Diskuze

@CrocoRay (20.04.2017 15:30): Že jsou hry většinou nerealistické je pravda, možná jsem měl spíše použít slovo "konsistentní". Otevře-li dveře nepřítel, tak je nekonsistentní, že je pak nemůžu otevřít já (protože už je jasné, že je možné je otevřít). Kdysi o tom psal dobře DaveDeSade, jednalo se o schopnost létání hlavního hrdiny, která sama o sobě není realistická, ale měla by fungovat konsistentně. Moment, kdy hlavní hrdina visí za jednu ruku za římsu s děsem v očích je tak směšný ... protože přece umí létat.

Ty to zjevně bereš více jako film, což i píšeš, já si asi více lámu hlavu s tím, proč fungují herní mechanismy právě tak jak fungují.

@Bellerofontes (20.04.2017 16:19): Je samozřejmě možné, že k přítomnosti nepřátel byl nějaký jiný než herní důvod, na druhou stranu třeba v JRPG byly dříve náhodné souboje náhodné právě proto, že to bylo z hlediska HW jediné možné řešení. A pak to všichni opakovali do zblbnutí jako feature, aniž by znali pravý důvod (jako ta mladá maminka, která vždy uřízla oba konce knedlíku s tím, že to tak dělala její babička ... a ta to dělala proto, že měla malý hrnec). Mně osobně holt přijde lepší, když vidím, že za dveřmi jsou nepřátelé (a pak na mě třeba skriptovaně vyběhnou, když udělám "něco") než když každou chvíli řvu "co tady dělá, vždyť tu do teď nebyl" :-)

Half-Life není jistě totéž co CoD, nicméně nastartoval éru skriptovaných FPS, kterou série CoD IMHO nadužíváním úplně zabila. A lze to dělat i jinak (jak dokazují velmi staré kousky), což samozřejmě neznamená, že "jinak" je vždy lépe (viz skripty v Half-Life nebo respawn v peckách typu System Shock 1/2).

@CrocoRay (20.04.2017 14:24): Co se týče ovlivňování realističnosti, dost záleží na tom, jak je hra udělaná. Pokud nemám žádnou jinou možnost jak vejít do místnosti a nevidím do ní oknem (tedy nemám jak zjistit, že tam nepřátelé ještě nejsou), tak po přelezení nějaké čáry na zemi borec vykopávající zevnitř dveře a následně střílející po mně vnímání realističnosti nenabourává. Pokud se ovšem takto borci objevují tak, že vylézají z míst, kam se nemůžu já dostat (díky neviditelným zdem nebo pro mě nepřístupným dveřím), tak mi to vnímání realističnosti nabourává.

Realističnost podle mého herní styl ovlivňuje. Třeba pokud je něco koridor a já nemám možnost nepřítele třeba obejít (což se v reálu děje dnes a denně, speciální jednotky na přesilu neútočí, není to jejich náplň práce, být třeba celý CoD 4 ve stylu první poloviny mise v Pripjať, tak neřeknu ani popel). Řekněme, že to do značné míry souvisí s tím, jestli je něco koridor či nikoli. Ale pokud nejsou nepřátelé naskriptovaní tak, že ve hře nejsou a po přelezení čáry na zemi na mě automaticky útočí, tak si já (nikoli autoři) vybírám místo, způsob, čas a to se mi líbí. Ukázková byla třeba desetiminutová palebná příprava na některé Big Daddies v Bioshocku :-)

Tím, kdy jsi začínal s hraním, se toho hodně vysvětluje, skriptování proslavil HalfLife a následně to začala konkurence logicky kopírovat. Je klidně možné, že výrazně před HalfLifem se neskriptovalo z toho důvodu že nebyly SW nástroje, bylo nějaké HW omezení či cokoli podobného. Osobně se mi HalfLife líbil opravdu hodně, přestože je dost postavený na skriptování, ale je tam podle mého uděláno o několik tříd lépe než u pozdějších pokračovatelů. Skripty mají častěji vliv spíše na chování nepřátel než na jejich objevení (protože v levelu už jsou), není jimi řešeno zdaleka všechno (spousta komplexnějších situací se napodruhé odehraje jinak), nepřátelé se neobjevují dokola, některé levely jsou úplně bez nepřátel a spíše jde o hledání cesty dál.

Zkrátka Ti vyhovuje něco jiného než mně, což je normální a je dobře, že jsme si to vysvětlili.

@CrocoRay (20.04.2017 13:18): Začal bych asi definitoricky, ať se vyhneme nedorozumění, která plynou z toho, že myslíme každý něco jiného:

Spawn je podle mého objevení obecně objektu (v našem případě nepřátel) až v průběhu hraní dané úrovně, spouštěčem (triggerem) může být událost (hráč otevřel dveře, pokecal s nějakým NPC, střelil do okna atd.), výskyt hráče na daných souřadnicích či cokoli podobného. Opakem je předem daný výskyt daného objektu (tedy v našem případě nepřítele) jako u spousty starých stříleček (takový objekt pak má dané nějaké chování až do příchodu hráče - dialogy, patrolování atd. - pak se jeho chování mění).

