Komentáře

Budu vám vyprávět příběh o jednom nepravděpodobném hrdinovi. Jmenoval se Ocelbral a byl to černý elf. Žil se svými rodiči v Bravilu - malém rybářském městečku na břehu řeky v provincii Cyrodiil, která byla součástí říše zvané Tamriel. Jeho otec byl uznávaným členem místního cechu bojovníků a matka pracovala ve stájích. Přestože byl Bravil chudá obec, netrpěli chudobou. Měli se tak dobře, že se malý Ocelbral doma nudil a tak chodil k sousedovi domů, když byl tu dobu v práci. Začalo to malými krádežemi a končilo krádeží velkého obrazu nad krbem. Soused samozřejmě Ocelbrala podezříval, ale všechny kradené věci už dávno našly nového majitele. Když se jednou soused vrátil z práce, nestačil se divit. Na posteli měl hovno. To už bylo moc, a tak najal služebnou, aby na dům dohlížela. Naší rodince se stále dařilo, až jednou otec podlehl zdejší návykové látce - skoomě. Skooma měla halucinogenní účinky a uživatel věřil, že umí běžet jako vítr. Otec si šel zaběhat za město a běžel a běžel, až zjistil, že nemá pevnou půdu pod nohama a spadl ze skály. Po manželově smrti se Ocelbralova matka uzavřela do sebe a nechodila do práce. Malý Ocelbral už nemohl chodit škodit a aby se nenudil, koupil si od mistra střelce luk a chodil pytlačit do okolních lesů.

Když trochu povyrostl, rozhodl se náš černý elf, že se přestěhuje do většího města. Dál na sever ležel Cheydinhal. Toto malebné město se s rybářskou dírou nedalo vůbec srovnávat. Velké domy, bohatí kupci a spousta pracovních příležitostí. Po vzoru otce se přihlásil do cechu bojovníků, ale hluboko uvnitř cítil, že tohle nebude práce pro něho. Jednoho večera zaslechl dva žebráky, jak se baví o tajné organizaci, která vás navštíví, pokud jste zabili nevinného člověka. „Ty vole, to je vono“, zaradoval se v duchu Ocelbral, „tohle chci v životě dělat“ . Až se více setmělo, vyhlédl si nejstaršího a nejvíc chatrného žebráka a zezadu ho střelil lukem. Vetchý stařec ale ránu přežil a začal volat o pomoc. Druhý šíp jeho křik utišil, ale už bylo pozdě. Přiběhnuvší stráže neměly problém poznat viníka. Ne proto, že byl černý, ale protože měl v ruce luk. Za vraždu dostal trest smrti a před popravou měl strávit několik týdnů v cele v hlavním městě Cyrodiilu nazvaném Imperial City. Vězeň naproti si nebral servítky a zasypal Ocelbrala nadávkami, a ještě se vychloubal, že mu za pár týdnů vyprší trest. První noc ale nebyla pro Ocelbrala nešťastná. Šel spát s blaženým úsměvem a těšil se, že ho navštíví temné síly. Skoro nemohl usnout, cílil se jako noc před Štědrým dnem, až konečně zabral. Ze spánku ho probudil klidný hlas. Postava v kápi se představila jako Lucien, člen Temného bratrstva. Vysvětlil Ocelbralovi pravidla cechu a zadal mu úkol, který ho měl zasvětit do bratrstva. Úkolem bylo zavraždit jednoho postaršího muže, přebývajícího v nedaleké hospůdce. „Ale jak ten úkol splním, když jsem v lochu“ pomyslel si Ocelbral. Seděl v cele smrti a čekal na soudný den. Osud pro něj ale přichystal jinou budoucnost...

Dva týdny po návštěvě tajemného cizince se před celou našeho hrdiny zastavil sám císař Uriel Septim. Přikázal žalářníkovi otevřít dveře cely a přistoupil k Ocelbralovi. „To jsi ty, hrdina z mých snů“ řekl překvapenému elfovi. Císař mu ještě vysvětlil, jak je důležitý, a že zachrání svět. „Já že mám být vyvolený?“ nechápavě se tázal císaře. „vždyť vůbec nevíš, za co tady jsem“. Císař ho jen odbyl a rozkázal otevřít tajný průchod přímo v Ocelbralově cele. Černý elf se až zastyděl, že si toho nevšiml dříve. Chvíli unikali spletitým systémem městských stok až došli na rozcestí. Ze všech stran na ně zaútočili zabijáci s červenou kápí. Členové císařské ochranky se postavili kolem Uriely Septima a bránili se dotírající přesile. Ocelbral stál vedle císaře, protože neměl zbraň. Brzy začali císařovi vojáci umírat a hrdina si vzal jeden luk a meč z jednoho padlého vojáka. Konečně se zapojil do boje ale bylo pozdě. Zezadu přiskočila rudá kápě a probodla císaře dýkou. Před smrtí císař Ocelbralovi předal amulet, aby jej donesl Jauffremu do Weynonského opatství. Ten bude vědět, co dělat dál. Císař ještě stihl říci, ať vyhledá jeho utajeného syna - dědice císařství a vydechl naposledy.

