Tak tohle byla dobrá sranda. Pustil jsem to jen ze zvědavosti a nevstal jsem od toho, dokud nebylo dokonale uklizeno. Po celou dobu jsem měl nasazen debilní úsměv z té hromady černého humoru všude kolem.

Nedá se zde savovat, proto je potřeba celý úklid zmáknout na jeden zátah, který trvá něco pod 3 hodiny. Uklidit na 100% není vůbec legrace a jen pomocí "čmuchače" je možno najít i ty nejneviditelnější skvrny od krve popř. zapomenuté nábojnice.

Je to frustrující, ke konci už má člověk tendenci zuřit při každém převrhnutém kbelíku s krvavou vodou. Je potřeba trpělivost, pečlivost a pevné nervy. Mírně taky zlobí Havok, který není tak úplně přesný ve zvládání kolizí předmětů, ale dá se to přežít.

Tak jako tak nepamatuju, kdy jsem se u hry naposledy takhle culil... Lo Wang s mopem v nejlepším simulátoru uklízeče ever!

První dva levely jsou laděny do pekelnické oranžové. Tu občas poruší blesk, který celý obraz změní na černo-bílou -> opravdu nepříjemné nejen v potemnělé místnosti... Naštěstí jsou zbývající tří levely v klasicky ponuré zeleno-modro-šedivé paletě. Příjemnější na oči, lepší pro atmosféru. Vybočující z řady je jen pasáž ve Fuhrerbunkeru, kde se někdo silně inspiroval v Silent Hillu.

Obtížnost je mnohem nižší a plynulou hratelnost nabourávají jen né vždy ideálně rozestavěné checkpointy. Pasáže z prvního dílu, kde se v jeden moment vyřítí strejda s kulometem, hromada zombíků a ještě snipeři nebo hektické části ala finále katedrály, nic z toho se tady nekoná. Náběhy čehokoli většinou skončí dříve, než pořádně začnou a finální boss padl až příliš snadno. Noví nepřátelé se také moc nepředvedli.

Zbraně zůstaly stejné a těch několik stacionárních kulometů mě ze židle nevytrhne. Za zmínku tak stojí snad jen Preacher, který už je možno sebrat jako sekundární zbraň.

SENZA 2 je spíše datadisk než regulérní druhý díl. Přináší jen poskrovnu změn a nachlup stejnou hratelnost. Likvidace zombíků je stále zábava především v COOPu, jako singleplayer se SENZA hodí pouze pro opravdové fanoušky pukání šišek.

**/5

Warneři dostali k dispozici universum, funkční herní principy a vymodelované město a mohli tak vymazlit příběh, optimalizaci a podobné věci, k naprosté dokonalosti. Děj sice zvládli tak na dvě mínus, ale dokázali do hry nasekat tolik bugů, až nad tím zůstává rozum stát, o optimalizaci a některých odfláknutých místech raději pomlčet. Poskytnutý potenciál k tomu vytvořit z Origins nejlepší díl celé Arkham série, tak naprosto zadupali svým neumětelstvým.

Hlavní trumfy Origins jsou především Joker (jak jinak než geniální) a souboj s Firefly. Batman je pak klasický Chuck Norris - nepřemožitelný suchar.

Ačkoli jsem se skvěle bavil, bylo to jen proto, že Batman AA nastavil laťku tak vysoko, že i mnohem horší pokračování/prequel může být stále kvalitní...

Obtížnost: Normal
Splněno: 39% (Enigma 67%)

***/5

Nové mapy představují solidní nášup a svou kvalitou a délkou rozšiřují původní super-krátkou hru o pořádný kus zábavy. Jsou poněkud chudší co do délky, ale bohatší co do obsahu. Autoři se totiž uchýlili k laciné recyklaci nucením hráče se vracet mapou tam a zase zpět. Ale občas vysvitne i sluníčko.

Trochu zamrzí absence nový upgradů, minimálně pár nových pasivních schopností nebo nové zbraně by nebyly na škodu.

Laťka obtížnosti zůstala zachována a jedná se o hardcore kousek, který je na Insane skutečně kvalitní výzvou.

S herní dobou jsem tedy nakonec spokojen, ale platí, že tento obsah už měl být součástí původní hry.

