil...

✰✰✰✰ / 5

Jediné DLC, ve kterém Rebellion nevykrádá sám sebe a nabízí mapu, která nebyla použita nikde jinde.

Co se dost nepovedlo je, stejně jako v Hunt the Grey Wolf, fakt, že si Hitlerova kolona napochoduje na území, kde se ozývají výstřely, výbuchy a čvachtání headshotů. Další věc je mizerná hrací doba - oproti ostatním DLC jsem byl hotov mnohem rychleji. Na to, že se jedná o nejdražší nabízenou zlodějinu, je to poněkud zklamání.

Mrzí mě, že autoři nevyužili v kampani herní styl všech předchozích DLC, kde je k dispozici velká mapa a je jen na hráči, jaxi s ní vyhraje. Tahle volnost válcuje všechny ty naskriptované tunely z původní hry...

Tuhost mapy nespočívá ani tak v samotné náplni, jako spíše ve špatně rozestavených checkpointech, kde se hra klidně uloží asi vteřinu poté, co mě spatří nepřítel. Díky tomu se druhá polovina proměnila v close-quarters-snip-fest, kde se teprve ukazuje špatná AI, nabíhající poslušně jako prasátka na porážku.

Mapa je samozřejmě, v rámci šetření, použitá pro třetí kapitolu Nazi Zombie 2.

Moc pěkná lokace, opět plně otevřená. Snipování na ukrutné vzdálenosti probíhá v prosvícené luční krajině spojující se s naftovým depem. Přesně s tím depem, které tvoří hlavní gró páté kampaně Nazi Zombie 2. Nutno dodat, že je v SENZE 2 mapa tak upravená, že je skoro k nerozeznání od původní verze.

Tady jsem se chytal za hlavu víc, než v jakékoli jiné misi SE3. Především, všude kolem zuří minometná palba, výbuchy se rozléhají kilometry daleko, ale já jsem slyšet se svým během na padesát metrů. Za druhé, po likvidaci všech minometných spoterů se spustí absolutně nesmyslný časový limit s imaginárním příjezdem čerčila. Proč nesmyslný? Protože po splnění úkolu se časový limit zase vypne a mise dál pokračuje v piánko tempu a bez čerčila! WTF! A za třetí, při konfrontaci Raeghouaugahsdf (nebo tak nějak) musím nejprve "interactovat" položený dopis uprostřed velkého prostranství, kde se teprve poté (!!!) spawne Raeghouaugahsdf a jeho kumpáni. Tyhle dementní spawny zabili dvojku, tak proč tím nenasrat i hráče trojky... Špatné zakončení.

Tak přesně takhle by měly jednotlivé mise ve hře vypadat. Žádné scripty ani tunel, ale otevřené prostředí, ve kterém se můžu volně pohybovat. Díky tomu je variabilita soubojů mnohem pestřejší a celkově svádí k opakovanému hraní. To jsem si naneštěstí střihnul, protože není nic příjemnějšího, než když člověk musí jít do práce a chybí mu pár minut do konce...

St. Pierre byl použit i v Nazi Zombie, kde si autoři celou mapu kurevsky natunelovali, naskriptovali a upravili tak "dokonale", že jí mohly použít jako celou první kampaň, rozdělenou do pěti částí. Vskutku husarský kousek. Tomu se říká inkasovat dvakrát jednou ranou.

Jako MP mapa musí být St. Pierre asi to nejlepší, co V2 nabízí...

Enemy Front má hned dva trumfy v rukávu. Za prvé to je Cryengine, který z něj dělá dosud nejlépe vypadající hru z druhé světové. Za druhé to jsou modely zbraní a jejich zpracování. A je mi úplně jedno, že taková STG-44 v roce 1940 zatím existovala tak možná v hlavě svého designéra. Zvuky zbraní a jejich přebíjení jsou zpracované naprosto perfektně.