Respawn je podle mého znovuobjevení již jednou zneškodněného nepřítele. Nemusí být nutně náhodný ani nekonečný. Často to bývá tak, že nepřátel vyběhne předem daný počet n shodných "vln" nebo jejich respawn utne výskyt hráče na daných souřadnicích nebo nějaká akce (takový ten urá styl série CoD, kde respawn nepřátel utne zběsilý sprint kupředu či sestřelení vrtulníku, nikoli sestřelení snipera v něm atd.).

U MP3 tedy nekritizuji respawn nepřátel, nýbrž spawn nepřátel. Že to v něm není jako v CoD (kde často bývá přímo respawn) ještě neznamená, že je to v něm stejně jako ve starých střílečkách, kde byli často nepřátelé v levelu od začátku a nějakým způsobem se projevovali i bez přítomnosti hráče (rozhovory, možnost střílet do sebe navzájem atd.).

Ani v CoD se nepřátelé neobjevují na náhodných místech, to je spíše doménou arénových stříleček typu Quake 3, kde se hráč objevuje na náhodných místech (byť celá jejich množina je opět předem daná) na mapě poté, co jej jiný hráč sejme.

"Podle mě jinak není skoro žádný rozdíl mezi tím, zda má hra na začátku úrovně všechny nepřátele rozestavěné anebo zda se objevují po určitém skriptu a momentu ve hře."

A podle mě je v tom zcela kardinální rozdíl, protože první znamená velmi uvěřitelný herní svět a druhý nikoli. V prvním se autoři musejí mazat s chováním nepřátel (patrolování, dialogy, reakce na zvuk a současné nespatření hráče a následný návrat k běžné činnosti atd.), ve druhém stačí základní chování "po překročení čáry na pozici X, Y začni do hráče střílet." Osobně je mi druhý postup velmi protivný, protože na něm není nic realistického (nemůžu panáčka obejít, donutit jej, aby zastřelil jiného panáčka, sejmout jej z druhé strany mapy atd.) a zábavného (po hráči se chce pouze reakce na událost, které se nemůže nijak vyhnout a nijak se na ni připravit).

"Max Payne 3 má podle mě stejný systém jako měli jeho dva předchůdci."

Systém objevování nepřátel může být stejný, ovšem díky snaze vyrobit hru "ultracool" se míjí účinkem už kvůli nesmyslně vysokým počtům nepřátel.

"Jakože odnikud vybíhají nekonečné zástupy nepřátel, to je sprostá lež!"

Kde něco takového tvrdím?

"Oni se nerespawnují odnikud, ale prostě v určitých skriptech vylézají z lokací, které předtím byly uzavřené."

Nerespawnují se odnikud, nicméně spawnují se odnikud. Líné a hloupé leveldesignérské řešení, vůbec Ti neberu, že Ti něco takového nevadí, ale mně to vadí.

"A tohle mívaly hry i kdysi."

Jak které. Většina opravdu starých FPS tohle neměla a proto byly (pro mě a další podobné veterány) nekonečně zábavnější.

@CrocoRay (20.04.2017 11:12): "Jenže ti nepřátelé takhle vybíhají u každé střílečky"

S tím bych zrovna velmi nesouhlasil. V každé "moderní" možná, protože to musí všechno "bouchat", "křičet" a být tak nějak celkově "cool" každou pikosekundu. Ale už ve Wolfenstein 3D bylo na počátku úrovně jasně stanoveno, kde bude stát který nepřítel a nikdo se v průběhu hry nespawnoval odnikud. Téměř totéž platilo třeba pro Doom 1/2 (kde se občas nějací nepřátelé spawnovali pomocí teleportace, ale většina byla opět v levelu od začátku). Pro drtivou většinu nepřátel platí totéž třeba v peckách typu No One Lives Forever nebo Deus Ex, kde se spolu nepřátelé dokonce baví (pokud hráče nevidí) a velmi výraznou měrou to přispívá k realistickému dojmu ze hry.

Nepřátelé vybíhající odnikud (zpoza rohu, z vystřílených místností, z hráči nepřístupných dveří) jsou modernistická leveldesignérská lenost, blbost a zvrhlost, na kterou si zvykat nehodlám, protože lépe to střílečky uměly už před 25 lety. A byť chápu, že se do jisté míry jedná o generační posun třeba jako v kinematografii, tak mě skutečně při mých herních zkušenostech nic nepřiměje podobné postupy přijmout nebo nedej Bůh ještě považovat za klad.

@Kwoky (20.04.2017 09:13): Nevím jak David_Crawford, ale já jsem čekal třetí díl Maxe Payna. Tj. noir, odehrávající se v USA, s důrazem na gameplay, nikoli s důrazem na mrtě zbytečných halucinačních animací. Vyhovovalo by mi, kdyby byla celá hra udělaná tak jako flashback scény. Prostě to bylo pro mě jako celek příliš vzdálené původním dvěma dílům, které se mi líbili opravdu hodně.

Ostatně viz má recenze.