***/5

Nostalgická vzpomínka na časy, kdy malé Garreťátko koukalo na monitor s vypleštěnýma očima na tu grafickou nádheru, střílelo ubohé otroky a připadalo si u toho hrozně nadřazeně a drsně. Především pak střelba za zády bývala asi nejoblíbenější kratochvíle. Dohrání nepřipadalo v úvahu, a tak si jen tak chodilo a střílelo a pořád znova a od začátku. Jednou přišla bouřka a s ní blesk a s ním výpadek proudu a s ním poškození hry při zhasnutí PC. Od té doby na něj nespočinulo okem, až pár let zpátky... to už dospělý a plně vyvinutý Garret využil emulátoru a pokoušel se do hry znovu dostat a dorazit ji once & for all. Bohužel, bug někde v 1/3 hry tomu chtěl a Garret opět nebyl schopen hru dokončit.

Až pak jednou jakýsi leebigh plácnul něco o free verzi na Battlenetu a... zanadával si řádně, některé levely bylo potřeba se naučit kousek po kousku a často bojoval i s bugy (hra použila nesprávný klíč nebo jiný předmět), ale nakonec, téměř po 20ti letech, se mu to podařilo. Blackthorne je pokořen.

Hrát jej na dvaceti-sedmi palcích není nic příjemného, na řadu tak muselo přijít hraní v okně, což působilo neskutečně roztomile, až rozkošně sladce...

Nakupy budov a jejich renovace a investice do nich a bankovní systém a získávání územního vlivu ničením rozhleden a drandění doupat Rumuluse a hledání symbolů odkrývající tajemství o Subjectu 16 a následné řešení vcelku náročných hádanek a vedlejší assassinace a pomoc obyvatelům a jejich záchrana a následný rekrut do řad assassínů a jejich trénink a levelování a jejich posílání na vzdálené mise a sbírání vlajek a truhel a peří a plnění vedlejších misí pro Leonarda a ničení jeho válečných strojů v rukou nepřítele a vedlejší mise o historii randění z dob druhého dílu a občasné vyskočení z Anima a procházky a skákání po střechách novodobého Monteriggioni a sbírání nezajímavých cetek... občas splnit i nějakou tu příběhovou misi. Smutné je, že než se přes všechen ten bordel dostanu k dějové lince, většinou zapomenu jména postav a jejich úmysly.

Assassins's Creed: Brotherhood aneb Jak Příběh a Hratelnost přemaštěná tunou nápadů, nulovou obtížností a minimální narací, byla.

A ty celoobrazovkové bílé přechody pokaždé, když vjedu do menu, mapy nebo když se spouští animace? Sterilizujte někdo toho kreténa, kterého to napadlo, aby svou demenci nemohl šířit dál...

Nedalo mi to a po nějaké době jsem SOTL rozehrál znovu, ačkoli jsem ho poprvé zabalil někde v polovině pro nudu. Neustálé vychvalování příběhu ve mně vyvolalo zvědavost, jestli jsem opravdu nepřišlo o hodnotný zážitek. Bohužel, byla to ztráta času.

Na samotné hratelnosti určitě stavět nemůže, protože je to obyčejná generická cover-based střílečka s jednou z nejhorších AI, kterou jsem měl kdy možnost vidět. Levely jsou koridory s minimální interakcí a ani samotná Dubaj nedokáže vykouzlit sílu okamžiku pro celkovou technickou zastaralost hry.

Několik momentů rozhodování co dál je jen naoko, protože např. ona profanovaná scéna s bílým fosforem je předem daná a nelze se jí vyhnout, ačkoli mi hra napovídá, že tady jiná možnost je. Použít standardní zbraně vede jen k nekonečnému náběhu nepřátel a samozřejmé smrti. Autoři hráče tak jako tak natlačí ke zdi a nutí ho provádět exekuce umírajících vojáků, protože jen tak z nich vytřískám munici.

Bytostně nesnáším, když musím vysvětlení příběhu hledat někde na netu a nakonec zjistím, že ani tam není vysvětlen dost logicky. Jen úvahy a domněnky, co to mělo vlastně být. Někomu to možná vyhovuje, já to považuju za blbost.