Když se hrdina vymotal ze stok, a dostal se ven, mísily se v něm pocity. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Stál na břehu jezera a přemýšlel, co dál. Jeho pozornost upoutala polorozpadlá pevnost stojící kousek na sever. Při průzkumu narazil na skupinu banditů a díky zkušenostem z lovu, se mu podařilo všechny zabít. To, co našel, ho mile překvapilo. Bandité měli truhlu plnou zlata a jiných cenností. Zapomněl na všechny povinnosti a naplnil si kapsy k prasknutí. Vrátil se do Cheydinhalu a koupil si velký dům na náměstí. Řekl si, že záchrana světa počká, nejprve chtěl začít kariéru v Temném bratrstvu. Došel do hospody, kde byla ubytována jeho oběť a zamluvil si pokoj. V hluboké noci se proplížil do sousedního pokoje a poučen z předchozího nezdaru, zabil spícího starce deseti ranami dýkou ho hrudi. Jako člen bratrstva se Ocelbral cítil mezi svými. Rychle stoupal v hodnostech a dostával lepší vybavení. Jednou dostal za úkol zabít jakéhosi vězně z Imperial City. Nechtělo se mu vrátit do míst, kde ho chtěli popravit, přestože dostal od císaře milost. Po strastiplné cestě skrz stoky se konečně dostal před celu oběti. Už uměl velmi dobře páčit zámky, takže otevřít celu mu nedělalo žádný problém. A kdo byl tou obětí? Ten sprostý vězeň odnaproti. „Tolik jsme toho prožili“, prosil o milost, „přece bych mě nechtěl zabít“. Ale Ocelbral nezapomněl a s drzounem neměl žádné smilování.

Netrvalo to dlouho a z našeho hrdiny se stal uznávaný člen bratrstva. Na svých cestách ho doprovázel kolega ozbrojený krátkým mečem a velmi si spolu rozuměli. Jednoho dne na svých toulkách narazili na rozbořené město. Od přeživších obyvatel se dozvěděli, že se město jmenuje Kwatch a otevřela se tu brána do Oblivionu. Aby bránu zavřeli, museli by sebrat pečetní kámen z velké věže. Pro dva zkušené bojovníky se to zdálo být snadný úkol, a vidina odměny je motivovala. Oblivion byl nehostinné místo. Všude tekla láva, šlehaly plameny, všechno se je snažilo sežrat, dokonce i rostliny. Oblivion obývaly ohnivé bytosti šlehající ohnivé koule a rohatí skřeti, všude byli velcí plazi chodící po dvou. Nebyli to obtížní protivníci a hrdinové postupovali rychle. Došli ke kamennému mostu, ale než stihli přejít na druhou stranu, zhmotnila se před nimi hromada kamení. Tvor brzy nabyl podoby obra tvořeného balvany spojenými neviditelnou silou. Po povrhu příšery běhaly blesky a ty se hned chystala použít k útoku. Ocelbral včas uhnul a vystřelil předem nabitý šíp do netvorovy hrudi, dá-li se to tak nazvat. Jenže šíp se od kamene jen odrazil a tvora ani nezpomalil. Bojovník bratrstva zaútočil mečem z boku, ale také bez úspěchu. Ocelbral vytáhl z brašny magické svitek ledového kouzla, který si šetřil na nejhorší chvíle a použil jej. Netvor dostal plnou dávku a zpomalil. Pomalu umrzal až zastavil úplně. Ocelbral nemeškal a nabil výbušný šíp. Zamířil přímo do místa, kde svitek napáchal největší škodu a vystřelil. Netvor se roztříštil na menší kusy a neviditelná síla spojující kameny povolila. Dva hrdinové rychle postupovali dál až dorazili na konec ostrova, kde stála vysoká věž. Po cestě kromě monster uviděli podivné tvory v brnění. Chvíli je pozorovali a zjistili, že se nazývají dremory a žijí v Chodbách temného spasení. „Temného zprasení“ pomyslel si v duchu Ocelbral a usmál se. Dremory se ukázaly být slabým soupeřem. Brzy naši dva zabijáci došli až na vrchol věže. Ocelbral vzal kámen do rukou a okamžitě se teleportoval pryč z Oblivionu. Ocitl se na mostě vedoucím do Kwatche a brána do Oblivionu byla zavřená. Ale nikde neviděl svého druha. „Vypadá, to, že se teleportuje jen ten, kdo drží kámen“, uvědomil si. Zamračený si šel pro svou odměnu. Obyvatelé Kwatche byli nadšení a nosili Ocelbrala na rukou. Za pomoc městu dostal štědrou peněžitou odměnu.