Jednotlivé úrovně jsou kvalitativně dost odlišné a poskytují solidní variabilitu a otevřenost. Zatímco mise odehrávající se v Polsku připomínají spíše nudnou variaci na CoD, všechny ostatní (ve kterých Hawkins vzpomíná na dobu minulou) jsou hodně dobře navržené a zábavné. Především pak francouzský venkov vypadá úchvatně.

Bohužel má celá hra velké množství technických problémů jako mizející nebo levitující předměty a nepřátelé, nízký frame rate za použití DX11 (že se dá přepnout na DX9 a zvýšit tak razantně FPS jsem si všiml samozřejmě až po dohrání) nebo padání a zamrzání.

Při hraní bonusové mise jsem si zapnul obtížnost na Experta a byl jsem překvapený, jak najednou celá hra dostala úplně jiné grády. Zmizel ukazatel nepřátel a možnosti označování přes dalekohled a při neopatrném postupu bylo možno jít do kytek velice rychle.

EF mě překvapilo, ale je velká škoda, že se CI nedokázalo odpoutat od své minulosti a udělat tak alespoň projednou bezproblémovou hru. Každopádně se to nehraje vůbec špatně a já si to rozhodně střihnu ještě jednou...

✰✰✰ / 5

Slušná mise, tentokrát ale originál, který se neobjevil v původní hře. Design celého kaňonu je povedený, až na jeden bottle-neck v mapě, kde si nepřátelští snajpři střílí a vidí skrz zdi. Ze všech těch budgetových stříleček z druhé světové (naposledy Enemy Front) by člověk pomalu získal pocit, že rentgenové vidění náckové ovládali naprosto samozřejmě.

Nová zbraň v podobě raketometu je poněkud over-powered-out-of-place-sci-fi-wtf-mamo-jumbo s legračně velkým zásobníkem. Její použití tak asi mělo být zlatým hřebem celého DLC, což se moc nepovedlo.

Tak jako ve všech Gothicích a Risenech platí, že je potřeba zavřít oči nad hromadou nesmyslů. Přeci jen, open-world je moje slabost a je potřeba vydržet pár kopanců do koulí. Abych si hru užil tak, jak bych si představoval, musel jsem si nastavit vlastní herní pravidla (overpowered výbavu z DLC jsem pochopitelně prodal hned na začátku a oba ostrovy z DLC jsem se ani nesnažil navštívit) a hlavně zavřít oči před skřípajícími designerskými rozhodnutími.

Příklad? Teleportovat se můžu kdykoli odkudkoli na daný teleport nebo rovnou na loď. Takže dostanu quest, abych odvedl potají mulatku z vesnice - musím přijít v noci, aby mě stráže neviděli, ale po aktivaci questu se stačí jedním kliknutím přesnést na teleport na druhé straně mapy. No stress. Nebo. Dostanu quest, který se odehrává v místě, které je pro mě do té doby nepřístupné. Jenže to já nevím, takže se snažím na zakázanou část přeletět (abych byl zastavený neviditelnou stěnou) a doplavat, abych byl loadingem velice hrubě vrácen zpět.

Největší problém jsem měl se zasazením celé hry. Pirátská tématika se míchá s klasickou středoevropskou notou, hlavně ostrovy Calador a Taranis jsou naprosto největší a nejpropracovanější, nejvíce se podobající starému dobrému Gothicu. Antigua nebo Tacarigua smrdící rumem a recyklací z Risen 2, se proti nim můžou jít zahrabat.

Rozhodování o připojení k jedné z frakcí pro mě nebylo nic jednoduchého, protože zatímco já chtěl zůstat pirátem, musel jsem se vrhnout buď k válečnických Demon Hunterům používajícím runy, ke kouzelnickým Guardianům používajícím svitky nebo k domorodcům používající voodoo. Ani jedna možnost mi nebyla po chuti. Já chci být pirát!