*/5

Zub času je sakra znát a prvních pár kroků může působit lacině, jakmile se ale začne rozjíždět klasická biošočí hratelnost se zajímavým příběhem doplňujícím celé universum o dost podstatný prvek, chytne Minerva za koule a drží až do samotného konce. Čtyři hodiny utečou jako voda a melancholický pocit po dohrání je důstojnou tečkou za vzestupem a pádem Rapture.

Létající Lesní Brávci vyklepali z rukávu všechny trumfy za prvních pár hodin a poté už jim nezbylo dost na to, aby živili zábavnost po zbytek doby hraní.

První půlka hry je prošpikována vtipy, easter eggy a zvířecky brutálním vykosťováním. Secrety mají šťávu a nápad, občas je nutno i trochu hledat nebo se odklonit z lineární trasy. Jenže kvalita level-designu jde od druhé poloviny rapidně dolů, začnou se opakovat bezvýznamné potyčky v nudných lokacích, důmyslnost secretů vezme za své a easter eggy jsou na nule.

Ani ty zbraně mě nebavily. Katana je OK. Ale střelné nejsou příliš efektivní a celkově působí spíše jako doplňek. Což je škoda, protože osobně dávám přednost rozžhavenému olovu před chladnou ocelí a předpokládal jsem, že autoři nechají styl hraní na hráči. Většinu hry jsem prošel střílením, ale když šlo do tuhého, musel jsem vytáhnout katanu. A to se mi nelíbí. Použitelný je raketomet a UZI. Taková kuše je nejen slabá (potvory jednotlivé šípy vykrývají, takže pohled na chargujícího hajzla s 10ti šípy v lokti byl opravdu komický), ale do tempa hry se ani moc nehodí. Flambáčomet o ničem, základní pistole a brokovnice jakžtakž. A to je asi tak vše. Upgrady zbraní stojí hromady peněz, munice stojí taky hromady peněz (měl jsem jí většinou nedostatek), oproti tomu katana se upgraduje automaticky sama a zadara. Btw, ten poslední upgrade, kdy při jednotlivých šlezích katana vystřelovala Chi, ten jsem si opravdu užil. Sice jen 4 minuty, ale zvedlo mi to náladu.

Stejně jako v Hard Resetu jsem veškeré příběhovo přeskakoval, protože don’t give a shit a zároveň jsem se neskutečně otravoval u bossů. Na všechny platí stejná taktiky a nemůžu říct, že by to byla zábava.
Délka je úctyhodná, bohužel méně je někdy více. Hard Reset neměl čas nudit, Shadow Warrior to stihne hned několikrát...

**/5

Jedno zamrznutí, jeden nespuštěný skript a jedno vyhození ze hry. To vše v posledním kole první kampaně se čtyřmi lidmi. Třikrát za sebou. Pokaždé celá kampaň pěkně od znovu. Nepotěší ani předčasné uzavření dveří v save roomech nebo rovnou nahodilé odpojení ze hry. Levely jsou modifikované vykrádačky z původní hry, dost statické na to, aby to působilo nepříjemně. Silná neoptimalizace a několik opruzujících misí (většinou odehrávající se v uzavřeném prostředí) také dost kazí celkový dojem.

Naštěstí se hra nakonec umoudřila a podařilo se mi jí pokořit s jedním coop playerem. Když vše funguje, není to vůbec špatné. Atmosféra je nakrájení-hodná, akce tak akorát a šišky zombíkům pukají jedna báseň. Jako náhrada za x krát přehraný L4D2 funguje dobře. Bohužel pět kampaní je zoufale málo, když dohrání jedné zabere ani né hodinu...

SE:NZA mě paradoxně nezklamal. Čekal jsem přesně takovou hru, jakou jsem nakonec dostal.

***/5

Nikdy to po stránce hratelnosti nebylo nic echtovního nebo zapamatování hodného. Neměl jsem přísné měřítka jako dnes, neměl jsem nahráno tolik her jako dnes a neměl jsem odvahu si přiznat, že Quake II přeci jen taková bomba nebyla. Především pak ve srovnání s Duke Nukemem, který ukazoval mnohem atraktivnější cestu. I přesto jsem se ke QII vrátil v rámci dohánění vzdělání s prvním Quakem a dohrál ho s chutí znovu. Přeci jen na zvuk dvouhlavňové brokovnice, vyrovnanost a klid při jejím dřímání v rukou se jen tak nezapomíná.

