Diskuze

Je fakt úsměvné, jak všichni vyjíždějí po protagonistovi. Dneska po mně vyjel Halsin, přestože mám romanci s Karlach, a teď dokonce i Mizora. Předtím, než jsem si vybral Karlach, vyjeli po mně snad všichni ostatní, přičemž z mojí strany tam nebyl v žádném dialogu ani náznak romantického/sexuálního zájmu. Tahle část hry je fakt bizarní, protože to působí spíše jako kdyby to autoři zadali nějakému tvůrci erotických her (kde dává smysl, že po protagonistovi všichni jedou, a jemu stačí si jen vybrat), než že by se snažili o něco jako realističnost. Ostatně ani přátelské vztahy se společníky ve hře nejsou zas tak hluboké, natož aby měli nějaké výraznější scény společníci mezi sebou.

Edit: No sakra, teď po mě jede dokonce i Emperor. Ještě si pamatuju z prvního hraní, kdy jsem romance ignoroval úplně, že mě dokonce i Withers buzeroval, proč jsem to s nikým nedal dohromady.

@Tulareanus (19.09.2024 12:01): Chápu ten záměr tvůrců a v některých případech je to povedené, ale dost často mi to přijde právě jako by si člověk odskočil vyvenčit psa do útulku, a pak najednou zjistil, že je to pekelný ohař hlavního záporáka, a ty kytky, co babičce zalíval, vyrostly až do nebes, kde proběhne závěrečný bossfight. :-) Kolikrát je potřeba si právě různě odbíhat zdánlivě úplně mimo, aby člověk získal další střípek do té celkové mozaiky.

Jinak samozřejmě, ludonarativní disonance je věčné téma. Disco Elysium asi až moc přechvaluju, ale i v tomhle případě je to za mě příklad, kde to funguje. Když je protagonista vychlastaný vyfetovaný magor, tak dává smysl, že dělá bůhvico ho zrovna napadne, přestože má řešit vraždu.

Zvláštní případ je třeba Gothic 1, kde se od druhé kapitoly jede jen hlavní příběh bez jakýchkoliv vedlejších questů, i když je tam na ně prostoru spousta, a urgentní to začne být tak od 4. kapitoly.

Ale abych neodbíhal – rozhodně si cením, že Lariani své hry dělají jinak, než je v RPG podobného ražení běžné. Ale holt jednak nejsem cílovka, a jednak bych chtěl od Baldur's Gate 3 Baldur's Gate 3, a ne převlečený Divinity: Original Sin 3.

Tak jsem s tím strávil celý povodňový víkend, a teď jsem se konečně dostal do Baldur's Gate. Už jsem to hrál jednou předtím, někde v tom třetím aktu přestal hrát. Teď už to dohrát chci, ale dojmy jsou rozporuplné.

Baví mě to dost, ale zároveň mě zase začíná srát to klasické Larianí "všechno souvisí se vším". Každý prd z prvního aktu zaručeně začne smrdět někde ve třetím aktu. Vedlejší questy v podstatě neexistují. Vše, co uděláš nebo neuděláš, se promítne do hlavní linie. Je mi jasné, že se snaží o kvalitní "choices & consequences️", ale je to prostě strašně "convoluted". Teď nevím, jak to říct česky.

A hlavně, navzdory asi jejich úmyslům a snahám, to vůbec nepůsobí přirozeně a organicky. Je to pořád lepší než Divinity: Original Sin, u kterého jsou doslova fanmade mapy, na kterém levelu kam jít, aby to bylo hratelné, ale i tak prostě obdržíš tunu provázaných questů, a musíš přemýšlet, co kdy splnit, aby to mělo kýžený výsledek. Nebo, hádám, nemusíš, a zahraj to, jak to zrovna vyjde – ale pokud s tou hrou strávíš nějakých 100 hodin, nechceš, aby to dopadlo podle tvých představ? Upřímně si nedokážu představit, že bych to hrál třeba třikrát po sobě, jen abych vyzkoušel různé cesty. Zvědavost tam je, ale až tak mě to nebaví.

S tím souvisí to, že se téměř vždy jeví nějaká cesta jako správná. Když tam mám nějaký skillcheck, který je obtížné přehodit, tak je sakra jasné, že se za ním skrývá možnost, kterou chci zvolit. Tak to zvolím, a když to nedám, výsledek je "posrals to". Což mě viz výše nevede k roleplayingu toho, že jsem to posral, ale tak akorát k savescummingu. Protože "posrals to" není zajímavá alternativa. Baví mě to třeba v Disco Elysiu, kde neúspěchy vedou k zajímavým a zábavným situacím, ale tady se mi zdá, že to je velmi často jen že se buďto nedostanu k bonusovým informacím, nebo že daná situace skončí předčasným soubojem.