Při svých toulkách světem narazil na velkou bílou sochu a u ní pochybné existence modlící se k ní. Zeptal se, co to všechno znamená a jeden vysoký elf ho zasvětil. Socha je symbol deadrického prince a pokud splní jeho úkol, dostane hodnotnou odměnu. Ocelbral dostal za úkol zabít jednorožce - posledního svého druhu. Zvíře se páslo v nedalekém hájku a spokojeně odfrkovalo, jeho bílá srst se leskla na slunci. Ocelbral nikdy nic takového neviděl a najednou dostal skvělý nápad: „Co kdybych se na něm projel?“. Jednorožec nebyl na lidi zvyklý a na rozdíl od běžných koní se jich nebál. Ocelbral se vyšvihl na jednorožce a zkušeně ho ovládal. Zvíře bylo nečekaně krotké a poslušné. Jezdili spolu půl dne. Ocelbralovi bylo toho krásného a vzácného zvířete líto a nechtěl ho zabít. Za nedlouho došli k velké jeskyni. Elf uvázal jednorožce k nedalekému stromu a opatrně vstoupil dovnitř. V jeskyni byla tma a musel našlapovat opatrně. Nevěděl, co tady žije, a tak si nerozsvítil pochodeň. Najednou uslyšel hlasité dýchání Tvor byl určitě vyšší než Ocelbral a silně zapáchal. Černý elf se dal na pomalý ústup, když tu náhle šlápl na něco křehkého. Tvor se otočil a tichý ústup vzal za své. Ocelbral utíkal, co mu síly stačily ke vstupu do jeskyně, zatočil doprava a schoval se za velkým kmenem. Z jeskyně vyrazil třímetrový minotaur s obrovskou palicí. Jeho krví podlité oči uviděly prvního tvora, který mu stál v cestě. Bohužel to byl ten uvázaný jednorožec. Ocelbral naštvaně usekl mrtvému jednorožci roh a vrátil se pro odměnu. Deadrický princ byl potěšen a hrdinovi daroval lehké brnění.

Ocelbral - nyní již zkušený bojovník oděný v lehké zbroji, vybavený elfským lukem a více magickými svitky, se naučil vyrábět si jedy a potíral jimi své šípy. Teď už se nestávalo, že by lidského protivníka nezabil na jednu ránu. Mezitím se stal vůdcem Temného bratrstva a najmul novou kolegyni. Štíhlá blondýna se nejprve tvářila nedůvěřivě, napadlo jí, co se asi stalo tomu předchozímu společníkovi, ale nakonec souhlasila. Další zakázkou bylo zavřít bránu do Oblivionu, které se nacházela na jih od hlavního města. Poučen z předchozích chyb, nechal blondýnu hlídkovat nedaleko brány a sám šel pro kámen do věže. Při návratu se rozhlédl po okolí, ale do kolegyni nebylo nikde ani stopy. Zato viděl obrovského minotaura jak vítězoslavně máchá perlíkem. Při bližším pohledu viděl pod ním blondýnu s rozdrcenou lebkou. Ocelbral hlasitě zaklel a rychlým pohybem poslal obrovi šíp přímo mezi oči. Po tomto incidentu se do základny temného bratrstva raději nevrátil. Vrátil se do Cheydinhalu a pověsil si minotauří trofej nad krb. Zapřísáhl se, že tuto škodnou přivede na pokraj vyhubení.