Ovšem jako jedna z prvních MP her, které jsem vyzkoušel, by měl získat větší kredit, než jaký mu přiznávám. To hraní na školních počítačích v malém okýnku, vždy připraven na alt+tab kvůli podlým vpádům učitelů, kteří rychle prolítli celou učebnou a čekovali monitory všech přísedících, to bylo prostě kouzelné období. Hlavně epické pátky odpoledne, s následnými večerními návraty domů s hlavou plnou fragů...

Protože příběhově předchází první dva díly, není potřeba se zaobírat nějakými návaznostmi. Pryč jsou mongoloidní charaktery i patetické rozhovory, dokonce i samotný příběh vykazuje mnohem větší kvality, než první dva díly dohromady. Při posledním fightu jsem sice musel vypnout zvuk (ty kecy se prostě nedaly poslouchat), ale jinak jsem víceméně spokojen.

LP3 staví na mírně otevřeném světě, ale ona "otevřenost" je tady pouze v několika titěrných prostorech oddělených loadingem. K dispozici je dokonce i fast travel, který se, vzhledem k pomalosti RIGu, docela hodil. Dost mi vadil omezený pohyb (než aby riskovali kolidování s čímkoli, raději nedovolí se k věcem ani přiblížit), téměř nulová interakce s prostředím a v neposlední řadě i body movement, který je úplně stejně hrozný jako ve Witcherovi.

RIG. Ok, dobrý nápad. Souboje velkých monster s neozbrojeným důlním robotem mají něco do sebe, stejně jako možnost poslouchat v kokpitu hudbu v playlistu (něco jako rádio z GTA). Jenže tahle možnost poslechnout si pár odrhovaček je dost omezená pouze na některé části úrovní bez nepřátel, takže celkový čas poslechu se mi smsrknul asi na 10 minut.

Třetí díl je také ušetřen úchylárny s T-energii a jejím úbytkem. Tentokrát je T-energie použita pouze jako platidlo a to je dobře. Sice za ní, při plnění i vedlejších misí, není moc pořádně co nakoupit, ale hlavní je, že si herní tempo udávám sám.

K prasáckému rozložení ovládání a jeho nemožnosti ho upravit přímo ve hře, bych se nerad vyjadřoval, protože můj slovník sprostých slov by ho nedokázal dostatečně popsat. Naopak příjemné jsou vedlejší úkoly, secrety, nepovinné rozhovory s NPC nebo videovzkazy od manželky ze Země, prohlubující pocit osamělosti na nehostinné planetě.

Některé souboje byly zbytečně frustrující a generické, jiné neuvěřitelně otravné díky hloupě rozmístěným checkpointům a především pak přestřelky s humanoidy jsou na pěst. Autoři se taky hodně inspirovali u Dead Space a vykradli z něj nejen použití interface, ale taky design některých potvor.

Kdyby LP3 dotáhl své nápady do konce, mohl se vztyčenou hlavou konkurovat ostatním, takhle zůstává jen slušnou volbou pro fanoušky sci-fi akcí.

Btw, Jim vypadá jako Nicolas Cage po roce bez holícího strojku...

Hodnocení: ✰✰

Po první laciné a účelové lekačce podpořené nesmyslným zvukovým doprovodem a zhasnutím světel to vypínám a mažu, protože to je úroveň jako z toho nejlevnějšího hororu s Paris Hilton.

Ach jo, to už se dneska nedělají hry, které vyvolávají skutečný strach? Kde jsou ty časy Penumbry...

Není divu, že první DLC vyznívalo do prázdna, když teprve až to druhé uzavírá příběh kolem Dauda a Delilah. Bylo zajímavé vnímat počínání vraha královny a poté se vrátit zpět do momentu původní hry , kde ho Corvo drží pod krkem a rozhoduje se, jestli kuchnout nebo nechat jít. Možná bych se rozhodl úplně jinak vědět, co se skutečně stalo... ale v tom je právě to kouzlo.

Brigmore Witches je cirka stejně dlouhé jako Knife of Dunwall, tedy tři mapy, přičemž ta první je použita z původní hry. Zároveň KoD přináší možnost importu savu z prvního DLC. Zůstanou tak skilly, výbava i Chaos Level.