Soubojový systém je rozbitý, nepřátelé útočí tzv. teleport-stylem, kdy jsou sice daleko ode mě, ale po máchnutí pařátkem jsou rychle přeneseni herním cheat-mechanismem přímo k mé postavě. Auto-lock systém nefunguje jak má - nesčetněkrát jsem útočil na již mrtvého protivníka, zatímco mě zezadu masíroval někdo živý, nejlépe cheat-mechanismem. Obtížnost je tak zoufalé nízká, že cca od poloviny hry výzva neexistuje. Vlastně i ze začátku hry nejsou souboje těžké, ale jen zdlouhavé. Protože můj dmg ještě není tak velký, ale díky nesmrtelnému parťákovi, instantnímu pití lektvarů a uskakovacím kotoulům jsem víceméně nedotknutelný. Jestli jsem někdy umřel, tak jen ze zvědavosti, jestli postava nevydá ten ukrutný zvuk jako v G3...

Technická zprzněnost už není tak do-očí-bijící jako ve dvojce, ale přesto takhle nějak vypadá ultra view distance. Ale já už to těm konzolím odpustil.

Jednu drobnou věc musím zmínit. Láva! Nesnáším lávu, vadí mi snad ve všech hrách, ale tady vypadá naprosto famózně. Hlavně v noci. Prská, bublá, syčí, žbluňká teče a vůbec celá vypadá víc sexy, než celá Patty i s těma svýma mlékárnama. Miluju lávu v Risen 3. A ten poslední ostrov? Úchvatný. A to nejen díky lávě, ale hlavně kvůli monumentálnímu sídlu hlavního záporáka. Pravda, ten konec, po uštědření poslední rány, trval asi 10 sekund a musel jsem konzultovat yt, abych se přesvědčil, že mi nic z toho chybějícího outra neuteklo.

Ale prostě nejlepší Risen so far. Zatímco první Risen jsem při druhém hraní ani nedokončil přes ten příšerný finální labyrint, Risen 2 už podruhé nechci ani vidět, tak Risen 3 si s chutí zahraju znovu. Překvápko jag cyp.

✰✰✰✰ / 5

- před finálním soubojem ukazovala časomíra 34hod a 49min
- Demon Hunterem proti své vůli

The Telltale Game pomalu upouštějí od samotné hratelnosti a soustředí se spíše na vyprávění děje. Celý tenhle minimalistický gameplay mi na jednu stranu není moc čmuchu, na druhou stranu ono „hraní“ není u TWD (a vůbec všech TTG adventur) nijak záživná činnost. Vyprávění děje má maximální prioritu a občasné kliknutí nebo zmáčknutí klávesy působí v konečném důsledku celkem rušivě.

Vývoj osobnosti Clementine se autorům nepodařilo vykreslit příliš reálně, protože zatímco v první epizodě to byla vystrašená holčička, která je vedena dospělými charaktery, ve druhé sezóně dospělé charaktery hravě strčí do kapsy. Její vyjadřování v jedenácti letech je nadstandardně vyspělé, spolu s chováním a statečností to na mě nepůsobí ani trochu uvěřitelně. Nepřispívá tomu ani fakt, že většina charakterů jsou banda kreténů, zmrdů nebo otravných sviní. Jediný uvěřitelný charakter zůstává Kenny, který na jednu stranu lidsky chybuje, na druhou stranu si zachovává tvář (resp. alespoň její část :-) po celou dobu hry. Má svou hlavu, je rázný, ale zároveň zlomený a na pokraji sil. Setkání s ním je druhá nejlepší scéna druhé série, hned po té poslední scéně, ve které taky figuruje Kenny. Moc mě mrzelo, když jsem ho na konci hry zkratkovitě odbouchnul a ušetřil tak Jane, kterou jsem ale obratem zase poslal do prdele. Výsledkem byl ten nejhorší konec, tj. Clem je sama s dítětem. Když jsem pak koukal na yt na všechny ostatní konce, přišel mi ten s Kennym nejemotivnější a zároveň nejlepší.

Doufám, že autoři ve třetí sezóně úplně odbourají ty otřesné pasáže, kde je potřeba dělat i jiné akce, než jen klikání na odpovědi v rozhovorech. Stejně tak doufám, že si dají záležet i na jiných charakterech, než jen Clementine, aby hráč neměl neustálý pocit, že jsou všichni kolem neschopní nebo kreténi.