I tak je ale BG3 určitě nejlepší hra Larianů, kterou jsem kdy hrál. Dost možná právě proto, že je to BG3, tak museli dostát nějakým pravidlům a očekáváním, a nemohli jet stoprocentně podle toho svého mustru, jehož tedy zřejmě fakt nejsem cílovkou. Vzpomínám si, jak jsem četl, že D:OS2 je nejlepší RPG ever, a ono pro mě vůbec ne. Špatné to rozhodně není, ale prostě ve stylu dobrého jídla, které holt konkrétně mně nechutná. I když tedy co se týče děje, za moc to podle mě nestálo, a to nehledě na to, jak mě to (ne)bavilo hratelnostně.

V čem podle mě BG3 nedosahuje kvalit předchozích dílů:

Pocit dobrodružství – BG1 a BG2 jsou prostě ryzí high fantasy tolkienovského ražení. Je to takové mile naivní, cheesy, člověk na to musí přistoupit, aby nedostal cukrovku, ale je to tam. V BG3 mám spíše pocit kalkulování, co kdy kde jak udělat.

Pacing – BG1 je teoreticky úplně stejné low-level dobrodružství jako BG3, ale ve trojce už od začátku řešíme strašně epické věci, úrovně lítají jedna za druhou, a celý třetí akt strávíme na max levelu, protože děj nedovoluje jít výše. V BG1 je to na začátku skutečně jako simulátor začínajícího dobrodruha, a když se konečně dostaneme do Baldur's Gate, je to příjemná odměna. V BG3 se snažili asi emulovat něco podobného, ale tím, jak je to naprosto napěchované a propletené, tak přichází velká únava, protože člověk předtím prolízal dvě mapy skrznaskrz, aby splnil něco, co je dějově vcelku prosté, a teď najednou velké město se spoustou questů? Zvlášť když je tam pocit naléhavosti, že by se mělo jít do finále? Prosimvás, ne. BG2 má jinou taktiku, to rovnou ve velkém městě začíná, a taky na vyšším levelu. Pokulhává sice to, že hlavní quest je taky naléhavý, ale správné je to, že to nabízí spoustu možností na začátku, když má hráč ještě chuť vše objevovat.

Společníci – v BG3 je to banda edgy pubertálních výrostků. Což je obzvláště bizarní vzhledem k tomu, že Gale má být ultrazkušený mág a kámoš samotného Elminstera, Karlach pekly prověřená bojovnice atd. A oni mají (krom nízkého levelu) všichni pubertální bolístky, trousí nejapné sexuální vtípky a řeší drama jak ze střední školy. A jejich příběhy jsou podobné. Karlach a Gale mají v sobě časovanou bombu. Skoro všichni se vzepřeli (či mají možnost se vzepřít) nějaké velké božské/ďábelské/ultramocné autoritě. Tady je asi nefér to srovnávat s BG1, kde společníci říkají leda hovno, ale v BG2 jsou už jistě zapamatovatelnější. A hlavně jich je víc, víc možností, jak poskládat partu. Někteří se navzájem nesnesou, některé ani nemusíte najmout, a každý z nich má vlastní osobnost. V BG3 je polovina osobnosti většiny společníků, že je to damaged protagonist-sexuál. S tím, že jejich osobní questy jsou všechny strašlivě tragické, a strašlivě unikátní a special, viz ty božstva/ďábelstva/atd.

Úplně se asi nedá srovnávat možnost průzkumu mapy. V BG3 skoro všechno souvisí s tím hlavním příběhem, takže je to o tom, jestli hráč najde či nenajde nějaký střípek mozaiky. V BG1 je zas většina obsahu naprosto dobrovolné vedlejší dobrodružství, které nesouvisí s ničím. Jsou tam mapy, kterými se člověk může toulat, jen aby se toulal. BG2 je takový průnik – skoro všechno souvisí s nějakým questem, ale ne s hlavním příběhem.

Co se kvality příběhu týče, to úplně nevím. V BG3 je to nepochybně dobře promyšleno, ale jak jsem psal výše, je to taky dost convoluted. Žádné vedlejší questy, všechno se dříve či později objeví znovu. Některé věci jsou vyloženě píčoviny. Jako třeba návrat Sarevoka nebo role Viconie, která zcela popírá její osobní posun v BG2. Jen proto, že je to "kánon". Tohle je úplně na hovno. Stejně jako v Neverwinter Nights 2: Mask of the Betrayer, kde celý děj spěje k tomu, aby byla stržena wall of the faithless, ale pak leda hovno, protože kanonicky to nejde.

A koukám, že jsem napsal solidní esej, kterou si asi nikdo jen tak nepřečte. :-D

Nu, stopadesát různých polibků mě fakt nezajímá, ale v ostatních věcech to vypadá, že ten patch u/opravuje hru správným směrem, tak třeba to za pár měsíců i dohraju.

Jinak ve výčtu změn jsem si všiml pár věcí ohledně postavy jménem Nere, a připomnělo mi to, jak strašně náhodná mi ta postava přišla, a jak bylo divné, že mě hra vyloženě upozorňovala "bacha, pokud budeš moc odpočívat, tenhle týpek zemře"; přitom to pro mě byl úplně cizí týpek, o kterém jsem toho moc nevěděl a nebyl ani důvod, proč ho mám chtít naživu.