Bohužel mám ale takový hořký pocit, že obě DLC měl být vlastně jen jeden solidní nášup. Ačkoli jsou mi ekonomické záměry jasné, stále mi tahle politika přijde odporná.

Obě DLC za zahrání stojí, ale pouze jako celek.

Nevím proč, ale level-design mě nebavil ani zdaleka tak, jako tomu bylo v původní hře a ke konci první epizody jsem s hraním chtěl seknout. Neskutečně mě vytáčel respawn nepřátel - né respawn jakože teleport a puf, ale puf z ničeho nic, nejlépe přímo před xichtem nebo za zády.

Nové zbraně příliš nepotěšily, protože laseromet žere munici ultimátnímu bleskometu, granátomet s granáty reagujícími na pohyb jsou v kvejkovi tak trochu mimo mísu (v řeži opravdu nemám čas připravovat "pasti") a kladivo... žere munici ultimátnímu bleskometu. Ad munice - v druhé polovině druhé epizody jí začalo být zoufale málo. A to jakože fakt nebylo čím střílet. OK, kladivo se dá používat i tak a má celkem sílu, ale na velké skákající potvory je k ničemu.

Noví nepřátelé také nejsou ničím echt gut zábavným. Nejoriginálnější jsou gremlini, sice zoufale slabí, ale za to dokáží krást zbraně z ruky a používat je proti mě. Mechanický pavouk je nuda a létající miny jsou otrava.

Zakončení druhé epizody? Jaxem to xakru udělal? A Armagon? Co to bylo za sráče?

Bugy z Epsilon verze:

V první levelu první epizody je reportovaný bug se dveřmi, co se nechtějí otevřít. Dle návodu na ně stačí tlačit bokem. Stejný bug mě potkal i v předposledním levelu třetí epizody, se stejný řešením.

V Katakombách druhé epizody jsem narazil na bug, kdy se mi neotevřel průchod. Nakonec jsem ale nemusel použít cheat, protože jsem to vyglitchoval přes padající most, na který jsem vyskočil, když se zrovna zvedal a dostal se tak do místa, kde bylo možno pokračovat.

Kdo by to byl řekl, že tahle legenda bude čekat 17 let na mé pokoření… Zvolil jsem Epsilon verzi, která grafickou stránku přetváří k nepoznání. Později jsem trochu litoval, protože tak Quake ztrácí se své ponuré depresivní atmosféry. Vypadá to parádně, ale už to není ono. Mnohem lepší volbou se mi tak jeví DirectQ, který zachovává původní vzhled hry, pouze ji modifikuje na dnešní hardware.

Tady není co dodávat. Oldschool střílečka s návykovou hratelností, která jako první přinesla skutečné tři dé. Vypíchnout musím originální způsob výběru obtížnosti - teprve až ve vchodu do čtvrté epizody jsem si všiml traverzy, která mě dostala k portálu pro obtížnost Nightmare, to už jsem měl ale 3/4 odehrané na Hard. Nevadí, DirectQ už čeká na další run...

Bugy, na které jsem narazil v Epsilon verzi:
V poslední mapě druhé epizody jsem narazil na nemilý bug, kdy se mi nechtěl otevřít průchod ke druhé runě. Díky tomu, že je level koncipován tak, že se lze dostat pomocí rocket jumpu hned ze startu do inkriminovaného výtahu, jsem level restartoval a zkusil štěstí znovu. Jenže problém přetrval a co víc, výtah se seknul kdesi na půl cesty. Chvíli jsem laboroval, až jsem přišel na to, že kousky nepřátel podivně kolidují se samotným výtahem a že pokud je rozemelu (raketometem), výtah se dá opět do pohybu a průchod se otevře. Druhá runa byla moje!

Ve druhé mapě čtvrté epizody mě zastihnul bug se zmizelýma runama, čehož jsem si všiml pozdě a musel jsem dva levely opakovat. Sice na to upozorňuje readme buildu, ale runy jsou na HUDu tak špatně viditelné, že je člověk lehce přehlédne.

Je to především humor, který dělá z Deadpoola hack’n’slash mlátičku vybočující se standardních šablon. Na srandě celá hra stojí a padá a to ostatní... jsou jenom nudle.