Několik dní se jen tak poflakoval, nechtělo se mu nic dělat. Po čase ho začalo žrát svědomí. „Oni mě potřebují, mám zodpovědnosti a já tady marním čas“, řekl si v duchu. Vydal se tedy na cestu do Weynonského opatství. Zdejší představený jménem Jauffre se ukázal jako vůdce císařovy ochranky takzvaných Čepelí. Ocelbral všechno vyklopil a zeptal se, jaký je plán a kdo je ten tajemný dědic trůnu. „Jmenuje se Martin a je to bratr tady v opatství. Jeho totožnost jsme zatím tajili a ukryli ho zde na příkaz císaře, dej mu Devítka věčnou slávu.“ Ocelbral se podíval z okna a viděl skupinu červených kapucí, jak se plíží ke dveřím opatství. „Sakra, sledovali mě“. Otevřel okna o začal po nepřátelích střílet. Dva zasáhl, ale třem dalším se podařilo dostat dovnitř. Ocelbralovi se naskytl podivný výjev. Prostí kajícníci vytáhli dýky a s útočníky udělali krátký proces. „Martin tady není v bezpečí. Musíš ho dovést do Chrámu Vládce oblak, jen tam bude v bezpečí“. Pevnost se vypínala na severu kousek o Brumy. Byla tady připravená početná posádka ozbrojenců a naši dva hrdinové si mohli trochu oddychnout. Martin zaujal své místo jako velitel a první věc, kterou udělal, bylo jmenování Ocelbrala čestným členem Čepelí. Brzy přišli s plánem, jak uzavřít brány Oblivionu navždy. Ve starém proroctví se psalo, že přijde konec světa. Země shoří na popel a řeky se zbarví krví a jen pravý císař tomu může zabránit za pomoci Amuletu králů. Proroctví se mělo brzy vyplnit. Po celém Cyrodiilu se začaly ve velkém otevírat brány do Oblivionu a bylo jisté, že se chystá něco velkého. Deadrický král Mehrunes Dagon se chystal vstoupit do Cyrodiilu a podmanit do ho. Aby toho dosáhl, musel otevřít megabránu, která vznikne ze tří menších bran. Vypadalo to, že se tak stane poblíž Brumy. Na obranu města požádal Martin hraběnku a ta poslala všechny své muže, ale to nemohlo stačit. Ocelbralovým úkolem bylo sehnat pomoc pro Brumu v ostatních městech provincie. Pokaždé se setkal se stejnou odpovědí: „Nemůžeme postrádat ani jednoho vojáka, dokud máme před městem Oblivionskou bránu“. Ocelbralovy zkušenosti s uzavíráním bran mu pomohly rychle plnit vůli hrabat a hraběnek. Po páté bráně už mu to připadalo jako rutina. Brzy měl hotovo a u Brumy se shromáždila slušná armáda. A právě včas. Invaze začala první bránou, ze které se řinuly hordy nestvůr. Spojené vojsko jim dobře vzdorovalo a Ocelbral všechno odstřeloval z dálky. Po chvíli se otevřely další dvě a nakonec i velká brána, z ní vyšel Mehrunes Dagon. Na výšku měl dobrých patnáct metrů, měl červeně zbarvené těla a ve čtyřech rukách obří sekeru. Martin přistoupil k Ocelbralovi. „Tady se naše cesty rozejdou. Abych mohl porazit Mehruna budu muset použít Amulet a to vyžaduje všechnu mou životní sílu“. Než stačil Ocelbral zasáhnout, Martin si nasadil Amulet a aktivoval ho. Ihned se přeměnil v ohnivého draka a zaútočil na Mehruna. Boj to byl dlouhý a těžký, drak kousal a škrábal, Mehrunes neměl dost prostoru, aby máchal sekerou ale jeho pěsti měly také ničivou sílu. Po vyčerpávajícím souboji padl Mehrunes k zemi a vedle něho ležel Martin opět v lidské podobě. Oba byli mrtví. Brány do Oblivionu se uzavřely a s nimi i všechny další v Cyrodiilu. Ocelbral se procházel po bojišti. Všude se válela mrtvá těla. Po chvíli narazil i na Jauffreho. Ležel v tratolišti krve vedle dvou příšer. Ocelbral začal nadávat. Zlobil se na celý svět, na minotaury, na Oblivion, na bohy i na sebe. Najednou k němu přišel jeden z přeživších vojáků. „Víš, moje matka pochází se Skyrimu. Tam žádný minotauři ani brány do Oblivionu nejsou.“ Ocebralovi se líbila vyhlídka na lepší život. „Tady je to stejně samej zoufalec. Zcela jistě to bude jinde lepší“, pomyslel si. Neměl tušení, jak moc se mýlil.