✰✰✰ / 5

I po šesti měsících si ještě rámcově pamatuju příběh první epizody, což je pozitivní...

Díky přemrštěně krátkým epizodám v The Wolf Among Us jsem byl i tady připravený na maximální výfuck s délkou, ale nebylo to tak hrozné a po skončení epizody jsem si musel dát chvíli pauzu, abych vstřebal nejen posun v ději, ale taky výborný credit music.

Jestliže mi v prvních dílech první epizody vadila minimální hratelnost a nulový challange, už jsem si na to za tu dobu natolik zvykl, že mi "herní" zásahy ve hrách od TG začínají způsobovat psychickou bolest. Nahodilé zmáčknutí klávesy nebo nudné šouravé přechody z místa A do B, narážejíc do neviditelných stěn trapného koridoru... cítím se otráveně, když mě ze sledování děje s rukama mimo myš a klávesnici vytrhne nějaká quick time akce.

Opět platí to, co v první epizodě. Některé postavy jsou na facku a té těhotné černošce jsem měl chuť rozkopat držku pokaždé, když jí otevřela. Nehledě na to, že si pořídí dítě do apokalypsy a ještě lže chlapovi, který si myslí, že je jeho. Pevně doufám, že chcípne brzy a bolestivě.

Jedna mise, odehrávající se v kulisách města Siwa, tedy páté mise původní hry. Opravdu. Teď už se někteří lidé ani nesnaží přinést něco nového, ale prostě jen recyklují již použité. Skončí to do půl hodiny a ten jeden dějový zvrat, který je tam naroubovaný tím nejméně vhodným způsobem (puff, jsi na otevřeném prostranství a teď se kolem tebe respawnovalo 20 nepřátel nažhavených na cikánskou férovku, braň se!) mě ze židle nevytrhne.

Originální, plné humoru, s parádní hudbou a snad i zábavné. Prakticky jediná věc, která mi tady vadí, je grafický styl. Nedá se na to dívat... Grafika by obstála tak možná jako bonusový filtr, hned vedle oldschool černobílé nebo monochromatické. Ale odkoukat celou hru s těmi příšernými lentilkami, červenými horizontálními linkami nebo přehršle tmavé, ze které mžouráním tak akorát bolí hlava, to opravdu ne.

První epizoda se mi, se svou detektivní zápletkou ještě líbila. Technická stránka je fajn, ačkoli samotné postavy do statických obrazovek příliš nepasují. Hra plyne tak nějak samospádem díky nízké obtížnosti. Sice to občas začalo trochu skřípat, ale vždy jsem dokázal zapomenout a vrátit se zpět do kolejí příjemné broukensvordí hratelnosti.

Jenže pak přišla druhá epizoda... Už začátek trochu smrdí, řešení puzzlu s krbem a otáčejícíma se sochama jsem musel vyhledat v Hintech a vůbec celkový detektivní feeling se přenesl na dobrodružnou notu, na kterou jsem po první epizodě vážně neměl náladu. Občas jsem se musel hodně pevně držet, abych nespadl ze židle nad debilitou situace. Opravdu, přitáhnout si dveře na lanovce pomocí klubka vlny nebo kancelářská sponka připevněná pomocí marmelády na záda švába, kterého nalákám do spálené pojistky nedrobením sušenky a tím přemostím onu pojistku...

Ačkoli jsem měl v úmyslu s hraním po první epizodě úplně seknout, nakonec jsem se hecnul. Sice jsem to skoro celé odehrál pomocí Hintů, ale neměl jsem sílu se párat s něčím tak hloupým, jako jsou místní hádanky nebo zkoušet všechno na všechno. A ten konec? Fahrenheit hadr! Čtvrtý díl jsem nedohrál, fanouškovský 2.5 taky ne a u tohohle jsem musel nudou a znechucením křečovitě přivírat oči, abych to vůbec doklikal do konce.

Tohle si Broken Sword nezasloužil.

✰ / 5