Prakticky na každém rohu je nějaký gag nebo ironická poznámka, Deadpool hláškuje s razancí šicího stroje a množství gameplayových odboček dokáže po dlouhém mydlení nepřátel pěkně vzpružit. Gamepad se v mých rukách měnil na skřípající kus létajícího plastu pouze při finálním fajtu, jinak je hratelnost velice plynulá a zábavná. Intenzita humoru je ale vykoupena krátkostí a vcelku plytkým a nezajímavým dějem.

Zasmál jsem se jako už dlouho ne, ale celý zážitek vyzněl dost naprázdno a po parádních titulcích mizí rohlík na rtech stejně rychle, jako vzpomínky na ty nejlepší momenty ze hry. Deadpool je jako tuctová komedie, u které se člověk zasměje, ale druhý den ráno už si na ni ani nevzpomene.

***/5

Tato vysoce hodnocená totální konverze pro HL1 je trochu něčím jiným, než jsem čekal. Groteskní nepřátelé a jejich respawn nebo magorické levely jdou ruku v ruce s lacinými lekačkami vhodnými tak akorát pro céčkové horory holivůdské produkce. Strach tady není budován, ale vynucen nepříjemnými zvuky, které hrají na hráčovy nervy a vyvolávají pocit nepříjemna a paniky.

První tři epizody jsou ještě relativně slušně zvládnuté, ve čtvrté už si ale autoři řekli, že si ušetří práci a hodí hráče do již projitých úrovní, aby v nich bloudil a hledal... pojistky. Poté v metru pro změnu přijde na hledání... pojistek, aby se šestá část odehrávala v příšerně nadesignovaném lese s nulovou viditelností. Sedmá část v sanatoriu mě zase trochu začala bavit, aby celá hra byla ukončena v příšerném čemsi, co nedokážu pojmenovat.

Velký problém je inventář, který tvoří max. 6 okýnek, přičemž každá věc, včetně té příběhové, musí mít své vlastní okýnko. Rozhodování ala Resident Evil, jestli vyhodím brokovnici nebo pušku, abych sebral ten malý mikro-klíček, jsou tak velice frustrující.

Amatérský pokus o vytvoření FPS Silent Hill nedopadl ani trochu dobře a nemohu ho nikomu doporučit. K jeho hraní jsem se musel přemlouvat a jednou to vypadalo, že to celé uložím k ledu. Pro autory tak asi není větším facepalmem nic než nezájem o celkové rozuzlení a chuť to mít co nejdříve za sebou...

Ending: 4 (Carcass KIA, nedal jsem doktorovi zbraň)

Tohle demo znamenalo mé první přičmuchnutí k HL universu a zároveň i start revoluce v FPS gamingu. Věci, do té doby neviděné mi absolutně vyrazily dech a nechali mě žasnout nad každou částí, kterou jsem procházel. Co na tom, že jsem to hrál v malém okně s nízkým počtem FPS. Atmosféra a hratelnost tenkrát musela uhranout naprosto každého.

Díky SavageCZ.

Německý dabing mi nebyl příjemný na poslech a rozhodně jsem se nechystal u něj trpět až do konce hry. Po nějaké době vychází update s anglickým dabingem, které není úplně profi, ale umožňuje mi konečně se do hry ponořit nerušen žvatláním, kterému nerozumím.

Bohužel, tenhle fandovský přídavek není nic, co by stálo za zahrání. Především samotná hratelnost, spočívající často pouze v jedné akci na obrazovce, mi neskutečně narušovala celkový feeling s kvalitního adventuření. Když už se hra uchýlí k provádění hned několika věcí, jedná se o vcelku hloupé akce a reakce. Např. lákání slepeckého psa bylo natolik debilní, že jsem málem spadnul ze židle úžasem nad hloupostí celé situace. O chvíli později se ocitám někde úplně jinde, bez vysvětlení, jaxem se tam k čertu dostal... jen proto, abych řešil další debilní věci, které nedávají smysl.

Až na jednu obrazovku (oslava na Rue Jerry) vypadají nové lokace uvěřitelně a ačkoli nejsou tak detailní jako originál, svůj účel plní bez chyb.

Tak jako tak není o co stát...